#17

Vzbudit se v objetí muže už nebylo tak neznámé jako kdysi. Ani pokémon, který do mě dloubá a přesvědčuje mě, že spát už nemusím, nebyla taková novota. Na druhou stranu vědomí, že celý den nemusím nic dělat a že na mě někde ve světě čeká příbuzná, která by mi, pokud by okolnosti byly dostatečně zlé, poskytla střechu nad hlavou, i když zaplatím zase jiným způsobem... to bylo zvláštní.

Zkušeně jsem se vymotala z Hagenova sevření – trik byl v tom nesnažit se být příliš kradmý. Nebo jsem si tak možná odůvodňovala, že jsem jej od sebe málem odkopla. Tak či onak, byla jsem na nohou, nachystala jídlo všem liškám, které se uráčily doplazit do bytu, pak jsem začala dělat snídani Hagenovi. Bylo brzy, venku ještě byla tma – i když to, s příchodem zimy zase nebyla taková šokující novinka. Moje tělo však stále bylo naučené na Macharyho režim, a ten v zbytečně proflákaný čas – zbytku lidstva známý jako spánek – nikdy nepodporoval. I tak bych možná lenošila, ale byl tu Hagen a pochybovala jsem, že by mi babička odpustila, kdyby došel pozdě do práce, cokoli pro ni dělal.

Spal tvrdě, buď kvůli alkoholu, nebo, což bylo pravděpodobnější, působením pravdy. V půlce přípravy jsem k němu došla, jemně mu zatřásla ramenem. Ani jsem nedokončila pohyb a jeho oči byly otevřené, sledoval mě pohledem, který nebyl ani trochu zastřený spánkem, i když jsem si byla docela jistá, že před sekundou nebyl vzhůru.

"Snídaně, rybičko."

"Kolik je hodin?"

"Čtvrt na čtyři."

Kývl a posadil se.

"Za chvíli bude snídaně. Měl bys mít dost času se umýt. Ve skřínce pod umyvadlem by měl být náhradní kartáček. Ze stojanu po levici si vezmi osušku. Bohužel nemám holící strojek. Pokud tedy nechceš použít můj epilátor?"

"Myslím," protáhl mírně, "že to nebude potřeba." Chvíli mě sledoval, poté zívl a protáhl se. Když kráčel do koupelny, nalhávala jsem si, že jej beze studu neokukuju. Pouze se ujišťuju, že z rozespalosti... nevrazí do stěny. Nebo něco podobného. A navíc, pokud muži nechtějí, aby je ženy okukovaly, zcela jistě by nechodili do posilovny. Hagen na svém těle aspoň dvakrát týdně pracovat musel, takový druh postavy jeden nemá ani s dokonalou genetickou výbavou.

Povzdechla jsem si.

Hagen byl v koupelně podivně dlouho, nebrala jsem jej za osobu, která dokáže zkrášlováním strávit déle, než některé mé holčičí známé, tak jsem nechala jídlo na baru a sedla si k Eevee.

Vulpix ke mně dohopkal a okamžitě se mazlil, tichým vrčením mi sděloval, jakou zábavu včera měli a jak jsem mu chyběla. Flareon ležela kousek ode mě, pobaveně si při Vulpixovém stěžování odfrkla, ale když jsme ji pohladila po hřbetu, líně zavrtěla oháňkou. Netrpěliví Kaiden s Alestou na mě skočili z boku. Byli citliví na nálady, zároveň však potřebovali silné emocionální pouto a většinou nebývali daleko. Vzala jsem Alestu a něžně kontrolovala její pacičky, všechna místa, kde vpichy a jiné zákroky způsobily málem nekrózu tkání. Původně byla jedním z nejhorším případů, po Záškodníkovi, ale dokázala se vyléčit překvapivě rychle – až nepřirozeně, popravdě. Když jsem se ujistila, že je liška dokonale zdravá, koukla jsem na Kaidena, který mi ležel natažený na nohou.

zdroj: cz.pinterest.com

Vracel mi pohled, v jeho očích podivná melancholie. Zavrtěl oháňkou, ale nevypadalo to, že má dnes dobrou náladu. Byl to takový rozedraný básník, náš Kaiden. Ještě na Macharyho pozemcích často sedával u fontány a tiše kňučel, truchlil po svých přátelích. Měla jsem podezření, že důvod Alestina rychlého uzdravení byl i on. Milovali se, ti dva, a liška jej nechtěla nechávat samotného.

Natáhla jsem se a vzala jej do náručí. Visel mi v rukou jako bezvládná loutka a já si jej přitiskla k hrudi.

"Eev," zamručel a zvedl hlavičku k pomazlení.

"Kaidene. Copak je," zamumlala jsem a něžně jej hladila.

"Eevee." Zavřel očka a pak zakňučel. Alesta mi stoupla na stehna, nervózně se na svého druha dívala.

"Budeme dneska trénovat. Co říkáte na procházku v divočině? Objednáme si loď a celý den strávíme na nějakém opuštěném ostrově, jen my. Hm?"

"Vee?" Kaiden nastražil ouška. Byl lehounký, oba s Alestou byli příliš štíhlí, a Kaiden se navíc strašně rychle vyčerpal fyzickou námahou, jakkoli dobrodružnou duši měl. To ho ale nikdy nezastavilo od toho zkoumat, co je za tím nebo oním rohem. Nebo obrozem, jak si to nejspíše představoval ve své hlavičce.

"Tušila jsem, že tě to zaujme."

"Kyo?"

Otočila jsem se a lehce se začervenala, když jsem uviděla Hagenův zkoumavý pohled. Přeletěl očima po všech liškách, které se kolem mě shromáždily, obočí lehce nazdvižené.

"Machary oceňoval mou práci. Tak mi dal dárek."

"Koupil ti smečku Eevee?"

"...tak nějak."

Hagen mi věnoval podivný pohled, než pokrčil rameny a klekl si vedle mě. Za pozorných pohledů všech lišek natáhl ruku před sebe v rádoby neškodném pohybu.

"Zdravím. Jsem Hagen, Kyin přítel. Rád vás poznávám."

Chvilka ticha.

"Vul vul vul!" Vulpix začal skákat před Hagenem a dožadoval se pohlazení.

Alesta na mě pohlédla, když jsem kývla, zvědavě k mému společníkovi došla a zkoumavě jej očichala. Kaiden se mi vykroutil z objetí a byl jí za patami. Většinou to byla Alesta, kdo naháněla jej, ale v těch málo případech, kdy se jeho družka vydala na toulky, Kaiden nebyl daleko.

"Vulpix, můj první pokémon. Druhá byla Flareon, která se neobtěžuje většinou pozdravit ani mě, tak si to neber osobně. Liška před tebou je Alesta, a hned za ní Kaiden. Za tebou se plíží Batair. Sana jsi potkal. Na parapetu se vyhřívá Kileona. Nepokoušej se jí hladit, ježí se na každého." Pohlédla jsem z okna. "Někde kolem se toulá ještě Devante. A pokud zakopneš o jednookého Eevee, ten nejspíše taky patří do naší malé rodinky." Pohladila jsem Sana, který se mi tiskl k boku.

"Impozantní," broukl Hagen. Bleskla jsem po něm okem, a když se ujistila, že to myslí právě tak, jak to řekl, jemně jsem se usmála.

"Jsou to dobří pokémoni."

"Plánuješ jít jen do jedné evoluce,"

Alesta zasyčela a uskočila dozadu, málem srazila Kaidena. San zpoza mého boku zavrčel.

"Dost!" štěkla jsem. "Nemyslí to zle," dodala jsem měkce, když se na mě Alesta ublíženě podívala.

"Problém?" zeptal se Hagen vyrovnaně.

"Nemají dobré zkušenosti s... vědci."

Pohled mého společníka potemněl. "Chápu." Otočil se k Alestě a sklonil hlavu. "Omlouvám se. Nemínil jsem nic naznačit. Diskutování evolucí Eevee je však oblíbené téma, především mezi trenéry, kteří je mají."

Alesta nakrčila čumák, ale nakonec blahosklonně kývla a zavrtěla oháňkou. Zpátky k Hagenovi ale nešla, místo toho se vydala k oknu a skočila na parapet, zkoumala svět venku. Kaiden věnoval mému společníkovi – snoubenci, měla bych mu říkat snoubenec, i v duchu – podezíravý pohled a poté skočil za svou družkou a společně zmizeli v ulicích města.

"Nasnídáme se, než to zcela vystydne?" navrhl Hagen.

"Dobrý nápad." Usmála jsem se.

*

Přejela jsem pohledem luxusně zařízenou, ale dokonale vkusnou jachtu. Potlačila jsem povzdech.

Hagen si vzal poznámku o mém výletu na nějaký opuštěný ostrov k srdci, a když jsem se nedívala, netuším kdy, zařídil jak povolení k takové cestě, tak i dopravu. Mělo mi přijít podezřelé, že se tak pohotově nabídl, že zůstane s mými pokémony, zatímco skočím do obchodu pro nějaké jídlo. Přišlo mi divné, že nespěchá do práce, ale v tu chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlela.

A pak toto.

Donutila jsem se nevyvádět a přijala dar tak, jak byl zamýšlen, ale až se vrátíme a oba budeme mít čas, budeme si muset některé věci vyjasnit.

"Slečno Nanoci?"

Otočila jsem se ke kapitánovi, tázavě na něj pohlédla.

"Mladý pán Anker zaplatil jak cestu na Růženkový ostrov, tak plavbu na Chovatelské ostrovy, kde předpokládám, budete mít zarezervovaný lov."

"Lov?"

Kapitán si mě dlouze prohlédl. "Ostrov je velmi dobře chráněnou rezervací, kde se nachází mnoho divokých pokémonů. Trenéři si kupují Lov a mají volnou roku, co se týče lovení vzácných monster."

"A? Jsou tam vzácná monstra?"

"I pokud jsou, většina z nich není příliš dobrými... trenéry."

Začala jsem se usmívat. "A co si myslíte o mně?"

Muž se, z nějakého důvodu, bodře usmál. "Na rameni se vám vozí pokémon. To je první známkou toho, že nejste jako zbytek těch šašků. Další je fakt, že mě mladý pán Anker požádal, abych na vás dal pozor."

"A mladý pán Anker...?"

"Dobrý muž. Tvrdě pracoval a dostal se ze dna až tam, kde stojí teď. Hrdě si nárokoval místo mezi vyšší společností a ti nejen, že se mu dívají do očí, někteří se mu plazí pod nohama."

"A proto je to dobrý muž?"

"Chytré děvče." Uchechtl se kapitán. "Ne. Mladý pán Anker pomohl mně a mnoho dalším námořníkům, když bouře zničila jižní část přístavu Luvdisc, nabídl nám půjčky s minimálním úrokem, bez zástavy všeho, co jsme vlastnili. A nepožadoval nic na oplátku."

Usmívala jsem se nicneříkajícím úsměvem.

Ach, nepochybovala jsem, že cokoli kapitán říkal, byla pravda. Hagen by mě nakonec neposadil na loď, kde bych se o něm mohla dozvědět něco špatného. A když teď věděl, nakolik mě ovlivňuje názor ostatních lidí na jeho osobu – a preferuji "dobré duše" – zcela jistě plánoval, aby mi kapitán něco řekl.

Problém byl v tom, že kapitán nemusel vědět vše. Co když zničení části přístavu bylo dlouhodobějším projektem? Byla jsem si jistá, že Hagen – a moje babička – pomohli s výstavbou přístavu zpět do jeho plného potenciálu. Ale nezničili tak v průběhu svou konkurenci? Nebo naopak, takový hezký stavební plán přístavu se zcela novou architektonickou výstavbou, to zcela jistě potřebuje méně starého, ale místními milovaného šrotu...

A to byl problém s vyšší společností. Ani jste je nemuseli mít v blízkosti a začali jste být paranoidní.

Kapitán si odkašlal. "Tak tedy, slečno. Růženkový ostrov, nebo rezervace a Lov?"

"Opravdu by mohl být Lov zábava?"

"Je ten Eevee váš jediný pokémon?"

"...ne."

"Pak je sežeňte dohromady a mějte zábavu."

"Hm. To je nejspíše dobrá rada."

"Samozřejmě, že je, slečno. Za dobu, co zde na zemi straším, jsem jednu nebo dvě věci pochytil." Uculil se.

*

Stála jsem na skalce, sledovala divočinu pod sebou a lehce se mračila.

Já se... nudila.

Proboha, poslední dny jsem se válela, jedla, spala, nic nedělala. A málem jsem pro to lezla po stěně. Nudou především, ale i prostým pocitem nesprávnosti. Celý život jsem se protloukala prací. Nic nedělat bylo prostě špatně.

Za zády se skupinka, která se vydala na Lov, domlouvala na posledních detailech a já se snažila nebýt tak ostentativně znechucená, jak jsem se cítila. Bylo nás sedm.

Princeznička v šatech s tolika volánky, že jsem se divila, že nemá kůži rozedřenou do krve. Jmenovala se Mina a navzdory jejímu vzhledu se zdálo, že byla dobrá trenérka, pokud Meowstic na jejím rameni byl tak silný, jak jsem tušila.

Tři manekýni v oblecích, asi tak mezi dvacítkou a třicítkou. Člověk by řekl, že jako dospělí budou mít trochu více... přítomnosti, nebo aspoň rozumu. Z jejich konverzace jsem vyvodila pouze deprimující fakt, že byla přerostlá děcka. Všichni začínali na S, Stefan, Steven a Stepney. Nebo aspoň měla pocit, že to tak bylo. Něco mohla být příjimení. Na rozdíl od Miny, kolem které kroužili, nepatřili k vyšší společnosti. A přestože byla Mina nejspíše nedůležitá dědička, pro ně byla pořád pořádný step vzhůru, co se sociálního žebříčku týkalo.

Pak tam byla dvě děvčata. Roztomilá brunetka, která vypadala vyděšená... ze všeho. Z toho být venku. Z pokémonů kolem. Z lidí. Bylo podivné, že se vydala do rezervace. Doprovázela ji stará matrona, která na ni nejspíše měla dávat pozor, ale měla jsem pocit, že si spíše užívala možnost se po nejisté dívce vozit. Povýšeně na ni volala slečno Vollan tónem, který mi hrál na poslední nerv. Holčina vypadala stejně deprimovaná, ale spíše zastrašená než rozčílená.

Druhá holčina měla na hlavě složitý, naprosto nepraktický účes, značkové oblečení a v ruce PMobil, který musel stát více, než kolik jsem si i u Macharyho vydělala za celý rok. Nezdálo se, že by se zajímala o lov pokémonů. Ani jsem z ní necítila starou krev, spíše byla zbohatlický spratek. Čas od času k ní trojice S přilétla a chvilku ji obletovala, ale její povýšené chování odradilo dokonce i jejich zlatokopské nátury. Její společník, na druhou stranu, vážný trenér s lehce trpitelským výrazem pokaždé, když s ní musel mluvit, ten na této výpravě dával smysl. Hádala jsem, že byli zasnoubení. A přesně v situaci, které se chtěla svými podmínkami s babičkou Nanoci vyhnout.

Ve výsledku to byla hlasitá skupina, líná a pomalá, která byla přítěží. Jestli v rezervaci nějaký zajímavý pokémon byl, zcela jistě se jim obloukem vyhne.

Vulpix, Flareon, San, Batair a Kileona zůstali v bytě. Vulpix nebyl zcela venkovní typ, vlastně byl zcela jistě domácký. Kileona nesnášela přírodu. Byla to malá modelka, vždy dokonale upravená a pobíhat po rezervaci nebylo zcela to, co si představovala pod pojmem zábava. San měl technické hračky k hraní a Flareon na všechny chtěla dohlédnout. Batair se na poslední chvíli rozhodl, že zůstane taky.

Takže jsem sebou měla Kaidena a Alestu, kvůli kterým jsem tuto cestu pořádala především. Kupodivu se přidala i Devante, která se obvykle všech stranila. Plánovala jsem je střídavě užívat v boji proti pokémonům... samozřejmě, pokud na nějaké pokémony narazíme. Bylo by dobré zjistit, jak dobří jsou v boji a jak dobře poslouchají rozkazy a pracují pod stresem, než se rozhodnu, kteří pokémoni půjdou do Turnaje.

Ostatní se konečně nějak shodli na tom, jak bude celá věc probíhat. Narovnala jsem se a přeletěla všechny pohledem. Po boku se otevřely dveře a přispěchala trojice lidí – policistka Jenny, sestra Joy a nějaký muž v uniformě s logem rezervace.

"Jménem rodiny Ichabod vás vítám na Růženkovém ostrově. Jmenuji se Endreas Millis a bude mi potěšením vás po ostrově provést. Tato vyhlídková trasa zabere maximálně hodinu. Poté budete moct ve skupině nebo samostatně cestovat po označených stezkách a vydat se na lov pokémonů."

"Vyznačených stezkách?" zeptal se zamračeně nešťastný snoubenec.

"Samozřejmě, pokud předem podepíšete Souhlas a prohlášení, že přebíráte zodpovědnost za nebezpečí a újmu, která se vám může stát při návštěvě ostrova, budete moct sejít ze stezek," dodal bez zaškobrtnutí Millis. Trenér si pro sebe spokojeně pokýval. Když se průvodce nedočkal dalších otázek, začal rozvláčně popisovat harmonogram a úmorně odříkával seznam, který se musel nadrtit nazpaměť a pronést už tucetkrát, dle jeho znuděného výrazu. Obrátila jsem se k mapě a zkoumavě ji sledovala.

"Eev." Se zábleskem se mi na rameni objevila Devante. Natáhla packu a ukázala na hory.

"Nechala sis od Sana ukázat mapu ostrova, že?" zeptala jsem se, když mi to došlo. Devante milovala sníh a hory ji fascinovaly.

"Vvvv," zamručela a po vzoru Sana se mi jako hadrová panenka natáhla na rameni.

Sledovala jsem trasy. Jedna vedla kolem úpatí hory, ale Devante chtěla jít výše. Zamyšleně jsem zvažovala, co vše budu potřebovat. Když se ostatní začali přesouvat do vedlejší místnosti k občerstvení, odchytila jsem si Millise.

"Ano, slečno...?"

"Chci se jít podívat do hor. Je zde možné koupit horské vybavení, teplé oblečení a pronajmout si zkušeného průvodce?"

Millis překvapeně zamrkal, poté začal zamyšleně pokyvovat. "Richard bude mít výpravu na Zenské sedlo, máme v horách hnízdo..." bleskl ke mne pohledem a odkašlal si, "určitě mu nebude vadit vám dělat průvodce... za určitou kompenzaci. Jistě chápete, bude se muset soustředit na vaše bezpečí a nebude se moct plně věnovat své práci."

"Jsem si jistá, že to nebude problém," odtušila jsem suše.

"V tom případě mi dejte okamžik a zařídím to!" pronesl se zářivým úsměvem.

"Nebudu chtít jít na vaši vyhlídkovou trasu," dodala jsem.

"Chcete vyrazit hned?"

"Co nejdříve to bude možné."

"Ach... pokud mne necháte zavolat mému kolegovi, jsem si jist, že vás s radostí provede. Dáte mi pár minut, slečno...?"

Ignorovala jsem jeho nepřímou otázku. Nemínila jsem tahat babiččino jméno do konverzace. Millis možná byl úlisný, ale zcela jistě to nebylo tak hrozné, jako kdybych jej praštila svým postavením.

"Chci jít taky," ozvalo se tiše. Chvíli jsem to ignorovala, než mi došlo, že všichni mají být v další místnosti. Zdeptaná brunetka stála kousek za mnou, její dozorkyně pro jednou nikde v dohledu. Zvedla jsem obočí. Dívka zrudla a sklopila pohled, křečovitě před sebou sevřela ruce. Mlčela. Po chvilce jsem si tiše povzdechla. Ta holčina měla těžký případ úzkosti, co se kontaktu s jinými lidmi týkalo. Že posbírala odvahu na mě promluvit... neměla jsem srdce ji odmítnout, i když jsem z té představy nebyla zrovna nadšená.

zdroj: cz.pinterest.com

"Tady." Podala jsem ji Devante, která na mě nechápavě a trochu panicky zírala. "Podrž mého pokémona, ano?" Snad ji to trochu uklidní. "Dojdu za Millisem a řeknu mu, že má náš průvodce očekávat dva ocásky."

"Ah, bude muset jít ještě –"

Nenechala jsem ji domluvit a začala se rozhlížet po průvodci. Stál kousek stranou a rozčileně syčel do vysílačky.

"...nezajímá, že nechceš mít na starost rozmazlené spratky, platí a tyto peníze, pokud ti můžu laskavě připomenout, jsou to jediné, co tvé drahé pokémony drží při životě. Takže seber svůj líný zadek a do deseti minut buď tady, nebo stáhnu dotace na tvé milované Torkoaly. A kde pak seženeš to své precizní uhlí, no?" zavrčel.

zdroj: cz.pinterest.com

Trpělivě jsem stála kousek od něj, poslouchala čím dál tvrdší výhružky. Když po pěti minutách hovor ukončil a otočil se, smrtelně při pohledu na mě zbledl.

"S-slečno..."

"Slečna Vollan se rozhodla ke mně připojit. Buďte tak laskav a informujte o tom svého kolegu. Teď, kde mohu sehnat kvalitní zimní výbavu?"

"Ah, to... nejsem si jist..." Přeměřil si můj pohled a nervózně polkl. "Dobře. Jistě. Prosím, pokud, eh, pokud byste byla tak laskavá a následovala mě..."