#4.5

Jak patetické.

Medicham by nezaváhal mě za takový nedostatek soustředěnosti praštit. Lucariovi by zlomilo srdce, že jsem takový úsudek vytvořil bez dalších informací. A neváhal by mě kousnout, s radostí. Nebo praštit hřbetem ruky, kde měl jaksi příhodně bodec, který by mě naučil takovou chybu už neopakovat.

Otec vedle mě klidně upíjel drahý alkohol, jehož jméno jsem se neobtěžoval zapamatovat. Můj zlatý bratr nenuceně flirtoval tu s jednou bábikou, pak s další, bez škobrtnutí a všechny je miloval a ony jej zbožňovaly. Měl bych hrát svou roli, jak byl Prim dobrý, já představoval Toho Bad boye Kaloen. Další den ve vyšší společnosti, další kolo kurvení.

Och, neměl bych papá nejdražšímu křivdit. Já se vzpíral. Já si vytvořil špatnou pověst a Thorsten Romares nebyl jeden, aby nevyužil cokoli ve svůj prospěch. Byl jsem mladý a pitomý a trvalo mi příliš dlouho detekovat to, co jsem považoval za nezájem a slabou ruku z otcovy strany, za velice rafinovanou manipulaci.

Usmál jsem se na princezničku, která si sedla vedle mě a přejela prsty po mém stehně. Prázdně a neupřímně, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Možná byla tak pitomá, že faleš ani nerozeznala. Vrátil jsem se pohledem k aréně uprostřed místnosti a dvěma trenérům, kteří spolu zápasili. I dítě ze školky, které nemělo o moc více informací než základní příručku tréninku, by zvládlo komandování dvou pokémonů lépe. Koupili si dva s dobrými staty a neobtěžovali se načíst něco o jejich strategiích. Často jim dávali příkazy pro zcela jiný typ pokémonů – pravděpodobně jejich předchozí – a ti ubozí tvorové pouze nechápavě přešlapovali a nechávali se zraňovat následky nepromyšlených nebo ukvapených rozhodnutí.

"Pojďme někam, kde je větší zábava," zakňoural hlas vedle mě.

"Chvíli." Rázně jsem vzal ruku šátrající kolem mého poklopce a držel ji na stole před sebou.

"Surychiáši," pronesl otec. Upjatě jsem se usmál, uvolnil stisk.

Bábika vedle mě si odfrkla a pohodila červenou hřívou, zvedla se a nafoukaně odcházela. Koutkem oka sledovala, zda se dívám. Oh ano, díval jsem se. Jsem chlap a bylo na co, odhalující bylo pro její šaty těžké zmírnění skutečnosti. A kdyby držela zobák a ohla se, večer, po téhle frašce, která si chtěla říkat zápas, zcela jistě bych neřekl ne. Jenže otec mi nakázal účast po celý večer. Neměl jsem důvod jej neposlouchat.

Oba jsme byli příliš staří na to, abychom se chovali dětinsky. A já se naučil pečlivě si vybírat své bitvy.

Neuběhlo ani pár minut a židle vedle mě byla opět obsazená. Jízlivě jsem se usmál.

*

Došel jsem do pokoje a začal se svlékat, když se ozvalo zdvořilé zaklepání.

"Ano?"

"Suri." Vešel můj bratr, na tváři široký úsměv. Na přezdívku jsem nereagoval. Oficiální verze byla, že si kdysi na internetu našel, že Suri znamená "princezna", a dodnes se toho nevzdal. Pravdou bylo, že nějak došel na jméno mé adoptivní matky – doktorky Eleanory Surimi, a jako zahořklý dospívající nezaváhal mě tím jménem bodnout pokaždé, když měl možnost. A zranit rozhodně dokázal. Miloval jsem svou adoptivní matku a dozvědět se o její smrti mě zastihlo nepřipraveného – a truchlícího. Byla by však chyba se takto lacině prozradit a Primo zklamaně usoudil, že pro mě mrtvá žena nic neznamená. Přezdívka však zůstala a on mě tak z nějakého důvodu stále volal.

Naučil jsem se to brát ne jako bodnutí, ale připomínku. Jelikož žena jako doktorka Surimi by neměla být zapomenuta. Tak jsem to nechal být.

Primo stále stál za verzí, že mě nazývá "princeznou", k velkému pobavení jeho přátel. Přes veškerá superlativa, které na Prima naši učitelé a všichni ve firmě pěli, to byl infantilní bastard, který si neviděl na špičku nosu. Jeho kohorta nebyla o nic lepší. To nevadilo. Neplánoval jsem kolem rodiny zůstat o den déle, než bylo nutné. Jakmile budu mít přístup ke svému svěřeneckému fondu založeném babičkou Latishou, nikdo mne už nikde blízko Kaloen neuvidí.

"Prime. Jak ti mohu pomoct?"

"Stále jsi ještě nevypl zdvořilostní mód?" Zvedl obočí. Posadil se na sedačku a věnoval mi svůj obvyklý úsměv, který, jak se jednou psalo v jednom tabloidu: "podlamoval kolena žen a probouzel závist a nutkání následovat u mužů". I já musel uznat, že byl jistým způsobem dokonalý. Nikdo by nepoznal, že byl povětšinu času zcela falešný.

"Nemám na tebe celý večer."

"Huh. Překvapilo mě, že jsi nezatáhl jednu z těch holek na záchodky, to je pravda. Nejspíše se šetříš na dlouhou noc? Někdo, koho znám?"

"Eseld Wolfgang," odvětil jsem s kamenným výrazem a bratr na mě ostře pohlédl.

"Dobré vědět, že Esi má příliš dobrý vkus na to, aby se s tebou zahazovala."

"Neshody v ráji?" zeptal jsem se neupřímně účastně.

"Mou snoubenku nechej mne. Díky," odsekl.

Pobaveně jsem se usmál a pokračoval ve svlékání.

"Kde byli tví strážci?"

"Cože?"

"Ty modřiny," odvětil Prim a já shlédl na své tělo a zašklebil se. Věda mě dokázala docela dobře zalátat zpátky, ale s modřinami jsem se nezatěžoval. Musel jsem uznat, že jsem vypadal jako oběť trestného činu. Štěstí, že jsem se neobtěžoval rozsvítit a bratr neviděl pavučinu starých jizev. Aspoň k něčemu bylo ignorantství mého bratra dobré. Pokud se to netýkalo obchodu, fakt jej musel praštit mezi oči, aby jej zaznamenal. Sežral otci všechny ty sračky ohledně toho jak důležitá je firma a vše mimo ní je druhořadé. Nedivil bych se, kdyby jej jeden z těchto druhořadých faktů jednoho dne zabil.

Možná jsem Primovi i záviděl. Jakmile sundal sako, dokázal své smysly vypnout. Bylo to divné, ale jistým způsobem fascinující. Morbidně fascinující. S mým štěstím bych něco podobného zkusil jednou a někdo by mě dostal hned za prvním rohem.

"Neshody s přáteli," odvětil jsem neutrálně.

"Vybírej si přátele pečlivě a tyhle bastardy nechej zavřít," reagoval bratr a já se zarazil, jelikož jsem v jeho hlase detekoval upřímnou stopu rozčílení. Kvůli pár modřinám. Co se jeden člověk nedozví.

"Co jsi potřeboval, Prime? Chci sprchu a vyrazit."

Blonďatý zázrak si povzdechl a pohodlněji se posadil, chvíli zíral na strop. "Otec je nespokojený."

"A?" To bylo stěží něco nového.

"Více než obvykle. Vím, že si myslíš, že schytáváš to nejhorší, ale dělat otce šťastného taky není nejjednodušší. Znám jeho nálady lépe než ty. A něco mu už delší dobu leží na mysli."

Dlouze jsem si bratra prohlédl. "Co po mně chceš?"

Prim uhnul pohledem a povzdechl si. "Nic. Zapomeň na to." Postavil se a mířil ke dveřím. Zamračeně jsem ho pozoroval.

"Kdybys potřeboval pomoc..." zarazil jsem ho ve dveřích.

"Ano?" Prim se jízlivě usmál. Byl to podivný výraz, zcela jistě ne jeden z těch, které hodiny trénoval před zrcadlem. Pravý? Kdo věděl. Čekal, když jsem však nepokračoval, potřásl hlavou. "Oba víme, že tebe bych nezavolal," pronesl s jedem a odešel.

Mračil jsem se na dveře. Bratr byl náladový a dětinský, ale tohle mi k němu nesedělo. Zamířil jsem do sprchy a v duchu kompiloval zprávu. Obvykle bych se do rodinných dramat nemíchal, ale bylo to pouhých šest měsíců do svěření fondu do mých rukou a nemínil jsem nic, ani nějaké zatracené machinace nějakých idiotů, které otce pouze podráždí, aby mi můj útěk překazily. Uvidíme, co Orrick vyhrabe za špínu. Sarkasticky jsem se pro sebe uchechtl. Jednodušší by bylo, opravdu, kdybych po něm chtěl najít něco dobrého. Seznam by byl přinejmenším kratší.