Moira | E: Zadevatenácté

Sirona:

Seděli jsme kolem stolu, já, Viktor, Julian a Quintin. Mlčeli jsme, jeden druhému se vyhýbali pohledem a čekali, kdo začne. Ve vzduchu visel pach upíří krve a bolesti. Viktor si vezme slovo. Je to vůdce. Už to není má starost. Ne od doby, kdy jsem já své vlastní děti zklamala.

Kousek od nás na posteli ležel Rafael a zotavoval se z ran. Viktor jej zachránil od jist smrti. Děsivé. Ne, více. Hrozivé. Tělo měl celé roztrhané, ale ne zvířetem nebo dokonce upírem. Kůži, svaly, maso... vše měl rozřezané jako řezy břitvou. Avšak ani ten nejsilnější upír nedokáže řezat tak jistě a tak hluboko. A nepřeřeže kosti stejně lehce jako papír. Rafael neměl obličej, když s ním Viktor začal, a skalp s vlasy na mě byl skoro moc. Stejně jako pohled na jeho klín. Zela mu tam obrovská díra a já přeci jen musela smeknout nad Rafaelovou touhou žít. Nikdy jsem neměla Rafaela příliš ráda, ale byl to náš upír a toto bylo příliš.

"Co říkal, když jej našli?" odvětil tiše Viktor. Za jeho hlasem nebylo naprosto nic a já se bála, že skrývá bouři, která by mohla zničit vše v okolí. Upír ve vzteku dokáže zabít i nejlepšího přítele, když ten není dost chytrý, aby utekl. A Viktor teď má povinnost k více než jen pár upírům. Má jich pod sebou stovky a jen zlomek z nich má opravdovou moc nebo vůli. Přesto, kdyby se rozutekli do světa, zničí vše v okolí. Začaly by nové hony na upíry a to je to poslední, co potřebujeme. Zaváhala jsem, ale pak se natáhla a dotkla se jeho ruky. Jemně jsem vyslala slabý proud síly s veškerým klidem, který jsem měla. Nevěděla jsem, že to umím, dokud jsem to neudělala. Viktor na mě prudce pohlédl a já si už si myslela, já cítila, jak mě odvrhuje. Poté však zaváhal a s obezřetným pohledem upřeným na Juliana a Quintina mou moc pohltil. Choval se jako zraněný dravec, nechtěl ukázat slabost. Začal být nedůvěřivý i k Julianovi, a to mi hodně řeklo.

"Co říkal?" zopakoval Viktor se skrytým ostřím v hlase. Julian se na něj nedíval, upíral pohled pro jistotu na své ruce. I on cítil rozpoložení svého otce, nejspíše ještě lépe, než já. Přeci jen je jeho dítětem.

"Nic, jen křičel bolestí." odtušil temně Julian.

"Viděl to někdo?" pokračoval ostře Viktor. Odolala jsem nutkání se zavrtět a poslala do něj více klidu. Ostře na mě pohlédl a s rukou ucuknul. Přestaň. zařezal se mi do mysli jeho hlas. Chmurně jsem kývla a odvrátila se. Doufala jsem, že nepoteče krev.

"Pokud víme, tak ne." Julian si povzdechl a schoval si obličej do dlaní. Já uvažovala. Snažila si z hlavy vyhnat představu zmučeného... něčeho, čím Rafael byl,  a začít uvažovat jasně. Pokoj prosáklý bolestí nepomáhal, ale nemohli jsme nechat Rafaela samotného, vlastně nikdo se to nesměl dozvědět. Rafael teď vypadá líp, ale stále, jako by jej někdo zhuntoval. A pokud se do jeho léčení vložil jeho Otec, měl by vypadat jako nový. Nikdo nesmí vidět, že po Viktorově léčení skončil Rafael... takto. Mohlo by to vyvolat problémy. Vzpouru ne, nemají nikoho dostatečně silného pro vůdce, ale problémy určitě.

"Co Rafael v tom lese dělal? Pokud vím, zvířaty se nekrmí a takový blázen, aby do lesa někoho pronásledoval není... není, že?" napadlo mě a otočila jsem se tázavě k Julianovi.

"Ne. Rafael si umí chránit svou kůži a něco tak hloupého by opravdu neudělal." souhlasil Julian a zamračil se. "Nikdo mu nedal úkol, kvůli kterému by musel být v lese... tedy?" Julian se otočil k Viktorovi a ten jej odměnil temným pohledem.

"Věděl bys to." ujistil jej chladně. Zamrkala jsem. Viktorovo sebeovládání bylo nejistější, než jsem si myslela.

"Tak-" zarazila jsem se, když se ozvalo naléhavé klepání na dveře pokoje. Viktor si nás tázavě přeměřil a když jsme všichni němě zavrtěli hlavou, vyhladil tvář od emocí a vyzval neznámého ať vstoupí. Byl to Adrian a tvářil se vážně. Byl celý sešlý a vypadal, kdyby to bylo u upíra možné, nevyspale.

"Viděl jsem Rafaela v lese." Začal hned. Napjala jsem se.

"Proč jsi byl v lese?" zeptal se Viktor a neznělo to ani tak podezřívavě jako unaveně.

"Priscille mě poprosila, ať na něj dávám pozor. Pamatuješ? Řekla jsi mi, že je na tom špatně a měl by si zajít na lov." otočil se ke mně můj plavovlasý přítel. Zamračila jsem se a povzdechla si. Úplně jsem na to zapomněla. Od doby, co piju Viktorovu krev, je má paměť sice bezchybná, ale bylo toho moc. Ani jsem se nemusela podívat do tázavých pohledů ostatních, abych začala sama vyprávět.

"Asi před týdnem mě Rafael vyzval na souboj." hořce jsem se usmála. "Samozřejmě že jsem jej porazila. To všichni víte?" neurčité mumlání jsem vzala jako souhlas. "Den potom jsem ale Rafaela nikde neviděla a šla jej hledat. Porazila jsem jej, ale s většími obtížemi, než jsem čekala. Vydal hodně síly – až když jsem ho našla, tak mi došlo, že až příliš. Byl ve své rakvi a nemohl vstát. Byl... vyděšený. Nemohl se pohnout. Vyplýtval na souboj se mnou více, než měl." pokrčila jsem rameny. "Dostala jsem k němu nějakou krev a poprosila Adriana, aby na něj dohlédl. Nikdy mě nepřestane udivovat hloupost upírů, kteří raději zemřou, než aby zavolali o pomoc." ucedila jsem pak mrzutě. Když jsem si to připomněla, znovu jsem se za to cítila být odpovědná. Měla jsem na něj dát větší pozor, měla jsem... něco. Cokoliv.

"Vím, proč ti dalo tolik práce jej porazit." ozval se Adrian. Tázavě jsem na něj pohlédla a všimla si, jak je Adrian pobledlý. Mimoděk jsem se postavila a došla k němu. Došlo mi, že jsem poslední dobou svého přítele dost zanedbávala. K mému překvapení se mi složil do náruče a pevně mě objal.

"Adriane?" vyděsila jsem se.

"To nic, jen mě unavilo bránit se mu." odvětil Adrian tiše a křečovitě mi sevřel tkanice korzetu. Vydechla jsem, protože mě začalo oblečení škrtit.

"Adriane, co se děje? Komu?" začínala jsem panikařit, ale objala jsem Adriana ve své moci, obalila jej jako dítě, neprostupně, tak silně, že by možná i jeho stvořitel měl problém jej teď zavolat. Adrian se trochu uvolnil a položil mi hlavu na rameno. Muselo to vypadat zvláštně, když se ke mně o hlavu vyšší upír takto skláněl.

"Následoval jsem Rafaela na mýtinu a pak ucítil... někoho. Strašně mocného. Ovládl Rafaelovu mysl a Rafael křičel něco o tom, že za to nemůže. Nazýval ho pane." Adrian se odmlčel. Všichni jsme mlčeli. Rafael hrál na obě strany. A když mě vyzval na souboj, někdo mu pomáhal, proto mi dalo takovou práci jej porazit. Neodvažovala jsem se pohlédnout na Viktora.

Adrian na mě náhle pohlédl a v očích měl děs, který neodpovídal ničemu, co tu dnes padlo. "On tě měl zabít, Pris, měl tě zabít. Chtěl to udělat. Jeho pán jej poslal, aby to udělal a já se nedokázal pohnout." Adrian mluvil přerývavě a vyděšeně, chlácholivě jsem vzala jeho tvář do dlaní, třásl se. "Pak Rafael odvětil, že to nedokáže, nedokáže tě zabít. A stalo se..." Adrian střelil pohledem k Rafaelovi a trochu se uklidnil. Zvláštní reakce. U mě by to bylo naopak. "A já se nedokázal pohnout. Věděl jsem, že když se pohnu, najde mě. Měl jsem tě jít varovat a místo toho jsem se krčil a snažil se před ním skrýt. Neudělal jsem nic, dokonce i dlouho poté, co Rafaela našli a odnesli..." jeho hlas vyzněl do ztracena.

"Adriane, to je dobré, tiše, tiše..."

"Ne, Priscille, nedokážu..." odmlčel mě a bolestně na mě hleděl. "Co když tě zklamu? Zradím?" ptal se s hořkostí, kterou jsem u něj neznala. Kde je jeho úsměv? Kde je jeho bezstarostnost? Kde?

"Věřím, že se to nestane." šeptla jsem mu. Adrian se v mé moci schoulil, nasával ji do sebe a vyplňoval se jí. Choval se, jako bych byla jeho Matka a to mě znervóznilo, protože jsem věděla, že za námi stojí Viktor, který má už i bez toho nahnuté sebeovládání.

"Viktore, chceš vědět ještě něco?" otočila jsem se ke starému upírovi a ten mě sledoval chladně, tak, jak by mě sledoval každý pán upíra jeho rodové linie, který přeběhl k jinému mistru. Pocítila jsem zárodky paniky, ale kvůli Adrianovi je potlačila.

"Co víš o Cheronovi?" sykl Viktor a Adrian na něj vyděšeně pohlédl. Pak střelil pohledem ke mně.

"Co mi o něm řekla Priscille, pane." odvětil a napjal paže, jako by se chtěl odtáhnout. Neudělal to. Držela jsem jej pevně a Adrian koneckonců ani nechtěl ode mě pryč. Zle jsem se na Viktora podívala.

"Nic víc?" zeptal se Viktor podezíravě.

"Doteď jsem nevěděl. Po této... konverzaci mi hodně došlo." odvětil neurčitě. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Něco v jeho hlase mě znepokojovalo. Položila jsem mu ruce na spánky a Adrian mi složil hlavu na prsa. Pátrala jsem a když jsem to našla, unaveně jsem zavřela oči a pevně jej objala.

"Jak jsi se Cheronovi skryl?" zeptal se Viktor ostře.

"Myslím že díky mé moci. Nasál jsem do sebe tolik jeho vlastní energie, že si mě spletl se sebou samým." odvětil Adrian rychle, překotně. Rozhostilo se ticho. Adrian se mi třásl strachem v náručí a já si nebyla jistá, zda bych jej před Viktorem dokázala ochránit. Zda bych jej dokázala ochránit bez toho, abych taky zemřela.

"Dovolte mi jej poslat spát, pane." poprosila jsem tiše. Znovu napjaté ticho, bylo tu už tolikrát, že jsem měla chuť řvát.

"Ať jde." zavrčel Viktor. Vzala jsem rychle Adrianovu tvář do dlaní a upřeně mu pohlédla do očí. Měl v nich strach.

"Dopadne to, Adriane, nějak to dopadne. Pohlídám tě." slíbila jsem mu. Křečovitě se usmál.

"Tohle měla být má věta." zavtipkoval zoufale. Něžně jsem jej políbila na rty, vdechla do něj hodně ze své moci a poslala jej spát. Složil se mi do náruče a já si povzdechla. Vzala jsem jeho tělo a položila jej vedle Rafaelova. Nikdo to nekomentoval.

"Adrian má na své mysli Che-, jo vím, Juliane, jeho stín, jeho zkažený dotek. Cher-, sakra, on si musel všimnout, že je někdo poslouchá a pátral. Nevím jak, ale Adrian se mu vyhnul, i když to bylo těsné." odmlčela jsem se. "Byla jsem v jeho hlavě a viděla cizí přítomnost. Cheron o něm ví, ale ještě stále jej nedokáže vyhledat přesně. Na tom však nezáleží, že? I tak... Bojím se, co mu to může udělat." odmlčela jsem se a zachvěla se. Nedokážu Adriana ochránit, protože nedokážu ochránit ani sebe samotnou.

"Je možné, že by Adrian lhal?" zeptal se Viktor těžce. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Došlo mi to až po chvíli a v duchu jsem si dala facku. Viktora právě zradilo jeho vlastní dítě, jaké to pro něj musí být?

"Jsi jeho Otcem, lež by jsi vycítil." odvětila jsem, ale poctivě se nad tím zamyslela. Byla jsem předpojatá a věděla to. Jen myšlenka na Adrianovou zradou mi přišla směšná, protože, no... by to Adrian. Pak se mi sevřelo hrdlo.

"Poznala bych to. Kdyby mu někdo ovládl mysl, kdyby jej někdo využil... myslím, že bych to poznala."

"I když nejsi jeho Matka?" zeptal se Viktor kousavě. Obezřetně jsem se na něj usmála

"Právě proto. Znám jej lépe, než se zná sám. Já... úplně vyloučit jeho zradu nemůžu, ale vím jistě, že by neudělal nic, co by mi," zaváhala jsem. "Co by nám ublížilo."

"Nejsi si jistá, zda by zradil mě." vyložil si to Viktor.

"Nenáviděla jsem tě. Zničil jsi vše, co jsem měla. Kdyby si měl Adrian vybrat mezi mnou a tebou, musel by jsi jej ovládnout, aby si vybral tebe." odvětila jsem krutě. V duchu mi křičel hlas, který mě varoval, ať ho nedráždím, ale Adrianův děs mě rozhodil. Stejně jako fakt, že jej nedokážu ochránit. Viktor mě probodl pohledem a cítila jsem, že začíná ztrácet kontrolu. Sama jsem byla ve stresu a své emoce neuhlídala. Naše síly se střetly a narazily do sebe ve chvíli, kdy se dveře do pokoje rozletěly. Viktor pohlédl vztekle ke dveřím, ale malá Caleen už klečela u Adriana.

"Promiň, promiň, já nechtěla, měla jsem být hodná, omlouvám se." štkala a svírala Adrianovu košili. Všichni jsme ji zaraženě pozorovali.

"Caleen?" ozval se jako první Julian.

"Já se bála, proto vám neřekla o těch mužích v lese! Já se tak bála! Prosím, Adriane, odpust mi to byla jsem hloupá, prosím!"

"Jací muži?" štěkl Viktor a Caleen sebou trhla, vyděšeně na Viktor pohlédla.

"Ti-ti-oni..." zakoktala se a zajíkla.

"Jací muži, Caleen?" zeptal se něžně Julian a Caleen na něj poplašeně pohlédla.

"Upíři, upíři co zabili naše... ti upíři..." Caleen už zase vyděšeně hleděla na Viktora. Taky jsem si vzpomněla na to, jak Viktor popravil takřka celou hradní stráž a nedivila jsem se jí. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale předběhl mě někdo jiný.

"Pokud to bude užitečná informace, Viktor tě nepředhodí slunci." ozvalo se ode dveří jízlivě a vešla Lady Rot. Povzdechla jsem si. Tolik k tajné schůzce.

"Tady nemáš co dělat, Jaceline." napomenul Viktor upírku chladně. Nevinně na něj pohlédla.

"Řádový upír, jeho milenka, to jsou upíři, o jejichž postavení by se dalo polemizovat a doslova by mě urazilo, kdyby oni byli přizváni k jednání a já ne." zacvrlikala mile a Viktorovi ztuhla tvář.

"To jsou svědci." pospíšila jsem si rychle s odpovědí, protože jsem cítila, že jsem dnes Viktora popíchla až příliš a nebylo by dobré si Rot znepřátelit.

"Přesto zůstanu." odvětila a její arogantní sebejistota mě na chvíli zbavila slov. Lady Rot toho využila a líně se na mě usmála. Došla ke stolu a rychle střelila pohledem na Rafaela. Nehnula brvou, ale rozeznala jsem na ni nejistotu a stísněnost. Dokázala se však významně podívat na Quintina a když se zvedl a nabídl ji židli, elegantně se usadila.

"Co váš druh, drahoušku?" zeptala se pak nenuceně.

"Zajímá vás něco konkrétního?" zeptala jsem se opatrně. Julian na mě pohlédl.

"Proč se nevrátil z lovu s vámi, drahá?" vrkala drobná tmavovláska a já se snažila udržet neutrální výraz. Z lovu? Jakého lovu?

"Já... vlastně ani nevím. Asi se potřeboval... projít." vydechla jsem. Viktor na m ostře pohlédl a já mu s počínajícím děsem pohled oplácela.

Krev, sladká krev na jazyku, vražedné šílenství kolem mé mysli, Jian po mém boku, lovíme, lovíme a vraždíme, je to tak...

"Bohové." vydechla jsem a položila třesoucí se ruce na desku stolu. Neodhadla jsem svou sílu ani vzdálenost a stůl se zlomil v půli. Vyděšeně jsem vyskočila a pohlédla na své ruce. Za nehty jsem měla krev. Náhle se začala krev objevovat na špičkách mých prstů a plazila se výše, k mým loktům, pažím. Objevovaly se krvavé skvrny na mém oblečení, to ztrácelo celistvost a začalo se trhat a špinit. Začal se ode mě linout sladký pach krve a děsu kořisti, také pach násilí a šílenství. Nebyla to iluze. Naopak, spadávala ze mě iluze, která to kryla.

Třásla jsem se a odmítala vzhlédnout. Byla jsem vyděšená, cítila jsem smrt všude na sobě a věděla, že jsem se chovala jako bestie. Udělala jsem něco, čím jsem vždy opovrhovala. Vykřikla jsem a sevřela si spánky. Začala jsem zase cítit šílenství krve a vyděsilo mě to. Nebylo to však mé šílenství. Přicházelo od...

Vzhlédla jsem a vyslala svou mysl na průzkum, ale v sídle nebyl.

Jiane! vřískla jsem v mysli a viděla, jak sebou všichni přítomní trhli. Dokonce i spící. Jiane! pokračovala jsem a hledala jej jako pes. Nebyl nikde v okolí, nemohla jsem jej najít, ale už jsem měla stopu. Jiane! Kde jsi?! Kde?! Byla jsem silná, tak neuvěřitelně silná a věděla jsem, že je to silou životů, které jsem před pár hodinami nakradla. Byla jsem tak silná, že jsem jej na okamžik vycítila, daleko, hluboko, ve tmě... než mi tvrdá ruka usekla spojení a zaryla drápy do mysli, cítila jsem zvrhlou mysl, mysl... Cherona.

Jako by mu jen jeho jméno, vyslovené v duchu, dodalo sílu, zmocni se mé mysli, vytahoval poslední hodiny na povrch i když je předtím tak pečlivě skryl a krutě se bavil na mé bolesti. Posílal mi bolest každé mé oběti, kterou jsem tak bestiálně zabila, ne zabila, zavraždila, a ničil mě.

**

"Sirono!" vír maelströmu zmizel, třásla jsem se ve Viktorových pažích a brečela. Krvácel z pár řezných ran a škrábanců na tváři, když jsem se vyděšeně rozhlédla, všichni krváceli. Lady Rot na mě zasyčela, její, dnes slunečnicově žluté, šaty rudly krví, která se rozlévala od děsivě velké rány na boku. Podobné rány, jako měl Rafael. Byla rozcuchaná a... překvapená. Schovala jsem tvář do Viktorovi hrudi.

"Má Jiana, má Jiana, on má Jiana!" křičela jsem šeptem a plakala. Pak mi došel i ten zbytek.

Už nikdy mi nepostačí zvířecí krev. Než jsem mohla začít panikařit i kvůli tomuto, Viktor mi něžně vklouzl do mysli rozervané neurvalým vpádem jeho a obalil mě do své moci, jako předtím já Adriana. A já, dnes snad poprvé, jsem se do ní schovala s vděčností a strachem. A věřila, že mě dokáže ochránit. Dychtivě jsem Viktorovu sílu přijímala a neuvědomovala si, že Viktor dělá úplně to stejné jako předtím já Adrianovi. Než jsem si uvědomila, že usínám, už jsem se ve Viktorově pažích propadla do temnoty.

**

Viktor: 

Klečel jsem a svíral Sironino tělo. Potlačoval jsem třas, ale strach kolem mě kroužil jako hladová šelma. Málem jsem ji teď ztratil. Málem jsem ji nedokázal Cheronovi vyrvat. Málem mi zemřela před očima.

"Co se to tu děje?" zeptala se Jaceline a já na ni upřel pohled. Chvíli jsem to zvažoval a pak se rozhodl.

"Cheron se rozhodl hrát jednu ze svých her. Se mnou." odvětil jsem a Jaceline celá ztuhla, tentokrát jsem cítil i její strach. Zahanbeně jsem si uvědomil, že můj vlastní strach naplnil celou místnost a začal se ovládat.

"O co?" hlesla ochraptěle.

"O mě." Vycenil jsem zuby. Ramena jí poklesla, sklonila hlavu a tvář ji zakryly vlasy, výbuchem Sironina šílenství uvolněné ze složitého účesu.

"S ním nejspíše nemám šanci bojovat, miláčku." odvětila pak suše a pohlédla na mě. Viděl jsem v jejích očích strach, ale také odhodlanost. Julian nikdy nechápal, proč Jaceline nezabiju. Nikdy totiž neviděl oddanost, kterou ke mně Jaceline cítila. Měla vůči mně dluh. Zachránil jsem ji z otroctví, a když svého věznitele zabila a ukradla mu schopnost rozkládat pouhým dotekem, postaral jsem se o to, aby zmizeli všichni, kdo kdy slyšeli o takovém upírovi. Jaceline byla první v historii, kdo takovou schopností vládl.

Získala schopnost, ale netušila, co za to musí zaplatit.

Byl jsem více než Jacelininým pánem. Byl jsem její duše a ona mě nemohla zradit – nemohla, protože složila přísahu, která by zničila samotnou její podstatu. Ona sama svou duši zaprodala. Ukradla upírovi schopnost, ale ten by silnější než ona a zničil by ji, kdybych nezasáhl. Nakonec byla Jacelnina duše tak poničená, že by beze mě nepřežila. Proto neměla nic, co by ji zvedlo každý soumrak z rakve. Měla jen mou sílu.

Vrátila se. Vrátila se a neměl v tom prsty Cheron nebo kdokoliv jiný. Přivedla ji sem přísaha, kterou se zavázala mě chránit.

"Zatančíme si, drahý? Už konečně uznáváš, že mě nemůžeš nechávat za dveřmi jako zlobivou holčičku?" Jaceline zvláštně pohlédla na Sironu a já se napjal. "Nebojte se, pane. Budu ji ochraňovat stejně, jako vás." dodala tiše, jen pro mé uši. Stroze jsem kývl a Jaceline vyhladila tvář od emocí. Věděl jsem, že takto skrývá bolest. Malá upírka, která se zamilovala do svého zachránce. Bylo mi jí líto, ale byla užitečná.

Julian pomáhal Quintinovi se sebrat, oba měly hluboké rány. Nikdo nečekal, že Sirona takto zaútočí. Zabila by nás, kdyby chtěla. Jenže ona nebojovala proti nám, ona bojovala proti démonovi uvnitř své hlavy, a proto byly panické útoky jen chaoticky a nahodile rozhazovány do prostoru. Avšak byly silné. Málem nás zabila. Kolikrát ještě budu muset dostat hořkou lekci než si zapamatuju, že je Sirona takřka stejně silná jako já? Rafael a Adrian byli kupodivu v pořádku. Zdálo se, že i v šílenství na ně dávala Sirona pozor. Byl to poznatek, který jsem si zapamatoval.

"Mám začít tvým synem?" zeptala se Jaceline po chvíli. Na chvíli jsem zavřel oči. Jaceline byla mým katem. Existovalo jen velmi málo dalších způsobů, kterými se dalo mučit efektivněji, než jejím dotekem. Pohled na rozklad vlastního těla je silný argument.

"Začni." šeptl jsem. Kývl jsem na Juliana a Quentina. Julian mě sledoval s úzkostí a zoufalou prosbou. Tvrdě jsem mu oplácel pohled a on se odvrátil. Vzali těla Sirony a Adriana a nesli je pryč.

"Dej na ni pozor." připomněl jsem ještě Julianovi a pocítil neklid. Nebylo dobré, když jsem na ni myslel, rozptylovalo mě to. Julian jen stroze kývl, veděl, že nemyslím Sironu. Brzy se probudí, musím to vyřešit rychle.

Když se za nimi zavřely dveře, vzbudil jsem Rafaela.

"Synu." pronesl jsem tiše. Pološílený bolestí nás sledoval, s pohledem na Jaceline mu to začalo docházet.

"Otče," odvětil napjatě.

"Ano synu. Otče." odvětil jsem temně. Jaceline se protáhla a usmála.

"Vždyť to skoro ani nebolí. Budeš hodný chlapec, že ano?"