Nováček 8

8. leden 2010 | 18.04 |

8. kapitola: Mezi lidmi... zase žiju.

Měla jsem tři podmínky, pokud mám jít zpět na Zem. Dvě z nich mi uznali.

Za prvé, jsem chtěla do nějaké bohaté rodiny, která mě bude nadmíru sponzorovat na něco, co je vůbec nezajímá a v podstatě pro ně budu úplně lhostejná a cizí.

Za druhé, jsem chtěla mít své tělo. Né mé staré, drogami (těmi jen málo), cigaretami a žiletkou zničené, ale nové, zdravé a úplně stejné tělo, jaké jsem měla předtím.

Za třetí jsem si chtěla vše pamatovat, ale to mi neuznali. Tak jsem se místo toho rozhodla pro to, abych si to ,přání, mohla nechat na později. To sice uznaly, ale ironie je v tom, že když si to nebudu pamatovat, tak mi to bude na nic...

 Seděla jsem na vnějším parapetu okna a kouřila. Nutno podotknout, že jsem byla za školou.

,, Paolin, Thei Huong, Moiro, Žofie, Šarloto, Otýlie, Adriano, Izabelo, Moniko, Edito Eleonoro, Antonie, Lauro, Simono, Sylvo Zojo Leesleyová, Tranová, Teo van Covon! Okamžitě se vrať zpět do budovy a omluv se své třídní učitelce. Toto budu osobně řešit s tvými rodiči!" křičela jako pominutá nějaká učitelka. Páni, toto asi nebyla slabá cigaretka, když se mi zdá, že lítám... postavila jsem se na nejisté nohy a se vzdušným polibkem jsem ukročila dozadu.

Pár trhlých holek zapištělo zděšením a kluci řvaly nadšením. Kdybych nebyla zhulená, asi bych si tuto pozornost užívala a nebo bych aspoň brala v potaz to, že padám z čtvrtého patra rovnou na betonový chodník. Páni, to je ale pocit!

Asi bych se i bála, kdybych nevěděla, že se mi nic nestane. Je to jako kouzlo. Pokaždé, když udělám nějakou hovadinu, nějaká nadpřirozená moc to zatáhne. Dopadnu úplně v pořádku. A tak to bylo i teď.

Pružně jsem dopadla na nohy a tiše se zasmála tím zfetovaným úsměškem.

,,Leesleyová! Okamžitě se vrať!!!" křičela, teď jsem si vzpomněla, ředitelka.

,,Pápá... pusu nechci!" zakřičela jsem a se zamáváním jsem na rozloučenou směrem ke škole. Slyšela jsem nějaký nepříčetný křik, ale byl přehlušen hromadným jásotem. Kruci, pokud příjde znovu socka, tak jsem v prdeli. Tentokrát mi rodiče opravdu zatrhnou polovinu kapesnýho... no co už. Litr měsíčně... snad s ním přežiju.

Téměř jako opilá jsem se motala po chodníku a křičela na chodce na opačné straně. Když jeden z nich sáhl po telefonu a zlobně se na mě díval, trochu jsem vystřízlivěla a zdrhla jsem. Šikovně jsem se vyhýbala trasám, po kterých teď policajti jezdí a zkratkami jsem si krátila cestu domů. Pokud přesvědčím Madame, myslím mou máti, tak mě otec možná ani nezbije...

Jako už tolikrát jsem se vyšvihla na železný plot a mrštně se přes něj přehoupla. Seskočila jsem dolů a čekala, že dopadnu na nohy, když se mi okolo nohy něco omotalo.

,,Do pr..." dále jsem se nedostala. Noha mi vyšvihla nahoru a já spadla na obličej.

,,Ku..." zase jsem se dále nedostala. Něco mi trhlo nohou prudce dozadu. V kotníku něco křuplo a já vyletěla zpět k plotu. Ruce, pokud to chcete přesněji tak prsty, jsem bezmocně zatínala do dokonale posekaného travníku a zanechávala jsem v něm hluboké rýhy. Už za toto mě papíček nejméně zmlátí do bezvědomí... vlastně né, pokud má přijet sociálka, tak nesmím mít modřiny... Prudká bolest v kotníku, větší než na kterou jsm zvyklá, mě vytrhla z myšlenek, které neměli s tím, co se mi dělo, nic společného.

Ta síla byla nadlidská, sakra, jestli ještě chvíly poletím, tak bych mohla doletět až zpět k plotu s trny a o ty se pořádně zranit.... A co když, jako naschvál, nebude ta moje nadpřirozená ochrana fungovat?

Ve vzduchu jsem se otočila a nastavila zdravou nohu tak, abych se od mříží odrazila. Už jsem byla téměř u nich, když mě to, co se mi omotalo okolo nohy, popotáhlo kousek doleva.

Byla jsem už tak blízko, že jsem nestihla nohu přesunout kousek vedle. Noha mi zajela do mezery mezi mřížemi a zraněná noha narazila do mříží. Okamžitě mě pohltila taková bolest, až jsem si dokonce i povzdychla- zasténala. Protentokrát né slastí, ale bolestí.

Měla jsem štěstí, protože jsem dopadla kousek nad jeden osten a dosedla jsem na něj. Chytla jsem se mříží a rozhlédla se. Podle toho, kam bič, jak jsem zjístila, mířil, jsem také objevila toho, kdo mě takto zmrzačil. Hlavou mi bleskla myšlenka, že to je protizákoné a pokud toho blbce zaznamenaly kamery, tak je co nevidět za mřížemi.

Když jsem tu osobu našla, nevěřícně jsem, tedy jenom mírně, droga mi ještě pořát mírně zatemňovala mozek, zamrkala. Pustila jsem se mříží a protřela si oči. Ihned jsem sklouzla po trnu dolů a znova se uhodila do poraněného kotníku.

,,Dneska jsem to asi přehnala..." zamumlala jsem. ,,Asi jsem někde na ulici zkolabovala a toto vše se mi jen zdá... sakra, jakto, že nerozeznám sen od skutečnosti?" bič totiž držel černý anděl... nebo spíše démon? To netuším, ale zjístila jsem, že mám větší fantazii, než jsem čekala. Jsem prostě šikulka, človíček skrytých talentů...

,,Ty jsi ta, kterou jsem tak dlouho hledal?" ozval se temný, svůdný, odporný a přitom vábiví hlas tázavě... prostě všechno, co by jste od černého anděla čekaly... počkejte, ty křídla jsou kožnatá, takže určitě to bude démon!!!

,,Tys mě hledal? Tak proč jsi se nekoukl na internet, tam o mě určitě něco napsaly, dokonce i telce jsem byla... nenapravitelný fracek, kterého nezkrotí nic, než vlastní smrt... chachá! Tak to se povedlo... A kdo ty vlastně jsi a proč nosíš tu trapárnu na zádech... počkej, ono sebou trhlo... počkej podruhé, to je přirostlé k tvému tělu?" zaujatě jsem vstala, přeskočila pružně plot a málem se napíchla na jeden osten, když se ten bič zahákl za další, ale nějak jsem to zvládla. Došla jsem k démonovy a čapla ho za křídlo.

Pohladila jsem napnutou silnou blánu protkanou temnými žilkami a zkoumavě ho nastavila proti světlu. Znovu jsem pohladila výplň kostnaté kostry křídla a fascinovaně pozorovala, jak se blána pod mím dotykem jemně zavlnila. Pak jsem uslyšela tiché syknutí... né uchychtnutí! Trhnutí kotníkem mě odhodilo dozadu a já letěla na plot... tentokrát mě štěstí opustilo a trn se projel zezadu pravým ramenem a vyšel kousek pod mím prsem...

Konečně jsem byla úplně odproštěná od drog a mariánky a místo toho mi žilami začal kolovat adrenalin.

,,Kruci, jestli to prošlo plící a jako že ano, tak za chvíly chcípnu, pokud nezavolám záchranku!" byla jsem podivně klidná... vždy jsem v dramatických a vypjatých situacích byla až ledově klidná, až nenormálně, jako by mi chyběl gen strachu... nebo jsem ho měla spíše moc málo, protože jsem se začala bát.

Automaticky jsem pravačkou sáhla směrem ke kapse s mobilem a ohromeně zatla zuby, abych nevykřikla. Rána začala silně tepat a já si uvědomila svou chybu... s tou části těla (myslím pravou) bych hýbat určitě neměla. Bolest mě začala dohánět a já vykřikla bolestí. Toto... nebylo jen nevinné řezání do zápěstí. Byla jsem, sakra, smrtelně zraněná.

,,Kurva, volej záchranku jinak ti tu chcípnu, oligofreniku!!!" zakřičela jsem vyděšeně, když jsem začala rozumně uvažovat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Nováček 8 bičik 08. 01. 2011 - 14:32