#12.5
"Tak je to?" Nedůvěřivě jsem si prohlížel registraci do Turnaje. Vyšší společnost se vždy o své starala a bylo nemožné, aby se pro zlatého chlapce nebo nadějnou dceru Rodin nenašlo během Turnaje místo. Skandál, který by nastal, kdyby se někdo z dědiců nedostal do Turnaje, jelikož nějaká nicka postoupila obvyklou cestou, by všechny bavila ještě dlouho. Stejně jako astronomický skon kariéry ředitele, který má tento delikátní systém na starost. Stejně tak musel výbor pečlivě plánovat zápasy a pořadí účastníků. Přeci jen by bylo velmi špatné pro pověst Rodin, kdyby jejich kandidáti ztroskotali příliš brzy nebo příliš spektakulárně.
Jméno a kontakt bohatě stačí. S důrazem na jméno. Pochyboval jsem, že organizátoři tak jako tak půjdou za tuto informaci.
Tohle vyřízené, spokojeně jsem se vrátil k trochu zábavnější činnosti.
Mareep poskytl dobrý základ, ale až informace Orricka mi daly dost, abych začal plánovat své strategie. Moje předběžná představa o týmu nebyla tak špatná a rozhodl jsem se tomu dát šanci. Zvedl jsem od tabletu pohled a zkontroloval, jak si mí pokémoni vedli. Abychom měli nějakou šanci, musel jsem je trochu dostat do formy, a to znamenalo přísný režim. Koutkem oka jsem sledoval Lucariu, která se ochotně nabídla s pomocí. Nejspíše vycítila můj pohled, jelikož se ke mně otočila a věnovala mi vlčí úsměv, který vždy sliboval plno bolestivých překvapení.
Užívala si to více, než by měla. Sadistka.
Obrátil jsem se zpět dopředu a zamrkal, když jsem před sebou spatřil meditujícího Medichama. Otevřel oči a vážně na mě pohlédl. Pak jedním ze svých tří prstů ukázal na mé grafy, konkrétně Hauntera, a sebe.
zdroj: cz.pinterest.com
Opřel jsem se do židle a dlouho Medichama pozoroval. "Pokud chceš bojovat v mém týmu, budeš muset být mým pokémonem." Upozornil jsem měkce.
Ne veškeré mé mládí bylo naprostým mrháním času. Nakonec, byl jsem dítě milovnice pokémonů a Rangera. Nemohl jsem si pomoct a vyhledával jsem je, i když ta touha byla často smísená s nejasným nutkáním jiných tužeb. Při jednom z útěků z domova jsem skončil na obchodní lodi mířící do oblasti Hoenn. Bez peněz, průkazu totožnosti, ve zkratce bez ničeho než oblečení na sobě, jsem bloudil divočinou. Občas jsem narazil na přátelské obyvatele okolních městeček, kteří neváhali a podělili se se mnou o vše, co bych snad potřeboval a oni mohli postrádat. Trmácel jsem se divočinou, dokud jsem nedošel k horám. A tak jsem šplhal na příkré stěny, s nejasným úmyslem...
Nerad jsem na to období vzpomínal. Nebyl jsem na něj příliš hrdý.
Avšak narazil jsem na Meditita, kterého jsem neuvěřitelně rozčílil, jelikož jsem jej vyrušil. A jakmile ze mě vybil veškerou mou pitomost, týdny se mnou meditoval na vrcholcích hor, v ukrutné zimě, uklidnil mou mysl způsobem, který mě nedlouho poté donutil upalovat zpět do Kaloen.
Jelikož měl otec v držení mé první tři pokémony.
Také jsem si následky svého útěku, delšího než všechny předchozí dohromady, vyžral, a co hůř, zaplatili za to i ti, které jsem měl chránit.
Bylo to naposledy, kdy jsem utekl. Bylo mi dvanáct.
Medicham pomalu sklonil hlavu a povzdechl si.
Sáhl jsem k opasku a pomalu vytáhl pokéball. "Jsi si jistý, příteli?"
Medicham zavřel oči a pokynul mi rukou. Klepl jsem na ‘ball, objevilo se rudé světlo a meditující pokémon zmizel. Pokéball se ani jednou nezachvěl, okamžitě potvrdil "ulovení" pokémona.
"Báááán báááán! Tééééé!" Zavřísklo mi za zády a já se prudce otočil. Těsně za mou hlavou se jako příslib pomsty vznášela Banette a přeměřovala si mě rudýma očima. Měl jsem nejasný pocit, že se mnou z nějakého důvodu nebyla spokojená.
"Ano?"
"Ban." Panenka mi ztěžka dosedla do klína a pak začala ručkama třískat do tabletu. Rychle jsem jej přesunul z jejího dosahu, pokémona celou dobu pod pozorným pohledem.
"Něco k jídlu?"
"Bááááááán!" Začala vřeštět, následně se jí v ruce zjevily jehly.
"To tedy ne," ucedil jsem a bleskurychlým pohybem ji znehybnil.
Myslím, že nás to překvapilo oba.
Banette na mě zlostně pohlédla a svět kolem nás začal temnět.
zdroj: cz.pinterest.com
Oh ne. To jen pokémoní panenka začala sbírat síly proto, aby mě útokem vymazala z existence.
Nerozhodl jsem se vědomě. V jednu chvíli jsme na sebe zírali, a v další moje ruka vystřelila a udeřila ji do místa, o kterém jsem věděl, že jako snad jediné pociťuje jakoukoli škodu. Banette se mi svezla do náruče, omráčená, a já ji opatrně chytil, poté ji k sobě přitiskl a povzdechl si.
"Co se stalo, Lucario?" zeptal jsem se. Aurální pokémon k nám vyběhl ve chvíli, kdy si všiml vražedného záměru panenky, ale nedokázal by to stihnout, ani aurální sféra ne.
Nejsem si jistá, popravdě, odpověděla a sklonila se k Banette, lehce se jí dotkla. Bude v pořádku. Naštvaná, ale žádná přetrvávající škoda. Vyrovnala se. Přišlo mi to ze všeho nejvíce jako vzteklý záchvat neposlušného štěněte. Banette něco trápí. Pokusím se s ní potom promluvit. Prudce se otočila a štěkla, když vycítila ostatní pokémony lenivět. Věnovala mi ostrý pohled. Dodělej své strategie, žáku. Měl bys trénovat se svými druhy. Dodatek zakončila štěknutím.
Potřásl jsem hlavou. Jeden by řekl, že trenér jsem zde nebyl já, ale ona. Což možná ani nebylo tak daleko od pravdy.
Po pár hodinách studia, procházel jsem veškeré informace dostupné i méně známé o svých protivnících, jelikož mi řeknou mnoho o tom, jak pod stresem během boje budou reagovat, a zdlouhavého plánování jsem se narovnal a protáhl. Pohled mi padl na Banette v mém klíně a setkal jsem se s rudýma očima, které mě ostře sledovaly. Strnul jsem.
"Banette." Zamumlala a objala mě kolem pasu. Nejistě jsem ji pohladil po hlavičce a panenka si spokojeně povzdechla. O chvilku později se odtáhla – v rukou pokéball. "Nette nette nette." Zanotovala.
Vzpomněl jsem si na všechny ty legendy, které z tohoto pokémona udělaly zlé znamení, do míry, že je lidé vyháněli a i někteří pokémoni se jim stranili.
Vybavil jsem si také jeden pravdivý příběh, kdy jedna z jejího druhu žila se svým trenérem, sílila... a zesílila až natolik, že její přirozená schopnost proklít začala bez jejího záměru ovlivňovat okolí. Nejprve svému trenérovi, kterého upřímně milovala, přinesla mnoho neštěstí. Nakonec jej neúmyslně zabila. Nedlouho poté otevřela vlastní zipy, držící její životní esenci v jejím těle, a spáchala tak verzi sebevraždy jejího druhu.
zdroj: cz.pinterest.com
"Ach Banette." Povzdechl jsem si. Avšak ‘ball jsem vzal. A použil.
Panenka, stejně jako Medicham, přijala mé vlastnictví bez špetky boje.