E: Epilog

25. únor 2013 | 21.46 |
› 

Stejně špatný epilog, jako všechny ostatní. Pěkně zapadá. Však víte, že jejich psaní mi nikdy nešlo. A tenhle byl doslova vypocený, pro hloupý, unáhlený slib.
Povídku věnuju Vám, vy víte, koho myslím. Několikrát už jsem Vás vypisovala, vím o Vás. A taky doufám v neviditelné návštěvníky, kteří se taky pravidelně vrací. I pro Vás koneckonců tahhe povídka byla psána.
A tobě, eipois, která by byla úžasnou betou a která se mnou vydržela tak dlouho, věnuju aspoň tenhle epilog.
(nic ve zlém, vy ostatní. veronixiko, kio, isabello, chuckyno! kristíno, neru a ronníku, pokud až sem někdy vůbec dojdeš... a sakra. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Jmenování. Zase někoho zapomenu, i když o něm vím. Vím to. Ehm, no nic. Na vás dojde příště. Slibuji. ;)) m.

Alexandra:

Seděla jsem na skále a zamyšleně hleděla dolů. Pode mnou se rozprostírala dolina, hustý listnatý les, a v jeho středu stála upíří pevnost.

Před pevností byla malá mýtinka. Právě tam před třemi lety vyšel Viktor, upíří pán, a svíral v náručí drobnou šílenou upírku.

Šílení vlastně byli oba.

Čekali na východ slunce, na svou smrt. Východ růžověl, když jsem se naposledy otočila a viděla, jak Viktor s Priscille bojuje. Nechtěla zemřít.

Nakonec nikdo nechce zemřít.

Pak jsem utíkala, utíkala rychle a daleko, protože jsem nosila štěně, které chtěl můj druh zabít. A utíkala jsem pak dva roky, dokud jsem nepřekročila oceán a byla nakonec od Yoricka tak daleko, že jeho moc zeslábla a naše spojení takřka vymizelo. Věděla jsem, že je Yorick živý, on nejspíše věděl to stejné. A tak jsem se usadila v novém světě za oceánem a žila poklidně celý rok.

Pak přišel první vlkodlak. A další. A pak se stala nehoda, při které můj syn málem zemřel, a já věděla, že to nemá smysl, že oni nechtěji udržet mého syna naživu, naopak, zneužijí jej nebo jeho mrtvolu k tomu, aby mě dostali.

A já musela utíkat zase.

Tentokrát domů.

Teď jsem seděla tady, na skále, ze které jsem se tehdy naposledy ohlédla. Vedle kamene ležel schoulený drobný chlapec a spal. Z pohledu na jeho tvář mě bolelo u srdce, protože byla vážná i ve spánku. Ukázala jsem mu jen strach. A v jeho snech jeho vlk lovil vysokou, někdy i dvounohou kořist,  a zuřivě trhal.

Prokletí potomků pravých vlčic.

Hleděla jsem do tváře svého syna a slunce zapadalo.

**

Věděla jsem, že stojí za mnou.

"Juliane." Broukla jsem.

"Sašo," unaveně došel vedle mě a posadil se. Můj syn se pohnul, ale neprobral. Věřil, že jej ochráním, a spal tak klidně.

Neměl by. Z té myšlenky mi bylo zle.

"Je tady?" zeptala jsem se a pohlédla na plavovlasého upíra po mém boku. Vyzařovala z něj autorita i moc, a přestože jsem nebyla upír, chtělo se mi podlehnout jeho vedení. Bylo to děsivé.

"Yorick? Ne. Lucianova smečka jej vyhnala. I ty bestie, co byly s ním."

"A... tvůj otec?"

Julian dlouho mlčel.

"Převzal jsem po něm jeho dvůr, vzal jsem si více než polovinu jeho moci, a i ta je více, než čím vládne obyčejný upír mého věku. Zavázal jsem se. Ale nedokázal jsem to. Zavřel jsem je do krypty, oba dva."

"To bylo kruté." Odvětila jsem nejistě. Měsíc byl v úplňku, vysoko na nebi, bylo čím dál více světla.

"Ani netušíš, jak moc." Přitakal Julian tiše.

"Jsou mrtví?" šeptla jsem.

"Jeden. Nevím který. Zakázal jsem přibližovat se ke kryptě, já sám se bojím tam jít. Viktor... On ji miloval. Bojím se, že tolik, že ji nedokázal zabít."

Seděli jsme v tichu, já mimoděk hladila svého syna po hlavě. Julian si jej zvědavě prohlížel, ale mlčel. Ošila jsem se. Viděla jsem v jeho očích hlad?

"Co on?" zeptala jsem se. Nevím, kdy mi došlo, že upír, který chtěl zničit Viktora, je ten stejný, jako Yorickův pán. Prostě mi to jednoho dne došlo.

"Odmlčel se. Zahrál si a stáhl se." Rozhostilo se ticho. Pak se Julian nevesele zasmál. "Rada se mě bojí." Odvětil náhle. Tázavě jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že Rada řídí upíry, ale oficiálně bych o tom vlastně ani vědět neměla. "Nepatříš k upírům ani do vyšší politiky, je fajn to jen tak říct. Bez obav, kdo to proti mě použije, ke kterým uším se to dostane." Odvětil Julian trochu rozpačitě.

"Jsem nic a proto se nebojíš se mi svěřit?" naježila jsem se. Syn sebou cuknul a já na něj upřela pohled. Ale dech se mu zase stal pravidelným a spal dále.

"Nejsi důležitá, to ano, ale zároveň ti věřím." Dodal po chvíli ticha Julian. "Rada mě chce zničit. Bojí se toho, co přechovávám v kryptě, jako bych se toho nebál už já sám. Tlačí na mě. Ještě chvíli a udělám chybu, možná takovou, že toho budou všichni litovat."

"Pustíš toho, kdo přežil?" zeptala jsem se. Ale Julian neodpovídal, jen shlížel na své sídlo, v očích něhu i tvrdost. Chvíli jsem na odpověď čekala, ale byl to upír, mohl by tak mlčet týdny a neuvědomil by si to. Dokud by jej slunce nespálilo, samozřejmě. Juliana jsem znala, choval mě na klíně jako malou holčičku, hrál si se mnou a možná kvůli němu jsem byla ohledně upírů lehkomyslnější, než bych chtěla. Vlastně s upíry lehkomyslný nesmíš být nikdy. Ale tohle byl Julian. I když se trochu změnil. Nadechla jsem se, že otázku zopakuju, ale pak mě napadla jiná.

"Proč vám nepomohla Rada s ním?" zeptala jsem se zamračeně. Julian sebou trhl a upřel na mě temný pohled.

"Rada se Cherona bojí. Nechce jej obrátit proti sobě." odtušil chladně. "A tak jej nechali hrát jeho hru."

"Ale ten večer jste vyhráli, ne? Priscille tu druhou upírku porazila." Snažila jsem se to pochopit.

"Ano. Viktor našel Priscille, první vítězství a Priscille porazila Qoralline," Julianovi se drobně zachvěl hlas, když ženino jméno vyslovil, a já na něj zvědavě pohlédla. Ale sledoval sídlo. "To bylo druhé vítězství. A pak jsme přemohli i vlky, což bylo naše třetí vítězství. Vyhráli jsme." Julian se odmlčel.

"Ale?" šeptla jsem.

"Ale Cheron při hře zlomil Priscille a zasel do Viktora šílenství. Ztratili jsme tolik životů. Zaplatili jsme za vítězství příliš velkou cenu. A nakonec vyhrál Cheron, protože Viktor se rozhodl zemřít." Julian se odmlčel. Zamnula jsem si paže a lépe syna přikryla svým kabátem. Zdálo se mi, že se ochadilo více, než se na slušnou noc hodí. Když Julian znovu promluvil, trhla jsem sebou.

"Cheron nám pak poslal tři dárečky." Julianův hlas zněl děsivě. "První byl Jian. Znala jsi Jiana? Byl to mrtvý druh Priscille. Zabil mi dvacet upírů, než jsem jej dokázal zabít." Julian hleděl na nebe, v očích se mu třpytily hvězdy. Zamrazilo mě. "Víš, nebylo to tolik. Jian byl krvežíznivý, vzteklý pes na utracení, ale tak silný, že by zničil celé dvory. A já jej porazil jen za moci, kterou mi předal Viktor." Julian se zase odmlčel. Všimla jsem si, že je dokonale upravený, ale všimla jsem si i toho, že se kolem něj nepatrně vznáší odér krve. Předtím nepil tak často, aby byl cítit krví. Vládnutí jej muselo vyčerpávat více, než na sobě dával znát.

"Druhým dárkem byla hlava člena rady, který veřejně hlásal, že chce zničit Viktorův, můj dvůr. Radu to vyděsilo tak, že se mnou přerušila veškerý kontakt. Víš, děsí to i mě, že jsem pod ochrannými křídly někoho, jako je Cheron. Snažím se uklidňovat tím, že se mě Rada bála už před Cheronem, ale nepomáhá to." Julian zněl trudomyslně, což bylo něco, co jsem u něj neznala. Svěsil hlavu a projel si prsty své krásné zlaté vlasy. A pak tvrdohlavě pokračoval dále, jako by to musel říct, ne jako by mi vlastně dělal laskavost. Informace byly vzácné, znamenaly moc. A Julian jimi tak plýtval.

Jeho hlas se však lámal bolestí. Nemohla jsem jej přerušit, ani kdybych chtěa.

"Třetím dárkem byla Kaaw. Je to prastará upírka, která má spálenou mysl. Cheron ji daroval mě a když jsem její mysl naplnil mou mocí, když jsem jí dal život, který ji Cheron ukradl, stala se mou věrnou strážkní. I teď tu se mnou je, i když ji necítím a ty nejspíše taky ne."

Poplašeně jsem se rozhlédla. Měl pravdu. Nikoho jsem necítila. Zavrtěla jsem se a pak seskočila na zem k synovi, posadila se tak, abych jej i skalku měla za zády. Hlavu jsem měla v úrovni Julianových prsou a ten se nade mnou tyčil. Náhle mě zamrazilo. Sledoval mě, hladově, a já měla pocit, že starý přítel mizí, nahrazen bestií. Pak se však odvrátil a jeho hlas se tiše nesl nocí.

"Můj dvůr je jen karikatura, Sašo. Rada zakázala ostatním upírům styk s mými dětmi a ty kvůli tomu trpí. Vracíme se do minulosti, protože nemám dost starých upírů, kteří by cestovali za mé jméno, kteří by mi posílali zprávy ze světa. Nemám žádné konexe. Žádné informace. Přál bych si, aby tu byl Viktor." Povzdechl si těžce.

"Přestaň." Odvětila jsem. Julian na mě tázavě pohlédl. "Přišel jsi snad jen proto, abys kňoural?" štěkla jsem. Syn se pohnul a tentokrát i zamračil. Probouzel se. Julian na mě hleděl, pak se nevesele usmál.

"Máš pravdu. Jen si tu stěžuji. Ten je tvůj?" kývl na syna ve chvíli, kdy ten otevřel oči. Dovolila jsem si pousmát se.

"Ano. To je můj syn. Pozdrav strýčka Juliana," broukla jsem k synovi.

"Ahoj." zabručel syn rozespale. Julian se na něj mile usmál, tvář nenápadně natočil k měsíci, aby si jej chlapec mohl lépe prohlédnout. Taky měl nasazenou masku přívětivého upíra. Byla jsem mu za to vděčná.

"Kvůli jemu jsi utekla Yorickovi." konstatoval Julian.

"Hledal mě u tebe?" zeptala jsem se opravdu zvědavě.

"Ano. Hledal tě všude. I u Luciana. Málem z toho byla další vlkodlačí válka, i když si to Lucian nemohl dovolit, protože měl vlky oslabené. Na druhou stranu, Yorickova smečka byla roztroušená všude po okolí, bestie, které na nic a na nikoho nebrali ohled. Škodili vlkodlačímu jménu a Lovci na ně vyhlásili lov. Aspoň dali pokoj mým dětem." Zakončil Julian stručně. "Nedostali nikoho z Lucianovi smečky, ta se chovala vzorně a tak nemělo Lovce k jejich smečce co dovést." dodal spěšně, když jsem se na něj ostře podívala.

Seděli jsme v tichu.

"Vy máte taky děti?" ozval se syn. Oba dva jsme na něj pohlédli a kluk se zavrtěl. Julian pak však zaklonil hlavu a začal se nahlas smát. Jeho smích se rozléhal, nepřirozeně rozléhal, a toto bylo děsivé. Syn z něj však vypadal unesený.

"Co teď?" napadlo mě, když se starý upír konečně uklidnil. Neměla bych zapomínat, že jsou šílení. Všichni.

"Já se vrátím vládnout a pokusím se navázat vztah s Radou. Nepůjde to. Ale pošlu vysance na jiné dvory. Ne všichni, ale někteří zvědaví určit budou, a i když tajně, tak pošlou nějak vysance ke mně. I jeden jediný upír by zvedl morálku mých dětí." Julian se omdlčel. "Na toto ses ale neptala, že?"

"Já nevím." Přiznala jsem a cítila se uvnitř podivně prázdná.

"S tím štěnětem u nás zůstat nemůžeš, Sašo, chtěli by tě jak Lucian, tak Yorick. S Lucianem máme opatrné vztahy, nemohu si dovolit odmítnout, ale stejně tak si nemůžu dovolit válku s Yorickem. Vyhráli bychom. Ale byli po válce tak slabí, že tentokrát by už Rada nemusela váhat s vyhlazením mého dvora. Bojí se, co schovávám v kryptě. Ale už teď váhá a já jen čekám, kdy ucítím stahovat se smyčku kolem mého hrdla."

"Vždyť vy nedýcháte," ornula jsem nos.

"Ale jistěže ano, zlatíčko. Jen ne nutně." Julianovi po tváři přeběhl stín jeho bývalého úsměvu a i z toho mě bolelo srdc. Tolik jsme toho ztratili.

"Chtěla bych to vrátit zpět." Julian se neptal co. Jen pokýval hlavou a společně jsme sledovali měsíc.

Pak se Julian prudce posadil. Já taky.

"Přichází," vydechli jsme oba v děsivé souhře. Pochybuji, že jsme mysleli toho stejného. Julian mi kývl, rozcuchal synovi vlásky a zmizel.

"Kdo, maminko?" ozval se můj syn a já na něj se strachem pohlédla. Popadla jsem jej do náruče a než stačila udělat krok, zmrazil mě cizí hlas.

"Tvůj otec, maličký." Prudce jsem se otočila. Musel celou dobu spojení tlumit, když jsem měla pocit, že je ještě daleko. Strnula jsem a vyděšeně na něj zírala, pak však strčila dítě za sebe. Dítě, které bylo kopií jeho otce.

"To ty?" kýval jsem havou k běžícímu vládci upírů. Blížil se ke svému sídlu. Yorick i mě přeměřil pohledem.

"Nemáme na probrání jiné věci?" zeptal se chladně. Ano. Ale ty jsem řešit opravdu nechtěla. Chtěla jsem jen běžet, běžet pryč, schovat sebe i syna před tím monstrem. Tak jsem v Juliana doufala.

"To ty?" stála jsem si na svém tvrdohlavě, ale někde hluboko ve mně se moje vlčice otřásla. Stále si pamatovala drogy a jejich jed. Já taky. Ale dokázala jsem to potačit. Má vlčice ne.

"Ne," odvětil Yorick po chvíli. "Nemám s tím nic společného. Myslím, že tvůj přítel," Yorick vycenil zuby. "Spěhá z jiného důvodu. Cítím, jak se pod celým tm prokletým místem probouzí velká moc. Možná bychom měli běžet pryč." Yorick se odmlčel a klekl si, jeho oči se ve svitu měsíce zaleskly. Podíval se za mě a já věděla, že můj syn zvědavě vykukuje. Yorick mého syna soustředěně pzooval a já začala mimoděk vrčet.

"Ticho," štěkl Yorick. Zaváhala jsem, zuby stále vyceněné. "A ty, maličký, pojď sem." Dodal jemněji.

"Ne!" pevně jsem syna chytila za zápětí. Yorick ke mně zvedl oči. V jednu chvíli jsem se na něj dívala jako dívka, a v další mě přeměnil ve vlka, kterého držel pod krkem. Pevně mi sevřel čumák a bolestivě mi do něj zarýval drápy. Zakňučela jsem, ale hrabala proni němu packami, snažila se rozevřít čelisti a zabít jej. Nedostane mého syna. Nikdy!

"Nechte maminku, pane!" zanaříkal syn a já poděšně zakňučela. Yorick se se zájmem podíval na mého syna a v jeho očích se objevil zájem. Strnula jsem, čekala. Pokud mu ublíží, zabiju ho. Zabiju.

"Jak se jmenuješ, maličky?" zeptal se. Stále mě držel ve vzduchu, ruka se mu ani nezatřásla. Dohánělo mě to k zoufalství.

"Yorick, pane." Odvětil můj syn. Rozhostilo se ticho. Po dlouhé chvíli se Yorick starší zamračeně otočil k sídlu upírů a pustil mě tak, aby stál mezi mým synem a mnou. Zavrčela jsem, ale Yorick mě nakopl a já odletěla až na hranici lesa vzdálenou pět metrů. Potom Yorick natáh dlaň a můj syn mu po chvilce zaváhání ruku podal. Navzdory mému vrčení, navzdory mým zoufalým pohledům. Yorick synovu ruku jemně stiskl, pozorně jsem to sledovala, a pak se dokonce na mého syna usmál.

"Buď hodná čuba a pojď nám po boku, Vlčice. Děláš jenom problémy." Sykl Yorick. Vycenila jsem zuby, ale rychle přiběhl na místo po Yorickvě boku, na které ukazoval. Měl mého syna. Nemohla jsem dělat nic jiného. Ale proto jsem koneckonců přišla. Abych mu ukázala, že je Yorick jeho syn, abych jej donutila ho milovat. Protože, v hloubi duše jsem vlastně věděla, že mi Julian ani pijavice nepomůžou.

Naposledy jsem se ohlédla. Ve světle měsíce jsem viděl nádvoří pevnosti. I na dálku jsem poznala Juliana. Klečel před druhou osobou Napínala jsem zrak.

Byl to Viktor?

Odvrátila jsem se ve chvíli, kdy zahalená postava skočila Julianovi po krku. Doběhla jsem dvojici, která už mizela v lese, a snažila se vymazat vzpomínku na bezmocného upíra, přítele, pijavici.

"Vy jste můj tatínek?" ptal se můj syn a zněl radostně. Odfrkla jsem si. Otřepala se. Procházeli jsme lesem, temnými korunami stromů nepronikl ani úplněk, otec a syn a kolem nich pobíhala já, vlčice, jako jejich stráž. Jestli ale před tím za námi, nebo tím, kdo je vedle mého syna, tím jsem si nebyla jistá. Yorick na mě ostře pohlédl a já věděla, že neztratil ani trochu ze své krutosti. Ale při pohledu na synovu tvář, na jeho vlastní, i když mladší, tvář, jeho výraz zjemněl. Doteď jsem si nebyla jistá. Má vlčice ano, ta věděla, že to tak dopadne. Vlci mají silný ochranitelský pud, co se jejich mladých týče, ale já doteď Yorickovi nevěřila. Ale zdálo se, že ani jeho vlk nezklamal.

"Ano. Ano... jsem tvůj otec." Yorick zněl zaraženě. Šli jsme mlčky, když jsem se zarazila a zvedla hlavu. Zavětřila.

Krev.

Nocí se rozlehl křik, prořízl ticho ostře jako nůž. Můj syn sebou trhl, ale Yorick jej kupodivu objal a tiše mu něco řekl. A k mému ohromení, stejně jako zděšení, se můj syn opravdu uklidnil. Yorick se na mě krátce podíval, pak popadl mého syna a rozběhl se. Zaváhala jsem, ale Yorick měl mého syna. Běžela jsem s ním.

Teď jsem si z mysli musela vymazat nejen obrázek bezmocného přítele, ale i jeho hlas. Křičel Julian.

Dovolila jsem si na okamžik zastavit. Zaklonila jsem hlavu a dlouze, bolestně zavyla, prosila o odpuštění. A pak běžela dále.

Vlkodlaci nepláčou. Ale vlci to dokážou. A tak jsem plakala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Epilog chuckyna 12. 03. 2013 - 19:34
RE(2x): E: Epilog moira 12. 03. 2013 - 21:17
RE: E: Epilog kia 30. 10. 2013 - 20:09
RE(2x): E: Epilog moira 03. 11. 2013 - 18:48