City of Stairs by Robert Jackson Bennett

City of Stairs by Robert Jackson Bennett (The Divine Cities #1)
(česky: Město schodů (Božská města, #1))

2.2.2018 - 4,5*

"Historians, I think, should be keepers of truth. We must tell things as they are - honestly, and without subversion. That is the greatest good one can do.”

Oh my, jaká to byla kniha. Od první stránky dokázal autor dokonale vykreslit atmosféru, nedostala jsem se ani ke třetí a nechtěla jsem přestat číst.
Začátek, prostředek, fenomenální. Byla jsem unešená a užívala si každou frázi. Bez legrace. Rozplývala jsem se nad tím jako dítě nad dárečky. A svým způsobem to pro mě byly takové mini-Vánoce - čekat s jakou další replikou autor přijde, nad čím se budu moct znova užasle usmát.

Byly tu tři aspekty, pro které jsem byla unešená:

1) komplexnost postav.
Když opomeneme, že máme paletu charakterů, nejen hlavní hrdiny, které jsou opravdu propracované, a navíc představované ve skvělém dávkování... všechny navíc byly cibule. Však to znáte, odloupnete jednu vrstvu...
Byl tu Sigrud. Oh my, Sigrud. @.@

"Sigrud is a hammer in a world of nails, and he is satisfied knowing only that.”

Byl to... přečtěte si knihu a pochopíte.
Pak přitancoval Vohannes, s jeho energií, vyžádal si pozornost každého okolo. Čas od času narazím na příběhy autorů, kteří se snaží napsat postavu bohéma, z toho či onoho důvodu. Málokdy se jim to podaří. A můžu s klidným svědomím říct, že z těch, o které jsem zakopla, Vohannes je jedním z nejlépe vykreslených v této kategorii. Ne pro jeho nezřízenou touhu po životě a jeho ochotě si pro to jít. Ale pro chyby, temné stránky, které to doprovázely, selhání a špatná rozhodnutí, které udělal, fakt, že Vo možná byl bohém a měl své chyby, ale byl i člověk, který se upřímně snažil udělat něco dobrého, idealista, a proto komplexní charakter, které se jen tak nevidí. Už jen proto, že to není jen výtvor autora, ale skvěle zapadající charakter do celkového obrazu. Produkt své výchovy a podmínek, můžeme říct.
Není ojedinělé, že hlavní postava není vždy ta nejoblíbenější. Pro mě je v žebříčku Shara třetí, po Sigrudovi a Vohannesovi. Byla skvělá postava. Měla své stinné stránky, své slabosti, ale oproti těm dvěma byla taková... konzervativní. Samozřejmě, z části tak byla napsaná. Co mám ale na mysli, neměla... jiskru.

"The soul might be within the eyes, but the subconscious, the matter of their behavior; that is in the hands. Watch a man's hands, and you watch his heart.”

2) způsob, s jakým si autor hrál s jazykem.
Autor si hrál se slovy, atmosférou, vykresloval je barvu po barvě a poté přidával všechny možné odstíny. Často elegantně vsunul fráze a slovní spojení, které jsem si chtěla zapsat pro pozdější shlédnutí. Bennettovo psaní oscilovalo mezi morbidním humorem a nádherným, dokonale vybalancovaným thrillerem. Nevysvětlitelným zázrakem a deduktivním, rozumným přístupem. Zdá se to jako šílený mix, ale fungovalo to dokonale. Což vede k třetímu bodu...

3) unikátnost, s jakou příběh napsal.
Není to čistokrevná fantasy, není to urbanka. Není to ryze detektivka, ale pátrání po pravdě a analyzování situace to evokuje. Autor vytvářel úžasný fantasy svět, představil mnoho zázraků, všechny ty detaily...
A na druhou stranu k tomu objevování bývalých kouzel pod špínou a depresí současnosti a chyb minulosti, když se ustoupilo od roztomile a zatraceně dobře zpracovaného náhledu historika a člověk zabrousil více k srdci příběhu, byl tu způsob, jakým vše ovlivňovalo náboženství, jak celá věc fungovala, přišlo mi to takřka... známé. Ve smyslu normální. Jako bych mohla vyjít na ulici a byl by tam svět Bennetta a nepřišlo by mi to vůbec podivné.

"Is it ignorance if you don't care to know it?”
"Yes. That is almost the definition of ignorance, actually.”

Problém je, že autor psal dobře, ale... kontinuálně dobře, pokud se to tak dá říct. Nasadil laťku příšerně vysoko hned ze začátku. A neříkám, že ji neudržel. Problém je, že to dokázal... tak tak, a zlomyslnou souhrou osudu to udělalo příběh lehce předvídatelným. Autor se snažil jej napsat dobře, a tak nám po cestě zanechal vodítka, která nebyla těžké sledovat. Přestože jsem byla místy překvapená - a někdy hodně překvapená - některá události jsem mohla vidět s velkým předstihem. A překvapení, popravdě, byla jen ta, která se objevila, well, nečekaně a bez upozornění. *smích*

"Life is full of beautiful dangers, dangerous beauties," says Sigrud. He stares into the sky, and the white sunlight glints off his many scars. "They wound us in ways we cannot see: an injury ripples out, like a stone dropped in water, touching moments years into the future.”

Autor má dokonalý cit pro drama, atmosféru, časování. Skvěle si poradil s představením a vykreslením postav, které byly věrohodné a různorodé. Děj byl zamotaný a překvapivý. Styl psaní mě okouzlil. Netuším, jak to Bennett dělal, popravdě, jak dokázal vykreslit tu nejzářivější, nejveselejší scénu, a poté nás, ve chvilce zlomu, dohry, zanechat s hořkou pachutí na jazyku a slzami v očích. Nebo naopak zabrousit do minulosti a probudit melancholii a vzpomínky, naše vlastní, které požitek ze čtení o to více prohloubily. Jak dokázal lehce napsat všechny ty situace v mládí, kdy se vše zdálo tak bez námahy a zářivé. Plné snů. A pak přišla současnost, která nesla jaksi zdrcující deziluze a cynismus... ale i naději. A velkou dávku tvrdohlavého odhodlání.

Myšlenkové pochody Shary:
3. Does she want to get me killed?
-a. She's your aunt.
--1) She's minister first, aunt second.
---a) Okay, then why would the minister want me dead?
--2) If Vinya wanted me dead, I'd be dead, end of story.
Fact: I have not slept in twenty-three hours.
-I. I need more damn tea.

Autor proplétal všechny prvky s takovým umem, že jsem si každou řádku prostě vychutnávala. Jak už jsem několikrát napsala. *smích* Skvělá knížka. :)

*