Vsuvka pět (kapitola 16.1) – Erika

1. květen 2017 | 01.41 |

16.1 – Erika
Smutně jsem uvažovala, co to se mnou a Bastem je. Vážně jsem ho měla ráda. Ale milovala ho? Milovala jsem Denisku, stále ji miluju, je to nejbližší osoba, kterou na světě mám, i když je náš vztah někdy problematický. Ale vím, že kdyby se něco doopravdy stalo, kdyby se mi něco přihodilo... možná by tu nebyla, protože by to nevěděla. Ale jakmile by se to k ní doneslo, ihned by mě držela za ruku a zůstala se mnou, ať by se dělo cokoli. Byla věrná, věrná způsobem, který nikdo jiný nechápal. A milovala mě. Tím jsem si byla jistá.
Jenže, ten malý vroubek, Deniska tu není. Není tu většinu času. A věděla jsem, že ani nebude. A já... byla jsem opuštěná a chtěla dítě.
Trhla jsem sebou, když jsem si tu myšlenku uvědomila.
Chci dítě. Chci být maminka.
Povzdechla jsem si a promnula si spánky.
Bast. Co po něm vlastně chci? Je to krásný chlap, který o mě má zájem a umí si o mě říct. A líbí se mi. V posteli dokáže divy. Miluje tanec a máme toho hodně společného. Cítím se s ním strašně fajn. Ne, neměla bych si lhát, cítím se s ním v rovnováze a stal se neoddělitelnou součástí mého života. Možná to ode mě byla podpásovka, ale stal se pro mě konstantou, na kterou jsem spoléhala a nechtěla žít bez ní. Byl opakem Deni, vždy tu pro mě byl, a pokud nemohl, dal mi vždy předem vědět.
Tak proč s ním trávím tak málo času? Jesus, proč s ním trávím méně času než s Michaelem?
Odpověď, která se přímo nabízela, se mi moc nelíbila.
Opatrně jsem si sáhla na místo modřiny, které jsem zamaskovala make-upem. I když to byla nehoda, ten monokl vypadal otřesně. Myšlenky se mi zatoulaly k Rice. Jí chlápek zničil život a sotva se dneska protlouká. Není šťastná, ale je spokojená, i bez chlapů. Ale já taková nejsem. Já potřebuju někoho, kdo mě obejme. Chci někoho, kdo mi udělá čaj. Chci někoho, komu bude moje dítě říkat tati.
Seděla jsem konsternovaně za stolem a šokovaně zírala do notebooku. Jesus, já chci šťastnou rodinu. Došlo mi.
"Michael?" šeptla jsem si pro sebe. Pak se jízlivě uchechtla. "Ale jistě. Zkus ho o to požádat. Můžeš mu pak jedním dechem popřát šťastnou cestu na druhou stranu zeměkoule."
"Alice?" zeptal se Michaelův hlas a já nadskočila.
"Michaele?" vyplašeně jsem na něj koukla. "Jak dlouho už tam stojíš?" Trochu vyděšeně jsem se dívala, jak nakukuje do místnosti.
"Právě jsem přišel. Někomu jsi volala?" zeptal se a vešel. Doufala jsem, že není vidět, jak se mi ulevilo. Naštěstí mě nesledoval. Nesl dva papírové sáčky. Co v nich asi je?
"Nope. Zjistila jsem, že trpím samomluvou." Ušklíbla jsem se. Michel povytáhl obočí, ale vzácně to nekomentoval.
"Donesl jsem oběd. Dobře, sekretářka mi donesla oběd," připustil po mém pohledu. "Ranní schůze, potřebuju vidět přátelskou tvář." Napůl se usmál.
"Co tam máš?" zeptala jsem se unaveně. Michael si mě přeměřil pohledem.
"Něco se děje?"
"Špatný den," zabručela jsem.
"Vypadáš tak." Řekl nemilosrdně ten vždy úchvatně vypadající chlap.
"Nenávidím tě." Oznámila jsem a natáhla se po svém obědu. Pak potěšeně zamručela.
"Opravdu? Pak tady tohle nebudeš chtít." Vytrhl mi sáček z ruky.
"Vlastně.... Toleruju tě. Zatím!" Změnila jsem názor, když jsem viděla lasagne a krabičku ovocného salátu plachtící z mého dosahu.
"To mě těší," odtušil Michael, ale stále drže sáček z mého dosahu.
"Michaele?"
"Alice?" Povytáhl obočí. Zamyslela jsem se.
"Jsi ten nejpohlednější arogantní parchant na této straně zeměkoule?" zkusila jsem to. Michael zklamaně zakroutil hlavou.
"Ty ten oběd vlastně ani nechceš, že?" Vzal vidličku, otevřel box s lasagnemi a nabodl kousek těstovin.
"Jsi ten nejlepší obchodní jednatel v České republice! A nejpřitažlivější mužský, jakého jsem potkala!" vyhrkla jsem. Michael se potěšeně zazubil a zarazil vidličku na půl cesty k ústům.
"Ale. To si o mně myslíš?"
Vytrhla jsem mu sáček s obědem a vítězně se na něj podívala.
"Vlastně ne. Je tu ještě jeden Španěl, a taky ten šarmantní Ital. A ještě ten sexy brazilský hřebeček... a samozřejmě Bast. Promiň, sweetheart, ale jako věrná přítelkyně budu vždy team Baptist."
"Vy ženy jste nevěrná stvoření. Kdo ti donesl oběd, nevděčnice? Bastard?"
"Ten mi donesl snídani do postele." Odmávla jsem to a spokojeně nabodla kousek těstovin. Zamručela jsem a chvíli jedla, než mi došlo, že bylo nějak dlouho ticho. Zvědavě jsem na Michaela pohlédla. Mračil se na svůj kousek pizzy. Nakrčila jsem nad jeho porcí nos. Měl na tom těstu snad všechno.
"Pozvracíš se," upozornila jsem ho a ukázala na něj plastovou vidličkou.
"Hm?" Zvedl pohled.
"Nepřemýšlej tolik. Ještě si ublížíš," popíchla jsem. "A pozvracíš se. Tamto jsou feferonky? Hned vedle toho hermelínu?" Otřásla jsem se. Michael se pousmál.
"Chutná mi to. Navíc, to ty ses mě snažila uvrtat do zdravé výživy,"
"Zdravé! Ne nechutné." Nakrčila jsem nos. Raději jsem se zaměřila na své lasagne a dala si záležet, abych si je spokojeně vychutnala.
Žvýkala jsem a myšlenky se mi zase vrátili k Bastovi. Co by řekl, kdyby nás tak viděl?
Trochu sebekriticky jsem si přiznala, že jsem měla mizernou náladu, dokud Michael nepřišel. Vždycky mě dokázal rozesmát. Nebo aspoň rozveselit. Seděla jsem, zírala na lasagne a uvědomovala si, jak jsem k Bastovi neférová. On se snaží. On ano. On neflirtuje se svými zákaznicemi, i když má jako striptér možná i doslova stovky příležitostí.
Zítra, slíbila jsem si. Uvařím mu pořádnou večeři a uděláme si hezký večer. Neodmítne, ne když mě omylem praštil. Možná sám, právě v tuto chvíli, plánuje romantický večer...
Pousmála jsem se.
"Už se směješ." Podotkl tiše Michael.
"Hm?" Zvedla jsem k němu pohled. Uvědomila jsem si, že sedím, s vidličkou v lasagních, a zírám k rohu stolu.
"Nechceš mi něco říct?" Michael si mě zkoumavě přeměřil.
"Chceš snad slyšet, co dneska večer plánuju s Bastem provádět?" zeptala jsem se rozpustile. Michael se nadechl. "Nic neřeknu!" Vysypala jsem ze sebe pro jistotu rychle. Uculil se, idiot.
"To proto na sobě máš tolik make-upu? Maskuješ kruhy pod očima?" dobíral si mě. Ztuhla jsem a úsměv najednou měla lehce křečovitý. Rychle jsem si dala kousek těstovin do pusy a žvýkala. Mňam, mňam, s plnou pusou se nemluví. Michael se jen tiše pochechtával.

"Alice?"
"Hm?" Překvapeně jsem na Michaela pohlédla.
"Koukáš celou dobu do země. Celý den jsi nějak zamlklá." Odvětil. Zastavil se kousek od výtahu. Když jsem se rozhlédla, nikdo nikde nebyl. Všichni asi byli na obědové přestávce.
"Vážně?" Zamrkala jsem. Nedělala jsem to schválně a kvůli modřině to nebylo, na tu jsem úplně zapomněla. "Těžký den, říkala jsem to. Jen mám o čem přemýšlet." Mimoděk jsem se od něj odvrátila zraněnou tváří a rozpačitě si prsty přejela po modřině. Jen lehce, abych nerozmazala make-up. Není něco vidět? Budu muset skočit na toalety.
"Koukni se na mě Alice," odvětil Michael náhle tiše, ale podivně tvrdě.
"Proč?" Pohlédla jsem na něj úkosem, natočena nezraněnou stranou. Michael mě prudce chytil za bradu a natočil mi tvář. Přišel blíž a podíval se mi na oko.
"Merde, Alice, co to sakra je?" Jemně se dotkl kůže kolem oka. Potlačila jsem syknutí, ale myslím, že poznal, že to zabolelo.
"Uhodila jsem se." Odvětila jsem bez přemýšlení. Michael ztuhl.
"Bastard tě praštil." Konstatoval. Zamračila jsem se na něj.
"Zranila jsem se. To se stává."
"Řekla bys to. Společně se zasmáli tomu, jaké jsi trdlo." Michael tam stál a zamračeně mě sledoval. Jeho prsty zněžněly, jemně mě pohladil po tváři. A já náhle měla v očích slzy a tak si přála, abych se do jeho doteku mohla opřít. Aby ten příslib naplnil, a nebyl jen... Michael.
"Al." Z jeho upřeného pohledu se mi prudce rozbušilo srdce, a strachem to nebylo. Z části proto, že mě sledoval krásný chlap. A z části proto, že se mi chtělo plakat. "Bije tě?" vypálil náhle Michael.
"Uhum..." zamumlala jsem, když mi laskal líčko. Zamračila jsem se. "Uh,wait, what?"
"Bije tě?"
Zírala jsem na něj a mlčela nejspíše příliš dlouho, jelikož mu pohled potemněl.
"Ten hajzl."
"Michaele,"
Dlouhý, zákeřně znějící sled francouzských slov.
"Michaele, ne! Bast by mi nikdy neublížil!" vyhrkla jsem, když jsem viděla zuřivost v jeho očích. "Bylo to jinak."
"Jistě, omylem zakopl a napadl pěstí na tvoje oko." Procedil skrz zuby.
"Řekla jsem, že to nebyl Baptist! Nebije mě. Nikdy by mi neublížil!"
Michael si odfrkl a napůl se odvrátil. "Nechráníš jej, že ne?"
"No! Nebyl to Baptist." Odvětila jsem vehementně. Technicky to byla pravda. Nebyla to zcela jeho chyba. A měla jsem špatný pocit, že kdyby se Michael dozvěděl, že to Bast byl, i když omylem, nedopadlo by to dobře.
Ruce mého společníka, svěšené podél jeho boků, se sbalily do pěstí. "Jednou jedinkrát, dotkne se tě ještě jednou, a řekneš mi to, ano?" Spíše nařizoval, než se ptal. Už jsem si na ten jeho rozkazovačný tón zvykla a neobtěžovala jsem se mu dále rozmlouvat, že to byl Baptist. Vypadal až obsesivně odhodlaně to na něj svést. Přimhouřila jsem oči. Byl tu důvod?
"Yessir!" Zavtipkovala jsem, ale cítila se nepříjemně a slova vyzněla nepříjemně hluše. Michael se na mě chmurně pohlédl. Pak se ale usmál.
"Pojďme do té kavárny. Za brazilskou kávu bych zabíjel." Objal mě kolem ramen a přitiskl k sobě. Náhle jsem musela spolknout hrudku, kterou jsem měla v krku, a usilovně mrkala, abych se nerozplakala. Jelikož, jakkoliv iracionální byl, bylo od něj sladké, že byl odhodlaný se za mě bít.
"Jsi rozmazlený." Zakrákala jsem.
"Jak myslíš..." zabroukal a políbil mě do vlasů.
Mnohem později, když jsme seděli na terase, bokem od ječících dětí a hlasitě se bavících hostů, jsem na svého společníka pohlédla. "Řekni mi, proč jsi reagoval tak... silně? Na tohle?" Mávla jsem rukou ke svému oku.
Michaelova tvář se vyprázdnila a dlouho mě sledoval.
Po době, která se zdála jako věčnost, pohlédl na zahrádku.
"Vyrůstal jsem v děcáku. To víš."
Kývla jsem, i když se na mě nedíval.
"Některé domovy jsou dobré, a některé ne. Někdy i dobří lidé mají všeho plné zuby, příliš i na jejich dobré záměry. Být v systému je loterie a jen náhoda rozhodne, zda si vytáhneš šťastná čísla, nebo skončíš v pekle." Nepřítomně se napil kávy. "Já a Erika, byla tam další děcka, ale pro mě existovala jen Erika. Byli jsme nerozluční. Miloval jsem ji a věřil, že jsme navždy. Měli jsme dobrou rodinu, a ta se o nás starala úžasně." Hořce se usmál a pohlédl na mě. "Ale osud byl svině. A představ si tu ironii, manžela páru, který se o nás stal, srazilo auto. A tak děcka pěstounů šla zpět do systému."
Mlčela jsem a poslouchala jej.
"Patricie, to byla naše pěstounka, byla zlomená, svého manžela milovala. Nemohli mít své děti, víš? Ale milovala nás jako své vlastní. Byli jsme čtyři. Patricie se vzchopila dost, aby nejmladší, což byl v šesti malý Andrej, a nejcitlivější, což zcela jistě byla, i když byla o rok starší než já, Velvet Mike – tak si Erika říkala, chtěla být umělkyně – poslala k jiným rodinám, o kterých věděla, že mají dobré jméno. Já tou dobou už měl dvanáct a Tamara čtrnáct. Myslela si, Patty myslím, že má dost času, že jelikož jsme starší, pochopíme, že musíme vydržet. Ale zatímco se Patty potýkala s žalem ze ztráty manžela, vybraly si nás jiné domovy, kterým se líbily hezké děti s chytrou hlavou a dobrými záznamy. A my byli dobří, díky našim pěstounům. Dali nám tolik. Tak nás milovali."
Odmlčel se a jeho výraz byl temný.
Zaváhala jsem a poté se jemně dotkla jeho ruky. Trhl sebou a prudce na mě pohlédl, pak se napjatě usmál.
"V novém domově to bylo..." Michael se zarazil, naprázdno otevřel pusu, a poté potřásl hlavou. "Na tom nezáleží. Je to v minulosti. Nebylo to jednoduché, ne po lásce, kterou nám Patty a Libor ukázali." Hluboce si povzdechl. "O Kláře víš."
Kývla jsem.
"Co jsem ti neřekl... Potkal jsem ji. Velvet Mike. Je umělkyně, designerka a sochařka na volné noze a firma chtěla pár jejích kousků na výstavu. Taková náhoda. Jaká je pravděpodobnost, že se to stane, a že ten případ spadne na mou desku stolu? Že Velvet s rodinou odcestují do Francie a budou tam žít?" Zabručel zamyšleně. "Bylo to po Kláře, kdy jsem se, s pomocí přátel, dal nějak dohromady. Odjel jsem do Francie, poznal jednoho muže, který znával mou rodinu, začínal znovu. Viděl jsem to možná jako znamení. Že to nemusí být špatné. Že stále existuje druhá šance. Proč jinak bych ji potkal ve chvíli, kdy se zdálo, že bude vše v pořádku?"
Trhla jsem sebou, jelikož už teď jsem věděla, že to neskončí dobře. Jelikož pohled v očích Michaela... možná jsem čekala bolest. Ale byla tam odměřenost a v jeho hlase takový cynismus.
"Chtěl jsem ji poznat. Byla podivně vyhýbavá." Hlas mého společníka získal podivný, odměřený tón a já na něj pozorně pohlédla. Jeho výraz neprozrazoval nic z jeho myšlenek. "Měl jsem si něčeho všimnout dříve. Náznaky byly všude. Ale já byl... zamilovaný.
Jednou jsme byli na večeři, když jí zazvonil telefon. Podívala se na něj, zbledla a krátce na to odešla, se slovy, že má potíže v ateliéru." Michaelova tvář se zkroutila od úsměvu, který nemohl být za žádných okolností nazván příjemným.
"Týden se neozvala. A pak, náhle, se opět chtěla sejít."
Můj společník lehce sklonil hlavu a jeho výraz byl temný. "Měla perfektní nalíčení. Ale když jsem ji lehce vzal za loket a chtěl ji vést ke stolu, trhla sebou. Nakonec jsem zjistil, že byla více méně celé modrá. Její bývalý manžel ji mlátil jako psa."
Dýchala jsem mělce, ani se nehýbala, můj společník vypadal jako polapený v noční můře a bála jsem se, že kdybych se prudce pohnula nebo vydala hlasitý zvuk, roztříští se, tak bolestivě napjatá atmosféra kolem nás vládla. Za očima jsem z nějakého důvodu měla Michaelovu tvář, na pohled jako vytesanou z granitu, když se potáhla pavučinou prasklin a roztříštila se.
"Měli spolu dcerku. Trpěla nějakou nemocí, už si nepamatuji jakou. Ale trpěla častými záchvaty. Nějak se stalo, že opatrovnictví dostal její manžel. Měl peníze, byl zajištěný. Velvet v tu dobu ještě ani nedodělala vysokou, neměla jméno. A tak ten bastard využil jejich dceru a Velvet ovládal."
"Nemusíš o tom mluvit, pokud to příliš bolí." Odvětila jsem měkce. Chladný úsměv, který mi Michael věnoval, mě znervóznil.
"Už jsem na konci, ma cheré. Následující rok a půl se dá shrnout velice stručně. Samozřejmě, že jsem ji v tom nenechal. Pomáhal jsem ji, jak jsem jen mohl, a nakonec dokázal, aby měl její manžel soudně nařízen zákaz přibližování." Vycenění zubů, které nemohlo být smíchem. "Společně s náklady na léčbu Anetky si umíš představit, že jsem do toho investoval nezanedbatelnou finanční částku."
"No." Procedila jsem.
"Mais oui. " Michael se tiše, břitce zasmál. "Jakmile bylo vše splaceno a vyřešeno, zamávala mi a i s Anetkou odjela do Ameriky. Zdálo se, že tam měla nějakého svého beau ." Jeho úsměv byl ostrý, když pomalu třásl hlavou. "Hrála dokonale. Byl jsem přesvědčený, že mne miluje. Nic jsem nepoznal."
Dlouho jsem mlčela. "Měl jsi to nejzkurvenější štěstí, jaké jsi mohl do vínku dostat." Pronesla jsem nakonec. Michael zamrkal, ale poté se rozesmál a konečně byl jeho smích normální.
"No, o tom se s tebou přít nebudu." Připustil jízlivě.
Vzala jsem jeho ruku do svých a políbila jej na kotníčky prstů.
"Budeš mít svou rodinu." Slíbila jsem mu a neodvracela pohled od jeho očí. "I kdybych měla zemřít, uvidím tě šťastného, dříve či později." Přísahal jsem.
Michaelův pohled změkl a lehce se dotkl prstem mé tváře, jako pírkem přejížděl po místě, kde byla schovaná modřina. Neopovažovala jsem se pohnout.
"Na to nemusíš přísahat. Už teď jsi moje nejdražší přítelkyně." Odvětil s něžným úsměvem.
Myslím, že mi v tu chvíli tak trochu zlomil srdce.

Jakmile mě Rika viděla, možná spíše mé brýle, zpozorněla. Jako by měla na tyhle věci radar.
"V domě nepotřebuješ sluneční brýle, kamarádko." Upozornila a zněla podivně smutně.
"Nejspíše ne." Usmála jsem se a sundala je.
"Kdo to byl?"
"Kdo byl co?"
"Kdo tě zmlátil?"
"Nikdo mě nezmlátil." Odvětila jsem klidně. Praxe právničky.
"Na pažích máš modřiny a jsi silně nalíčená. Alice, ty se líčíš jen decentně. Který z těch hajzlu to byl?"
Chvíli jsem mlčela.
"Baptist." Odvětila jsem s povzdechem. Rika překvapeně zamrkala.
"Sakra. Tipla bych to spíše na toho hajzlíka Michaela." Pozvala se ke mně do bytu. Vešla jsem a zavřela za sebou. Už druhý člověk, který okamžitě něco poznal. Aspoň vím, že mám dobré přátele, napadlo mě lehce sžíravě.
"Byla to nehoda. Byli jsme v klubu, kde tančí, a jeden ze zákazníků začal dělat bordel. Jeho kamarádi se k němu brzy přidali. Kluci se do toho brzy vložili. Byla to freakish  shoda náhod. Šla jsem k němu, snažila se mu říct, že je policie na cestě, když do něj jeden z těch pitomců prudce strčil. Rozehnal se, aby chytil rovnováhu, a praštil mě. Když si to uvědomil, vypadal vyděšeně." Zasmála jsem se, jelikož výraz čirého děsu na jeho tváři, v porovnání s tím, jak rozzuřený byl před chvílí, byl podivně komický.
"Hm." Rika mě dlouho sledovala, pak se zašklebila. "Jak ráda bych to na něj hodila, i já musím uznat, že to nejspíše byla nehoda."
"Visel mi pak na zadku celou dobu jako klíště. Slízl si posměšky od svých přátel, ale naprosto je ignoroval. Musela jsem mu vyhrožovat fyzickým násilím a nakecat mu pár hovadin, jinak se bojím, že by se nervově zhroutil on." Pobaveně jsem si odfrkla.
Rika se nesmála. "Kdyby tě ale udeřil záměrně, Alice," začala temně. "Utíkej od něj. Jakmile tě jednou udeří a ty to necháš být, udělá to znova, nic si nenalhávej. Skonči s ním, než to zajde až příliš daleko."
"To se ale nikdy nestane." Byl jsem si absolutně jistá. Bast by mi nikdy neublížil.
"Kdysi jsem udělala chybu, že jsem podobné chování omlouvala. A jak jsem skončila." Odtušila Rika trpce. "Je to tvůj život." Rika se na mě smutně podívala. "Neposer si ho tak, jak jsem to udělala já."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Vsuvka pět (kapitola 16.1) – Erika na jméně nesejde 15. 05. 2017 - 22:23
RE(2x): Vsuvka pět (kapitola 16.1) – Erika moira 16. 05. 2017 - 20:59
RE: Vsuvka pět (kapitola 16.1) – Erika na jméně nesejde 18. 05. 2017 - 00:15
RE(2x): Vsuvka pět (kapitola 16.1) – Erika moira 20. 05. 2017 - 13:52
RE(3x): Vsuvka pět (kapitola 16.1) – Erika na jméně nezáleží 20. 05. 2017 - 23:37
RE(4x): Vsuvka pět (kapitola 16.1) – Erika moira 22. 05. 2017 - 12:37