#20

Hagen byl nádherný kus mužského. Vyhřívala jsem se v lehátku na balkónku a posunula si sluneční brýle dolů po nose pro lepší výhled. Slunce dnes krásně svítilo, i když to s teplotou nebylo tak slavné. Pod stínem svého velkého klobouku jsem hádala, co jeho perfektně ušitá saka skrývala, jaká síla se v jeho pažích nacházela. Na rozdíl od zbytku vyšší společnosti většinu svého života manuálně pracoval a i po rocích pryč z moře... hmm...

Lehce jsem o sebe otřela stehny, náhle ostře si vědomá, jak dlouho jsem neměla kvalitní sex.

"Snažíte se způsobit dopravní nehodu, má drahá slečno Nanoci?" zeptal se můj snoubenec pobaveně.

"Jelikož jsem tak překrásná, že zastavuji dopravu?"

"To také. Ale možná více pro dvojčata, které tak neskrývaně vystavujete paprskům slunce."

Široce jsem se usmála, pomalu se protáhla a vystavila každý kousek svého těla. Po kůži mi přeběhla husí kůže, pro fakt, že byla zima, a když jsem příliš rozvířila vzduch, ani přirozené horko Flareon spící pod lehátkem nedokázalo zahnat chladný polibek vzduchu. A možná i pro fakt, s jakým zájmem a obdivem mě můj nastávající sledoval.

V mžiku jsem se rozhodla, elegantně jsem se postavila a přitiskla se k němu. "Je mi zima," zašeptala jsem, políbila jej na hruď. Jeho paže se kolem mě obtočily a přitiskly mě k němu blíže.

"Sex už na druhé schůzce?"

"Ano, prosím."

Zasmál se.

*

Seděl na kraji postele, sebevědomý ve své nahotě, zatímco jsem byla stočená v polštářích. Oba jsme byli příjemně utahaní a já se dozvěděla jeden důležitý fakt.

S Hagenem to možná nikdy nebude zběsilá vášnivost, ale byl skvělým milencem, věděl, jak naslouchat ženě, jejím slovům i méně zřejmým náznakům, a nechal mě hrát si. Uspokojila jsem jej a uvědomila si, že to bylo velmi dlouho, kdy jsem muže dovedla k vrcholu pro své vlastní potěšení. Můj snoubenec pod tuto kategorii spadal. Chtěla jsem jej potěšit, jelikož sledovat, jak nad sebou ztrácí vládu, jak si jej nárokuje orgasmus, bylo to fascinující a podivně... intimní, jinak, než sexuálně. Byl ochoten se mi takto vydat do milosti a něco uvnitř mě na to pozitivně reagovalo a chtělo si ten nárok zuřivě bránit, stejně jako jej nemínilo nikomu jinému nechat.

Mohlo to být tím, že jsem se podvědomě s naší nastávající situací smířila a prostě už se jen vezla na vlně nevyhnutelného?

Líně jsem se protáhla a pak si uvědomila, co to cítím na jazyku.

"Dal jsi mi polibek pravdy." Hlasitě jsem se rozesmála.

"Jen jsem vrátil laskavost," reagoval klidně. "Plánuješ zradit svou Rodinu? Spolupracuješ s našimi nepřáteli?"

"Ne."

"Plánuješ ublížit mne nebo jsem součástí jiného plánu, jak se někomu mstít?"

"Velmi špatně položená otázka, ale budu hodná. Ne a ne."

"Opravdu plánuješ dostát dohody tak, jak jsi ji prezentovala?"

"Oh, to ani náhodou. Jsi můj a já se tě nevzdám." Prudce jsem se posadila, čelist zaťatá. Hagen mě sledoval, napůl ke mně otočený, v očích jemné pobavení, které si nedovolil projevovat jinak. Život s babičkou jej nejspíše naučil.

"Vypil jsem pravdu, stejně jako ty. A také tě považuji za svou ženu," pronesl jemně. "Od chvíle, kdy jsi tančila se svými Eevee jsem byl ztracený."

"Tančila se svými... kdy to bylo?"

"Krátce po našem prvním setkání, tajně jsem tě sledoval. Neměla jsi žádnou ochranku, bylo až směšně jednoduché na tebe pověsit pár detektivů. Jak jsi řekla, vztah k pokémonům o člověku prozradí hodně. A jakkoli se snažíš prezentovat jako cynická, tvrdá žena, máš své srdce na rukávu, kdykoli dojde na pokémony. Jakmile jsi Vollan pomohla, místo abys ji pod svým charakterem zastrašila, přestal jsem bojovat. Nejspíše jsi to věděla celou dobu, ale jsem rytíř ze starých časů. Když je někdo bezbranný, nedokážu mu nepomoct. A tebe by ve vyšší společnosti roztrhali."

Dlouze jsem si jej prohlížela.

"Pravda je zákeřný dryják. Rozhází chemii těla a lidé se pak chovají jako blázni. Všechny inhibitory pryč. A ve světle studeného rána pak všechno vypadá jinak."

Hagen se natáhl, něžně sevřel mou tvář ve dlani. "Chci tě za svou ženu," pronesl prostě. V jeho slovech, očích byla upřímnost, kterou nemohl hrát, především pokud nějak obešel pravdu a bojoval proti jejím účinkům.

Srdce se mi rozbušilo stupidní nervozitou. Vztekle jsem jeho ruku smetla, ale když si mě stáhl do náručí, nechala jsem jej. Nic neřekl, když mi po tvářích začaly stékat slzy, pouze mě hladil po vlasech.

"Vul?" zakňučel můj lišák nervózně, packy na kraji postele.

"Vee?" "Krilia!" "Dratini!"

Do místnosti se stahovalo čím dál více pokémonů, slovo o tom, že pláču, se muselo dostat ven. A to mě z nějakého důvodu zlomilo, začala jsem vzlykat. Obrátila jsem se do Hagenova objetí a tiskla se k němu, vyděšená ve své zranitelnosti a neschopná to vše zastavit. Můj milenec se natáhl, přehodil přese mě přikrývku a pak se se mnou jemně pohupoval ze strany na stranu a tiše šeptal hlouposti.

Tak jsem si přála jej v tu chvíli nenávidět.

Ale to už jsem nedokázala. Tak hloupá jsem byla.

*

"Co na celou situace říká babička?" zeptala jsem se nuceně vyrovnaným tónem. Seděla jsem na barové židličce, upíjela mojito, které mi Hagen udělal (kde vzal čerstvé suroviny v mé prázdné ledničce, to jsem netušila), a sledovala jej vařit. Bylo to překvapivě sexy. Jak elegantně a bez námahy se v mé kuchyňce pohyboval, jakým způsobem krájel, smažil a ochutnával každý kousek surovin.

"Čeká na vývoj situace. Navrhla jsi přijatelné řešení, tudíž je spokojená počkat a doufat, že vše půjde dle plánu."

"Uhum..."

"Nemyslíš si?" tázavě na mě pohlédl.

"Jen... jsem paranoidní. Vyšší společnost je sorta lidí, kterým jsem se velmi důkladně vyhýbala. A pokud se stanu tvou ženou..."

"Budeš moct následovat svou kariéru trenérky," ujistil mě, jeho pohled jistý natolik, že jsem mu takřka věřila.

"Neublíží ti to?"

Hagen pokrčil rameny. "Zapomínáš, že zde byla i možnost obchodních aliancí, politických svazků, cokoli, co Rodině mohlo prospět. Pro fakt, že jsem nebyl krví Nanoci, to bylo ještě pravděpodobnější. Matriarcha by s největší pravděpodobností byla nucená podobný svazek domluvit, jinak by mé postavení, a s ním i celé Rodiny, bylo příliš nejisté. Byl by to svazek s někým, kdo není spojencem Nanoci, jinak by spojenectví ztratilo smysl. A političtí rivalové nejsou nejlepším materiálem pro... domácí pohodu."

"Snažíš se, abych se cítila lépe," slabě jsem se usmála.

Natáhl se a pohladil mě po tváři. "Jsem šťastný bastard. V tomto jsem vyhrál v loterii osudu." Šarmantně se usmál. A já se lehce uvolnila a usmála nazpět.

"Vulpix!"

Nadskočila jsem, když mě lišák kousl do kotníku. Pak se tiše zasmála. "Nežárli, protivo," zamumlala jsem s náklonností. "Hagene?"

"Ano?"

"Budu potřebovat pomoc."

Můj snoubenec se na okamžik zarazil, dlouze si mě prohlédl. "Pomoc?" zeptal se pomaleji. Všimla jsem si, že přestože mi věnoval plnou pozornost, jeho ruce stále pokračovaly v naučených pohybech. Zdálo se, že se mě vařením nesnažil ohromit, ale vážně to byla činnost, které se často věnoval.

"Machary mi odkázal nemovitost. Nemínila jsem ji využívat, můj byteček mi stačí... ale doneslo se ke mně, že ta mrcha Machary vyhodila polovinu starého služebnictva na dlažbu..."

Pousmál se, v očích něžné pobavení. "Ach ano, chladnokrevná, cynická žena. To přesně jste, má drahá."

*

Jelikož jsem neměla pohodlně na dvorku schovaný stadión ani se mi náhodou za rohem nerozkládaly rozsáhlé akry zahrad, musela jsem docházet do nedalekého trenérského střediska. Nevadilo mi to pro nedostupnost ani výdaje, překvapivě. Co mě iritovalo – ostatní trenéři.

Bydlela jsem v poměrně dobré části Zkaženého města. A nikdo v okolí si nemohl dovolit do trenérského centra doopravdy chodit, pokud nějakého pokémona vůbec měli.

Samozřejmě, každý nějakého pokémona měl. Byli všude, vyšší společnost nemohla ovládat každého jednoho. Bylo to nemožné. Nebo jsem v to alespoň doufala. Ale jestli byli registrovaní, to byla druhá věc. A nikdo nebyl tak stupidní, aby nelegálně vlastněného pokémona táhl úřadům na oči.

https://cz.pinterest.com/pin/741616263613639111/

Na druhou stranu, nikde a především ne na tomto ostrově se nic nedělo bez vidiny zisku, především v blízké budoucnosti. Toto centrum mělo pověst nejlepšího tréninkového simulátoru v Kaloenech a jezdili sem spratci ze všech ostrovů. Především ti, kteří neměli ani trochu talentu. Fakt, že jsem se překonávala a stále zde se svými pokémony chodila, bylo více ukázkou mé tvrdohlavosti než čehokoli jiného.

Hagen to na mě musel číst – což nemohlo být tak těžké, popravdě – jelikož mi manažer brzy velmi úslužně ukázal soukromé hřiště, celé jen pro mě. Což neeliminovalo ostatní zcela, ale měla jsem klid aspoň během tréninku.

Hida udržovala plamenomet už řádnou chvíli, Vulpix se zase učil, jak manipulovat s cizím plamenem, ti dva si na sebe začali zvykat a pomalu jsem je nemusela ani instruovat. Charmander vypadala lépe, díky pravidelné stravě a méně stresu, kdy se ubohá ještěrka nemusela bát, že ji zbytek její... říkalo se skupině ještěrek spleť? Ať tak či onak, ostatní jí šli po krku a když se teď mohla uvolnit a odpočívat, vypadala jako úplně jiný pokémon. Jeden, o kterém jsem si byla jistá, že na Turnaji zazáří.

Flareon nikdy neměla ráda boj a Vulpixe jsem z nějakého důvodu váhala zapsat do svého oficiálního týmu. Říkejme tomu instinkt, ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Už u Hidy jsem se bála, aby neměli někteří nenechavé prsty a pro genetické manipulace s její DNA mi ji nechtěli ukrást. Vulpix byl o dost unikátnější. Nejspíše proto, že cokoli se mu stalo, bylo to přirozené.

Původně jsem chtěla jako těžkou váhu použít Salamence, ale po tom kousku, který posledně předvedla, jsem od toho rychle upustila. A když mi přes rameno stále nakukoval Dratini a tak nenásilně se vnucoval, s povzdechem jsem zapsala jej. A Baletku. Společně s Vibravou, kterou jsem určila jako svůj létající typ, jelikož Skarmory, stejně jako Flareon, nebyla zcela kompetitivní typ, navzdory tomu, jak jsme se setkali... nu, opravdoví tahouni byli Laran, Alesta a doufala jsem, že Hida, pokud by na to došlo. Především jsem se modlila, aby Laran a Alesta zvládli vše sami.

Popravdě jsem si nemyslela, že bych tento ročník dosáhla příliš vysoko, ale za rok, až každého svého pokémona budu znát do každého gesta a jejich myšlenkové procesy jako své vlastní, pořádně rozšířím jejich možnosti... to bude zcela jiná píseň. Kirlia s trochou štěstí dospěje ke své poslední evoluci a její psychické schopnosti smetou její protivníky z hřiště. Vibrava podobně, u té jsem sázela na rychlost a speciální útoky zahrnující vibrace a supersonické útoky. Po prohlídce statů jejího druhu jsem také ukuchtila jeden speciální útok, který bude mým esem v rukávu. Ale to byla až úplně krajní možnost. Dratini... to byl další příběh nekonečných možností.

Ale to bylo v budoucnosti.

Pozorně jsem sledovala Vibravu. Stále měla špatnou výdrž, co se týkalo letu, ale její útoky získávaly na síle a začínaly mít správný dopad. Co jsem mohla soudit, kyselina byla také velmi silná a rozhodně nejednoho protivníka překvapí. Mým záměrem však bylo do mini-turnajů vypilovat všechny její ofenzivní paprsky. Dnes jsem ji nechávala poletovat kolem plamenometu Hidy a snažila se zvýšit počet hyperpaprsků, které mohla použít v krátkém časovém intervalu. Zatím jsme byli na pěti. Osmi, pokud se nevyčerpala jinými náročnými útoky a až patnáct, pokud se v podstatě nehýbala a nezasáhl ji žádný útok. Nerada jsem sázela pouze na jednu kartu, ale Vibrava v tak krátkém časovém intervalu neměla šanci získat tlustší kůži. Její výdrž byla jednoduše neexistující a její sonické útoky, stejně tak zemní nebo travní, ještě nebyly dostatečně silné. Do chvíle, kdy jsem ji chytila, neměla důvod se zlepšovat. Trochu to vyvažoval fakt, že byla opravdu rychlá, ale to vyhovovalo pro úskoky, ne útoky.

A pak tu byla Baletka. Byl špatný krok, pokoušet se ji postavit do boje. Byla příliš... něžná. Křehká. Byla vše, co si jeden pod pojmem psychický typ představoval, což zahrnovalo překvapivě destruktivní útoky. Problém byl, že na to Kirlia neměla povahu. Ale poté, co se přihlásil Dratini, odmítala ustoupit. Tak jsem ty dva šašky nechala trénovat spolu. Ne, nijak jsem jejich výcvik nezanedbávala. Ale pokud se tomu budu moct vyhnout, ti dva vážnější souboje neuvidí ani z vlaku.

V kontrastu s nimi, sledovat trénink Alesty a Larana byla lahoda. Většinu času stačilo pouze naznačit a věděli, co dělat. Někdy jsem rozkázala první z řetězce útoků, který jsem měla na mysli, a ti dva okamžitě věděli, co plánuji udělat, a přizpůsobili okolnosti tak, aby vše bylo maximálně efektivní. Kaiden se čas od času přidal, jelikož Absol byl přeci jen trochu velký oříšek pro jednu malou Eevee, ale když ti dva začali spolupracovat, občas ani s mým vedením Laran neunikl všem nástrahám, které v ďábelských hlavičkách dvou menších lišek vznikly. Ti dva tak polovinu času strávili spíše zlepšením jejich fyzického stavu než bojem. Ale byly to vždy skvělé souboje, i když krátké.

Nechala jsem svým pokémonům krátkou přestávku a vydala se najít něco k obědu. Trénovali jsme od rána a poslední, co jsem jedla, byla Hagenova vaječná omeleta. Delikátní, ale přeci jen to bylo od rána dlouho.

"Togepi?" ozval se tak bolestivě nejistý hlásek pokémona.

Zarazila jsem se a otočila.

"Je k ničemu." Vedle drobného pokémona stála vysoká trenérka, kterou bych spíše nazvala modelkou než čímkoli jiným. Mračila se ke svým nohám, kde se pokémon ve vejci lehce kymácel. Pevně jsem sevřela rty, když jsem viděla nespočet ran na jeho odhaleném tělíčku. Když jsem si jej tak prohlížela, i jeho skořápka byla na okrajích otlučenější, než by se patřilo. Koutek mi cukl v rodící se zuřivosti.

"Togepi není nejlepším ofenzivním pokémonem. Ani jeden s nejvyšší odolností," pronesl opatrně muž po jejím boku.

Pohledná blondýnka se zašklebila a Togepi se zakymácel, poté spadl. S přimhouřenýma očima jsem se k nim vydala. Togepi byl typ pokémona, který podobně jako Kirlia velmi ostře vnímal emoce kolem. Když byl člověk šťastný, vše bylo dobré. Ale negativní emoce jej doslova vyčerpávaly.

"K čemu mi tedy je? Bylo mi řečeno, že je to vzácný pokémon."

"Vzácný," vložila jsem se do rozhovoru, "nutně neznamená dobrý bojový pokémon."

Dvojce se ke mně otočila.

"Ano?" dívka, nejspíše proto, že netušila, kdo jsem, se rozhodla být zdvořilá.

"Je to pokémon, kterého lze najít v mírumilovných lokalitách. Je to společník."

Trenérka se zašklebila. "Jinými slovy – bez užitku." Odvrátila se od nás a odcházela.

"Togepi!" Pokémon se zoufale snažil postavit, ale byl příliš vyčerpaný a pouze se bezmocně kutálel na boku. "Togepi! Toge toge píííí!"

Odvrátila jsem pohled. Bylo bolestivé jej takto sledovat. Nechápala jsem, jak mohla být druhá žena tak klidná, vůbec nereagovat. "Takže toho pokémona nechcete?"

"Je k ničemu." Blondýnka si přehodila dlouhé vlasy přes rameno.

Kývla jsem. "Postarám se o něj sama. Přebírám jeho vlastnictví." Vytáhla jsem svůj PMobil a pár příkazy poslala směrem k neschopné trenérce danou částku. Dívka si mě pobaveně přeměřila a mávla rukou, transakce byla uzavřena. Donutila jsem se k neutrálnímu výrazu, když jsem chytila pokéball, který mi hodila. Připojila se ke skupince mladých trenérů, kteří v rohu u baru popíjeli nějaký alkohol. Krátce na to jsem slyšela ozvěnu výsměšného smíchu.

"Togepi..." Pokémon ležel na břiše, bezmocně sledoval odcházející blondýnku.

"Ahoj, maličký," odvětila měkce. Nevnímal mě, stále pozoroval trenérku. Natáhla jsem se a něžně jej vzala do náruče. To jej donutilo mi věnovat pozornost a jeho výraz mi znovu a znovu lámal srdce.

"Togepi?" Ještě nedořekl otázku a znovu se bezmocně otáčel směrem, kterým trenérka odešla.

"Tvá bývalá trenérka... se rozhodla, že potřebuješ jiný druh tréninku!" donutila jsem se znít vesele. "Byla velmi dobrá v tréninku bojových pokémonů, ale věděla, že zkušenosti s tvým typem nemá. A tak našla mě, jelikož věděla, že s tebou budu mít více štěstí."

"Togepi?" pokémon se na mě v půlce řeči ohromeně podíval, na konci v jeho očích byla tak křehká, tak zoufalá naděje. Sklonila jsem se a lehce si otřela líčko o jeho.

"Ano. Už jsi doma. Chceš se jít podívat za svými ostatními přáteli?"

"Togepi!"

Zamrkala jsem, tak překvapivá proměna to byla. Před chvíli vypadal pokémon na umření, ale teď se mi kroutil v náručí a zvonivě se smál. S uchechtnutím jsem jej položila na zem a pomalým krokem jej vedla do své sekce. V půlce cesty jsem si všimla, že nás doprovází i společník blonďaté trenérky.

"Ano? Je zde něco nelegálního ohledně mé transakce se slečnou –" koukla jsem se na svůj PMobil. "St. Matiers?"

"Ah, ne, to ne! Jen jsem se chtěl zeptat, zda nepožadujete naše služby? Takový nedostatek pozornosti ze strany našeho personálu je nepřípustný, vaše jméno ani není vyvěšené na denním plánu!"

Jemně jsem se usmála, zatímco nás Togepi zvědavě sledoval. "Přesně takto mi to vyhovuje, děkuji."

"Oh, v tom případě –" muž zcela nemužským způsobem vyjekl, když jsem otevřela dveře a ovanula nás vlna horka.

"Togepíííí!"

Překvapeně jsem zamrkala, když drobný pokémon nevyhledal bezpečí někde v rohu, ale s nadšením se vrhl do chumle mezi Baletkou a Dratinim. Ti dva na něj chvíli konsternovaně zírali, než se Dratini, jelikož to byl Dratini, začal s Togepim přátelsky dohadovat ohledně nebezpečí přerušení "vážného zápasu mezi dvěma mocnými pokémony". Nemyslel Larana a Alestu, což mi zvedlo koutky rtů v pobaveném úsměvu.

"Tito... ehm, tito pokémoni jsou vaši?" zeptal se muž překvapeně. Při jeho slovech náhle všichni ztichli, přestali bojovat a upřeli na něj pohled.

Muž hlasitě polkl a mimoděk ustoupil.

"Pokud mohu požádat, menší svačina pro mé pokémony by byla perfektní."

Muž vzal pobídku jako možnost k úniku, ukláněl se už, když couval ze dveří. A byl pryč.

Uchechtla jsem se. "Jak vidíte, Togepi je náš nový přírůstek do rodiny. Nevyděste jej příliš brzy. A teď zpět k tréninku..."