#24

Hagen dodržel své slovo. Ještě jsem se ani neohřála ve svém bytě, když mi přišlo formální pozvání na soukromou večeři s Matriarchou Nanoci. Formální oděv vyžadován. Odfrkla jsem si a pošimrala pod bradičkou Sana, který mi skočil na rameno a zvědavě koukal, co to na datapadu mám.

"Eevee?"

Zamrkala jsem. "Cože jsi?"

Lišák vypadal rozpačitě. "Eev..." Seskočil a rozběhl se do obýváku. Když jsem pohlédla na zničený počítač a Sana, který vedle něj nervózně přešlapoval, rozesmála jsem se. Klekla si, a když ke mně okamžitě přiběhl, něžně jsem jej k sobě přitiskla. "Samozřejmě. Co se stalo?"

San se dal do rozvláčného příběhu o tom, jak počítač nechtěl spolupracovat a on nemá protistojné palce a jaksi se vše vymklo kontrole. Byla jsem si jistá, že kdyby toto kdokoli slyšel, zavřel by do blázince mě, po chvilce zaváhání Sana a možná pro dobrou míru i sebe.

Mírně jsem se usmívala, když jsem se vítala s ostatními, Vulpix především byl uplakánek a přísahal, že jej delší odloučení zcela jistě zabije. Celkově byla nálada mezi mými pokémony dobrá. Dorazila jsem do své ložnice a zarazila se. Na posteli byly čtyři krabice. Věnovala jsem svým pokémonům vyčítavý pohled, ale fakt, že nezmínili žádné návštěvy, znamenal pouze jedno – byl to Hagen. Otevřela jsem nejmenší, luxusní krabičku a nepřekvapil mě draze vypadající náhrdelník, náušnice a náramek. Vše beze sporu byly pravé diamanty. V největší krabici byly šaty. V menší boty. V poslední doplňky. Zajímalo by mě, zda to kupoval sám, nebo na to nasadil svou asistentku.

Nejspíše kombinace obojího.

Zkontrolovala jsem čas a bylo to právě akorát, abych se stihla připravit. Zamyšleně jsem si začala sundávat oblečení a zamířila do sprchy, zvažovala, jaký typ make-upu se bude ke skvostným, indigovým šatům hodit.

*

Nebyla jsem nervózní. Ne zcela. Jen jsem... netušila, do jaké situace jdu. Tak.

Dorazila jsem do malého salónku. Babička už tam byla, seděla a upíjela víno, na stole před ní datapad, nad kterým pluly složité diagramy. Nereagovala na můj příchod, tak jsem s rozmyslem usedla na druhou stranu stolku, ostentativně ignorovala její práci.

Bylo to těžké.

Ve stejné chvíli jsem se nemohla zbavit dojmu, že to byla delikátní narážka na fakt, že jsem její krve a přesto se na své dědictví vybodla.

"Přála sis se mnou mluvit, vnučko?" ozvala se bez toho, aby zvedla pohled od své práce.

"Jak velký dopad mají mé činy na Rodinu?" zeptala jsem se mírně.

"Velmi dobře si uvědomuješ, jaké činy mají jaké důsledky. Nedělej ze sebe hloupější stvoření, než jaké jsi. Je to pod tvou úroveň."

Nic v hlase mé společnice nebylo opravdu urážlivé nebo ostré, přesto jsem se přistihla, že jsem zrudla, což mě rozzuřilo. Ruka mi cukla ke sklenici vína, kterou mi nalil nějaký sluha, ale ovládla jsem se. Nejspíše právě proto tu ta sklenice byla. Kdo ví, zda v ní také nebyla pravda.

"Jsem potulný vořech. Jen se držím zvyků nabytých v dětství."

"Jistě." Vyrovnanost, s jakou žena můj výrok přijala, nějak zvučel urážkou. A přitom zněl naprosto upřímně. "Je to vše? Můj čas je cenný, drahá." Ach. Na poslední větě už ostrý důraz byl. Možná i posměch.

Koutek mi trhl v tiku. Válčil ve mně pocit viny, jelikož jsem věděla, že jsem babičce nejspíše zničila dlouhá léta plánování a pro dobrou míru nejspíše i zničila pár iluzí. Kdo ví, zda nesnila o silném, charismatickém dědici, který by se vynořil ve chvíli nouze? Na druhou stranu tahle žena neměla žádné právo, žádné nejmenší právo se mnou takto mluvit a zacházet. Pokud jsem byla její vnučka, měla by se tak chovat, ne? Měla by mi prokázat určitou míru...

Čeho, ty idiote? Zeptala jsem se sama sebe. A uvědomila si, jak jsem zmatená. Jak příšerně rozhozená z celé situace jsem.

Povzdechla jsem si. Bylo to sotva den, kdy jsem se Hagenovi svěřila. A ten byl empatičtější, než bych čekala, jelikož zcela jistě zařídil tuto schůzku ne kvůli Ichabodovi, ale právě proto, co jsem mu řekla na balkóně. Stejně tak jsem ale ještě neměla možnost své vlastní emoce zpracovat. Jak jsem se cítila. Co jsem chtěla. A popravdě, část mě, arogantní, rozmazlená část, která nárokovala protichůdné pocity a nároky, ta zněla příšerně dětinsky a neprakticky.

"Jsem zmatená."

Překvapila jsem nás obě, tím jsem si byla jistá.

"Nevím, co chci. Nevím, co dělat. Cítím závazek, stopu povinnosti ve stejné chvíli jako zášť a nenávist. Možná i lhostejnost." Pokrčila jsem rameny, když se na mě upřel ostrý pohled ženy, která již měla nejlepší léta za sebou. Její pohled však byl stále pronikavý a inteligentní bez ohledu na její věk či fyzickou kondici. Hlavní zbraní Matriarchy Nanoci byl její mozek. "Vše zhoršuje fakt, že si Hagena beru." Zaváhala jsem. "Respektuji jej. Mám jej ráda." Zaťala jsem zuby, jelikož jsem věděla, že mě další slova dostanou do problémů, ale neříct je a nezajistit si podporu své příbuzné, to by byla horší varianta. "Chci jej chránit."

Babička se vítězoslavně neusmála. Nijak se nepovyšovala ani škodolibě nepoukázala, že se právě váhy moci mezi námi přesunuly na její stranu. V jejích očích byl vážný pohled.

"Víš, co mi nabízíš?" zeptala se nakonec.

"Nebudu dobrá v tom, v čem bych měla." Jízlivě jsem usmála. "Na to, nakonec, máte Hagena."

"Ano."

"Udělala jsem chybu ve chvíli, kdy jsem souhlasila s jakýmkoli spojením mezi námi. Teď už je pro mě pozdě."

"Ano." Matriarcha zavřela svou práci a složila ruce na stole před sebou, její pohled vyrovnaný.

"Nenávidím vyšší společnost a vše, co představuje. Nenávidím, jak je má svoboda, kousek po kousku, odštěpována. Nenávidím, že není způsob, jak to zastavit."

Babička se překvapivě usmála. Pevně stisknutými rty a zcela jistě to byl pouze mdlý úsměv, ale byl zde. "A tak ji chceš srazit na kolena? Myslela jsem, že chceš svému manželovi pomoci, ne jej zatáhnout do války."

Zamračila jsem se na ni.

"Pokud chceš dotáhnout Ichabody zpět na výsluní, bude to požadovat oběti. Někdy i krvavé. Budeš muset svrhnout Nolany."

"To je trochu... ambiciózní." Měla jsem vzdálené ponětí o tom, že Nolanové vyšší společnost drželi ocelovou pěstí.

"Avšak nezbytné. Budeš místo nich muset dosadit Ichaboda. Rozumíš, vnučko?"

Oči se mi lehce rozšířily. "Souhlasíte. Ne," zkoumavě jsem si ji prohlížela, "ne, je zde něco jiného. Nolanové nejsou vaší spojenci, jinak byste toto téma neotvírala." Dlouze jsem si ji prohlížela. "Musí to být zoufalé. Musí to být něco, co Rodinu Nanoci zahnalo do kouta. Nebo..." odmlčela jsem se.

Kap, kap, kap. Růžová koupel. Podřezaná zápěstí.

Rodina Nolan, medicínská špička v oboru.

"Nolanové jsou důvodem, proč je má matka mrtvá," můj hlas byl oproštěn od emocí.

V očích babičky Severiny se objevil predátorský pohled. Úsměv, který mi věnovala, byl temný. A pak to zmizelo, jako když slunce zakryjí mraky.

"Je škoda, že jsem tě nedostala do učení dříve. Kdybych s tebou měla pár let, kdybys znala politickou situaci lépe... jsem si jistá, že bys byla mocí, které by se ostatní Rodiny obávaly. Ale teď už je na to pozdě. Nemáš na to dost dobrý temperament. Vlivy, které tě vychovaly a vymodelovaly, jsou to, co tě možná udrželo naživu ve Zkaženém městě, ale ve vyšší společnosti tě pouze stáhnou ke dnu. Možná za pár let..."

Sledovaly jsme se.

"Za pár let...?"

Matriarcha se zvedla, překvapivě elegantní a ladný pohyb, k jejímu věku. Vnímala jsem ekonomické pohyby a také způsob, jakým se držela. Překvapivě jsem si uvědomila, že musela cvičit nějaký druh bojového umění. A nejen v minulosti, stále. Připomínala mi Majora, do té míry, že jsem netušila, zda bych ji v přímém boji dokázala porazit. Což byla lehce zahanbující myšlenka.

"Vezmi si pod svá křídla to štěně Ichabodů. Je sám a ani paranoidní Nolanové už v něm nevidí hrozbu. Stará spojenectví se za něj nepostaví, už ne, a všechny velké dluhy byly splaceny v průběhu posledních dvou generací. I ty rodiny Nanoci. Jediný důvod, proč to štěně žije, je jeho vlastní silná vůle. A ten Zoroark. Stínová Bestie... odrazil více pokusu na život svého trenéra, než si jeden dokáže představit. Možná i okusil lidskou krev, kdo ví? Mladý Ichabod zcela jistě podřízl nejeden krk."

Nehybně jsem seděla, když se stará žena vrátila a posadila přede mne pokéball. Byl to pro mě neznámý druh, nikdy jsem jej neviděla... až na to, že jsem jej viděla. Byl stejný, jako ten, který jsem zdědila po Macharym a který jsem, společně s ostatními věcmi, které mi odkázal, stále ještě neprozkoumala. Jistým způsobem mi chyběl a projít jeho věcmi znamenalo uznat, že už opravdu není. Jakkoli jsem logicky věděla, že je mrtvý, v koutku své mysli jsem si říkala, co když se jednoho dne opět objeví...

Bodlo mě u srdce, jelikož jsem jej opravdu postrádala. Netušila jsem, že jsem jej měla až tak ráda.

"Co je to?"

Babička Severina si mě prohlížela. "Toto je znak Dědice Rodiny Nanoci. Přímý potomek Mimikyu tvé matky a tvého strýce. Z krevní linie Mimikyu táhnoucí se až k Zakladateli."

Zadrhl se mi dech. Po chvilce váhání jsem se pokéballu dotkla a pak zamrkala, když se objevilo pokémoní vejce. Ani jsem netušila, že pokémoní vejce lze do ‘ballu schovat.

"Dědice Nanoci? Pak to náleží Hagenovi," pronesla jsem a pak se zamračila. Hagen už Mimikyu měl.

"Dostal Mimikyu druhého kolene, jako ostatní oddaní sloužící. Dostal by tohoto, jakmile by byl uznán Dědicem."

"Stále mu náleží. Je Dědicem více, než já kdy budu."

Matriarcha se lstivě usmála. "Za pár let, až budeš vědět, jak plout v těchto nebezpečných končinách, až budeš znát podvodní proudy lépe, než své vlastní tělo, pak svrhneš Nolany. A nikdo nezpochybní, že jdi Dědicem."

Zírala jsem na svou příbuznou, překvapená jistotou, kterou jsem slyšela v jejím hlase. "Jste si jistá, babičko. Proč?"

"Jelikož budeš bojovat pro Hagena, po kterém půjdou. Kterého už teď miluješ." Potřásla pobaveně hlavou, ale nezlobila jsem se na ni. Nebyl v tom výsměch, pouze jakési pobavení, které jsem občas vídávala na tvářích starších lidí sledujících mladší generace a jejich pitomost. "A budeš mít dítě, které budeš muset ochránit. Nebudeš mít jinou možnost."

Pevně jsem sevřela pěsti.

"Musíš se naučit, pokud ne vymýtit, tak velmi dobře tuto tvou slabost skrývat. Fakt, že miluješ svého manžela, je podivný, ale tvá touha bojovat proti... bezpráví... které bylo na rodině Delaney vykonáno, to by tě mohlo ošklivě popálit. Nenechej nikoho znát, že ti jej bylo líto. Obrať to ve fakt, že jej chceš využít. Že je pouze nástrojem pomsty, která čekala od chvíle, kdy zavraždili tvou matku."

Seděly jsme v tichu.

"Jste upřímnější, než jsem čekala."

"Jsi příšerně stejná, jako můj pitomý bratr. Nic než pravda a přímost by se skrze tvou tvrdou lebku nedostalo." Matriarcha měla v očích vzdálený pohled a já věděla, že nevzpomínala na nic dobrého, jelikož rysy měla napjaté. "Zdá se, že to běží v krvi naší Rodiny. A nemohu zamítnout, že jsem něco podobného nehledala i ve svém Dědici a i Hagen může být místy pošetilý. Hlubino, fakt, že jsem to udělala, vypovídá o mé vlastní stupiditě." Zamračila se.

Nakrčila jsem nos, rezignovaná. "Pravda v kadidle? Opravdu?"

"Byl tu nějaký jiný způsob?" pronesla má příbuzná lhostejně.

Večeře byla krátká a během ní jsme už ani jednou nepromluvily. Nakonec, řečeno bylo vše.

*

Sofie už seděla u rezervovaného stolku, když jsem dorazila. Na okamžik jsem se zarazila a pouze ji sledovala.

Její ramena byla svěšená, byla dokonale upravená, ale v její tváři byl napjatý rys a byla jsem si jistá, že kdybych došla blíže, uvidím buď červené nebo rovnou napuchlé oči. Vollan měla páteř, alespoň pro ten jeden důvod, něco s jejím opatrovníkem. Ale zároveň to bylo děvče, do kterého celý život kopali, jakkoli ji "její rodina milovala", a byla křehká. Jej psychika určitě.

Povzdechla jsem si. Byla to z části i má chyba. Později jsem si uvědomila, že Sofie pouze následovala mého příkladu. Nebyla jsem to nakonec já, kdo Ichabodovi troufale vrhla víno do obličeje? Nejspíše si byla zatraceně jistá, že se na něm trochu svézt může také.

Ale to nebyl hlavní problém, že? Ten vězel ve faktu, že vůbec kopne do někoho, kdo je krátce na zemi. Nikdy jsem tohle mrchožroutské chování neměla ráda.

Došla jsem ke stolku a Sofie vzhlédla, jakmile mě zaregistrovala, neohrabaně se vyškrábala na nohy.

"Slečno Zukyo! Já... já... prosím...!" Zase měla na krajíčku. Pozorně jsem si ji prohlížela, zvažovala, zda to byl pokus se mnou manipulovat. Ale pokud jsem neztratila své ostří úplně, zdálo se to upřímné.

Beze slova jsem se posadila.

Sofie se po chvilce váhání posadila také. Mnula si ruce, těkala k mé tváři a rychle uhýbala pohledem. Bylo popravdě bolestivé to sledovat.

"Takže?" pronesla jsem neutrálně, Vollan se stejně skrčila, jako bych na ni začala křičet.

"Já... omlouvám se."

Chladně jsem si sledovala. "Uvědomuješ si, proč se na tebe zlobím?"

Sofie zaváhala. A poté prokázala mnohem lepší pozorovací talent, než který jsem ji připisovala: "Nelíbilo se vám, jak jsem zneužila situace." Pevně zaťala pěsti. "Ale... ale... není to fér!" Neodvážila se mi pohlédnout do očí, ale trochu se vyrovnala. "Všichni to dělají, všichni využívají situace, on by udělal to stejné! Já... já... já už nechci být oběť!"

"Ichabod by udělal to stejné?" pronesla jsem klidně.

Sofie bleskla pohledem k mému výrazu a poté zaťala čelist. Rty se jí třásly. Po chvilce mlčky potřásla hlavou. "Ne. Ne, neudělal." Nejistě vzhlédla. "Já... cítila jsem se potom špatně. Že jsem to udělala jemu. Přísahám. Nejsem taková. Ale... ale... chci být taky někdo." Očima mě prosila, abych chápala.

Sledovala jsem ji, tohohle bastarda vyšší společnosti, kterou zlomili a takřka přemodelovali v to, co chtěli. Povzdechla jsem si.

"Omluvila ses mu?"

Sofie polkla. "Bojím se, že..." nepokračovala, její prsty svíraly ubrousek tak křečovitě, něco dříve či později povolí, buď její kosti, nebo tkanina. Nijak to nerozvedla, ale chápala jsem ji. To, co mě popravdě na Ichabodovi přitahovalo, z toho musela mít Vollan hrůzu.

Obrátila jsem pohled k oknu, sledovala svět venku.

Věci, které jsem se naučila ve špíně, mě stáhnou ke dnu, to říkáš babičko? No, zdá se, že máš pravdu, už jsem udělala první faux pas s Ichabodem. A co hůře, stahuji ke svým příšerným zvykům i další nevinnou duši. Klepla jsem prsty o desku stolu, zamyšlená. Moje způsoby Sofii nepomohou, nejspíše ji zabijí, popravdě. Neměla za sebou Hagena, který by jí kryl záda. Naopak, měla kolem kotníku ocelovou kouli v podobě asociací s Ichabodem.

"Udělala jsi přesně tu správnou věc, pokud chceš mezi starou krví přežít. Víš to, že ano, Vollan?"

"Já nechci!" vyhrkla, jako by čekala, až promluvím. "Chci být jako vy! Ne oni!"

"Může tě to zabít."

Sofie se vyrovnala, něco z její odhodlanosti nazpět. "Pokud si myslíte, že je to smrt, které se bojím, pak mne vůbec neznáte."

Musela jsem uznat, v tu chvíli jsem jí málem smekla. "Tohle je něco hodného respektu," zamumlala jsem s malým úsměvem.

Sofie byla produktem svého okolí. Reagovala bych já jinak, v jejích botách? Možná. Ale já měla jiný temperament. Jeden, který by mi nejspíše zajistil kulku v temeni nějakého z nájemných vrahů a nadále bych vyšší společnost neobšťastňovala svou přítomností.

Každý děláme chyby. Hlubina ví, že já jich mám na účtu nespočet.