Eowyn Ivey (pojmenovaná matkou po postavě z Pána prstenů J.R.R.Tolkiena) se narodila, vyrostla a stále žije společně s manželem a dvěma dcerami na Aljašce. Studovala žurnalistiku a tvůrčí psaní v programu Alaska Anchorage graduate program a je zakladatelkou prvního Aljašského celostátního spisovatelského centra. Knihy jsou její celoživotní vášní a Dcera sněhu je jejím debutem, který získal Britskou mezinárodní knižní cenu pro Autora roku (2012) (UK National Book Awards for International Author of the Year (2012)).
**
Dcera sněhu
 |
Originální název: The Snow Child Nakladatelství: Fortuna Libri Překladatel: Jana Middleton Rozměry: 140x210 Počet stran: 392 Vazba: vázaná Rok vydání: 2012 ISBN: 9788073216504 |
**
Anotace:
Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu dvou lidí, toužících po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají.
Román se odehrává v odlehlé aljašské končině a dny jeho hrdinů – Jacka a Mabel – jsou naplněny těžkou prací. Manželé se velice milují a trápí je jen marná touha po dítěti. Když toho roku napadne první sníh, ze samé radosti si postaví venku před domem sněhulačku. Následující ráno je však sněhulačka pryč – a na cestě jsou vidět drobné stopy. V příštích dnech Jack a Mabel několikrát z dálky zahlédnou blonďatou holčičku osaměle bloudící v lese – ale neodvažují se o tom zmínit jeden druhému ze strachu, že se jedná jen o přelud, podnícený dávno pohřbenými nadějemi na vlastní dítě...
V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti.
**
nesnáším psaní recenzí knih, které jsem četla celý den. Většinou se potom cítím příliš unavená proto, abych vytvořila něco smysluplného a poutavého. Stejně tak nesnáším psaní recenzí na knihy, které mě nadchly. Nedokážu pořádně zachytit myšlenky, které se snažím vyjádřit.
Stejně tak Dcera sněhu. Tři hodiny ráno, já málem vztekle seděla a skákala od myšlenky k myšlence, zapomínala jsem, co mě právě napadlo, a frustrovaně si hryzala ret, protože nedokázala najít ta správná slova.
Ale když jsem se zarazila, v duši zdeptaná, protože pocity stále měla v sobě, ale už nevěděla, kudy kam, zaraženě jsem si uvědomila, že jsem svými útržkovitými a nesouvislými úryvky popsala celou stranu.
Faino. Jak jsi to dokázala?
Kouzelný příběh, pohádka, a trocha magie. Melancholická kniha, která popisuje životní cestu lidí, které spojuje jedna věc. Smutná, bolestná, a přesto plná radosti a štěstí, i když s hořkou příchutí. Jak to celé doopravdy je? Co se vlastně stalo? A nejdůležitější otázka, záleží na tom?
Ivey už od začátku dokázala skvěle zachytit atmosféru a tu si kniha držela po celou dobu. Kniha popisuje beznaděj a rozklad duše, které děsí, stejně tak jako zoufalou touhu a štěstí. Ze začátku jsem vztah Mabel a Jacka, hlavních postav, vůbec nechápala, věděla jsem, že se milují, a nedokázala to ve slovech najít. Nelíbili se mi ani jako samotné charaktery, takové druhy postav bez nadsázky nesnáším. A přesto se postupem čtení měnil můj pohled na ně.
"Někdy se chováme jako blázni, že jo?" – Mabel (str. 233)
Málokdy čtu příběhy z reálného světa, protože musí být doopravdy skvělé, aby se mi líbily. Musí mít skvělé postavy, skvělý příběh, skvělý styl psaní a skvělé všechno, jinak je většinou nedočtu. Dcera sněhu mě málem dostala na lopatky, skoro až do půlky knihy jsem nechápala, z čeho jsou všichni tak unešení. A pak se to konečně rozběhlo. A já kouzlu Dcery sněhu propadla jako všichni ostatní.
Starší manželský pár uteče na Aljašku za novým začátkem. Zdá se to v jejich věku bláznivé, ale Mabel toužila utéct, utéct od všeho, kradmých pohledů, šeptaných slov, lítosti, která se zajídá. Protože potratila dítě a další mít nemůže. Přesvědčila svého manžela, aby si koupili svůj kus půdy a tam farmařili. Jenže Aljaška je zrádná a nakonec Mabel s Jackem netušili, jestli vůbec svou druhou zimu přežijí a nebudou se muset vzdát. Kdyby je však trápil jen nedostatek peněz. Jenže Mabel i Jack okolo sebe mají temnější stíny, které nechtějí zmizet.
Zimy jsou u dlouhé a někdy to člověka ubíjí. Tady se to říká srubová horečka. Začneš propadat depresím, nic není jak by mělo, a rozum si s tebou začne pohrávat." Ester se natáhla přes stůl a položila dlaň na Mabelinu ruku. "Začneš vidět věci, kterých se bojíš... nebo věci, které sis vždycky přála." – Ester (str. 83)
Příběh plyne poklidně, autorka se snaží co nejpečlivěji vykreslit atmosféru Aljašky, předat nám svou lásku k tomu místu a přesto nám nelhat a ukázat i její divokou krásu, a bezcitnou krutost. Je hloupé se snažit do tak emotivního obrázku zasadit něco výrazného, nějaký hloupý děj, který by se s celou myšlenkou knihy bil. Proto se autorka rozhodla jen pro jemné, něžné vedení příběhu, který líně vypráví osud jednoho děvčátka, které se zjeví z lesa, děvčátka, které si zamilujete a které se své tajemnosti a svobody nikdy doopravdy nevzdá. A přesto změní Mabel a Jackovi celý život.
Začátek knihy mě oslovil svou poetičností, myslím, že jen kvůli krásnému stylu psaní jsem vydržela číst dále. Popravdě, kniha mě nezaujala až do své poloviny. Poté jsem se přistihla, jak začínám stránky hltat, přistihla jsem se, jak se hlasitě směju a úzkostlivě stránky obracím, jak...
Vlastně... lžu.
Já stránky neobracela. Já se propadla hluboko do příběhu a za očima se mi odvíjel sám příběh, viděla jsem holčičku se zlatými vlásky, viděla sníh a divokou krajinu, viděla to vše. A smekám před Ivey a jejím vypravěčským talentem. Není dokonalý, ale má duši a neuvěřitelnou, neuchopitelnou atmosféru, která se do vás plíží pomalu, tiše a nenápadně. A vy si neuvědomíte, že jste jí zcela propadli, dokud nepřečtete poslední slovo a necítíte prázdnotu a lítost, protože už to skončilo.
"Ve stáří vidím, že život sám o sobě je často fantastičtější a hrůzostrašnější než pohádky, kterým jsme jako děti věřily, a možná není vůbec na škodu nalézat kouzlo mezi stromy." – Ada (str. 253)
Strašně krásné na této knize je, jak jemně zachází autorka s postavami. Splétá jejich osudy a vede je cestami, které se možná zdají divné, ale přátelství a pouta, která vznikají, jsou pevná. A někdy sledujeme spíše ty vztahy, než samotné postavy. Může se to zdát nudné. Ale když chcete a umíte cítit, budete vědět, že je to jen další překrásná část knihy.
A realističnost! Ivey na Aljašce vyrůstala a jde to poznat, každý drobný detail, který je pro ní samozřejmostí ale nám, líným středoevropanům, vykresluje její svět jako pohádkovou krajinu. Ivey věděla, o čem píše, a proto její příběh získal i hloubku, kterou některé jiné knihy postrádají.
Celý příběh je strašně melancholický, je to hledání smyslu života, hledání sebe sama rovnou v jedné z nejnelítostnějších krajin světa. Aljaška je na hony vzdálená vědoucímu a civilizovanému světu okolo, protože takový svět by v ní nepřežil. Aljaška s jejími mínus třiceti stupni, Aljaška, která se ničeho nevzdává bez boje, Aljaška, kterou přijmete buď celou, nebo prohrajete.
Když Jack oznamoval bratrům, že se bude stěhovat na Aljašku, záviděli mu. Bohem zaslíbená země, říkali. Země mléka a medu. Losi, sobi a medvědi – tolik zvěře, že člověk neví, co střelit jako první. Řeky plné lososů tak, že po jejích hřbetech můžete přejít na druhou stranu.
Jak odlišnou pravdu tu našel! – Mabel (str. 67)
Jako obvykle skvělé provedení. Cover je jednoduchý, ale tak nějak chytá za srdce.
Co mi vadilo bylo na můj vkus až příliš "otřepaných, ale pravdivých" frází, kvůli kterým mám pocit, že jsem to už někde četla.
Pocity po dočtení knihy jsou různé. Zvláštní pocit na hrudi, lítost, melancholie, opatrná radost s nadšením a hlavně mrazení v zádech. Není to kniha pro každého, doopravdy ocenit ji dokáže jen člověk, který chce její hloubku vidět a rozumí lidskému zoufalství. Ale když už se tak stane... Je to nádherný příběh. Krásný a smutný svými myšlenkami, svou atmosférou. Jeden z těch příběhů, u kterých nezáleží na ději, ale jde o ty postavy a styl vyprávění. Kniha o tvrdé práci lidí, kniha, která ukazuje, že když si půjdete za svým snem a dáte do toho vše, podaří se to.
Myslím, že to bylo krásné.
Padal sníh.
Myslím, že to bylo jako sen.
Hodnocení: 4/5
**
Tímto bych chtěla poděkovat nakladatelství Fortuna Libri za poskytnutí RC.