Moira | Nekromant

Nekromant

(Vsuvka, půl roku před Dětmi krvavé stopy)

Anneau spokojeně sledoval čarodějku Kruhu, která před ním klečela a upírala k němu zbožný pohled. Protáhl se a černý hedvábný župan se mu na okamžik rozevřel. Čarodějka však nehnula brvou, stále sledovala jeho tvář. Anneau si zamyšleně promnul bradu. Bude muset kouzlo vylepšit, když na něj ta malá tak zírá, je to fascinující, ale nijak vzrušující. Nic to však neměnilo na faktu, že si dneska večer bude dlouho a spokojeně hrát.

"Takže, ma petite rose, uděláme si pěkný večer, nemyslíš?"

Ticho.

"Ty jsi taková rozkošná," Anneau se odmlčel a zvedl hlavu. Cítil magii Kruhu. To nebylo dobré. Nějaký čaroděj se dostal do jeho osobního bytu? Nekromant bleskl pohledem na malou čarodějku. Že by nějaké sledovací kouzlo přeci jen přehlédl?

Otočil se směrem k místu, kde magii cítil. Promnul si prsty, na všech měl nějaký prsten, na některých i více, a něžně pohladil ten s hlavou vřeštící opice s cirkusovým čepečkem. Dveře do jeho soukromého apartmá rozkoše se otevřely ve chvíli, kdy se mu před nohama zablesklo modrým plamenem a zjevil se opičí muž. Anneau se spokojeně usmál a zvedl pohled.

Ihned procítěně francouzsky zaklel a mimoděk ustoupil.

Ve dveřích stál obyčejný, i když na pohled příjemný muž. Čaroděj měl oblečené čistě bílé tričko a černé džíny, přes paži šedou mikinu. Na nohou tenisky. Krátké hnědé vlasy, nepříliš výrazná tvář. Byl pohledný, ale ne natolik, aby se za ním ženy otáčely. Hnědé oči hleděly bez jakékoliv emoce, v koutcích malé vrásky. Od sluníčka nebo smíchu ve Stopě určitě ne. Žádné jizvy, což bylo samo o sobě děsivé. Vysoký, štíhlý, ale v pohybech a postoji byla elegance a dala se za nimi tušit síla. Přesto svým postojem říkal nepříliš nebezpečný. Takový normální chlap odvedle.

Jeho magická aura byla děsivá.

Anneau ustoupil ještě o krok.

Před sebou měl Radka Bílého, představeného Kruhu čarodějů Stopy.

Nekromant nečekal, že představený svou čarodějku nenajde, to by bylo naivní, ale nepředpokládal ani, že ji najde tak rychle. Vlastně nečekal, že by se to obtěžoval dělat osobně. Anneau si chtěl užít a hodit to na svého rivala, který mu poslední dobou pravidelně a s radostí kazil plány. Zbavit se rivala, užít si, ponížit Kruh, tři mouchy jednou ranou.

Ale ten hajzl byl příliš mocný. Merde, měl pod sebou skoro tisícovku lidí. Jak se v tom mohl vyznat?

Anneau cítil, jak mu po zádech stékal ledový pot. Bál se? Směšné. On už se už roky nebál. Ne poté, co se dozvěděl, co se po smrti stane s jeho duší, prožranou stínem nekromancie. Nebál se ani smrti, protože se smířil s tím, že jednou přijde a pokud se jí bude bát, zahodí svůj život jako zbabělec.

Ale přesto se teď třásl.

"Proč jsi mi tedy bral čarodějku, když se přede mnou teď vyděšeně klepeš, nekromante Anneau?" broukl Radek Bílý líně, nijak urážlivě, a pak se k němu vydal. Nekromant mimoděk ustupoval, ale čaroděj se pohyboval s šokující rychlostí, a než se Anneau vzpamatoval, představený Kruhu prošel kolem něj a sedl si do křesla. Poté otevřel měšec, který měl v ruce. Anneau strnul. Měl jeho měšec s prsteny. Všechna jeho obranná kouzla, pasti, lsti, vše selhalo a bylo zničené. Měl to čekat. Přesto pocit, že je někomu napospas, byl odporný. Necítil se tak od doby, kdy konečně získal svou sílu. A to bylo pár desítek let zpátky.

"Nic neřekneš? Dobrá, můžu vést monolog," Bílý se neposmíval, pouze suše konstatoval a v tom bylo něco děsivého. Kdyby jeden nekromant dostal druhého, ponižoval by jej, chvástal by se tím. Ale tato lhostejnost Anneaua znervózňovala, protože nevěděl, co má čekat. Pohled mu padl na opičího muže. Zkusil nenápadně, jemně vyslat příkaz, ale představený okamžitě zvedl hlavu a káravě se na něj podíval.

Nekromant cítil jen sílu, která do něj narazila, a pak letěl vzduchem, než vrazil do nejbližší zdi. O rám obrazu si pohmoždil záda, hlavou vrazil do zdi tak silně, až se mu před očima na chvíli zatmělo, a tvrdě dopadl na podlahu. Cestou napadl na stolek a něco tiše křuplo. Jeho žebra. Přidušeně zasténal a mimoděk znovu našel spojení s opicí, v klubíčku promnul další prsteny a chtěl vyvolat další polapené duše.

Nic se nestalo.

Veškerá jeho magie bylo blokovaná.

Tiše, nevěřícně vykřikl a hned ztuhl, aby nedráždil bolest v hrudníku.

Ležel na boku, mělce dýchal a sténal a snažil se ovládnout bolest. Nekromanté stejně jako čarodějové byli postavou křehcí, magie je vysávala. S tělem se muselo zacházet opatrně, lehce se zranilo. Sáhl do prstenů, trnul, kdy jej představený zase zraní, ale zdálo se, že načerpat energii měl dovoleno. Vsál do sebe sílu z některých mocnějších duší a koncentroval ji na zraněná místa. Pokusil se nenápadně zformovat energii v kouzlo, ale okamžitě jej přepadla bodavá bolest hlavy a nedokázal se na nic soustředit. Tak ležel na zemi, nechával tělo a magii, ať se o něj postará, a čekal.

Jakoby z dálky slyšel nějaký křik a mumlání. Pootočil hlavu a viděl, že Bílý zlomil jeho ovládací kouzlo a právě mu zabavil panenku. Malá čarodějka Kruhu se třásla a panikařila, ale její představený ji uklidňoval. Něco jí říkal. Malá se rychle oblékla, pak se uklonila a z jeho bytu utekla. Nechala ho tu.

Nechtěl být sám s Radkem Bílým. Opravdu nechtěl.

Po dobu rozhovoru čarodějky a Bílého se Anneau přesunu k oknu, se zuby zaťatými bolestí, teď už se zvedl a chystal okno rozrazit. Ale byl pomalý. Představený už se na něj opět soustředil.

"Nepoužívej magii, nekromante."

"Nejste můj velitel, představený Kruhu čarodějů," zdůraznil Anneau.

"Porušil jsi dohodu, když jsi sáhl na mou čarodějku. Věděl jsi velmi dobře, co se stane, Anneau," odvětil Bílý lhostejně a prohlížel si ho. "Lanka jsem přeřízl, než jsem vstoupil. Skočit z okna by byla smrt," upozornil pak skoro přátelsky. Anneau strnul.

Nikdo, koho kdy do svého bytu pozval, nikdy nic nevycítil. Lanka, magická vlákna náhodně roztroušená po celé Stopě a vedoucí z jednoho místa na jiné, nepříliš vzdálené, přesto o kus cesty dál, byla jeho zadní vrátka. Nemohl je najít.

Jenže to byl Radek Bílý. Samozřejmě, že mohl.

"Zabijete mě?"

"Přeješ si to?" odvětil Bílý lhostejně. Tykal mu. Anneau na to neřekl ani půl slova. Radek Bílý si ho zamyšleně prohlížel, než si sedl zpět do křesla a vrátil se ke zkoumání prstenů. Rozhostilo se ticho.

"Zakládáš si na sexu, Anneau?" zeptal se náhle představený. Prohlédl si ho, znovu, a Anneau cítil, že se mu srdce divoce rozbušilo. Strachem. Byl ze sebe znechucený, nikdy si nemyslel, že je zbabělec. Ale slyšel až příliš historek o tom, co tento muž provedl jeho bratrům.

"Ano," nekromant zavřel oči, slovo se mu příčilo v hrdle, ale nakonec dodal tiché "pane." Cokoli, když tuto schůzku s La Belle Dame sans Merci, krásnou dámou bez slitování, Paní smrti, přečká na této straně věčnosti.

"Není to o nic lepší nebo horší než ostatní možnosti. A sex je milá kratochvíle. Slyšel jsem, že se ti znásilnění hnusí, příteli. Opakuji, proč jsi mi sáhl na čarodějku?"

Nekromant mlčel. Nic neřekne. Představený nemusí vědět, že mu ta malá připomněla roky mrtvou manželku. Že ztratil hlavu. Anneau nikdy nebyl dobrý materiál pro nekromanta. Byl moc měkký. Soucitný. C'est tragique. Že přežil tak dlouho, byl zázrak.

Radek Bílý přešel jeho mlčení a vytáhl dva prsteny. Prázdné. Anneau znervózněl. Co chce dělat? Představený je dlouho zkoumal, nekromant cítil jemné doteky magie a zatajil dech. Ne. Nedokáže, nemůže...

"Dva prsteny jsou spojení. Jeden, slabší, pro oběť, spoutání duše. Druhý, silnější, je velitel. Velitel musí být mocnější než oběť, jinak kouzlo nefunguje. A nezakládá se na nekromancii, což je zajímavé, jen je ji potřeba k průběhu. Artefakt tak mohou používat i čarodějové, když mají energii podbarvenou modrou," pronesl Bílý tiše. Pak na něj zpříma pohlédl. "Je to ovládací prsten. Kdysi se s tím kontrolovali otroci. Jejich vlastní silou. Nekromanti," usmál se maličko Bílý. Anneau se zapotácel. Šokovalo ho to. Trvalo mu měsíce, vlastně roky s přestávkami, než přišel, jak se prsteny používají. A nikdy ani netušil to, že Velitel nemusí být nekromant. Že to byla zbraň pro ovládání jeho druhu.

Bílý vzal slabší prsten a mířil k němu. Anneau propadl panice. Pohl se, ale náhle síla, která blokovala jeho magii, získala fyzický tvar a znehybnila ho. Díky zoufalství dokázal koncentrovanou nekromancií vypálit kousek volného prostoru, popadl dýku a málem Bílého bodl. Málem. Jenže zpanikařil a ukvapil se. Bílý se elegantně stočil, opět nelidsky rychle, vyhnul se dýce a brutálně jej udeřil do břicha. Anneau zasténal, pochroumaná žebra, sotva zahojená, zaskřípala a nekromantovi vhrkly slzy do očí. Tiše lapal po dechu, zatímco jej představený čarodějů bez pohnutky sledoval. Stále jej hodnotil a Anneau netušil proč.

"Ne, prosím..." vydechl těžce a věděl, že to nemá cenu. Ovládací prsten. Bude otrokem?

Představený čarodějů mu sundal kalhoty a nekromantův strach dosáhl vrcholu. Jeho přirození, strachem scvrklé a maličké, vypadalo uboze proti dlouhým prstům druhého muže. Nekromant se zazmítal, ale síla jej surově přiskřípla a žebra zase popraskala, neviditelná stěna moci mu zlomila nos a i ostatní kosti se povážlivě napínaly pod nezvyklým tlakem. Anneau cítil, jak mu po tvářích stékají slzy a nenáviděl se, ale více nenáviděl muže před sebou. Ten vzal prsten. Kroužek se přizpůsobil a skoro spokojeně se obemknul kolem kořeně jeho penisu.

Byl to jen okamžik, nejprve jen zvláštní zabrnění po celém těle, svět se náhle pohnul v základech, vybledl, aby pak zahořel modrými a bílými plameny. Jen ty dvě barvy. Modrá a bílá. Na jeden kousíček věčnosti cítil, že není sám sebou, nepatří sám sobě, cítil v sobě něco. Někoho. Radka Bílého. Cítil ho všude, bylo to horší, než jakékoliv znásilnění.

Skončilo to náhle. Ucítil silné lano, ne nit síly, jako u něj, ale doopravdy lano, řetěz síly, který jej připoutal k čaroději před ním, viděl chvíli, kdy si Představený Kruhu nasadil prsten, protože se mu do duše otiskl jeho cejch. A náhle bylo vše zase jako dřív. Barvy se vrátily, modrá a bíla ustoupily, svět se ustálil a v uších mu přestal znít ten vysoký, ječivý tón. Síla, která jej tiskla ke zdi, náhle zmizela. Anneau se zapotácel a spadl do kolen, slabý a vyčerpaný. 

"Jsi moje hračka," podotkl Bílý a vracel se ke křeslu. Na prstě jeho prsten velitele. Anneau se třásl. Nechápal to. Kdysi zaslechl, že Radek Bílý ovládá více druhů magie, ale ne nekromancii, nešpinil by si duši něčím takovým. Představený se usmál, jako by věděl, na co myslí. A možná také ano. Kdo ví, co ty prokleté prsteny umí.

"Moje jasnovidka měla vidinu. A já jen využil zdroje, které jsem měl." Zhoupl na prstech amulet. Byl cítit energií s příchutí nekromantské krve. Zřejmě to stačilo, aby prsteny dokázal ovládat.

"Zapomeň na to, jak tě ovládám," nařídil Bílý. "Ten prsten kolem tvého penisu bude, řekněme..." ironicky se ušklíbl. "Ochrana před tím, aby tě někdo tvým vlastním prstenem spoutal. Nikdy ten prsten nesundáš, a když spadne nebo se ztratí nebo jej cokoli odloučí od tvého těla, raději nebudeš žít. A i po životě jej budeš hledat. A po životě po tom životě a tak dále. Rozumíš, nekromante?" Anneau strnul, bránil se, ten bastard na něj poslal kompletní kletbu, nemohl si dovolit zapomenout...

A pak s ponižujícími slzami zoufalství natáhl před vlastní obličej ruku a svou sílu obrátil proti sobě. Byl to jeho dar. Manipulovat s myslí. Netušil, jak to mohl Bílý vědět.

A pak náhle zapomněl.

**

Nekromant, sedící na zemi v černém mužském županu, se zmateně rozhlédl a ihned si uvědomil přítomnost mocného čaroděje před sebou. Než mohl cokoliv říct, Radek Bílý, sakra, představený čarodějů!, si vzal slovo:

"Budeš mi posílat dopisy ohledně všeho, co se u vás děje, Anneau. Tajně. Nikdo se to nikdy nedozví. Jinak mě budeš neprodleně informovat a já rozhodnu, co dále. Je to i ve tvém zájmu, příteli." Nekromantovi trvalo přesně tři vteřiny, než mu došlo, v jaké situaci se ocitl. A absolutně netušil, jak se do toho dokázal dostat.

"Nejsem zrádce," procedil nekromant, ale věděl, že to udělá. Z nějakého důvodu neměl jinou možnost.

"Ne?"

"Já..." Anneau zatnul pěsti, a pak nevěřícně vydechl skrz sevřené čelisti tiché: "Ano, pane."

"Dobře," čaroděj pokýval hlavou. "Takže ty jsi závislý na sexu, ano?" zeptal se Bílý. Rozhlédl se, jako by něco hledal. Pohled mu padl na opičího muže. "Využíváš ty ubohé duše, bereš mrtvá těla lidí a napůl je oživíš a vylepšíš pomocí živých zvířat. Je to zvrácené, ale také elegantní, nekromante. Tato technika mě překvapila. To vše jsi dokázal jen díky prstenům?"

"Už dříve jsem experimentoval s křížením lidí a zvířat, prsteny mi pomohly mé výtvory pak uchovat," odpovídal Anneau neochotně, nemohl si pomoct.

"Má nějaké rozmnožovací orgány?" zeptal se nedbale představený čarodějů a kývl k opičímu muži. Anneau zbledl. "Zřejmě ano," Radek Bílý se naposledy zamyslel. "Ulev mu. Jako muži," mávl k opičímu hybridovy. Nekromant ztuhl. Příčilo se to všemu v něm, ale... přistihl se, jak v duchu kyne opici, ta k němu poslušně přichází, třásl se, když se skláněl dolů. Chtělo se mu zvracet. Přiblížil rty ke klínu svého otroka, napínal svaly vypětím, vzdoroval tak, až mu bušila krev ve spáncích a na čele se mu perlil pot...

Zvedl oči. Představený upíral nepřítomný pohled do prázdna. Seděl pohodlně v křesle, klidný, vyrovnaný, jako by neseděl v bytě cizího nekromanta, kterého zrovna ponižoval a možná se jej chystal zabít. Byl tam v tom bílém triku, černých riflích a vypadal v jeho rudém koženém křesle přirozeně a patřičně. Rozzuřilo ho to. Bylo to Anneauovo křeslo. Jeho křeslo. "Neumím to," procedil. Chtěl vykříknout, uštěpačně seknout, nebo aspoň vyštěknout, ale zmohl se sotva na zasýpání.

"Neumíš? Potěšit muže?" zvedl Bílý jedno obočí. "Já ale slyšel o tvém mistrovi něco jiného," podotkl lehce a Anneau křečovitě zavřel oči. Ani se nepokoušel hádat, jak ví toto. Pohlédl na něj. Seděl tam v křesle, vypadal jako umělec, nebo mladý profesor na vysoké kole. Kultivovaný. Obyčejný. Děsivě se uměl přizpůsobit. Zase se na něj nedíval, pohled měl rozostřený, jako by s někým v duchu komunikoval. Anneau se třásl, jak odolával příkazu, ale věděl, že už to dlouho nevydrží.

Kdyby byl ten bastard jen o trochu slabší... možná o polovinu moci...

Síla ovládání stojí na moci velitele. A Bílý stál vysoko nad ním. Asi tak desetkrát výše než on. Minimálně desetkrát.

Anneau vydal tichý, zoufalý sten. Zavřel oči a povolil.

**

Když nekromant skončil, odvrátil se bokem a zhluboka dýchal. Vyskočil a pak takřka běžel ke koupelně. A potom zvracel. Za očima měl špatné, opravdu zlé vzpomínky, které jej donutily třást se a schoulit se do klubíčka vedle záchodové mísy. Tiše mumlal slova nenávisti a sliboval pomstu Radkovi Bílému, krvavou mstu, ale nějak nedokázal sebrat dost síly, aby zavolal magii a vpálil si to do duše. Nedokázal udělat ten poslední krok a vyhlásit la vendetta platnou. 

Po deseti minutách se vrátil, už relativně klidný, a pohlédl na mladého představeného v křesle. I když, nazvat ho mladým bylo zavádějící. Mohl mít pět set let a na vzhledu by to nebyl poznat.

Představený tam seděl, ztracený v myšlenkách nebo konverzaci. Anneau ho sledoval, ponížený a unavený. A pak náhle...

"Ty bastarde," sykl. Pro něj to nic neznamenalo, došlo nekromantovi. Byl si jistý, že představený nikomu nic neřekl o tom, co právě udělal. Nevychloubal se. Nepomlouval. Ne snad proto, že by se styděl. Pro něj... to bylo bezvýznamné. Nutné, ale nijak důležité. Někteří by to udělali proto, že je to vzrušuje. Klín Bílého byl v riflích jako na talíři a nic s ním malé Anneauovo vystoupení nedělalo.

Našel jen nejefektivnější způsob, jak jej ponížit.

Pro Anneauovu pověst bylo dobře, že se nikdo nedozvěděl, co se tu právě odehrálo.

Pro jeho hrdost bylo ranou, že jeho protivník nevzal na vědomí nic z toho, co se stalo. Nepovažoval za důležité někomu o jeho zesměšnění povědět. Jen hrál.

To vše dohromady nekromanta málem zlomilo. Přehlížení, nedocenění, ponížení.

Prohra.

Radek Bílý málem dosáhl toho, co Ropucha, vůdce nekromantů, ani prokletá Stopa s řekou dohromady, nedokázali.

Salaud. Nenáviděl ho každou svou částečkou. Představený Kruhu stopy. Nenáviděl tak i všechny čaroděje, ryzí čirou nenávistí, kterou v sobě do této chvíle nikdy neměl.

"Nenařídím ti nezabíjet mé lidi," ozval se náhle čaroděj, pohodlně usazený v jeho křesle, upíjející jeho víno. "Vím, že by ti to zlomilo vaz. Ale neublížíš, nijak, fyzicky, psychicky, magicky ani po všech ostatních rovinách, které existují nebo ještě ne, nejsou známé nebo neznámé, neublížíš mě ani Marii, mé milence. Marii Pečetě. Ani skrz prostředníka. Nebo více prostředníků. Naopak nás oba dva budeš chránit a obdivovat. Po našem rozhovoru si Marii najdeš a vyhledáš ji, budeš jí znát a vědět, co s ní jaký nekromant zamýšlí. Rozumíme si?" Byl dobrý ve vydávání příkazů. Zřejmě už to někdy dělal, pomyslel si Anneau zuřivě.

"Ano, pane," vylétlo z něj mimoděk a znělo to nadšeně. Anneau chtěl jít zvracet znovu. Už teď jej zasáhl příkaz představeného. Obdivovat jej. Do dnešního dne si nekromant nemyslel, že se něco takového dá nařídit a pak také splnit.

Zřejmě dalo.

Bílý povytáhl jedno obočí, ale nijak to nekomentoval.

"Dlužíš mi, a nadto jsi můj otrok, Anneau,"

"Ano, pane," opakoval a byl si palčivě vědom, že je tomu bastardovi doopravdy dlužen život. Za únos jeho čarodějky byla obyčejně smrt.

Chtěl umřít. Nechtěl být otrokem a nadto dlužníkem.

Neskuhrej, okřik se v duchu zoufale.

Bílý si ho zamyšleně prohlížel. Anneau strnul a bál se, co by mu mohl čaroděj nařídit tentokrát.

"Zajímavé..." zabručel Radek Bílý a postavil se. Anneau zadržel dech, čekal...

Čaroděj odcházel bez ohlédnutí.

Nekromant stále čekal.

Čekal i dlouhé minuty potom, co čaroděje necítil nikde blízko.

A čekal pak, i když seděl v novém bytě, se společností nebo ne, čekal, kdy se u něj znovu objeví vysoká nenápadná postava vůdce čarodějů.

Ale představený Kruhu si na něj už ani jednou, až do té chvíle v temné budoucnosti, snad ani nevzpomněl. Možná ano, když mu posílal pravidelné dopisy s děním mezi nekromanty. Ale ani jednou jej nekontaktoval. Ani když měl Kruh s nekromanty spor.

Pravda, Anneau mu nechodil na oči.

Byla to taktika přežití.

Nenáviděl jej. Radek Bílý byl strašlivý, přesně jak se tiše neslo ve stínech. Nekromant byl rád, že přežil ne zrovna přátelské setkání s ním.

Ale přesto... nikdy si to neuvědomil, ale Bílý byl na Stopu férový chlap. Jen chránil své lidi.

Anneau jej neobdivoval. Myslel si, že je hlupák. Ale musel smeknout nad tím, o co se snažil. I když za to, podle řečí, mohla spíše jeho naivní milenka.

Která navrch také patřila nekromantům.

Stopa byla někdy ještě divnější místo, než si myslel.

Vždy ukázala něco, co jej posadilo a zadek. Ale byla to zábava. Miloval to.

**

Anneau se ukázal u dalšího společného jednání nekromantů a slunil se v nevíře a závisti ostatních. Markus dokonce rozbil sklenici s vínem. Schválně to naplánoval tak, aby představený Kruhu nachytal Markuse, nekromanta, kterého se chtěl Anneau zbavit, v den jednání. Každý by ihned věděl, že se mu něco stalo. A schválně roznesl, že si na někoho Bílý počíhá. Málem se to obrátilo proti němu. Ale jen málem. Přežil střet s Radkem Bílým, ve kterém měl čaroděj právo jej zabít... Jistě, některé detaily nikdo vědět nemusel, ale...

Pohlédl na svou ruku s prstenem opice. Uvažoval, zda ji nezabít. Vlastně už to málem udělal. Ale pak jej napadlo, že jednoho dne, ne v blízké budoucnosti, ale jednoho dne, donutí toho hrdého mocného muže kleknout a nakáže mu to, co on jemu. A ta opice pak Radka Bílého zabije.

Jen ta myšlenka ho vzrušovala.

Těšil se.

"Takže? Jaká byla návštěva?" zeptal se ho Markus, který procházel. Zněl škodolibě a velmi, velmi samolibě. Anneau se zarazil. Markus ho nesnášel a nebylo to jen kvůli Seconde Guerre mondiale, druhé světové válce, kdy spolu jejich země válčily. Byli mocí na podobné úrovni. Těšilo ho, že ho Radek chytil, ale něco v jeho tónu, zlomyslném pohledu...

To Markus byl ten, koho měl Radek Bílý nachytat.

A Markus jej převezl. Práskl jej představenému ještě dříve, než to on mohl hodit na něj.

Merde. Taková neopatrnost! Taková smůla.

"Poučná," usmál se Anneau falešně. Markus se ušklíbl a odcházel. Anneau si konečně dovolil nenávistný pohled. Jednou Markuse zabije. Dříve nebo později...

Ale popořadě. Pečlivě si hlídal svůj seznam a řešil jej postupně, ať nikoho nevynechá.

Někdy bylo deprimující, se že všichni nekromanti z Evropy stahovali do Stopy. Na druhou stranu, jen tady mohli takřka volně využívat své umění, zabíjet téměř beztrestně, když je nikdo nechytil, a navíc měli dokonce se zdejším Kruhem mírovou dohodu, takže je na potkání nezabíjeli. Bylo to osvěžující. Byla tu ta drobnost, kdy více než polovina nekromantů zemřela, než se dostala do Stopy, a jen třetina úmrtí byla způsobená přirozenou smrtí nebo nepřáteli číhajícími před Stopou, ale když se člověk smířil s tou salope de l'enfer, pekelnou děvkou řekou, život tu byl opravdu příjemný. Lepší než jinde. I když byl ve Stopě život nejistý.

Ne nadarmo se jí přezdívalo L'Empreinte sanglante, Krvavá stopa.

Ale přes to všechno... Anneau byl rád, že přežil zase jeden den ve Stopě. Malé vítězství. Ale důležité pro jeho nejistou kariéru.

Začal si hvízdat a vydal se hledat nějakou společnici na noc. Potřeboval spravit ty poslední hodiny, jinak by se snad pozvracel.

Opět.

**

Dodatek. Původně do vsuvky zahrnutý nebyl, ale dostala jsem chuť napsat něco i z POV Radka, abyste v něm neviděli jen zvráceného parchanta. x)) užijte si to, m.

**

(Radek Bílý vešel do druhého městského mrakodrapu a v tichu stoupal po schodech. Zastavil se u zavřených dveří, a pak je dotykem otevřel. A vešel domů.

Bylo zvláštní něčemu říkat domov, ale bylo to tak. Domov pro něj, od té chvíle před čtyřmi a půl lety, znamenalo místo, kde byla tato drobná tmavovláska. Spala na desce stolu. Čekala na něj, ale zdržel se déle, než předpokládal a neodvažoval se s ní spojit před Anneauem. I přes příkazy si Radek nebyl zcela jistý, že jí nějak neublíží.

Zdržel se, protože se příliš nechal unést možnostmi prstenů velitele a otroka. Samozřejmě, otroctví bylo v Kruhu zakázané, ale... vzpomněl si na staré časy. Vzpomínal. Bylo to u něj vzácné, protože měl špatnou paměť. Před pěti lety si v podstatě nepamatoval souvisle nic. A když tak vklouzl do nepříliš častých a tak vzácných vzpomínek...

Stál ve dveřích její kuchyně, kolem těla mu splývaly korálky, které měla v každém průchodu, a sledoval ji. Marii Pečetě. Nemiloval ji, ale znamenala pro něj více, než někdo, koho by mohl milovat. Byla pro něj kotvou v životě. Věděl, že v náznacích už propadá šílenství starých, a to i navzdory tomu, že si nepamatuje většinu svého života.

Co o něm navíc vypovídaly minulé hodiny? Přikázal tomu nekromantovi zvěrstva a necítil ani stín výčitek.

"Radku?" zamručela náhle Marie rozespale. Vzbudila ji přítomnost v pokoji. To bylo dobře. Nechtěl, aby ji jednoho dne někdo takto zabil ve spánku.

Mávl rukou, v mysli mu vykvetl obrazec, a na stůl se snesl krátký vzkaz.

Odcházel. Ať se vyspí. Řešit záležitosti ohledně zítřejšího zasvěcení dětí stejně byla jen záminka, aby ji viděl a zkontroloval.

Bylo to zoufalé?

S trochou štěstí si jeho přítomnost spojí se vzkazem na stole a nebude vědět, že se k ní vloupal. Korálky tiše zachrastily, když procházel mezi místnostmi. V každém průchodu byly místo dveří ony. Chytré, vrah je tak nepřekvapí. Ale Radek uměl manipulovat se vzduchem a zvukem. Ale stejně to bylo dost dobré.

Opouštěl Mariin byt a nechtělo se mu. Ale musel.

Protože už půl roku nebyli spolu.

A co bylo k vzteku, nebylo to kvůli ničemu ohledně čarodějů. Respektovala jej a přijala celého, se všemi jeho nedostatky a chybami. A že jich neměl málo. Taková něžná duše jako ona a vzala si do postele chladného vraha.

Vše rozbila jedna dohoda. Krvavá, špatná, ale nutná.

S Isabelle.

Upírkou.

Která ho chtěla jednou jedinkrát do postele, protože trpěla pomýlený pocitem, že jej miluje. Nabízela na oplátku hodně, velmi mnoho. A ve Stopě by byl hřích, aby se toho vzdal. Radek byl praktický. Nebo možná pragmaticky. Když navíc dávno přestal považovat své tělo za něco zvláštního. Byl to jen nástroj. Bylo to stejné, jako by mu upírka zaplatila za nějak vykonané kouzlo.

Získal mnoho.

Marie ale nedokázala upíry vystát.

A to je rozdělilo.

Ztratil takřka vše.

Radek si povzdechl.

Ale stalo se. Život není fér, nikde, natož ve Stopě, a on udělal chybu. Může s ní žít a doufat, že ji napraví. Pár let a možná mu jeho malá tmavovlasá přítelkyně odpustí. Stoupal, schod za schodem, a věděl, že na něj čeká jen chladný byt. Nejraději by se otočil a vrátil se k Marii, stáhl si ji do náruče a přikazoval, pak šeptal, potom možná i prosil, ať jej vezme zpět. Ale ještě bylo brzy. Ještě pořád nebyla jeho kráska schopná mu to odpustit. Ani za čaj s citrónem. Ani za tucet zatracených čajů s citrónem. René, nejlepší přítelkyně Marie a shodou okolností i jasnovidka, mu to řekla. A nepotřebovala k tomu ani vize. Zato on byl tehdy tak zoufalý, že by to možná i zkusil a riskoval popáleniny, kdyby mu to chrstla zpět do obličeje. Vážně toho litoval. Skoro tolik, že uvažoval, jestli to pravdu stálo za to.

Z čehož byl Radek poprvé za dlouhou dobu rozpačitý. Takové pocity většinou nemíval. Když se rozhodl, za svým rozhodnutím si stál.

Povzdechl si a promnul prsten na jeho levém ukazováčku. Anneau.

Ještě myslí našel tu ubohou čarodějku, která se připletla Aneauovi do cesty. Byla v pořádku v sídle Kruhu. Skvělé. Aspoň něco dobrého.

Radek se ušklíbl a došel ke svému poschodí, pak chodbou, ke dveřím. Bylo tak pozdě. Byl unavený. Otevřel dveře do svého zničeného bytu a zamířil k baru.)