#26.5

Byl jsem trpělivý. Mnohem více, než jsem si popravdě myslel, že dokážu být.

Tiše jsem trénoval s pokémony, s intenzitou, která zarazila i většinou stoickou Lucariu. Po pouhých dvou hodinách a dvanácti pokusech jsem dokázal vidět aury kolem sebe, a když meditoval, takřka cítil duševní energii, kterou má učitelka popisovala. Díky tréninku na Turnaj jsem zanedbával svůj osobní trénink, ale do setkání se liškou má nadbytečná energie nepřesáhla hranici, kdy by to představovalo problém.

Po setkání s ní jsem měl problémy se zvládáním emocí, ale především – obyčejný trénink nestačil. Musel jsem se fyzicky unavit, jinak jsem byl iritovanější než obvykle. Každý večer jsem běhal a během dvou hodin postupně ztratil všechny ze své ochranky, i dlouhodobé veterány v otcových službách.

A jestli to nebyla další věc, která mě doháněla k šílenství. Po mých útočnících se slehla zem. Nabídl jsem jim v posledním týdnu tucty možností. Potřeboval je vylákat, jelikož jsem teď ve svém okolí měl Zukyu a nemínil ji předestřít jako slabinu ve své obraně. Věřil jsem, že měla dobrou ochranku, Anker by nic jiného nepovolil. Věřil jsem, že byla dost chytrá, aby nespoléhala jen na to.

Ale mí nepřátelé... stále jsem neznal jejich motiv. A tak je nemohl dobře předvídat.

Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem zajel na svou soukromou chatu a vyrušil z meditací Gothitelle a Mistrova Xatu. Což jsem nedělal nikdy, jelikož byli oba dva příliš křehcí a jejich psychika tak delikátní, že jsem se je snažil nezatěžovat. Myšlenka, že liška bude na zemi jako polámaná panenka, cesta ke mně, a já tomu mohl jednou návštěvou zabránit, mě zvyklala. Liška, z nějakého důvodu, ve mně budila všechny ochranné instinkty, o kterých jsem ani netušil, že je stále mám.

Zkurvená ironie, že je to pro snoubenku jiného muže. Doufal jsem, že to Anker dostatečně oceňuje. Že jako slintající čokl za hárající fenou táhnu za jeho nastávající a jsem prakticky zredukován ze slavného Bad boye Kaloen, Toho a jediného, v ubožáka.

Byl jsem rád, že jsme s Otcem došli ke kompomisu. Jelikož kdyby se Zukya ukázala ve společnosti dříve a Thorsten Romares ji chtěl využít... liška by se nenechala snadno. A Otec by se pokoušel ji zlomit.

Byla by to katastrofa.

Možná bych měl být rád, že je snoubenkou někoho jiného. Zatáhnout ji do svého ne zrovna ideálního života by pro ni bylo peklo.

Mé myšlenky ve mně probudily takovou zuřivost, že jsem si přál kop Sawka kontrovat svým vlastním. Jelikož by mi pokémon s největší pravděpodobností zlomil nohu, pokud kosti rovnou nerostříštil na maličké úlomky v pytlíku masa, elegantně jsem se vyhnul a využil energii k vyvedení svého trenéra z rovnováhy. Což se povedlo, ale pocit, že kopu do bloku betonu, za to možná ani nestál.

Mí pokémoni mě naučili, jak se vyhýbat ranám. A zároveň jak pořádně udeřit. Jelikož kdybych takto napadl jiného člověka, byl by to ten druhý, kdo by projednou skončil s kostmi na prášek. Taková věc se stávala, když jeden trénoval po čtrnáct let a poháněla jej živelná nenávist k vlastnímu otci. A, pokud jsem měl být upřímný, stejně tak často strach o vlastní život.

Mé pohyby s každým dalším dnem elegantnější a plynulejší, projednou v životě jsem měl pocit, že chápu, co se mě pokémoni snažili naučit. Ne kontrolovat situaci a vše předvídat. Dokonce ani ne dokonale vnímat své okolí, sebe, svého protivníka. Ani svalová paměť a reflexy vypilované tisíci hodinami opakovaných pohybů a instinktivnímu vyhýbání se bolesti, kterou mí trenéři bez caviků dokázali rozdávat. Pokročilá medicína měla i jisté nevýhody.

Ne, nic z toho. Jelikož ta elegance, takřka nadpřirozený instinkt, to vycházelo ze mě. Možná to byla aura, kterou se mě Lucaria snažila naučit vnímat. Ať se to nazývalo jakkoli, pramenilo to ze stejného místa, jako ta bestiální opuštěnost a potřeba chránit mé partnerky, Zukyu, část mé osobnosti, o které jsem byl ach tak sekretivní. S trochou štěstí o ní nikdo nic nevěděl.

zdroj:cz.pinterest.com

Sawk udělal chybu. Popravdě to nebylo jeho vinou, jeden z pokémonů nechal svůj útok vymknout kontrole. Kdyby to bylo jinak, byl bych příliš podezíravý, ale Sawk interferující útok přešel jako nepodstatný. Trénoval jsem své pokémony a věděl, jak mocné jejich útoky byly. Modrý pokémon si příliš pozdě všiml nebezpečí. Reagoval jsem, jako by byl obyčejný protivník – ostře šel po skulině v jeho obraně.

Lucaria se zarazila v půlce vrčení na Roseradea a Dragonaira, Mienshao se zarazila ve stojce na hrazdě, všichni pokémoni se ke mně otočili a sledovali mě dravým pohledem, když jsem vrhl Sawka do vzduchu a poté jej brutálím kopem poslal přes celou tělocvičnu do zdi – do které se z půlky zabořil.

Sawk se narovnal, vypadl z důlku ve stěně a spustil ruce, které před sebou držel v ochranném X. Rukávy jeho světle modré gi byly roztrhané a ukazovaly jeho modrou, kamennou kůži.

Spustil jsem nohu z kopu, došlápl a zcela očekával, že bude končetina nepoužitelná.

Dlouhé, pevné svaly, silné kosti, má noha byla naprosto v pořádku. Možná jsem se cítil i lépe, přestal jsem vnímat pár zranění, které jsem během tréninku posbíral.

To byl útok, poslala Lucaria měkce. Vložil jsi za ten kop spirituální energii. Ale především, užil jsi stejnou techniku, jako když náš druh volá po svých speciálních schopnostech, pokračovala stále jemně.

Otočil jsem se k ní. Cítil ve vzduchu vzrušení svých pokémonů.

Je čas, abys potkal mého Mistra. Bratře.