Vsuvka - Argusovo sídlo

15. leden 2014 | 01.48 |

Pamatuje si ještě někdo z Vás na Příběh o Meye? V noci nevycházej, Ve stínu temnoty a Ve snové pavučině? Příběh o Lovkyni, která s pomocí Samaelu, tajemné tekutiny, která lidem propůjčovala sílu a moc, lovila Temné?
Nyx, stará známá, nadhodila, že se jí stýská. A já si vzpomněla, že jsem měla v pc zahrabanou, hodně hluboko, jednu scénku, kteru jsem kdysi napsala, ale nikdy nevyužila, jelikož se děj odvíjel jinak.
Pro Nyx jsem to opravila a jelikož už vážně dlouho čekáte na Bestii (a bohužel si ještě počkáte, za dva týdny jsem napsala jen tři A4, není vůbec čas. xP), napadlo mě, že by nebylo špatné hodit sem alespoń toto.
Chabá náhrada, ale čtení je někdy prostě... no, čtení.
Užijte si to. :) m.
(kdo ví, nakolik je to inspirované Bratrstvem černé dýky. Tak mě omluvte, prosím. :D)
(A je to doopravdy jen scénka, co mě napadlo v dlouhé chvilce, nebo co jsem prostě měla před očima. Tak pak nešilte. :D)

**

"Navštívíme mého starého přítele. Je trochu mrzutý a jeho přítomnost je tajná - prosím tě, ať o jeho existenci pomlčíš. Je veden jako mrtvý - doslova už staletí."

"Není pošetilé mi takové tajemství svěřovat?" zeptala se jízlivě drobná plavovláska.

"Nikomu to neřekneš." Pronesl jsem jistě.

"A to proč?"

"Protože u něj nějaký čas pobudeš. Hagen mi zase jde po krku a vyhlídl si tě jako skvělý terč své zlosti. A ty nechceš skončit jako jeho terč, že ne?" Vlastně jsem ani nechápal, proč se jí obtěžuji odpovídat. Ale ta drobná zloes se mi líbila. Navíc byla inteligentní a bylo lepší, když jsem byl jediným jejím zdrojem informací já. Přešel jsem k starodávným dveřím a zálibně si je prohlížel. Byly to hezké dveře, skvělá práce.

"Jsem na terč moc chytrá. Kdyby jsi mě pustil, zbavím tě ho." Pobaveně jsem nadzdvihl obočí a upřel na svou společnici pohled. Zamumlala něco o tom, že by to samozřejmě bylo v sebeobraně, a mrzutě odvrátila pohled.

"Nedívej se Argusovi do očí, snaž se na něj moc nemluvit a uhýbej mu z cesty. Je to vážně starý mrzout. Nechci, aby ti zbytečně ublížil," navázal jsem zpátky. Arya si odfrkla.

"Nebylo by lepší nechat mě stát před dveřmi jako dekorační doplněk?" zavrčela.

"Možná." Naoko jsem se zamyslel. Takřka jsem cítil, jak mi v duchu má společnice nadává, a dusil v sobě smích. "Musíš se s ním ale seznámit. Strávíš s ním minimálně rok."

"Rok?" překvapeně se zarazila Arya.

"Ano. Copak si myslíš, že se Hagen tak rychle vzdá?"

"To ne, ale rok je... dlouhá doba."

"Až vyrosteš, budou ti léta připadat krátká a budou míjet tak rychle, až je nebudeš příliš vnímat.

"

"Já nedospěju." namítla tvrdohlavě Arya. Toto už jsme probírali. Stavěla si hlavu, že na ní nesmím sáhnout, dokud to neproberu s jejím bývalým pánem. Ale zároveň mi nedala žádné vodítko, jak jej najít. Dal jsem jí proto ultimátum - až v ní bude více mé krve, než jeho, bude moje. Celkem jí to překvapilo a musel jsem jí to celé vysvětlit. Ne poprvé mě napadlo, jak ji vlastně její pán vychovával. Nevěděla o naší společnosti takřka nic. A ani nevěděla, že v sobě má krev Vznešeného. A bylo jí hodně, více než dost. Musela s ním být dlouhá léta, neuměl jsem si totiž představit Vznešeného, který by jí dával dobrovolně tolik krve v jakémkoliv kratším časovém úseku. Bylo to vyčerpávající a také nebezpečné. Ze zloes se mohl stát krvežíznivý.

"To se uvidí." Konečně se dveře otevřely a já se usmál na Karlu, zloes Arguse.

"Pane," poklonila se Karla. Zkoumavým pohledem přejela Aryu a kupodivu se jí také uklonila. Arya se triumfálně ušklíbla, jako by říkala - já jsem to říkala. Zdá se, že opravdu má nějakou moc.

"Je Argus doma?" zeptal jsem se.

"Pán Argus vás očekává." Vedla nás dovnitř. Nedal jsem najevo překvapení, ale stejně mě vždy udivilo, že Argus věděl i věci, které neměl.

"Jak se k Argusovi vlastně mám chovat?" napadlo Aryu.

"Tak jak jsem ti řekl," odpověděl jsem mírně podrážděně.

"A poté? Nemůžeme okolo sebe takto tancovat-"

"Právě že ano. S Argusem se nedá vycházet po dobrém. Dokonce ani ke mně nechová ani špetku úcty - a to jsem jeden z nejmocnějších."

"Ty?"

Snažil jsem si namluvit, že se jí v hlase ozvala úcta, bylo to však jen jízlivé překvapení.

"Buď uctivá, Aryo, nebo se k tobě začnu chovat jako k obyčejné ceho." Zavrčel jsem.

"To bys neudělal, na otrokyni jsem..." hlas Aryi se vytratil a já se na ni udiveně podíval. V hlase jí bzučel vztek a já čekal hádku. Místo toho ale šokovaně upírala pohled před sebe. Koukl jsem se tam a uviděl, že jí tak ohromil Argus.

"Aryo?" zeptal jsem se znepokojeně. Argus sebou při mém hlasu trhl a otevřelo oči, nejspíše podřimoval. Ale jeho pohled byl ostrý a jasný. Zadíval se mi do očí a mě zamrazilo.

"Bohyně Hell..." hlesla Arya a zapotácela se. "To snad..."

"Kdo to je?" Argusův hlas zašlehal místností.

"Otče..." Aryi se zlomil hlas a já se snažil zachovat klidnou tvář.

"Nejsem tvůj otec!" štěkl Argus a prudce se zvedl. Došel k Aryi a popadl ji za bradu, prohlížel si ji.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se Aryi. Oba na mě upřeli mrzutý pohled. Stejný pohled.

"Já... nevím." Arya se ohromeně koukala na Arguse.

"Kde je? Kde je můj syn?!" štěkl Argus a popadl Aryu za ramena. Odvrátila se.

"Je mrtvý," odvětila tiše, ale odměřeně. Byla strnulá a já se náhle bál, co by mohla udělat. Něbo bláznivého a sebevražedného, jako skočit do ohně. Napadnout na meč. Nebo zaútočit na Arguse, toho Vznešeného s tisíciletými zkušenostmi s bojem. Argus se zarazil. A mně to konečně v plné míře došlo.

Argusův syn je otcem Aryi. Hell, ty zrádná čubko...

"Kdo je tvůj pán?!" štěkl jsem znovu a Arya se na mě překvapeně podívala. Ohromilo mě však temné zavrčení z Argusovi strany a příliš pozdě mi došlo, že ať je Arya má zloes nebo ne, je to jeho krev. Znovu, mírnějším hlasem, jsem svou otázku zopakoval.

"Odpověz. Kdo se tě opovážil zotročit?" zeptal se Argus ostře. Arya se na nás zamračila, v očích vzdor.

"Erik."

"Nelži mi!!" Argus se s tím nepáral a udeřil Aryu tak silně, až se sklouzla pár metrů po podlaze. Myslím, že ani nechtěl použít takovou sílu, jen se zapomněl. Arya se na podlaze mrštně stočila a skončila v podřepu. Upírala na nás vzteklý, ale taky strašně zmatený pohled. Třásla se.

"No?" Argus stál, ale vycítil jsem jeho vůli, která prošlehla vzduchem a zakousla se do ní. Zkroutila se a vykřikla. Cítil jsem úmysl zabít, ne snad, že by Argus svou krev zabít chtěl, chtěl však vytáhnout jejího pána k ní. Skrz naše spojení jsem cítil bolest a chystal se zasáhnout, mé spojení přerušilo jakékoliv, které existovalo, když jsem ucítil pohyb v nicotě. Zarazil jsem se a Argus taky. Oba jsme vnitřním zrakem hleděli na místo, kde se měl nezvaný návštěvník objevit.

Zaslechl jsem zvláštní tříštivý zvuk a pak šokovaně upřel pohled na náramek na Aryiině noze, který se roztříštil. Arya si svírala pěst na hrudi. A pak se nicota otevřela a klidně z ní vystoupil muž. Ihned se k Arye sklonil a něžně ji vzal do náruče, vůbec si nedělal starosti s tím, že bychom jej mohli napadnout. Když mu Arya doslova vpadla do náruče, elegantně se s ní postavil. Strnul jsem.

"Nikolaji," hlesl jsem tiše. Nikolaj na mě upřel líný pohled. Pak se obrátil k Argusovi.

"Máš být mrtvý, příteli."

"Mám." Odvětil se vztekem Argus. "Vybil jsi každého příslušníka mého rodu a toho posledního zotročil. Jak příhodné," odsekl. Nikolaj jej však sledoval zvědavě.

"Jak jsi mi jen dokázal uniknout?" uvažoval nahlas. Argus mu věnoval chladný pohled. Nikolaj udělal krok vpřed a na zemi zaskřípal kov. Vznešený se podíval na zem, na pozůstatky našeho spojení s Aryou.

"Tak ty jsi k sobě chtěl Meye připoutat?" zeptal se pak Nikolaj pobaveně.

"Připoutal jsem ji," odsekl jsem. Nikolaj se sklonil a zhluboka vůni Meye nasál. Vycenil zuby v něčem, co mělo být úsměvem, ale mělo to v sobě až příliš zuřivosti.

"Ach, ano, jistě." Nikolaj beze spěchu došel ke křeslu a tam si i s Aryou sedl. Oba dva jsme jej následovali. Argus a já jsme nebyli přáteli. Ale proti Nikolaji se hodilo mít za zády pomoc. Nikolaj jemně vískal Aryiiny vlasy a zamyšleně mě sledoval. Zamrazilo mě. "Zabil jsi jej ty?" zeptal se a když z tak klidné tváře vyšel tak nenávistný hlas, ucouvl jsem, daleko, a Argus mě rychle následoval.

"Koho?" málem jsem zasýpal.

"Mění se, moje malá, a já jí dal někoho, díky komu mohla přežít i bez mé přítomnosti. Zabil jsi jej?"

"Ne. Žádného Vznešeného jsem nezabil."

"Opravdu?" Nikolaj se mi podíval do očí, do mysli, do duše, a pak si odfrkl. "Ili, ty jsi byla vždy tvrdohlavá, že?" sklonil se k Arye a něžně ji políbil na čelo. Pozorovali jsme jej. Choval se tak... zvláštně. Nechoval se k Arye jako k ceho. Choval se k ní jako...

"Ty sis vybral družku." V hlase Arguse bylo hořké pobavení. Arya se roztřásla a začala něco mumlat ze spánku. Když na ni Argus zaútočil, upadla do bezvědomí. Nikolaj nám nevěnoval pozornost, jen dal Arye dva prsty na čelo a rozostřil se mu pohled. Ucítil jsem závan moci a pak závan snového království. Zatajil se mi dech, když jsem si uvědomil, že Nikolaj i v bdělém stavu cestuje snovými říšemi. Pak se náhle Arya posadila a zalapala po dechu. Rukama si objala břicho.

"Ššt, ili, už je to dobré," zabroukal něžně Nikolaj. Zíral jsem. Nikolaj nikdy neudělal nic ani z poloviny tak... empatického. Bylo to tak... tak...

"Koljo?" šeptla Arya a pak se mu vrhla kolem krku, plakala. "Koljo!" svírala jej a zarývala mu prsty do kůže, třásla se. Pak prudce odskočila a...

Vrazila mu facku.

Zíral jsem. Argus zalapal po dechu. Oba dva jsme ucouvli, vystavěli kolem sebe okamžitě obrany, čekali, až Nikolaj zaútočí, vrátí jí to, zabije ji. Ale Nikolaj se nehýbal a Arya těžce dýchala.

"Meye," Nikolajův hlas klesl níže, jeho tón varoval. Ale Arya.. nebo snad Meye?, jen rozzuřeně zaťala pěsti.

"Jak jsi mohl? Jak jsi to mohl udělat?!" vřískala.

"Co?" zeptal se Nikolaj klidně. Snažil jsem se nevypadal ještě překvapeněji, než jsem se cítil. Meye hmátla do vzduchu a já zíral, když z nicoty vytáhla věc. Jak jen může být mocná? Arya prudkým pohybem chytila balíček karet. Vdova. Ten pak mrštila Niklajovi do obličeje. Chytil jen část, protože balíček nebyl svázaný. Karty padaly v hrobovém tichu na zem a oba dva na sebe zírali.

"Aha. Tohle," odvětil Nikolaj a zněl rozmrzele. Podíval se zamyšleně na karty a ty se mu začaly skládat do ruky.

"Zahraješ si se mnou, drahá?"

"Možná v pekle, lásko. Protože tam stejně jeden nebo druhý brzy skončí!" sykla. 

"Nechci ti ublížit, Meye." pronesl měkce Nikolaj. Zavřel jsem oči. Tohle bylo tak... divné.

"Já ano, Nikolaji. Jak jsi mohl? Zavraždil jsi mi tatínka, drze mu ukradl jeho karty a pak je věnoval mně, jeho dceři? Ty studenokrevný bastarde!" Strnul jsem. Nikolaj byl náhle u Meye svíral ji za hrdlo, a ta se třásla, ale zdaleka ne strachem. Druhou rukou jí něžně přejížděl po rysech obličeje.

"Jak mi chceš ublížit?" zeptal se jemně. Prstem objížděl linii její brady, rtů, které se chvěly.

"Stále mohu zemřít, Nikolaji, stále si mohu vzít život," odvětila zadýchaně. Nikolaj ji k sobě přitáhl a uvěznil ji v obětí.

"Ne, Meye, to neuděláš."

"Jak jsi mohl, jak jsi mohl. Já ho milovala, milovala, jak jsi jen mohl, věděl jsi to, vždycky jsi to věděl, že? Jak jsi jen mohl..." šeptala a plakala. Ani se nesnažila vymanit, ani jako zloes neměla proti dospělému Vznešenému žádnou šanci, natož proti Nikolajovi.

"Mohl jsem zabít i tebe, maličká, ale usoudil jsem, že by mohlo být zajímavé, až vyrosteš."

"Takže jsem celou dobu žila na dluh? Dluh k tobě? Věděl jsi to, když jsem k tobě v Praze poprvé přišla a políbila tě?" zeptala se tiše. Odvrátil jsem se.

"Ne. Nepoznal jsem to. Měla jsi kolem sebe více, než ducha svého otce. Měla jsi také krev po své matce..." Nikolaj se skláněl k Meye tak blízko, že si šeptali do úst. Meye se zachvěla. Nikolaj se nad ní tyčil jako temný stín, jako dravec nad kořistí. A Meye tak doopravdy vypadala. A zároveň vám instinkty říkaly, že by to přese vše nebyl jednoduchý boj. Že by vás tahle zlatovlasá dívka dlouho lovila a nakonec složila dolů.

"Drak," šeptla do ticha.

"Drak," přitakal Nikolaj. Tentokrát po dechu zalapal Argus. 

Chvíli, kdy se Meyin vztek změnil v něco hlubšího a temnějšího, jsem nepocítil ihned, náhle jsem prostě věděl, že tu je. Argus mě svíral za paži a táhl mě pryč, zatímco Nikolaj byl skloněný k jejímu krku a dychtivě pil. Zapotácel jsem se. Mně nedovolila pít, ne když byla při vědomí. A v Nikolajových vlasech měla prsty vpletené, nohy měla kolem jeho boků, z hrdla ji unikaly tiché, kňouravé zvuky potěšení.

Ona mu patří. došlo mi definitivně. Celou dobu jsem chtěl mít pro sebe mocnou zbraň a neuvědomil si, že Nikolaj ji nejspíše bude už dávno znát. A vlastnit.

Vyšel jsem z pokoje a zavřel, opřel se o rám dveří.

"Vysoké sázky," podotkl Argus soucitně. V jeho hlase zněla hrdost. Jeho vnučka přeci jen svedla největšího vznešeného, který zatím žil.

"Vysoké. Až příliš." Přikývl jsem unaveně. A odešel.

**

Seděli jsme u stolu v tichu, cinkalo jen nádobí.

"Kde je tvoje Bystrá?" zeptal se nenuceně Nikolaj. Snažil jsem se nedat najevo, jak mě to vše šokuje.

Nikolaj je Nikolaj.

Nezná přízeň. Nestará se o nic jiného než o své zájmy. Jistě, tato malá zloes svým způsobem byla jistý druh zájmu, přesto...

Snědl jsem malé sousto jídla a soustředěně žvýkal.

"Mrtvá. Stejně jako můj otec." Odsekla příkře Meye. Málem jsem sebou trhl. Nikolaj se pousmál.

"Tvé feny je mi líto. Byla ti dobrou ochránkyní. Jak se to stalo?"

Dlouhá chvíle ticha, cinkal jen příbor.

"Boj. Chtěla jsem utéct a když nás našli, Bystrá mě bránila. Já..." Meye se zarazila. Nikolaj se na mě nepodíval, ale vycítil jsem z něj potlačovanou zuřivost. Zavřel jsem oči a náhle to věděl jistě. Byl jsem to nejbližší k jeho příteli, a stejně mě kvůli této zloes zabije.

"Byla jsi zesláblá, protože jsi u sebe neměla přítomnost Vznešeného," uhodl Nikolaj. Meye kývla a tváře jí zrůžověly. Pak jí ruka sklouzla k břichu a pohled se jí zamlžil.

"Snažil ses mi pomoct, že?" zeptala se tiše. S Argusem jsme se na sebe podívali. Oba jsme chápali, co to znamená. Nikolaj si dovolil zplodit potomka, jen proto, aby zachránil tuto malou. Ale proč ji nevzal sebou, nechránil sám?

"Nemohl jsem tě vzít s sebou. Dokud nedospěješ, nebudeš v bezpečí." Odpověděl Nikolaj, když se Meye zeptala přesně na to, nad čím jsem uvažoval. Z části jsem čekal, že se bude dohadovat, ale Meye na to nic neřekla, jen zasmušile kývla. "Dospěješ brzy," dodal pak. Meye na něj upřela pohled.

"A když nechci?"

"Nejsi člověk, ili, moc dobře to víš."

"A stejně to pořád bolí, Koljo."

"Vím, ili."

Odložil jsem příbor a odstrčil talíř. Hell, tohle bylo zvrácené. Tohle bylo... byla to parodie na něžnou konverzaci, protože nic, co se týkalo Nikolaje, nemohlo být něžné. Vždyť milenky, které se jej snažily podvést a zplodit s ním dítě, zabíjel. Bez milosti. Zabíjel i zloes, malé děti, nepřátele i spojence. Tohle...

"Proč jsi zabil mého otce, Nikolaji?" zeptala se.

"Rozkaz."

"Čí?"

"Nejvyššího."

"Můžu ho zabít? Prosím?" zeptala se tak klidně a vyrovnaně, tak obyčejným tónem, že jsem v první chvíli ani nepochopil, na co se ptá. Nikolaj se pobaveně usmál.

"Když si to budeš přát," utrousil. S Argusem jsme na něj upřeli šokovaný pohled.

"To nemyslíte vážně, Nikolaji," ozval se jako první Argus. Nikolaj na něj bez zájmu pohlédl.

"Čekal bych, že budete za krvavou mstu rád." Přisunul talíř blíže k Meye, takže ta rychleji přesunula kousek nějakého masa. Trpělivě pak čekal, než si z jeho talíře vybere rajčata. Tahle prostá činnost Argusovi na chvíli vzala řeč. Bylo to absurdní. Bylo to gesto, které dělali obyčejní Vznešení, ne Nikolaj. "Takže krvavou mstu nevyžadujete?" připomněl se Nikolaj. Argus zvedl oči.

"Moje vnučka je vaší družkou," otázal se nejdříve. Nikolaj se pobaveně usmál a na Meye se podíval. Ta ho sledovala s nečitelným výrazem.

"Nevím, jestli by s tím Meye souhlasila." Odvětil pak nakonec. Snažil jsem se nezírat, soustředil jsem se, abych pil krvavé víno beze změny výrazu. Tady bylo už příliš šíleného proto, aby mě to šokovalo. Prostě rezignuj, nabádal jsem se. Prostě rezignuj.

"Víš, že bych pro tebe položila život." ozvala se Meye. Opět jsem zavřel oči. Tohle bylo šílené. Ona to myslela vážně, nebyla to žádná fráze. Nikolaj se k ní otočil a něco v jeho výrazu změklo, což mě vyděsilo asi nejvíce ze všeho.

"Vím to. A bojím se toho, ili," na poslední slovo použil důraz a Meye náhle sytě zrudla.

"Nech toho," sykla.

"Proč?" Nikolajův výraz se dal vykládat mnoha způsoby a většina se zaobírala nad činnost v horizontální poloze. Ti dva se přeměřovali pohledem a ve mně narůstal děs. Ti dva se znali. Ti dva se dobře znali, a tohle bylo nějaké tajemství mezi nimi. Ti dva byli druhové, ať říká Nikolaj cokoliv, ať si myslí Arya - Meye cokoliv.

"Hell, jsi strašný."

"Beru to jako poklonu," Nikolaj se natáhl pro víno. Náhle ale ucukl a Meye skočila přes stůl. Uklouzla na talíři a spadla by, kdyby si ji Nikolaj nepřitáhl na klín. Smál se nahlas a pobaveně, doopravdy se smál. Bylo to to nejděsivější, co jsem kdy slyšel, protože jsem to neznal. "Meye, Meye... až přijde den, kdy nepoznám takové malé kouzlo, bude to den, kdy mě ostatní budou muset pro mou nedbalost a hloupost zabít."

"Není to malé kouzlo. Nevšimla bych si ho, kdyby..." Meye zaváhala a pak se zpříma podívala na Arguse. "Jste můj dědeček. Přesto vás zabiju. Zabiju, pokud s tímhle máte něco společného," mávla ke sklenici. Pozorně jsem se na ni podíval, ale nic neviděl. Vůbec nic.

"Vůbec nic nevidím." Odvětil Argus. Oba jsme se tázavě podívali na Nikolaje. Ten vzal Meye za bradu a zaryl ji prsty do kůže. Ostře vydechla a chtěla se vytrhnout, ale svíral ji.

"Pust," vydechla výhružně a znehybněla.

"Proč bych měl, ili? Když tak veřejně prohlašuješ, že jsi to ty, kdo z nás dvou vládne? Když jsem to já, kdo potřebuje tvou ochranu? Proč? Neosvobodíš se sama?"

"Protože když to neuděláš, udělám ti z koulí změť masa a dneska večer rozhodně k ničemu neposloužíš," sykla. Koljovi se zablesklo v očích. Bleskurychlý pohyb, Nikolaj Meye odhodil a ta náhle letěla po stole a na konci spadla, ihned však vyskočila v obranném postoji. V ruce svírala kus látky a ve vzduchu byla cítit krev. Nikolajova. Oba dva se ale nedívali na sebe, kupodivu se oba dívali na místo vedle stolu. Pomalu nahoru plachtila sklenice s vínem.

"Jsem lepší v telekinezi. Nech mě to položit. S tím, jak jsi rozzuřený to pošleš pár sáhu pod zem," pronesla měkce Meye.

"Říkáš, že nezvládnu položit pohár?"

"Říkám, že jsi na mě tak naštvaný, že ho po mně mrštíš, když dostaneš možnost."

"Roztrhla jsi mi kalhoty Meye."

"Ty jsi mi udělal modřiny na tváři."

"Chceš tím něco říct, drahá?"

"Nebudeš mě bít."

"Platí to vždy?" zeptal se neutrálně. Meye protočila oči.

"Chceš probírat postelové záležitosti před mým dědečkem?"

"Jen jsem si to chtěl ujasnit, ili." Vycenil zuby v něčem, co mohl být úsměv. Meye náhle poklesly ramena a sklonila hlavu. Dýchala zhluboka.

"Promiň," odvětila tiše.

"Za co se omlouváš?" zeptal se chladně. Meye vedla hlavu a zmateně se na něj podívala.

"Nechtěla jsem tě zranit. Naštval jsi mě. Kvůli nim se chováš jinak, než předpokládám." Kývla k nám.

"Chovám se přiměřeně svému postavení."

"Jistě. Když to podáš takto, je tvá chyba, že jsi mě nenaučil protokolu," odvětila kousavě. Nikolaj ke mně bleskl pohledem.

"Naučím tě jej, pokud si to přeješ."

"Pozdě. Učila jsem se."

"S kým?" V neutrální větě byla hrozba. Mně. Zabije mě, smířil jsem se s faktem.

"Záleží na tom?" zeptala se Meye a zmateně nakrčila obočí.

"To ses nenaučila?" zeptal se stále bezvýrazně Nikolaj. Meye v očích blesklo pochopení.

"Učila jsem se s Kalyeho knihovníkem. Zábavný Vznešený. Myslím, že mě má rád." Usmála se.

"S knihovníkem?" Nikolaj se na mě zpříma podíval.

"Nevěděl jsem, že se učí protokol. Nechtěla mi dovolit se jí dotknout, dokud se... nedohodnu s jejím pánem." Odvětil jsem s lehkým zaváháním.

"Nazvala mě pánem? Ale nejmenovala mě?" Zase to pobavení, ale bylo podbarvené něčím temnějším.

"Ne."

"Proč ne, Meye?" Nikolaj stále sledoval mě.

"Nepamatovala jsem si," odvětila lhostejně. To přimělo Nikolaje se otočit. Pod jeho pohledem Meye pokračovala. "Napadla mě skupinka tří Vznešených, jeden z nich byl i tvůj známý, Lian. Dokázala jsem dva zabít, ale ten třetí... mohla jsem ho zabít, ale nakonec utekl. Zbabělec," Meye se zatvářila pohrdavě. "Bohužel mě zranil příliš... příliš abych..." Meye si mimoděk sáhla na břicho. "Nepamatuji si to jasně, umírala jsem." Trhla nakonec rameny. "Jediné, co mě drželo naživu, byl jen tvůj amulet. A ta zbabělá zdechlina se pak vrátila a vzala mi jej." Náhle se Meyinou tváří prohnalo něco podobného děsu a rychle se k Nikolajovi vydala. Před ním padla na kolena a natáhla se pro jeho ruku.

"Odpusť mi, prosím, odpusť mi, měla jsem bojovat více, měla jsem zemřít a toho hajzla vzít sebou. Prosím, odpusť mi, co jsem dopustila."

Zíral jsem na tu hrdou ženu, zíral jsem, jak klečí na kolenou a žadoní, a měl jsem pocit, jako by mě někdo uhodil. Meye nikdy neprosila, nikdy nežádala. A u Nikolaje teď škemrala. "Když jsem si ho nechala vzít, měla jsem aspoň zemřít. Ale já se bála smrti, Hell na mě čeká a já se příliš bojím nicoty, než abych se jí poddala."

"Meye..."

"Vzali nám naše dítě, ale toho jsem ani ze zlomku nelitovala tolik, jako když jsem si nechala vzít tvou duši. Odpusť..."

Ostře jsem se nadechl. Neví, co to znamená, netuší, že duše je...

Ale náhle jsem věděl, že je to pravda. To proto získal Lian nad Nikolajem takovou moc. To proto byl Nikolaj bezmocný. Ukradl duši této ženě a použil ji proti jeho vlastníkovi. Ukradl ji.

"Meye..." Nikolaj drobnou plavovlásku sledoval s tváří bez pohnutky. Klečela a vlasy se jí odhrnuly z rány na krku. Nikolaj dokázal ránu vyléčit. Tuto nechal schválně. Pro nás. Pro mě.

"Mám tolik děr v paměti. Za toto jsem měla žádat odpuštění jako první. Ale já si to nepamatuji. Mám jen útržky, Koljo, nevím, co vše jsem ještě ztratila. V čem jsem tě ještě mohla zklamat."

"Zabila jsi Fea a Rux," pronesl zamyšleně Nikolaj. Mimoděk Meye pohladil po vlasech a ta se nepatrně uvolnila. Zamrkal jsem. Řekl právě Fea a Rux?

"Nemožné," ozval jsem se. "Je jen... zloes. Fea a Rux byly Vyšší vznešené, velmi mocné, ochranka Liana. To..."

"Moje Meye je také velmi mocná, že ano ili?" Nikolaj ji jemně pohladil po tváři. Zvedla k němu uplakanou tvář, a když jí něžně pohladil po líčku, lísala se k jeho ruce jako kočka. Nikolaj špičkami prstů sbíral slzy a několik jich ochutnal.  Meye na něj jen zírala a já si myslel, že ji okouzlil, než mi došlo, že je to jinak.

Ona ho miluje. Doopravdy miluje. Hell, pomoz jí.

"Nejsem dost silná. Ještě ne," vydechla. Nikolaj ji znovu sevřel bradu, skoro brutálně, a tentokrát se nebránila.

"Ven." Rozkázal Nikolaj chladně. A přestože to byl Argusův dům, nic jsme nenamítali. Okamžitě jsme se zvedli a odcházeli. Ještě než Argus dveře zavřel, uslyšel jsem tichý výkřik z části bolesti, ale hlavně rozkoše.

"Ovládá ji. Úplně a beze zbytku," odvětil Argus truchlivě, když jsme byli dostatečně daleko.

"Ale ona na něj má taky vliv. Viděl jsi, aby se Nikolaj někdy choval takto? Záleží mu na ní. A pokud je tato emoce slabá, je k ní navíc přitahován i fyzicky. Touží po ní a ovládají ho silné majetnické pudy."

"Ano. Ale ona ho nezradí. Viděl jsi její výraz?"

"Mě spíš zaujalo.... řekla duši. Myslíš, že..."

"Vyloučeno. Nikolaj by nikomu nesvěřil svou duši." Uvědomil jsem si, že Argus nezná novinky posledních měsíců. Krátce jsem mu vypověděl, co se stalo Nikolajovi, jak jej měl náhle Lian v moci, ponižoval jej, a Nikolaj vypadal, že s tím nic nedokáže udělat, přestože by už obvykle srovnal už půlku dvora se zemí. Jasné důkazy prokazující, že Lian jeho duši měl. Poté jsem mu ještě stručněji vypověděl, že ze dvora zbyla jen půlka Vznešených, protože je Nikolaj pomalu a metodicky vyvraždil, za pohanu, za urážky, z čiré vražedné msty. A pak se rozhostilo ticho.

"Hell zachraň nás, ona ho miluje a on ji svěřil svou duši. Pro kousek věčnosti, oni nejsou jen druhové. Oni jsou i jedna mysl."

"Nejspíše."

"Je to zloes, ale i tak ctím její sílu. Je mocná, tak mocná, že až dospěje, bude jednou z nejmocnějších dvora."

"A nese starou krev," dodal jsem tiše.

"Cože?" otočil se ke mně šokovaně Argus. Olízl jsem si rty a vybavila se mi scéna, kdy Nikolaj z Meye pije. Já z ní několikrát pil, ale bylo to bez dovolení, nedovolil jsem si víc než kousnout a slízat kapičky. Viděl jsem, jak Nikolaj polyká, jak saje, cítil její chuť na jazyku...

"Nese starou krev," zopakoval jsem trochu zadýchaně. Olízl jsem si náhle suché rty, cítil tlak ve špičácích.

"Nezmiňoval bych to před mým hostem." Odvětil po dlouhém tichu Argus. Trhaně jsem kývl a zapomněl, že bych se měl urazit. Viděl jsem jak Nikolaj polyká, a náhle měl nepříčetný hlad.

**

Meye seděla na klíně Nikolaje, ani jeden nevěnovali hraní Vdovy plnou pozornost, a přesto jsem proti nim seděl bezradný, protože mě zase dostali.

"Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad," pronesla Meye. Seděla zády opřená o hruď Nikolaje a jelikož ten byl výjimečně vysoký a Meye zase velmi drobná, Nikolaj měl opřenou bradu o její temeno a dokonce se trochu skláněl. Vypadala by v jeho obětí jako dítě, kdyby z nich nevyzařoval jiný... pocit.

"Představím tě dvoru, nesnesu už ani den, kdy si někdo myslí, že jsi mého přítele... v jakémkoli významu." Nikolaj na mě upřel chladný pohled. Sklopil jsem oči k hrací desce. Stále jsem ještě nevěřil, že jsem živý.

Meye to dokázala. Než jsme večer odešli do svých ložnic, Meye měkce požádala, ať jsem další den v pořádku. A další taky. Vlastně bych neměl dojít k úhoně, kvůli minulým měsícům. A Nikolaj se na ni zvláštně podíval, věnoval mi bezmála zuřivý pohled... a kývl.

A já byl živý, zdravý. V pořádku.

"To je hloupé. Když řekneš, že to tak není, tak to tak nebude," odvětila Meye pragmaticky. Nikolaj zaťal zuby a narovnal se. Zvedla k němu pohled. Připomínala teď dítě ještě více.

"Nechápeš to. Už tak je dost zlé, že jsem Kalyeho nezabil," Nikolaj se na mě nepodíval a přitom mluvil o mé smrti.

"Ztratil bys silného spojence, Koljo. Nebuď bláhový," odtušila Meye a okamžitě, zdálo se, že bez přemýšlení, reagovala na můj tah. Neměl jsem vůbec žádný čas přemýšlet, jak dál. Zase to budu já, na jehož tah se bude čekat. A přitom mě Meye právě dohnala do situace, kdy může získat rudou vdovu. Jak jen to dokázala?

"Proto ho chceš živého? Kvůli spojenectví?" ptal se Nikolaj zvědavě. Meye líně zamrkala.

"Byl mi dobrý přítelem a chránil mě. Dlužím mu, Koljo."

"Nic mu nedlužíš," odvětil nebezpečně klidně Vznešený. Meye se zasmála, tváří v tvář smrti, skoro doslova.

"Zajímalo by mě, nakolik to hraješ, Koljo. Nevěřím tomu, že bys mě tak šíleně miloval," broukla si pro sebe a otočila si ke hře. Proto neviděla, jak krátce, jen na zlomek okamžiku, probleskla očima Nikolaje bolest. Nereagoval jsem, ale všiml jsem si, jak na mě Argus upřel postranní pohled. Meye nařkla Nikolaje, že ji nemiluje, a jemu to ublížilo. Byla to obnažená emoce, kterou by si na dvoře nedovolil, ale tady mu unikla. Nebo to byla také hra? Nějak jsem ale věděl, že je to pravda. Že se toho děsivého Vznešeného, nejmocnějšího u dvora, dotklo, když jej jeho družka nařkla, že mu na ní nezáleží.

"Ale ty mě miluješ, bezvýhradně, a nikdo jiný v tvém srdci neobstojí?" Nikolaj zabořil Meye prsty do vlasů a ve skoro bolestivém úhlu ji otočil obličej ke svému. Meye si povzdychla.

"Nemusíš Kalyemu stále dokazovat, že jsem tvoje. Myslím, že to pochopil velmi dobře. A vymotej ty prsty z mých vlasů, jinak ti ublížím," zavrčela. Čím déle spolu byli, tím více opadávalo cvrlikání a sladká slůvka, tím více se Meye vracela k sobě samé, tím více majetnicky se Nikolaj choval. Skoro se zdálo, jako by Nikolaj propadl párovacímu pudu, zatímco Meye lépe odolávala nějakému okouzlení.

Donutilo mě to doufat.

Ale vždy jen do chvíle, kdy na Nikolaje Meye mimoděk pohlédla s úctou a obdivem a oddaností. A náklonností. V těch chvílích jsem věděl, že jej Meye jednoduše nezradí.

Nikolaj slova zlatovlasé zloes přešel, ale neuniklo mi, jak strnulá měl ramena. V tu chvíli se mi chtělo smát. Pochopil jsem, že potřebuje slyšet, že jej ta malá miluje. Potřeboval to tak zoufale, až to bylo i přes jeho železné sebeovládání znát. 

"Něco vtipného, příteli?" otázal se chladně Nikolaj. Meye strnula.

"Popravdě ano," riskoval jsem, ale někdy se prostě muselo. Už mě unavoval strach. Nikolaj přimhouřil oči, ale já měl pohled tvrdohlavě upřený na desku a hraně nenuceně pokračoval. "Je kouzelné, jak zoufale toužíš po náklonnosti naší malé zloes. Jako bych viděl mladého Vznešeného, který se ještě neumí ovládat," byl jsem napjatý a čekal, kdy Nikolaj vyskočí. Myslím že mě zachránil jen fakt, že u Meye seděla na klíně.

"Ty k tomu nemáš co říct, Argusi?" zeptal se chladně Nikolaj.

"Poslední dny opravdu nemáte vytříbené chování, pane," odtušil Argus. Nikolaj strnul a Meye se rozesmála.

"Chyběl jsi mi, Koljo." Zvedla k němu pohled. "Chyběl jsi mi. Byla jsem prázdná a vše bylo šedé. A byla mi taková zima. Řekla jsem ti to?" A jako kouzlem, Nikolaj se celý uvolnil. Ironicky jsem se usmíval.

Druhové.

"Někdo ji zabije. Připrav se na to," ani jsem nedořekl a místností se rozléhalo agresivní vrčení. Nikolaj stál, Meye kolem něj byla obmotaná jako klíště a něco broukavě špitala Nikolajovi do ucha.

"Neopovážil by ses," zavrčel a Meye ignoroval. Položila mu ruku na tvář a na hruď, hladila ho v malých uklidňujících kroužcích, ale on byl příliš vzteklý, než aby se utišil.

"Já je. Ale až tví nepřátelé uvidí, jaké pouta tě k ní zavazují, udělají to co nejdříve," odtušil jsem. Pak zaváhal. "Pokud nějací nepřátelé dost silní pro útok zbyli," dodal jsem tiše. Nikolaj se potměšile usmál a Meye na něj tázavě pohlédla. Sedl si. Tentokrát táhl on. Buď se spolu na strategii domluvili v duchu, nebo se prostě tak dobře znali, ale zase mě zahnali do slepé uličky. Kdybych nebyl tak tvrdohlavý, už bych tu hru vzdal. Meye se několikrát nabídla, že mi s hrou pomůže. Pečlivě jsem ignoroval Nikolaje a odvětil, že to není vůbec nutné.

Občas se zdálo, jako by zlatovlasá Meye opravdu netušila, jak moc to dokáže Nikolaje rozzuřit.

"Jestli nějací zbyli? Něco nevím?" hlas Meye byl slabý a úzkostlivý. Všichni jsme strnuli. Já a Argus v očekávání Nikolajovi reakce a Nikolaj v reakci na její stres.

"Vybil jsem vůli Lianovi půlku dvora. Co se děje, Meye?" Malá zloes neodpověděla, postavila se a přešla k oknu. Opřela si o něj čelo. Pak bleskurychle udeřila a sklo se roztříštilo. Když se Meye otočila, z pěsti ji kanula krev a po tvářích jí stékaly slzy.

"Další střípek, drahý. Praha." Šeptla. Nikolaj se napjal a pozorně svou družku sledoval.

"A?" zeptal se neutrálně.

"Ty jsi ho zabil, že? Ty jsi zabil Chrise. Doprdele, ty jsi zabil člověka, kterého jsem bezvýhradně milovala." Nikolaj byl dokonale strnulý, nedával najevo žádné emoce. Meye k němu stočila záštiplný pohled. "Nebyla jsem pro tebe nic. Nic. Nic nás nepoutalo. A ty jsi přesto zabil muže, kterého jsem milovala," Meye vycenila zuby a celá se napjala.

"Moc dobře jsi věděla, že budu zuřit." Odvětil Nikolaj klidně.

"Jak jsem to měla vědět?! Sám jsi nevěděl, že nejsem nic jiného než Lovecká špína!" zaječela Meye. Tiše jsem seděl, ale Argus to se zájmem sledoval.

"Dost. Ještě jedno se o něm zmiň, Meye, a rozzuřím se." Odvětil varovně. Zlatovlasé se v očích mihl strach, ale i vzdor. Narovnala se a chladně usmála.

"A co Sirona?" zeptala se pak. Prudce jsem se nadechl, Argus se zamračil a Nikolaj strnul ještě více, pokud to šlo. "Co Sirona, tvá sestřička..." šeptala tiše a krutě se usmívala, naše zloes. Pak odešla.

Nejprve se začaly třást stěny. Nikolaj chmurně pohlédl na zeď, z které spadl obraz, a do pár vteřin z ní nezbylo nic než sutiny a kamení.

"Ukliďte to," štěkl, jako by tady byl pánem on, a vztekle odešel.

**

Opravdu jsem si myslel, že mi to vadí. Vadí mi, jak se Meye k Nikolajovi lísá a on je tak ochranitelský. Vše jen do okamžiku, kdy se ti dva začali na smrt nenávidět. Nebo přesněji – kdy Meye začala nenávidět a Nikolaj se bránil. Dávno bychom s Argusem odjeli a nechali ty dva, ať si jdou po krku, ale Argus byl hostitel a já mu přivedl Meye na práh a hrdost mi nedovolila nechat jej v tom vězet.

Seděli jsme u jídla, Nikolaj nejedl, Meye nejedla, Argus jako zdvořilý hostitel se jedení také zdržel. Jen já nuceně klidně jedl a byl napjatý.

"Chutnal dobře?"

"Řekl jsem, ať o něm nemluvíš," odvětil Nikolaj lhostejně a napil se vína.

"Chutnala jeho sestra dobře? Podobně?" Nikolaj třískl pěstí do stolu a ten se rozlomil v půli. Držel jsem v rukou příbor, zatímco talíř mi sjížděl po zlomené desce stolu až k prasklině. Povzdechl jsem si. Oba dva na mě upřeli dravý pohled a Argus snad ani nedýchal.

"Promiň Kalye. Nechám ti donést nové jídlo," omluvila se Meye. Nikolaj po ní šlehl zlobným pohledem. Meye se nadechla, snad k hádce, a strnula. Koutkem oka pohlédla na Nikolaje a pak sytě zrudla. Bylo to tak nečekané, že jsme na ni všichni zírali.

"Omluvte mě pánové, musím..." ani se neobtěžovala na nic vymluvit a doslova prchla z místnosti.

Po chvilce se vrátila, skoro vztekle vzala Nikolaje za košili, a táhla jej sebou. Nevypadalo to, že se jej chystá zabít. Vlastně byla vzrušená tak, že jsem to cítil i na značnou vzdálenost. Zatracené smysly Vznešeného.

"Ten stůl jsi rozbít nemusel, určitě by vzácný, tak – hej! Tady ne, Koljo, ne! Hell..." doléhal ke mně ještě slabě hlas. A chichotání.

"Copak se mé vnučce vybavilo tentokrát?" prohodil Argus a sklonil se pro list salátu.

"Také by mě to zajímalo." 

"Něco, co proměnilo smrtící nenávist v touhu a lásku. Už jsem začínal doufat, že se má krev vyléčila," povzdechl si Argus. Pohlédli jsme na můj talíř. Ležel na něm kousek pizzy.

**

Přilákal nás hluk. Bylo to nebezpečné. Ale nebezpečnější bylo vědět, že se někde bojuje, a nevědět proč a kdo bojuje.

Vešli jsme do tělocvičny a opatrně se zarazil na prahu.

Meye bojovala s Nikolajem. Vznešený nebojoval naplno, zloes by nestačila jeho rychlosti, ale přesto to byl úchvatný boj.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Vsuvka - Argusovo sídlo chuckyna 15. 01. 2014 - 11:32
RE: Vsuvka - Argusovo sídlo eipois 15. 01. 2014 - 22:36
RE: Vsuvka - Argusovo sídlo snilek 15. 01. 2014 - 23:34
RE: Vsuvka - Argusovo sídlo moira 16. 01. 2014 - 00:36
RE(2x): Vsuvka - Argusovo sídlo snilek 16. 01. 2014 - 17:56
RE(3x): Vsuvka - Argusovo sídlo moira 16. 01. 2014 - 23:21
RE(4x): Vsuvka - Argusovo sídlo snilek 17. 01. 2014 - 20:52
RE(5x): Vsuvka - Argusovo sídlo moira 22. 01. 2014 - 00:11
RE: Vsuvka - Argusovo sídlo snilek 23. 01. 2014 - 20:03
RE(2x): Vsuvka - Argusovo sídlo moira 25. 01. 2014 - 18:41
RE: Vsuvka - Argusovo sídlo snilek 25. 01. 2014 - 23:25