My rating: 4 of 5 stars
4,5* K plnému počtu to má sakra blízko.
**
Jak sama autorka v poděkování na konci knihy říká: "Dodávat fantasknosti na uvěřitelnosti je pěkná dřina. Ale autorka to, musím smeknout, zvládla neuvěřitelně uvěřitelně.
Zoo City mě zajímala už dlouho, byla to kniha, která mě lákala. Anotace byla zajímavá, ohlasy dost dobré, a když jsem si přečetla pár prvních stran, dýchla na mě reálná atmosféra. Jaký mám z knihy nakonec pocit?
Tahle kniha je tak reálná, až se špatně čte. Věřte mi. Já to četla přes měsíc. Je to sice fantasy fikce, ale ukazuje až nepříjemně mnoho ze špinavé stránky opravdového života. Podtržené magií je to jaksi výraznější. Možná proto jsem se s tím tak dlouho prala. Autorka jako novinářka na volné noze toho ví vážně hodně. Příklad: nebála se zapojit do knihy téma ohledně nehumánní války v DRK. Zrovna tohle mě znechutilo a trochu vyděsilo nejvíce.
A konec? Klaním se Beukesové. Konečně jsem dostala ten svůj vysněný špatný konec.
A je mi z toho nanic.
Některé ztracené věci už nikdo nenajde. Třeba mládí. Nebo nevinnost. – Zinzi December (str. 12)
Největší předností knihy je reálnost. Mám pocit, jako bych se opravdu mohla vydat na letiště a do Zoo City si zaletět. Ne že bych to opravdu udělala. Zvěronošství, stav, kdy se někdo proviní nějakým zločinem, například vraždou, a Protiproud si pro něj přijde a nechá mu zvíře, je promyšlené. Děsivé. Fascinující.
Příběh vidíme z pohledu Zinzi December, která jedno zvíře má. Lenochoda. Jako s takovou se dostáváme do úplně jiného světa. Někdy, i když máme hlavního hrdinu kriminálníka, je to všechno samá kytička a růžový brýle. V Zoo city? Všechna ta špína a podlost na vás dýchala. Žádné kytičky. Zvadly a zavání hnilobou. A růžový brýle nejspíše spadly do kanálu. Špatný lidi tu jsou prostě špatný lidi. A ti dobrý jako by neexistovali. Prostě se jen všichni snaží přežít.
Zoo City je v první řadě o toleranci. Nebo aspoň o vzájemně sdílené beznaději. – Zinzi December (str. 51)
Zinzi má dvaatřicet. Jen pro začátek, ta obálka mě zmátla. Je to cynická postava, ale zatraceně reálná, okamžitě jsem si ji oblíbila. Možná to bylo tím sarkasmem. Je to ženská, která toho má hodně za sebou a snaží se prostě přežít. Vyrůstala sice v "dobré rodině", ale pak se dostala hodně hluboko. A podle toho se taky chová.
Má přítele. Benoîta. Vlastě milence. Opravdového, lidského, s jeho chybami a nedostatky. Jsou sakra uvěřitelný pár, a když už ne krásný, tak hezký na pohled určitě. I když je to s nimi dost komplikované. Hlavně ke konci.
Co mě na knize nadchlo – příběh je proložený novinovými zprávami, maily, jednou dokonce internetovým portálem o filmu na zvěronošskou tématiku. A co mě nejvíce zaujalo, rozhovory z věznic se zvěronoši. Autorka v rozhovoru na konci knihy přiznala, že tyto úryvky, které knihu neuvěřitelně obohatily, mají na svědomí jiní lidé, kteří s ní spolupracovali. Je to podle mě brilantní nápad. Díky tomu mohla autorka psát v širších souvislostech, podat magii v životě věrohodněji a začlenit ji do obyčejného života. Nejspíše za to může aktivní průzkum, který autorka udělala jak z knih, tak naživo z rozhovorů s lidmi a taky spoluprací s malou armádou lidí, která jí s knihou pomáhala. Ale stejně, slepit to vše dohromady v tak dobré dílko, to chce velký talent.
Kouření: pořád ještě nejspolehlivější ledoborec, jaký kdy lidstvo objevilo. – Zinzi December (str. 201)
Co mi přišlo milé, byl jeden odkaz na Pullmanův Zlatý kompas.
Co se týče stylu psaní – Beukesová má ohromnou slovní zásobu. Jako novinářka nic překvapivého, ale už dlouho jsem se nesetkala s tak pestře napsanou knihou. Slovní obraty, fráze, četlo se to zatraceně dobře i po stylistické stránce. Autorka má promyšlený svět, píšu to už po kolikáté? Milionté?, široký okruh témat, pestré prostředí od ghetta zvířetníků po hudební scénu a jeho zákulisí. Už jsem zmínila využití afrických slovíček (se slovníčkem na konci)? A také nespočty odkazů na africkou magii, i když si doteď nejsem jistá, nakolik to souvisí s autorčinou fantazií a v případě, že to tak není, z jakého afrického regionu to je.
Hodně lidí si myslí, že zvířata jsou lepší než lidi. Jenže i ptáci mají své sériové zabijáky. A šimpanzi páchají úkladné vraždy. Jediný rozdíl je v tom, že zvířata kvůli tomu nesužuje pocit viny. – Zinzi December (str. 110)
Autorka má místy skoro šokující hlášky. Ale tak nějak ze života. A úžasné postřehy. Několikrát jsem to četla opakovaně, a stejně mě to pořád dostává.
Duchové z předešlých životů už jsou prostě takoví – s oblibou se pro vás vracejí. – Zinzi December (str.65)
Afrika už je zkrátka taková. Je tady spousta válek. A spousta nezaměstnaných bývalých vojáků. – Zinzi December (str. 76)
Špína není trvalý stav. – Benoît (str. 129)
Štve mě to, jako když vám mezi zuby uvízne chlup z přirození. Nebo jako duch ve stroji. – Zinzi December (str. 258)
Mít zvíře není jako být gay. Nikdo z nás nemá magickej šestej smysl na identifikaci ostatních zvěronošů. – kluk s ježkem (str. 268)
Nedivím se, že má román takové ohlasy. Já jsem si z něj taky sedla na zadek. Možná sice kvůli konci, neuvěřitelně temnému, krvavému, realisticky zesran pokaženému, ale stejně jsem z ní unešená. Kniha vás vtáhne postupně svou originalitou, neotřelostí, špínou, ale hlavně pekelnou realističností. Noir román, opravdový špinavý příběh. Líbil se mi, už od začátku, i když se mi tak špatně četl. Můžu ho doporučit, ale asi ne každému sedne. Vlastně si myslím, že většině z vás se nemusí líbit. Ale mě si získal.