#16.5

Stál jsem pod chladným světlem lamp v bazénu a neosobně si přeměřoval párek důchodkyň, snad doufal, že odejdou... ale ne. Mé jméno mi dokázalo zajistit mnoho, ale toto zařízení patřilo mezi méně lukrativní... z důvodu. Nadechl jsem se a skočil, prořízl hladinu a pár záběry se dostal až do půlky dráhy. Nasadil jsem tempo a ztratil se v uklidňujícím rytmu plavání, s hravými vodními pokémony, kteří se čas od času přidali a závodili se mnou. Po pár hodinách jsem se donutil vytáhnout ven. Děvče přede mnou se začalo koketně usmívat, než jí pohled sklouzl na mé tělo a výraz jí zmrzl. Sklopila pohled a spěšně mě obešla.

Nežil jsem bezpečný, jednoduchý život. Naopak, celou dobu jsem se cukal a hledal východisko, jako divoké zvíře zahnané do kouta. Jedno období jsem byl odhodlaný svého otce zabít, vlastnoručně, a to mě dovedlo do temnějších částí Kaloen, kde jsem hledal mistra...

Byl jsem příliš horkokrevný pro dráhu vraha, ale našel si mě jiný mistr. A přestože se specializoval na krádeže, nebylo to o nic méně brutální, než bodání chladnou ocelí ve stínech. Nevšímal jsem si svých jizev, byly mou součástí. Často je nezaznamenaly ani mé milenky, zabavil jsem je jinak. Ale v očích té naivní holčičky jsem četl prostý fakt, že stačí sundat oblečení a nikdo si mě nadále nesplete s neškodným aristokratem, jakkoli se bude chovat. Už ne. Kdyby bylo jizev trochu méně, kdyby byly trochu uhlazenější, ne tak rozšklebené...

S mokrým ručníkem přehozeným přes zátylek jsem si sedl do sauny, opřel si hlavu o stěnu a odpočíval, příjemně unavený.

Člověk musel umět efektivně relaxovat, pokud chtěl intenzivně trénovat, naučil jsem se to dávno. Byl jsem hluboko v meditativním stavu, když na mě mé instinkty začaly křičet jako šílené. Pootevřel jsem oči, tělo připravené na vše.

Pokémoni, uvědomil jsem si. Udržující správnou teplotu, vlhkost, dozor nad lidmi. Všichni si hráli, nevinní a nespoutaní. A teď bylo všude mrtvé ticho a pára pomalu řídla.

Skočil jsem vpřed, kotoulem se dostal ke dveřím a proklouzl mezi nohama překvapeného muže. Hodil jsem mu ručník do obličeje a podkopl jej. Prohlédl si zbraň v jeho rukou a pak jej chytil za hlavu a trhl k sobě. Okamžitě se po mně natáhl, ale já už stihl dostat útočníka do správné polohy a praktikovaným pohybem mu zlomil vaz. Okamžitě jsem byl na pohybu. Zbraň jsem nechal ležet vedle něj, byla kódovaná na jeho DNA. Za chvilku jsem našel své dva strážce, oba mrtvé. Vzal jsem si zbraň jednoho a zamířil si to do ženských sprch. Pochyboval jsem, že je nechali nepokryté, ale byla tu šance, že tam nebude až tolik nepřátel.

Byl jsem rád, že jsem si sebou nevzal své pokémony. Poslední dobou jsem ten svůj zvyk měnil, musel jsem být viděn jako trenér, ale dnes by to byla jen starost navíc. Plížil jsem se únikovou cestou, kterou jsem měl naplánovanou a která nebyla ve složkách mé ochranky a skoro jsem si myslel, že jsem měl štěstí a neměl proti sobě profesionály.

Byla to stupidita, opravdu. Pokusit se vyjít ven, do hledáčku odstřelovače, opravdu? Co jsem byl, zelenáč? Měl jsem štěstí, že jsem se prudce otočil a kulka mě zasáhla do ramene a ne do srdce. Zaťal jsem zuby a běžel zpět do kanceláře manažera. S trochou štěstí bude zabezpečená a já se udržím, dokud nepřijedou posily...

Primo, napadlo mě okamžitě. Pokud to mělo zasáhnout Rodinu, já jsem jen bonus, půjdou po Patriarchovi. Možná je to však jen upozornění, jako plácnutí po ruce, špatný, špatný Romares, nám se do obchodu nepleť a buď vděčný, že jsme tě zbavili toho vyžírky, který si říkal druhorozený...

Která eventualita to byla?

Na to nezáleželo, usoudil jsem nakonec. Teď bylo důležité pouze, zda mě podcenili, nebo brali jako řádný terč a zvážili všechny scénáře. Kdyby vykopali všechnu špínu, byl jsem chodící mrtvola, ven se nedostanu. Ale fakt, že po mně šel jen jeden muž bez jakékoli kompenzace pro lepší viditelnost...

Ta dívka, napadlo mě okamžitě. Pokud jsem dnes měl zamířit na krchov, kdy bych byl bezbrannější, než při rychlém čísle ve sprchách? Ale pak zahlédla mé jizvy.

Zastavil jsem se pod schody a naslouchal. Nic, ale bylo to podezřelé ticho. Někdo by tu zcela jistě měl být. Opatrně jsem nakoukl za roh a ucukl zpět. Měl jsem štěstí, ani jeden ze tří mužů nebyl otočený mým směrem, ale tudy cesta rozhodně nevedla. Opatrně jsem kráčel zpět a zachmuřeně se vydal k třetí a poslední cestě, která by mě mohla dostat ven. Také nejriskantnější. Vybrali si dobře, tohle fitness centrum nemělo zrovna nadbytek únikových cest, pokud chtěl jeden zmizet nenápadně. Také zde měli velmi dobrou ochranku.

Jsem idiot. Na chvíli jsem se musel zastavit a rozdýchat to, jelikož jsem věděl, že centrum změnilo majitele, ale jako největší pitomec jsem se nepodíval, kdo to byl a jaké změny udělal. Líně jsem se držel své rutiny, hledat další vhodné místo příliš náročné a já se soustředil na další věci. Skvělý způsob, jak se nechat zabít.

Dokázal jsem se dostat k chemičce bez toho, abych na sebe upozornil a pak zachmuřeně mířil k zadnímu bazénku. Byl důvod, proč jsem se této cestě vyhýbal. Pokud se věci nepovedou, byl jsem tady zahnaný do kouta a moje další kroky zcela jistě přitáhnou pozornost. Ale kromě faktoru překvapení, kdy bych sebevražedně šel středem, mi toho moc nezbývalo. A čekat na záchranu od otce, pokud byl pod střelbou i Primo, nebylo o nic lepší. Můj starší bratr samozřejmě bude myslet i na svého mladšího sourozence, ale nikdy cílem nebyl, ne takhle. Bude vyklepaný.

Primo nebyl zcela ideálním materiálem na parťáka pod střelbou.

Našel jsem správný kanystr a začal jej táhnout k bazénku. Otevřel jsem chemikálii, kopnutím převrátil nádobu a sledoval, jak se dvě tekutiny mísily, snažil se dýchat mělce, aby se mi výpary nedostaly do hlavy. Za pár minut jsem ponořil do bazénku ruku a chvíli ji tam nechal. Nebyla podrážděná, chemikálie se dostatečně zneutralizovaly. To by stačilo.

V rychlém sledu jsem do řídicí jednotky natáhl své programy, nastavil vypouštění bazénů. Z trubek po obvodu bazénu začala téct voda. Došel jsem do skřínky, kterou jsem zde nechal tajně nainstalovat, vytáhl bágl a natáhl na sebe neopren, masku na hlavu, brýle, dýchací filtr. Poslední příkaz řídicí jednotce, uprostřed bazénku se otevřela díra. Sestoupil jsem dolů, voda mi sahala do půlky pasu. Povolil jsem pojistky a poté otevřel mříž. Na řídící jednotce vyskočila upozornění o neoprávněné údržbě, systém se snažil mříž opět přiklopit, jelikož přítomnost vody porušovala protokol o bezpečnosti.

Můj vir by měl systém dostatečně zaměstnat, jediná jeho funkce zmrazit příkazy a nedovolit žádnou změnu. Byl to kalibr, který jej na konci nejspíše odrovná, pár minut, abych proplaval/došel mimo kanalizaci mi to koupí určitě. Teď se jen modlit, aby stavební plány nelhaly a nenacházelo se v trubkách žádné nepříjemné překvapení. První droni, které jsem poslal, nic neodhalili, ale... budu opravdu naštvaný, pokud se stavbyvedoucí rozhodli ušetřit zrovna na mé únikové cestě.

Nedovolil jsem si nad tím více přemýšlet a zachmuřeně se potopil, poté začal s pomocí stupínků podél kanálu opatrnou cestu pryč z této pasti. Budu sebou na veřejnosti nosit prázdné pokébally, rozhodl jsem se v půlce cesty, a pokud sebou budu muset mít pokémona přítomného, mají nakonec funkční končetiny. Hrozba, že je zabaví bezbranné, byla jinak příliš vysoká. A rozhodně vždy nějakého, který mi pomůže se do podobné situace už nikdy nedostat.

*

Už za cesty jsem rozeslal první rozkazy a přiměřeně nasraný nechal ochranku, aby mě vyzvedla tři bloky od centra. V životě bych si nemyslel, že cestu odtokem doopravdy užiju, a navzdory neoprenu jsem měl oděrky a pohmožděniny, které o mém výkonu vypovídaly. Ne všude byl odtok postaven pro potřeby dobře stavěného, dospělého muže. Nemluvě o tom, že se na mě zcela jistě uchytila i nějaká ta toxicita.

"Primo?" vypadlo ze mě hned, jak jsem otce uviděl. Ten se nad netypickým projevem náklonnosti dokonce pozastavil, než se vrátil k jeho obvyklé odtažité personě.

"Útok byl veden jen na tebe." Nespokojeně stiskl rty. "Byl to velmi dobře naplánovaný zásah."

"A netušíš, kdo by to mohl být," četl jsem z jeho nespokojeného postoje. To byla hodně, hodně špatná zpráva. Můj otec měl prsty ve všem. Naše ochranné detaily byly ve všech Rodinách. "A já jsem bezvýznamný. Jediný důvod, proč se mě zbavit, je překazit tvou malou pomstu. Ať mám vyhrát cokoli, způsobuje to momentální potíže."

Otec si mě chladně přeměřoval.

"Pravděpodobnost jiných okolností je příliš malá. Byl jsem velmi obezřetný, abych se nestal důležitým," odvětil jsem s jízlivým úsměvem. "I když jsem přetáhl nějakou děvku, nebyl to nikdo, kdo by si mohl dovolit akci podobného formátu."

Myslí mi bleskla scéna, lištička v metru, na záchodcích, naše těla, která byla příliš hladová, potřeba zatemňující rozum. Proč se mi vybavila tahle žena? Bylo to už dlouho, co jsme se potkali, a pochyboval jsem, že měla takovéto konexe. A i kdyby ne, rozhodně jsem si ji nevzal proti její vůli. Násilím jsem se donutil soustředit na přítomnost. "Pokud nemáš rozehrané ještě něco, čemu by uškodila má smrt." Můj tón jasně vypovídal o mizivé pravděpodobnosti. Otec mě do svých jednání nezasvěcoval. Ani bez mého vědomí. Což, když se nad tím člověk zamyslel, možná bylo požehnání, i když to tak otec rozhodně nemyslel.

"Běž do lékařského křídla."

"Rozkaz, pane." Výsměšně jsem zasalutoval a odešel.