MV: Kapitola 3.

17. září 2010 | 19.48 |

Vím, že je to strašně krátké, ale na více jsem neměla čas. (VST má tak dlouhé kapitoly jen proto, že jsem je napsala předem...). Snad se kapitola bude líbit, nic moc se tu neděje, ale je to součást povídky, tak ať se líbí... m.

1 789. noc p.r.

Lesy střední Evropy

Přelom nastal noci 1 789. Tu noc... konečně jsme potkali lichého čaroděje. Už přes dva roky jsme opět cestovali (přísun sudých protivníku k našemu úkrytu byl opravdu neúprosný a navíc se z našeho okolí vytratila zvěř) a cesta nás dovedla až k němu. Jsem lichá. Narodila jsem se lichým a jako lichá byla vychována. A lichého jsem na první pohled poznala. Neakceptovala jsem ho, ale rozhodně jsem poznala rozdíl mezi jím a sudým.

Darien mě našel ve chvíli, kdy jsem obírala svou kořist z mrtvých čarodějů. Byli tři a snažili se nás, jak jinak, zabít. Erika jsem poslala napřed, ať se schová. Už dávno se smířil s tím, že né on mě, ale já jeho chráním. A už dávno se opět naučil, za pomoci mých očí (obrázků okolí posílaného do jeho vědomí) orientovat. Pomalu se stmívalo, čas, kdy jsou liší nejsilnější, nastvával.

,,Hej škvrně, co to děláš?" křikl na mě čaroděj, který se náhle zjevil. Věděla jsem, že přichází už když byl tak daleko, že jsem mohla nepozorovaně zmizet. Zmátlo mě, že ten čaroděj ale dělá takový hluk a napadlo me, že to bude natolik velký amatér, že mě možná ani neohrozí. Ignorovala jsem ho tedy a v klidu se narovnala. Ti tři čarodějové toho moc neměli a ani velikostí oblečení se Erikovy nepřibližovali, takže jsem kromě pírek moc věcí nevzala. Oprášila jsem se a klidně se na muže podívala. I tuto strategii už na nás s Erikem zkoušeli. Snažili se nás nalákat a hráli, že jsou přátelé. Tehdy, když se o to pokusili poprvé, nás málem dostali. Bála jsem se totiž o Erikův život a byla zoufalá... Ale znovu se na stejnou past nenchytám. Už jsem se chystala toho muže zabít, když jsem se zarazila. Pořádně jsem se na muže podívala a rozeznala něco, co mě zmátlo ještě více, než čarodějovo chování.

,,Ty jsi jiný..." odvětila jsem zmateně. Už velice dlouho jsme nikoho lichého nepotkali. V první chvíli mi nedošlo, že patří k nám.

,,Myslíš jiní, než ti tři?" zeptal se čaroděj a ukázal na tři mrtvé. Vypadalo to, že více, než tři ještě teplé mrtvoli ho znepokojuje, v jakém stavu jsem. Už přes dva měsíce jsem nenarazila na čarodějku a proto mé oblečení bylo v příšerném stavu. ,,No jasně, že jsem jiný. Ti muži jsou mrtví..." zavtipkoval čaroděj a když jsem se nezasmála, zvážněl a mírně se zamračil. Na prstech jsem nenápadně měla smrtící kouzlo (vypadalo to, že si toho ten muž VÁŽNĚ nevšiml), ale pořád jsem váhala. Muž přede mnou mě zajímal. Dodnes jsem vděčná své zvědavosti za to, že jsem čaroděje ihned nezabila. 

,,Ti mrtví jsou sudí, my patříme k lichým. Nevíš, kdo je zabil? Rád bych mu potřásl rukou.

" odvětil čaroděj opět vesele. Ale začal si mě pozorně prohlížet a já se, najednou a zničeho nic, za svůj vzhled zastyděla. On byl čistý, dobře oblečený. Já byla v roztrhaných a špinavých hadrech páchnoucích potem. Muž ke mě přistoupil a já se naježila, stále jsem se však nedonutila použít kouzlo smrti. Muž si promnul pramínek vlasů mezi prsty a zatvářil se rozpačitě. To, že na mě může sahat, bral jako samozřejmost a zřejmě mu nedělalo tak velké vrásky, jako Erikovi, že jsem žena. Přesto jsem z něj cítila něco jiného, než ze sudých mužů.... cítila jsem tam náznaky podřízenosti a úcty.

,,K lichým... ?" odvětila jsem tiše a něco v mých vzpomínkách se mi vrátilo. Ustoupila jsem od muže a on mě nenásledoval. Respektoval mé přání, což nikdo kromě Erika neudělal už doslova roky. ,,Já jsem lichá!" vzpomněla jsem si. Slova lichý a sudý jsem neslyšela jinak, než jako nadávku či pohrůžku a chvíli mi trvalo, než jsem si to spojila s tím, co mě učili rodiče.

,,Když jsi lichý... když jsi stejný jako já... nechceš mě zabít, že ne?" zeptla jsem se podezřívavě.

,,Ne! Já jsem umělec!" odvětil vesele čaroděj. Pak, jako by mu něco došlo ztuhl. ,,Počkat, to ty jsi je zabila?" zeptal se ohromeně a gestem paže obsáhly tři mrtvoly na zemi.

,,Ano! Snaží - snažili se mě zabít!" odpověděla jsem vyzívavě a čekala na to až se se mnou muž začne hádat. Byla jsem odhodlaná před ním mé stanovisko obhájit. Ale pak... jsem se zapotácela. Nečekaně se ozvala nějaká rána či zákeřné kouzlo, které mě zranilo. Svět se se mnou zatočil a já viděla, že se rychle blíží země. Nebo lépe řečeno jdu rychle vstříc zemi. Naštěstí svět potemněl. To bylo dobře. Temnota mě uzdraví. Horší bylo, že mě ti dva čarodějové zranili natolik, že mě k temnotě dohnali.

**

Darien mě tehdá odnesl do svého prozatimního doupěte. Byla to jeskyně, ale opravdu moc hezky upravená. Na mysl mi padly ty slova, které muž řekl: Jsem umělec! Matně jsem si vzpomínala, jak se matka zmiňovala o hlupácách, co píšou básničky a patlají barvami, místo aby bojovali. Matka těmito lidmi opovrhovala, přestože jsme u nich nejednou hledali úkryt. Takže tento muž je... umělec nebo hlupák? napadlo mě rozpačitě.

Že jeskyně je hezky opracovaná jsem věděla díky tomu, že stěny ozařovaly pochodně vysoko u stropu jeskyně. Dole byla tma, neproniknutelná tma, díky níž jsem si nedohlédla ani na své vlastní ruce. Tma byla uklidňující, protože k lichým patřila. Více mě spíše znepokojilo, že jsem ve tmě, ale nevím kde.

Až po nehezky dlouhé chvíli mě napadlo vyvolat oheň (oheň ani voda vyčarovat nejdou, mohou se jen vyvolat a živly se pak sami rozhodnou, zda nám příjdou na pomoc) a pak jsem se rozhlédla. Překvapilo mě, že jsem našla toho lichého muže ležet kousek ode mě. Ani né na délku paže daleko. On spal na hromadě kůží, já na... nějakém slámníku o hodně lepším, než čaroděj. Už jen to, že mi pravděpodobně dal svou postel o něm vypovídalo, že bych ho neměla zabíjet. Zmátlo mě, že mé smysli mě nevarovali, že v mé blízkosti je někdo cizí. Pak mě to podráždilo.

Najednou se u mě zjevil Erik. Posunky naznačil, ať si opět lehnu, že se není čeho bát. Nechápala jsem to, jelikož byla noc, čas, kdy liší mají být venku v noci a lovit, bojovat, když už jsou nejsilnější. Erik si však trval na svém a já po chvilce usoudila, že Erikovým instinktům budu důvěřovat. Díky absenci dvou důležitých smyslů se ty ostatní neuvěřitelně vylepšili a instinkty u něj pracovali dvakrát lépe, než u nejlepšího čaroděje. I má intuice vedle něj vypadala jako zanedbatelné předtuchy.

Erik necítil nebezpečí, tak proč si aspoň na okamžik neodpočinout? Lehla jsem si zpět na slámník a s děkovnou modlidbou poslala oheň zpět k matičce Magii. Po chvilce jsem usnula. A byl to první spánek po neuvěřitelné době, kdy jsem spala klidně a bez nočních můr.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 3. kerilia 05. 10. 2010 - 15:19