Portrét

Vzala jsem tušku

Do ruky papír

Vznikala kresba tváře, portrét muže.

Slzy mi zalily líce

Ruka se mi třásla.

Připojila jsem podpis.

Koukala jsem se na hvězdy

Tělo mi trnulo bolestí

Kašlala jsem krev.

Měsíc svítil do noci

Já tiše sténala

Život z očí mi unikal...

A slzy přestaly téct.

List papíru jako tichá výčitka

Nesmlouvavě svítil do noci

Písně smutku lkaly hvězdy

Kaňky od slz zdobily kresbu

Mířily ke krátkému vzkazu.

Vzpomínka na let a brek dívky

Tiše, tak hlasitě zvučel nocí.

 .....

Nebe zešedlo a začalo pršet

Mladý muž zmučeně klečel

Prsty zarýval do čerstvé hlíny

Náhrobek svítící novotou šeptal:

Milovaná dcera, dobrá kamarádka.

Jako bodná rána pálila muže slova

Zdušený křik prot vydal

Věděl, že je to jeho chyba

Prznily jeho portrét další slzy.

 .....

Lesem kráčel krásný mladík

Oči od pláče zarudlé, tvář strhanou

Mlčel, jen nepřítomně koukal do noci

Vina plula lesem, tiše jako stín.

Odpusť mi... ozval se šepot. Stromy mu dychtivě naslouchaly.

Netušil jsem... nesly si koruny mezi sebou.

Muž bolestně zavřel oči, vítr mu bičoval tvář

Vyrval mu pak papír z ruky

Smýkal jím nocí a muž ho chytal

Jakoby zvířat chór jeho žal zpíval.

 .....

Naše dítě... psala mrtvá

Pod jeho tvář umně črtanou

S láskou, která ho ničí.

Nemůžu dál, sama, bez tebe... bylo tlustou čárou napsané.

Muž jenom vzlykal, když četl si to pak.

Miluji tě, však to víš....

Dal už muž nemohl, nechtěl to číst.

Dívka se zabila. Sebe i dítě.

Nevyčítal mu to nikdo, nikdy a nikde.

Dívka byla sirotek.

O to víc se nenáviděl.

obrázky z: deviantart.com