Moira | E: Zajednadvacáté

Viktor:

Tělo na tělu, kůže na kůži, skláněl jsem se nad svou družkou a dychtivě jí pil všemi smysly. Líbal jsem ji a laskal a Celia pode mnou sténala. Ve světle ohně z krbu se zaleskly její tesáky a já sykl.

"Ne, dítě, má krev není pro tebe!" sykl jsem. Získala by nade mnou příliš velkou moc. A ona je Cheronova loutka. Mohu ji milovat a mohu si jí nechat ublížit, ale nesmím ohrozit ty, kteří jsou se mnou spojeni krví.

"Proč ne?" zašeptala rozechvěle a olizovala si rty, věděl jsem, že na nich cítí fantomovou sladkost krve a touží po té mé. Vzal jsem její tvář do dlaní a něžně ji líbal, pak jí zvrátil hlavu na bok a držel ji v železném sevření. Škubala sebou, kňourala, ale já ji držel, dokud se neuklidnila. Byl jsem vzrušený a toužil po ní tak moc, že to vycítila i jako novorozená. Na chvíli strnula jako vyděšený králíček, pozorovala mě těma svýma nádhernýma očima. Přejel jsem jí rty po hrdle.

"Protože jsem to řekl." Odvětil jsem a zabořil do ní zuby. Sténala pode mnou jako umírající kočka a já vrněl rozkoší. Za chvilku jsem se odtáhl a propracovával se rty po jejím těle níže, fascinovaně sledoval bledou upíří kůži, která se pod mým dotekem chvěla. Laskal jsem její hladké křivky a bolestně si uvědomoval, že nejspíš nic z té touhy není opravdové. Není moje.

Sklonil jsem se k její hrudi a hrál si s jejími ňadry tak dlouho, dokud nekřičela slastí. Teprve poté jsem postupoval níže a Celia mi zarývala nehty do ramen, prosila mě a zmateně rozkazovala, protože tušila, že to sladší teprve přijde. Chtěl jsem ji ochutnávat, a jen krev za tím nebyla. Sklonil jsem hlavu k jejímu klínu a Celia vykřikla, sledovala mě divokým pohledem. Vše bylo tak nabité touhou, vše bylo tak nereálné. Byla tu vášeň a hlad. Ale skoro žádné emoce. Bylo to děsivé.

Ozvěny stenů se mi vracely od stěn, Celiin hlas a můj vlastní zrychlený dech tvořily kulisu, která mi dráždila smysly. Cítil jsem, že už sám dlouho nevydržím. Se zavřenýma očima jsem se se rty přisátými k jejímu tělu vracel zpět k její tváři, nuceně pomalu. Moje milenka se zvedla na loktech a dychtivě se mi přisála na rty, rukama mi přejížděla po těle. Nechal jsem ji, ať si hraje, vískal jí vlasy. Přejížděla mi rty po krku, cítil jsem její hlad a hned poté i zuby na kůži.

"Ne," sykl jsem rozkaz. Mělo to stačit. Proto jsem bolestně zasténal, ohromený, když se mi zakousla nad klíční kost a rvala zuby, aby dostala více krve. Popadl jsem ji za vlasy a odtrhl ji, prudce jí mrštil do přikrývek, přestože mi vytrhla z ramene kus masa. Zanaříkala a upřela na mě ty velké, nevinné oči. Rukama se po mně natahovala, laskala mě. Sklonil jsem se k ní, k její tváři a nasával její pach. Ona olizovala zatahující se ránu, její jazyk rychle zachytával kapky krve. Unaveně jsem zavřel oči.

Další Cheronova hra.

Stvořil jsem dhampýrku.

Náhle vše začalo dávat větší smysl. Kdybych zabil někoho, kdo nese krev dhampýra, porušil bych tím zákony našeho lidu. Počítal Cheron s tím, že dhampýra nepoznám? Protože dhampýr je nerozeznatelný od člověka, až do své přeměny, kdy se z ošklivého lidského káčátka stane ne průměrný, ale svůdný a přitažlivý upír, navíc s lahodnou krví nesoucí sebou moc a staré časy. Jak jsem si to mohl neuvědomit?

Odpověď ležela povolně přede mnou.

Pokud bych ji tehdy zabil, stal bych se psancem svého lidu.

Když jsem ji nezabil, stvořil jsem zrádce své krve, Celii, která mě zcela jistě zradí, stvořil jsem po svém osmém synovi již druhého potomka, který mě bude chtít zničit. Zvedl jsem se z postele, dále od Celie. Rafaelova zrada mě bolela. Všechny své děti před Julianem jsem byl nucen zabít. Samotného Juliana jsem vybral pečlivě, velmi pečlivě. Rafaela jsem jen zachránil, dokončil jsem ledabylou práci mladého upíra, který ani netušil, co dělá. Všem dětem kromě Rafaela jsem mohl věřit. A přesto zapomněl, přese vše nechal Rafaela, aby si našel způsob jak se mi vzepřít.

Pomáhal Cheronovi. Zrazoval naše úkryty, naše slabiny, posílal na smrt desítky ne mých upírů, ale děti dětí mých dětí, upírů mé krve, kteří ale byli mimo můj dosah a já jejich smrt vycítil, ale důvodem si jistý být nemohl. A proč? Čekal jsem pomstu, možná ztracenou lásku. Ale on to udělal jen pro moc. Jen pro moc. Pro nic jiného.

"Viktore," zakňourala Celia. "Omlouvám se, neměla jsem kousnout, když jsi mi to zakázal." Šeptala a já se hořce zasmál. Ty jsi, Celie, především ani neměla dokázat to udělat. pomyslel jsem si znaveně. Dnes jsem měl špatnou noc. S myšlenkou na schopnost dhampýrů vzdorovat rozkazům upírů i silnějších, než oni, se mi vrátila další noc, další má chyba. Ten den, kdy mě Lee-yin vzdor rozzuřil a já udělal, co udělal. Vehnal ji do náruče smrti.

"Viktore..." zabroukala Celia a zezadu se ke mně přitiskla. Její teplé tělo a nenechavé ruce se snaživě snažily rozehřát i mě a já se s povzdechem otočil. Když jsem se sklonil, na chvíli zaváhala, pak však odhalila hrdlo a nabídla se. Polaskal jsem jí krk a pak se zakousl, tentokrát doopravdy. Omámil jsem jí mysl, aby cítila jen potěšení, a pomalu pil. Snažil se v její mysli najít, kde se schovává ten had Cheron, ale byla tak čistá, tak čistá...

Přestože jsem věděl, že je to jen Cheronovo kouzlo, dychtivě jsem ji k sobě přitiskl. Roztřeseně se mi otevřela, objala mě nohama kolem pasu a nechala, ať do ní při krmení vstoupím, vysokým hlasem sténala a křičela. Cítil jsem pošetilé štěstí.

Nic z toho není skutečné. říkalo mi něco ve mně.

Ale teď, když jsem ji měl v náručí a všechny problémy byly tak daleko, teď bylo tomu  všemu jen těžké uvěřit.

**

"Je nymfomanka." Pronesl Julian pobaveně. Přestože nesouhlasil s tím, co dělám, snažil se tomu přizpůsobit současnou situaci.

"Je." Pronesl jsem neutrálně.

"Kdysi, pamatuješ na Fiolu? To byla nejspíše tvá nejdelší záležitost, také byla nymfomanka, takže předpokládám, že jsi spokojený." odvětil lehce uštěpačně.

"Jsem." Odtušil jsem a překvapeně si uvědomil, že je to pravda.

"Není to pravda." Odvětil Julian netrpělivě, jako by mi četl myšlenky. "Nic s ní nesdílíš – nesdílíš s ní své obavy, nesdílíš s ní svou mysl ani duši. Ale myslíš, že ano, protože je to kouzlo. Prokletí."

"Opakuješ to tak často, že ta slova ztrácejí význam, synu."

"Ale ty to víš."

"Vím."

"Vzpomeň si na Priscille, to byla opravdová-"

"Mlč, Juliane." Odvětil jsem tiše. Julian se nadechl, snad chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Mlčeli jsme oba.

"Priscille ztrácí rozum." odvětil po chvíli Julian. Zůstal jsem nehybně dlouhou dobu, pak zavřel oči a vyhledal Sironinu mysl. Ihned pak ucukl a ramena mi poklesla.

Kdyby v její mysli byl žal nad ztrátou druha, dokázal bych jej vyléčit.

Kdybych v její mysli zahlédl stín stáří, dokázal bych jej smazat.

Možná bych dokázal zničit i opar krvežíznivosti, kdyby nebyl moc silný.

Ale Sironinu mysl obklopovalo ještě něco jiného, propletenec těch tří a ještě něco navíc. Měl jsem podezření, že to poslední je Cheron, který tři metly starých splétá a ještě podněcuje.

"Nedokážu jí pomoct." Odvětil jsem tiše.

"Jistě že dokážeš!" štěkl nečekaně Julian, ale já na něj jen klidně pohlédl. Zaváhal. "Nedokážeš, nebo nechceš?" zeptal se tiše.

"Možná bych to dokázal, kdybych si v ní vybral družku, ale já už svou družku mám. Kdyby byla mé krve, možná. Ale bez touhy ani spojení krve ji zachránit nedokážu." Zavrtěl jsem hlavou.

"Miloval jsi ji, Viktore. Co se to s tebou děje? Miloval jsi ji. Jak jí můžeš nechat propadnout..." Julian na mě ohromeně zíral. Pak se odvrátil.

"Je na vás vyhlášen lov, pane." Odvětil pak odměřeně. Zvedl jsem hlavu.

"Ano?"

"Za Celii. Byla dcerou nějakého významného lidského vůdce a vy jste nechal na místě pokrývky od krve. Lovci nám zkomplikují práci. Už zabili několik našich upírů ve dne, kdy spali ve svých rakvích."

"Věděl bych to." Namítl jsem. Julian se hořce pousmál, uviděl jsem to v odrazu okna.

"Jistě pane." Odvětil mnohoznačně. Cítil jsem z něj zklamání a to mě zasáhlo více, než cokoliv, co tu zatím padlo. Dokonce i Sironino šílenství, které jsem vnímal jako jakýsi přelud v dáli a nedokázal se na něj soustředit. Julian se mi uklonil a odešel. Po zaklapnutí dveří jsem ucítil hořkost, bezmoc. Sevřel jsem ruce v pěsti a soustředil vše, co mám, abych nezačal křičet.

Stačilo by se toho Cheronova kouzla zbavit. Dokázal bych to.

Nejhorší však byl fakt, že jsem to nemohl připustit. V žádném případě. Protože Celie jsem se vzdát nehodlal, za žádnou cenu. Nemohl jsem, nechtěl jsem, ani jsem o tom nemohl přemýšlet.

Ani pro Sironu. Ani pro ni.

**

Nakonec jsem křičet začal.

Zničil jsem pokoj.

**

"Viktore." Volal mě hlas. Křečovitě jsem zavřel oči, ale i za víčka mi pronikala rudá. "Ioe, příteli." V hlase zněl drásavý tón, před kterým jsem chtěl utéct, chtěl jsem utíkat, ale nebylo kam, rudá mě obklopovala, laskala, svírala.

"Ioe, hra začíná." Šeptal hlas. Já se cukal, křičel, ale nemělo to smysl.

"Hraj dobře, milý nepříteli." Zakvílel hlas a já se potácel z rudé pryč, potácel k temnotě, kudy bych mohl utéct.

Konečně mě Cheron pouštěl a já ve své rakvi prudce otevřel oči. Celie vedle mě v poklidu oddechovala. Chvíli jsem strnule ležel, zoufale kontroloval své neporušené obrany. Pohled mi znovu padl na Celii, intuitivně jsem jí dal ruku na čelo a hledal její duši, když ji našel, ucítil jsem stopu Cherona. I ji navštívil. A přesto vypadá tak mírumilovně... napadlo mě bolestně. Nakonec mi tu dýku do zad vrazí. Objal jsem ji a zabořil jí tvář do vlasů, i když byla ledová smrtí a nemohla mé objetí cítit. Zradí mě a já přesto nedokážu udělat nic, abych se proti tomu bránil. Cheron vyhraje. Vždy vybírá své zbraně moudře a tuto vybral nejspíše veden instinktem. Taková rozhodnutí jsou nejvražednější.

"Hra začíná." Šeptl jsem. "Kéž bys jej jen neposlouchala, Celie." Hladil jsem ji po vlasech.

Měl jsem poct, že slyším vzdálený smích.

**

Pojďte, děti, přijďte ke mně. Vyslal jsem svou vůli do okolí. Hra začala a já nevěřil Cheronovi, že mi dá dost času k přípravě. Také nedal.

Když se do audienční síně dostavila zhruba polovina mých dětí, zaslechl jsem křik a zvuky boje. Přivřel jsem oči a chvíli se soustředil. Ani jsem nemusel, tu pachuť moci bych nejspíše rozeznal i tak, kdybych se nesoustředil na volání svých dětí. Na chvíli jsem pocítil děs a trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem ho setřásl a uklidnil se.

Nechte ji! Rozkázal jsem pak okamžitě. Rozhostilo se ticho, které přerušil vysoký bolestný křik jednoho z mých upírů, kterého ta mrcha nejspíše pro zábavu zabila. Pak už stála ve dveřích, vesele se usmívala, hrála, že na sobě nemá krev mých upírů. Její moc se do mě opřela a já přimhouřil oči. Byla zhruba stejně silná jako já, ale já zde měl svůj dvůr. Ona byla sama. Přesto se vítězně usmívala. Netečně jsem jí oplácel pohled.

"Máš čas do východu slunce, Ioe." Odvětila místo uvítání Qoralline. Její hlas oživil mé noční můry, a já se donutil ovládat, kvůli všem, které by jinak zmasakrovala a kteří spoléhali na mou ochranu. Laškovně na mě zamrkala, jako by to vycítila. Prohlížel jsem si ji a cítil její nevyrovnanost. Kdysi, tehdy, byla elegantní, krásná a smrtící. Teď na sobě měla skvrny nové i staré krve, byla špinavá, vlasy zacuchané s vpleteným smetím. Oblečení měla roztrhané a hodně odhalovalo, nezdálo se však, že by si to vůbec uvědomovala. "Myslela jsem, že oceníš, když hloupé dvorské tanečky přeskočíme. Abys měl více času ji najít." Odvětila vesele a vytrhla mě z jejího prohlížení.

Strnul jsem. Najít ji. Nedal jsem nic najevo, ale měl jsem chuť křičet. Smysly jsem kontroloval své děti, hledal, koho by mi chtěla vzít. Mohla vzít nějakého bezmocného upíra, ale to by nebyla hra, to by nebyla Cheronova hra. Koneckonců, cítil jsem jej tady, vše sledoval. Byl tak drzý, že ani necestoval tělem své dcery, on spoléhal, že se neodvážím proti němu nic podniknout.

Měl pravdu.

"Kde je Priscille?" ozvala se Persefona. Strnul jsem a bylo mi jedno, že to Qoralline, které se zlomyslně blýskalo v očích, vidí. Zapátral jsem po Sironě, ale nikde jsem ji necítil. Bohové, jako by byla mrtvá. Vázalo nás k sobě společné volání krve a teď bylo... pryč. To nemělo být možné, ne od doby, kdy jsem se stal Otcem.

"A kde je Adrian?" dodal Lestat. To mě nezajímalo.

"Kde je, Qoralline?" odvěti jsem mírně. Qoralline se pohrdavě zasmála.

"Ty své pózy si nechej pro pána, Ioe, na mě nepůsobí. Já si tvé mučení užiju, o to se nemusíš bát." Upírala na mě divoký pohled a já věděl, že je šílená.

Kdo by však, s Otcem jako Cheron, však šílený nebyl? Napadlo mě hořce.

"Řekni mi, kde je Sirona." Odvětil jsem stále klidně, ale poslal silný proud moci přímo proti ní. Natáhla před sebe ruku a pak roztáhla prsty. Moc chvíli vzdorovala a Qoralline se zamračila. Pak se však zapřela a má moc se roztříštila. Pár upírů začalo divočet, když je má koncentrovaná síla zasáhla. Neměl jsem na ně čas, proto jsem na ně jen pohlédl a oni padli k zemi jako podťatí. Do dalšího západu slunce se neproberou.

"Zlobivý chlapec." Zabručela Qoralline a prohlédla si mě se zájmem. "Že by přeci jen byla hra zajímavá?" broukla pak. Olizovala si rty a očima těkala po místnosti, já, do boku, já, na druhou stranu. Někdo ji měl dávno zabít, mohla by způsobit katastrofu. Šílený upír její síly. Bohové.

"Říkala jsi, že přeskočíš dvorské tanečky. Teď sama tančíš. Řekni, co máš, a odejdi v míru." Odvětil jsem chladně. Qorelline se hystericky zasmála a já s mírným strachem slyšel v jejím hlase tón ječivého smíchu jejího pána.

"Ne. Já neodejdu. Hru budu hrát do konce. Ale ty musíš najít svou malou." Pokývala hlavou. Pohlédla na mě a dřepla si. Pak olízla skoro zaschlou krev na své ruce. "Svou malou, svou malou, svou malou..." Svěsila hlavu i ramena, celé její tělo jako by se propadlo do sebe. Pak se v nemožném úhlu zvedla ruka a ukázala na Jaceline.

"Ona." Štěkla Qoralline a začala se smát. Viděl jsem, jak se Jaceline zachvěla a podívala se na mě. Ihned padla na kolena, mysl otevřenou. Nechtěl jsem ji zabít, nevěděl jsem, co Qoralline naznačuje, ale Jaceline se smrti zřejmě obávala. Ticho se prodlužovalo a já cítil, jak se ve mně vzmáhá vztek.

"A taky on." Qorallinin hlas náhle zazvonil místností, mí upíři padaly do kolen a zoufale si tiskli uši. Ihned jsem vztyčil obrany, vyčerpávalo mě to a byl jsem rád, že aspoň upíři kolem mého trůnu se jí dokázali ubránit, i když jen s obtížemi. Děsil mě fakt, že to Qoralline neudělala schválně. A přesto by všechny upíry v místnosti zabila, kdybych je aspoň z části nechránil. Čím dál více se mi chtělo řvát a rvát, mě jsem chuť Qoralline zabít, ale zatím jsem ještě nemohl. Celia sykla a já se na ni ani nepodíval, jen jsem uvolnil železné sevření, kterým jsem jí mimoděk drtil ruku.

Qorallinina síla konečně odezněla a já se přestal soustředit a rychle své děti zkontroloval. Sledoval jsem je a bolestně si uvědomoval, že pokud mám dvůr zachránit, budu muset některé z nich obětovat. Teprve pak jsem se podíval na Qoralline samotnou, která se jízlivě usmívala. Sledoval jsem její ukazující prst. Julian.

"Viktore." Odvětil znepokojeně.

"Já vím." Odvětil jsem tiše. Nezradil by mě. Raději by zemřel, a to i v případě, že by jej Cheron ovládl. Toto jsem věděl jistě. Qoralline na mě pohlédla mezerou mezi vlasy. Šklebila se tak široce, že jsme jí viděli skoro všechny zuby. Byla více zvíře, než upír.

"A ona, Ioe." S viditelným uspokojením Qoralline ukázala na Celii. Strnul jsem a Qoralline se smála, smála se tak, že praskalo sklo a kameny úpěly.

"Dost!" štěkl jsem a smetl její vliv, ale ne dostatečně rychle. Viděl jsem, že jen někteří z mých upírů se udrželi na nohou, mnohem více jich leželo na zemi a třáslo se. A bylo i pár takových, kteří leželi, ale jejich duše byla pryč. Věděl jsem, že se už nevrátí. To byla schopnost Qoralline. Manipulovat svým hlasem s okolím, vyhnat duši z těla. Zničit ji.

Začal jsem se třást vzteky, vycenil zuby. Qoralline naklonila hlavu na stranu a pohlédla na mě, náhle pozorná.

"Čas ti ubíhá, Viktore. Tvá Sirona leží nahá, napospas vydána každému, kdo bude chtít. Leží přibitá stříbrnými kolíky do země, dva v rukou, dva v nohou, a dvaadvacet v břiše a hrdi." Qoralline se široce usmívala a já si uvědomil, že stojím a vztekle křičím. Všichni uskakovali, jen ona tam dřepěla a vypadala dychtivě. Ona chce boj. Ona mě chce ne zabít, ale ponížit. došlo mi. "Leží na zelené trávě, vítr jí fouká na kůži a může pozorovat hvězdy. Máš rád hvězdy, že ano?" ptala se. Kvůli vzteku mi trvalo o zlomek okamžiku déle, než mi to došlo. Strnul jsem.

"Ne." zachvátil mě děs. Sirona je stará. Ale oslabená, přesto bude umírat hodiny. "Ne...!" Pohlédl jsem oknem ven. Zbývalo zhruba pět hodin do východu slunce. A Sirona může být kdekoliv. "Co s mými dětmi?" štěkl jsem. Qoralline se zamračila a začala vrtět hlavou.

"Nechci hrát podle pravidel. Nechci!" vrčela jako umíněné dítě. "Nehrajme. Takhle je to větší zábava." Málem mě prosila. Šílená, ona je naprosto šílená.

"Odpověz, Qoralline!"

"Ne!" štěkla. V tu chvíli se v neuvěřitelném úhlu zlomila v pase a začala ječet. Ihned jsem vycítil Cherona, ale útočil jen na Qoralline. Zamrkal jsem. Trvalo to jen chvilenku, než se stará šílená upírka složila na zem jako hadrová panenka. Pak však jen minutu, než se ta kupka hadrů zvedla a začala se měnit v nebezpečnu, pohlednou upírku. V Qoralline. V očích neměla nic. Teď jsem se skutečně bál, strach se měnil v zuřivost a ten nebyl dobým rádcem.

"Jak říká náš pán – tři kola, tři výhry, jedna hra, jeden vítěz.

V mysli tvých dětí je skrytá informace. Najdi ji. Budeš však muset prolomit ochrany našeho pána." Odvětila Qoralline prázdně a odmlčela se. Hleděla na mě a já věděl, že už skončila.

"Co se stane, když ty ochrany prolomím?" zeptal jsem se obezřetně. Qoralline se ve tvář nehnul ani sval.

"Zničíš jejich příčetnost, pošleš je navždy do náruče krvežíznivosti." Odvětila Qoralline bez emocí. Strnul jsem. Julian přidušeně zasténal.

"Jiná cesta." Nařídil jsem autorativně. Qoralline nehnula brvou, nic neříkala.

"Jaká je další nabídka tvého pána?" křikl jsem.

"Vzdej se, Viktore, a přijmi tu čest být pánovým mazlíčkem." Odvětila Qoralline bez mrknutí oka. Viděl jsem, jak jí košilí začíná prosakovat krev. Zamrazilo mě. Cheron ji dokázal zranit i na dálku, možná i tisíce kilometrů. Ach bohové.

Odvrátil jsem se a zavřel oči. Pátral jsem po Sironě, ale nenašel nic.

Zoufale jsem se podíval na Juliana, na Jaceline. Oba na mě zírali smířeně. Julian se dokonce trochu pousmál. Sevřelo se mi srdce. Pak mi pohled padl na Celii. Dívala se na mě vyděšeně. Proč ona? Má mě zabít, nemám zabít já ji. A před staršími bych obhájil zabití dhampýrky, když mě do té situace Cheron vmanipuloval. Koneckonců, starší jej rádi nemají, je pro ně příliš nepředvídatelný, odpustí mi.

Pak mi to došlo.

V mysli tvých dětí. Qoralline mluvila jen o jedné mysli. Mohl jsem spálit mysl Jaceline nebo Juliana, ale tam by nebylo nic. Náhle jsem to věděl jistě. Bylo to v mysli Celie, mé družky, kterou mě Cheron očaroval tak, že jsem nedokázal snést ani pomyšlení na to, že bych jí ublížil. Zíral jsem na ni a Celie zbledla.

"Viktore, prosím, pane!" zašeptala vyděšeně.

Sirona.

Dlužím jí to. Vzal jsem jí vše. Nemohu ji ještě k tomu chladnokrevně nechat zemřít. Nechci. Něco hluboko uvnitř mě se vzbouřilo a sevřelo, byl to pozůstatek lásky, kterou jsem k té malé choval tisíce let. Tak dlouho, miloval jsem ji tak dlouho, proč tedy teď cítím jen ozvěnu toho citu? Cheron. Samozřejmě že Cheron. "Sirono..." zoufale jsem po ní zapátral myslí. Nic. Znovu jsem upřel pohled na Celii. Sledovala mě široce rozevřenýma očima, očima, které jsem se naučil zbožňovat. Nejistě jsem se natáhl, lehce přejel po povrchu její mysli a...

Odvrátil jsem se. Nedokážu to. Ruka, kterou jsem stahoval, se třásla.

"Viktore...!" šeptal naléhavě Julian. Tam někde venku je Sirona, bezbranná, s dvaceti šesti kolíky v těle jen kvůli mně. Zaťal jsem zuby a znovu se ji zoufale pokusil vyhledat, ale teď jsem dokonce nemohl ani vyslat svou mysl na průzkum. Pohlédl jsem na Qoralline. Sledovala mě, tvář bez emocí.

"Žádné podvádění, příteli." odvětil její hlas a její intonace mě vyděsila. Teď už Qoralline zmizela doopravdy, posednutá svým pánem. Zíral jsem na něj.

Sirona.

Díky poutu s Celií se má láska hodně otupila, navíc propadala Sirona šílenství, takže jsem se od ní musel čím dál více odpoutávat, jinak by strhla nejen mě, ale i všechny mé krve, kteří by nebyli dost siní, aby se chránili. Což nebyl nikdo.

Zoufale jsem pohlédl na Celii.

"Pomoz mi, Celie." Šeptl jsem. Jen mě sledovala. Qoralline, vlastně Cheron, se začal smát.