Nováček 13

16. únor 2010 | 17.33 |

13. kapitola: Nedorozumění nebo pomsta?

,,Hele, jednorožče, jsi si jistý, že zrovinka já mám ten vstup zakázán?" neodpustila jsem si mírně, ale opravdu mírně jedovatou poznámku. Přitom jsem se cítila hrozně. Rudovlasá zalapala po dechu. Jestli kvůli situaci, ve které jsme se nacházeli, nebo kvůli mé "opovážlivosti", to opravdu netuším.

,Nechápu...' odvětil mírně a roztomile jednorožec. Nejistě se podíval po svém druhu... nebo družce. Nevím proč, ale nesmyslně mě to dojalo. ,Opakuji: Jsi anděl se zakázaným vstupem, nemůžeš dále.' zopakoval, jak řekl, jednorožec. Něco uvnitř mě se sevřelo.

,,To musí být nějaká chyba..." podotkla tiše a bázlivě Rudovlasá. Divím se, že se těm dvoum koním s rohem neklaní. Koukla jsem se na ní pořádně. A překvapeně zamrkala. Připadala mi jako sjetá. Pokud už předtím byla rozrušená, teď by měla být úplně mimo. Nebo vlastně... je mimo. Panenky téměř zabíraly celou duhovku a byla úplně vláčná.

Jednorožec na mě upřel pohled a já najednou nevnímala nic jiného, než jej. Nohy se mi sami od sebe pohly. Zamrkala jsem. A udělala další krok, pak znovu. Nemohla jsem přestat. A přišla až téměř k jednorožci. Proti své vůli... nebo spíše sama, měla jsem na to strašnou chuť, jsem natáhla ruku a... včas se zarazila, než se mohla jednorožce dotknout. Není to zakázané? Pak jsem se zarazila podruhé. A odkdy já dodržuji pravidla? Natáhla jsem jeden prst a obkroužila ten nádherný, točený roh. Přece jen... dotknout se jich by bylo, to jsem vyvodila podle reakce Rudovlasé, by bylo asi moc troufalé.

Jednorožec držel, upíral na mě své zlaté oči a ani se nepohl. Zdálo se mi, že nechápe, že se ho chci dotknout. Můj prst objížděl spirálu rohu v centimetrové vzdálenosti od jeho povrchu. Jednorožec sklonil hlavu a možná to vypadalo jako výhružné gesto, když ma mě rohem mířil, ale já to cítila jinak. Já to pochopila jako vybídnutí.

Prst dojel ke kořenu rohu, k bělostnéu čelu. Musí být jemné, sametové, teplé... na dotek příjemné. pomyslela jsem si. Mám chuť se jej dotknout. Kašlu na pravidla a zákazy... já se jej chci dotknout!! A bohužel se musím přiznat, že nikdy jsem neměla moc dobré sebeovládání. Prostě jsem si vždy vzala to, co jsem chtěla.

Prst mi přejel po jemném, sametovém, jak jsem předpokládala, hladkém čelu jednorožce. Nejasně jsem rozeznávala, že mi Rudovlasá něco říká. V tu chvíly sebou jednorožec pohl, prudce trhl ocasem až to zasvištělo, ale neucukl ode mě. Jako by ho má ruka poutala. Roh jakoby se zvětšil a celý zazářil barvami duhy. Koutkem oka jsem zahlédla, že z bělostného rohu se stává křišťálově... né diamantově čistý roh. A mnou... mnou jako blesk projel pocit štěstí. Ale vůbec jsem se neradovala. Bylo mi z té přemíry šťastných emocí nejdříve zle. Točila se mi hlava... vlastně netočila, zdálo se mi, že se se mnou točí svět a hlava mi praskne, do mozku mi bodaly milióny žhavých jehliček.

... Ale téměř nejzrůdnější na tom bylo to, že jsem pociťovala tu největší rozkoš, jakou jsem kdy cítila. Nevěděla jsem, jestli to dělá jednorožec nebo má láska k bolesti, ale děsilo a fascinovalo mě to zároveň.

Něco mě stáhlo za rameno dozadu a vysvobodilo mě z toho začarovaného kruhu bolesti a rozkoše... a radosti, samozřejmě.

,,Co to děláš!" vykřikl Gabriel, veškerá vážnost a důstojnost asi vzala roha. Pak se zlobně podíval na Rudovlasou. ,,To ani jedna z vás nezná nezná Staré zákony! Je zakázáno na Posvátné sahat! Jak pro jejich bezpečnost, tak vaši! Pokud se panenská čistota jednorožce jen malinko naruší, onemocní a zemře. Může to trvat i tisíciletí a bude to pro něj velmi bolestivé! Pokud není ten,kdo se jej dotkl, panna a ve vyjímečných případech panic, tak zemře určitě." myslela jsem, že na mě Gabriel upře přísný pohled, ale neudělal to. I bez toho jsem ale zrudla až za ušima. Nestála jsem na schodech už delší dobu, takže Jednorožci zmizeli.

,,A to ani nemluvím o tom, že ten, kdo se jej dotkne, zešílí..." podotkl Gabriel tiše.

,,Dobře, pochopila jsem, ale co budeme dělat?" vrtalo mi hlavou to, jestli si Gabriel myslí, že jsem se Jednorožce nedotkla. A taky to, jestli ten jednorožec zemře. Protože já byla panna... byla jsem pana... tělesně určitě... tedy, pokud se nepočítá i první život, to bych byla poloviční pannou, ale to je blbost... Taky mě napadlo že ta otázka vyzněla neurčitě. Na co jsem se vlastně ptala? Co bude s jednorožcem nebo co bude se mnou?

,,Gabrieli!" vykřikla zničeho nic Rudovlasá. ,,Bez-křídel-je-v-podstatě-ještě-pořád-neutrální-jen-potencionálně-dobrá!!" řekla má průvodkyně tak rychle, že mi její slova splývaly a mě až po chvíly mi došel jejich význam.

,,A když nemůže do Edenu, jak zasvědcená bude?!" Rudovlasá se začínala děsit. Já na ni nechápavě zírala.

,,Když tak o tom přemýšlím, tak máš pravdu. Ohnivý jí nenechají na pokoji dokud jí nezabijí nebo dokud nebude zasvědcená. A ani potom není úplně jisté , že bude mít pokoj. Ale i tak... když nemůže do Edenu..." Gabrielův hlas nabral zvláštní tón. Takový spokojený. Až moc. Došlo mi to a neubránila jsem se úšklebku. Gabriel je asi stejný anděl jako já. Vytušila jsem, že o všem, co se stane, předem věděl avše si naplánoval... možná až na ty jednorožce. Jen... co z toho má?

,,Parchant..." uklouzlo mi. Oba se na mě tázavě podívaly. Jen jsem na to mávla rukou a s rozšiřujícím se úšklebkem se vyhla Gabrielovu pohledu. Proto jsem nezahlédla mírný, téměř neznatelný úsměv. Kdybych se dívala pořádně, možná bych si i všimla toho, že toto je opravdu úsměv. Opravdový úsměv od srdce.

,,Jestli musíš být zasvědcená a nemůžeš do Edenu... ano, je tu jen jedna možnost." prohlásil Gabriel a já po něm šlehla tázavým pohledem. Zato Rudovlasá přemýšlela. Vypadalo to, že jí to nedochází. Sice nevím o co jde, ale určitou představu o tom mám. Myslím. Páni, jsem to ale chytrá! napadlo mě po chvilce a mírně jsem se usmála.

,,Nic mě nenapadá." prohlásila Rudovlasá. No předpokládám, že v té hlavince něco nosí, proto to, co navrhuje Gabriel, je tak strašné, že to Rudovlasou ani nenapadlo. Docela se na to i těším.

,,Je to přeci jednoduché, Rudovlasá. Když nemůžu jít na jedno místo, tak musím jít na jiné. Ne?" otočila jsem se tázavě k Gabrielovy.

,,Má pravdu." odvětil lehce tázaný a já na chvilku zahlédla toho kluka, co mi těch asi osmdesát dnů dělal společnost. Chyběl mi. Ať už jsem si to připouštěla nebo né, myšlenka, že nikdo takový ve skutečnosti není, už mě se smíchem neobejme a ani mě s pobavenými jiskřičkami v očích nebude provokovat, byla... smutná! Já z toho byla smutná!!! Já totiž Gabriela... já ho...

,,Ale... ale... ale... to..." Rudovlasá se zakoktala a přerušila mé myšlenky, které se začaly odvíjet prapodivným směrem. Zatřáslajsem hlavou, abych takové věci vyhnala z hlavy.

Rusovlasé asi konečně došlo, co já vyteorizovala a Gabriel měl na mysli. Se zájmem jsem se k ní otočila.

,,Aletojesebevražda!!!" dostala ze sebe konečně Rudovlasá. Začala mluvit tak rychle, že jsem se z toho málem skácela smíchy. To mi ještě nedošel význam jejích slov.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře