#22

Poté, co jsem vyhrála svých deset zápasů, všechny tak rychle, že jsem to stihla za jeden den, porota mi lehce zmateně, ale upřímně gratulovala. Pokud se ukáže někdo další, kdo bude mít 10/10, nejspíše si zazápasíme o první místo, ale jelikož jsem tři z favoritů porazila, nebylo to moc pravděpodobné. Stejně jako já se mohlo ve skupině schovávat další překvapení, ale pochybovala jsem o tom.

Hagen krátce po gratulaci odešel, nakonec měl svou práci, zatímco jsem nás sbalila a všechny odvedla do pokémonského střediska. Jelikož jsem očekávala fronty, vybrala jsem menší středisko trochu z ruky, ale vyplatilo se. Bylo tam pouze pár případů, které nevypadaly, že mají cokoli společného s mini-turnaji.

Alesta, Hida, Dratini a Baletka byli jediní, kteří bojovali. Larana jsem si popravdě nechávala jako eso v rukávu a Vibrava... byla silnější, než Hida, a nepotřebovala tolik tréninku. Měla dobré instinkty z divočiny, jen je stačilo dobrousit. Popravdě, dokud se nevyvine, bylo jen málo, na čem jsem s ní mohla pracovat, jelikož byla svým způsobem už hotový pokémon. Nové útoky se učila obtížně, opravdový pokrok jsem viděla pouze u základných statů. A Togepi. Byl na předběžné prohlídce poté, co jej jeho minulá trenérka tak zřídila, ale celkovou jsem odložila až na teď. Mohla jsem to nakonec vše nechat na jednu návštěvu.

Seděla jsem v čekárně, na datapadu jsem sestavovala analýzy bojů a zvažovala, kterým směrem se vydat.

Alesta byla zcela jistě tahoun. Dokud mě nedonutí užít Larana, je rozhodujícím prvkem. Budu muset promyslet, jak často si můžu dovolit ji posílat do boje. Nemůžu nechat ji vyčerpat se na šarvátkách, jak to bylo teď. Sice zjišťovala sílu protivníka, ale stejně si to vzalo trochu energie, která by později mohla chybět jinde. A měla bych Baletce a Dratinimu více věřit. Pokud mi to vybouchne do obličeje, Hida a Vibrava by to měly vybalancovat. Tudíž ji budu obsazovat méně...

Zamrkala jsem. "Kaidene?"

"Eevee!" Liška mi skočila na klín, jeho pohyby elegantní a plynulé, a poté si neceremoniálně natáhl. "Eevee!"

cz.pinterest.com pin 464644886537314067

Výraz mi změkl. "Alesta bude za chvíli zpátky z prohlídky. Pak si budete moct hrát. Bude teď mít více času, slibuji."

Lišák na mě dlouze pohlédl, poté začal zdlouhavě objasňovat, jak hrozné je být stále sám na bytě nebo se potulovat po ulicích, když sebou nemá svou parťačku a tak nemá komu hlídat záda a stejně tak nikdo nedává pozor na něj. Jak příšerně se nudí. A že si zabírám až příliš velkou část Alestina volného času. Kileona, dle jeho názoru, tráví příliš času koukáním do zrcadel a svých odrazů a i Sana začíná znavovat, jak jí musí stále dokola pouštět soutěže a výstavy. A Batair jako parťák je naprosto příšerný, jelikož jej vůbec nechápe. Swablu mu stále sedá na hlavu a vše utírá svými křídly. Flareon stále spí a Vulpix je roztržitý, všechny provokuje a stýská se mu, ale nechce nic říct, jelikož nechce vypadat jako mimino. Na konci jsem se snažila potlačit uculení a pouze potřásla hlavou, když na mě podezíravě pohlédl.

Nejspíše jsem své pokémony příliš rozmazlovala.

"Ty chudáčku." Pevně jsem jej k sobě přitiskla a začala se s ním mazlit. Ten lišák, místo aby to ocenil, se s počínající panikou v očích začal kroutit a snažil se ode mě dostat. Tiše jsem se zasmála.

Pokémoni, má rodina.

Kaiden se nakonec vykroutil z mého objetí a rychle jako blesk zmizel, zatímco jsem strnule seděla.

Rodina...

Nechtěla jsem s vyšší společností mít nic společného. A ano, plánovala jsem vyhýbat se hlavě Rodiny Nanoci jako moru. Ale lhostejnost, s jakou babička Severina přistupovala k mé existenci... jakmile jsem svolila se svatbou s Hagenem, vypustila mě z hlavy. Byl nakonec její vyvolený dědic. Interagovat potřebovala pouze s ním.

Jak to zabolelo. Vědět, že pro ni nejsem dost dobrá, i když bych nikdy neřekla, že její názor kdy bude něco znamenat. Ale byli jsme rodina, jedna krev. Nejspíše jsem přeci jen po nějakém tom uznání prahla. Jakkoli pošetilé to bylo.

"Slečno?"

Vzhlédla jsem a z opatrného pohledu sestry Joy věděla, že na mě nepromluvila poprvé. Na tvář mi vklouzl cvičený úsměv. "Vše je v pořádku?"

"V nejlepším. Vaši pokémoni jsou unavení a mají pár oděrek, ale žádná závažnější zranění, což je po tak intenzivních bojích překvapivé. Odpočinek to vše spraví."

"Skvělé. Mohu dorovnat účet? Obávám se, že mám závazky, které si vyžadují mou pozornost a čas kvapí."

Žena zamrkala, zaskočená náhlou formálností. Sváděla jsem to na Hagenův špatný vliv.

"Samozřejmě. A dovolte mi při jednom nabídnout naše nové programy..."

*

Stála jsem na balkónku luxusního ateliérového bytu a sledovala východ slunce. Ještě jsem nešla spát a cítila příjemnou vyčerpanost. Ukázalo se, že Hagen byl spíše noční tvor. Dokázal být v brzkých ranních hodinách stejně uhlazený a připravený na schůzi jako mu to myslelo v noci, avšak preferoval dlouhé hodiny hraní pod příkrovem tmy. Nestěžovala jsem si, byla jsem nadšený participant.

Prsty pevněji sevřely zábradlí oddělující mě od dlouhého pádu mezi moderními jehlami tyčící se v centru Zapomenutého ostrova. Hagen popravdě žil na okraji, ale měl dechberoucí výhled na oceán. Vše tak čpělo penězi. Připomnělo mi, že na mé jméno byl pouze malý, usmolený byteček, celkový obrat mé hotovosti bylo pro mého snoubence v podstatě kapesné a měla jsem daleko k eleganci těch, kteří generace po generaci hrdě shlíželi dolů na ubohý plebs.

A Emerald Wildes, který bych měla dořešit.

"Kyo?"

Tázavě jsem se pootočila.

"Děje se něco?"

"Jsi tak nechutně bohatý."

"A to je špatně?" Nahý došel za mnou, ležérně se opřel o zábradlí a klidně na mě shlížel. Ušklíbla jsem se, moje oči přejely po jeho těle, což nejspíše zamýšlel, a neuvěřitelně, pod mým pohledem získal částečnou erekci. I poté, co jsme celý večer vyváděli. Mluvme o výdrži...

Obrátila jsem se zpět k oceánu.

"Mluv se mnou? Nevidím ti do hlavy," rozkázal. Příkře jsem si jej přeměřila, naježená pro jeho rozkazovačný tón. Donutila se zarazit. Měl pravdu. Žádný vztah nikdy nepřežil problémy v komunikaci.

"Jen..." A pak mě to zasáhlo. Začala jsem se hořce smát. Stále trpělivě čekal, i když trvalo dlouho, než jsem se znovu ovládla.

"Ano?"

Bleskla jsem pohledem dolů. Jak arogantní muž. I tváří v tvář mému smíchu si udržel svou semi-erekci. Možná si něco vzal? Melancholicky jsem se usmála. "Jen jsem si uvědomila ošklivou, ošklivou pravdu."

Měl trpělivost světce, v jeho očích nebylo nic jiného než podpora a vyčkávání. Skoro jsem ho pro to chtěla praštit. Znovu jsem očima našla oceán. I když už roky nebyl rybářem, když měl možnost koupit si ten nejluxusnější byt v Kaloenech, vybral si jeden méně lukrativní. Ale s výhledem na jeho milovaný oceán. Jaký to sentimentální muž.

"Jsi vše, co mělo být moje." Pokřiveně jsem se usmála, poté se k němu otočila a přitiskla se k němu. Navzdory tomu, že jsme stáli venku poměrně dlouho, stále byl horký, zatímco já mírně prochladla. "Nikdy jsem to nechtěla. A přesto se ta absence projevuje, jako jedovatá rána," šeptala jsem mu do hrudi. Sklonil se, zvedl mi bradu a něžně mě políbil.

"Všechno je tvoje. Stačí pouhé slovo."

Nejhorší bylo, že jsem věděla, že to myslí smrtelně vážně. Ve chvíli, kdy se ujistil o mé oddanosti, mínil našemu vztahu dát vše. Nechápala jsem to. Jak mohl tak věřit. Jak mohl vědět, že jej nezradím. Jak...

Pohled mi sklouzl po Mimikyu, poklidně odpočívajícím ve stínu, vždy nedaleko od Hagena.

cz.pinterest.com pin 441282463472039809

Trvalo mi pár dní, než jsem si ten fakt uvědomila a začala jej záměrně vyhledávat. Nebyl on má odpověď? A tak jsem znala důvod pro tu směšnou otevřenost. Nakonec to bylo úplně stejné i u mě. Mí pokémoni jej zbožňovali, když mu dali šanci. Jejich instinktům jsem věřila více než svým. Vnímali věci, které byly pro lidi záhadou. A stejné to bylo s jeho pokémony a mnou.

Povzdechla jsem si a poplácala jej po rameni. "Něco takového neříkej, ztratíš mou pozornost. Pojďme spát. Dříve či později se zcela jistě objeví situace, kterou budeš muset řešit. Já byla pozvána Vollan na oběd, kdo ví proč. Už nejsme nejmladší."

Hagen mi věnoval ironický pohled. Škádlivě jsem na něj mrkla a zamířila do sprchy, s lehce přehnaným pohupováním v bocích, ladné, pomalé pohyby, které naznačovaly právě tolik...

Napůl podrážděná jsem ze sebe shodila župánek. Proto, že jsem se s ním nemohla pohádat. Nejistá, jelikož se tento bývalý rybář zdál příliš dobrý proto, aby byl skutečný... ale našla jsem v sobě až děsivou intenzitu, která jej chtěla celého jen pro sebe.

*

"Takový roztomilý pokémon," zašeptala jsem. Sledovala jsem Mawile, která se tvářila tak nevinně a bezbranně. Její trenérka přesně věděla, s čím může pracovat, a její protivník jí hloupě skočil na vějičku. Poslal svého Staravia vzdušným esem Mawile přímo do čelistí. Když se drobný žlutý pokémon otočil a jeho čelisti – přeměněné železné rohy, pokud jsem se nemýlila – sevřely létajícího pokémona, byl to v podstatě konec zápasu. Jelikož obyčejně měly sílu překousnout ocelové nosníky, tělo pokémona, pokud neprošlo lehce drastickým výcvikem, byl v podstatě vtip.

cz.pinterest.com pin 512777107568806378

Zrzka se samolibě usmála a natáhla ruku. Druhý trenér jí – Griffith, pokud jsem zaslechla dobře – začal nadávat, poté nějakému mladému muži, který stál jako rozhodčí, když k němu Staravia dohopkal, kopl i do něj. Zaťala jsem pěsti, ale donutila se stát na místě a pouze situaci sledovat.

Jelikož se ti dva rozhodli mít zápas přímo před klubem, kde jsem se s Vollan měla sejít, společně s pár dalšími lidmi jsme jako ovce stáli a čekali, jak celá záležitost dopadne. Mawile se mezitím opět tvářila neškodně a děsila ostatní nečekaným klapáním čelistí. Obzvláště chudší obyvatele to znervózňovalo a snažili se dostat pryč někdy málem až poklusem.

Mnozí nazývali pokémony monstry a bylo to nespravedlivé. Tyto myslící, živé bytosti plné emocí a snů, neměly by být takto ostrakizovány. Obzvláště, když tato monstra někdy měla větší míru empatie, než náš obyčejný, průměrný člověk.

Na druhou stranu, milovníci pokémonů, ti, kteří je hýčkali až příliš, zapomínali, že to byli dravci. A jako s takovými by se s nimi mělo zacházet. Nebyla pravda, že mé Eevee nejedli pouze granule rostlinného složení, ale i maso? Maso pocházelo z farem, kde se chovali hospodářští pokémoni. Nemluvě o tom, že se v divočině pokémoni lovili navzájem, draví, krvelační, nelítostní.

Mawile se jemně vlnila ve vánku, její čelist nepřirozeně zaskřípala o betonový blok, když jej v otočce omylem praštila. Nenacházeli jsme se zcela v průmyslové části, ale velmi blízko. Byli jsme, nakonec, stále ve Zkaženém městě a zde bylo postaveno vše pro profit. Možná až na tajuplné kopce na severu ostrova, ale to bylo teritorium superboháčů, kteří bývali tak vysoko i nad jinými boháči, že pro obyčejné obyvatele stejně tak mohli být mýtem.

Postřehla jsem pohyb a obočí mi lehce vyskočilo k linii vlasů. Muk a skupinka Grimerů, drobný růžovo-černobílý pokémon – Gothita? – s růžovo žlutými pokémony – byla jsem si takřka úplně jistá, že to byla nižší evoluce Jynx. Několik Pikachu a Rattatat sedících se smečkou Meowth. Po okrajích nesourodé sešlosti pár Trubbishů, z kterých si utahovala malá školka Litwicků, jejich plamínky hypnoticky skomíraly. Několik elektrických přístrojů, o kterých jsem měla kvůli podezřelému vlnění v jejich obrysech podezření, že byly ve skutečnosti Rotomy. A čtyři Gastly, kteří poletovali nad celým shromážděním. Snažili se splynout se stíny v boční uličce, ale každou chvíli až příliš intenzivně upřeli pohled na trenéra kousek po mé levici.

cz.pinterest.com pin 327073991664959310

Byl vysoký a štíhlý, možná až příliš, jeho bledost a lehce propadlé tváře by poukazovaly na skromnější poměry, kdyby jeho oblečení neprozrazovalo opak. Se založenýma rukama stál, bezvýrazným pohledem celou záležitost sledoval. Nejspíše bych jej odepsala jako dalšího spratka, i když díky jeho monochromatickému černému oblečení možná s lehce goth sklony. Ale pak jsem si uvědomila, že v jeho stínu stál Zoroark, který nepřetržitě sledoval okolí. Ten pokémon byl dost silný, aby takřka unikl mé pozornosti.

Jako by postřehl mé myšlenky, pohled šelmy se obrátil ke mně. Okolí potemnělo, v uších mi začalo nepřirozeně bzučet. Zaťala jsem čelisti, ostře si uvědomovala fenomenální schopnosti, které tento liščí pokémon měl, jeho iluze někdy neodlišitelné od skutečnosti.

Zalapala jsem po dechu, srdce mi klopýtlo a na okamžik jsem si byla jistá, že procházím srdeční zástavou.

"Togepi?" ozvalo se nevinně.

Iluze se roztříštila, v dálce jako bych slyšela zvonění, celé tělo mi zalil příjemný, hřejivý pocit. Uvědomila jsem si, že mi tváře svírají maličké ruce Togepiho, starostlivě mě sledoval, kolem jeho tělíčka jemná, růžová aura. V dálce stále jemně cinkal zvon a musela jsem potřást hlavou, abych se ujistila, že to nebyla ozvěna v uších. Léčivý zvon, připomněla jsem si.

Zoroark nás dlouho sledoval, jeho aura dravá a agresivní, než se vytratil ve stínu mladého muže. Ten nás také pozoroval a jeho zamyšlený výraz mě podivně znepokojoval. Něco zamumlal, v jeho stínu na okamžik zazářily světle modré oči jeho pokémona... a já se poprvé zhluboka nadechla. Znepokojeně jsem si uvědomila, že Togepi sice část útoku liščího pokémona odrazil, ale pár úponů kolem mě stále bylo.

Koutek se mi znechuceně zkřivil, ostře jsem si muže prohlédla. Naklonil hlavu na stranu, obočí tázavě vyklenuté. Jako by došel k rozhodnutí, pokýval si pro sebe hlavou a napůl se mi uklonil. Musela jsem mrknout, jelikož o chvilku později byl na půl cesty ke dveřím klubu.

Byla mi zima. To musel být důvod. Proč by se mi jinak tak třásla kolena?

Tohle bylo... nepříjemné.

Pevně jsem stiskla rty.

Věděla jsem, že mnoho z Rodin mělo po boku neustále nějakého psychického pokémona, který zabránil přesně takovému druhu manipulace. A rozzuřilo mě, když jsem si uvědomila, jak lehce mě nachytali.

Laran... Absol měl nějaké psychické schopnosti, ale nic na úrovni, která by odrazila záměrnou psychickou manipulaci. Vulpix ještě neovládal své schopnosti na úrovni, která by mi zaručila bezpečnost, jakékoli jeho schopnosti byly. Mohla jsem sáhnout po drastických řešeních a vyvinout jednoho ze svých Eevee na Espeona nebo Umbreona... zamračila jsem se. Obvykle došlo k evoluci konkrétně těchto dvou díky přátelství mezi trenérem a pokémonem. Nebo pomocí vzácného slunečního nebo měsíčního střepu, který možná sestra Joy někde měla schovaný... nebo jsem jej ještě někde měla založený?

Potřásla jsem hlavou, znechucená. Nelíbila se mi představa, že bych své pokémony nutila k vývoji. Především potom, čím si prošli. Evoluce pro ně byla obdoba ani ne sprostého, ale děsu nahánějícího slova.

"Zachránil jsi mě. Šikovný Togepi. Můj hrdina." Něžně jsem Togepiho pohladila a ten se rozplýval štěstím. "Hrdina. Budeš můj Hrdina? Líbí se ti takové jméno?"

"Togepi! Pi-i," odvětil váhavě. Tiše jsem se zasmála.

"Omlouvám se, zapomněla jsem. Hrdinka."

"Togepi!"

"Správně. Jsi nejlepší," broukala jsem. A pak se ohromeně zarazila, jelikož to byla pravda. Togepi by neměl být schopen prolomit iluzi pokémona na tak vysoké úrovni jako ten Zoroark, nebo ano? Pomalým krokem jsem se vydala do klubu a na datapadu vyvolala pár statistik... ach. Obočí mi rychle vyšplhalo vzhůru. Togepi sice byl primárně společníkem, ale když jsem četla všechny jeho možnosti, uvědomila jsem si, že byl zbraní s potenciálem. Kdyby ta hloupá trenérka strávila jen chvilku zkoumáním jeho možností, okamžitě by zjistila, jaké monstrum by se z toho maličkého pokémona mohlo stát. Kdyby jeho útoky použila chytře a kombinovala s jeho možnostmi, pokud by jeden použil sílu protivníka proti němu... dokázal by i Laranovi způsobit trable.

Ona. Moje Togepi nakonec byla samička. Nejspíše by to zabralo velmi dlouhou dobu, především vycvičit přirozenou náturu Togepi k imunitě vůči emocím kolem. Byl tu také problém přirozeně nízkých základních statů, v podstatě bych nesměla žádného soupeře pustit blízko k ní, stačilo by pár ran a byli bychom v maléru. Nejspíše důvod, který většinu trenérů odradil. Ale výsledná odměna, pokud by se vypilovaly její psychické schopnosti k dokonalosti, zcela by to převážilo jakékoli nevýhody. S dalšími evolucemi, které trochu dorovnaly fyzické slabiny...

Vešla jsem do klubu, stále zamyšlená, když se mi po boku objevila Vollan.

"Slečno Zukyo!" pozdravila nesměle.

"Sofie. Doufám, že nejdu pozdě. Před vchodem se jeden páreček trenérů rozhodl mít zápas..."

"Ach, to byla slečna Griffith a pan Terrell Hogan. Jsou... myslím příbuzní z třetího kolene, ale nevycházejí spolu moc dobře. Slečna Griffith, přestože pochází z méně uznávané rodiny, se dostala velmi rychle mezi smetánku, zatímco zlatý chlapec Terrell je jedno zklamání za druhým. Šeptá se, že se zamiloval do dcery jednoho z pracovníků ve firmě svého otce, něco ohledně IT... zpět k slečně neznámé, když to Terrell představil před Patriarchu Hoganů, mladá rodina, popravdě, zjistilo se, že jej ta žena využila a vymetla mu všechny účty a pár rodinných k tomu. Ukázalo se, že byla velmi dobrá hackerka, lepší než byl Terrell programátor. Byl by to velký skandál, kdyby rodina Hogan v minulosti nezískala tak dobré jméno a nezametlo se to pod koberec. Takové veřejné tajemství."

Pouze jsem zmateně zamrkala nad tou lavinou informací a Sofie už chytala druhý dech: "Všichni si popravdě mysleli, že jsou ti dva vyřešená věc. Slečna Griffith by vyvážila jeho... nedostatek politického jemnocitu, ale pak se začala slečna Griffith potulovat s tím pobudou od Romaresů a než se to mohlo špatně projevit na její pověsti, náhle byly dobré přítelkyně s Rowenou Adamaris," přeměřila si mě, "eh, to je dědička Brannonů. Velmi vlivná v naší generaci, předpokládá se, že bude jednou z nejvýznamnějších osobností Kaloen, jakmile plně zasedne jako hlava Rodiny. Takové nepravděpodobné přátelství samozřejmě všechny zaskočilo, pokud ne rovnou šokovalo a nejspíše díky němu udržela vliv své rodiny v únosných mezích, jelikož celou dobu byla překvapivě loajální, i takové zbytečné existenci, jako je Surichyáš Romares." Sofie tragicky potřásla hlavou. "Všechny prostředky, vliv a vzhled a jediné, co ten muž dělá, je nahánění sukní a špinění rodinného jména."

Posadily jsme se ke stolku, který nám Vollan rezervovala. Stále jsem si ji lehce překvapeně prohlížela a pak mi to došlo. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem neviděla přívěsek, který sebou obyčejně měla a který pomaličku drtil charakter této mladé ženy na prach.

"...to zcela jistě nemůže být pravda a slečna Griffith, se svým charakteristickým úsměškem, a myslím tím opravdu charakteristickým, každý ví, že jí právě nějakým způsobem naservíroval vítězství, i když netuší jak, souhlasila se soubojem a –"

Ke stolku se zářivým úsměvem došel číšník, nijak se nevnucoval, ale Vollan byla příliš dobře vychovaná, aby jej ignorovala, nebo možná aby propírala špinavé prádlo před někým, koho považovala za sociálně na nižší příčce, elegantně vzala sklenici a delikátně upila čiré vody. Objednaly jsme si pití, přijaly jídelní lístky a než se Sofie opět mohla pustit do své tirády, vzala jsem si slovo:

"Kde je tvá žalářnice?"

"Prosím?" moje společnice zamrkala, než pochopila, a pak se tiše, provinile zachichotala. S růžovými tvářemi na mě nesměle koukla. "To je popravdě důvod, proč jsem s vámi dnes chtěla mluvit, slečno Zukyo."

"Tykej mi, Sofie."

"Eh – dobře. Tedy," odkašlala si, "řekla jsem svému, ehm, opatrovníkovi," provinile na mě koukla a prudce se odmlčela. "Mému... opatrovníkovi –" poslední slovo jako by jí nešlo přes jazyk. Zamrkala jsem a i Togepi na ni upřel zmatený pohled.

"Jsem nemanželské dítě," zašeptala a sytě zrudla.

"Uhum," stále jsem nechápala.

"Ubohý pan Andor!"

Vypadala, že se rozpláče. Poplašeně jsem se zvedla a došla k její straně stolu, nejistě ji objala kolem ramen. Neměla jsem pocit, že bych ji přestala vnímat, ale prudký obrat v její náladě byl trochu zarážející. "To je v pořádku. Že? Nebo ne?" dodala jsem s panikou, když začala plakat.

"Rodina mojí nevlastní maminky mě tak nenávidí, protože věří... věří, že pan Andor..."

"Ššš, to je dobré, vše bude dobré," mumlala jsem a vrhala významné pohledy na Hrdinku. Ta rozčíleně mávala ručkama, v očích konsternaci. Uklidni ji! Naznačila jsem rty. Vyzařuj auru štěstí!

cz.pinterest.com pin 396316835944576615

"Togepi! Toge!" zuřivě šeptala nazpět.

"Ubohý pan Andor!" zamumlala mi do ramene.

"Uhum," mávala jsem na číšníka a naznačovala, že chci sklenici nebo pět něčeho tvrdého.

"Ty to nechápeš!" zavzlykala, "Můj... opatrovník je tak čestný a dobrý muž a celá vyšší společnost se mu za zády vysmívá a rodina jeho ženy jej nenávidí a on vše bere tak stoicky, kvůli mně. Zničila jsem mu život!" zanaříkala a poslední věta byla hlasitěji, než bylo zapotřebí, okolí ztichlo, jejich pozornost se tak zjevně přesunula k nám. Probodla jsem je jednoho po druhém pohledem a rychle se odvrátili a začali něco překotně říkat svým společníkům.

Podala jsem Vollan kapesníček a ta se okamžitě, velice vychovaně vysmrkala. Vypadala klidnější, i když se jí stále leskly oči.

"Musí to skončit," zašeptala a poté na mě upřela překvapivě odhodlaný pohled. Začala jsem se děsit toho, co z ní vypadne. "Rozhodla jsem se, že odejdu z rodinného sídla, jelikož to je největší nesvár, který momentálně v rodině je. Jak nejviditelnější, tak nejproblematičtější. Pokud odmítnu ochranu pana Andora, situace se pro něj může trochu zlepšit," odvětila pevným hlasem.

"Ano...?" Rozhodně se mi nelíbilo, kam to směřovalo.

"Chtěla jsem vás poprosit... chtěla jsem tě poprosit, Zukyo, budeš mě trénovat? Pokud se dostanu do první padesátky v žebříčku, budu moct," kousla se do rtu. Pak prudce potřásla hlavou. "Musím se dostat do padesátky! Musím!"

Bylo to lepší a horší, než jsem čekala. Nějak jsem si nemyslela, že celá politická situace byla tak jednoduchá, jak si Vollan představovala. Ale po mně nakonec chtěla jen nějaký trénink.

Na druhou stranu, dostat ji do první padesátky...

"V tomto Turnaji, nebo v TUK?"

"TUK."

Zamračila jsem se. "Proč nezažádáš o trénink u svého... opatrovníka?"

Sofii poklesla ramena. "Všichni v rodině... chci říct, milují mě jako vlastní. Ale vidí mě jako tuto křehkou panenku, která se o sebe neumí postarat. Zkoušela jsemto. Ale většinou mi prostě jen blahosklonně dopřejí pár tréninků a čekají, že mě to po chvíli přestane bavit. Nejsou... ochotni mi poskytnout trénink, který opravdu potřebuji."

"Uhum. A já ano?"

Vollan měla v očích odhodlání, které mě donutilo celý její charakter přehodnotit. Jelikož jsem ji také považovala za bábiku. "Viděla jsem vás bojovat v rezervaci. Jste... jsi jiná, než ostatní. Jsi dobrá, ale nejsi zlá. Chci být jako ty."

Zamrkala jsem. "Dobře," zamumlala jsem nakonec.

"Dobře?" Sofiiny oči se rozšířily šokem.

"Dobře?" zopakovala jsem nejistě. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla v telenovele.

"Oh." Zírala na mě. "Oh! Děkuji!" Skočila mi kolem krku a štěbetala o tom, jak toho nebudu litovat a jak se bude snažit a co všechno obětuje a tak dále. Nejistě jsem ji plácala po zádech s pocitem, že vůbec netuším, do čeho se to pouštím.

Hagen se mi bude tak smát, až mu tohle večer povím.

*

Dopíjeli jsme víno po obědě, když jsem koutkem oka postřehla muže se Zoroarkem.

"Sofie?"

"Ano?" vzhlédla od pokédexu, jelikož jsem ji zaúkolovala pár jednoduchými analýzami a statistikami.

"Kdo je to? Dva stolky od toho příšerně nevkusného obrazu Prateina, s tím Zoroarkem,"

Hnědovláska se zmateně rozhlédla. "Zoro... arkem... oh, tím Zoroarkem?" Ztišila hlas. "To je Stínová Bestie."

"Co ten pokémon udělal tak děsivého?" zvedla jsem obočí.

"Ne. Tedy... není to přezdívka pokémona, ale jeho trenéra. Dědic rodu Ichabod je děsivý," šeptala urgentně.

"Opravdu?" zeptala jsem se jízlivě.

"Je to škoda. Je tak výborný trenér, ale kvůli... politice..." její hlas odezněl. Trpělivě jsem čekala a upíjela své víno. Sofie si povzdechla. "Rodina Ichabod... byla dříve Delaney."

Oči se mi rozšířily překvapením. Delaney. I já, s mou ignorancí ohledně vyšší společnosti, jsem to jméno znala. Spíše díky Macharimu a jeho obchodům než čemukoli jinému, ale přesto...

Delaney, to byla rodina, která kdysi ostrovům vládla. Královská rodina. Ale po pádu legendárních pokémonů... upadli i oni a ostatní Rodiny je nejdříve srazili až na dno a poté jim vzali i jejich vlastní jméno. Pokud jsem věděla, existovala poslední linie Ichabodů, alespoň těch, kteří se ke svému jménu hlásili. A zdá se, že Roque měl být poslední.

Neměla bych. Jak bych neměla. Chci být pro Hagena dobrou ženou, že ano? Nepřidělávat problémy? Nechci přeci –

"Ach, do hlubiny s tím," zamumlala jsem. "Pojď Sofie."

"Slečno Zukyo?!" vypískla, když jsem jí nabídla rámě a kráčela ke stolku Ichaboda. Ten se zarazil v půlce sousta a obezřetně nás sledoval. "Co to děláte?"

"Nezdá se ti tato Stínová Bestie jako zajímavý charakter? Dny jsou dneska tak nudné. Ach, Dědic Ichabod?" sluníčkovsky jsem se usmála. Jeho oči si nás rychle přeměrily, analyzoval a zvažoval naše oblečení, odhadoval politický vliv, pro koho nejspíše pracujeme. Nebo bych to na jeho místě nejspíše udělala já.

"Bastard Vollan. A ty jsi?" zeptal se chladně.

"Já?" S úsměvem jsem udělala krok ke stolu. "Bude vadit, když si nabídnu?" Beze změny výrazu vzala jeho víno. A pak mu jej vylila na hlavu.

Rozhostilo se šokované ticho, zatímco jsem si vesele sedala ke stolu. "Sofie. Přidej se k nám. Rozjíždí se nám tu zajímavá párty."

"Togepi!" pokémon zatleskal pacičkami. Shlédla jsem a zamrkala, pak se pro ni sklonila. Kdy se dostala ven z pokéballu?

Ichabod s přehnanou pomalostí vzal ze stolu ubrousek a začal si utírat obličej. Kdyby mohl pohled zabíjet, jsem mrtvá. Několikrát. A jak roztomile svět kolem potemněl. Doslova.

"Sofie, sedni si. Je nezdvořilé takto stát nad obědvajícími lidmi. Nebo i těmi užívající sklenici rudého vína." Sofii zaskočilo. Mé zazubení namířené na našeho společníka možná bylo příliš dravé, ale udělalo mi radost. Skvrna po pití tak nádherně připomínala krev a to bylo přesně, co jsem chtěla udělat. Donutit jej krvácet. Když tak lehkomyslně urážel Vollan... skrývala to dobře, ale moment, kdy světlo v jejích očích zhaslo... něco uvnitř mě zuřilo. Bylo to... nepraktické, ale Sofie se se mnou cítila v bezpečí. To mezi námi vytvořilo závazek, který jsem z nějakého důvodu nedokázala ignorovat.

Sofie vypadala, že omdlí. Potěšilo mě, že si sedla. I když, pokud ze mě měla větší strach než z Ichaboda, nevypovídalo to o mně nejlepší věci. Možná jen věřila, že jí ochráním i tváří tvář této "Bestii"?

Poklidně jsme seděli, tedy alespoň já, dokud číšník nevyčistil náš stůl. Další přinesl Ichabodovi nové oblečení a ten se bez cavyků převlékl přímo před námi. Sofie zrudla a odvrátila se. Se zájmem jsem představení sledovala a zaujatě sledovala jizvy křižující jeho tělo. Tedy ne rozmazlený floutek, naopak, některé z jizev vypadaly jako vyložené pozůstatky mučení. Některé byly roztažené, nejspíše během růstu, tudíž k nim musel přijít jako dítě.

Vyšší společnost byla děvka.

Zamračeně jsem si přeměřovala jeho vyhublé tělo. Doslova jsem mu mohla spočítat žebra. Během oběda jsem jej nenápadně sledovala, a přestože si objednal vydatné jídlo a vypadalo to, že jej snědl, odešel poté do koupelen a nemohla jsem se zbavit špatného pocitu, že vše zvrátil.

"Je vše k vaší spokojenosti, slečno...?" zeptal se jízlivě Ichabod. Sledovala jsem jeho zuby, pravidelné a zdravé, a zvažovala, zda jeho peníze zabránily jejich kažení. Kyselina chlorovodíková obsažená v žaludku pro jeden úsměv dělala divy.

"Naber trochu masa na kosti a možná i bude." Nejspíše v mém hlase zaslechl něco, co neměl, jelikož se na okamžik zmateně zamračil.

Obrátila jsem se k Sofii. "Analýza?"

"Uh..." Vollan mě sledovala příliš velkýma očima.

"Ponyta?" potlačila jsem povzdech.

"Oh. Ano. Uh..." nešikovně vytahovala svůj datapad. "Ano. Tedy... její kopyta jsou velmi tvrdá. Může jimi odrazit útok, který by ji jinde zranil. Dokáže skákat neuvěřitelně vysoko. Uh... jsou velmi rychlé. A dokáží svou hřívou a oháňkou nepopálit svého trenéra!"

Povzbudivě jsem pokývala. "A?"

"A?" Sofiiny oči naplnila panika. Začala upřeně zírat do datapadu. "A..."

"Pamatuješ si souboj s Oddishem?"

"Och ano! Říkala jste, že ohniví mají výhodu nad travními!" sklonila se nad datapad, její prsty začaly zadávat příkazy. Ichabodův zkoumavý pohled mě donutil uvědomit si, že se slabě usmívám, donutila jsem se vyhladit svou tvář od výrazu, pak si to rozmyslela a šarmantně se na něj usmála.

"Jsem Zukya, ráda vás poznávám, Dědici Ichabode."

Dlouze si mě prohlédl, Togepi tančil na stole přede mnou a uvědomila jsem si, že se kolem mě opět stahují iluze. Ale můj pokémon už věděl, co čekat, a zvládal to kupodivu dobře.

"Nemohu říct, že je potěšení i na mé straně," odpověděl suše.

Sklouzla jsem pohledem k Zoroarkovi, kterého měl po boku, ale podivně, nesledoval mě, ale Hrdinku. Vypadal skoro uraženě a rozhodně zmateně. Proto, že dokázala všechny jeho útoky zdánlivě lehce odrážet? Nebo proto, že se mnou Togepi vycházela dobře? Bylo to tak vzácné vidět? Nebo o mně možná už kolovaly vyšší společností historky a řeči neseděly k tomu, co se jim před očima doopravdy dělo?

Ne, usoudila jsem a přitiskla k sobě Hrdinku, samolibá. Togepi byla neuvěřitelně silná. Skryla jsem úsměv.

"Uh... slečno..."

"Tak?"

Sofie se usmála, triumfálně. "Ponyta je ohnivý typ. Je slabší proti vodním, zemním a kamenným pokémonům, ale resistentní vůči ocelovým, ohnivým, travním, ledovým a vílím, hmyzím. Imunní není bohužel vůči žádným, ale na zbytek reaguje normálně."

"Nejsilnější útok?"

"Žhavý útok. Ponyta použije veškerou svou momentální sílu v útoku, který vyšle plameny všemi směry, a udělí obrovské škody. Je tam ale nevýhoda, nějaký čas po útoku bude Ponyta pomalejší a lehce zranitelnější."

Přimhouřila jsem oči. "Což se dá z pokémona vytrénovat. Kolikrát tvá Ponyta útok zvládne?"

"Uh... dle statistik pětkrát."

"A tvá?"

Sofie zahanbeně mlčela.

"Statistiky předkládají počet útoků, který obyčejný pokémon zvládne. I kdyby tvá Ponyta nikdy netrénovala, kdyby použila pouze tento útok, měla by jej zvládnout tolikrát, kolikrát statistiky diktují. Pokémon se dá vytrénovat ke zvýšení počtu těchto útoků, o takových 60% původní hodnoty." Zamyslela jsem se. "Ale je lepší si počet základních útoků prověřit. Málokdy bývá nižší, pokémon by musel být během vývinu dlouhou dobu nemocný, aby se mu permanentně takto snížila schopnost. Ale někdy překvapí a je vyšší. Obranný útok?"

"Uh..." Sofie se podívala do svých poznámek. "Ohnivé kolo. Nepřátelé se přes něj nějakou dobu nedokáží dostat. Jeden pokročilejší útok Slunný den, který posílí všechny útoky pokémona. A jeden extrémně těžký, hypnóza, který bych ráda svou Ponytu naučila..."

"Slušné, i když jsou tam místy mezery. A teď mi řekni, jak Ponyta zapadá do tvého celkového týmu?"

Sofie zamrkala. "Celkového... týmu..."

Potlačila jsem povzdech. Ten idiot Ichabod vydal zvuk velmi podobný zahihňání, pro což jsem ho probodla pohledem. Pak se uculila. "Tady "Stínová Bestie" to zcela jistě vysvětlí lépe." Sacharidově jsem se na něj usmála.

Roque se lehce zašklebil, ale poté na Vollan upřel pohled a musím přiznat, že mě překvapilo, že se jeho tvář vyhladila od mírného podtónu opovržení, naopak získal profesionální výraz.

"Začneme zeširoka. Co je cílem Turnaje?"

Sofie po mně bleskla nejistým pohledem. "Uhum,"

"Žádné "uhum". Musíte být sebejistá a rozhodná, slečno Vollan." Roqueho hlas byl mírný, ale měl v očích dravý pohled. Prohlížela jsem si jej a cítila vzdálenou ozvěnu vzrušení. S tímto mužem bych se v posteli nenudila. A kdyby nebylo Hagena, možná bych jej i svedla.

Hnědovláska na mě váhavě pohlédla, poté pevně stiskla rty a vyrovnala se. "Ano. Cílem je vyhrát."

"A to jak?"

"Porazit pokémony nepřítele."

"Vždy?"

Sofie zaváhala, cítila past. "Vyhrát, pokud z toho budu mít největší užitek," odpověděla nakonec.

Záblesk překvapení v očích tmavovlasého muže, a stopa respektu. "Ano. Znamená to, že dobře načasovaná prohra je někdy lepší, než vítězství, které stojí příliš."

"Jinak řečeno kontumační prohra." V očích Sofie byla emoce, kterou jsem neznala, a proto jsem nebyla připravená na její další slova: "Musí pálit, rok po roce prohrávat." V jejích slovech byl jed, který mě ze všeho nejvíce upozornil na fakt, že to nebyla nevinná poznámka, kterou by se mohla zdát.

Ichabod se temně usmál a kdyby nebylo Hrdinky, která poplašeně vyjekla, netušila bych, jak ta slova mého společníka zasáhla. Ale měla řezat a Sofie možná počítala i s faktem, že to nepostřehnu. Cítila jsem ve své hrudi rodící se, chladnou, zuřivou...

"Běž," rozkázala jsem a Togepi se potácivě vydala k našemu společníkovi. Ostře ji sledoval, ale když Hrdinka vzala jeho ruku do svých paciček, nedokázal skrýt překvapení.

"Odejdi." Můj hlas řezal.

Sofie se mírně pousmála, arogance, kterou jsem v ní do té chvíle nečetla, ji zcela naplňovala.

"Slečno Vollan. Už zde nejste dále vítaná," pronesla jsem s dokonalou zdvořilostí.

Oči se jí šokovaně rozšířily a ohromeně se ke mně otočila. "Prosím?" zeptala se slabě.

Znechuceně jsem si ji přeměřovala. Pak se od ní odvrátila a natáhla se po víně. Ichabod mě sledoval a zatímco se Sofie snažila skrýt slzy, postavil se, jemně vzal mou ruku se sklenicí do své a dolil mi. Jeho dotek byl letmý, ale pohled měl přímý a jeho oči, temné a inteligentní, mě sledovaly a možná trochu sváděly.

"Slečno... slečno Zukyo..."

Upřela jsem na ni odměřený pohled.

"Omlouvám se... nechtěla jsem..."

Musela jsem se ovládat, udržet kamenný výraz nebylo jednoduché. Myslela jsem, že měla Vollan potenciál. Nikdy bych nehádala, že je obyčejný mrchožrout společnosti, který se nebojí kopnout, když jí to může projít.

Odvrátila jsem se od ní.

Sofie vzlykla a utekla.

Ichabod se pohodlně opřel, na jeho tváři temný úsměv. Stíny kolem nás se stáčely nezávislé na diktátu fyzických zákonů a zdálo se, že měly zuby. Ale já mezi nimi pro tuto chvíly byla vítaná.

https://cz.pinterest.com/pin/653725702131992172/

"Nu, slečno Zukyo. Byla byste tak laskavá a věnovala mi jeden zápas?"