#2.5

Tohle je první z POV Uriho, které se v původní povídce nenacházely. Jsou kratší než Zukyiny díly, jelikož, well. Je to její příběh a většina děje se točí kolem ní. Uriho POV byla ze všeho nejvíce zábava, kterou jsem si zpestřila opravování starých dílů. Doufám, že si jeho pohled užijete stejně jako já jeho psaní. ^^ m.

#2.5

Seděl jsem na lavici, snažil se dýchat velice mělce a zíral do prázdna. Každičký sval těla se mi chvěl slabostí a mnoho částí těla bylo bolavých. Byl jsem si jistý, že mám pár naprasklých žeber a nohu jsem měl zlomenou zcela.

Mienshao seděl na jedné z hrazd a uždiboval nějaké ovoce, ostře mě u toho sledoval. Byl to on, kdo se svými bleskurychlými útoky driloval mé reflexy. Sawk stál bokem, ruce složené za zády, strnulý jako skála. Kdo by řekl, že může být takový blok šutru tak rychlý a tak hbitý? Bastard Sawk, který vždy praštil o trochu více, než kolik člověk mohl snést, a učil mě tak vše o bolesti a jak ji v boji ignorovat. Hitmonchan, jako obvykle, boxoval a snažil se trénovat k padnutí. Od něj jsem se měl naučit něco ohledně obrany. Mým životem prošlo více bojových pokémonů, ale styl těchto tří, kombinovaný dohromady, mi vyhovoval nejvíce.

zdroj: cz.pinterest.com

Ze stínů mě pozoroval Marshadow. Měl se dostavit až navečer, ale kdo dokázal ovládat pokémona jako byl on? Nebyl jsem si ani zcela jistý, jestli to "on" doopravdy byl. Na řadě byl Lucario a jeho čtení aury, vše za brutální nakládačky, kterou mi ten bastard měl naložit. A po tréninku jsem měl naplánovanou hodinu jógy s Medichamem. Budou muset počkat. Dokud mě lékaři nedají dohromady, moc toho neudělám.

I když, Lucario by to mohl brát jako dobrý trénink zvládání bolesti, sadista.

To jsem měl za to, že jsem chtěl zkusit představit do našich tréninků nový prvek.

Hariyama byl doopravdy jediný pokémon, kdo mi doopravdy ublížil, ostatní byli příliš dobří, než aby nedokázali své rány dokonale ovládat. Zato když mě on popadl a hodil do vzduchu, nebo když udeřil...

Zlomená noha a pár nakřáplých žeber byl velice mírný výsledek, co se destruktivnosti tohoto pokémona týče. A když se vezme, že mě často házel ze své výšky přes dva metry a jednou mě zalehl, a těch 250 kg šlo kurva cítit... Myslel jsem, že mě mí trenéři vycvičili dost dobře, abych se mohl pokusit postavit někomu několik tříd nad sebou a pokusit se z toho vytřískat nejlepší.

Chmurně jsem se usmál.

Svým způsobem to tak bylo. Přežil jsem, což byl taky dobrý výsledek.

Dveře posilovny se otevřely a přispěchal tým doktorů. Zaťal jsem zuby a zvedl se, za poplašeného zvolání doktora Deverse.

"Pane, posaďte se, hlubino! Vy vypadáte."

Zvuk ran Hitmonchanových pěstí trestajících boxovací pytel, vrzání hrazdy, kterou Mienshao profesionálně začal zdolávat a protahovat se v kreacích, které donutily i Medichama zarazit se a sledovat.

"Něco, co mne ohrožuje na životě?"

"Pane..."

"No?"

"Ne," polkl nervózně doktor.

Lucario mi věnoval vlčí úsměv, věděl, kam to celé míří. Měli jsme spolu dohodu. Já se naučím chuť bolesti a prokážu, že vím, co je to Spravedlnost. Tihle Lucariové měli směšně neotřesitelnou definici dobrého a zlého, možná lépe řečeno prostě pevně daný morální kodex. Následovali a položili by za něj život. Jakmile mu prokážu, že jsem hoden, zavede mě k jeho mistrovi, nebo alfovi jeho smečky, u nich to nikdy nebylo zcela zřejmé, a ten mě naučí opravdové umění čtení Aury. Opravdu dobrý praktikant dokáže detekovat všechny ve svém okolí, nikdo před ním nezůstane skrytý. Stejně tak dokáží stopovat svou kořist až na konec světa. A pokud budu opravdu, opravdu hodný, naučí mě manipulovat s aurou způsobem, kterým dokáži vrhat explozivní sféry energie na své protivníky.

"Pane..."

Odvrátil jsem se od něj.

*

Držel jsem se ztuhle zpříma. Po pár kolech s Lucariem jsem se musel nechat vyléčit, ale Medicham, přestože mne učil "pouze jógu", se mnou neměl o moc více strpení než Hariyama a málem mi při jeho něžném protahování zpřetrhal pár vazů. Vše završil Marshadow, který mě při jedné z vycházek po střechách města nechal spadnout šest pater na betonovou konstrukci, malý výstupek, který mě málem zabil.

"Jízdenka?" ozvalo se nade mnou. Zvedl jsem pohled, ale průvodčí byl příliš cynický nebo možná jen zvyklý na špínu Zkaženého města, aby jakkoli reagoval na mé nepřátelské vystupování. Sáhl jsem do kapsy kalhot, kde jsem obvykle míval svou univerzální kartu, než mi došlo, že jsem ji věnoval při tom neplánovaném dostaveníčku v metru. Ucítil jsem pro sebe netypické bodnutí lítosti, jelikož jsem jednu tmavovlasou lišku ještě stále vídal ve snech, které mě po probuzení zanechávaly napjatým a neuspokojeným. Avšak šance, že na sebe v několikamiliónových metropolitních oblastech narazíme, byla mizivá.

Nahmátl jsem pár drobných a průvodčí si je s odfrknutím vzal.

Nevrátil drobné, ale to jsem ani nečekal.

Vůz projel další dvě zastávky, světlo v nepravidelných intervalech poblikávalo a v kabině se držel puch zvratků. S největší pravděpodobností z bezdomovce, který pospával o pár řad dále.

Mí strážci zaznamenají, jak strnule se držím, a donese se to mému otci. Co udělá? Bude si myslet, že jsem dostal nakládačku, ať už proto, že jsem se dostal do rvačky, nebo mě někdo přepadl a obral o všechny peníze? Bez univerzální karty se nějakou dobu nebudu moct pohybovat bez toho, aby mě papá nejdražší nedokázal sledovat, a můj obvyklý kontakt byl mimo Kaloeny – pro jeho zdraví, opravdu – a nic mi ještě pár týdnů nevyřídí.

Zarazil jsem se a začal si všímat okolí. Čtveřice příliš dobře živených a vybavených chlapů, aby byla náhoda, že se tak nenápadně rozprostřeli kolem mě. Ten bastard průvodčí, musel zahlédnout bankovky, které jsem vytáhl s drobnýma. Proto nehl brvou nad mou tichou výhružkou. Kdo teď měl patronát nad metrem? Byl to Scizor? Ne, ten zemřel před třemi měsíci, když se mu vymkla z rukou smečka scytherů, které si choval jako mazlíčky. Ten chlap měl ochranku nedobytnější než mnozí patriarchové a matriarchy vyšší společnosti, a nechal se zabít vlastní pýchou. Zmasakrovat, opravdu, s většinou svých poručíků a zbytkem velení.

Drapion, vzpomněl jsem si. Ten si pro sebe urval velké kusy z náhlého mocenského vakua a stal se nejzákeřnějším bastardem na písečku. Drapion, takový nenápadný mužíček, úředníček, opravdu, ale jeho mysl by přivedla k úžasu nejednoho stratéga. Měli jsme spolu dohodu, já a ten hrozivý Boss podsvětí.

Pousmál jsem se.

Ale nezaškodí starému dobrému brachovi Drapimu ukázat, že poslat mi do cesty takový páreček amatérů je urážka. Oči mi sjely ze shnilých zubů v úsměvu jednoho na nůž schovaný v dlani. Výraz mi zkameněl. Ne, rozhodně neuškodí, když si ten starý hajzl připomene, jak se zbavovat nepohodlných těl a ještě otravnějších oficiálních nahrávek. Zakroužil jsem rameny. A byla pravda, že dostávat na prdel od pokémoních mistrů bojového umění, stále a pořád dokola, bylo frustrující. Zda dokázali praštit tak silně, jako Sawk?

*

"Pane Romaresi." Majordomus uctivě ustoupil ze dveří a nechal mě projít. Rozhodným krokem jsem vešel do vily, mířil ke svým pokojům. Stíny, které se ke mně přidaly někde v půlce cesty z Chovatelského I. na Zapomenutý ostrov, se vytratily na svá uctivá místa v ochranné síti sídla a konečně jsem se zbavil jejich nenechavých pohledů. Jistě, ve zdech samotných stále byly mechanické oči a artificiální uši, ale technika nikdy nezaznamenala tolik jako člověk. Ten měl šestý smysl a instinkt, které stroje stále nedokázaly porazit.

Otevřel jsem dveře do pokoje a přimhouřil oči.

Lucario by na mě byl tak pyšný. Okamžitě jsem zaznamenal takřka neznatelné změny v pokojích. Byly jisté body, které služebné neuklízely, na které jsem speciálně upozornil, a všechny byly takřka neznatelně mimo svou pozici.

Zavřel jsem za sebou a zamířil do sprchy.

Nic se nezměnilo. Jaká úleva.