E: Zadvaadvacáté

28. leden 2013 | 23.38 |
› 

Viktor:

Tvrdohlavě jsem znovu vyslal svou mysl na průzkum, hledat Sironu, a tentokrát mě Cheronova moc nejen že zastavila, ale také mi do mysli zaťala ostré pařáty. Zachvěl jsem se, možná i zapotácel. Julian už mi stál u boku a držel mě za loket.

"Otče..." hlesl tiše, velmi smutně. "Mohu... já se nabídnu." Odvětil. Odvrátil jsem se, dech mi syčel mezi zaťatými zuby.

"Má to Celia, synu." Šeptl jsem po chvíli nazpět. Julianovy oči se rozšířily překvapením, pak se přimhouřily.

"Nedokážeš to." konstatoval tiše. Neměl jsem potřebu odpovídat, mí upíři stáli ztichle okolo stěn sálu, uprostřed jako panenka oděná krví stála Qoralline a zvědavě mě ozorovala. Za mým trůnem stáli mí nejsilnější upíři. A ve vzduchu visela moc Cherona, která každého utiskovala.

A Sirona, samozřejmě, Sirona, která leží někde venku, přibitá kolíky k zemi. Zavrčel jsem.

"Viktore..." Julian se ke mně naklonil a naklonil se ke mně tak blízko, že se rty málem dotýkal mých. Z dálky to muselo vypadat, jako když mě líbá. "Viktore... mohu to udělat já." navrhl. Ztuhl jsem. Julian ztuhl, v instinktivní reakci na mé tělo a náladu. Celia začala křičet, protože něco musela vycítit přes naše spojení. A Cheron se zase rozesmál.

Zoufale jsem pohlédl k oknu. Čtyři hodiny, tolik nám zhruba zbývá do východu slunce a my netušíme, jak daleko Sirona je, a zda je dostatečně silná, aby přežila spánek natolik zraněná, nakolik být musí. Jak tenká bývá hranice u zraněných upírů, kteří se sluncem chodí spát, jejich duše se toulají a někdy se do zraněného těla nevracejí. A Sirona? Pokud je to, co Cheron tvrdí, pravda, její duše je ještě vrtkavější. A já ji nechci ztratit. Už nic nechci kvůli tomu bastardovi ztratit. Málem jsem se jí znovu vydal hledat, znovu se napojil na to úzké spojení, které jsme mezi sebou měli, tentokrát nehledal ji, ale její touhu, touhu po krvi, touhu, která je pro upíra životem, protože ho pohání k pohybu i ve chvíli, kdy žádný život nevlastní.

Zarazil jsem se, našel něco, krátké zaševelení mysli, zoufale to popadl a... a pak to Cheron uťal tak prudce, až jsem vykřikl a zhroutil se na Juliana, který přede mnou klečel. Třásl jsem se, upíral rozostřený pohled na zem pod trůnem a viděl, že je zbarvená krví. Nasál jsem vzduch a slyšel bublání krve, mé krve. Přimhouřil jsem oči, chvilka soustředění a zase jsem byl zdravý. Julian mi s vážným pohledem beze slova podal kapesník a já otřel krev z obličeje. Pak mě přerušilo syčení.

"Ještě jednou se ji pokusíš vyhledat, Ioe, a hra končí. Smrtí všech!" syčel vztekle hlas Cherona vycházející z Qorallininých úst. Moc nočních můr najednou, všechny děsy v úhledném balení. Po zádech mi přeběhl mráz, Qoralline, která mě kdysi mučila k pobavení mé stvořitelky i jiných upírů, a Cheron, jen jeho jméno, které budí strach. Silně jsem sevřel Julianova ramena, pohlédl za něj, na Celii. Sledovala mě velkýma, uplakanýma očima.

"Něco je špatně, pane, něco je špatně, prosím... nedělejte to. Něco je špatně..." opakovala vyděšeně a já hlasitě, frustrovaně zakřičel. Veškerou nenávist a zlost jsem namířil na Qoralline a ta panicky vztáhla ruce před sebe. Většinu náporu její síla zadržela, ale v poslední chvíli se její ochrana zlomila a Qoralline spadla po zádech na zem, z přední části těla měla zkrvavenou masu. Jako upírce její moci se jí to zahojí do hodiny, přesto jsme se všichni zarazili.

Zranil jsem Qoralline. napadlo mě. Prázdně. Po výbuchu vzteku jsem byl ještě trochu otupělý. Nikdy jsem neměl schopnost ubližovat hlasem, ubližovat bez doteku, ne fyzicky. Nikdy jsem neměl výjimečnou schopnost. Mnoho schopností společných všem upírům jsem měl, a ty jsem ovládal mistrovsky, ale svou vlastní...

"To nebylo hezké, Ioe." Poznamenal Cheron zničenými ústy Qoralline a jeho moc se ke mně přilepila jako druhá kůže, kousala a já měl chuť ho ze sebe otřepat jako pavučinu. Nepohnul jsem se. Nechtěl mi ublížit. To je hlavní. To vydržím.

"Já si myslím, že nic z vašich her není hezké, Cherone." Odtušil jsem. Zasmál se. Ten bastard se zasmál.

"Nuže? Kdo to bude? Bývalá milenka, současná milenka? Našel jsem ti dhampýrku, Ioe, jen pro tebe, abys neměl pocit, že ztrácíš jejich sladkou krev." odvětil Cheron a zněl zvráceně upřímně nadšeně. Už věděl, že jsem mu na jeho lest přišel a Jaceline a Juliana nezničím.

"Ať tě bohové zatratí." sykl jsem. Pomalu jsem se probíral z šoku, není dobré získat schopnost takto náhle, ale měl jsme jinou možnost?

"Já jsem bůh, Ioe! A sám sebe už dávno zatratil!" znovu ten ječivý smích, ale nebyli jsme ve snu, on byl daleko, já byl uprostřed svého dvora. Měl jsem větší moc. A neváhal ji použít. Našel jsem svůj nový hlas a přehlušil ten jeho, s uspokojením sledoval, jak získávám alespoň maličké vítězství. Cheronovo ječivé ostří ztratilo svou sílu, už neubližovalo, můj hlas naopak dodával mým dětem sílu. Koutkem oka jsem postřehl jednoho mladého upíra. Vypadal lépe, než všichni ostatní, a já v něm náhle vycítil obrovskou zásobu síly. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? A pak se Qoralline pohnula, vztekle se šklebila zničenou maskou, která byla jejím obličejem. Pohled mi padl na okno. Ještě stále byla noc, ale na jak dlouho?

Sirona.

Julian mě bolestně sledoval. Svíral mi zápěstí a vypadal... nevypadal zoufale. Ne natolik, kolik bych čekal. Vyděšeně, bál se, ale zoufalství v tom nebylo. Zkoumavě jsem se na něj podíval, zkoumal tvář, kterou jse znal tak dlouho. Qoralline mezitím přecházela po prázdném sálu, pokaždé, když se přiblížila k mým upírům, rozestoupili se před ní jako vyděšené stádo, a ta děvka se tím bavila. To jsem vnímal jen letmo, soustředil se na Juliana, který mi něco zoufale potřeboval říct.

Adrian. Naznačil rty. Myslel si, že před Cheronem to nemůže říct, a Julian je chytrý, nejspíše má pravdu. Ale co záleží na tom prašivém upírovi, ač mazlíčkovi Sirony? Zarazil jsem se.

Adrian také zmizel.

Došlo mi to a zamrazilo mě. Bolestně jsem přivřel oči. Sirona věřila jen málo upírům, a zrovna tomuto nespolehlivému frajírkovi věnovala víc sebe, než komukoliv z nás.

A on ji zradil. Předhodil Cheronovi.

Kdybych jej teď dostal do rukou, roztrhal bych jej. Holýma rukama. A dával si pozor, aby to trvalo přesně tak dlouho, jak nekonečná muka trvávají. Zároveň jsem si bolestně uvědomoval, že toto říct Sironě nikdy nemůžu. Zlomilo by ji to. Adrian byl její duší, znamenal pro ni to, co pro mě Julian. Sledoval jsem svého syna se směsicí vzteku a bezmoci. Ale proto by mi to Julian jistě neřekl. Proč chtěl, abych věděl, že to byl Adrian?

Odpověď se nabízela a já už byl starý hlupák. Znechucením nad sebou samým jsem zakroutil hlavou.

Pokud Adrian Sironu Cheonovi předhodil, musel alespoň přibližně znám místo, nebo alespoň směr, kterým jí odnesli. Pokud to nebyla hra ve hře. Další z Cheronových nechutných lstí. Ale já musel riskovat. Neměl jsem jinou možnost. Nepatrně jsem kývl a Julian se nepatrně pousmál.

Proklouzl jsem oblakem Cheronovi moci, která mě nehlídala, našel jsem Adriana snadno. Až příliš snadno. Další Cheronova hra, věděl jsem, a přesto jsem mysl mladého upíra cupoval na kousky. 

Byla tam krvežíznivost, kterou tak pečlivě skrýval, ne náznak, který našla Sirona, ale hluboké moře, které málem pohltilo i mě.

Byl tam také ale smutek a žal, a nenávist, k sobě samému, z jiných důvodů, než které však obyčejně bývají. Nenáviděl se za zradu Sirony. Tak moc, že to přehlušilo i opar krvežíznivosti. Nebýt sám taky na hraně zuřivosti, možná by mě to zarazilo. A překvapilo.

Synu, ty který jsi ji zradil. zasyčel jsem mu v mysli. Čekal jsem cokoliv. Nikdy bych však neočekával úlevu. Chvíli Adrian tápal, snažil se spojení mezi námi zachytit, a pak mi s obtížemi poslal myšlenky:

Musím zemřít, pane, ale máte jen málo času. Vezměte si vše, vše, a zachraňte ji. A vzkažte ji, že ji miluju. A Caleen také. Dělal jsem vše, aby mě nezlomil, ale byl moc silný. Moc silný... A když jsem se Pris vzdálil... neměl jsem bez ní šanci. Vezmte si vše, pane. Najděte ji. Prosím! Rychle. Už se blíží můj konec. Ve chvíli, kdy neovládnu krvežíznivot, je konec. Konec... Adrianův zoufalý hlas byl jako šepot ve tmě, vše na mě křičelo zrada, ale měl jsem jinou možnost? Adrian si zbytky zdravého rozumu zabalil do žalu, tak se chránil, a ten žal jej svedl do šílenství ještě hlubšího, než mohla touha po krvi. Ten upír už byl šílený.

Další Cheronova hra.

Adrina mě měl stáhout do moří šílenství, a pak ve mně probudit oceán krvežíznivoti. Ale to se nestane. Adrian krvežíznivost uvěznil v žalu. A chtěl mi dát jen moc a sílu. Už jsem nezaváhal. Konečně jsem mohl dýchat. Natáhl jsem se a ponořil se do samotné podstaty dítěte mé krve. A bral.

Dříve, než se zblázním a Rot mě zabije. To jsem přísahal a tak přísahala i ona. A raději zemřu já, než zabiju Celii nebo ublížím mým nejbližším.

Konečně jsem něco dělal, pokoušel se Sironu zachránit, nebyl jen loutka v rukou toho bastarda. S každým okamžikem jsem sílil. Bral jsem si samotnou podstatu existence jiného upíra. Bylo to zlé. Možná i toto byla hra.

"Škoda, taková škoda..." zamumlal Cheronův hlas, cítil jsem tlak, když chtěl mé spojení s Adrianem přeseknout, ale nemohl. Já si totiž nebral jen energii. Já bral samotnou Adrianovu podstatu. A to bylo přliš silné  na Cherona.

"Ne, ne!" vřískl, ale já už za očima měl místo, měl místo, viděl Adriana, jak se choulí u těla přibitého k zemi. Sirona, jejíž zakrvácené vlasy se rozlily po zemi, kolíky obskurtně trčící z jejího těla, lesknoucí se v posledních paprscích měsíce. Bezbranná, s polámanými údy, jako rozbitá panenka. Chtěl jsem cokoliv cítit, ale já v té chvíli necítil naprosto nic. Všechny emoce jsem stáhl do svého nitra, uzamknul je tam, jinak bych zešílel, jinak bych propadl zuřivosti a poté krvežíznivosti, a nejen proto, že na mě náhle doléhalo Adrianovo vlastní prokletí. Pohled na Sironu ve mně probudil staré city, i když jen na chvíli.

Adrian, nahý, chvějící se, oči upřené na krvavé rany Sirony. Ostře jsem vnímal hranici, kdy jsem přestal brát jeho moc, ale jeho život. Cítil jsem celé jeho tělo, každý jeho nerv. A zabíjel jej. Oči mu plnila mázdra smrti. Ještě se sklonil, jazyk olízl krev... a padl k zemi. Chladně jsem si bral to poslední, ještě se rozhlédl a místo poznal. Melancholicky jsem se pousmál. Jistě. Mělo mě to napadnout. Tělo znehybnělo. Bez života. Po chvíli se rozpadl a vize zmizela.

Místo, kde mě kdysi má stvořitelka přistihla při lovu, při nepovoleném lovu v jejím lese. Ještě v době, kdy jsem byl člověkem. Neobyčejným, s krví upíra v žilách, do té doby nedotknutelný. A ona si dovolila na mě sáhnout, dovolila si sáhnout na syna mrtvého. A potrestala mě službou, nekonečnou službou.

Znovu jsem byl zpět, cítil Julianovy ruce na mých ramenou, ozýval se křik a já si uvědomil, že křičím já, že kvůli mně křičí i ostatní a choulí se u stěn. Ale nebáli se Qoralline, nebáli se dokonce ani Cherona. Báli se mě.

Uvědomil jsem si, že mám ruku v hrudníku Juliana a chladně jej pozoroval. Julianovi z koutku úst vytékal pramínek krve. Pohladil jsem jej po tváři a zlobně e podíval na Cherona. To on si pohrál s mým tělem, když jsem byl myslí daleko. Opatrně jsem z Julianova těla vytáh paži, prsty, mimoděk zvedl ruku k ústům a olízl krev. Julian se zhroutil na zem. Uzdraví se, teď se o něj starat nemusím.

"Vím, kde je, Cherone." Zasyčel jsem. V místnosti vířila Cheronova moc, byla podbarvená zlobou, ale možná to byla má zloba, v místnosti bylo energií až přliš. Adrianova schopnost, došlo mi hořce. Netušil jsem, že jako Otec mohu vzít jiným jejich schopnosti. Pokud mě jen neovlivnila přítomnost Jaceline a já si schopnost nevypůjčil.

"Ano, víš." V hlase Cherona byl vztek. "Pošli pro ni, Viktore, ať může začít druhé kolo." Qoralline se zachvěla, proti předchozí strnulosti to byl první náznak pohybu. Cheron se široce usmál. "Druhé kolo." Broukl a zdálo se, že si to slovo užívá.

**

Sklonil jsem se k Sironě, její tělo vypadalo ještě hůře, než očima Adriana. Nejspíše proto, že se musely vytrhnout kolíky, které nevyhnutelně musely přirůst k masu. Cheron to musel vědět, musel vědět, že Sirona stejně jako většina starých z východu na stříbro nereaguje. Byla to překážka pro ostatní, kteří se jí snažili pomoct, a také to stíží léčivou moc krve, kterou jí daruji, protože mně stříbro vadí.

Vzal jsem ji do náruče a přejížděl po ranách prsty. Venku se pomalu obloha měnila na šeď, většina mých upírů byla propuštěna do svých rakví. Přicházeli lidé, naši služebníci, a zatahovali závěsy.

Maso zarostlo kolem kolíků, kolem tolika kolíků. Sledoval jsem bolestně rány křižující její pleť. Hojilo se to dobře, živil ji oheň lidských životů, které předtím vzala, byla stará a mocná. Ale bylo to šestadvacet kolíků, a jen málo minulo důležité orgány. Kousl jsem se do zápěstí a dal jí napít. Přisála se hned, hltavě pila. Nemohl jsem si dovolit dát jí moc, mám před sebou ještě boj. A přesto, když jsem vycítil, že je čas, jsem ji nedokázal zarazit. Sledoval jsem ji, fascinovaný, vzteklý stíny modřin na její kůži, a lehce ji pohladil po tváři. Řasy se jí zachvěly, na chvíli pootevřela oči a pohlédla na mě, než se spokojeně vrátila ke krmení.

Zamknul jsem své emoce do svého nitra, ale Adrianovo zděděné šílenství, mé vlastní staré a dávno zkrocené šílenství a šílenství samotné Sirony na mě doráželo a ničilo má vodítka. Dokážu to ustát, dokážu. Kdybych měl čas, dokázal bych to i zničit, jenže ten nemám a následky dnešní noci si nejspíše ponesu do konce své existence, neutuchající žízeň, která mě možná jednou přivede k šílenství, ale na tom teď nezáleželo. Neměl jsem čas. Měl jsem jen Sironu sve svém náručí, a i když mě spojení s ní odsuzovalo ke zkáze, sevřel jsem ji jen o to pevněji. Sáhla na mě ruka, sledoval jsem Celii, která se po mně zoufale natahovala. Cítil jsem v hrudi něco silného a tíživého, oslabovalo to mé pouto s Célií, a ta to cítila a panikařila.

Přitiskl jsem k sobě Sironu ještě blíže, nořil se do její vůně a do moci, kterou instinktivně roztáhla a zkoumala okolí. Rychle jsem ji stáhl k sobě, Adrian měl zajímavý dar, a chránil ji od šílenství Qoralline i jejího pána. Nakonec se Sirona přeci jen odtáhla od rány, neměla dost, ale vzala si možná až příliš. Unaveně mi stále spočívala v náručí, tiskla se ke mně a chtěla jít spát.

"Ne, ne, Siri, teď ne." šeptl jsem. Líně na mě pohlédla, oči se jí zavíraly a chvíli to vypadalo, že mě neposlechne. Pak se však pootočila a podívala se na Qoralline, přímo na ni, a já věděl, že jí cítila celou dobu, i při krmení, a byla tak uvolněná jen proto, že věřila, že ji ochráním. Povzbudilo mě to, Sirona musela cítit, že jsem silnější než Qoralline, a musela si být jistá, že ji porazím natolik lehce, abych stihnul chránit i ji. Ale copak necítila i Cherona?

"Děkuji, Viktore," Sirona si sedla a záda se jí narovnala. "Máš pravdu. Nemůžu utéct před svou povinností." Otočila se ke Qoralline. "Takže Cherone, jsem tady a připravena." Zamrkal jsem. Mluvili spolu? Vzpomněl jsem si na krajinu krvavého šílenství, do které Cheron tak rád zval, a sevřel Sironu kolem pasu. Nějak jsem věděl, že ji tam Cheron zatáhl, i když byla bdělá a čekala na smrt. Málem jsem se zachvěl. Byl příliš mocný. Nikdy jej nebudeme schopni porazit v boji. Musíme hrát.

"Ano, to jsi." Odvětil Cheron s jakousi nelibostí a přitáhl si mou pozornost zpět. "Ale nerozhoduješ ty, nehraješ ty. Ty jsi jen pěšec. Rozhoduje hráč. A to je Ioe."  Cheron se ke mně postavi a téměř slavnostně se mi poklonil.

"Pane, vyberte svého šampióna, hned teď! Qoralline je dychtivá boje, vyber šampióna, tvou Sironu, tvou Rot nebo tvého Juliana!" křikla. Křikl. Šílený upír v těle šílené upírky. Ztuhl jsem. Poslat někoho bojovat proti Qoralline? Celé tělo mi ztuhlo děsem, sám bych se bál jí postavit. 

"Jaké mám možnosti?" snažil jsem se, ale třásl se mi hlas. Qoralline po mně bleskla spokojeným pohledem a já věděl, že už je zase sama sebou, že teď Cheron zase krouží okolo, jako sup okolo mršin.

"Bojuj nebo zemři, Ioe, jako za starých časů!" vycenila Qoralline zuby v úsměvu. Odvrátil jsem se. Toho, koho proti ní pošlu, toho pošlu na smrt. Rozhostilo se vyčkávavé, netrpělivé ticho.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zadvaadvacáté chuckyna 03. 02. 2013 - 10:19
RE(2x): E: Zadvaadvacáté moira 11. 02. 2013 - 18:25