VV: 37, kapitola

37, Samci staré krve

Nebyla si jistá, jak přesně se to stalo. Seděla ve stínech a jedla večeři. Pozorovala u toho jednoho elfa, který z nějakého důvodu upoutal její pozornost, a náhle byl s ní, ani si nevšimla, kdy se přiblížil.

Starý elf, starší než většina vojáků. Nevypadal ani se tak nechoval, ale Ekathe byla julir'aegi a poznala dalšího ze staré krve, stejně tak vycítila moc, která přicházela s věkem. Také jí trochu připomínal jejího Mistra a tatínka, prostě elfy staré školy.

"Zdravím," broukla.

"Potřebujete pomoc," odvětil tiše.

"Prosím?" překvapeně se k němu otočila.

"Už pár dnů vás pozoruji. Nemůžete tak pokračovat."

Zírala na elfa vedle sebe a uvažovala, zda se zbláznil. Jenže i kdyby to tak bylo, jeho aura ji přitahovala. Byl to klid, mír, vyrovnanost. Podobně jako u Noeraeho, instinktivně se cítila v bezpečí, protože její smysly zachytily, že by pro ni tento elf položil život. Starší samci byli takoví.

"Co je se mnou špatně?" zeptala se zvědavě a vložila si do úst sladkou bobuli.

"Nic s vámi není špatně, jste pouze ošklivě zraněná."

"Co mám udělat?" Upřímně nečekala žádnou odpověď, proto ji překvapilo, když elf vyrovnaným hlasem popsal tucet mentálních cvičení, která měla každodenně provádět. A pak, bez dalšího slova, odešel.

Elfka si dala do pusy další bobuli a zkoumavě sledovala, jak se vytratil mezi stany. Zvláštní.

*

"Zdají se tak vzdálení," odvětil zamyšleně Jor. To bylo Majorovo pravé jméno, slovní hříčka jeho podřízených. Slyšela je občas, jak jeho hodnost dobromyslně zkomolili na něco znějící jako "mů-jor". Můj Jor. Ekathe se to líbilo.

"Kdo?" Ležela mu na hrudi a zamyšleně kreslila znak lenosti na jeho rameno.

"Královská rodina. Dnes jsem slyšel, že Princ Dariae přežil další útok, jeho Otce dva – a to jsou ty, o kterých víme. Já... elfská teritoria jsou všichni elfové, proč tolik záleží jen na nich? Bojujeme všichni. V téhle válce máme mnoho vůdců – kdyby zabili Krále a jeho rodinu, opravdu bychom padli? Zdá se mi to," Jor se odmlčel, když se jeho milenka prudce posadila a natáhla se po své uniformě. "Ekathe?"

"Sklapni."

"Zlato," natáhl se po ní překvapeně.

"Jak o tom můžeš... yšeš'da, Jore! Copak nechápeš..." zelenooká znechucená svou neschopností se vyjádřit zuřivě potřásla hlavou a dokončila oblékání.

"Prosím, Ekathe, omlouvám se, že jsem tě rozrušil. Já... nepřeji Královským nic zlého. Jen mi přijde zbytečné na ně takto útočit."

"Pokud Král padne, zlomí to teritoriím vaz," zabručela temně.

"Jak?" Major se narovnal a založil si ruce na prsou.

"Copak to nevidíš?"

"Máme několik vůdců schopných vést naši rasu, a jsme elfové, změna je naší přirozeností!"

"Daay. Nebo shledáváš Matku všech jen malou komplikaci?"

Major strnul. "Cože?"

"Vůdce elfů musí uzavřít pakt s Bohyní, a nikdo není dost silný, aby dokázal Matku všech upokojit poté, co jí zavraždí její chráněnce."

"Zlato, neříkej hlouposti."

"Co přesně je hloupost?" pohlédla na něj.

"Otec ohně nás ochrání," odvětil prkenně. Ekathe sklopila hlavu, aby neviděl její výraz. Zklamání.

"I bez toho by to morálně zmrzačilo teritoria. Královská rodina nás milénia chránila, byla našimi vůdci. Prosperovali jsme pod jejich vedením, byli šťastný národ. Jsou dobrými vůdci. Nezničila je válka, i když by mnohé zlomila. Navíc s Daay."

"Ty je miluješ," odvětil Jor, který ji pozoroval. Pohlédl stranou. "Vím, že mnoho to vidí jako ty, ale já... já to nikdy nedokázal. Musel bych vidět jejich práci, přijímat jejich rozkazy, abych je respektoval, abych za ně položil život. Oni řekli, že budeme bojovat, ale jsou to vojáci, kteří mi hlídají záda, s kterými bojuji. Které vidím umírat."

"Co Princ Balrae? Náš generál?"

"Ty jsi ho snad někdy viděla?" zeptal se Major vyzývavě. Ale postřehla jeho lehké zaváhání. Balrae sice byl princ, ale pro něj byl především voják. To bylo vše, co Jor respektoval. Armádu.

Nevěřil. Nevěřil v Daay, nevěřil v Královskou rodinu.

Došla k němu a objala ho. "Já v ně věřím. Vadí ti to tolik?"

Major si ji k sobě přitiskl. "Já vím, že věříš. I když to nechápu, respektuji to."

"Opravdu?"

"Vyslouží mi to ještě jedno rychlé číslo s tebou na kolenou a tvými rty kolem mého ptáka?" broukl a zasmál se, když ho praštila.

Ekathe si povzdechla a hraně zklamaně zavrtěla hlavou. "Stejný jako všichni ostatní vojáci. Myslíte jen na jedno."

"Tři věci," opravil ji hravě a rozvazoval jí uniformu.

"Nech mě hádat: jídlo, sex a dobrá rvačka."

"Skoro i v tomto pořadí. Znáš nás samce tak velmi dobře." Políbil ji na krk a znovu jí svlékal uniformu. Kůže na kůži, pocit vzrušení a čiré přitažlivosti. Sex.

Pouze maso. Žádná magie. Protože Jor, stejně jako ona, magii vůbec neovládal. Ale na rozdíl od ní to bylo proto, že neměl v žilách ani kapku julir'aegi a jeho energetická hladina byla až směšně nízká. I někteří míšenci byli mocnější než on.

Nějak je to sbližovalo více a Jor jí hodně pomáhal, zvykat si na svět bez magie. Většinou to zvládala jako dospělá samice. Ale byly chvíle, kdy ležela po probuzení a svět se jí zdál příliš. Obvykle by vstala, pozdravila zemi a dala se do práce. To... nabourání celého jejího rituálu ji zraňovalo, protože jí to dávalo ještě větší pocit vykořeněnosti. Nemluvě o pár ambiciózních seržantech a nadporučících, kteří chtěli její jednotku a hlasitě protestovali, že zůstala velitelem, i když nemohla performovat většinu svých povinností důstojníka. I s tím měl Major více než hodně zkušeností a dal jí dost dobrých tipů. Také upozornil, na koho si dát pozor.

Pomáhal jí hodně. Vlastně, jelikož Kalous záhadně stále nedorazil, nebýt jeho, nejspíše by to nezvládla. Vyřešil její problém se zásobami. Zařídil dodávku znecitlivujících jedů, když přišly rozkazy ohledně boje. A v noci se milovali, krátké, intenzivní chvilky, kdy oba upouštěli páru po těžkém dni, nepříliš náročná aktivita, protože oba mívali málo energie. Přesto to bylo tak nějak příjemné, více než sex s kdejakým elfem.

Byli si blízcí.

Byla tam pro něj, když poslal jednotku prověřit zvěsti o výskytu lidských zvědů, a tu jednotku zmasakrovali, jelikož tam bylo celé ležení.

On zase pil jedy s ní, když ji zemřelo osm elfů v rutinní obhlídce zásobovacích tras.

Hory, hory byly synonymum pro zatracené partyzánské války, obě skupiny se zákeřně přepadávaly, jednoduché mise se stávaly obtížnými a staré dobré masakry bývaly druhy úkolů, po kterých vojáci prahli nejvíce, navzdory číslům v jejich neprospěch. Ztráty byly katastrofální. Měsíční hory, to byla nefalšovaná noční můra. Ne zrovna místo pro vojáka, který patřil do války. Spíše pro vraha.

Leželi v objetí a usínali, když io prošlehl táborem.

Další zrada a zítra je čekala poprava. Někdo napadl Zaašaje. Poslouchali jména a pochmurně mlčeli.

Ekathe se roztřásla, nemohla si pomoct. Když se ujistila, že ani jedno jméno nebylo někoho patřícího jí, náhle na ni vše dopadlo. Už tak čekala, kdy na to dojde. Kdy půjde hořet se svými chlapci.

"Šššt, zlato, mám tě," mumlal Jor a objímal ji. Přestože se Major stal jejím dobrým přítelem, nemluvě o tom, že se jako milenci znali lépe než oni sami, přesto si na chvíli přála, aby to nebyl on, ale Kalous, kdo ji držel. Protože přes veškerou Majorovu sílu a odhodlání, byl do hloubi duše voják, myslel jako voják, což nejspíše byla část důvodu, proč respektoval své nadřízené, ne Královskou rodinu. I s jeho bojovými schopnostmi by ji Jor neochránil před intrikami první.

Nejspíše k ní něco cítil.

Ale kdyby Zaašaj vyhlásil, že je zrádce, trhalo by ho to na kusy a musel by navštívit rie'ymue, aby nezešílel, ale věřil by mu. Jor věřil v Zaašaje se skoro fanatickou oddaností. S vojenskou povinností, kdy věřil v armádu, která pro něj byla rodina... následoval by rozkazy.

Myslela si, že je jako on. Nekomplikovaná.

Jenže ona byla také julir'aegi. Ovládala elfské písmo a jeho psaní, které obsahovalo zprávu v jediné kompletní runě, to měnilo vzorec myšlení. Elfové museli myslet od začátku i na konec sdělení. Jeden aspekt mohl být přečtený a plynout lineárně s liniemi. Další dva, emocionální podtón z působení na duši a to, jak ovlivňoval mysl a sděloval i tajné zprávy, to už bylo kapánek těžší vystihnout dokonale hned napoprvé. Předvídat, kombinovat a přetvářet, aby byla zpráva dokonalá a elegantní a všechny tři tóny v rovnováze, vyžadovalo od pisatele mnoho.

Z každého staré krve to tak trochu dělalo intrikána, jakkoliv se tomu bránil. Byl tak vycvičený, neuměl to nevidět, když už jednou prozřel. K čemu vedly různé činy a jak následky ovlivňovaly celkový obraz.

Ekathe se bála, protože plukovník na ni i měl dost, pro co by ji mohl poslat na hranici.

"Zlato, prosím," šeptal Major a pevněji ji sevřel. Neměl rád, když byla vyděšená, nenáviděl to. Býval tak napjatý a podrážděný a nevydržel příliš dlouho s ní, protože ho zaplavovaly její emoce, které neovládala.

Byl samec. Především voják žijící okamžikem, vychutnávající si každou chvíli, kdy žil. Nerad otevíral témata plná citů a dlouhých, hlubokomyslných řečí. Ve skutečnosti byl velmi jednoduchým samečkem, který přišel z farmy a stal se legendou mezi vojáky, a přesto si zůstal věrný a nikoho nenechal, aby na to zapomněl. Bojoval za své spolubojovníky jako drak. Odmítal luxus svého postavení ve prospěch zachování své duše. Zabořila mu obličej do hrudi.

"Ekathe?"

"Co když to příště budu já?" zašeptala.

"Nebudeš," odvětil jistým hlasem Major. "Nemůžeš být elfkou, kterou znám a kterou zbožňuji, a zároveň být zrádce."

"Poslední popravy se zdají tak nahodilé a nesmyslné..."

Tentokrát to byl Major, kdo strnul. Jako ona nesnesla řeči o smrti Královské rodiny, on nemohl vystát pomluvy vůči Zaašajovi. "Ekathe, ty nikdy na hranici neskočíš."

"Jak to víš?"

"Slibuju," zašeptal jí do vlasů a políbil ji na spánek.

Podivně, zelenookou ten slib uklidnil, protože v něm byla taková jistota. A teplo Jorova těla, jeho paže kolem ní... konečně se uvolnila a dovolila si v Majorově objetí usnout.

*

Její čarodějové se na ni podivně dívali. Nejen v tu chvíli, ale už nějakou dobu. Dokonce i Lorafa ji čas od času sledoval se zvláštním, rozporuplným výrazem.

"Co?" nevydržela to nakonec.

Garen, vůdce čarodějů a nejstarší z nich, se na ni lehce rozpačitě podíval. "Vaše magie, pane."

"Ano?"

Čaroděj si rozpačitě promnul pravé ucho a pak jí pokynul, ať ho následuje do soukromí jeho stanu. Posadil ji, nabídl jed, tak formální a dobře vychovaný. "Každá bytost má magii," začal, "většina bytostí s ní vyrůstá a přirozeně se naučí ji ovládat, krýt se. Vy jste ale výsledek nehody, která vás o takové ovládání obrala a vaše magie teď volně proudí skrze vaše tělo, zemi, po které kráčíte, tančí ve vzduchu kolem vás. Pro nás je to znak... nedostatečné kontroly. Je to..."

Garen si prohlédl její velmi pečlivě neutrální výraz. "Dobrá, představte si mladého samce, který má poprvé milenku a ejakuluje předčasně. Pocit studu a nemístnosti. Tak se čaroděj cítí, kdy je jeho moc tak otevřená a uniká, jako ta vaše." Tak byste se měla cítit i vy, viselo nevyslovené.

"Má moc uniká."

"Máte ve skutečnosti hlubokou studnici moci, předpokládám, že to máte zděděné po předcích. Vše to jako vortex rotuje kolem vás a je nepříjemné to vnímat."

Poručík si promnula pravé ucho, které jí podrážděně cukalo. "Jste si vědomi, že nedokážu dokonce ani pozdravit zemi?"

Vzdušný čaroděj odvrátil pohled, v jeho auře směs lítosti a hrůzy. "Ši. Víme to."

"Nedokážu se ovládat. Takže si budete muset na moje magické ejakulace zvyknout, jelikož s tím nemohu nic udělat. Omlouvám se za způsobené nepohodlí, ale je to tak."

"Je to nebezpečné. Nekromanti by vás díky tomu mohli sledovat nebo dokonce vysát," zamračil se čaroděj. "Ve skutečnosti jsem ale chtěl mluvit o něčem jiném." Garen zaváhal.

"Ano?"

"Možná..." elf si povzdechl. "Sleduji vás už od Bílého tesáku. Přestože se míra vyzařované magie pomalu lepší, i když nevím proč, stále je to příliš. Myslím, že bychom vám mohli pomoct. Je to... není to obvyklý koncept a obvykle je opovrhovaný, ale byl by elegantním řešením naší situace."

Garen byl politický tvor, nejspíše přišel z Dvora. Alespoň z kadence jeho řeči měla ten pocit. "A co je to?"

"Máte sílu, která latentně leží a hromadí se ve vás."

Jako studnice moci Rewa a Lika, napadlo Ekathe, proto kývla.

"Kdybyste alespoň jednou týdně vždy dovolila skupině čarodějů část odčerpat, alespoň aby se zjemnilo ostří, které to má teď, pomohlo by to. I vy byste byla klidnější a vyrovnanější, a my byli silnější, což v boji vždy pomůže."

"Není to proti vašemu kodexu?" napadlo ji. Nic proti tomu neměla, stěží se svou magií pár desítek let bude něco dělat, pokud někdy, takže to znělo jako dobrý nápad.

Garen se zašklebil a nějak to na jeho tváři dokázalo vypadat velmi sofistikovaně. Byl to velmi uhlazený elf. Způsobovalo to mezi vojáky nepohodlí, jelikož vycítili, že Garen ne úplně patřil mezi ně.

Ekathe ho ale z nějakého důvodu měla ráda, už od chvíle, kdy ji velmi formálně požádal, zda může pod svá křídla vzít i její čaroděje a byl upřímně potěšený, když neměla námitky. Nabídla mu, že tajně sežene jejich čarodějné nástroje a bude jim hlídat záda, když jí slíbí, že se budou řídit jejími rozkazy a budou diskrétní a chovat se jako hodná ílška. Velmi šarmantně jí poté složil poklonu a ten elf, zatraceně, by mnohé dokázal donutit uvěřit, že nebe je zelené a země je modrá a Ekathe je nejkrásnější duší procházející se po elfských teritoriích.

Vzdušný čaroděj ji sledoval. Uvědomila si, že nejspíše něco řekl, ale ona byla ztracená v myšlenkách. Byl však příliš zdvořilý, aby na to upozornil, a když se ujistil, že poslouchá, pokračoval: "Kvůli těm zrůdám na severu a jejich zvěrstvu se na to momentálně nenahlíží s oblibou, ale pokud je dar dobrovolný, iš, neporušujeme naše pravidla."

Prohlížela si ho a mimoděk ji napadlo, zda toto žonglování s pravidly způsobilo jeho pád na první. Dost věcí se dá tak lehce překroutit, a když někdo tancuje na hraně příliš dlouho...

"Nezpůsobí mi to nějaké problémy? Zpomalená regenerace, únava, snížení vytrvalosti? Nebude to permanentní?"

Garen se poctivě zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou. "Permanentní určitě ne, budeme čerpat energii, ne váš potenciál. Museli bychom vzít mnohem více, abychom vaše tělo ovlivnili tímto způsobem. Neuvědomujete si, kolik magie v sobě máte, pane. Je to jako," Garen nespokojeně mlaskl, když se snažil najít přirovnání. "Jako jarní tání ledu. Je to tak ohromné, že musíte mít stovky čarodějů, kteří pečlivě odklání vodu, aby celou masu poslali zpět do moře a ona nepoškodila nic jiného. Kdyby ale tající vlny ovlivňovalo pouze devět čarodějů, elfská teritoria by byla zaplavená, a nezáleželo by, kolik vody by si pro sebe vzali."

"Nejsem tak mocná, abych byla přirovnávána k ledovcovým vlnám," podotkla suše.

Garen na ni vážně pohlédl. "Ať vám zabránilo studovat magii cokoliv, pane, nedostatek potenciálu to nikdy nebyl. Schopnost držet dostatek energie možná, talent pro formování také není vyloučený, ale moc, tu máte zděděnou po předcích a je jí hodně, věřte mi. Čím více moci, tím více energie k sobě stahujete, přirozeně přijímáte od země a okolí a skladujete to v sobě. Kdybyste mohla magii používat..." Garen si smutně povzdechl.

"Moc se prohlubuje také užíváním. Byla by z vás tak skvělá čarodějka. Velká určitě. Takto, čím méně ji používáte, tím více stagnuje. Bojím se, že jednoho dne nastane stav, kdy započne proces poklesu. Magie začne z vašeho těla unikat a ani zděděná moc tomu nezabrání. Kdyby na to došlo, doufejme, že to nebude permanentní a že do té doby získáte část citu pro magii zpět a zabráníte tomu. Byla by to taková škoda. Dávejte si na to pozor, poručíku. Cvičte s magií, i kdyby to byly jen drobnosti. Nenechte ji spát."

"To rozhodně budu," odvětila Ekathe temně. "Mohlo by se stát, že by mě opustila magie úplně? Stala bych se... člověkem?"

"Šílení, to ne," zasmál se vzdušný. Smál se hodně, tento elf. Vypadalo to, že ho zrada na první jako jediného nezasáhla. Vrhl se do své nové jednotky se zápalem, pomáhal, kde se dalo, radil a rozesmíval. Byl úctyhodný charakter. Připomínal jí tatínka, a to vždy byla dobrá věc.

"V podstatě je to takhle," pokračoval. Rád vysvětloval. "Část vás, i kdyby vaše maso nedokázalo udržet ani kapku magie, je stále napojená alespoň na váš jyn, a ten vás spojuje s Věčným stromem, zemí. Elfové jsou bytostí magie, neexistuje elf bez ní. To je protimluv. Ve vašem případě by to muselo probíhat několik tisíc let, než byste se dostala do takového stavu. Jak jsem řekl, máte hodně moci."

"Nikdy jsem nedokázala nechat ani vyrůst rostlinku, a to ještě předtím, než začaly mé problémy s magií," podotkla.

"Nejspíše jste se dívali špatným směrem," pokrčil vzdušný rameny.

"Cože?"

Čaroděj se na ni něžně usmál. "Pro většinu elfů je přirozené mít blízko k přírodě. Ale Královští vždy byli jiní, a to nejen pro jejich nestejně barevné oči. V mnoha rodinách se jako primární talent dědilo něco, co bylo takřka v rozporu s Kath. Myslíte si, že Královská rodina dokáže pěstovat květiny? Až na výjimku v princezně Eudaelee, která má afinitu k zeleni, jejich síla leží v kameni, který je jejich primárním talentem a který bohužel přirozenou elfskou magii více méně neguje."

Ekathe na elfa zírala.

A hned na to ji v mysli bleskla vzpomínka, na písečné démony, a jak lehce písek na její zavolání odpovídal. Zamrkala, šokovaná.

Garen se na ni zkoumavě podíval. "Pane?"

"Já... nic. Asi máte pravdu, čaroději. Děkuji za vysvětlení."

"Bylo mi potěšením," pronesl čaroděj upřímně a stále si ji prohlížel. "Zvážíte naši nabídku?" zeptal se nakonec.

"Nabídku?" Ekathe, myslí stále u faktu, že celý život možná nebyla zklamání pro rodinu, i když byla kukaččí mládě, se donutila soustředit. "Ach. Jistě. Nemusím to zvažovat. Jen to naplánujte tak, aby nás to nedostalo na hranici."

"Qi, pane," usmál se a uctivě se uklonil. Odcházel a poručík ho sledovala. Garen byl rozhodně tvor Dvora. Když ne řeč, ta poklona to prokázala zcela jistě.

Byla ráda, že na něj narazila. Že ho zachránila. Ten vzdušný čaroděj byla osobnost, která nikdy neměla skončit v šílenství zvaném válka. Měl být učitel. Měl vést killores. Ne skončit jako křivě obviněný zrádce na první, kde se to hemžilo zrádci, ale podivně žádný z nich nekončil u špalku, s plameny olizující mu maso.

Musí je dostat pryč. Musí je dostat na druhou. Musí ochránit své chlapce.

Začínala z toho pro ni být mantra.

*

"Má mentální cvičení jsou velmi účinná, ale ani ona by nedokázala spoutat vaši moc tak rychle," ozval se za Ekathe hlas. Elfka se prudce obrátila, mezi prsty jehlice. Kdo se k ní dokázal dostat nepozorovaně?

Byl to Sar, elf, který ji před pár týdny navštívil při večeři a zadal jí ta mentální cvičení. Zjistila si o něm, že byl už delší dobu na první. Zvěd, a zatraceně dobrý. Zaašaj mu nevěřil, ale jeho informace vždy byly tak dobré, že se ho nechtěl zbavovat. Nemohla zcela potlačit instinktivní důvěru, kterou k němu cítila, a nedlouho poté, co se na něj začala vyptávat, tvrdě usadila pár vojáků, kteří roznášeli pomluvy, že byl zrádce. Od té chvíle nezaslechla proti Sarovi jediné křivé slovo. Byla přeci jen hrdinka Bílého drápu.

"Prosím?"

"Váš problém s magií. Už nezáříte jako maják. Což je dobře." Elf si ji prohlížel.

Postavila, byla v pozoru, ale po chvilce zavrtěla hlavou a sedla si. Popadla misku s večeří. Mávla na něj, ať se k ní připojí, a zvěd to, po chvilce zaváhání – a rychlém pohledu okolo – udělal. "Tak co mi chcete říct, Sare?"

Samec na ni tázavě pohlédl.

"Pochybuji, že byste přišel, kdybyste něco nepotřeboval."

"Obvykle ne." Sar se pousmál. "Ale, zvláštní náhoda, byl jsem v okolí a chtěl vás zkontrolovat."

"Zjistit, proč má moc už tolik neuniká," hádala.

Věnoval jí mírně rozpačitý pohled. "Jsem v táboře vždy jen krátce, a vy také. S mou prací nemám příliš času na cokoliv jiného," odvětil s pokrčením ramen.

"Proč se o mě tolik zajímáte?"

"Z části proto, že jste bezdůvodně pomohla vy mně. Qi," lehce se uklonil a zelenooká mávla rukou.

"Vedlo by to jen k problémům," odtušila.

"Také jste Matka, což mě zaujalo především," dodal jednoduše a Ekathe zaskočilo a začala kašlat.

"Já... myslím, že někteří by to o mně mohli tvrdit, ši," souhlasila a vrhla na svého společníka postranní pohled. Opravdu jí připomínal staré elfy a navzdory sobě se v jeho přítomnosti cítila uvolněně.

"Ti, kteří to nedokážou vycítit, se nedívají správně." Sar vytáhl z vaku, který měl vedle sebe, košili a začal ji spravovat. Stručně a věcně jí přitom popisoval stav na první frontě, ptal se jí na názor a celou dobu ji zvláště pozoroval. Nemohla se zbavit pocitu, že ji zkouší, jen nevěděla jak a proč. Plynule přešel na téma mentálních cvičení, když se ujistil, že ta předchozí pravidelně cvičila – ani si nebyla přesně jistá proč, ale opravdu to dělala – a přidal jí další, a k tomu pár tipů, jak lépe ovládat své emoce. "Pokud vám pomáhají vaši čarodějové," změnil prudce téma, "držte je dále od Zaašaje a důstojníků. Od Majora taky," dodal po chvilce.

Ekathe na elfa ostře pohlédla.

"Jelikož nebudete ničemu jinému věřit, řekněme, že je Zaašajovi oddaný a prodal by je bez zaváhání. To stejné platí i o vás, cokoliv by to zahrnovalo." Než Ekathe mohla cokoliv říct, sbalil košili a vylovil z ní malý balík. "Tady, pro lepší náladu. Nezapomeňte cvičit, pomůže vám to."

"Co víte?" zeptala se ostře.

"Nepodíváte se nejdříve, co je v balíčku? Co když jsem tam nechal jedovatého dráčka?" zeptal se pobaveně.

Poručík pohlédla na pouzdro, které jí hodil, a smysly se ujistila, že tam nic živého ani nebezpečného nebylo. Nějak tušila, že by jí ten zvěd dokázal dát dáreček, ve kterém by bylo nemilé překvapení, i když ne za účelem jí ublížit, spíše... učit. Jako by byla mládě a on ji ukazoval svět. "Nic nebezpečného," zamumlala si pro sebe. Sar, kterého sledovala koutkem oka, se pousmál. Když pak dárek rozbalila, zamrkala a chvíli jen zírala.

Tři tucty dávek Železné odvahy. Jeden ochutnala a rozpoznala kvalitně namíchané jedy. "Šílení," zamumlala překvapeně. "Jak jste věděl..." Ekathe vzhlédla, ale elf byl pryč.

*

"Proč je na první tak málo samic?" zeptala s Ekathe u oběda. Bylo to poprvé po dvou týdnech, kdy se s Jorem viděli, a i tak měli jen krátkou chvíli, než zase odjede na jednu z jeho nekonečného řetězce misí. Až se vrátí, bude ona na půli cesty k Bílému drápu, který se zdál křižovatkou dvou zásobních tras – lidské a elfí.

Temní věděli, že se v tom úseku kilometry daleko nedalo projet nikde jinde. Kdyby elfové ten průjezd také nepotřebovali, prostě by ho zasypali a pokoušeli se lidi vyhladovět. Jenže kamenitá půda znemožňovala bez extrémního úsilí šamanům cokoliv vypěstovat a jiné zásobní trasy by zabraly příliš mnoho času a byly příliš riskantní, aby si troufli je použít.

Ekathe vždy přišlo zvláštní, že se na první vědělo, kudy lidem přicházely zásoby, ale nedokázali to nijak využít. Vždy jezdily tak těžce chráněné, v okolí průjezdu se nedalo nikde pořádně skrýt ani vytvořit nějaké slušné obrany pro tábor. Příliš mnoho individuálních děr v obraně, kdyby se rozhodli tábořit přímo v průjezdu. A navíc to bylo příliš daleko od Měsíčního jezera.

Poručík mnohokrát uvažovala, proč prostě průjezd nezničí a na první to nezabalí. Malá skupina mocných čarodějů by pak strážila Měsíční jezero, a s jejich napojením na něj by je nedokázala porazit ani celá armáda Císaře. Zbytek jednotek by se poté přesunul na nějaký jiný post. Smysluplnější pro obě strany. Bylo to elegantní řešení, ale zřejmě z nějakého důvodu chybné. Mohla však postrádat nějaké klíčové informace. Co když nekromanti přišli na způsob, jak Měsíční jezero otrávit? To by pak dávalo smysl, proč držet Hory ve válečné zóně.

Přesto... neustálý boj o průjezd. Devadesát procent bitev se dělo právě pod Bílým drápem. Zbylých deset procent nebyli ani tak bitvy jako věčné šarvátky zákeřnických útoků a individuálních vražd.

"Ekathe?"

Poručík zamrkala a pohlédla na Majora.

"Promiň, říkal jsi něco?"

"Ty ses ptala," odvětil trpělivě, jedno oko v dokumentech, které byly na stole. Zelenooká se pro sebe usmála. Jor byl výbušný. Netrpělivý. Nesnášel, když mu někdo nevěnoval pozornost, když už se rozhodl říct, co si podle něj pozornost zasloužilo. Ale jí toleroval, když propadla myšlenkám, a byl zvědavý, co jí běželo hlavou. Mnoho z vojáků jí na rovinu řeklo, že se jim nelíbí, co Majorovi dělá. Že vypadal slabý, jako by ho měla na vodítku.

Něž jim potom Jor udělal z života takové peklo, že sklapli. Pitomci.

"Jen jsem utahaná. Půjdu po obědě spát, za tmy vyrážíme."

Jor vzhlédl od dopisů, které četl i během jídla. Nikdy nechtěla být důstojníkem, ne válka, ale všechno to papírování by ji zabilo. "Už? Myslel jsem, že dneska budeme spolu."

"Někdo stále mrví naše rozvrhy," usmála se nevesele.

"Podívám se na to," slíbil Jor nekompromisně. Začal papíry sbírat a zvedat se.

"Někam jdeš?" zeptala se elfka zklamaně.

"Já? Ne. My. Musím se se svou drahou řádně rozloučit, šílení a temní ví, kdy se zase uvidíme," zamumlal jí do rtů, když ji tahal od jídla. Rozesmála se. Jor někdy dokázal být nepředvídatelný a hravý jako mladý samec. Líbilo se jí to. Ale zároveň ji to nutilo uvažovat, jaký by byl, kdyby nebyla válka. Jací by všichni byli. Jak by skončila ona.

36, kapitola | Úvod | 38, kapitola