Moira | #24.5

#24.5
"Bastard," zavrčela Tea. Mareep si ji obezřetně prohlížel. Já zíral z okna, netrpělivý. Nedával jsem na sobě nic znát, ale pokud se to protáhne o trochu déle, nadále jsem za své sebeovládání neručil.
"Hajzl!" zavřískla, když si přečetla něco na svém PMobilu.
"Problém?" zeptal jsem se klidně.
"Ten čůrák!"
"Sofistikovaná a edukovaná každým coulem," utrousil jsem suše a zašklebil se, když jsem pocítil déjà vu. Zrzka se ke mně prudce obrátila, dlouhé nehty znepokojivě připomínaly drápy, natolik, abych začal zvažovat úhly a vzdálenosti případné obrany.
"Anker," vyplivla.
"Ano?"
"Přísahám, že se rozhodl naši Rodinu zruinovat!" zakřičela rozzuřeně.
"Vůbec to není tím, že na něj stále útočíš," zamumlal Mar, velmi prozřetelně natolik tiše, aby jej naše společnice nezaslechla.
"Na co mu vůbec je nějaký pitomý korál?!" zavrčela. "Není to tak, že by rybářské korporace Nanoci neničily oceán mnohem horšími způsoby! Ale tenhle pitomý šutr,"
"Není to ve skutečnosti šutr, ale vápenaté skořápky různých druhů–" zamumlal Mareep, než jej přerušila, jako by vůbec nemluvil:
"Odvolává se na Rodinu Rinne – na mé předky! – ohledně ochrany životního prostředí! Ty nervy!"
"A?" zeptal jsem se netrpělivě. "Na co ten korálový útes tolik potřebuješ?"
"Je tam vyšší výskyt Clampearlů, je to zlatá žíla čekající na vydolování!" Zrzka si založila ruce na hrudi, velmi strategicky pod svými prsy, které tak vystavila celému světu. S výstřihem, který sotva skrýval dvorce jejích bradavek, a velmi kvalitní push up podprsenkou. Zamrkal jsem, když jsem si uvědomil, že měla prsa. Když jsme spolu spali, byla plochá jako chlapec. Možná podstoupila plastickou operaci a jen jsem to za celou dobu nezaznamenal? Jelikož fyzika se dala ohnout pouze po jistý bod a i hormonální manipulace měly své meze. Věnoval jsem jí dlouhý pohled, zvědavý, zda mi uniklo ještě něco. Co se oblečení týkalo, dnes šla daleko do "kurevské zóny" a tak moc mé představivosti nezbývalo. Prsa. Zmizela jizva, kterou měla na kotníku. Byl jsem si vcelku jistý, že si nechala odstranit poslední volná žebra.
Obočí mi lehce vyšplhalo vzhůru, když jsem si uvědomil, že cítím v jejím parfému feromony, dostatečně sofistikované, že nebýt mých vylepšení, nepostřehl bych je. Mé obranné mechanismy je musely neutralizovat automaticky, jinak bych z jejich účinnosti hádal, že bych měl prsty mezi jejími stehny a snažil se ji zatáhnout někam mimo oči ostatních. Nebo možná ne a prostě bych ji stáhl pod stůl. Aspoň její hlavu. Zajímalo by mě, zda to mělo jakoukoli spojitost s faktem, že jsme se měli sociální setkání s liškou a Ankerem.
Koutkem oka jsem zaznamenal lehce samolibý úsměv, který na tváři Teodory vyrostl. Všimla si mého zkoumání a rozhodla si to interpretovat způsobem, který jí vyhovoval. Nijak jsem jí to nevymlouval, ale zapamatoval jsem si, že není nad to využít své tělo jako nástroj.
Tea, kterou jsem znal, své tělo brala jako něco cenného a nemínila jej obětovat, ani pro Rodinu. Kolika věcí jsem si za uplynulá léta nevšiml? Kolik důležitých informací jsem ignoroval, z víry, že jsou nepodstatné?
Co jsem mohl říct, nijak na sebe neupozornili, přesto jsem je vycítil. Očima jsem našel trojici, která k nám mířila, hosteska a pár, který ji následoval. Bleskl jsem pohledem za ně a jistě, nenápadní pokémoni, kteří zkoumali prostor. Stejně tak členové jejich ochranky, kteří se nenuceně rozmisťovali po prostoru a připojovali se k ostatním jejich řemesla stojících kolem obvodu zdí.
Můj pohled opět přitáhla dvojice, nebo spíše liška, která elegantně kráčela, její oči katalogizovaly místnost. Nejspíše si to ani neuvědomovala, ale zaznamenal jsem, jak našla hlavní tři východy. Také nejzjevnější směry, z kterých mohl přijít útok. Něco zamumlala Ankerovi a ten nepatrně kývl.
"Chovej se slušně, Teodoro. Nemíním trpět scénu," zamumlal jsem varovně a pro důraz se k ní otočil, vážně jí pohlédl do očí. Zrzka si mě přeměřila, poté překvapivě kývla a její výraz se vyhladil, na rtech jí hrál lehce koketní, cvičený úsměv.
Postavil jsem se a mí společníci mě následovali. A pak už byli liška a Anker u nás. Než mohl kdokoli cokoli říct, přerušila nás slečna Zukya, přesněji její zaskočený hlas:
"Kocoure?"
Pohlédl jsem na černovlasou trenérku a líně se usmál. "Liško."
Sledovala mě, výraz kamenný, a poté mě překvapila. V jednu chvíli stála vedle Ankera, v druhé jsem měl náhle ruce plné drobné ženy, která se ke mně tiskla. Jemně jsem ji k sobě přitiskl, když jsem si uvědomil, že cítím proti krku vlhkost. Plakala.
"Ale noták, lišči," zamumlala jsem a hladil ji po vlasech. Pevněji se ke mně přitiskla.
Byla to manipulace. Musela být. A přesto jsem měl chuť odkráčet z restaurace pryč, schovat nás před pohledy ostatních. Zjistit, proč pláče.
"Jsem tak kurevsky unavená z tohohle cirkusu. Měli jsme dojet na konečnou, sednout na trajekt a nikdy se neohlédnout," zavrčela, zjevně rozrušená. Zvedl jsem obočí a pohlédl na jejího snoubence, který mě sledoval kamenným pohledem. Znovu jsem lišku pohladil po zádech a tak jsme stáli, Anker přes svůj poker výraz zjevně vibroval zuřivostí, Tea od toho taky nebyla daleko a Mareep prostě jen těkal pohledem mezi námi čtyřmi a vypadal zmateně. A na pokraji narůstající paniky, jelikož neměl problém číst jak naši kamarádku, tak dědice Nanoci.
"Lišči. Myslím, že se Ankerovi momentální situace nelíbí," zamručel jsem tiše, pouze pro její uši.
Lehce se odtáhla a pohlédla na mě. Její panenky byly lehce rozšířené, jako by byla zdrogovaná a mě na chvíli napadlo, jestli ji neodrovnaly Teodořiny feromony. Což nebylo zas tak nepravděpodobné, jestli neměla žádný mechanismus, který by ji proti tomu chránil. A pokud jsem Teu četl dobře, v tomto bodě neváhala svést ženu nebo muže. Hlubino, možná dokonce ženy preferovala.
"Hagen ví, že bych jej nikdy nepodvedla." Naprostá jistota v jejím hlase a především její přesvědčení, mě donutila zatnout zuby.
"Oh. Proto ve volném čase kouříš Ichabodovi a poté se před svým snoubencem plazíš po dalším muži?" protáhla Tea posměšně.
Liška si opřela spánek o mou hruď, nepřítomným pohledem si Teodoru přeměřila. "Taková zášť. Nemáš ráda konkurenci, holčičko?" zamumlala.
"Teo. Možná bys mohla ztlumit... účinky svého parfému," odvětil jsem mírně.
Anker na zrzku pohlédl a v jeho očích byla neskrývaná zuřivost. Zvláštní, byl jsem si jistý, že bude chtít jednu natáhnout mě, ale jakmile jsem upozornil na feromony, vypadalo to, že by raději přidusil Teodoru, než praštil muže, který měl v náručí jeho snoubenku. Což byl podivný psychologický efekt. Co to sakra Tea nosila?
"Jsem si jistá, že můj parfém nemá s momentální situací nic společného," odvětila úsečně.
"Klesla jsi tak nízko, Griffith, že se musíš prodávat drogami? Nemohu říct, že jsem překvapen. Muž zcela jistě ví, kterým dírám se při cestě vyhýbat."
Tee na rtech hrál výsměšný úsměv. "Zajímavé, zajímavé. A fakt, že tvá snoubenka skočila do klína jinému muži, možná se jeden vyhýbá při cestě dírám až příliš? Nebo je ani nemůže najít? Zdá se, že tato je pěkně opuštěná. Možná bych tady se sestřičkou měla spíše soucítit. Zcela jistě by to vysvětlovalo, proč tak zoufale hledá společnost jiných mužů."
Mareep si povzdechl.
"Hagen je v posteli vážně dobrý, popravdě. Trvá hodiny, než jej unavím dost, abychom se rozhodli spát, nemluvě o tom, že má podlou, podlou trpělivost," pronesla nečekaně liška, její hlas měl zastřenou kvalitu a dostatek nepřítomnosti, abych věřil, že mluvila spíše vlivem drog než jako reakci na Teodořin verbální útok.
Napjal jsem se a černovláska mi mimoděk přejela po zádech, masírovala mi bok.
Teodora na ni upřela ostrý pohled. Anker ke mně udělal krok.
"Kyo," zamumlal.
Líná a povolná proti mému tělu, pohlédla na něj zastřeným pohledem. "Hm?"
"Pomůžu ti sednout si ke stolu, ano?" Pokud by byl jeho hlas ještě neutrálnější, mohl by soutěžit s některými ze starých androidů o ryzejší monotónnost. Musel jsem tomu muži uznat, že měl pekelné sebeovládání. Měl ji rád, uvědomil jsem si. A s tím moje ochota ji pustit k němu zpátky klesla daleko do negativních čísel.
"Kocour mě zachránil. Kdyby nebylo jej, plavala bych v kanále, obličejem dolů," pronesla s naprostou jistotou. "Možná bez obličeje. Možná bez rukou. Nebo bych byla stále svázaná. Kdo ví, co by ten bastard udělal." V jejím hlase byla ozvěna strachu, stiskla mě pevněji, její oči náhle obrovské. Cítil jsem její srdce proti své hrudi, bušilo silně, rychle, přestože tak příšerně zbledla.
"Liško!" sevřel jsem jí bradu, donutil jí pohlédnout mi do očí. "Lišči, je to minulost, nestalo se to, je to dávno, dávno, dávno, nemysli na to," broukal jsem, ponoukal ji. A černovlásce se do obličeje vrátila trochu racionality.
"Nikdy jsem ti nepoděkovala." Znovu měla v očích slzy, přitiskla se ke mně, zabořila mi tvář do košile, která už byla lehce vlhká jejími slzami. Povzdechl jsem si. Jedno číslo na záchodcích a karta s penězi, to je vše, co jsem pro ni udělal. "Vše jsi dokázala sama. Dal jsem ti nástroj, ale byla jsi to ty, kdo se dostal pryč. Jsi schopná a nebezpečná a i kdyby tě ten bastard našel, byl by pouze malou překážkou, o kterou by ses bez problémů postarala. Není to tak?" mumlal jsem jí do ucha, hladil ji po vlasech.
"Zabila bych jej. Ale on by to čekal," zašeptala nazpátek.
Koncentrace feromonů v soukromém kupé pomalu klesala, i chladnokrevná Tea nakonec měla nějaké svědomí ohledně kopání do obětí násilných činů. A liška zcela jistě známky PTSD projevovala, i když byly primárně vyvolány chemickou stračkou. Zda-li se zaměřovala na psychické slabiny v protivníkovi?
"Už se k tobě nedostane. Slibuji ti, že udělám vše, co je v mých silách, aby ti už nikdy nemohl ublížit."
Vzhlédla ke mně, její výraz podivně nevinný a dětský. Věřila mi, uvědomil jsem si. Věřila, že jsem říkal pravdu, a nepochybovala o tom. A to se mnou provádělo hrozivé věci.
"Pak je tu celé zkurvené hadí hnízdo, které si říká vyšší společnost." Uculila se. "Prokřížená banda degenerovaných imbecilů. Pomůžeš mi svrhnout i tuhle malou překážku, kocoure?"
Věnoval jsem jí potměšilý úsměv. "Jsi si jistá, že to nebudeš ty, kdo se přidá k jízdě?"
"Zatraceně jistá. Už teď jsi pozadu. Zkorumpovala jsem už jednu nevinnou duši. Kolik máš na svědomí ty?"
Odfrkl jsem si. "Jednu? Plánuješ ve velkém, liško."
"Uhum," zamručela. Zamračila se. Potřásla hlavou a poté se rozhlédla.
Přesně jsem věděl, kdy začala vnímat situaci, ve které jsme byli.
Jako kočka, které šlápnete na ocas, nějak dokázala vyskočit snad metr do vzduchu a z mého objetí, stála daleko ode mě, oči velké. Obrátila se k Hagenovi a její pohled, zaťal jsem pěsti a kurva se snažil, abych nedal nic najevo. Jelikož strach a panika v jejím výrazu, ale také nepopiratelná náklonnost, která to vše poháněla... sledovala svého snoubence a nemohla to hrát.
"Uh, Hagene?" pronesla vážně.
Anker ji sledoval.
"Jestli někdy uděláš něco podobného, vykastruju tě. A omlouvám se. Zatracené feromony," vrhla na Teodoru chladný pohled, než se obrátila ke svému snoubenci, přes její sebejistý tón v jejím postavení byla nejistota.
Anker ji sledoval, poté si odfrkl. "Kyo." Zavrtěl hlavou a natáhl k ní ruku.
"Nudil by ses," odvětila se zaculením a dotancovala k němu, poté si k sobě stáhla jeho tvář k polibku. Nebylo to agresivní. Ani pobuřující. Možná proto bylo tak těžké je sledovat. Byla tam náklonnost, na obou stranách.
Musel jsem odvrátit pohled a postřehl ohromený Mareepův pohled. Překvapivěji také čirou zášť a žárlivost v pohledu Teodory, která na okamžik zapomněla vnímat své okolí. Přimhouřil jsem oči a uložil si tu informaci na později.
"Tak fajn, děcka. Proč jsme se zde sešli?" Liška se ke mně nejistě obrátila a ostýchavě se usmála. "Pokud jsi mě prostě jen nepoznal na obrazovce a nerozhodl ses mě tak kontaktovat, kocoure. Pak ti musím připsat plno bodů za formální provedení, řešit vše skrze mého snoubence,"
Potlačil jsem zašklebení, když tak nepotřebně zdůraznila poslední slovo. "Z části. Pak jsem chtěl navrhnout společné tréninky. Dnes je těžké zakopnout o kvalitního trenéra."
Liška se zamyšleně zamračila, ale pokyvovala hlavou. "Nevadí to?" vzhlédla k Ankerovi a četl jsem z toho lehkou rozpačitost, jako by nevěděla, zda se tak zeptat. Nejspíše nikdy nemusela, ale poté, co mi skočila do klína, to považovala za dobrý nápad.
Byl to dobrý nápad. Kdyby byly situace obrácené, utrhl bych Ankerovi hlavu a nikam už nikdy svou snoubenku s tím bastardem nepustil. Ale liška s ním musela mít zdravější vztah, než by měla se mnou, jelikož se pouze jízlivě usmál a přeměřil si mě pohledem. A pobaveně souhlasil.
Cokoli o těch dvou mohlo být řečeno, věřil jí i poté, čeho před chvílí byl svědkem.
Jeho rozhodnutí vykouzlilo na tváři černovlásky tak nádherný úsměv, že bylo opět bolestivé ji sledovat. Byla nádherná a prostě šťastná a sledovala někoho jiného.
"Kdybys náhodou měl myšlenky ohledně toho, že potřebuješ jinou snoubenku – zapomeň na to. Nechávám si tě a už nikdy se mě nezbavíš." Její tón byl samá hravost a její pohled sliboval, že jeho rozhodnutí později odmění. Měl jsem docela dobrou představu o tom jak, a dle výrazu Ankera, spokojenosti a lehké samolibosti, to stejné platilo o něm.
Šťastný bastard. Nemohl jsem jej ani nesnášet, jelikož prostě udělal to, čemu já se vyhl.
Ah, hlubino. Mohl jsem jej nenávidět. A v tu chvíli zcela jistě tuto svou emoci nijak nekrotil.
"Vidím, že tě má vycvičeného dokonale, Ankere," odfrkla si Tea a pohodila svou rudou hřívou.
"No samozřejmě. A on mě. Jsme pro toho druhého dokonalí," odpověděla liška naprosto vážně a věnovala Tee lehce litující pohled. "Vím, že je to těžké pochopit, ale tak nějak vztah funguje. Plno kompromisů a nespočet benefitů."
"Patří mezi ty kompromisy i promiskuita jedné strany?" Tea si znuděně prohlížela své drápy.
"Nikdy jsem Hagenovi nebyla nevěrná a nikdy nebudu," reagovala klidně, "může to pro vás být překvapivý koncept, slečno Griffith, ale nemám žádný důvod hledat někoho dalšího. Proč bych se spokojila s podprůměrnou kvalitou, když mám svůj nadstandard doma?" Její úsměv byl náhle plný ostrých hran a zubů. "Člověk musí pracovat na tom, co má cenu. A pak sklidit, co si zasel."
Teodora lišku sledovala, její pohled tak chladný, že mohl zmrazit část oceánu. "Velmi troufalá slova od někoho, kdo si svou cestu k penězům "vydláždil" na zádech. Nejprve jako děvka starého impotenta a poté dědice."
V očích černovlásky se poprvé objevil chlad a agresivita, která mi, perverzně, přesměrovala krev do rozkroku.
"Pan Machary byl charakter, který měl mnohem více cti, než většina vyšší společnosti dohromady. Zcela jistě byl morálně na výši komukoli přítomnému. Drž zobák a nepokoušej se pošpinit památku muže, který si zasloužil více, než co se mu v životě dostalo. Zkus to, Griffith. A zničím tě."
Tea svírala opěrku židle tak silně, že jí zbělaly klouby. Byl jsem si jistý, že se musela ovládat, aby neustoupila. Hlubino, i já se měl před liškou na pozoru, a to mě z větší části celá scéna spíše vzrušovala, než odrazovala.
"Tak je to?" její tón byl klidný, ale nikoho z přítomných neoblafla. Černovláska jí věnovala temný úsměv.
"Spodina ze Zkaženého města má jednu výhodu, princezničko. Ani jeden z nás nezaváhá eliminovat své překážky – a na rozdíl od vašich bělostných ručiček, má drahá, se nevyhýbáme práci pěkně kontaktně a zblízka." Usmála se, zářivý, falešný úsměv, plno zubů. "Ber to jako varování. Ještě jednou vyjebeš s Hagenem a objevím ještě jednoho, jediného snipera, kterého můžu vystopovat zpět k tobě, srdíčko, a ukončím tě."
Celá restaurace jako by zadržela dech. Liška sledovala Teodoru, zrzka měla ruce mimoděk blízko svého komunikátoru. A pak si Zukya koketně natočila pramínek vlasů kolem prstu, vydala šokujícím způsobem pobavený smích plný hravosti a především nějakým způsobem nevinnosti.
"Ach drahá, snad jsi mě nebrala vážně? Viděla jsem včera s Hagedem tento zajímavý film o mafii a jedna herečka řeklá úúúplně to stejné," zaštěbetala sacharidově. Hovory v restaraci opět začaly, ochranka kolem stěn se lehce uvolnila, atmosfra se odlehčila. Jak dlouho člověk sledoval pouze řeč těla lišky a naslouchal jejímu roztomilému hlásku, cítil se klidný.
Teodora klidná nebyla. Viděla oči lišky. Slibovaly smrt.
Zukya se sladce usmála a posadila se. "Drahý?" natáhla k Ankerovi ruku a ten ji lehce políbil do dlaně, posadil se vedle ní. Liška si přehodila si nohu přes nohu a prstem hravě aktivovala nabídku. "Mám hlad. Už jste obědvali?" zeptala se pak znuděně.
"Ne. Byli jsme zdvořilí a čekali na vás," odpověděl jsem. "Slyšel jsem, že zde mají výborné flambované palačinky."
"Ach, cukr. Kdepak jsi tuto mou slabost objevil, kocoure?" věnovala mi úsměv, stále se stopou ostří, kvůli kterému jsem ji chtěl mít pod sebou, nahou. Usmál jsem se nazpět a něco v mém výrazu muselo být velmi legrační, jelikož pohodila hlavou dozadu a nahlas se rozesmála. "Přestaň mi lichotit, nebo opravdu nechám Hagena, aby tě srovnal. Jsi zcela jistě nehorázný flirt."
Ne. Liška, ať byla cokoli, mě neplánovala zabít ani nespolupracovala s kýmkoli, kdo po mně šel. Oh, byla by toho schopná, kdyby byla správně motivovaná. Ale neměla trpělivost na přetvářky a dvojí hry. Taky jsem neviděl důvod. Poté, co se pod vlivem Teiných feromonů mentálně rozpadla a celá odhalila, věřil jsem, že se mi cítila opravdu zavázána. Pokud nic jiného, liška své dluhy splácela. Co jiného by byla loajalita k mrtvému muži, kterého mnozí považovali za perverzního podivína? Byl jsem si relativně jistý, že mě moje instinkty nikdy předtím nezklamaly a otipoval jsem ji už při prvním setkání dobře. Bylo uklidňující si to potvrdit.
Napůl jsem poslouchal zadrhávající konverzaci, která se jaksi křečovitě vrátila do civilizovanějších vod, především díky snaze Mara a Ankera, zatímco jsem svou mysl soustředil na momentální problém a ne na fakt, že žena, kterou jsem si přál odvést do své postele, byla snoubenkou někoho jiného. Někoho dostatečně důležitého a s charakterem, že nebylo tak jednoduché jej přesvědčit, aby se začal ohlížet někde jinde.
Zaťal jsem čelist.
Liška mě sledovala, na tváři lehké zamračení. Usmál jsem se na ni, ale to výraz pouze prohloubilo. Zamrkal jsem, když jsem si uvědomil, že jsem na ní četl starost.
"Mám domluvený oběd s Ichabodem," odvětila nepřítomně na cokoli, se jí Anker ptal.
Rozhostilo se ticho.
"Kyo," povzdechl si Dědic Nanoci, zatímco si Tea výsměšně odfrkla.
"Je s ním zábava." Pokrčila rameny a pohlédla na něj, něco mu bezeslovně řekla. Neochotně kývl, četl jsem na něm obavy.
Byl dobrý chlap, uvědomil jsem si, jeden, kterého bych mohl tolerovat, když už nic jiného. Nebyli jsme přáteli nejspíše pouze proto, že byl starší než já a přišel na scénu pozdě. Byl dost chytrý, aby nenechal lišku odejít, když mu zkřížila cestu. Zavřel jsem oči, bojoval sám se sebou, svými zmatenými instinkty, dokud se nepřesvědčil, že nebyla jiná možnost. Byla zasnoubená. Za dobrého muže. A tím to končilo.
Nakonec, otipoval jsem lišku poprvé správně. Mohla by se ta žena spokojit s něčím méně, než solidním protějškem? A jakmile dala svou věrnost, stěží své slovo poruší? Byla to hořká pilulka, i když jsem si nebyl zcela jistý, s jakými očekáváními jsem do dnešní schůzky šel. Zároveň to ale mnoho věcí ulehčovalo.
Minimálně problém, který by hnědooká trenérka plná života a nezbednosti způsobila v mých plánech a bezpečnosti, kdybych si ji doopravdy přivedl domů.
Sledovala mě, oči plné starostí.
Pobaveně jsem si uvědomil, že jsem nějak zapadl do stejné kategorie, jako starý Machary a Hagen. Pokud se mnou někdo vyjebe, budou ji mít za patami. Cítila problém a chtěla do toho začít strkat svůj malý nosík. A co hůře, zrovna tato liška by na něco mohla i přijít.
Usmál jsem se na ni a rezignovaně si přeměřil Ankera. Ten bastard. Byl jsem připravený svést mu snoubenku pod nosem. Teď to vypadalo, že naopak jeho vztah budu chránit a co víc, budu krýt i jeho zadek. Zatracená liška.