Jednooký byl v koncích, uvědomila jsem si. Byl zoufalý a já s ním, když jsem viděla bolestně, opatrně a s láskou uložená těla dvou mrtvých Eevee v rohu jeskyně, zdobené divokými květy rostoucími všude kolem. Bylo na nich něco špatně. Až když jsem u jednoho postřehla podivnost, došlo mi, čím to bylo. Jejich fyziologická stavba byla vždy trochu mimo – delší čumák, kulatější uši, protáhlejší končetiny. Když jsem si to uvědomila, jeden z nich mi začal podivně připomínat, přes rozdílné zbarvení, v hlavičce a jejích rysech Luxraye. Byli to, alespoň nějakou dobu, přežívající kříženci dvou rozdílných pokémonů. Chtělo se mi zvracet. Můj pohled sklouzl na dalších šest pokémonů sípajících a nejspíše bojujících o život. Další tři byli dost silní, aby se postavili na nohy a zavrčeli na mě, ale jeden z nich hned na to omdlel a další dva se o sebe opírali, vyčerpaní.
Jednooký stál a zíral na mě, a já netušila, co dělat.
"Vezmu vás do bezpečí. Vím, že nemáte důvod mi věřit. Ale... chci vám pomoct."
Jeden z Eevee zasyčel, sklopil oči a naježený na mě zíral. Koutek mi trhl v tiku. Zdálo se, že se budu muset vyhnout slovu "pomoct".
"Dostanu vás do bezpečí. Slibuji. Kenno. Vezmi na hřbet ty dva, kteří stojí. Snad se dokáží na tobě udržet. Dalšího vezmi do tlamy tak, jak jsi předtím vzala Bataira." Otočila jsem se ke čtveřici. "Vy tři, každý vezměte jednoho svého kamaráda do tlamy, budete mi muset pomoct je přesunout." Sundala jsem si šátek a opatrně jej položila na zem. Poté si přiklekla k tělům dvou mrtvých Eevee, ignorovala rozzuřené vrčení za mnou a něžně je uložila do šátků. Zaťala jsem zuby a snažila se spolknout slzy. Na to nebyl čas. Potom. Jemně jsem je zabalila, Bataire v sáčku kňučel a plakal, pak si je přitiskla k hrudi.
Otočila jsem se k zákeřníkovi. "Pojď. Pojedeš s Batairem v mém sáčku," nařídila jsem. Vycenil zuby, ale jeho bolest musela být silnější, jelikož dále neprotestoval. Uložila jsem jej do saka. Takřka praskalo ve švech a každou chvíli tu nebo tam čouhal kousek Eevee, ale když jsem si k sobě přitiskla svůj drahocenný balík, dokázala jsem s nimi jít bez toho, aby vypadávali.
Podívala jsem se na zbylé čtyři Eevee, které v horečce leželi na zemi. Byli tak drobní a vychrtlí.
"Vulpix," ozvalo se vedle mě. Můj lišák si mezi ně stoupl, a poté jejich těla začala levitovat. Prudce jsem se nadechla, když jsem okamžitě postřehla třes jeho malého tělíčka.
"Pojďme." Vykročila jsem odhodlaně a neohlížela jsem se.
Jednooký nakonec neměl žádnou jinou možnost. Musel mě následovat.
*
Museli jsme být podivné procesí, já v čele, vedle mě Agni s čtyřmi levitujícími těly kolem sebe, Vulpix s dvěma Eevee na hřbetě a jedním v tlamě, a další tři v závěsu.
Záškodník byl těžké břemeno, každou chvíli si mě přeměřoval pohledem. S Batairem se k sobě tulili, tiše si pro sebe mručeli, a ten zraněný sameček se na mě během cesty začal dívat jinak. Byl tak zraněný, cokoli mu při pokusech udělali, schytal to nejhůře. A přesto to byl on, který mě sledoval a v jeho očích byly počátky naděje.
Ten, kterému ublížili nejvíce, jako první nabídl svou důvěru. A mě to trhalo srdce.
Podivně jsme nikoho po cestě k vile nepotkali. Došla jsem ke své terase, ráda, že jsem měla přímý vchod na zahradu, a když jsem za sebou zavřela posuvné dveře, okamžitě jsem otevřela okno a ukázala, že jím kdykoli můžou odejít.
Těla mrtvých Eevee jsem s úctou uložila pod okna, rozevřela šátek a opatrnými pohyby narovnala jejich kožichy, samotná těla byla v křeči smrti příliš ztuhlá. Poté jsem ze své postele strhla své peřiny a polštáře a v rohu mezi mou postelí a stěnou s okny jsem v podstatě udělala brloh, kdy jsem opatrně jednoho Eevee po druhém uložila. Když jsem chtěla vytáhnout Zákeřníka, natáhl se pahýlem packy a položil mi jej na krk. Ovázala jsem si tedy šátek kolem pasu, aby náhodou nevypadl, a nechala si jej u sebe. Spokojeně zaňafal a rychle usnul.
Jednooký začal vrčet na dveře do nitra domu a já se k nim prudce vydala. Otevřela jsem je a viděla služku, která se chystala zaklepat. Překvapeně zamrkala.
"Deset misek s čistou vodou a krmivem pro normální typ pokémonů. Všechny měkké, hřejivé deky, které máme k dispozici."
"Paní," služka kývla, se zvědavým pohledem do místnosti mi věnovala polo-úklonu a odspěchala.
Zavřela jsem dveře a viděla jednookého, který mě nedůvěřivě pozoroval, zatímco balancoval na parapetu. Vzala jsem ze své pracovní desky PMobil a došla k němu. "Potřebuji zavolat někoho, kdo léčení rozumí více než já. Chci, abys celý rozhovor sledoval. Souhlasíš?"
Jednooký vycenil zuby a sklopil uši, když jsem však naťukala kontakt, nezarazil mě. Koutkem oka jsem viděla, jak si Kenna opatrně přearanžovala Eevee jako svá koťata a lehla si mezi ně, oháňkou je poté přikryla. Některá se přestala třást a já si uvědomila, že jim byla zima, jiná však vyplázla jazyk a lapala po dechu a já se tam rychle vydala.
"Mají horečku, Flareon. Teplo jim přitěžuje," vysvětlovala jsem jemně, když se na mě ostražitě podívala. Vzala jsem tři těla rozpálená horečkou a položila je pod okna, na polštáře.
"Pokémonské středisko, jak vám mohu pomoct?"
"Sestro Joy? Zde je Zukya, mám zraněné pokémony, jsem si..." kousla jsem se do jazyka, vědomá si, že Machary mohl Eevee pořídit legální cestou a nemohla jsem svého zaměstnavatele spojit s ilegálními pokusy na pokémonech. "Mám zde Eevee a všichni jsou nemocní."
"Okamžitě je převezte do pokémonského střediska," odvětila sestra Joy, její přátelský výraz nahradil jeden odhodlaného soustředění.
"Nemůžu. Nevkročí do žádného zařízení z vlastní vůle. Raději zemřou."
Růžovovlasá žena zamrkala, poté její výraz potemněl. "Pokud pošlu pokémona, budou namítat?"
Podívala jsem se na jednookého za svým ramenem. Cenil pysky, ale když jsem se významně podívala na jeho nemocné kamarády, odvrátil pohled a kývl.
"Pokémony ano. Žádná příliš vyspělá technika," dodala jsem po zamyšlení.
"Rozumím."
Nadiktovala jsem adresu. Pak začala plnit rady sestry Joy a modlila se, aby to bylo dost.
*
Vzbudila jsem se a příšerně mě bolely klouby. Už pár dnů jsem popravdě nebyla v nejlepší kondici – záchvaty slabosti, třes. Nemohla jsem onemocnět v lepší chvíli. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela, než jsem si uvědomila, že to byl Vulpixův neodbytný štěkot, který mě probral.
"Vulpixi? Co se děje?" zeptala jsem se stále ještě rozespale.
Lišák mi seskočil z hrudi a pak utrápeně pokynul na klubíčko kousek od mého boku, trhajícího sebou –
"Záškodníku!" Prudce jsem se posadila a zapotácela se, točila se mi hlava. Setřásla jsem to ze sebe a vzala drobného pokémona do náruče.
"Audino!" Zanaříkal růžový pokémon ztrápeně, nešťastně přešlapoval vedle postele. Když před pár dny přišel, spolu s hordou dalších pokémonů sestry Joy, okamžitě odcupital k nejhorším případům a vypustil pulz, který pokémonům umožnil poklidně usnout. Z utrápeného výrazu Audiny se však Záškodníka nepodařilo ukolébat.
"Vytočit: Sestra Joy!" křikla jsem a PMobil na stolku začal vykonávat příkaz.
"Zukyo?" zeptala se okamžitě žena. Vyměnily jsme si kontakty a měla jsem číslo na její soukromou linku.
"Záškodník! Myslím, že –" nedokázala jsem to doříct.
"Comfey, květinové hojení!"
"Com!" Rostlinný pokémon doletěl nad nás a začal tančit ve vzduchu, z jeho květinového věnce začaly padat lístky, které rychle vyrostly v celé květy, ty se dělily na další, až jsme byli v záplavě květin. Začaly zářit a Zákeřník tiše zavyl, poté se zklidnil.
Bezvládný mi ležel v náručí, trhaně dýchal a napůl zahojená syntetická víčka mu škubala.
"Joy. Záškodník... on..."
"Zukyo. Poslouchej mě."
"Ano?"
Došla ke mně jedna z Chansey, které se zde v podstatě nastěhovaly, a vytáhla z váčku na svém břiše vejce. To položila vedle mě na postel a podala mi věc schovanou pod ním.
Měsíční střep. Sluneční střep. Vodní, ohnivý a hromový kámen. Kousky kamene, o kterých jsem si byla jistá, že pocházely z Mechového a Ledového kamene. A pak mi z nějakého důvodu podala i své vlastní vejce.
"Tělo Záškodníka je příliš poraněné. Z toho, co mi sdělila Blissey... chybí mu příliš důležitých tkání. Avšak přemýšlela jsem. Pokud se vyvine v další evoluci, celá jeho genetická výbava se změní. Všechny jeho buňky se přepíší, někde ztratí hmotu, někde získá. Chápeš? Je to jako znovuzrození."
Jednooký a Flareon na předměty, které Chansey vyskládala, zavrčeli, ale já si nebyla tak jistá.
"Může mu to pomoct," zašeptala jsem a okamžitě sebou trhla. Zakázané slovo.
Jednooký mi skočil po hrdle a pouze rychlá reakce Kenny mě zachránila od zranění. Dva pokémoni na sebe začali vrčet, ale poté se zdráhavě zarazili. Odvrátila jsem od Comfey pohled, jelikož jeho květiny podezřele zářily a věděla jsem, že právě násilím oba pokémony uklidnil. Ti se začali dohadovat a já po chvíli zbledla, když jsem z jednookého poznámek pochopila, že kdokoli na nich experimentoval, měl ve zvyku je nechat vyvinout – a poté zabít.
"Ne! Nechci vám ublížit! Ale Záškodník umírá, Jednooký!"
Eevee se ke mně vztekle otočil, poté zoufale zavyl, když sebou Záškodník opět začal škubat.
"Jednooký. Prosím." Za očima jsem měla důvěru v očích drobné lišky. Nemohla jsem ho ztratit. Nezklamu jej!
Záškodník ňafl a zprudka se probudil. Lehla jsem si k němu, abychom měli oči na stejné úrovni.
"Záškodníku." Něžně jsem jej pohladila po hlavičce. Hrdlo jsem měla sevřené. "Záškodníku, umíráš," zašeptala jsem a snažila se mrkáním zahnat slzy. Ruce jsem měla sevřené v pěst, aby neviděli, že se mi třásly.
"Eev," broukl tak tiše. Zvedl čumáček a dotkl se mé tváře. Uvědomila jsem si, že jsem nad slzama ztratila kontrolu.
"Záškodníku. Je tu možnost, že se vyléčíš. Ale budeš se muset vyvinout. Prosím, maličký. Prosím."
"Eevee?" protáhl. Vzala jsem svůj příruční počítač a pár gesty vytáhla základní informace o eeveelution. "Je možné, že když projdeš proměnou, veškeré tvé tkáně budou také nahrazeny." Na obrazovce arogantně procházely různé evoluce Eevee, nafoukaně se předváděly, tak plné energie a života. "Prosím."
"Eev." Záškodník si unaveně položil hlavičku na mou paži a sledoval video, v jeho očích bylo světlo, které jsem u něj ještě neviděla. Vypadal tak mírumilovně a spokojeně. "Eevee," zabručel tiše. Zvedl ke mně oči a s námahou se natáhl, olízl mi tvář.
Unaveně se mi pak složil do náruče, oči zavřené, zhluboka si povzdechl.
A znovu se nenadechl.
"Záškodníku? Záškodníku!" Popadla jsem první evoluční klíč, který jsem měla na dosah, přitiskla jej k bezvládnému tělíčku. "Záškodníku!" Nehýbal se. Pořád nedýchal.
"Paní?" Ozvalo se od dveří.
"Záškodníku, prosím, maličký. Prober se. Otevři ta svá krásná očka. Noták. Bojuj. Bojuj!" Měsíční střep mi vypadl z prstů. Popadla jsem další. A další.
Nefungovaly. Ani jeden.
"Paní Zukyo? Je vše v pořádku?" Někdo se ke mně blížil a já se k němu prudce obrátila.
"Běžte pryč! Pryč!" zaječela jsem. Přitiskla jsem k sobě Eevee pevněji. "Záškodníku," šeptla jsem a zabořila mu obličej do kožíšku. A plakala.
*
První tři dny poté, co jsem přivedla Eevee, jsem nespala. Bojovala jsem o jejich životy, zatímco za okny zuřila bouře a myslela si, že mám vše pod kontrolou. Čtvrtý den jsem spala hodinu, než Záškodník... zemřel. Nemohla jsem pak usnout, dva dny horečnatě pracovala na uzdravení ostatních lišek. Nikdo na tom nebyl tak zle jako Záškodník a pomalu se jejich stav zlepšoval.
Týden poté, co jsem je přivedla k sobě domů, jsem stála u doupěte, které Jednooký vybral. Hned první den jsem objednala malou sochu Eevee, kterou jsem jako památník nechala postavit doprostřed fontány před doupětem. Peníze koupily hodně a za pouhý týden zahradní architekti udělali z jeskyně vkusnou skalku, divoký les zkrotili tak, že vypadal přirozeně, ale zároveň byl hezký esteticky. Do středu zasadili fontánu. Netušila jsem, jak dokázali vést pod zemí potrubí, aniž překopali celý les, ale byla nejen dechberoucí, ale také funkční.
Poslala jsem všechny pryč a za vážných pohledů ostatních Eevee jsem v části jeskyně, kde byla převážně zemina, vykopala hrobeček. Něžně jsem tam mrtvé neznámé Eevee uložila. Chvíli jsem Záškodníka, zabaleného v šátku, ve kterém jsem je potkala, houpala v náručí, než se se staženým hrdlem donutila jej nechat odpočívat vedle svých bratrů. Každý Eevee poté začal hrabat a pomohl mi je zasypat.
Jednooký se otočil na patě a zmizel v lese. Jeden z Eevee jej následoval, ostatní se na mě vyčkávavě dívali.
"Vraťme se domů," zašeptala jsem unaveně. V pokoji jsem se zahrabala do postele a vzlykala. Kenna si lehla vedle mě, vzala jsem do náruče Agniho, který kňučel a nešťastně mi olizoval tvář. Po chvilce se matrace prohnula znovu a cítila jsem další tělíčka, která si ke mně lehla. Po nějaké době jsem usnula vyčerpáním.
*
zdroj: cz.pinterest.com
Po měsíci byli všichni Eevee více méně uzdravení, nebo na nejlepší cestě k tomu stavu. Dva jsem musela přeměnit. Nechyběly jim orgány ani nic podobného. Avšak vědci si opět museli hrát a jeden z nich střídavě plival vodu a oheň, což jej pomalu zabíjelo. Vybral si ohnivý kámen. Druhé přes den přecházela srst v šeříkové zabarvení a v noci v černé. Obě změny jí způsobovaly bolest. Byla docela ohromená mou Flareon, a tak sáhla po ohnivém kameni, který jsem ji musela sehnat. Člověk by si myslel, s připraveností, s jakou mi Joy dala ty první, že to není nedostatkové zboží. Opak však byl pravdou.
Se sestrou Joy jsme se bály, aby jí to neublížilo ještě více, ale proměna ve Flareon proběhla naštěstí bez problémů. Zdálo se, že veškeré změny, které vědci v jejich DNA udělali, nepřešly v následnou evoluci. Naštěstí.
Párkrát se stalo, že jsem šla spát s určitým počtem Eevee v pokoji a ráno jeden nebo dva chyběli. Shodou okolností byli oba vyvinutí mezi nimi. Nezazlívala jsem jim to. Pokud vyrůstali ve zkumavce a poté znali jen děsivé laboratoře... měli právo poznat svět. Nařídila jsem ochrance Macharyho, na vlastní náklady, aby se ujistili, že se jim nic zlého nestane a dostanou je pryč z Kaloen.
Nakonec se mnou zůstalo šest z nich a měla jsem pocit, že nemínili odejít.
*
Probudila jsem se a moje mysl, dlouhými měsíci pod Macharyho ne zrovna nenáročnou práci kondiciovaná, okamžitě prošla můj denní rozvrh. Líně jsem se usmála. V plánu nebylo nic jiného, než velice cílevědomé lenošení. Měla jsem v podstatě dovolenou, když byl Machary stále mimo rezidenci – nejspíše neplánoval, že všechny pokémony chytím takřka doslova v jeden den. I měsíc, kdy jsem se o ně starala, nebyl zas tolik, když se vezme v potaz, že jich byla takřka dvacítka. I když bylo podivné, že ani jednou nezavolal, aby zkontroloval situaci. A nevzal mě sebou. Poslední měsíce jsem byla více než jeho pravá ruka. Byla jsem i jednou jeho mozkovou hemisférou, dalo by se říct, zatímco jsem jej nutila trochu více relaxovat.
Vedle hlavy mi ležel Agni a spokojeně pochrupkával. V rohu se k sobě tulili Flareon, Devante, Kileona a Batair. Cítila jsem, jak mi vedle boku oddechuje spokojeně dvojice Eevee, a i když jsem na ně pořádně neviděla, poznala jsem Alestu a Kaidena. Překvapilo mě však, že mi na nohou ležel San. Nebylo to tak, že by se mi zcela vyhýbal – rozhodně nebyl takový herec, jako Kileona, která se ježila a syčela pokaždé, když se jí někdo chtěl dotknout – ale sám od sebe za mnou obvykle nechodil. Pak jsem si však všimla svého osobního počítače, který si musel k sobě dotáhnout na opačný konec postele, a začalo to dávat smysl.
Bylo to trochu smutné, ale čas od času jsem měla pocit, že byl San s technikou ještě lepší než já. Tolik k tomu, že jsou pokémoni pouze tupá zvířata.
Co jen budu dělat? Trochu bezradně jsem ležela a zírala do stropu. Machary byl náročný zaměstnavatel, ale ve stejné chvíli jsem najednou měla... smysl. Zaměření. Celý den, možná i více nicnedělání byl... děsivý.
Usmála jsem se.
Tak ten den prostě neproflákám.
Posadila jsem se a přitáhla si k sobě svůj osobní počítač, po chvilce přemýšlení do plánovače označila své cíle:
- Kaloenské miniturnaje
- Kaloenský Turnaj o titul Mistra pokémonů
- Péče o pokémony
- Služebnictvo a odměny
- Automatizovaný systém ochrany Mušketýra
Kde Mušketýr byl samozřejmě Nicolas. Ale dnes člověk nemohl pomalu věřit ani vlastní hlavě, natož elektronice, tudíž jsem jeho jméno nikde nezadávala.
Díky té sadistické svini jsem ztratila rok života. Půl roku, kdy jsem se léčila, a půl roku, kdy jsem se dostávala zpátky na nohy. Byla jsem příšerně pozadu. Zamyšleně jsem svůj docela jednoduchý plán studovala, mimoděk počítač aktivovala do výkonnějšího módu a v půlkruhu kolem mě se objevil digitální interface. Pro každý bod jsem vytvořila jednotlivou obrazovku, ke každé obrazovce se po chvilce začaly objevovat další a další okna, dle toho, co jsem zrovna vyhledávala. Mávnutím prstů jsem je přesouvala nebo zavírala, zatímco se přede mnou začal rýsovat plán.
"Eevee?"
Hekla jsem, když mi San z ničeho nic skočil na břicho a zvědavě na interface zíral. Natáhl čumák a pak s vypísknutím udělal kotoul, jelikož hologramem proletěl.
"Eevee! Eee!" Otočil se na mě rozhořčeně.
"Už, už," zamručela jsem a pár příkazy jej naprogramovala do seznamu uživatelů s právy. Po chvilce váhání jsem nechala oskenovat celou místnost a povolila to pro všechny své pokémony. Mávnutím prstů jsem Sanovi hodila jednu obrazovku.
Zavrněl a olízl mi ruku, pak začal s rozhraním experimentovat. Odfrkla jsem si a otočila se zpět k práci, když si všimla očí, které mě sledovaly.
A tak jsem pro každého jednoho pokémona vytvořila dodatečnou obrazovku.
Většina se natěsnala kolem Sana a sledovala, jak pracoval on, poté se pokoušela kopírovat jeho postupy. Chvíli jsem je pozorovala, než nakonec pokrčila rameny a soustředila se na svou práci.
*
Něco bylo špatně.
Ráda bych si namluvila, že jsem pouze paranoidní, ale...
Ne. Něco bylo špatně. A já netušila, co to bylo.
Beze slova jsem sáhla ke svým pokéballům a odvolala Agniho a Kennu. Naštěstí jsem dnes sebou na procházku do města nebrala žádného z Eevee, i tak jsem ale měla špatný pocit, že...
To byl ten problém. Věděla jsem, že bylo něco špatně, nemohli jste vyrůstat ve Zkaženém městě a nevypěstovat si na něco podobného nos, ale ve stejné chvíli jsem v této čtvrti nebývala tak často, abych si byla zcela jistá, že je zde něco v nepořádku.
"Slečno Zukyo?" ozvalo se tlumeně z handsfree.
"Něco nesedí. Chci vědět co. Před hodinou." Můj hlas zněl ostře, obvykle jsem nebývala k žádným ze svých zaměstnanců tak příkrá, ale nervy mě dohnaly na okraj. Především proto, že jsem stále nevěděla, co se dělo.
Pomalu, rozvážně jsem kráčela blíže ke své kanceláři.
A pak mi to došlo.
Zaklela jsem a vyběhla na opačnou stranu.
Stihla jsem to pouze napůl, následný výbuch mě zastihl takřka za rohem. Nárazová vlna mě vyhodila do vzduchu a tvrdě jsem narazila do zdi. Zkroutila jsem se a dopadla, aniž bych se zranila ještě více, v uších mi zvonilo, přesto jsem byla znovu na nohou a utíkala dále.
Zahlédla jsem čtyři magnemity. To v této průmyslové části města nebylo tak zvláštní. Ale že jsem je vždy zahlédla ve stejné formaci ve vztahu k nim, to už podezřelé bylo. Obzvláště, pokud tak měli rozkázáno stát a cokoli ve svém středu vyhodit do vzduchu.
Ostře jsem sledovala okolí, nakonec vklouzla do postranního vchodu jedné prázdné továrny a rychle se prosmýkla pryč z celého bloku.
Nebyla bych to já, abych ze své kanceláře neměla naplánované alespoň čtyři různé únikové cesty.
Sáhla jsem si k uchu a uvědomila si, že ztratila při výbuchu handsfree. Vytáhla jsem PMobil a chtěla jej odhodit, když jsem si uvědomila, že zběsile brní. Šéf ochranky, Pablo. Zanechal už čtyři vzkazy. Zvážila jsem pravděpodobnost toho, že mne prodal, a pak to zamítla. Tohle nikam nevedlo a někomu jsem věřit musela.
"Slečno Zukyo!"
"Jsem v pořádku. Mířím k Lodní ulici, za minutu budu na křižovatce s Klávesovou."
"Zaznamenala jste něco podezřelého, slečno?" Pablův hlas získával zpět na profesionalitě.
zdroj: cz.pinterest.com
"Osm magnemitů, stále ve stejné formaci, mě tak či onak sledovalo poslední minutu. Jeden nebo více z nich musel vždy být mimo formaci, když nic nezkusili dříve. Náměstíčko před Macharyho firmou je však ideální. Utekla jsem a reagovali předčasně, jediný důvod, proč jsem ještě naživu." Podívala jsem se na nebe. Žádný podezřelý stín, ale to nic neznamenalo. "Chci ve vzduchu pokémony, kteří sundají vše, co i jen vypadá, jako kdyby sledovalo naše pohyby." V hlavě jsem horečnatě přemýšlela. Jaký proboha mohou mít důvod mě napadnout? Nebylo to tak, že bych byla až tak důležitá. Jediná má cena ležela v Macharyho ochotě mě zaměstnávat. Každý druhý asistent, který by navíc měl školu a praxi v oboru, vše, čím jsem se těžce protloukávala poslední měsíce, by bylo pro profesionála hračkou. Usadil by se tak do týdne. Machary nakonec všechny právní a exekutivní práva stále měl psané pouze na svou osobu.
Machary... Proč se konkurence rozhodla tak bezostyšně zaútočit? Co jim z toho mohlo kápnout? Teď, když byl Machary mimo? Nebylo to tak, že by byl odříznutý od civilizace a nemohl věci řešit přes konferenční hovory.
Já to být nemohla. A zcela jistě to byl pokus o vraždu, nepokoušeli se mě zajmout. A když mě nechtěli zajmout nebo zabít, i když jako mrtvá nemá takovou cenu...
"Pablo?"
"Ano, slečno Zukyo?" Zněl nepřítomně.
"Nemyslím si, že jsem byla primárním terčem," dodala jsem nakonec váhavě. "Pár kratičkých oken tam bylo. Myslím, že doufali, že se někde po cestě přidá i Machary."
"Rozumím." Pablo zněl čím dál pochmurněji.
"Byla to diverzní taktika. Předpokládám, že jsou předpřipravené plány, které s takovou situací počítají?"
Pablo chvíli mlčel. "Samozřejmě.
Stála jsem v uličce a zamyšleně sledovala nebe. A rozhodla se zariskovat a Pablovi věřit. Tak jako tak jsem byla nahraná, pokud to byl opravdu on, kdo po nás šel. Kdyby byl můj telefon napíchlý, Pablo se mnou mluvil a udržel mě na jednom místě dost dlouho, abych teď už byla v případě jeho zrady mrtvá.
"Nejsem si úplně jistá, že se nepřátelé k těmto plánům nedostali. Je toto spojení bezpečné?"
Slyšela na pozadí tichou konverzací. "Teď už ano, slečno."
"Dobře." Vysypala jsem ze sebe šest lokalit. "Potřebuji, abyste tam někoho poslal – diskrétně, nechceme k tomu nakonec přitáhnout nevyžádanou pozornost – a ujistil se, že jsou stále zabezpečené. Někdo, komu věříš, Pablo."
"Rozkaz, slečno."
Jízlivě jsme se usmála. "Nejspíše znáš dalších pár hnízdeček, o kterých se mi Machary neobtěžoval zmínit. Zkontroluj je také."
Vyšla jsem z ulice a pohledem našla jeep, který obvykle naše ochranka používala. "Má mě, hm, myslím, že se jmenuje William, má mě Will čekat v černém jeepu na Lodní?"
"Stop!" štěkl šéf ochranky z telefonu.
Zastavila jsem se. Pohled mi padl na nenápadné rodinné vozidlo a další členy ochranky, které jsem poznávala. William zvedl ruku z uchu a poté něco tiše zavrčel a ostatní v autě začali pohledem pročesávat ulici.
Hm.
Stoupla jsem si zpět do uličky a vyvolala Agniho. Sledoval mě pohledem a vypadal zmateně.
"Lišáku. Dokážeš svými psychickými schopnostmi odvrátit pozornost lidí?"
"Vul?" Sedl si a sledoval mě, poté jeho oči zazářily rudou a vesele otevřel tlamičky, lehce přitrouble se zašklebil s vyplazený jazykem. Brala jsem to jako ano. Vzala jsem jej do náruče a klidně kráčela k stařičkému Ponytas snad z první tovární výroby. Ne že by to bylo špatné auto. Ale bylo to jedno, které si mohla dovolit normální, staromódní rodinka (nebo chudáci ve Zkaženém městě), ani ten nejchudší obyvatel Chovatelského nebo nedej dopustit na Zapomenutém ostrově by se v takové stařičké káře nenechal chytit. Ani kdyby umíral a potřeboval odvoz do nemocnice. Jelikož – postavení, že?
"Předpokládám, že Anita a Lucas jsou čistí?" zeptala jsem se suše.
"Zůstaňte na místě!" štěkl Pablo. Anita za volantem něco sykla do vysílačky a sledovala černý jeep. Dva muži na sedadlech – Lucas a jeden, kterého jsem neznala, vypadali, že se připravují udělat něco velmi bolestivého a permanentního jejich bývalým drahým kolegům. A bývalí drazí kolegové byli rozedraní mezi lovem v ulicích po mé maličkosti, nebo úprkem.
Já bych dala na úprk, ale já vždy preferovala motto: přežít, abys to poté mohl náležitě splatit.
Otevřela jsem dveře do auta a okamžitě měla v obličeji čtyři pistole. Lucas měl v každé jednu.
"Huh. Štěstí, že jsme zde všichni profesionálové a nikdo nemá nešťastný tik, co se týká spouště?" ušklíbla jsem se. "Vypisuji váš šek. Nechcete mě zabít."
"Pane?" zeptala se Anita, ani jeden z ochranky nesnížil zbraň.
Pablo něco nesrozumitelného zavrčel a začal štěkat rozkazy, za chvíli mi Anita chladně oznámila, že se mám zapásovat a rychle, rychleji, než stařičká Ponytas měla být schopná vytáhnout, nás vezla pryč.
Hladila jsem Vulpixe po hlavičce a koukala z okna.
Pokud jsem se nemýlila, právě se někdo dost hrubým způsobem snažil převzít vládu nad Macharyho malým impériem. A pokud jsem nebyla zcela mimo se svými odhady, jednoho z lidí jsem poznávala jako doprovod Macharyho juniora. Což znamenalo, že byl na výplatní listině drahé bývalé paní Machary – která si i po rozvodu ponechala manželovo jméno. Tak či onak kontrolovala skoro 40% zmíněného mini-impéria – sama měla nějakých šest procent, ale dva Macharyho synové ten rozdíl dotáhli. Můj šéf měl na své jméno jen nějakých 35%, pokud jsem se nemýlila, nešťastná rozhodnutí v jeho mládí, že se nechal z vlastní firmy takřka vyšachovat svou bývalou. Kdyby neměl ještě jeden projekt, který byl zcela mimo dosah jeho rodiny, a nebylo pana Winthropa, jeho společníka a dlouholetého přítele, jeho ex by jej možná z firmy vystrnadila zcela.
Neslyšela jsem o ní dobré věci – svou kariéru si více méně vystavěla na zádech, pokud drby nelhaly, byla nemanželským bastardem nějaké rodiny, která se k ní nehlásila. Člověk by řekl, že by pak měla mít trochu pochopení s těmi méně šťastnými, že? Bylo to naopak, stala se z ní povrchní mrcha, která neváhala bodnout do zad nikoho, pokud jí to vyneslo nějaký ten penízek. Nebyla jsem si jistá, nakolik držela na rodinu – byla nakonec správcem svěřeneckých fondů svých synů, ne jejich poradcem – ale neslyšela jsem nic vyloženě, hm, filicidního, takže nějaké meze ta žena ještě měla.
Ale ne moc.
Sledovala jsem ubíhající ulice za oknem auta. Proč se rozhodla zaútočit teď? Co bylo jiné, oproti x letům předtím? Machary si vedl dobře, ale nijak významněji, než předtím. A viděla jsem všechny čísla velice zblízka, nebyla tam ani možnost utajeného bankrotu. Některé věci se nedají zfalšovat, a já byla dost blízko, abych cokoli takové postřehla, i kdyby jen dle nepřímých náznaků.
Zamračila jsem se.
Když si mě Machary poprvé koupil, byl trochu obézní. Ale posledních pár měsíců drasticky zhubl. Taky na mě hodil dost z povinností dříve, než mohl kdokoli čekat, a častěji se stahoval do ústraní. Přišlo mi to v tu dobu překvapivé, ale nijak podezřelé.
Co když ale Machary neměl jinou možnost? Co když už to tempo... nezvládal? A co když tento výlet nebyla dovolená, ale něco více? Poslední měsíce se čím dál více zaměřoval na medicínské technologie. Napadalo mě přes tucet nemocí, které mého šéfa mohly postihnout. A s většinou by s jeho bohatstvím mělo být naloženo dle obvyklých postupů – peníze nedokázaly koupit zdraví zcela, ale zatraceně se k tomu blížily. Pokud to však nebyla jedna z dosud nevyléčených chorob, nebo něco nového.
Auto zpomalilo a zastavili jsme se před nevýznamným bytovým komplexem. Nechala jsem ochranku, aby vystoupila první a zkontrolovala okolí – i bez ostrého rozkazu Anity bych neudělala něco tak hloupého, oni zde nakonec byli profesionálové – a poté je následovala svižným krokem dovnitř.
Prostory nevzbuzovaly důvěru, ale pochybovala jsem, že by se mě teď snažili zabít. Navíc jsem Pablovi z nějakého důvodu věřila, nepřišel mi jako druh člověka, který zradí. Pokud jsem si pamatovala dobře, byl bývalý voják, a takoví měli morální kód, který málokdy prodávali. Jistě, někdy je odchod z armády zlomil, ale tento případ to nebyl. Machary nebyl nejlepší v sociálních interakcích, ale dokázal svou chladnou myslí zpracovávat fakta dokonale – začal jako analytik a dotáhl to na CEO jedné z největších firem zaměřujících se na podmořské stavby a podvodní architekturu obecně. Ne že by něco s architekturou kdy viděl i z dálky. Ale dokázal dobře posoudit lidi a měl nos na dobré nápady.
Nebyl nejbohatším člověkem v Kaloenech – neměl buď odvahu, nebo žaludek zapojit se do ničeho, co vydělávalo opravdové peníze, ale byl opatrný a za svůj život nastřádal moc a bohatství, kterého jen málokdo dosáhl. Na úkor svého osobního života, kterého se ale vzdal i kvůli svým... psychologickým zvláštnůstkám. Nebyl nejbohatším, ani nejvlivnějším, ale nebyl ani nikdo, koho mohl člověk opomenout.
Paní Machary si musela být jistá, že její šéf nezaútočí zpět, ani jeho partneři.
Čím to bylo?
Došli jsme k neoznačeným dveřím a Anita ostře zaklepala v určitém kódu. Dveře se otevřely, přivítal nás na první pohled opilec. Dlouze jsem si jej prohlédla – a viděla příliš dobře vytrénovanou postavu pod špinavými hadry, stejně tak na něm neviděla žádné známky dlouholetého alkoholika.
"Foxi. Máme problém."
"Leigh." Opilec se vyrovnal a ustoupil na bok.
Sladce jsem se na něj usmála, když si mě přeměřil ostrým pohledem, a následovala Anitu dovnitř.
Nepřekvapilo mě, když jsme se místo v opileckém doupěti, objevili v malém špionážním hnízdečku.
"Kapitán povolil, abychom sem vzali... ji?" zeptal se Fox neutrálně. Nebyl na výplatní listině Macharyho, ne oficiálně.
"Souhlas," pronesla stejně neutrálně a zaplula do jedné z židlí, okamžik na to se její deska aktivovala do maximálního výkonu a obklopilo ji minimálně tucet oken. Začala pracovat, její tvář maska.
Zaváhala jsem, jelikož byla příliš vážná. Málem jsem se zeptala, zda někdo zemřel, poté ale otázku spolkla. Neznala jsem ochranku, většinou jsem se jim vyhýbala, jelikož se na mě dívali jako na děvku. Někteří museli vědět, co jsem s Macharym dělala, byla to součást jejich práce. Stejně tak dobře ale náš šéf platil, aby se to nedostalo nikam ven, a tak ani většina ochranky nevěděla, co přesně se za zavřenými dveřmi dělo, a všichni předpokládali to obvyklé. Neznepokojovalo mě to, nakonec jsem celý život strávila jako prostitutka, ale pohled Foxe mi byl nepříjemný. Připomínal mi ty, kteří si mysleli, že si mohli dovolit vše,
Agni musel něco z mých pocitů vycítit, jelikož začal hrdelně vrčet a přeměřoval si Foxe pohledem, který jsem na mém pokémonovi ještě nikdy neviděla. Pohladila jsem jej po hlavičce a tiše jej napomenula. Když se na mě podíval, zavrtěla jsem hlavou.
Zafuněl a schoval se mi do náruče.
"Rozmazlená děvka," zavrčel si pro sebe Fox.
Všichni strnuli a pohlédli na něj a poté na mě. Ignorovala jsem jej a došla do rohu, kde jsem nejspíše nikomu nepřekážela. Zapla jsem si svůj osobní počítač a poslala zprávu, o které jsem si byla jistá, že ji San dostane a bude vědět, co dělat dál. Pokud na mě někdo zaútočil a věděl, že v mém pokoji a po parku pobíhá hejno Eevee, kteří ne všichni byli oficiálně moji, chtěla jsem být jistá, že je nikdo nezaskočí.
"Co jste to právě udělala?" zeptal se ostře jeden z dalších lidí, kteří nebyli na výplatní pásce. Co jen to Machary dělal? Platil někoho naslepo? Zamračila jsem se, když mi muž bral můj počítač. Dovolila jsem to jen proto, že zde byla možnost, že nás někdo skrze něj sledoval. Ale nemínila jsem pro paranoiu obětovat své pokémony.
"Omlouvám se. Musela jsme poslat zprávu, dokud není pozdě."
Nezavřela jsem svou schránku právě proto, aby se muž mohl podívat na obsah, a ten si mě po letmém pohledu ostře prohlédl.
"Je to kód pro nepřátele?" Opět nás všichni sledovali.
"Ne."
"Napsala jste zprávu pokémonovi," odvětil výsměšně a sáhl po zbrani.
Vulpix začal opět vrčet a jeho oči zazářily rudou.
Lehce jsem stiskla jeho packu a zavrtěla hlavou.
"Pokémoni jsou inteligentní bytosti. Ano, napsala jsem svému pokémonovi zprávu. Očekávám, že se dle ní zachová."
"Alo. Dost. Šéf nařídil, ať ji chráníme," štěkla Anita.
"A pokud je součástí toho všeho?" zeptal se.
"Šéf si s tím poradí," pronesla tvrdohlavě a ti dva na sebe dlouho zírali.
Alo zabručel nadávku a odvrátil se ode mě. Poté hodil můj počítač do nějaké krabice, a dle toho, jak se aktivovala, si nemyslím, že to můj počítač přežil. Štěstí, že si vše zálohuju.
Nehybně jsem seděla v rohu. Kvůli animozitě ostatních jsem je neprovokovala tím, že bych si vyžádala nějakou jinou elektroniku, na které bych mohla dělat svou práci. S Vulpixem v klíně jsem zírala z okna, v hlavě pomalu skládala prvky svého plánu. Jelikož jsem celou situaci nemínila jen tak být.
V první řadě – já a Machary budeme mít dlouhou rozmluvu ohledně jeho ochranky. Užívala si velkou míru nezávislosti, která mě překvapovala, a projevovala loajalitu, která nebyla pro boháče z Kaloen zcela... běžná.
Poté probereme jeho fyzický stav. A důvod, proč se jeho drahá žena rozhodla zaútočit.
Zamrkala jsem. To jsem Anitě nejspíše měla zmínit.
Zaváhala jsem a vstala, poté došla k snad jediné osobě, která vypadala, že mě nechce zabít, fyzicky mi ublížit nebo mě přetáhnout. Nejspíše.
Zvedla ke mně po dlouhé době pohled, v jejích očích netrpělivost.
"Ano?"
Hm. Ani ona mě neměla ráda. Roztomilé. Posadila jsem si Vulpixe na rameno a vyrovnala se do pozoru, ruce si složila za zády a vyrovnala ramena. Pohled jsem upřela lehce za její rameno a začala nezúčastněným hlasem recitovat:
"Paní Machary za mé doby působení jako asistentky pana Macharyho navštívila rezidenci čtyřikrát. Ve všech čtyřech případech sebou měla Macharyho Juniora – Alexandra myslím, ne Herryho. Paní Machary sebou měla pokaždé čtyři osobní strážce na tělo a dva v dálce. Dva vzdálení strážci měli na ruce útočné pokémony. Machary Junior měl dva osobní strážce a dva vzdálené. V jeho případě neměli strážci žádného viditelného pokémona ani známky toho že jsou trenéři. Z pozorování jsem usoudila, že osobní strážci tvořili dva ustálené týmy, které se v nejasných intervalech střídali. Střídali. Machary Junior měl pouze jednoho osobního strážce, který s ním zůstával celou dobu, a každý jeden poslouchal rozkazy paní Machary, ne Machary Junijora. Věřím, že jeden ze vzdálených strážců Machary Junijora, který obvykle není spojován s paní Machary, v dobu, kdy navštívila rezidenci, měl v držení dva Magnemity. Ze čtyř návštěv jsem jej viděla čtyřikrát, i když se snažil být velmi nenápadný." Zamyslela jsem se. "Postřehla jsem jej nesjpíše pouze proto, jak nenápadný se snažil být. To, a byl dokonale průměrným mužem. Příliš nevýrazným." Znovu jsem se zamyslela.
Turista byl mým zákazníkem šest let. Šest dlouhých let, kdy mě po dvou měsících psychicky zdeptal. Nejprve jsem vyhledala kurzy sebeobrany. A poté jsem náhodou narazila v práci na zákazníka, který byl tvrdší, než většina holek přišlo přijatelné, ale já s ním v posteli ráda tančila. Byl to bývalý voják, Major, pokud si pamatovala dobře. Jednou jí vyprávěl o válce, kterou vedli proti organizaci, která se rozhodla chovat pokémony ve velkém a pak je nehumánně masakrovat po tuctech. Nebylo to nic nového, ale způsob, kterým to dělali... vyvinuli technologii, která pokémony pokřivila a udělala je... temnými. Měli tak na ruce pokémony, kteří masakrovali pokémony, a na celé věci vydělávali. Největší problém byl, že cokoli jim bylo udělané, šířilo se to jako infekce. Pokud poslali normálního pokémona do boje proti temnému, přeneslo se to na normálního pokémona. Ten se poté obrátil proti jeho původnímu trenérovi.
Byla to hororová situace. Ne mnoho lidí o tom vědělo – ti ve vládě nechtěli, aby se zbytek populace o takových případech dozvěděl. Nechtěli jim dávat další nápady. Jediný způsob, jak s nimi bojovat, byli lidé.
A lidé proti pokémonům, kteří se utrhli z řetězu, měli jen malé šance, i s moderními zbraněmi. Byla to noční můra.
Major po té akci dostal doživotní důchod. Také ztratil obě nohy pod koleny a byl příšerně zjizvený. Měl protézy, nejmodernější hračky, které na trhu mohl najít, ale... nebyly to jeho nohy. A trpěl hroznými bolestmi.
Ani jsem netušila, proč jsem začala. Přistihla jsem se pak jedné noci při popisování Turisty... a Major to nevzal nejlépe. Nenáviděl ty, kteří se živili na slabých. Goldeen byla i proto zoufalá, jelikož odmítal spát s děvčaty, na kterých poznal neochotu.
Vzal mě na půl roku do divočiny. Vzal mě do divočiny a driloval mě, jako bych byla jedním z jeho rekrutů. Možná ještě brutálněji, jelikož nevěřil na něco podobného a triviálního jako lidskost nebo že jsem jako žena nebyla stejně stavěná jako muž.
Byly to hororové šest měsíců. Dalo mi to páteř, o které jsem nevěděla, že kdy můžu mít. Další roky mě učil vše, co uměl. Od špionáže, po taktiku, ochranu, zbraně. Před dvěma lety zemřel, když skočil do ulice pro dítě, které vběhlo pod kola auta. Obvykle by jej medicína dokázala zachránit, ale jeho neurologická síť, kterou si nechal voperovat po adaptaci jeho mechanických nohou, špatně reagovala na první pomoc záchranářů, kteří neměli vybavení, které bylo s neuronovou síti kompatibilní.
Zemřel jako hrdina.
Na jeho pohřbu, který zařizovala armáda, jsem byla z civilistů jediná. Mnozí si mysleli, že jsem byla jeho milenka. Nemohla jsem to popřít.
Za ty dva roky jsem zlenivěla a zapomněla mnoho z toho, co mě Major naučil. Ale ne vše.
Rozhostilo se ticho.
"Nakolik jste si jistá, že to byl člověk paní Machary?"
"Mohu?" zeptala jsme se a indikovala její počítač. Odsunula se od desky, založila si ruce a sledovala mě. Zadala jsem pár příkazů a najela do svého osobního archivu – veřejného, neodvažovala jsem jít do svého tajného, ne z jejich zdrojů – a vytáhla složky. Očima jsem těkala mezi různými stromy informací, naklikala jsem pár příkazů a poté zachmuřeně sledovala záznam z ulice.
"Tady," zašeptala jsem a vytáhla záznam z videokamery před čtyřmi hodinami.
"Jak?" ozval se za mnou mužský hlas, ale zbytek věty spolkl. Našla jsem okamžik, kdy jsem si myslela, že jsem něco zahlédla, pomocí softwaru, který naštěstí v desce už byl, přiblížila a zvětšila obraz, poté vytáhla svou vlastní složku na paní Machary a nechala srovnávací software porovnat dva obličeje.
Byly identické. A Magnezone vedle něj byl až směšně přes čáru. Neuvědomila jsem si ten fakt, když jsem z náměstíčka utíkala. Chyba, která mě mohla stát draho.
Ustoupila jsem a zamračeně se na strážce dívala. Ze spisů, které jsem si nechala vyhledat, jsem věděla, že jej paní Machary nezaměstnávala přímo, ale byl s ní spojován dost, aby si každý to pojítko udělal. A když jsem se na to tak podívala, postavit se přímo pod kameru nebyl nejchytřejší tah – a co mi kontakty o tomto konkrétním muži zjistily, nedělal nic bezdůvodně.
Buď chtěla drahá bývalá mého šéfa něco sdělit svému ex, nebo pro ni Weiss nepracoval vůbec.
Což otevřelo zcela jinou plechovku červů, že?
"Prosím?" zamrkala jsem a pohlédla na Anitu, když jsem si uvědomila, že na mě mluví.
Sledovala mě obezřetným pohledem.
"Děkujeme za vaše informace, slečno Zukyo. Je zde něco dalšího, co byste s námi ráda sdílela?"
"Jestli se ex Macharyho ozve s nějakou kousavou poznámkou, ani se svou účast na celé věci nesnaží skrýt. Jestli ne, někdo se to na ni snaží hodit," odmlčela jsem se. Vulpix seskočil z mého ramene a začal se procházet po místnosti, začal očuchávat prázdné krabice z fastfoodu, které byly na jednom stole.
"Vůbec to nevypadá na práci Olivie Machary," pronesla jsem nakonec zamračeně. "Jak dlouho mě zde ještě míníte držet?"
Anita zamrkala. "Je to pro vaši bezpečnost."
"Jak dlouho?"
"Můžete kdykoli odejít," odvětila žena strnule.
Pokývala jsem hlavou. "Potřebuji dvojici bodyguardů, kteří mi budou hlídat záda, když nebudu dávat pozor. A spojení s Macharym."
Anita na mě dlouho zírala.
"Slečno Zukyo," začala opatrně. "Pan Machary byl dnes ráno prohlášen za mrtvého. Zemřel při operaci, která byla součástí experimentální léčby, kterou podstupoval."
Zírala jsem na ni.
"Nikdo vám to neřekl?" zeptala se a měla jsem pocit, že v jejím hlase bylo upřímné překvapení.
Sklopila jsem pohled, bledá. Samozřejmě, že mi to nikdo neřekl. Byla jsem jen jeho děvka. Ostatní se titulu "asistentka" za mými zády vysmívali, nikdo nevěřil, že pro něj dělám nějakou normální práci – i když přesně to jsem dělala. Jediný, kdo by mě o tom informoval, by byl Delem, ale pokud ten ztratil svého mnohaletého pána, sám na tom musel být zle.
Celá situace náhle byla v zcela novém světle.
Náhle jsem mohla být cílem útoku já, jelikož Machary měl sice veškeré exekutivní pravomoce, ale byla jsem to já, kdo měl přístup ke všem jeho dokumentům – a pouze já, jelikož většinu svého štábu vyrazil, pro ten nebo onen nesmyslný důvod. Plánovala jsem si o tom s ním promluvit, když jsem teď měla tolik pokémonů, už jsem odmítala dělat vše sama...
Ale Machary byl mrtvý.
Za zády se mi ozvalo posměšné odfrknutí.
Pohledem jsem sjela na Foxe. Přeměřoval si mě výsměšným pohledem. Když udělal sprostý posunek, nevydržela jsem to a něco ve mně prasklo.
Vyrazila jsem a naznačila útok. Sebejistě chtěl odrazit mou ránu lehkým sekem malíkovou hranou, odkryl se tak a já toho využila, proklouzla jsem pod jeho paží a vrazila mu koleno do břicha. Napůl se vyhnul, moje rána sjela na bok, ale já už měla jeho ruku v pevné páce a hodila jej přes rameno na zem, jakmile s heknutím dopadl, prudce jsem nataženou paží trhla a zlomila mu ruku. Vykřikl a vykopl, schytala jsem ránu do břicha. Stočila jsem se na zemi, oba jsme se okamžitě převrátili na všechny čtyři – on na tři. Vyskočila jsem na nohy, Fox vykopl. Přeskočila jsem jeho nohu, ale chytil mě za kotník a ostře k sobě škubnul. Nechala jsem momentum, aby mě k němu doneslo a ostře se převrátila, zapřela se právě do jeho stisku a brutálně jej kopla do spánku. Vykřikl a potřásl hlavou, zmatený.
Na kolenou byla špatná pozice, chladnokrevně jsem chytila jeho zlomenou ruku a stiskla, druhou jsem jej praštila do obličeje, dvakrát, než mě poslepu odhodil ranou dozadu. Zvonilo mi v uších, nějak jsem si nevšimla jeho pěsti, která mě udeřila do hlavy – byl rychlý – ale byla to slabá rána, ne přesná. Byla jsem okamžitě na nohou a znovu bych na něj skočila, kdyby mě paže nestrhly dozadu. Napůl instinktivně jsem loktem praštila dozadu, poté podkopla nohy toho, kdo mě držel, ale když jsem si uvědomila, že se nás pouze snaží oddělit, uklidnila jsem se.
Dýchala jsem zrychleně, sledovala Foxe, který klečel, ze zlomeného nosu mu tekla krev, zraněnou paži si jemně tiskl k tělu. Přeměřoval si mě pohledem, který jsem ne zcela dokázala identifikovat.
"Zemřel muž a jediné, co dokážeš, je posmívat se jeho domnělé milence? Opravdu, důkaz charakteru." Odplivla bych si, nutkání to udělat mě překvapilo. Bylo to něco, co dělával Major a já to od něj podvědomě převzala.
Ale hodiny s Macharyho učiteli etikety do mě vtloukly zase něco jiného.
Fox se postavil. Poté sklonil hlavu. "Omlouvám se," pronesl a upřímnost v jeho hlase mě zarazila od sarkastické poznámky, kterou jsem měla na jazyku. Rozhostilo se nepříjemné ticho, než jsem si povzdechla.
"I děvky mají city," odvětila jsem chladně. "A Machary má... měl..." Slova se mi zadrhla v krku a unaveně jsem si chtěla promnout oči... ale ještě jsem jej nechtěla spustit z očí, tak jsem se donutila přestat v půlce gesta. " Byl dobrý muž. Lepší než mnozí ostatní." Mnula jsem si odřené klouby a zašklebila se, když se ozval citlivý bok. Ten chlap rozhodně uměl praštit. Snad mi nezlomil žebro.
"Vul," zakňučel mi lišák u nohou. Natáhla jsem ruce a červený pokémon mi skočil do náruče a olízl mi tvář. Unaveně jsem se usmála a otřela si líčko do jeho kožíšku.
"Vše je v pořádku," zamumlala jsem. "Vše je v pořádku." Za ticha jsem prošla mezi muži, kteří stáli v místnosti a sledovali mě podivnými pohledy, a odešla z jejich tajného hnízdečka.
*
Přestože jsem se nastěhovala do Macharyho sídla, přesto jsem měla bokem schovaný malý byteček. Mohla jsem si to dovolit, ale... možná jsem něco podobného čekala? Jelikož jestliže je Machary mrtvý, nebude trvat dlouho a paní Machary mě vyhodí a nejspíše mě nenechá si ani vzít sebou svůj šatník. I když byl můj. Ale vyšší společnost Kaloen ohledně tohoto byla snobská a brala své zaměstnance spíše jako otroky. Nedivila by se, kdyby mé věci nabídla někomu, koho dosadí na mou pozici.
I když, pokud si bude myslet, že jsem byla prostitutka, možná raději věci spálí.
Dobře. Domluvím si formální návštěvu sídla, vezmu sebou někoho od policie, který každý můj pohyb zdokumentuje, nepůjdu ani na záchod bez jeho doprovodu, a sbalím si své věci.
Příliš paranoidní?
To jste ještě nepotkali bývalou manželku Macharyho.
Došla jsem k bytu a ze stínů se náhle zjevila skupina Eevee. Oddechla jsem si, klekla si a pozdravila se s nimi, poté jsme odemkla dveře ke svému bytu a nahlédla dovnitř. Vzduch byl zatuchlý, šlo poznat, že zde nikdo delší dobu nebyl. Což bylo dobře, znamenalo to, že ani bytný se nesnažil dostat dovnitř.
Vedle nohou se mi posadila Kileona a útrpně na mě pohlédla.
"Eev?" zeptala se a zněla, že si přeje pouhou silou mysli změnit realitu. Pohlédla jsem na ni a liška si povzdechla, poté štítivě udělala pár kroků do bytu a znechuceně se rozhlížela. Měla jsem ji pojmenovat Primadona, ne Kileona. Bojovnice? To tak. Princezna by jí možná sedělo ještě líp.
"Budeme se muset usadit tady. Macharyho sídlo... už není naše," vysvětlila jsem, "a ani park." Obrátila jsem se na Sana. "Dokázal ses dostat do styku s Jednoookým?"
"Eevee!" Dohopkal ke mně a překvapivě vřele mi na kolena položil packy, vrtěl oháňkou. Vzala jsem jej do náruče, zatímco vesele žvatlal ohledně toho, jak varoval Jednookého, který zase měl upozornit všechny ostatní, že park už nebyl její – a tak nebyl bezpečný.
Zamračila jsem se, když mě napadlo, co se stalo s Macharyho Growlithem. Zdědí jej Junior? Nikdy jsem z něj neměla pocit trenéra, ale Growlithe byl dobrý pokémon, možná si jej srovná. Pracovala jsem na něj, když jsme trénovali s mými pokémony a získal tak sebejistotu, která by mu přinejmenším měla zajistit, že se po něm trenér nebude procházet jako po hadru.
Prostřela jsem na zem poslední polštáře a náhradní deky, které jsem měla, poté padla do židle u kuchyňského koutu a zírala na lišky, které si zvědavě procházely můj byt.
A cítila lehkou stopu paniky.
Bylo už tak docela obtížné živit dva pokémony. A teď jsem měla na starost osm pokémonů. A byla bez práce.
Zhluboka jsem se nadechla.
Budu muset zajít do banky. Byla tu malá šance, že můj trenérský účet všechny náklady pokryje, ale nechtěla jsem na něco tak nejistého spoléhat.
A ti idioti od ochranky mi zničili osobní počítač. Nevadilo by mi to, kdybych byla stále zaměstnaná u Macharyho, prostě bych si objednala nový. Ale takto... mohla bych si vzít svůj pracovní. Ale bylo to příliš blízko krádeži, abych si byla jistá, že to paní Machary nevyužije proti mně. Navíc to byl pracovní počítač. A byla tam pracovní data.
Promnula jsem si spánky.
"Vul?" ozvalo se a cítila jsem, jak se mi o kolena opřely packy.
"To nic. Vše bude v pořádku," slíbila jsem. Pohlédla na Agniho. Pak se zarazila. Už pár měsíců jsem s Vulpixem a Flareon trénovala, opravdu intenzivně trénovala, zatímco po volných chvilkách načítala trenérské příručky a strategie, také jsem sledovala různé souboje. San sice často přepnul program na jiná témata a já jej nechala, než se s ním hádat o to, co si před spaním pustíme za dokument, ale i tak jsem měla opravdu dobrou znalost pokémonů.
A když jsem dělala průzkum ohledně mini-turnajů a Kaloenského Turnaje o titul Mistra pokémonů, ceny byly sladké, dost dobré, abych se dokázala na nějakou dobu uživit, i kdybych nebyla první. Vyhrávali sice většinou ti z vyšší společnosti, jelikož prostě měli lepší prostředky (myšleno mocnější pokémony), ale já měla motivaci. Teoreticky byla výhra a stipendium situované tak, aby, až nějaký trenér titul získá, nemusel pracovat a soustředil se pouze na své pokémony. Byl to prvek, který převzali z ostatních regionů. Bylo to nakonec na papíru a ostatní teritoria si to mohla lehce vyhledat – a Kaloeny chtěly vypadat před ostatními krajinami co nejlépe.
Bylo to stupidně jednoduché. Jsem trenérka. A i kdybych nebyla nejlepší, pokud budu trénovat a bojovat intenzivně, mělo by to stačit, abych měla co do úst – a mí pokémoni taky. Co jsem věděla, pokud budu členem trenérské unie, jídlo a vše ostatní během souboje je zajištěné. Rozhodně jsem něco podobného četla o ostatních teritoriích, něco ohledně příspěvku v nouzi pro trenéry bez jiných způsobů obživy. V nejhorším případě bych si prostě koupila lístek do jiného regionu a bude to.
Začala jsem se usmívat.
Budu pijavice společnosti, jelikož využiju každou jednu výhodu, kterou členství zajišťovalo, i když to byla spíše zdvořilost, než že by to někdo z vyšší společnosti opravdu využíval. Ale to neznamenalo, že benefity nejbyly platné. A pokud budu dobrá, ozvou se i různé firmy, které by mě mohli použít jako tvář své kampaně a to taky přinese nějaké vedlejší příjmy.
Bezmyšlenkovitě jsem se natáhla po svém osobním počítači a zamračila se, když jsem si vzpomněla, že není. Došla jsem tak ke stolku a chvíli hledala, než našla starý tablet. A začala plánovat.