#19

Bylo podivně uklidňující pokémony kartáčovat. Nebo to možná bylo faktem, že jsem v tu chvíli měla opravdu klid a nic nemusela urgentně řešit.

Absol ležel na podlaze, poklidně pochrupoval, zatímco jsem ho pravidelnými tahy vyčesávala. Byl to divoký tvor, můj Laran, kdo ví kolik desetiletí běhával po světě volný a nespoutaný? Strávila jsem jeho čištěním a upravováním většinu dne, kdykoli jsem si dokázala ukrást chvíli. Přestože byl Absol ze začátku podezíravý, v jádru duše byl přerostlý kocour a nedlouho poté se mým pokojem rozléhalo hluboké vrčení, což jsem interpretovala jako vrnění.

Stále jsem se na něj nemohla vynadívat. Pod bílou srstí se skrývaly pevné svaly, předběžné zhodnocení jeho schopností prokázalo, že byl buď na maximu očekávaných tabulek, nebo i mimo ně. Nemyslela jsem si, že by byl geneticky upravený, spíše jen přirozeně silný a za svůj život nezahálel.

cz.pinterest.com/pin/581527370607489462/

Bílá šelma pootevřela oči a líně na mě pohlédla. Usmála jsem se.

"Ano. Jsi přerostlý, líný kocour."

Absol s nezájmem zívl a vrátil se k odpočívání.

"Eev!" Alesta skočila Absolovi před čumák a položila mu na hlavu packy. Laran bez otevření očí zvedl pysk a zavrčel. Liška jej ignorovala a otřela se o něj hlavičkou, nadšeně žbleptala o jejich souboji za ohromené audience ostatních lišek. Vulpix se na většího pokémona podezíravě díval, ale jeho proslulá žárlivost se nedostavila, jelikož mezi Dratinim, Kirlií, Laranem a Hidou, což byla Charmander, si nebyl jistý, na koho se přesně zaměřit. A tak se mi usadil v klíně, všechny si přeměřoval a vyčkával.

Odložila jsem kartáč a protáhla se, v zádech mi zalupalo.

"Eevee!" Kileona okamžitě stála přede mnou, za ucho táhla obří kosmetickou taštičku. Skočila do ní šipku a pak s nadšeným vrtěním ocasu tlamičkou vytáhla lak na drápy. "Vvv, v, vvvvv!" huhlala. Překvapeně jsem zamrkala, ale rozhodla jsem se nezjišťovat, jak se k výrobku dostala. Nakonec jsem věděla odpověď. A zajímalo by mě, jak se San dostal k mým účtům.

Byla jsem u poslední packy, když mi přišel mail.

"Eevee!" Hlásil San. "Eeev. Vvv-eev." S hlavičkou nakloněnou na stranu zkoumal zprávu. Na rozdíl ode mě pouze zavrtěl oháňkou, když se vedle něj náhle zjevil Dratini a vzrušeně začal pokémonovi vysvětlovat, co dělal. Brzy byli ti dva tak ponoření do konverzace, že na můj mail zcela zapomněli. Klidně jsem dolakovala poslední Kileonin dráp, upozornila ji, že musí být ještě pár minut opatrná, aby jej nezničila, a šla jej zkontrolovat.

Millis musel trpět, když zprávu psal, napadlo mě pobaveně. V každém slově formálního pozvání proneseném v zastoupení Sofie Vollan na další den v rezervaci nešlo nepostřehnout, jak moc si ředitel přál, abych odmítla. Málem si jej vzala mrtvice, když došel na můj výčet úlovků. Myslím, že pár minut doslova nebyl schopen zformulovat inteligentní slova.

Zdálo se, že Mina Rinne, která měla jít původně, kvůli rodinným záležitostem musela odmítnout a z nějakého důvodu musela výprava obsahovat tři patrony. A když už jsem uvažovala o patronech... pokud budu chtít Emerald Wilds otevřít, budu muset zajistit nějakou ochranu. Sama jsem se dokázala ochránit, ale s celou domácností budu muset zařídit nějakou spolehlivou společnost.

Bylo takřka jisté, že jak babička, tak Hagen někoho za moje paty nasadili, tak dobré, že jsem je ještě nepostřehla. A co se mého snoubence týkalo, napsal mi zprávu, pozval mě na další večeři, ale chtěla jsem strávit večer se svými pokémony a navrhla oběd za dva dny. Hagen byl beze sporu velmi pozorný snoubenec. Stále jsem z něj znala pouze střípek. Ale instinktivně jsem věděla, že byl velmi dobrým materiálem na osobu, kterou jsem chtěla mít po boku do konce života a mohla se na ni spolehnout.

Jemně jsem se pousmála, podivně pobavená svým vlastním postojem, ale zvláštně potěšená. Bylo hezké, jak vybíravě se choval. Přestože věděl, že jsem pracovala jako děvka. Překvapeně jsem zamrkala, když se ozval zvonivý smích a kousek přede mnou se Kirlia začala nadšeně točit v piruetách a tančit.

"Baletka," zašeptala jsem.

"Kiiir!" vypískl v odpovědi pokémon.

*

Sledovala jsem hory v dálce a přála si, abych mohla být tam, místo ve společnosti iritující, arogantní osoby, která mi hrála na poslední nerv. Předpokládala jsem, že na lovu bude Sofie a jako druhého jsem z nějakého důvodu viděla toho napůl kompetentního trenéra, který sebou táhl svou rozmazlenou snoubenku. Nebo možná Minu Rinne. Místo toho zde byla nějaká Marie-Elise Nesord.

Nejspíše by to nebylo tak špatné, kdyby se stále nenavážela do Sofie. A jelikož jsem Vollan tak trochu vzala pod svá křídla, po třetí poznámce jsem ostře odvětila lehce nemístnou poznámku o jejím zatraceném nepraktickém oblečení a že nás její líný zadek zdržuje. Na což Nesord ostře odsekla, abych si nezahrávala s někým nad své postavení.

Jelikož jsem byla stále napůl inkognito, netušila, že jsem Nanoci. Což mi vyhovovalo. Celou cestu jsem ji urážela, ona měla zákeřné poznámky o mně a nechávala Sofii na pokoji. Ta, pro zajímavost, kráčela v mém stínu a velkýma očima výměnu názoru sledovala, polovinu času dusila smích a všemi možnými způsoby mi prokazovala podporu. Tiše. Aby si jí Nesord nevšimla.

Včerejší lov byl více než úspěšný, takže jsem neměla větší potřebu chytat další pokémony a nechávala to na svých společnicích. Proto jsem si nemohla nevšimnout, že navzdory neustálým stížnostem na tempo, proč nemůžeme jet ve vozítku, počasí, všechno, Nesord byla vcelku slušná trenérka. Možná útočila příliš ostře a chtěla po svých pokémonech příliš, aniž by to řádně ocenila, ale její pokémoni byli dobře trénovaní a v dobré kondici.

Znovu jsem pohlédla k horám. Slíbila jsem Devante, že jí ukážu sníh... Naštěstí jsem počkala, než své Eevee cokoli slíbila, ale bylo frustrující být tak blízko a nemoci na to dosáhnout.

"Slečno Zukyo?" ozvalo se vedle mě nejistě.

"Sofie?"

"Nebudete dnes lovit?"

"Myslím, že by Millise skolila mrtvice, kdybych odjela s další náručí pokémonů. Navíc jsem jich chytila opravdu hodně, bude mi nějaký čas trvat, než je vycvičím a budu mít čas na nové."

Vollan překvapeně zamrkala. "Nemáte na to trenéra?"

"Není to styl, který mi připadá... nejvhodnější."

"Mám dva trenéry, kteří vypadají, že mají vše pevně v rukou. Sleduji je a vypadají... profesionálně," pronesla nesměle. Zamrkala jsem. Obvykle bych řekla, že jsou trenéři příliš líní si na své pokémony udělat čas. Ale že Sofie ten čas v podstatě strávila sledováním jiných lidí, jak trénují její pokémony... bylo na jednu stranu chytré, jelikož nejspíše neměla ponětí, co dělat. Na druhou stranu hloupé, jelikož když už si dala tu práci a tréninku se účastnila, proč se nesnažila něco pochytit a vyzkoušet sama?

"Ano. Ale pokémon nakonec bojuje pro svého trenéra. Neměl by to potom být trenér, který mu ukáže, jak řádně bojovat? Vytvoří to mezi pokémonem a jeho osobou pouto, které posílí jakékoli jeho další výkony," vysvětlila jsem jemně.

"Kirlia," přisvědčil pokémon na mých ramenou. Nebyla jsem si zcela jistá, zda mě ta malá herečka nezmanipulovala, jak je prý unavená, ale chce vidět přírodu – vždyť z těchto končin pocházela! – ale její žádost nikomu neubližovala a za pohled Nesord to stálo. Už jsem se těšila, až se trochu rozdělíme a já budu moct s Kirlií trochu více pracovat. Na rozdíl od Vulpixe byly psychické schopnosti v jejím přirozeném repertoáru a k tomu navíc možnost otevřít průnik do dalších dimenzí? S trochou cvičení a mozku to bude ničivá kombinace.

Laran kategoricky odmítl kamkoli vyjít. Roky v divočině byly krásný kontrast a ukázaly, jak moc si komfortu sedacích polštářů cení. Kocour. Hidu jsem nechala doma preventivně.

Na druhou stranu jsem plánovala nechat protáhnout křídla Salamence. Milovali létání už z podstaty – vždyť už od první evoluce dělali vše proto, aby nějak křídla dostali – a v bytě jsem ji nemohla vypustit. Nebyla až tak velká, kdybych byla kreativní, nějak bych to zvládla. Ale nebyla vycvičená a popravdě jsem se s proslulým temperamentem Salamenců bála jí vyvolat kdekoli blízko čehokoli křehkého. Což oproti dračímu pokémonu bylo prakticky vše, mě včetně. Vibravu a Skarmory jsem vzala proto, abych zjistila, kdo z těch tří je rychlejší. Vibrava nebyla sice ještě vyvinutá a tak nedoletí příliš daleko, ale s takovým sonickým boomem vystřelí jako kulka. Byla jsem si jistá, že s tréninkem a správnou strategií bude její další evoluce, Flygon, na závodním poli nepřekonatelná. Ale to bylo daleko v budoucnosti. Skarmory, na druhou stranu, byla hříčkou přírody, s ocelovým tělem a zároveň schopností létat. Díky dutým křídlům byla překvapivě rychlá. Kdyby došlo na závod, obvykle bych vsadila na Salamence, ale Skarmory při našem zápase ukázala obratnost a rychlost, která poutala pozornost.

cz.pinterest.com/pin/180566266283398814/

Swablu jsem nechala doma také, přestože to byl létající typ. Ani se vzdušným esem jsem neměla pocit, že to vytáhne na rychlost ostatních tří pokémonů. Ale nebude na škodu si to ověřit. Dratini, který mě obvykle pronásledoval jako ocásek, si našel nového nejlepšího kamaráda v Sanovi. Skoro jsem se bála zjišťovat, co ti dva plánovali.

Mimo Devante, Vulpix byl posledním členem naší výpravy. Neměla jsem pocit, že by mi odpustil, kdybych ho tentokrát nechala doma. Zase. I když poprvé chtěl zůstat sám od sebe.

Zamračila jsem se, když Sofie vykřikla.

"Baletko, běž. Zmatek, dostaň Ponytu od Poliwhirla."

"Kirlia!" Jen jsem mrkla a tíha na mých ramenou byla pryč. V další sekundě stála před Ponytou, která se snažila zvednout ze země. Její rudé oči zazářily a i já sklopila pohled, když jsem takřka mimoděk začala sledovat neexistující ornamenty, které se od ní linuly.

"Poli," vodní pokémon klopýtl zpět, zaťal pěsti.

"Ponyto!" Sofie vyběhla a chvilku na to byla vedle svého pokémona, úzkostlivě ji hladila po krku.

"Odvolej ji." Prohlédla jsem si Kirlii, která si takřka poskakovala nadšením na místě. Skryla jsem úsměv. Pak uvažovala. "Zvládneš Hypnózu, Baletko?"

"Kirlia!"

Krok po kroku jsem svého nadšeného pokémona provázela bitvou, sledovala její pohyby a analyzovala její silné stránky a slabosti. Cokoli spojeného s pohybem bylo dokonalé, Baletka jí jako jméno sedla ve více ohledech. A byla rychlá, což bylo dobré. Fyzické útoky byly slabší, obzvláště proti bojově založenému Poliwhirlovi. Psychické nebyly špatné, ale hodně nepřesné. Syrová, neopracovaná síla. Většinu útoků jsem ji musela vysvětlovat, ale nic jsem nemusela říkat dvakrát, učila se rychle. Ale potenciál zde byl. Spokojeně jsem si málem mnula ruce, a když Kirliin protivník začal utíkat, nechala jsem jej.

cz.pinterest.com/pin/444589794462410854/

"Jaká šikovná holka jsi!" mroukala jsem a hladila ji po vlasech. Baletka zářila. Vysadila jsem si ji zpět na ramena a kráčela k Sofii, která nervózně přešlapovala kousek od nás.

"Co byla základní chyba, kterou jsi udělala, Sofie?"

"Poslala jsem proti němu pokémona, díky kterému byl ve výhodě, madam," zašeptala.

"Ne. Divocí pokémoni jsou málokdy silnější než trénovaní, i s typovou výhodou."

Vollan překvapeně zamrkala. "Já..."

Trpělivě jsem čekala. A moje společnice prokázala, že je chytrá holka.

"Byla unavená. Ponyta byla unavená a navíc typově v nevýhodě. A neznala jsem žádné pohyby svého protivníka. Ani jsem netušila, že je vodní," dokončila šeptem. Zamrkala jsem. Zanalyzovala se lépe, než jsem čekala.

"Když znáš své chyby, tak na nich pracuj. A už je neopakuj," dodala jsem jemněji.

"Ano, madam." Zdálo se, že můj jemný tón byl horší, než kdybych na ni křičela, jelikož měla v očích slzy. Rozpačitě jsem se odvrátila a kráčela směrem, kterým Millis s Nesord zmizeli. Ani jsem je neslyšela, což, když se nad tím člověk pozastavil, také nebylo dobře. Nakonec jsme byli v rezervaci plné divokých pokémonů a kvůli Nesord v divoké části. Chtěla nějaké ty šťavnatější kousky.

"Devante."

"Eev?" Liška se s rudým zábleskem objevila, protáhla se a zkoumavě mě sledovala.

"Budeš mistrem v plížení," rozkázala jsem, "najdi postaršího muže a mladou slečnu. Oba budou arogantní, s luxusními pokémony. Chvíli je sleduj a zjisti, jestli nekují nějakou neplechu. Poté se dle vlastního zvážení vrať."

"Eevee?"

"Dnes nejspíše ne, Dev. Ale brzy, slibuji. Vyšlapeme na horu."

*

Roztržitě jsem korigovala Salamence, která byla jako utržená z řetězu. Vibrava každou chvíli panicky zabzučela a trhavě uhla z cesty. Skarmory si naopak klidně létala směrem, který jsem ji nakázala, předváděla létající útoky a kdykoli Salamence vypadala, že míří jejím směrem, výhružně se naježila. A když se ocelový pokémon načepýřil, i pohyblivá hora jako dračí pokémon si dvakrát rozmyslí, zda chce dloubat zrovna do tohoto jehelníčku.

Vollan se trochu oklepala a dle mých instrukcí svědomitě trénovala své nové pokémony. Ideální odpoledne, kdyby se stíny neprodlužovaly a po našich společnících ani Devante nebyla ani stopa. S důrazem spíše na mou lišku než zbytek společnosti.

Zamrkala jsem a pohlédla na Salamence... která se ke mně řítila vůbec ne rozumnou rychlostí.

"Ty přerostlá ještěrko," zavrčela jsem si pro sebe.

"Salamééénce!" zařval pokémon.

"Stůl!" křikla jsem, i když jsem věděla, že to nepomůže. Rozběhla jsem se proti ní a vyskočila, chytila jsem se jejího krku. Málem mi to vytrhlo ruce z ramen, nebo jsem minimálně měla ten pocit, ale dokázala jsme se na toho idiota vyšvihnout.

"Stop!" zaječela jsem.

"Sala... mence." Pokémonovi se zablesklo v očích a prudce mávl křídly, vystřelil vzhůru a dále a dále, rychlost byla tak vysoká, že mi proudy větru začaly fyzicky ubližovat a teplota prudce klesala. Začalo se mi špatně dýchat.

Pokémon pode mnou začal zářit.

Zatajila jsem dech a poté mimoděk vyjekla, když mě zasáhla vražedná aura pokémona pode mnou. Ať se to stalo jakkoli, Salamence se změnil v Mega-evoluci. A projevoval veškerou krvežíznivost, kterou bojový rejstřík popisoval.

cz.pinterest.com/pin/78039006029144911/

"Salamence..." zašeptala jsem v okamžiku naprostého ticha, když jsme visely ve vzduchu, nad mraky. Mega evoluce byla výsledkem pevného vztahu mezi trenérem a pokémonem a vyžadovala speciální mega-evoluční kámen, aby k procesu mohlo dojít. Zvyšovala bojeschopnost pokémona v řádech, ale velmi často probouzel brutálnější stránku jejich povah. Jak se to stalo? "Salamence," začala jsem pevněji, zadýchaná řídkostí vzduchu.

Tělo pode mnou se napjalo jako provaz, dračí pokémon zaklonil hlavu a zařval. Zvuk, který mi zmrazil krev v žilách. Silně zabral, vystřelil ještě o kousek výše, než složil křídla a po hlavě začal padat dolů jako kámen.

"Přistaň. Hned!"

Dračí pokémon pouze mávl křídly, rychlost, kterou jsme se řítili k zemi...

Srdce se mi divoce rozbušilo. "Okamžitě!" zařvala jsem svým nejlepším autorativním hlasem.

"Salamencéééé!!!" Přidala na rychlosti, v očích odhodlání, vražedná aura kolem ní takřka fyzicky plála. Hlavou mi z nějakého důvodu probleskla absurdní myšlenka, že tohle sebevražedné padání už dávno přejít s minulými evolucemi. A pak byla země až příliš blízko.

"Do hájééé!" zařvala jsem a sáhla po pokéballu. Salamence s podivně nedůstojným kniknutím zmizela v záblesku rudé. Hmátla jsem po dalším ‘ballu.

"Vulpixi!"

"Vul?" Rudá liška se zakniknutím začala padat vedle mě. "Vul?!?!"

"Nenechej nás zemřít!"

"Vulpix?!" pokémon na mě navzdory situaci upřel nevěřícně výraz, packou ukázal na sebe. "Vu?" Skoro jsem zaslechla tu sžíravost. Možná. Začala jsem v tu chvíli ječet, jelikož se země kurva rychle přibližovala.

"Viii."

"Skar!"

Hekla jsem, když to se mnou prudce škublo, kolem těla se mi omotaly podivně teplé pařáty z oceli.

"Viii brrrr vvvv,"pobzukávala Vibrava vesele. Na hřbetě nesla Vulpixe a trhaně padala k zemi, nejspíše přetížila svá nedovyvinutá křídla, ale nevypadalo, že by jí to vadilo. Všichni čtyři jsme na zem dosedli tvrději, než by bylo příjemné, ale stejně jsem padla na záda a zírala na oranžové nebe. Srdce mi stále zběsile bušilo a uvědomila jsem si, že po celém těle cítím lepkavý pot. Byla jsem si jistá, že také páchnu. Nezaměnitelný odér strachu.

"Co jen to tu Salamence popadlo?" zavrčela jsem. Sevřela jsem ‘ball dračího pokémona a pohlédla na něj. "Trucuje, jelikož jsem ji tak dlouho nepustila ven? Nebo mě jen zkouší?" Znovu jsem pohlédla k nebi. "A co to sakra bylo s mega-evolucí?" povzdechla jsem si. "Tak či onak, jména Kamikadze se ta přerostlá ještěrka už nezbaví," zamumlala jsem. Donutila jsem se posadit. "Vibravo, Skarmory, skvělá práce. Rychlé uvažování a dokonalé provedení. Jsem na vás obě hrdá."

Skarmory si pouze přerovnala křídla a klidně mě sledovala, Vibrava však vesele poletovala/poskakovala kolem a vyhřívala se v paprscích neočekávané chvály. Slíbila jsem si, že oběma koupím nějakou drobnost. Skar nejspíše olej na čištění zbraní, měla bych jí upravovat stejně jako své ostatní pokémony. A pro Vibravu... možná zařídit terárium? Přeci jen byla původně z teplejších krajin.

cz.pinterest.com/pin/98164466848589995/

"Slečno Zukyo!" donesl se ke mně už z dálky křik. "Jste v pořádku?" Sofie se přede mnou zadýchaně zastavila.

"Trocha neshod s mým novým pokémonem," přiznala jsem.

"Uh... máte na tváři krev," odvětila stydlivě a podala mi plátěný kapesníček. Sáhla jsem si ke tváři a jistě. Musely to být vzdušné proudy.

"Co se stalo?"

"Nejsem si jistá," přiznala jsem. "Kamikadze – jméno Salamence – sletěla z nebe a chtěl na mě použít vzdušné eso. Místo nehybného terče jsem na ni naskočila, když se rozhodla, že si potřebuje osvěžit vzpomínky z dětství."

"Vzpomínky z dětství?"

zdroj: cz.pinterest.com/pin/581527370609466401/

"Bagon, první evoluce Salamence, skákala po hlavě ze skal ve snaze létat," vysvětlila jsem.

"Ach. Mám zavolat pomoc?"

Pohlédla jsem na nebe a usoudila, že mi na zemi bylo nádherně dobře. Znovu jsem si lehla. "Pro takovou maličkost? Ani o tom nesněte, slečno Vollan. Tomuhle se říká trénink."

*
"Eevee," zavrnělo mi po boku stvoření a já málem nadskočila. Jelikož jsme se nacházeli v divočině, dávala jsem si zatraceně pozor, aby nás nic nezaskočilo. Ale Devante se ke mně dokázala přiblížit a já o tom neměla potuchy. Zdálo se, že si vzala má slova k srdci více, než jsem původně zamýšlela.

"Co jsi zjistila?"

"Eevee! Eeev," protáhla spokojeně. Zamračeně jsem poté naslouchala jejímu popisu. Se zdvihnutým obočím jsem se nakonec jízlivě usmála. Millis, jak se zdálo, měl pro Nesord bokem schované zvláštní zboží. Devante viděla arogantní trenérku brutálně porazit matku chránicí své hnízdo, pět proti jednomu, nehrála fér, ale když byla v ceně Scizor...

Chudák samice, pochopila celou situaci špatně. Její nepřátelé nešli po jejích vejcích. Chtěli ji. Jako dospělý a ostřílený pokémon měla větší cenu, než nějaký Scyther první evoluce. A Nesord byla také záludný lovec, útočila záměrně na vejce a nutila tak Scizor podstupovat zranění, kterým by se jinak lehce vyhla. A ze strachu se od vajec nehla, neútočila nazpět v plné síle.

Velmi dobře promyšlený plán. Ale co Millis udělá s pěti nevylíhnutými vejci? Přenese je do ošetřovatelského centra a budou je vychovávat lidé? Byl to směšný koncept, ale nic jiného nepřicházelo v úvahu, pokud nechtěli mláďata nechat zemřít. Byl Millis takový zlatokop, nebo jej naše arogantní společnice donutila? Nejspíše kombinace obou, usoudila jsem.

"Madam?"

"Můžeš mi říkat Zukyo," připomněla jsem s povzdechem. "Přinejhorším slečno. Vypadám jako stará matróna?"

"Eh..."

"Vypadám?" Nadzdvihla jsem obočí.

"Samozřejmě že ne!" vyhrkla Sofie.

"Ale?"

"Jste velmi dominantní charakter. Jste ráda ve velení. Kdybyste byla muž, říkala bych vám sire a nejspíše by vám to nevadilo," špitla.

"Nejspíše máš pravdu," uznala jsem, "tak co jsi potřebovala?"

"Oh. Skončili jsme s cvičebním plánem, který jste nám doporučila. Je zde něco dalšího, co bych měla dělat?"

"Ralts!" zazpíval pokémon v jejím náručí nadšeně.

"Trénink by měl být pravidelný. Nevyčerpej své pokémony úplně hned první den – jejich únava se bude kumulovat a brzy bys je takto odrovnala. Užijte si místo toho nějakou hru nebo spolu relaxujte. Prohlubovat vztah se svými pokémony je důležitý prvek."

"Ano slečno!"