Oproti původní verzi je tam z minulé kapitoly skok o skoro celý rok, proto se i děj této vsuvky trochu posouvá. Jen abyste nebyli příliš zmatení. ^^ m.

#14.5

Nelíbilo se mi, jak tichý otec byl.

Nevyžadoval po mně přítomnost na večírcích, žádné týdenní reporty, kde jsem měl shrnout vše, co jsem od posledního hlášení dělal – a pokud mu jeho špehové donesli něco, co jsem nezmínil, dal mi to řádné sežrat. Nechával mi prostor a volnou ruku, což nikdy v životě neudělal.

Primo měl pravdu. Něco otce znepokojovalo, natolik, že odsunul i svou nenávist ke mně na druhou kolej. Jediné, co neopomíjel – připomenout mi, že mám vyhrát a pak si výhru sebou odtáhnout pryč z Kaloen.

Prozradilo mi to o otcově plánech více, než nejspíše chtěl. V první řadě – ty pokémony nepotřeboval. Také, že to bylo osobní. A tak, jak jsem chtěl otce někde říznout, když už byla možnost, tak se on někomu mstil "krádeží" pokémonů. Dokonce už začal s legálním převedením práv nad svěřeneckým fondem na mé jméno a poslal za mnou tucty odborníků, kteří se úslužně, ale velmi vtíravě ptali, kam bych chtěl jít, jak mi budou moct zajistit ochranu a jak nejrychleji mě tam dostat. Ale především ochranu. Jelikož nikdo nechtěl, aby se mně nebo mým pokémonům něco stalo, že? Pěkně daleko od Kaloen.

Měl jsem ohledně toho smíšené pocity. Byl jsem příliš starý na to, abych svůj život zasvětil zničení všeho, čeho se otec dotkl – když to navíc přešlo do rukou Prima, kterému jsem se momentálně nedokázal donutit záměrně ublížit. Malé zlomyslné vtípky ano, ale stará zášť mezi námi jaksi... vymizela. Ztratila páru a zdála se náhle dětinská a dokonale zbytečná. Dostali jsme se do světa dospělých. A zničilo to nejen dětské sny, ale trvrdě poučilo o nutnosti kompromisů a faktu, že někdy neexistuje vítězství, pouze menší prohry.

Vyrůstal jsem s olověnou koulí na noze. Otec si mou spolupráci kdysi zajistil – lacině, a přesto neotřesitelně.

Kdysi mi vzal tři pokémony.

zdroj: cz.pinterest.com

Matka pracovala na projektech Ultra Bestií, monster z jiné dimenze, kteří terorizovali náš svět. Hlavní záměr byli Alolští Ninetalesové, ale matka byla, co jsem se z hlášení dočetl, více méně génius. Měla rozpracovaných několik projektů a jedním z nich byl i Type: Null. Původně vědci vytvořili tři exempláře, chiméry s genetickou informací všech známých pokémonů. Mohli být po naprogramování správné paměti jakýmkoli typem pokémona a stále se změnit v další v závislosti na typu protivníka – schopnost pojmenovaná RKS Systém.

Byli však tak nestabilní, že jim musela být po aktivaci RKS Systému nasazena helma tlumící tuto schopnost, jinak propadli běsnění. Jeden exemplář se ztratil, druhý zemřel při nějakých pokusech, když jej rozmrazili z kryo-spánku a obranné mechanismy jej museli utratit dříve, než utekl z tajné laboratoře. A posledního měla na starosti matka, která jej zkoumala.

Jaká by to byla sladká, dokonalá lež pro hloupé malé dítě – jak skvělá návnada. Neudělal bych pro takového pokémona vše? Otec překvapivě nelhal. Opravdu to byl její pokémon. Během let jsem uvažoval, zda prostě nevzal jakéhokoli pokémona a nepoužil jej proti mně – ale měl jsem vědět, že to nebyl tento případ. Cokoli můj otec byl, lhářem jsem jej nikdy nazvat nemohl.

zdroj: cz.pinterest.com

Tehdy, před deseti lety, když otec přišel s Type: Null... abych jej zachránil, použil jsem jediné pokémony, které jsem měl. Tehdy desetiletý, jen pár dnů předtím, než mi Profesor Hala měl dát mého startovního pokémona, měl jsem pouze své dětské společníky. Pro dospělého, zkušeného trenéra bylo směšně jednoduché dva Cosmogy porazit. Byli slabouncí už z přirozenosti, jejich hlavní taktikou přežití únik. Nechápal jsem ohromení otce, když je viděl. Mí adoptivní rodiče mi nikdy neřekli, že Cosmogové byli v podstatě legendární pokémoni. Byli prostě mí společníci.

Vzácní a dokonalý vědecký materiál, dva, navíc zkrocení... každá laboratoř by za to dala malé jmění, o to více v Kaloenech. Otec tehdy mému desetiletému já brutálně popisoval, co takovým bytostem vědci udělají. Byl jsem dítě, ale i tak jsem si katastrofu dokázal dostatečně představit. Do háje, pro mě bylo špatné pokémona i uhodit. A dnes jsem znal věci, které si mé mladší já ani nedokázalo představit, a věděl jsem, že byly realitou, ne planými výhružkami.

Vzal mi mé pokémony a svázal mi tak ruce. S dalšími roky v Kaloenských ostrovech, s další a další špínou se pouta mého otce utahovala a já žil pouze proto, abych jednou týdně své pokémony viděl a mohl se o ně postarat. Celý týden je nekrmili ani jim nedovolili pohyb. Další taktika, jak je udržet příliš slabé, aby mi mohli pomoct.

A pak, včera... poté, co jsem mu ukázal přihlášku do Turnaje – pouze formalita, opravdu, nečekal jsem žádnou reakci, beze slova mi do klína hodil ‘ball.

A moje srdce na chvíli možná přestalo bít.

Thorsten Romares byl muž sofistikovaných, uhlazených frází, pokud si to situace vyžadovala. Ale stejně tak vše, co potřebovalo být proneseno, dokázal vyjádřit strohou větou – nebo pouhým gestem.

Večer jsem seděl, se sklenicí vína vedle sebe, když jsem, lehce třesoucíma se rukama, nechal pokémona vyjít ven z ‘ballu. Objevil se Type: Null a já na něj dlouho zíral.

"Jsi volný. Nakonec jsi volný," zašeptal jsem.

Pokémon vydal dlouhý, tázavý zvuk a já se zachvěl.

"Skončilo to."

Pokémon zaváhal, nakonec ke mně však došel a lehce se helmou dotkl mé hrudi. Rozechvěle jsem zvedl ruce a objal jej kolem hlavy. A tak jsem dlouho seděl, dokud jsem si neuvědomil, že mi po tvářích stékají slzy.

Nebrečel jsem, když mi otec sdělil, že mí adoptivní rodiče zemřeli. Byl jsem příliš zahořklý a ztracený ve své nenávisti, abych si to dovolil. Ale když jsem měl Type: Null před sebou a ten hloupý pokémon místo, aby utíkal za svobodou, si ke mně lehl a lísal se jak kočka, vše se mi vrátilo.

Vzlykl jsem a pokémon vydal dlouhý zvuk. Uslyšel jsem prasknutí a prudce otevřel oči. Pak ohromeně sledoval, jak helma Type: Null praská. Vyskočil jsem, v první chvíli v panice přesvědčený, že to byl krutý vtip otce – poslat jej za mnou zemřít. Ale Type: Null se pouze zvedl a potřásl hlavou, poté části něj zazářily...

A stál přede mnou jiný pokémon, bez masky, s malými rozdíly proti předcházející evoluci tu a tam.

zdroj: cz.pinterest.com

"Silvally," zabručel a jeho hlas zněl pouze trochu mechanicky. Natáhl jsem se a třesoucími prsty přejel po jeho stříbrné srsti na krku. Spokojeně zamručel a došel ke mně, takřka mě povalil, když se o mě opřel. Pevně jsem jej objal. "Silvally. Vally," povzdechl si spokojeně.

"Nezachránil jsem tě," odvětil jsem ostře, "udělal jsem pouze, co jsem musel."

"Sil," odfrkl si pokémon a jemně mě kousl, vyčítavě. "Silvally."

Poklesla mi ramena. "Jsi svobodný, Silvally."

Pokémon na mě pouze zíral a já si uvědomil, v krátkém záblesku pochopení, že jsem celou situaci četl špatně. Celou dobu jsem si myslel, že mě musí nenávidět, protože byl v první řadě ukraden a poté trestán, kdykoli jsem nesplnil otcovy rozkazy. Nikdy mě nenapadlo, že Silvally – v tu dobu Type: Null – vše vidí z opačné strany – že já jsem vězněm otce, jelikož kvůli nim nemohu odejít.

Sklonil jsem hlavu a pak padl do kolen. Po tváři mi tekly slzy, žal za ztrátu mých rodičů, lítost pro toho malého chlapce, který nikdy nepozná bezpečí domova, už nikdy ne, všechny ty roky, kdy jsem se tak nenáviděl. Jak slabý jsem byl, neschopný cokoli udělat, donutit fungovat. A nechápavý úžas. Jelikož se Type: Null vyvinul – a to nebylo možné, pokud svému partnerovi – mně – absolutně nedůvěřoval.

"Sil. Sil silvally," zabručel. Lehl si vedle mě, jeho srst podivně hebká, a já se o něj opřel a nakonec nechal všechny ty roky, které jsem se uzavíral do sebe, aby promluvily a prostě své emoce nechal běsnit. A vzlykal.

*

Navzdory tomu, že se to nazývalo podzimní mini-turnaje, první z nich začínal až na konci podzimu a táhly se v podstatě přes zimu. Turnaj poté byl událost začínající v první den nového roku.

Jako každé roční období jsem zvažoval výhody a nevýhody toho vzít své pokémony do mini-turnajů. Stříbrný surf a eso v rukávu v podobě překvapení a totální neznalosti ostatních ohledně mých schopností, nebo trocha opravdové akce? Byl jsem si do rozumné míry jistý, že se souboji nebudu mít větší problémy. Vím, jak špatní trenéři v Kaloenech jsou. Bude stačit, když budu hrát právě dost dobrého trenéra, abych je porazil, a žádný z nich nevytáhne žádnou z ekvivalent pokémoních atomových zbraní. Bojovat s Dragonitem nebo Aerodactylem, kterého navíc trenéři s největší pravděpodobností ani nezvládnou řádné ovládat, jen proto, že si je na poslední chvíli koupili kvůli předpokladu, že já jsem silný trenér, by bylo prostě protivné. Nemluvě o tom, že právě ti nepředvídatelní jsou nejhorší protivníci.

Ne, lepší bude, aby mě podcenili a já je opatrně porazil. Po nějaké době těm chytřejším dojde, co dělám, především pokud za sebou budu mít šňůru vítězství, ale čím déle mi to vydrží, tím lépe. Nebudou tak sledovat každý můj pohyb, nebudou se na mě intenzivně připravovat ani vyhledávat strategie, jak mé pokémony porazit pouze na základě typu a jejich druhu. A čím méně času na tuhle práci pak budou mít, tím uspěchanější a méně podrobné to bude, což je přesně to, čeho chci docílit.

Na druhou stranu, mí pokémoni v žádném oficiálním zápase nikdy nebyli a bylo by dobré, kdyby si to vyzkoušeli. Bojovali pouze ve špíně Kaloen – a tam jsem je instruoval pro maximální efektivnost. Což bylo v podstatě zmrzačení protivníka v co nejkratším čase. Méně prostoru pro chyby, ekonomické nakládání s energií a časem. Nebylo by dobré, kdyby se obrázek těchto návyků ukázal na obrazovkách ostatních regionů, že?

Studoval jsem své pokémony, kteří byli v různých fázích cviků. S každým jsem projel celý rozsah jejich schopností – a i pár mimo jejich obvyklý arzenál – a drilloval jsem je na těch, které jim ne zcela šly nebo s nimi měli problémy obecně. Také jsem převzal roli sadistického trenéra a vystavoval je vlivům, proti kterým byli zranitelní. Neužíval jsem si to, ne zcela...

Ale ti bastardi se zcela jistě ušklíbali, když ze mě vymláceli duši, a já jen vracel laskavost.

"Medi," zavrčel na mě Medicham. Samolibě jsem se na něj usmál a poslal na něj Hauntera.