Vsuvka dva (kapitola 13.1) – Klára

9. duben 2017 | 11.58 |

13.1 – Klára
Seděli jsme v příjemné čajovně a já s rozkoší upíjela skvělý čaj. Název Gremlin mi toho moc neřekl. Ale popis vypadal poutavě, a ta chuť!
"Proč ti tak vadí karaoke bary, pokud se můžu zeptat?" broukla jsem. Michael mlčel. Loupla jsem po něm pohledem a zamrkala, když viděla, jak se rozvalil v polštářích a zamyšleně koukal do stropu.
"Krátkou nedostačující verzi, nebo dlouhou a trapnou?" zeptal se a v jeho úšklebku byla hořkost. Zpozorněla jsem. Nestávalo se často, že by se Michael podělil o střípky svého života, na druhou stranu dnes byl ve sdílné náladě. Zvýšili mu plat, dostal novou, větší kancelář – co člověk jako Michael může chtít více? Možná sexy sekretářku. Napadlo mě jen trochu jedovatě.
"Nemusíš o tom mluvit, pokud nechceš." Odvětila jsem a pečlivě přerovnávala svou konvičku a hrníček. Michael na mě vážně hleděl a pak se pousmál.
"Děkuji." Broukl. "Nechci o tom, mluvit, máš pravdu, byl jsem připravený odvykládat tu děsnou historku, kterou všem říkám." Michael zaváhal. "Ale..." S povzdechem se posadil a napil se. Uznale zamručel a broukl něco o dobré chuti. Pak si promnul obličej. "Možná je načase to někomu říct. Zdeněk si to tedy určitě myslel."
Mlčel a já nic neřekla, abych ho nevyplašila. Když mi Michael poprvé a zatím naposledy povídal o své minulosti, byl lehce opilý. Ne alkoholem, ale možná jen tím duchem Vánoc, který všude vládl. Řekl mi o své matce, dětství, životě... pokud to matka, dětství a život vůbec byly. Teď... on mi věří, došlo mi ohromeně.
"Bylo mi dvacet čtyři, měl jsem na své mládí nedostatek zkušeností, přesto skvělou práci. Dohodil mi to přítel. Zemřel, když jej uštknul nějaký had v Brazílii." Usmál se tesklivě. "Měl jsem prostorný byt, přátele, měl jsem vše, co jsem kdy chtěl mít. A pak jsem potkal Kláru." Michael se odmlčel a já se napjala, protože jsem cítila v jeho hlase ozvěnu bolesti. "Přilétla do mého života jako uragán, zpřeházela mi jej naruby, vše si brala a dávala zpět tak málo, přesto... přesto..."
"Jsi ji miloval." Dokončila jsem tiše. Michael na chvíli zavřel oči, a když se na mě pak podíval, viděla jsem v jeho očích nezvyklou zranitelnost. Kývl.
"Zní to ode mě podivně?" Ušklíbl se. "Zní to tak... poeticky. Ale já měl k básníkovi vždy daleko. Proto byla Klára jen krásná, jen chytrá a jen sebevědomá. Táhlo mě to k ní. Měla v sobě chuť do života, kterou jsem měl i já, oba jsme si chtěli užívat, ochutnat vše, co svět nabízel. Bylo jí devatenáct. Byla vyučenou kuchařkou, protože ji do toho matka donutila, a stále si stěžovala, jak toho lituje. Tak jsem ji navrhl, ať něco vystuduje. Že ji podržím. Pamatuju si, jak se na mě tehdy podívala." Michael se zadíval do dálky, v očích roztoužený a bolestný pohled. Pak mu výraz ztvrdl.
"Měla ve tváři lstivost a až dnes si uvědomuju, že nejspíše i vypočítavost. Přijala. Žili jsme spolu přes čtyři roky, miloval jsem ji, i když mi dělala naschvály, i když mě podváděla, i když jsem někde hluboko v sobě věděl, že ona mě nemiluje. Zhruba měsíc před mými devětadvacátými narozeninami mě pak pozvala do karaoke baru. Skřípalo to mezi námi a oba jsme karaoke měli rádi, myslel jsem, že se chce usmířit." Michael se odmlčel a mimoděk sevřel pěst, pohled zabodnutý na jedno místo na polštářku před sebou. Nebylo to za ním, ani tři roky zpět.
Děsilo mě, že poznávám další stánku jeho osobnosti, jako by už tak nebylo těžké se do něj opět nezamilovat. Sledovala jsem jeho pěkné rysy a uvědomila si, že má okolo očí a koutku rtů jemné vrásky, kterých jsem si dodnes nevšimla.
"Zpívali jsme, byli na pódiu. A pak mě odkopla jako prašivého psa a řekla, že si našla nový život. Tam, na tom pódiu."
"No." Hlesla jsem mimoděk, a i když jsem to čekala, mohla jsem jen nechápavě zírat. Michael na mě pohlédl a rty mu zvlnil neveselý úsměv.
"Oui. Když jsem se vrátil do bytu, zjistil jsem dokonce, že jej Klára za naší, za nepřítomnosti nechala skoro kompletně vybílit. Proto se mnou byla venku tak dlouho." V hlase měl trpké pobavení. "Nedokázal... nedokázal jsem na ni podat žalobu. Nedokázal." Povzdechl si a hrál si s hrníčkem. Potlačovala jsem knedlík v hrdle, protože ač nechtěl, prosakoval Michaelovým hlasem žal. Chtěla jsem promluvit, chtěla jej utěšit, ale zachraptěla jsem: "Mrzí mě to." a okamžitě zmlkla.
Zavřela jsem oči a udiveně si uvědomila, že mi po tváři sklouzla slza. Tak moc mi to bylo líto, tak moc jsem chtěla ochránit toho muže v minulosti, který miloval tak, že se rozhodl už nemilovat, aby znovu nepocítil tu bolest. Co jiného by znamenalo jeho kurvení? Nejspíše byl nejlepší ve škole, všechny holky na něj letěly, a pak nedokázal být dost dobrý pro tu jedinou, kterou miloval.
"Merde, Al, neplač!" Vyhrkl Michael a nejistě mě poplácal po ruce. A to mě dorazilo, nedokázala jsem to zadržet a najednou bulela jako husa. Jesus, jeden z těch legendárních ženských záchvatů pláče. Pro mě premiéra.
Michael na mě hleděl s překvapením rozšířenýma očima, taky náznakem paniky, nakonec si mě stáhl do náruče a nemotorně mě plácal po zádech. Přišlo by mi to vtipné, kdybych kvůli vzlykům nemohla popadnout dech. A tak jsem se mu prostě přitiskla k hrudi a brečela dál.
Možná to ani nebylo mnou. Dvě kóje dál měli vodní dýmku studenti. Vzpomněla jsem si na vlastní léta na univerzitě, na rok, kdy matka zemřela, a rozplakala jsem se ještě více. A můj společník mě objímal, houpal se mnou v náručí a konejšil mě.
"Nevěděl jsem, že jsi až tak dobrá posluchačka. Příště budu s tesklivými příběhy zacházet opatrněji." Broukl nakonec zvláštně něžně a pohladil mě po vlasech. Zasmála jsem se.
"Neměla bych utěšovat já tebe?" hlesla jsem.
"Pozdě." Odtušil pobaveně. Usmíval se zvláštně, takový úsměv jsem u něj ještě neviděla. Byl jemný, vypadal, že šel od srdce. Odvrátila jsem se, protože mě znervózňoval. Protože byl nádherný. Povzdechla jsem a otřela si oči. Vylovila jsem z kabelky kapesník a vysmrkala se, jako správně vychovaná dáma tiše. Vytáhla jsem zrcátko a pak si opatrně utřela oči. Řasenka kupodivu mé slzavé údolí přežila a make-up jsem na sobě dnes neměla.
"Čtyři roky a ty jsi zůstával? Proč? Nejsi hlupák, ani z těch, kteří by se nechali využívat. Tak...?" Otočila jsem se nakonec na Michaela, musela odvést pozornost od sebe, jinak studem zemřu. A říct mu, že mě to mrzí, rozbulím se znova.
"Asi jsem to věděl. Ale Klára mi dávala vše, po čem jsem vždy toužil, co jsem nikdy neměl. Dávala mi málo, ty mi dáváš více, a to jsi jen kamarádka..." Michael se ušklíbl. "Ale to jsem tehdy nevěděl, v dětském domově jsem nebyl zrovna oblíbeným kloučkem, skoro vždy jsem se prosazoval sám, sám za sebe. A tak jsem byl i za to málo rád. Nechtěl jsem to ztratit." Michael si povzdechl a v tom zvuku bylo více, byly v tom roky šikany v děcáku, roky samoty a rivality na pracovišti, roky chození od jedné cizí postele do druhé, a ztráty naděje. Zase mě pálily oči.
"Ona..." začal, ale zmlkl a prudce zatřásl hlavou. "Nechme raději už minulost spát." Odvětil temně a v očích měl stín. Natáhla jsem se a pohladila jej něžně po tváři. Chtěla jsem to vědět, ale Michael zjevně už více říct nechtěl. Místo toho se podíval na mě a utřel mi palcem další slzu.
"The fucking whore didn't deserve ... nestála ani za kousek z tebe, Michaeli, pamatuj na to." Znovu jsem se kolem něj omotala a má jen napůl dobrovolná oběť si s povzdechem opřela bradu o mé temeno.
"Možná." Souhlasil tiše. "A ty?" zeptal se po chvíli a do hlasu se mu vrátila rozvernost. "Kolik ze mě si chceš zasloužit ty?" Skoro jsem viděla jeho úsměšek a sama se do jeho hrudi usmála. Slyšela jsem bít jeho srdce. Tak intimní věc. Tohle by přátelé dělat neměli. Když jsem cítila, že rudnu, věděla jsem, že dělám něco zakázaného a odtáhla se.
"Ty? Ty si naopak nezasloužíš mě. Sni dál!"
"O tobě s radostí. Raději nahoře nebo dole?" zeptal se s nevinným výrazem.
"Možná v příštím životě."
"Jsem ateista. Ale máš pravdu." Zádumčivě se odmlčel, pak na mě lstivě pohlédl a krásně se usmál. "Ve stoje je to občas prostě nejlepší."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Vsuvka dva (kapitola 13.1) – Klára mira 09. 04. 2017 - 22:44