Requiem za laskavost

21. červenec 2013 | 12.00 |

Nenáviděla jsem večery, kdy na mě padla služba v podniku. Muži si myslí, že když sem přijdou, mohou si nás koupit a dělat si vše, co se jim zlíbí.

Samozřejmě, jistým způsobem mají pravdu. Opravdu zaplatí za večer v naší společnosti. Ale nemůžou si koupit vše.

Kriticky jsem si prohlížela své kyčle. Díky pečlivé péči strie skoro nebyly vidět, ale jizvičky jsou jizvičky. Dívala jsem se na svou kůži a uvažovala, jestli na tuto práci přeci jen už nejsem moc stará. Něžně jsem prsty s dokonalou manikúrou po kyčli přejela a cítila se prastará.

Vycítila jsem, že mě někdo sleduje. Líně jsem se podívala do zrcadla před sebou, jediný důvod, proč jsem si sedla na jedinou stoličku uprostřed baru, a uviděla Roberta. Na tvář mi vklouzl první upřímný úsměv tohoto nechutně únavného a únavně nechutného večera.

Jsem prostitutka.

A nenávidím to.

Ale Robert je jeden ze zákazníků, kteří se k nám chovají opravdu hezky. Taková ztracená duše, jeden z těch, kteří jsou příliš hodní nebo příliš oškliví na to, aby si je normální ženské vážily. Hlupačky. Robert byl příliš hodný a příliš obyčejný. Ale k nám, děvčatům, se vždy choval úžasně, všechny ho máme rády. Už dávno u nás neplatí plnou taxu. A šéfová mu dost často posílá nová děvčata, aby zjistila, zda se při první noci nezhroutí a odvedou práci tak, jak mají. Prostě jestli nezpanikaří. Není na tom nic potupného. Já kupříkladu zpanikařila. A nejsem dnes nijak špatná společnice, pokud to o sobě můžu tvrdit.

Hořká pravda.

Výhled na Roberta mi zastínila postava v drahém obleku. V duchu jsem si povzdechla, zatímco na tvář mi vklouzl příjemný úsměv.

"Chcete si hrát, pane?" zavrněla jsem a zvedla k němu pohled. Chladně si mě prohlížel, vlastně ne mě, ale prostředek, kterým mu poskytnu draze placenou službu.

"Jsi stará." odvětil. Stále jsem se lehce usmívala, ale věděla, že mám strnulý obličej a chladné oči. A možná se neusmívám, ale jen cením zuby. Nejbližší skupinky ztichly a sledovaly nás.

"Léta jsou zkušenosti." broukla jsem a nedokázala zmírnit ostrost svého hlasu. Muži v očích zajiskřilo a já si v duchu povzdechla. Pomalu jsem se odvrátila. Sadista. To jsem dnes opravdu nepotřebovala.

"Možná." Muž si mě stále prohlížel. Překonala jsem se a nenuceně si pohladila odhalenou klíční kost.

"Chápu, že raději mladé koloušky," odvětila jsem urážlivým tónem. Muž se zamračil. Pak mě popadl za loket a prudce zvedl, vedl mě ke schodům k pokojům. Potměšile se usmíval, ani se neobtěžoval mi něco říct.

Typické.

Raději si vylije zlost na ženské, která mu bude zaručeně odporovat, uspokojí jej to více, než týrání mladé holky. A já neměla to srdce nechat si jej vybrat některé z našich nových.

Hovado.

Usmívala jsem se na něj.

**

Přišla jsem domů, unavená jak fyzicky, tak psychicky, byla jsem zbitá, naprosto vyčerpaná. Na chodbě jsem potkala starou Motýlkovou, drbnu, která neuměla zavřít hubu a nechat si své teorie o pozdě chodících ženách z práce pro sebe. Nejhorší na tom je, že tím urážlivým tónem opravdu mluvila o mně. O děvce.

Hodila jsem kabát na židli a došla jsem k lednici. Ta zela prázdnotou a já si uvědomila, že jsem zapomněla po cestě nakoupit. Unaveně jsem lednici zavřela a posadila se na židli. V ruce jsem měla pár dopisů, upomínek, složenek, faktur...

Seděla jsem u stolu, a když pohlédla ven, východ šednul. Jak to, že byla stará Motýlková vzhůru? napadlo mě v první chvíli zuřivě. Stejně rychle se ale přese mě přelila vlna únavy. Neotevřené dopisy jsem nechala na stole a šla se osprchovat. Vše ostatní má čas.

**

Došla jsem do známého nemocničního pokoje a donutila se usmát.

"Mami." Vydechla jsem a došla k posteli. Políbila jsem ženu na čelo a ta se na mě slabě usmála.

"Ahoj Lado," zašeptala. Nadechla se, snad chtěla ještě něco říct, ale byla příliš slabá. Zavřela oči a otočila hlavu na druhou stranu. Třásla se a já ji vzala za ruku.

Ta byla úplně bez síly.

Seděla jsem tam s maminkou hodinu, kterou jsem si každý den dovolila, a pak běžela na autobus, abych stihla dojít do práce. Šéfka v bordelu byla tak hodná, že mě nechala podnik i uklízet, takže jsem v podstatě pobírala plat jak za holku do nepohody, tak za uklízečku. Bylo to jako bych měla dvě práce, jen na stejném místě. Jednou jedna kolegyně žertem podotkla, že je to, jako bych byla kuchařka i číšnice v jednom. Vtipné. V podstatě v pořádku. Ale celkově se to zdálo zvláštní.

Otevřela jsem kumbál a sklonila se pro kýbl. V zádech mě zabolelo a já si povzdechla. Chtělo se mi strašně spát.

**

"Ahoj Ruby." Posadil se ke mně Robert. S úsměvem jsem k němu vzhlédla.

"Takže šéfová moji včerejší stížnost vyslyšela?" zeptala jsem se s malým úsměvem. Robert se mračil a něžně přejel po modřině na mé paži.

"Takový chudák, vztáhnout ruku na ženu." Odvětil nesouhlasně. Přivinula jsem se k Robertovi a pevně jej objala, zabořila mu obličej do hrudi.

"Kde jsi byl celý můj život?" zabručela jsem a potlačovala pláč. Robert mě hladil po zádech a broukal nesmyslná slovíčka. Některá mladší děvčata s Robertem plnila své povinnosti, koneckonců se to někde pořádně naučit musely, ale my starší jsme Roberta zneužívaly jako našeho psychiatra. A s tím, kolik si toho nejspíše musel vyslechnout, by ten zatracený titul i dostat měl.

No co, nějak si tu slevu zasloužit musí.

Dveře cvakly a vedle mě se svalil Felix.

"Můžu se taky přidat?" zeptal se. Natáhla jsem paži a přitiskla jej k sobě. Felix jako jediný chlap, sakra krásný chlap, to u nás měl docela těžké. Měl smůlu na zákazníky. Většinu jeho pravidelné klientely tvořili hovada jako ten, kterého jsem měla včera. Schoulila jsem se Felixovi do náruče, tiskla se k němu, nechala se objímat pažemi obou mužů, cítila se aspoň na chvilku v bezpečí.

"Nenávidím to," šeptla jsem.

"Ale Ruby. Není na tom nic špatného. Nejstarší řemeslo..." broukal Robert a vískal mi vlasy.

"Ano. Nejstarší řemeslo." Hlesla jsem tak nějak hluše.

"Jsi dnes smutnější, než obvykle." Řekl Felix a mnul mi ramena. Bylo to zatraceně příjemné. Rukama jsem mu přejížděla po stehnech a bylo to tak krásně asexuální, až se mi chtělo brečet. Jen jsem mu masírovala napjaté svaly, profesionálně, jako, no, společnice.

"Ty taky, když jsi tady," podotkla jsem. Felix se suše zasmál.

"Jste jen děti," odtušil Robert a zdálo se mi, že mírně nesouhlasně sevřel rty. Mohlo mu být kolem padesáti.

"Zas tak starý nejsi, Roberte." Brouka jsem.

"Na muže tvých let jsi fešák," souhlasil Felix. Robert se potěšeně usmál a my s Felixem si vyměnily spiklenecký úsměv. Ať je Robert jakýkoliv, ješita je taky. Ale jednu malou chybku si dovolit může. Jednu.

**

A pak náš čas vypršel a iluze se roztříštila.

Felix byl zase veselý, v očích tak umně skrytý uštvaný pohled, že jsem jej musela hledat i já, která jej znala. A Robert se na mě láskyplně usmíval, skoro jako otec, přestože jím zdaleka nemohl být. Milovala jsem ho. Při odchodu jsem jej popadla za uši a políbila, cudnou sesterskou pusou. Culil se ještě hodinu potom.

**

Když jsem došla do svého pokoje, pochopila jsem, proč mi šéfová dala dvě hodiny s Robertem.

V pokoji na mě čekal můj včerejší známý. Potlačila jsem paniku a usmála jsem se, úsměvem o kterém jsem věděla, že se mu bude líbit. Tak falešně odvážný, z kterého tak prosakovala panika, až se mi ze sebe chtěl zvracet.

Nejhorší bylo, že jsem to tak z části doopravdy cítila.

Boháč si mě přeměřil a ušklíbl se. "Na starou herku vůbec ne špatné." Ohodnotil arogantně a já sebou trhla. Muž se zasmál. "A teď se svlíkni."

**

Dnes měla maminka jeden z horších dnů. Nebo také lepších, jde o to, jak moc vám záleží na smyslu slov.

"Kde je David? Kde je David? Kdo jsi?" ptala se stále dokola. Bolelo mě to. To já už se o maminku čtyři roky starala, to já nechala školy dva roky před bakalářem, abych mohla vzít další práci a vydělat peníze na její léčbu. Později vzít zavděk jako šlapka, protože to znamenalo jisté, rychle vydělané dobré peníze. A přesto v těch krátkých čistých záblescích vzpomíná maminka na toho parchanta, na mého otce, z kterého se stal ožrala a který propil i to, co neměl. I to nejcennější.

Nejhorší bylo, že když jsem byla na dně, vzpomínala jsem na své dětství, kdy vše bylo tak dokonalé a krásně jednoduché, se slzami v očích i já.

"Taky chci, aby to bylo zpátky, mami." hlesla jsem tiše.

"Kde je David?"

"David už je pryč, maminko." Šeptla jsem a políbila jí ruku. Poplašeně se na mě podívala a pak udělala pohyb, kterým chtěla ruku osvobodit. Sklesle jsem ji nechala, sledovala, jak si mě podezíravě prohlíží, sledovala, jak mě nepoznává.

"Kdo jsi?" zachroptěla zlostně.

"Mami,"

"Neříkej mi tak!" křikla maminka a já se odvrátila, mrkala, abych zahnala slzy. Kousla jsem se do rtu, sevřela pěsti, opakovala si, že maminka za to nemůže. Neříkej mi tak. Neříkej mi tak. Na začátku to bylo tak vzácné, jen občas se budila a říkala mi toto. Ale poslední dobou je to naopak, poslední dobou jsou vzácné ty okamžiky, kdy mi říká Ladi. A já už netuším, co mám dělat, na operaci zatím ještě nemám peníze a přitom se zdá, že nemám dost času je vydělat. V bance mi nepůjčí, nestuduju, nemám pravidelný příjem, a prostituci uvést nemůžu. Svěsila jsem hlavu a chtělo se mi brečet.

"Kde je David?" zeptala se po chvíli maminka. Skoro jsem se rozbrečela. Skoro. Když jsem se ale zvedala a odcházela, dnes bez pusy na rozloučenou, oči jsem měla suché.

**

"Můžu vzít více směn?" zeptala jsem se šéfky. Ta si mě přeměřila pohledem.

"Vypadáš strhaně." Řekla a já strnula. "Vypadáš strhaně" nebyla bezpečná věta, hned za ní následovalo: "vypadáš sešle", sešle věkem, sešle čímkoliv, a pak by mě mohla vyrazit. A to já si nemůžu dovolit, ne teď, vlastně vůbec si to nemůžu dovolit, nikdy.

"Špatně jsem spala," řekla jsem opatrně. Šéfka si mě prohlížela.

"Nemůžu ti dát více zákazníků, aby bylo tělo krásné, musí odpočívat."

"Víš, že ty peníze potřebuju," podotkla jsem unaveně.

"Peníze potřebujeme všichni." Odtušila šéfka chladně. Chtělo se mi začít řvát. Viděla jsem před očima maminku, upoutanou na lůžko, maminku, která mě nepoznává a propadá záchvatům vzteku, když jsem poblíž. Já už nemohla, bylo toho prostě moc.

Sledovaly jsme se. Obě jsme věděli co je mezi námi nevyřčené.

Do tohoto podniku jsem se dostala náhodou, zoufale jsem tehdy potřebovala peníze a potkala bývalou spolužačku. Ona už tu pracovala. Říkala, jak se o ni šéfka stará, jak dobře se pracuje, pokud dokáže to ostatní ignorovat. Tak zoufale jsem potřebovala peníze, že jsem šla s ní a s šéfkou si promluvila. A další den už na mě čekal Robert, hodný, něžný Robert.

Odváděli jsme šéfce dost velkou část výdělku. Přesto nám většinou zbývalo více, než je normální plat. A šéfka si to zasloužila, opravdu se o nás starala, dávala pozor, ať nás nechytí policie, dávala pozor, jaké zákazníky pouští dovnitř, dávala pozor na nemoce, na těhotenství, na vše.

Ale na ulici jsou rychlé prachy a navíc bez odvodu peněz. Kdybych se někde ukázala vždy jen na noc, brala jen dobře oblečené zákazníky, nejlépe cizince...

"Znáš pravidla, Ruby, pracuješ u mě a jen u mě. Ručím za to, že jsi čistá, a ty si. A chci, aby to tak i zůstalo," ozvala se šéfka ostře, jako by mi četla myšlenky. Jsem prostitutka, ty se časem naučí hrát svou vlastní roli dokonale, proto jsem dokázala nedát najevo překvapení nad tím, jak mě šéfka přečetla. A zaměřila se na vztek.

"Já ty peníze sakra potřebuju!" vybuchla jsem zoufale. S Robertem jsem nebrečela. U maminky jsem nebrečela. Ale teď jsem cítila, jak mi slzy tečou po tváři. Zabořila jsem si obličej do dlaní a zoufale plakala.

Šéfka mě chladně pozorovala. Kolikrát toto musela vidět? Jsem jen další v řadě.

Poníženě jsem se otočila a odcházela.

**

Zděšeně jsem zírala na lékaře.

"Tak rychle? Já ty peníze ale nemám...!" vydechla jsem zoufale.

"Vaše matka potřebuje operaci co nejdříve, do dvou měsíců, jinak už by mohlo být pozdě," odvětil lékař a sledoval mě soucitným pohledem. Zoufale jsem na něj zírala. "Zkoušela jste si na to půjčit?" zeptal se. Vztekle jsem na něj pohlédla, ale uklidnila se a kývla hlavou. Doktor si povzdechl a zamnul si kořen nosu. "Znám pár nadací, pokuste se tam napsat, možná..." odmlčel se a sledoval mě. Já sledovala jej. Otočil se a odcházel do své kanceláře, já nejistě přešlápla, než se vydala za ním. Dal mi pár visitek. Zoufale jsem je svírala.

"Už to nejde odložit?" zašeptala jsem bezmocně. Lékař se zamyslel.

"Mohu to ještě zkonzultovat s odborníky, ale..." zakroutil hlavou. Kývla jsem a odcházela. Znovu jsem byla strašně unavená a chtěla spát. Ale teď jsem věděla, že se vzbudím jen do další noční můry. Protože teď jsem byla i bezmocná.

**

Další noc s mým novým pravidelným zákazníkem. Hovado, tak jsem mu říkala, ten boháč, a nějak se to v podniku ujalo. Jednou si vyžádal místo mě mladou holku. Ta pak brečela celý večer. Hovado pak chtěl mě.

Taky jsem brečela. Ale sama. Platil dobře.

**

Zoufale jsem stála na ulici, kousala se do rtu. Nemám šanci sehnat sedmdesát tisíc na operaci za dva měsíce, prostě nemám. Ne jen u šéfky. Ale kdybych si přivydělávala i na ulici...

Vedle mě zastavilo auto a přerušilo tok mých myšlenek. Málem mě porazilo, když jsem rozeznala policejní uniformy.

"Slečno," začal jeden z nich přísně. Hraně nechápavě jsem se na ně zamračila.

"Dobrý večer. Ano?"

"Co děláte v této části města?"

"Ztratila jsem se," trhla jsem rameny naoko lhostejně. "A je mi zima. Kudy do Tróje?"

"To jste se zatoulala daleko," odvětil upjatě druhý.

"Pánové, je večer, zima, a já do takového počasí opravdu nejsem oblečená." Ukázala jsem na svou minisukni a top s letním kabátkem. Taky lodičky s jehlovým podpatkem.

"To vidím," jízlivě odpověděl jeden a pak se obrátil na kolegu. Jen mávl rukou. Policista u volantu, ten, který mi tak nevěřil, nechtěl, ale nakonec mi popsal cestu a neochotně mě pustil. A já šla. A šla jsem dokonce, i když policejní auto odjelo za roh a já se mohla vrátit.

První večer a málem mě chytila policie. To nebude náhoda.

Možná je to znamení. Možná mi šéfka přeci jen pomůže.

Jistě, a Ježíšek existuje. Zastavila jsem se a unaveně opřela o ledovou stěnu, svěsila hlavu. Netušila jsem, co mám dělat.

Vedle mě zastavilo auto. Vážně mě sledoval jakýsi postarší a obézní muž.

"Tak?" zeptal se. Sledovala jsem jej. A pak nastoupila.

Ježíšek neexistuje. Holka se o sebe musí umět postarat sama. A dělat i věci, které rozhodně nechce. Bylo mi ze sebe zle.

**

Měla jsem našetřeno zhruba padesát tisíc, když se to stalo.

Zase přišel Hovado. Tentokrát si vybral jiné mladé děvče, byla tu teprve podruhé, ale z toho, co o něm slyšela, byla vyděšená. Jít nechtěla. Byla by z toho scéna.

Ale zakročil Robert. Miláček Robert, kterého jsme zbožňovali a věřili mu. Miláček Robert, který se pral za čest děvky.

Hovado nejspíše už měl upito, protože jeho reakce postrádala jakýkoliv smysl. Vrhl se na Roberta a začal jej řezat hlava nehlava. Děvčata vřískala, zákazníci řvali a já v první chvíli strnula a jen šokovaně sledovala, co se tam děje. Až pak jsem vyskočila a chtěla se tam dostat, ale to už se Hovado zvedal, ztěžka dýchal a sledoval Roberta nechápavým pohledem. Tvářil se tak komicky ztraceně, že jsem měla chuť popadnout stoličku a vzít ho s ní po hlavě. V jeho tváři se mihl zvláštní výraz a mě se náhle sevřelo hrdlo. Prudce jsem pohlédla na Roberta.

Ne, ne, prosím...

Vrhla jsem se k Robertovi na zemi a zděšeně si všimla, že nedýchá. Z rozbitého nosu mu tekla krev, ale nejhorší byla strnulost, v jaké byl, a taky úhel jeho hlavy. Opatrně jsem mu ji narovnala. Oči měl vyvrácené a nehýbal se, nedýchal, prostě nic. Roztřeseně jsem nad ním přejížděla rukama, snažila se nahmatat pulz, snažila se poznat, jestli jen zadržuje dech, byla jsem zoufalá.

"Volejte sanitku, volejte sanitku!" ječel někdo pořád dokola a já si uvědomila, že to byla já. Roztřeseně jsem ztichla a položila Robertovi ruce na obličej, vzala jeho tváře do dlaní a tiše jej přemlouvala, ať se na mě zatraceně podívá. Někdo mě odstrčil a sklonil se k Robertovi, něco křičel, ale já jej neslyšela.

"Co mu je, co mu je?" vřískala na mě děvčata, ale já je slyšela jen jakoby z dálky. A pak jsem uviděla šéfovou, která zamračeně sešla ze svého Olympu v prvním patře. Nikdy nechodila pryč ze své kanceláře, ne v pracovní době.

Zatrnulo mi.

"On nedýchal," zašeptala jsem. Děvčata se na mě šokovaně a vyděšeně dívala.

"Co to říkáš?!" Jedno z děvčat, asi jsem byla v šoku, protože jsem si nemohla vzpomenout, jak si jmenuje, mě popadlo za ramena a zatřásla mnou, pak mi dala facku. Zamrkala jsem a svět se zase rozběhl. Zděšeně jsem se obrátila zpět k Robertovi, ale stále se nehýbal, a Felix, který se nad ním skláněl, byl bledý.

"Ne, ne, prosím ne..." začala jsem šeptat a couvala. O něco jsem zakopla a skončila na zadku, přesto se stále odsouvala.

Byl to stejné, jako tehdy s otcem. Taky tak ležel na zemi, vedle povalené židle, vedle ubrusu s rozbitým nádobím, které musel stáhnout ze stolu při pádu.

Až na to, že Robert si to nezasloužil.

Robert se neupil k smrti.

Robert neměl zemřít.

On byl dobrý člověk.

"Ne, ne ne..." po tvářích se mi kutálely slzy. Felix na mě zoufale pohlédl přes hlavy ostatních. Měl kurz první pomoci, u ucha telefon na záchranku, ale beznaděj v jeho obličeji mluvila za vše.

Ne, ne, ne... !

Ale já přece věděla, že umírají i dobří lidé.

Jako Robert.

**

Stála jsem u hrobu, pršelo, a mně přišlo správné, že prší, všichni museli být dneska smutní, na pohřbu toho úžasného muže, který stál víc slz, než kolik mohl tento déšť kdy dát.

Byl to skvělý muž, Robert, ráda bych to řekla, ale mlčela jsem.

Byl to skvělý muž.

Jeden z nejlepších.

Jeho přátelé, nudní dědečkové, se možná divili, proč Robertovi přišlo na pohřeb tolik krásných žen, kde je jen mohl potkat. Ale Robert si zasloužil přítomnost každé jedné z nás. Stály jsme kolem hrobů, plakaly upřímněji, než jeho vlastní rodina. My, ženy jeho srdce, protože měl srdce dost velké pro nás všechny. Nemusela jsem se rozhlížet, abych věděla, že nás je tu takřka stovka. Nejen dívek od šéfky, ale i jiných děvčat, ztracených duší, Robert byl oporou pro všechny, kteří potřebovali pomoc. Byl tu vždy.

Byla jsem naštvaná, naštvaná na celý svět za tuhle nespravedlnost, kdy Hovado utekl a Roberta nešlo vzkřísit. Spadl, protože dostal mrtvici, a Hovado jej postrčil tak, že si zlomil vaz. On si to nezasloužil, on jako jediný ne.

Neplakala jsem. Vždy bylo zvláštní, že když jsem měla, neplakala jsem, ale projevilo se to pak, najednou, a já plakala velmi dlouho a ve velmi trapných situacích. Teď jsem neplakala. Jen pevně svírala kapesníček a potlačovala křik, kterým jsem chtěla říct, jak moc je to nespravedlivé, jak moc to chci změnit, jak moc jsem naštvaná. A bezmocná.

Felix mě vzal za ruku a pevně ji stiskl. Pohlédla jsem mu do očí. Jeho se leskly slzami, ale jestli plakal, to netuším. Na rozdíl ode mě neměl deštník a jeho tváře mohli být mokré stejně tak dobře od deště.

Ale ano, plakal. Věřila jsem tomu, že Felix pro Roberta plakal. Musel. Zbylo mi tak málo dobrých lidí. Teď už jen těch pokřivených, se srdcem plným bolesti.

"Budeš nám chybět, Roberte," hlesla jsem. Naprosto nemístně mě napadl náš interní vtípek o robertkovi a já se trochu hystericky rozesmála. Pohoršeně se na mě otočilo pár lidí, ale já si nemohla pomoct. Felix mě pevně objal a přitiskl si mou tvář na hruď. Pevně jsem sevřela oční víčka, nedovolila si plakat, teď ne. Svírala jsem Felixovi paže, zarývala mu do nich nehty a bezhlesně křičela.

Pohřeb skončil. Mnoho krásných žen odcházelo, hodně jich mělo zarudlejší oči, než sama Robertova dcera. Jak jen si mohla neuvědomovat, jak skvělého otce má? Robert o ní často mluvil, tak ji miloval, a ona bydlela někde v Austrálii. Nevděčná mrcha, která nikdy nedokázala docenit lásku, kterou jí Robert nabízel, bez závazků, protože ji jednoduše miloval.

Záviděla jsem jí. Záviděla jsem jí lásku mrtvého muže.

**

Vycítila jsem pohled. Unaveně jsem zvedla hlavu a postřehla oči jednoho z mužů, kteří stáli blízko rakve, skoro s rodinou. Robertův přítel, napadlo mě, a hned poté myšlenka, zda se někdy svěřil Robert, kam po nocích chodí.

Z pohledu muže jsem si byla jistá, že ano.

Felix si ho všiml taky. Tázavě na mě pohlédl. Kousla jsem se do rtu, k čertu s rtěnkou, a pak těžce kývla. Felix mi stiskl ruku a opustil mě. Zírala jsem na muže, Robertova přítele, a něco ve mně se bouřilo, něco ve mně bylo znechucené tím, že bych na pohřbu toho úžasného muže našla další zakázku.

Ale matka má operaci ani ne za dva týdny.

Usmála jsem se. Počkala jsem, dokud ke mně muž nedošel, a přijala jeho rámě.

Naposledy jsem se ohlédla. Robertův náhrobek svítil novotou.

Není spravedlivé, že zemřel dobrý člověk.

Ale život jde dál.

Život jde dál.

Dál.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Requiem za laskavost lentilka®sdeluje.cz 21. 07. 2013 - 13:09
RE: Requiem za laskavost chuckyna 25. 07. 2013 - 10:33
RE: Requiem za laskavost kristina 06. 08. 2013 - 14:21
RE: Requiem za laskavost eipois 13. 08. 2013 - 21:06
RE: Requiem za laskavost moira 15. 08. 2013 - 11:36
RE: Requiem za laskavost ronnie 23. 09. 2013 - 17:04
RE(2x): Requiem za laskavost moira 01. 10. 2013 - 00:10