E: Začtyřiadvacáté

11. únor 2013 | 00.06 |
› 

Viktor:

Stál jsem ve středu masakru a těžce dýchal. Sklonil jsem se a popadl jednoho dodýchávajícího za krk, pak si jej přitáhl ke rtům a pil. V půlce pošel, ale já se i tak donutil polykat teplou tekutinu, která sebou stále nesla život. Smysly jsem měl rozprostřené po okolí, hledal ty nezlomené přeživší a zabíjel je myšlenkami. Byla to řezničina, vždy jsem to nenáviděl, ale udělat se to muselo. Ve chvíli, kdy jsem zničil jejich vůdce, který je před mou mocí chránil zvláštním amuletem páchnoucím Cheronem, se zlomili, nebylo obtížné je ovládnout, ty slabší, anebo zabít, ty silnější. Znechuceným pohledem jsem přejel po řadě mužů stojících u stěny. Lovci, které jsem ovládnul. Nikdy jsem neměl rád plýtvání a tušil, že Cheron má pro dnešní večírek připraveno více překvapení a mít něco v záloze nikdy není na škodu.

Rozhlédl jsem se kolem. Masakr. Dva mí mrtví upíři, než jsem sthl přijít, a pět dalších, když mě zaměstnávali a já je nedokázal udržet. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.

Nikdy jsem to neměl nechat dojít tak daleko.

Přemýšlel jsem o té myšlence a pak se začal hořce smát. Řeším tu, že jsem neochránil své děti, když přeci jen vůbec není jisté, jestli to já sám přežiju. Být Otec je na hovno. Povznášející řeči zmizely spolu s pohledem do očí Juliana, kterému jsem svíral srdce. Moc je to hlavní a já byl nebetyčný hlupák, když jsem si dovolil na to zapomenout.

Zpět do příjmacího sálu jsem nespěchal. Už se nebojovalo. Buď najdu mrvolu jednu, nebo tři. Věděl jsem, že to budou nejspíše tři, přál jsem si Sironě věřit, ale byla proti ní Qoralline. Dával jsem Sironě zhruba stejné šance jako člověku proti upírovi. Někdy se jim povede ubránit, ale málokdy, a je to spíše štěstí. A Cheron se jistě postaral, aby veškeré štětí stálo na jeho straně. Nějak už jsem nepochyboval, že by to dokázal.

Navíc, kdyby Sirona vyhrála, určitě by se ozvala. Pro pomoc určitě, nepochyboval jsem, že by byla dorasovaná. A já měl svou krev. Dal jsem jí sice dnes už dvakrát, a to ještě nebyla noc, ale upadnutí do nedobrovolného spánku by byla malá cena za její život.

Samzřejmě, Sirona se ale neozvala a já byl až tak dokonae odříznutý od ní a jejího šíenství, že jsem nedokázal ani rozeznat, zda je živá. Na chvíli mě napadla děsivá myšlenka, že se se mnou chce Sirona spojit, ale blokuju ji, rychle však přešla. Sirona byla mocná. A posílání myšlenek nemá nutně co dělat s myslí a jejími obranami, prostě ji smysly upíra, starého nebo silného, zachytí, stejně jako uši zvuk nebo oči obraz.

Sirona je nejspíše mrtvá a já byl v prdeli.

Byl jsem vděčný za uzlík emocí v místě v mé hrudi. Za kokon, do kterého jsem všechny své emoce uzavřel, protože představa mrtvého Juliana by mě nejspíe dostala do kolen. Ponechal jsem si jen část vzteku.

Uvědomil jsem si, že se lituju, a potichu zavrčel. Přesto se vydal obejít celé sídlo ještě jednou, zda jsem někoho nepřehlédnul, přestože bych jej musel zákonitě slyšet. Stačí však jeden jediný přeživší Lovec a všechny mé děti jsou mrtvé.

Procházel jsem chodbou vedoucí na nádvoří, když jsem měl pocit, že jsem něco zaslechl. Zarazil jsem se a zostřil své smysly. Ihned jsem na to narazil, zeď z Cheronovi moci. Skrýval tu něco, přímo na mém nádvoří, ale pokud jsem s ním nechtěl bojovat, nezjístím, co by to mohl být. Unaveně jsem zavřel oči. Být to trochu jinak, popadnu své nejbližší a zmizím s nimi podzemními chodbami pryč, rychleji, než by se kdokoliv mohl vzpamatovat. Cheron by mě sice našel ihned, ale jedině, pokud bych byl v Evropě. Kdybych se podíval do staré vlasti, na místo, odkud pocházela sama Sirona... možná bychom měli klid. Daleko. Daleko odsud, z...

Mého domova, který je plný upírů, kteří na tebe spoléhají, debile. Odejdi a skončí to možná ještě hůř, než když to spískal Rufus.

Frustrovaně jsem s odfrkl. A otočil se k nádvoří zády a odcházel. Napjatý, věděl jsem, že za zády nechávám děsivé překvapení. Ale co jsem mohl dělat?

Mířil jsem na bojiště. Už jsem to nemohl déle odkládat. Koutkem oka jsem postřehl pohyb a překvapeně se zadívval na svou ruku. Třásla se. Zavřel jsem oči a ruku sevřel v pěst. A připravoval se na to, že uvidím své milované mrtvé.

**

Alexandra:

Překvapeně jsem sledovala, jak Viktor odchází a nechává celé dvě smečky klidně na dvoře. Viděla jsem ten výraz i v obličejích jiných vlkodlaků, to ohromení. Byli šokováni chováním Viktora. Já ale zírala na vlky kvůli něčemu jinému.

Nádvoří bylo plné otcových vlkodlaků. Yorick vedl do své šílené akce i je.

Tiše jsem zavrčela a přitiskla si poraněnou paži více k boku. Měla jsem jí několikrát pořezanou, jedna rána šla málem až na kost. Meče lovců. Ale přežila jsem. A jiná zranění se přeměnou z vlka na člověka aspoň zatáhla, když už nevyléčila. Přesto jsem ale nemyslela na své zranění. Myslela jsem na životy mých vlků. Nervózně jsem zavětřila a těkala po smečkách pohledem. Jak to Yorick udělal? Proč ho otcovi vlkodlaci poslouchají?

Hloupá otázka. Yorick přeci má mého otce v žaláři. Přesto... otcovi vlci nevypadali nervózně. Ani vztekle. Byly odhodlaní a nenávistní - ale hleděli tak k hradu, k upírům. Při pohledu na ně mě zamrazilo.

"Co jsi udělal, Yoricku?" šeptla jsem. Náhle mě někdo zezadu popadl a přikryl mi pusu dlaní. Ztuhla jsem, málem zaútočila, ale rychle se uvolnila, když jsem poznala Yoricka. Yorick poznal, že se necukám, a váhavě mě pustil. Otočila jsem se.

"Co tu děláš?" zavrčel a mě výraz jeho obličeje vyděsil. "A kde jsou mí vlci?" dodal pak.

"Lovci je zabili. Sama jsem málem nepřežila, ale utekla jsem. A pak je strhla po jednom, dvojicích. Zabrat mi dala až poslední skupina," zavrčela jsem tiše. Lhala jsem. Ano, bojovala jsem, ale nelovila je pak. Nedokázala bych utéct, bylo jich příliš. Zarazila je bestie, bývala upírka, která v zuřivosti všechny pozabíjela a utekla pryč. Ta, která zvítězila. Stmívalo se, ani ne, slunce zapadalo. A ona přesto vyběhla ven. Byla šílená.

Yorick se zamračil, ale jako by si konečně všiml mých zranění. Udělal rychlý pohyb a já sebou instinktivně trhla v obraně před ranou, ale on jen popadl mou paži. Přejel nad ranou prsty a ta se pomalu zatahovala. Ohromeně jsem na něj pohlédla. Opětoval mi pohled stejně překvapeně.

"Yoricku,"

"Sašo," zarazil mě a když vyslovil mé jméno, šokoval mě tak, že jsem ani neragovala, když se znovu bleskurychle pohnul. Udeřil mě do spánku tak silně, že jsem ihned spadla do bezvědomí.

**

Julian:

Seděl jsem opřený o stěnu, unaveně bděl. Postřehl jsem pohyb a poznal Viktorovu siluetu, která se mrštně proplétala mezi sutí. Ve chvíli, kdy vkročil do síně, se ale zlomil a já zase ostře cítil Cheronovu přítomnost. Tiše jsem zaúpěl. Viktor vykřikl a padl k zemi. Chtěl jsem vyskočit a svého otce bránit, ale nedokázal jsem ani zvednout ruku, Cheronoval moc mě tlačila do suti a dusila.

Po chvíli Viktorův křik utichl. Namáhavě jsem otevřel oči a překvapilo mě, když jsem Viktora uviděl se nade mnou sklánět. Čekal bych, že bude unavený, dobitý Cheronovým mučením, ale on... oči mu zářily, v pohybech byla vidět potlačovaná síla. Než jsem stačil mrknout, už jsem měl u úst Viktorovo zápěstí a do hrdla mi stékala horká krev... začal jsem sebou házet. Tak horká, tak plná moci, až to pálilo, bolelo!

"Pij!" rozkázal Viktor úsečně a já ztuhl a polykal, jak chtěl.

"Co se stalo?" zeptal se, když jsem dopil. Stále jsem seděl, ale síla se mi do těla vracela úchvatnou rychlostí, skoro jako bych byl odpočatý a napitý, ne právě zachráněný od smrti.

"Priscille vyhrála," zachraptěl jsem.

"A?!" úšečně se ptal Viktor. Polkl jsem. Viktor nikdy nezabíjel posly, ale dnes toho na něj bylo moc. Přesto jsem mu věřil, věřil, že se ovládne. Smutně jsem svému Otci pohlédl do očí.

"A propadla krvežíznivosti." zašeptal jsem.

**

Sirona:

Nebude to trvat dlouho. napadlo mě. Procházela jsem prázdnou ulicí a dusilo mě to naprosté ticho, které se zákeřně plížilo opuštěnými ulicemi. Ve vzduchu visel pach rozkladu, ale i ostrý pach krve, který nedokázal smýt ani déšť. Došla jsem ke kašně a sedla si na chladný kámen. Když jsem prsty prohrábla vodu, ihned se ve vodě rozšířila růžová skvrna. Zvedla jsem obličej k obloze a nechala kapičky deště dopadat na svou tvář, smýt krev z mé kůže.

Na chvilku jsem potlačila šílenství. Ale jen na chvilku. V okamžiku, kdy stála nad neviňátkem a hleděla do jeho rozdrásaného hrdla. S myšlenkami na krev mi zacukaly prsty. Už zase se po mně šílenství sápalo. Nevydržím už dlouho.

Pohlédla jsem k Viktorově sídlu, poté k lesu. Do mé krypty je to pár hodin vytrvalého běhu, teď, po masakru, ve kterém jsem vyvraždila celičkou vesničku, mi to nebude dělat žádný problém. Jejich krev mě hřála a zpívala mi. Mohla bych usnout a doufat, že usne i má krvežíznivost. Možná zapomenout a zapomenout i bestii, která se dere ven.

Znovu jsem pohlédla k sídlu. Viktor ještě stále bojoval s Cheronem a mně se sevřelo hrdlo. Cheron ještě stále měl Jiana.

Ramena mi poklesla a vlasy mi spadly okolo tváře, těžké vodou, ledové. Vše okolo smrdělo krví a mně se dělalo zle z toho, že jsem měla nutkání olízat cákance krve na zdech a po zemi. Poslouchala jsem bubnování deště a po chvíli se postavila. Podívala jsem se na nebe a poslala tichou modlitbu bohům. Doufala jsem, že nedělám chybu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Začtyřiadvacáté kia 11. 02. 2013 - 15:55
RE(2x): E: Začtyřiadvacáté moira 11. 02. 2013 - 17:37
RE(3x): E: Začtyřiadvacáté kia 11. 02. 2013 - 20:38
RE: E: Začtyřiadvacáté veronixika 11. 02. 2013 - 19:55
RE(2x): E: Začtyřiadvacáté moira 06. 03. 2013 - 18:10