Nováček 7

7. leden 2010 | 20.18 |

7. kapitola: Hlava CpOSu

,,Au, to bolí!" vyjekla jsem spíše z pocitu musu, než z toho, že by to vážně bolelo.

,,Najednou je nám slečinka velice citlivá... taková jsi měla být, když jsi uhodila Edwarda, nádhero." odfrkla eMDé a dále mě táhla do schodů. Když jsem stanuly nahoře, eMDé bez zastavení zahla doleva a mě vlekla za sebou. Docela mě to přestávalo bavit.

,,Pust!" vyhrkla jsem a prudce rukou škubla. eMDé to sice čekala, ale nečekala to, jak jsem byla silná. I když jsem byla od přírody hezky štíhlá a pružná, svaly, které jsem si chtěla vypěstovat, se mi na rukou a nohou neobjevily. To ale neznamenalo to, že jsem silná nebyla... Z mých nesmyslných myšlenek mě vytrhl pohled, který mě překvapil. eMDé marně chytla balanc a nakonec se svalila dozadu. Uskočila jsem, ale Madam Dozorčí instinktivně mou ruku ještě více sevřela a já se, vyvedená z rovnováhy, svalila zpět.

Varovně jsem vykřikla, ale už jsem nemohla nic dělat. Rychle jsem se aspoň stočila do klubíčka a chránila si hlavu. První loket mi narazil do pevně zatnutého ramene. Skoro to nebolelo. Další rány ale ano. Podivně zkroucená noha, která asi měla zajistit to, že eMDé nepadne navzad, mě zasáhla do žaludku a já zalápala po dechu. Pak na mě dopadlo tělo. Nejdříve na střed mého těla, což mi mírně nadzvedlo hlavu a pak mě do hlavy s neuvěřitelnou silou kopla bota na vyském podpadku.

Zasténala jsem. Ta ženská, ač na to, podobně jako já nevypadala, byla těžká jako slon.

,,Kurva, ženská, slez ze mě!" neudržela jsem se a zanadávala jsem podle svého starého slovníčku, kde slovo kurva bylo stejně používané, jako sloveso být.

eMDé jen něco nesrozumitelně zasténala a začala se zvedat. Opřela se mi o pohmožděnou nohu a já si povzdechla. Nebylo to nepříjemné, ale to, že jsem si tu bolest nezpůsobila sama, mi nebylo zrovna příjemné.

,,Co se to tady... co jste to udělala Madam?!" vykřikl najednou někdo. Potáhla jsem nosem a ucítila v puse známou kovovou a mírně slanou pachuť krve. Olízla jsem si red. Krev mě vzrušovala... byl to stejný pocit, jako když jsem skákala z asi osmi metrového útesu do moře, když jsme byly s mými opatrovníky na dovolené.

,,Vy jste ale...." kráva... chtěla jsem říct, ale nedořekla jsem. Nechtěla jsem být zase až moc sprostá. Kdo ví, co by mi za to pánbíček udělal. Hřbetem ruky jsem si utřela krev, která mi tekla z nosu.

,,Požehnaná pane Bože, omluv mou neodpustitelnou chybu a opros mou duši od hříchů..." oddrmolila eMDé a rychle ke mě přiskočila. Úzkostlivě pozorovala krev na mé ruce a krev tekoucí mi z nosu. Vtáhla kapesník a chystala se mi s ním utřít krev, když jsem jí odstrčila. Ten pach na kapesníku byl k... zalknutí minimálně.

Vytáhla jsem z kapsy ten šátek od archíka a utřela si s ním krev z nosu. Jestli to tak půjde dále, tak budu mít tu přepážku na nosu opravdu úplně rozdrcenou.. a to jsem si slíbila, že už se nebudu prát.

Ale tohle ani nebyla bitka... nebyla, že ne?!

,,Ty.." spolkla jsem další nadávku na eMDéinu adresu a počítala do deseti. Mezitím jsem si pečlivě utřela krev z ruky. 9... 10...

,,Madam Dozorčí, vy jste se pomátla? Věděla jsete, že padám a ještě jste mě stáhla pod sebe?!" vyhrkla jsem. Začínala jsem být nebezpečně naštvaná. Kdybych se opravdu naštvala, tak by bylo velice pravděpodobné, že se přestanu ovládat, a ať jsem si klidně i v Nebi, tak bych tu blbou (radši nepokračuji)... zbila do kómatu.

,,Cože jste udělala, Madame?" ozval se za námi hlas. Ignorovala jsem ho a potáhla nosem. Krev už netekla, ale jestli se teď vysmrkám a jako že se mi strašně chtělo smrkat, protože jsem mluvila jak posraná a nos mě šíleně svědil, tak by se krev zase spustila. Povzdechla jsem si. Bolest jsem nevnímala, protože to byla něco jako má sestra, ale krev by mi mohla zasvinit oblečení a v hadrech se skvrnkami krve do konce věčnosti vážně chodit nemíním.

,,Co by udělala, rozbila mi nos, kr.. nána jedna." odsekla jsem, když se rozlehlo tíživé mlčení. Zaslechla jsem tiché zašamocení a hodila kradmý pohled přes rameno. Za rohem číhal ten černovlasý. Měřil si mě zkoumavým pohledem. Když si všiml, že jsem ho zaregistrovala, položil si s úsměvem prst na rty, na znamení že mám mlčet a s mrknutím oka zmizel za rohem.

,,Spadla nějaká krev na zem?" otázala se bázlivě eMDé.

,,Jak to mám čuchat!" odsekla jsem. Najednou se ke mě Madam Dozorčí chovala jako k porcelánové panence, na kterou si ale předtím vědomně sedla a poničila ji.

,,Ona nic neví, že?" ozval se mužský hlas za mnou. Konečně jsem se ho uráčila vzít na zřetel a otočila jsem se. Pohled na vlastníka hlasu mě překvapil. Byl to hezky osvalený, opálený, na první pohled příjemný muž, asi o dvě hlavy větší než já. Možná že to ale bude tím, že né, že je muž moc vysoký, ale já jsem dost malá. Kruci, zase pro můj mozok moc složitá věta... kde já na takové nesmysli chodím?

,,Co nevím?" zeptala jsem se po chvilce inteligentně. Než k tomu ale došlo, koukala jsem na ředitele CpOSu jako na zjevení. Asi jsem čekala něco na způsob mého otce, malého mužíčka při těle s téměř trojitou bradou, nagelovanými vlasy, stále zarudlou tváří a spocenýma rukama. Zarazila jsem se. Vzpomněla jsem si! Konečně si zase rozpomínám na minulost! Konečně mám místo mužské siluety bez obličeje obzázek toho, jak ten muž (můj otec) vypadal!

,,Ona pane... ještě nevíme, jestli postoupí, nemůžeme ji to říct, mohla by to rozšířit mezi ostatní a způsobit v našem klidném Nebi chaos..." odhrkla eMDé a po ředitelově přísném pohledu zaraženě zmlkla a sklonila oči k podlaze.

,,Kdyby jste jí nezranila, nenacházely bychom se v této situaci... ale naštěstí na něj mám řešení... ihned jí pošleme zpět." odvětil ředitel klidně. Zpět? Kam zpět? Do přízemí nebo... prudce jsem vtáhla vzduch nosem. Zpět, sakra, jako zpět do Země.. tedy zpět na Zem? Do života? Mezi smrtelníky?!!! Zaraženě jsem koukala před sebe. Jsem ráda nebo šílím vzteky? Jsem ráda proto, protože se vrátím žít a pak nudně zemřít za setinu jednoho ,,roku,, anděla nebo jsem vzteklá proto, protože jsem poznala nesmrtelnost a teď mi jí chtějí vzít?

Nerozuměla jsem si. Nikdy jsem nebyla nerozhodná, vždy jsem si našla cestu a ani jsem nad tím nepřemýšlela... to Nebe nemohlo změnit vše na mě... něco mi muselo nechat. Bez svých charakteristických vlastností to nejsem já! A co je vlastně mé já? Shluk vlastností a zvyků nebo je to jen něco, co se může smazat a nahradit něčím jiným, aniž by jsem to přestala být já?

,,Jak to myslíte?" musela jsem se přesvědčit. Musela jsem se přesvědčit, že to není jen doměnka a že je naděje, že se vrátím. Naděje? Vždyť ani nevím, jestli chci žít zase smrtelný život...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Nováček 7 bičik 08. 01. 2011 - 14:21