Vsuvka tři (kapitola 14.1) – Michael

26. červen 2017 | 16.07 |

14.1 - Michael

- čím více o tom přemýšlím, tím více se mi to nechce postnout. Nedává to, v kontextu povídky, moc smysl. Postavy se tam chovají jako nedospělí náctiletí (vzhledem k tomu, že jsem to zhruba v tom věku začala psát, nic překvapivého) a je to příšerně zjednodušené, co se týká emocí ostatních postav. Ale, well, když jsem tak neaktivní, aspoň něčím vás podplatit musím, že? *smích*

Background:
Tohle je hodně alternativní vsuvka. Dávám ji mezi 14. a 15. kapitolu, jelikož se někdy v té době Alice dozvěděla o Michaelově homofobnosti, ale to, co tady napíšu, se ve skutečnosti odehrává ke konci původně napsaného příběhu. I bez toho, kdybych vše ostatní změnila, je to jedna ze vsuvek, které bych s takřka stoprocentní jistotou nedokázala přirozeně napsat do děje, jelikož je to věc, kterou by Michael nikdy nepřiznal, ani pod vlivem alkoholu (p
roto tak mlžím ohledně způsobu, kterým se to Alice dozvěděla. *smích*); a Alice už podvědomě kopala za tým Baptist a věděla o Michaelovi, že jim to nebude spolu fungovat.

Zpět k alternativní – po rozchodu s Bastem Alici tak trochu hrábne a nechá se strhnout Michaelem, začne vymetávat večírky a opět si začne vodit domů mužské návštěvy, jeli spolu na více méně cestu kolem světa (a navštívili Alicina strýce Georga). Tuto konkrétní vsuvku mám ve svých předepsaných poznámkách opět ve chvíli, kdy má Alice na svém starém bytě nějaký problém a spí u Michaela, je to ráno předtím, než Alice s Deniskou podepíšou svatební papíry o registrovaném partnerství, a je to v první řadě Michaelův způsob, jak Alici vysvětlit, že tam prostě nemůže přijít, ale taky poslední pokus o to ji získat, jelikož už si přiznal, že ji miluje. A ano, přiznávám, je to strašně klišé a samoúčelné a nezveřejnila bych to k oficiální části HNS, ale takhle, jako neškodnou vsuvku, si to snad přečíst můžete. :)

pozn.:
- Klára byla Michaelova první vážná přítelkyně, a jako výmluvu ohledně toho, proč jej opustila, použila "homosexuální kartu"
- Klára se nějakou dobu před touto scénou objevila v Michaelově životě znovu, se synem Adamem, o kterém tvrdila, že je Michaelův. (Nebyl.) Alice si Adama zamilovala, jelikož už delší dobu toužila po rodině. Byli spolu rok, skoro jako rodina. Bast vycouval, jelikož viděl, co se dělo. Klára po dvou letech Adama zase odvezla sebou a úřady stály za ní, jelikož nebyl žádný přímý důkaz, že je špatnou matkou, na rozdíl od Michaela, který měl jistou pověst.

"Já... nikdy jsem ti to neřekl, ale... Klára mě taky opustila kvůli přítelkyni. Nedokážu vystát homosexuály, je... je suis desolé." Odvětil náhle. Šokovaně jsem na něj zírala. Postavila jsem se a udělala pár kroků k němu, pak zpátky, a nakonec nerozhodně stála vedle židle.
"Nesnášíš homosexuály?" vyhrkla jsem. "Ale... byl jsi se mnou v průvodu... i s Adamem. To..."
"Já je nenávidím, Al. Šel jsem tam jen kvůli tobě." Odvětil neutrálně.
"A já?" vydechla jsem nakonec. Nesnášel homosexuály!
Michael se na mě napjatě podíval. "Snažím se na to nemyslet." Odvětil. V šoku jsem na něj zírala.
"Nedokážeš-"
"Ne." Odmítl. "Když někoho z nich vidím, je mi na zvracení. Je to nepřirozené, Alice. Muž s mužem, žena s ženou, ani spolu nemohou mít děti. Vždyť je tady v Česku ani nemohou adoptovat."
"Není to naše chyba." Začínala jsem se zlobit. Začala jsem rozčíleně přecházet kolem. Michael mě sledoval a konejšivě se usmál.
"Je to tvůj den Al. Měla bys to říct přátelům. Se mnou už neztrácej čas. Já... snažil jsem se, od doby kdy jsem zjistil, že máš... Denisku ráda, jsem se snažil. Ale nejde to. Zkazil bych ti celý den. Promiň."
"Michaele! Jsi můj nejlepší přítel!" Ani jsem netušila, o co se snažím. Michael se odvrátil. Zaťal pěsti.
"Nejlepší přítel." Opakoval a znělo to hořce.
Rozhostilo se ticho a já potlačovala slzy.
"Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o těch klucích, kteří mě v děcáku popálili?" zeptal se pak zvláštně jemně. Byla jsem naštvaná, zklamaná, ohromená, bylo mi do breku a netušila jsem, proč to teď vytáhl.
"Jo." Povzdechla jsem si smutně. Michael chvíli mlčel. Tentokrát se zvedl on a začal přecházet. Zastavil se u okna.
"Znásilnili mě." Dodal pak tiše, tvrdě.
"Jesus." Málem jsem vztekle vykřikla. Došla jsem k židli a sedla si na ni, složila si hlavu do dlaní. Třásly se mi ruce. Copak je celý svět zatracená, zvrácená děvka? Copak není na světě jediné dítě, které by doopravdy vyrůstalo šťastně? V mysli mě pálila vzpomínka na bratříčka.
Bohatí lidé bývají produktem nešťastného dětství. Slabosti a posměšky v nich vyvolají cílevědomost. Tak nějak byl ten Churchillův citát, ne? Zasténala jsem. Tohle bylo to nejzkurvenější ráno, jaké jsem kdy zažila. A to mě Deniska požádala o ruku.
"Shit," zašeptala jsem mdle. Rozhostilo se dlouhé, nepříjemné ticho plné nevyřčených věcí a starých démonů.
"Chceš někam hodit?" zeptal se Michael, hlas oproštěn od emocí, když už to dosáhlo neúnosnou mez. Sledoval svět za oknem. Měl pěkný výhled. Já sledovala jeho záda. Bylo mi to tak líto, tak strašně líto. Milovala jsem ho. Nesnášel homosexuály.
Milovala jsem ho.
A teď jsem jej měla ztratit.
"Děkuji, ale jedna má přítelkyně bydlí kousek. Navíc, jak znám Denisku, bude to blesková svatba – jako vše o ní." Odpověděla jsem monotónně.
"Bon." Odvětil Michael a já konečně rozeznal, s jakou nechutí o Denisce a všem o ní mluvil. Poklesla mi ramena.
"Obleču se a půjdu. Pro věci se stavím později."
"Promiň mi to, Alice." Michael se ke mně napůl otočil, ale slunce mi svítilo do očí a já viděla jeho siluetu, ne jeho rysy. Potřebovala jsem vidět jeho oči, výraz.
Ale proč vlastně?
"Taky je mi to líto." Šeptla jsem.
Nechtěl děti.
Nesnášel homosexuály.
Měla bych se konečně zbavit své zaláskovanosti. Ale nedokázala jsem to. Neměl rád děti, protože se ho nějaké čubky pořád snažili děckem dostat do chomoutu. Nesnášel homosexuály, protože mu nadvakrát zmrvili život. Nemohl za to, prostě se jen snažil normálně žít.
Life is fucking whoring bitch.
Naposledy jsem na Michaela pohlédla a zmizela v ložnici. Opatrně jsem zavřela dveře a pak se podél nich svezla na zem.
Slyšela jsem, jak se něco roztříštilo, a trhla sebou. Tušila jsem, že Michael právě rozbil dekorační vázu, kterou měl na stolku vedle okna. Objala jsem si kolena a začala tiše vzlykat.

"Alice." Zastavil mě ještě Michaelův hlas ve dveřích. Unaveně jsem se otočila a nesnažila se skrýt, že jsem plakala. Udělal ke mně dva kroky, ale pak se zarazil. Štítil se zatracené bisexuálky? "Jsi si jistá? Opravdu je to Deniska?" zeptal se.
Nejsem to já? doplnila jsem za něj v duchu. Teď. Ptá se teď.
"Miluju tě, Michaele." Zasloužíš si to nejlepší, co na světě existuje. "Ale Deniska miluje mě." A ty rychle najdeš společnost, nikdy nebudeš mít o ženy nouzi. A já ti zatracenou přítelkyni najdu, i kdybych při tom měla umřít.
Hodně žen by se mnou do divadla šlo, ale ne kvůli divadlu, ozval se mi zrádně v hlavě Michaelův hlas. Potlačila jsem ho. Už jsem neměla sílu to rozebírat. Byla tu Deniska, já. Michael jako přítel. Přece jsem se rozhodla. "Miluju ji. Známe se roky. Milujeme se roky. Byla jsem do ní tak zblázněná a zlomilo mi srdce, když odešla. Deniska... nikdy bych ji k partnerství nenutila, ani jsem nedoufala, že by to mohla někdy navrhnout..." zarazila jsem se v té zmatené řeči a netušila, co tím chtěla říct. "Nemůžu jí to udělat."
"Jdeš za ní jen pro nějaký pocit povinnosti?" zeptal se ostře.
"Ne. Já ji miluju, Michaeli. Náš vztah je zvláštní, ale opravdu ji miluju."
"Více než mě?" ptal se. Zaváhala jsem.
Co to dělám?
Co to dělám, damn?! A co mi to dělá on?
"Já nevím, já prostě nevím." Skoro jsem se zase rozplakala. A v tu chvíli mi myšlenkami bleskl otec. Co udělal. Jak dlouhé roky hrál, že je milý a přívětivý, a pak zešílel a rozdupal mi svět na kousíčky. Začala jsem rychleji dýchat a sevřela pěsti. Objala jsem si paže.
"Alice?"
"Proč až teď, Michaele? Proč?" Odmlčela jsem se. "Ani jsi to neřekl." Dodala jsem tiše. "Že mě miluješ." Michael se napjal.
"Proč ty jsi pořád chodila za jinými?" Zase se schylovalo k hádce.
"Já se ti to snažila říct. Opravdu snažila." Plakala jsem. Jesus, jsem ubrečená husa. Odvrátila jsem se od něj a odcházela, odmítala před ním zase brečet.
"Alice,"
"Pošlu ti pozvánku." Procedila jsem skrz zuby a nezastavovala se.
"Spravila by to zatracená snídaně? Zatracená snídaně do postele?" zakřičel náhle, až jsem nadskočila. Nechápavě jsem se k němu otočila. O čem to doprdele mluví?
"O čem to sakra mluvíš?" zeptala jsem se zaraženě. Michael se odvrátil a mlčel. Otočila jsem se k odchodu.
"To ty jsi mě prosila, ať tě neopouštím." Donesl se ke mně tiše jeho hlas, podivně křehký. "Jsi v mém životě to nejdůležitější, co mám. Alice,"
Zavrtěla jsem hlavou a polykala, ale knedlíku v krku se zbavit nemohla. Zaváhala jsem u dveří. Pak se na to vykašlala a otočila se, vrhl se mu kolem krku. Já, dospělá ženská, která se chová jako bláznivá puberťačka.
"Jsi to nejlepší, co mě potkalo, Michaele." Zamumlala jsem mu do hrudi. Pohladil mě po vlasech.
"Ale nezůstaneš."
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jsi zatracený pitomec. Zeptal bych se, proč ne, ale zřejmě to nevíš ani ty sama. Doufám, že se o tebe prozatím Deniska dobře postará." Šeptl mi do vlasů a pevněji mě sevřel. Křečovitě jsem zavřela oči. To nebylo to, v co jsem doufala, že řekne. "Závidím jí. Rád bych se o tebe postaral sám..." Jeho hlas se vytratil do ztracena, objímali jsme se. Vzpomínala jsem na Danova dědečka. Na strýčka Georga. Jak se na nás dívali jako na pár.
"Ty se mi vrátíš," zašeptal mi pak do ucha se zvláštní jistotou. Než jsem mohla reagovat, někdo zabušil na dveře. Nadskočila jsem. Doslova. Michael se zamračil a zamířil k nim.
"Teď prosím vás ne, nemáme..." Michael se zarazil a překvapeně zíral do chodby. Pak ho drobná postavička odstrčila a vecpala se dovnitř.
"Alice!" vydechla Deniska úlevou a došla ke mně. Zarazila se, když viděla, jak vypadám. "Co jsi ji sakra udělal?!" obořila se pak na Michaela. "Požádala jsem ji o ruku. Dneska se má smát, nemá plakat, pokud to není štěstím!" vřískala.
"Nic jsem jí," naštval se Michael, ale Deniska ho nepustila ke slovu.
"Nezajímá mě to!" odsekla. Vzala mě za ruku a táhla pryč. "Vy muži. Musíte jí neustále ničit život, že?" zasyčela na Michaela a práskla za sebou dveřmi. Překvapením jsem se nezmohla ani na slovo. Na chodbě se Deni zarazila a pevně mě objala. "Alice. Alice, miluju tě. Alice, tak ráda tě vidím." Svírala mě a plakala.
Deniska to říct uměla. Tak proč to neřekl i Michael?
Why?
"Taky tě ráda vidím," šeptla jsem a objala ji nazpátek.
Takřka jsem ani nelhala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře