Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
E: Zatřiadvacáté

E: Zatřiadvacáté

4. únor 2013 | 23.46 |
› 

Viktor:

Nemám jinou možnost. došlo mi unaveně. Cheron okolo kroužil jako živoucí šílenství, Qoralline si pro sebe něco šeptala. Oba dva šílení, někdo je měl už dávno utratit. Ale kdo si troufne?

Odvrátil jsem se a zkontroloval své lidi. Své pěšce, napadlo mě prázdně. Julian se vzpamatovával z mého pokusu vytrhnout mu srdce. Málem se mi to povedlo. Navíc už i tak dnes vydal příliš moci, na obranu před Qoralline, na ochranu před Cheronem a koneckonců – zaštítil se i přede mnou.

Rot byla mocná, ale byla mladá. To ona tahala kolíky ze Sirony, stříbro jí vyčerpalo a otrávilo, a z toho důvodu vzdorovala slunci s ještě většími obtížemi, než obvykle. A také byla vyčerpaná, vyčerpaná obranou proti silám, kterým se nikdy neměla postavit. Při pohledu na ni, bledou, s rysy vyčerpání kolem úst a očí, mi došlo, že jsem špatný Otec. Takový, který neumí své lidi ochránit. Bylo to hořké zjištění.

A pak Sirona, Sirona, která hrdě stála, ale nohy měla nejisté, a kolena se jí třásla. Ne snad strachem, ale slabostí. Byla bledá, byla z ní cítit nemoc a z pár ran stále ještě krvácela, a to i navzdory síle mé krve. Stříbrné kolíky, zaťal jsem vztekle zuby. Ohlédla se po mně a věnovala mi neprostupnou šeď svého pohledu. Ve tváři měla bolestný rys, tvář napjatou bolestí. Byly si teď s Jaceline neuvěřitelně podobné.

"Viktore," přitáhla si mou pozornost Sirona. "Pane... Propadám šílenství, Viktore. S trochou štěstí se zabijeme navzájem. I bez toho," rozhlédla se. Sledovala Juliana a Jaceline. Tvář jí zkřivil neveselý úsměšek. "Ani v plné síle by neměli šanci." ddtušila suše. Zaťal jsem zuby.

"Mohu bojovat já." sykl jsem

"Ne, hráči nehrají." odvětili Sirona a Cheron zároveň, já na ně upřel zděšený pohled. Řekli to ve stejnou chvíli, stejným unaveným tónem, stejně konečně. Na kratičký okamžik mě napadla děsivá myšlenka, že Cheron Sironu ovládá. Ale pak jsem se podíval Sirone do očí a viděl tak pochmurný vztek. Smutně se pousmála.

"Byl to dlouhý rozhovor, tam, v rudé." podotkla. Cheron kupodivu mlčel. "Nedošlo mi to, Viktore, nedošlo. Ale Rufus... to nejspíše byla také hra, že?" zatvářila se přemítavě, ve tváři starou bolest. "Ano. Další hra...." šeptala. Objala se pažemi, tak křehká. Nebyla zdaleka v plné síle, zraněná kolíky, a byla zranitelná i po psychické stránce, příliš nevyrovnaná, roztrhaná zničeným spojením druhů, dlouhým útokům Rufuse, a také jedem Cherona.

Nemohl jsem ji nechat bojovat.

Zíral jsem před sebe, tělo nutil do klidného rozpoložení. Střádal jsem moc. Poslat Sironu bojovat? Neměl jsem jinou možnost. Zachránil jsem ji před chvílí jen proto, abych ji teď poslal na smrt?! pomyslel jsem si trpce. Položil jsem si ruku na hruď a vycítil své emoce, které jsem zabalil do energického kokonu. Potřeboval jsem hlavu čistou. Potřeboval jsem potlačit šílenství. A teď mi chladný rozum radil, že je to opravdu nejschůdnější řešení, zabít hrozbu a zbavit se šílené.

Ale byla to Sirona.

"Já nechci být hráč," sykl jsem. A vrhl svou moc proti Cheronovi.

Neomylně jsem jej našel, jeho moc ve vzduchu, jako vzteklý pes jej následoval až k tělu, které opuštěně obývalo vzdálené pusté místo, a snažil se jej zničit. Cheron se nejprve smál, ale když jsem využil Jacelininu moc, zarazil se a jeho síla se mi začala plazit po kůži. Poté jsem sáhl i po moci Adriana, ne po síle, ale po jeho oschopnosti se schovat do stínů svého protivníka. Zatlačil jsem a vycítil první nitky bolesti, které starého šíleného ovládly. Cheronova síla se bleskově stáhla ke Qoralline, kterou opět posedl, a já si snad dovolil i doufat.

"O co se snažíš, Viktore?" syčela Qoralline.

Nevěděl jsem.

"Přestaň." Rozkázal tentokrát Cheron. Všichni strnuli, dokonce i Sirona, dokonce i vzduch se zatetelil na místě. Ale já se zákeřně pousmál. Teď jsem byl jím. Byl jsem obalený v jeho moci, přijímal ji za vlastní. Jak se dá bojovat proti sobě samému? Nořil jsem se hlouběji a hlouběji, dychtivě nasával tu snad nekonečnou studnici moci. A pak ji rozhazoval s úmyslem co nejvíce ničit a trhat. Bylo to skoro zoufalé, bylo to skoro zbytečné. Cheron byl neuvěřitelně mocný, mocnější než vše, co jsem kdy viděl, mě tak velké rezervy, že...

Znovu jsem ucítil vytrvalý tlak na mysli a se zděšením uvědomil, že se ten bastard začal bránit, že na mě poslal své vlastní šílenství. Okamžitě jsem spojení přerušil, ale škoda už se stala, měl jsem na mysli vypálené hluboké jedovaté skvrny jeho vlastního šílenství, neznámého tak... chaotického, že jsem se mohl jen odvrátit. Cheron v těle Qoralline mě sledoval zuřivě. Vztáhl zakrvácené ruce ke své, její hlavě, syčel, jeho pohled mě svíral a dusil. Zoufale jsem bojoval, abych se neutopil v jeho pohledu plném rudého šílenství, ale náhle jsem necítil nic z vlastní podstaty, natož moci. Zděšeně jsem zakoulel očima, nemohl od něj odtrnout pohled. A pomalu mě ovládal pocit, že by bylo tak strašně snadné a pohodlné se podvolit a v jeho pohledu klidně i umřít. Vzdáleně jsem cítil, jak mě někdo svírá za paži, tam jsem cítil kousek sebe, ale málo, příliš málo, mou mysl obklopoval temně rudý mrak...

Cheron mrkl.

Zalapal jsem po dechu a padl na kolena před vlastní trůn. Místností se rozléhalo ječení, ušidrásající ječení, které mě donutilo schoulit se do klubíčka, cítil jsem svou duši, která se v mém těle cukala a snažila se uniknout. Qoralline křičela a dělala to s chutí, jek naplněný mocí. Nejspíše jsem křičel také.

A pak to náhle umlklo. Chvíli jsem byl schoulený, ale donutil se pohnout a vzhlédnout. Setkal jsem se s nenávistným pohledem Cherona. Qoralline. Sakra, byl jsem tak dezorientovaný, že jsem už ani nerozeznal jejich podstaty, splývaly mi do jedné.

"Druhé kolo!" křikl náhle Cheron. Překvapeně jsem zamrkal a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to není můj ortel smrti, ale že ten šílenec... chce hrát dál. Stanovil pravidla, jistě, ale nikdy bych nečekal, že se jimi bude sám řídit, zvlášť, když jsem na něj zaútočil. Možná, že pro odlesk krvežíznivosti, která mu planula v očích, jsem mu nebyl schopen věřit vůbec nic. Ztěžka jsem se zvedl na všechny čtyři, pak na kolena a s pomocí trůnu se zved. Třásl jsem se.

Jaceline ležela zhroucená na zemi, její duše byla daleko, ale jen spala. Nedokázala čelit slunci a Cheronovi zároveň.

Julian se choulil na zemi, třásl se, stále s námi, ale nemysle jsem, že to vydrží dlouho. Jediná osoba kromě mě a Cherona, který zase obýval Qoralline, byla Sirona. Stála a tvrdým pohledem nás sledovala. V první chvíli mě ohromilo, že také nepodlehla, její duše byla tak vrtkavá, ale pak jsem si vzpomněl i na dhampýrskou část jejího dědictví. S Rufusem se jí neosvědčilo, sama se chtěla nechat zničit, ale teď... Odolala něčemu, co by do kolen dostalo i upíry dvakrát starší, než jsem já. Bylo to děsivé.

Poprvé mě ale napadlo, že bychom snad mohli i vyhrát.

"Volím Sironu." Odvětil jsem tiše.

Cheron, nebo možná Qoralline, dlouho mlčeli, jen mě sledovali krhavým pohledem.

"To, o co ses pokusil, se nepovedlo mnohým za dlouhá staletí." odvětil nakonec Cheronův hlas. "Máš můj obdiv, Viktore, jsi důstojný soupeř." odvětil a do hlasu se mu vkrádalo nadšení. Měl jsem chuť řvát. Zlomek toho, co jsem udělal, by zničilo i jedny z nejmocnějších našeho rodu. A pro něj to vše byla jen... zkurvená hra.

"Jaká je druhá hra?" zeptal jsem se a do hlasu mi prosákla únava. Poprvé za staletí jsem volání slunce citelněji cítil i já.

"Boj na život a na smrt, tvá šampiónka proti mé. Prohraje tvá, Qoralline zabije ji a pak vysaje i tvou drahou Jaceline a Juliana." Sledoval jsem Qoralline, svou osobní noční můru, docela bez emocí. Čím déle to trvalo, tím více opadával můj strach z ní, a já lépe čelil vzpomínkám.

"To je příliš, Cherone." Odvětil jsem a skoro ani nevěřil, že ten starý, unavený hlas je můj. Čekal jsem, že se ten bastard zasměje, ale on mě jen dál bezvýrazně sledoval.

"Pokud vyhraješ ty, moc Qoralline si rozdělíš mezi sebe a svého šampióna, můžeš ji rozdělit i mezi své děti. Radím ti ale jako Otec Otci – nedělej to. Bažící po moci jsou tak nebezpeční, že mohou něco dokázat. Poštvat proti tobě nebe i zem, a i jeden velmi mocný pán podlehne tisícům otroků."

"Co to má znamenat?" zeptal jsem se podezíravě.

"To, můj příteli, znamená, že s odbitím poledne tě čeká překvapení." Usmála se Qorallinina tvář široce. Zpozorněl jsem. Kvůli Cheronovi jsem takřka nedával pozor na okolí, ale teď... V duchu jsem zaklel. Okolo sídla se stahovali lovci. Lovci s odměnou vypsanou na mou hlavu, lovci, kteří pozabíjej všechny mé děti, které teď bezbranně spí. Bezmocně jsem zaťal pěsti, nepochyboval, že i toto má na svědomí Cheron. Ale co mám sakra dělat?!

"Viktore..." zašeptala Sirona, v očích jí bleskla panika. Upřel jsem na ni vzteklý pohled, ale klidně mi čelila. I ona své děti ztratila podobným způsobem. Zarývala si nehty do předloktí pravé ruky. Ani to nevnímala. "Běž!" zařvala pak. "Běž, já se o to postarám!"

"Beze mě nebudou hrát podle pravidel, beze mě ztratíš oporu, zeslábneš!" sykl jsem.

"Děti jsou důležitější," v očích se jí objevily slzy. "Nikdy by sis to neodpustil... stejně jako já." šeptla. Qoraline se začala smát. Zase to začínala být ona.

"Běž si běž, náš Ioe, zachraň si své spratky, my si tady zatančíme." Věnovala mi široký úsměv. Sirona stála pevně, ale byla schoulená, nemusel jsem být ani její Otec, abych poznal, že má bolesti. Qoralline se protáhla, přitančila o pár kroků blíže k nám a já se napjal. Pozornost však věnovala jen Sironě. "Ach, a ty musíš být Sirona. Ta Sirona, o které tak hezky vrčel ten vzteklý upír z východu, ten v kobkách-"

"Ty mrcho!" málem se na ni Sirona vrhla. Tiše jsem zaklel a zadržel ji. Zhroutila se mi v náručí, bolestí, nohy ji neudržely. Vykašlal jsem se na lovce a znovu jí nabídl zápětí. Zaváhala, pak se však znovu napila. Qoralline nás sledovala a když Sirona dopila, pousmála se a pokývala hlavou. Já měl hlavu lehkou a věděl, že to znamená, že jsem dal moc. Jen jsem doufal, že ne příliš.

Dal jsi příliš. sykla mi Sirona v mysli, taky si toho taky všimla. Jen jsem jí sevřel paži.

"Taky jsi, jak koukám, Viktorovým miláčkem. Hmm." Qoralline se jedovatě smála. "A jsi i drahoušek toho plavovlasého, který nám tak posloužil, že?" zeptala se pak nenuceně. Tentokrát se Sirona zmateně zarazila.

"Viktore?" zeptala se a ani se ke mně neotočila.

"Adrian." Šeptl jsem.

"Je... ?" zeptala se a hlas jí přeskočil. Mlčel jsem a Sirona tiše zanaříkala.

"Ty mrcho! Vzala jsi mi Jiana, vzala jsi mi i Adriana!" musel jsem ji držet, aby se na Qoralline nevrhla i ve stavu v jakém byla. Krev ještě stále léčila.

"Ještě chvíli, Siri," šeptla jsem napjatým hlasem.

"Ioe, Ioe, lovci jdou, kůly brousí, kterépak z dětí to pocítí jako první?" ptala se Qoralline škodolibě. "A pro tebe, naše malá dhampýrko, mám dáreček. Když tak toužíš po svém šíleném druhovi, dobrá. Pustím jej. Bude zábava sledovat, jak jej sama zabíjíš,"

"Ne!" vykřikl jsem. Qoralline se smála. Sirona se třásla.

"Sirono!" prudce jsem ji otočil a podíval se jí do očí. Cukala hlavou ke Qoralline, jako vzteký pes, který cítí kořist... nebo smrt. Konečně jsem její pohled zachytil a co viděl mě vyděsilo. Bylo to šílenství, v jejím pohledu se poprvé objevila i rudá. "Siri... prosím..." šeptal jsem.

"Já už nemůžu, nemůžůůů!" křičela. "Pusť mě, pusť mě na ni!"

"Sirono!"

"Bež zachránit naše děti Viktore, a pak se pojď podívat, jak to skončilo. Zachráním ti Juliana i Jaceline, a doufám, že při tom zemřu. Je to tak, Cherone? Když zemřeme obě dvě, zůstanou Julian a Jaceline a kdokoliv jiný ve stavu, v jakém hra zpočala?"

"Ano. Nepodniknu nic, když zemřete obě, mé milé." Promlouval Cheron, už ne Qoralline, ale v našich myslích. Děsilo mě to, mátlo, byl všude a já jej s každým nádechem vdechoval, cítil jsem jej hluboko v sobě a kokon, který mě chránil před šílenstvím, se rozpadal pod vlivem stop jeho šílenství, které jsem si omylem způsobil.

"Nezemři, Sirono." Šeptl jsem tiše, zaprosil.

"Chraň svou družku, pane, já ochráním tvé děti. Více po mně nechtěj." odvětila roztěkaně. Postavila se a nenávistně se podívala na Qoralline. Ta se tiše smála.

"Jak dojemné." Pronesla. Naposledy jsem se na ně zadíval. A běžel zachránit své děti.

**

Alexandra:

Plížili jsme se nějakým hnusem, který smrděl tak silně, že otupoval můj čich. Kam nás to Yorick vede? Co chce udělat? Posední dny mě držel mimo svůj dosah, což mi přišlo podezřelé, ale teď mě zavolal. Vysvětlila jsem si to jen tím, že mě chce blízko, protože je pak silnější. Připravuje se na boj.

Dva vlci, kteří mě doprovázeli, tiše zavrčeli. Tiše jsem na ně sykla a oni kudivu poslechli. Od chvíle, kdy dal Yorick uvěznit mého otce, se celá situace zvlášně změnila. Já se přestala snažit utéct, kam, když měl mou smečku náhle Yorick?, a Yorick sám se ke mně choval... hezky. Opravdu hezky. Ani jednou mi nedat tu drogu, i když jsem mu vzdorovala, i když jsem mu dělala problémy. Zatím jsem se nesnažila utéct, ještě ne, možná jsem naivně doufala, že by se vše mohlo změnit, že... něco.

Stačilo by mi, kdyby jen nezabil moje štěně, až se narodí.

Konečně jsme se stokou dostali dovnitř, do... zhluboka jsem nasála vzduch a rozeznala pach kobek. Rozhlédla jsem se po kamenných zdech, vnímal okolí... jsme v hradu?

"Co tu děláme?" zeptala jsem se svých průvodců tiše.

"Máte zůstat skrytá, dokud Yorick nepřjde." Odvětil jeden vlk a skoro jsem viděla, jak se mu ta slušnost příčí v hrdle. Nebrala jsem si to osobně. Respekt měl ve smečce jedině Yorick.

"Proč? Proč nebojuju?" štěkla jsem a přikrčila se, když se to rozlehlo. Pozorně jsem se zaposlouchala a uvědomila si, že neslyším žádné zvuky typické pro takový hrad. Žádný hluk, jak z dvora, tak kuchyně, necítila jsem ani vzdálený pach jídla. Zato jsem cítila něco jiného.

"Pijavice." Sykla jsem. Vlci mčeli. Yorick chce napadnout upíry? Proč? Musí vědět, že mu to způsobí velké ztráty, obzvláštně pokud je jejich vůdce silný. I kdyby tu nebyl... později si nás najde. A já nechtěla skončit pod zuby nějaké pijavky. Přikrčená jsem přeběha sklepení a vlci mě poslušně následovali. Popravdě jsem netušila, proč se mnou jsou. Nejspíše věděli, co mají dělat, ale odmítali mi cokoliv prozradit. Jestli proto, že mou autoritu prostě odmítali, nebo proto, že neodpovídali z principu, to neuším, ale vše se tím komplikovalo.

"Jsme v hradu, co teď?" sykla jsem.

"Schovat se." Opakoval ten, co se mnou mluvil. Druhý pochmurně mlčel.

"Proč nebojujeme?" opakovala jsem. Oba mlčeli. "Copak vám nevadí, že nebojujete i vy?" zkusila jsem to jinak. Zabralo to, ten tišší se napjal. "Proč nebojujeme? Když mi to prozradíte a já to shledám jako hloupost, můžeme jít bojvat všichni tři." procedila jsem skrze široký, zubatý úsměv. Spíše úšklebek. Mlčenlivější zaváhal, pak mu ale poklesla ramena a neřekl nic. Zaskřípala jsem zuby. Yorick jim naháněl nepřizrozený strach a nikdy neporuší jeho příkaz, i kdyby se to snad neměl jak dozvědět. Chmurně jsem uvažovala o tom, jak to jen mohl dokázat. A pak usoudila, že to raději vědět nechci.

Plížila jsem se po schodech nahoru, nikoho neslyšela, ale to neznamená, že nějaká pijavka za rohem není. Ti bastardi jsou tišší než cokoliv jiného. Vlci se mi drželi v patách, jako věrné stíny, jen s tím rozdílem, že tito mě nejspíše chtějí znásilnit nebo zabít. Z jejich pohledu nejlépe oboje. Šli jsme dlouho, byl to rozlehlý hrad, a míjeli jsme ložnice. Věděla jsem, že tam nejspíše spí upíři, měli jsme možnost je pozabíjet a pomoct aspoň trochu Yorickovi, ale já se po ložnicích skoro ani neohlédla. Nejprve jsem hledala kuchyň, potřebovali jsme ze sebe dostat ty špinavé hadry a špínu, které puchem varovaly každého na sto metrů. A pak...

Uslyšela jsem hromovou ránu a řev upírů. Já i mé dva stíny jsme strnuly. Je skoro zasrané poledne a tady nejen že dva upíři nespí, ae ještě k tomu bojují. Nahánělo mi to strach, protože jsem slyšela vzdálené skřípění kamenů a věděla, že ti dva právě prorazili kamennou zeď. Ohlédla jsem se po vlcích. Tvářili se chmurně.

"Dostaňme ze sebe ten smrad a pak to jdem prozkoumat." Sykla jsem. Kývli a v očích se jim objevilo něco jako jiskřička zájmu. Rychle jsme našli kuchyň a jak jsem čekala, byla tam vědra s vodou. Mí dva vlci zabili lidi, kteří v kuchyni byli, ještě dříve než jsem je stačila zarazit. Stála jsem ve dveřích a zamračeně se rozhlížela. Bylo tu dvanáct lidí, a všichni se z nějakého důvodu choulili v prázdné spíži. Služba upírům je tvrdá, když si ani nemůžete ukrást jídlo, které by vás živilo, když jste sami jídlem, a když se upír rozzuří, každému jde o život. Ale ten děs, který jsem ve vzduchu cítila, a také to, jak se lidé choulili a smrti zpod zubů mých vlků se snad ani nebáli... něco bylo sakra špatně.

Rychle jsme se umyli a ukradli lidem kousky oblečení, které nebyly tak zasviněné krví. Pokud budeme tak blízko, aby pijavice ucítili pár kapek krve, už budeme dost blízko, aby ucítili i vůni kožoměnce, nedá se nic dělat. Když jsem se převlékala, všimla jsem si, že se třesu vzrušením. Dlouho jsem jen seděla na zadku, tohle bylo poprvé po strašně dlouhé době, kdy jsem byla na lovu. Vše by bylo úžasné, kdyby mě jen instinkty nevarovaly, že se co nevidět něco, nebo možná i vše, posere.

Zase jsme se plížili chodbami, dýchala jsem zrychleně, vlci na mě reagovali a i oni byli napjatí. Svaly mi trnuly, byla jsem připravená rvát se o život. Atmosféra byla zvláštně tíživá, vzduch těžký. Plížili jsme se, ale ani to být nemuselo, čím více jsme se blížili k souboji dvou upírů, tím větší hluk to byl. V jednu chvíli se ozvala tak strašná rána, jako by se snad samo nebe roztrhalo, a o chvíli později se opravdu část střechy... propadla? Ne, ona prostě zmizela. Nevěřícně jsem na to zírala. Upíři si svými triky odčarovali střechu nad hlavou v plné poledne. Tohle bylo více než děsivé.

Pokračovali jsme. Co jiného. "Upovídaný" vlk sice protestoval, nebyla to jeho představa bezpečí, ale já byla jeho alfa a bez Yoricka nemohl neposlechnout, pokud by neměl přímý rozkaz to udělat. A to neměl. Když jsme byli ani ne sto metrů od místa, kde se bojovalo, začaly do mě také bodat jehličky magie. Tak silné, až se mi špatně dýchalo. Přesto jsem šla dále. Dýchala jsem už jen mělce, všechny smysly vybičované na maximum, přeměnu měla na dosah.

Už jsem byla tak blízko, abych rozeznala, že bojující jsou obě upírky. Něco po sobě vřískaly, ale bylo to jazykem, který jsem nikdy neslyšela, jedna se navíc nepříčetně smála, druhá nepříčetně řvala. Děsilo mě to, nechtěla jsem jít blíže, ale musela jsem zjistit, co se děje, do čeho nás to Yorick zatáhl.

Náhle hluk ustal. Obě bojující ženy si možná lízaly rány. A v nastálém tichu jsem slyšela ještě další hluk boje. Napjala jsem se. Slyšela jsem třesk mečů, drnkání tětiv a křik upíra. Někdo bojoval... Zhluboka jsem nasála vzduch a pak kýchla a zakňučela, když mi magie málem fyzicky popálila nos.

"Ty, běž zjístit, kdo tam bojuje," ukázala jsem na upovídanějšího. Ten se mnou sice muvil, ale také byl oddanější Yorickovi a měl pevné sebeovládání, zatímco toho mlčenlivějšího jsem mohla aspoň trochu ovládat. V hlavě toho moc kromě zabíjení a znásilňování neměl, ale silný a poslušný byl - pokud jsem byla já dost silná k tomu jej donutit. A to jsme zatím byla.

"Upovídaný" zaváhal, zamračil se, pak však kývl a odběhl. Já uvažovala. Nebili to vlci, tam vzadu vlci nebojovali, byli to... zamračila jsem se. Mohli to být lovci? Ale proč by Yorick táhl proti lovcům? Že by se jich chtěl zbavit? Lovci proto vlkodlakům otevřený spor nemají, vlkodlaci jsou z jejich pohledu ještě pořád z části lidmi, srdce jim bije, ale v lásce nás nemají. Yorick byl dost velký šílenec, aby je napadl, ale musel by mít dobý důvod.

Je možné, že Yorick pomáhá vůdci těchto upírů? Možné to bylo, Yorick se několikrát zmínil o svém pánu a já tušila, že to bude mocný upír. Zamrazilo mě však z myšlenky, jaký upír by dokázal Yoricka ovládnout, tolerovat mu jeho chování a ještě jej donutit bát se jej. Musela by to být bestie.

Ale proč ty dvě bojují? Nedávalo to smysl. Chyběly mi informace. Upíři částo bojují souboje, ale skoro nikdy to není za plného světla. Plížila jsem se s druhým vlkem blíže k boji a postupovali jsme čím dál pomaleji a obezřetněji. Až jsme se dostali k velké díře ve stěně. Nadechla jsem se a rozhlédla. Posunky dala najevo svému společníkovi, ať hlídá. Pak nakoukla do díry.

Stály tam dvě upírky. Mocné, tak mocné, až jsem měla pocit, že mi sleže kůže z těla a má vlčice sebou začala šít a bezhlesně vyla. Jedna byla celá od krve, na sobě už měla jen cáry šatů a po těle mnoho zranění. Druhou upírku jsem znala. Byla to Priscille. Šaty měla místy natržené, ale vypadalo to, že zraněnější je ta druhá. Přesto tu bylo něco špatně. Přestože byla Priscille zraněná méně, ta druhá se triumfálně usmívala a Priscille se tvářila vážně.

"Ještě chvíli a zapomeneš, proč vůbec bojuješ," posmívala se ta druhá.

"To nevadí, hlavní je, že tě zabiju." sykla Priscille. Přešly do francouzštiny. Starého dialektu, ale přesto jsem dokázala pochytit dost, abych rozuměla. Druhá se rozesmála.

"Ach ano, udělej to. Pána určitě pobaví, až bude sledovat, jak tě je nucet Ioe zabíjt!" zavyla smíchy ta zraněná a Priscille vycenila zuby, vrčela skoro jako vlkodlak. Zatajila jsem dech. Nikdy jsem neviděla upíra v tomto stavu. Vlastně ano, pomyslela jsem si a zamrazilo mě. Občas Viktorovi přinesli nějakého upíra, který vypadal takto, a Viktor jej zabil. Měli stejnou rudou v pohledu.

Začala jsem couvat ve chvíli, kdy se do sebe upírky zase pustily. Ta zraněnější Priscille často odhazovala ke zdi, často s ní mlátila o zem či stěny, častěji ji uhodila, a přesto jako by to na Priscille nemělo žádný vliv, rány se ihned zatahovaly, někdy ani nevznikaly. Nové rány zpomalovali jen tu druhou. Ta se přesto pořád usmívala. Teď už jsem byla vyděšená úplně. Nepomáhalo ani to, jak na mě útočila jejich magie. Připadala jsem si menší, než maličká. Než jsem zmizela za rohem, uslyšela jsem křupnutí a mým směrem něco letělo. Uskočila jsem. Byla to ruka.

Nezraněná ruka.

Byla to ruka Priscille.

"Pryč, pryč!" zasípala jsem na svého průvodce, ale když jsem se otočila, uviděla jsem, že mého vlka drží lidé s meči. Lovci. Strnula jsem. Doprdele.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zatřiadvacáté kia 05. 02. 2013 - 20:54
RE: E: Zatřiadvacáté veronixika 06. 02. 2013 - 19:56
RE: E: Zatřiadvacáté moira 11. 02. 2013 - 17:42