E: Zaosmnácté

23. prosinec 2012 | 13.53 |
› 

Julian:

"Jak jsi to mohl udělat?!" vyletěl jsem. Viktor seděl zamračeně v křesle, vedle postele, na které nehybně leželo dívčí tělo. "Bože, Viktore? Kolik ti je? Deset?!" odolal jsem nutkání složit si hlavu do dlaní, nebo něco rozmlátit, ale jen o trochu. Viktor nejen že se napil z dívky u ní doma a nechal v posteli povlečení od krve, ale on ji ještě přeměnil. Teď, ve chvíli, kdy si nesmíme dovolit žádnou chybu. Vrcholem všeho bylo, že to celé naplánoval Cheron, takže s největší pravděpodobností, až se dívka vzbudí, buď někoho bodne do zad rovnou, nebo ho bodne do zad ve chvíli, kdy to bude nejvíce bolet. V obou případech by měla být ihned eliminována. Ale to Viktor nechce dovolit.

"Proč?" hlesl jsem, když už jsem nemohl to mlčení déle snášet.

"Zasloužila si něco lepšího než zemřít kvůli mému vzteku." odvětil Viktor a něžně se na dívku podíval. Zíral jsem na svého otce a uvažoval, zda jsem se nezbláznil. Tedy on se nezbláznil.

"Viktore?" zeptal jsem s opatrně. Pohlédl na mě, ale jen na okamžik, pak se vrátil ke studování dívčí tváře. Docházelo mi to. "Viktore!"

"Co?" zavrčel Viktor tiše a náhle mi věnoval plnou pozornost. Málem jsem se přikrčil, byl to stejný pocit, jako když myška sleduje hada. Nikdy jste nechtěli Viktorovu plnou pozornost.

"Odejdi od ní. Pryč z pokoje. Jen za dveře."

"Ne!" zavrčel Viktor agresivně a mně pokleslo srdce nejen proto, že jsem se bál.

"Proklel tě, Bože, on tě proklel." klesl jsem do židle. Viktor mě zamračeně sledoval. Oči měl vzteklé, ale byla v nich chladná inteligence a logika, měřil si mě, ale v hlavě už si musel má slova přebrat. Čekal jsem, až něco řekne.

"Ten bastard mě dostal." vydechl nakonec bolestně.

**

Sirona:

"Prosím?!" vyletěla jsem.

"Ty šaty jsou úděsné, stejně jako váš účes, drahá." odvětila upírka s chladnou zdvořilostí, ze které odkapával jed. Byla jsem na lovu, nemohla jsem vysávat pouze Viktora a i Jian už to bez mého dozoru zvládal lépe. Byla jsem na lovu. Proto jsem na sobě měla staré kožené kalhoty a ještě starší, nepříliš vzhlednou halenku. Vlasy jsem měla spletené do copu a zatočené do neuspořádaného drdolu.

Nemohla jsem lovit v plesových šatech. Nemohla.

"Jistě, váš styl oblékání také přitahuje můj zrak, nutkání šaty z vás strhat vás jistě těší." odvětila jsem chladně, protože jsem si nemohla dovolit chovat se dětinsky.

"To jistě." odtušila upírka a chtěla mě obejít. Když zjístila, že přese mě neprojde, chladně se na mě podívala. "Zavolej mi drahouška Viktora!" sykla, jako bych byla pouhou služkou. Zarazila jsem se. Prohlížela jsem si drobnou brunetku s dokonale aristokratickými rysy, s tváří jako vytesanou z mramoru, krásnou, dechberoucím způsobem nádhernou. Měla na sobě lehounké bílé letní šaty, které odhalovaly vyzrálou ženskou postavu. Když jsem jí pohlédla do očí, viděla jsem modrý led. A moc. Byla mocná, zhruba stejně jako Rafael. Ale to neznamenalo, že kdyby se nesnažila, nedokázala by mě porazit. Upírky mají spousty triků v rukávu, své schopnosti skrývají a vytahují na světlo jen v největší nouzi. Nepochybovala jsem, že tato stará upírka je stejná. Nebezpečná. A vznešená, vypadala by hrdě a krásně snad i v žebráckých hadrech. S tímto se lidé rodí a i upíři se to učí. Věřila jsem, že pro ni je to stejně přirozené, jako dýchání.

"Viktor tady není." odvětila jsem.

"Co prosím?" sykla a vycenila na mě tesáky. Neustoupila jsem. Na Viktorovu žádost jsem svou moc skrývala, nevěřila jsem sice, že mě Cheron nevycítí, ale Viktor poukázal, že mě nevycítí aspoň Cheronovi spojenci, což byl dobrý argument. Lidé Viktorova dvora věděli, kdo jsem. Ale tahle arogantní mrcha si to neuvědomovala. Mohla bych ji...

Zarazila jsem se ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem se málem nechala vtáhnout do jemných nuancí hry o moc. Ne, na to nemám čas a v žádném případě si něco tak hloupého nemůžu dovolit. Ať si ta čubka myslí, co chce.

"Ale můžete počkat v naši společenské síni, jistě brzy dorazí, mohu taky-"

"To je nepřípustné!" vykřikla upírka rozhořčeně.

"Informovat pána o vaši přítomnosti nebo o vás spravit některého z jeho synů. Jaké je vaše ctěné jméno, paní?" zeptala jsem se klidně. Ať si myslí, že jsem služka. Vlastně mi ušetří čas, když kolem sebe nebudeme plýtvat časem s dvorskými tanečky. Naznačila, že mají s Viktorem důvěrný vztah. To její a mé postavení dost komplikuje. Jí to vytahuje dost vysoko. Mé postavení to dělá nejisté. Navíc, pokud si ji Viktor vezme do postele, stýkat se snad nebudeme muset. Nebude mě chtít.

Bolestně mi docházelo, jak lživé to je. Stýkat s Viktorem se musím neustále. Jsem jeho nejsilnějším členem dvora. Hořkosladkou pravdou ale byl i fakt, že jsem se s ním vídat chtěla. Tohle mě zasáhlo nejbolestněji.

"Jaceline." odvětila upírka vznešeně a přitáhla zpět mou pozornost. Pokývala jsem hlavou. Pak se zarazila. V hlavě se mi vynořilo pár vzpomínek. "Ano, ta Jaceline." usmála se Lady Rot široce, když postřehla mé zaváhání. Mlčela jsem a sledovala ji. Lady Rot. Upírka s děsivou schopností nechat rozložit se všechno pouhým dotekem a trochou moci. Bohové. Už jako novorozená byla proslulá, a z té doby všechny mé vzpomínky pocházejí. Nevěděla jsem, jaký má sakra vztah s Viktorem. Ale tak mocný spojenec...

"Následujte mě, paní." odvětila jsem tiše.

**

Viktore. poslala jsem svou mysl do prostoru, hledala jej.

Sirono? ozval se, slabě, držel své obrany tak vysoko a pevně, že jsem jej málem přes všechnu jeho moc neslyšela.

Musíš se vrátit. Hned. zaváhala jsem. Shání se po tobě Lady Rot.

Mlčel, mlčel tak dlouho, až jsem si myslela, že spojení zmizelo, ale když jsem se natáhla, bylo pevné, možná i pevnější, než by mělo být.

Budu tam za hodinu.

**

"Jaceline je tady?" sykl Julian a vypadal vyděšeně.

"Je to hodně zlé?" zeptala jsem se. Julian na mě bolestně pohlédl.

"Žádný lepší krok on nemohl udělat. Jaceline se tě bude snažit zničit a to může zničit celý dvůr." odvětil.

"Nesmí se dozvědět, že ke mně Viktor něco cítí." odpověděla jsem po chvíli. Kráčeli jsme po chodbě, vedla jsem Juliana k Jaceline, ať ji nějak zabaví.

"Už to ví. Šeptaná slovíčka a malá, bezvýznamná spojenectví jsou krev v jejích žilách, ví o tobě vše, do posledního detailu. Nedivil bych se, kdyby věděla i to, co vědět ani jak nemá." odvětil hořce. Sledovala jsem jej. Věděla jsem, že Julian svého otce miluje i více než syn nebo přítel. Co asi Jaceline udělala jemu?

"Opravdu je to Che-" když na mě Julian ostře pohlédl, povzdechla jsme si. "Jeho práce? Možná přijela náhodou."

"Ne. Jaceline něco sleduje. Je posedlá tím vlastnit Viktorovu moc a Viktor se nikdy neobtěžoval se s ní vypořádat." odvětil Julian až příliš bezvýrazně. To mi také řeklo hodně.

"Je posedlá jeho mocí. Mohla přijet jen proto." poukázala jsem.

"Na tom nezáleží. Jaceline byla vyhnána z Viktorova dvora." Julian se odmlčel. "Ale Viktor to udělal pouze v soukromí." dodal s podtónem smutku. "Tehdy mi Viktor ustoupil a já za to zaplatil. Draze zaplatil. Přesto se šeptá, že vyhoštěná ve skutečnosti nebyla. Hodně rozšířená je historka, že Jaceline chtěla letět dále. Nepochybně to rozšířila ona."

"Stále to nevysvětluje-"

"Jde o to," přerušil mě Julian. "Že Jaceline musela získat podporu nějakého mocnějšího upíra, který ji pomohl příkaz zlomit. Byla by příliš velká náhoda, kdyby to nebyl on."

"Nemohla toho dosáhnout silou vůle?" zeptala jsem se.

"Mohla." odvětil neochotně Julian skoro po dvaceti krocích. "Ale je to nepravděpodobné. Musela by mít velmi silnou motivaci." odmlčel se a už nepokračoval. Netlačila jsem na něj.

"Viktor si neuvědomuje její nebezpečí?" zeptala jsem se po chvíli a z nedostatku sebeovládání to znělo překvapeně.

"Ona pro něj není nebezpečím, Priscille. Udělá pro něj první poslední. A pokud spřádá intriky, tak tak umně, že Viktor nikdy neuvidí důkaz toho, že je do toho namočená. Ví, že není úplně v pořádku, ale slouží mu natolik dobře, že je mu to jedno."

"Ne." vydechla jsem nevěřícně.

"Navíc, upír Viktorova formátu se bojí jen mála věcí." mrkl na mě.

"Já se bojím. Hodně."

"Ty jsi ale malý vyděšený skřítek, který potvrzuje pravidlo." povzdechl si Julian. Měla jsem jej ráda. Nebyl jen hezkou tvářičkou, byl to moudrý upír, který byl neotřesitelně věrný svému otci a tím si získal můj respekt. Stálo by mi tak po boku i mé vlastní dítě, kdybych jej dokázala ochránit? V hrudi mě zakousal žal. Instinktivně jsem vzala Juliana za paži a zavěsila se do něj. Blonďatý upír na mě překvapeně pohlédl. Nikdy jsem nic podobného neudělala.

"Jsi skvělý syn, Juliane." šeptla jsem jen. Zase jsme šli chvíli mlčky, já do něj zavěšená, on ke mně skloněný skoro jako milenec. Cítila jsem za krkem jeho dech. Teplý dech, musel se právě nakrmit. Došli jsme ke dveřím společenské síně. Stiskla jsem Julianovi loket a povzbudivě se na něj usmála.

"Nepůjdeš se mnou?" zeptal se a znělo to skoro zoufale.

"Ne. Nechci jí chodit na oči. Musím si promyslet, jak budu postupovat."

"Vy upírky," pohlédl na mě Julian zasmušile. "Nevěděl jsem, že i ty jsi intrikánka."

"Všichni jsme. Musíme být."

**

Cítila jsem neuvěřitelný vztek. Viktor mě tu nechal, nechal vše na mě. Rozrazila jsem dveře a ostře se rozhlédla po místnosti. Potřebovala jsem... něco...

"Paní! Paní!" vtrhl do společenské síně upír zrovna ve chvíli, kdy jsem udělala první krok k upírce, u které jsem cítila, že by mohla upokojit můj hněv. Tím, že bych ji rozdrásala hrdlo a vytrhla srdce. Upír to adresoval mně, ale Jaceline se arogantně postavila a ostře rozkázala, ať se dívají na ni, když jí podávají hlášení. Upír se zmateně zarazil, potom přeci jen otočil hlavu ke mně. Jaceline na mě pohlédla s očima rozšířenýma překvapením stejně jako zlobou a pak rozkázala, ať se na ni upír podívá a řekne jí, co je tak důležitého. Zarazil mě nefalšovaný vztek, který jsem pocítila.

"Dost! Vy tu jste jen trpěným hostem a nemáte právo rozkazovat mým upírům!" vyštěkla jsem a celá místnost ztichla. Zuřivě jsem upírku sledovala a ani mi nedošlo, že jsem si právě přivlastnila Viktorovi upíry.

"Ale vy, holubičko, tu také nejste paní," sykla Jaceline. Byla vzteklá, ale za tím skrývala nejistotu. Trhla jsem hlavou a bylo mi jedno, co mi Viktor doporučil, nechala jsem rozprostřít svou moc a pak ji zuřivě směřovala rovnou na tu mrchu. Klopýtla a ustoupila, spadla by na zem, kdyby ji Julian nezachytil.

"Priscille!" štěkl Julian a já na něj vztekle pohlédla. Zarazil se a začal mě opatrně sledovat. "Paní, prosím, toto není nutné." odvětil klidným hlasem. Ostrými kroky jsem se k nim blížila, toužila zabíjet. Toužila jsem zabít tu malou tmavovlasou mrchu, která mě sledovala s nenávistí, ale také touhou. A strachem, strachem, který tak krásně voněl. Věděla jsem, že mi tvář vyzařuje brutální touhu zabíjet a neuvědomila jsem si, že jsem skočila, dokud mě nezachytily mužské paže.

"Sirona!" šeptl mi do ucha známý hlas a jen on mě zarazil před tím, abych se na něj vrhla. Otočila jsem se a viděla tmavovlasého muže z východu, starého. Vydechla jsem vzduch skrz tvrdě sevřené zuby.

"Jiane, prosím, odvěť ji. Neví o sobě." uslyšela jsem Juliana a prudce k němu otočila hlavu.

"Nerozkazuj! Nemáš právo nikomu rozkazovat." sykla jsem. Julian sebou trhl, na líci se mu objevil dlouhý, rudý šrám, který začal rychle krvácet. Zahřálo mě to. Můj hlas jej zranil. Cítila jsem se jako vítěz boje, když se Julian odvrátil. Pohlédla jsem na tu opovážlivou brunetu a ta mě sledovala vypočítavě.

"Paní," sklonila hlavu tak malinko, tak urážlivě, že jsem chtěla trhat, chtěla jsem ji donutit plazit se mi u nohou.

"Odvěť ji, pro všechny vaše zatracené bohy, ať je pryč!" křikl Julian a postavil se mi do výhledu. Podle stínu jsem postřehla, že Jaceline zvedla hlavu a cítila jsem z ní, že je překvapená. Už se nebála, což mě dohánělo k zuřivosti. Chtěla jsem se vytrhnout, ale Jian mě pevněji sevřel a kupodivu Juliana poslechl. Táhl mě pryč. Bylo by ponižující se prát, obzvláště proto, že Jian je silnější, než já. Ne silou moci, ale silou těla. A pokud svého druha nechci ponížit, nemohu mu nakázat, aby přestal.

Přesto jsem měla rozkaz na jazyku. Ale něco uvnitř mě si uvědomovalo, že když mu teď něco nařídím, spálím mu mysl a stane se z něj nemyslící bestie. Měl tak blízko k hraně propasti, z části proto, že ta část mě, která jej držela od propasti dále, náhle byla na samotném okraji. A přesto tu byla touha tak silná, až jsem se jí zalykala, něco mě nutilo vyslovit příkaz, rozpoutat peklo. Jenže... já byla vampýrkou. Někdy jsem dokázala udržet vzpřímená záda tam, kde i nejsilnější skláněli hlavy. Možná jsem si někde hluboko uvědomovala, že je něco špatně.

"Sirona, lásko, co se děje?" ptal se nervózně můj druh. Cítil mou touhu zabíjet a to podněcovalo jeho křehké sebeovládání. Cítila jsem, jak v něm rudé svinstvo zvedá hlavu a chtělo se mi vítězně křičet. Upíry, jak sladké by bylo zabíjet upíry?

Trhla jsem hlavou, zdálo se mi, že ta myšlenka byla až příliš zvláštní. Ale zase jsem zachytila Jianovi emoce, cítila jsem jeho touhu zabíjet. Musel se rychle napít, jinak ho ztratím. Měl by pít jen ze mě. Ale já také potřebovala něco zabít.

"Jdeme lovit." šeptla jsem. Jian na mě zděšeně pohlédl.

"Ne, Sirono, ne!" zarazil se ve dveřích.

"Cítit sladkou krev na rtech, cítit teplo a život..." šeptala jsem malátně, cítila krev na jazyku. Krev lidí, lidí, ze kterých jsem nikdy nepila. Krev a život, který jsem žrádlu nikdy nevzala.

"Sirono!" zavrčel Jian, oči mu plnila rudá. Zasmála jsem se.

"Pojď lásko, jdeme lovit." natáhla jsem k němu ruku, protože mě před chvílí prudce pustil a ustoupil. Jian na mě hleděl s bolestí a děsem.

"Nesmíme." šeptl ochraptěle.

"Ale proč?" zeptala jsem se. Stáli jsme nehybně, jen kousek za dveřmi společenské místnosti, kde bylo tak rušno, a přesto jako by se kolem nás rozhostilo ticho, vyčkávající, přesto triumfující ticho.

Natáhl se a chytil se mě.

**

Julian:

"Juliane, drahoušku, copak to tu má Viktor za nepořádek." zeptala se arogantně Jaceline, poznal jsem však na ni, že je otřesená. Já byl otřesený taky. Nikdy jsem v podstatě necítil Priscille se neovládat, nikdy jsem necítil tak syrovou touhu zabíjet. Žal ano, také bolest, když přinesli jejího mrtvého sluhu, když byla donucena zabít Rufuse, ale vztek a nenávist... otřáslo to i mnou, a to jsem Priscille znal už léta.

A vše byla hra Cherona. Nějak dokázal ovládnout Priscille a dělal si s ní, co chtěl. Bylo to děsivé zjištění, ale ne tolik. Priscille byla labilní, nebezpečné, a proto tak přísně chráněné tajemství. Byla labilní a byla náchylná ke každému jen trochu mocnému. Spravovalo se to, poslední dobou už měla vnitřní obrany tak silné, že jsem jimi málem nic nevycítil, ale přesto ne dost. Kdyby byla úplně v pořádku, nejspíše by se Cheronovi ubránit dokázala. Ale takto si s ní děla, co chtěl. Bolelo to vidět. Ukazovalo to, že Cheron si s kýmkoliv z nás může dělat cokoliv chce.

"Juliane?" připomněla se Jaceline trochu ostřeji. Pomohl jsem ji postavit se a posadit se ke stolu, ignorovali jsme okolí a čekali, až nám donesou čerstvou krev.

"Priscille byla rozrušená... protože jí nejspíše řekl Viktor něco o něm a vás, paní." zvolil jsem schůdnou lež. Jacinda se na mě pozorně dívala. "Priscille je velmi, impulzivní-"

"Je to zatraceně mocná mrcha, Juliane. Odkud je?" přerušila mě chladně. Opustila vody zdvořilosti, bylo to nové, nebezpečné území. Chce upřímnost za upřímnost. Nepřijatelné. Odmlčel jsem se a uvažoval, co jí říct.

"Pochází z východu, i se svým druhem." odvětil jsem a zdůraznil poslední slovo. Jaceline zamrkala.

"Takže není nijak vázaná na Viktora?"

"Nijak formálně." souhlasil jsme opatrně. Jaceline přimhouřila oči.

"A přesto prohlásila Viktorovi upíry za své. Proč?"

Mlčel jsem, na to jsem neměl co říct.

"Prohlásila je za své, i když už má druha v jiném upírovi. Je možné, že by se jej chtěla zbavit?" uvažovala Jaceline hraně nahlas, všechna slova byla adresována mně. Spontánně jsem se začal smát.

"Nenajdeš nikoho oddanějšího svému druhovi než Priscille. Pro Jiana by zabila každého – i Viktora." odvětil jsem.

"To je nebezpečné. Ona je nebezpečná. Je mocná." Jaceline už podruhé zopakovala mocná a to mě znervóznilo. Jednu dobu se šeptalo, že Jacine může ukrást moc upírovi, kterého zabije. Nikdo tomu nevěřil, protože Jaceline nijak nesílila... ale mohla to být vyčkávací strategie. Jaceline nebyla hloupá, věděla, že by ji upíři zabili, kdyby se stala takovým druhem hrozby.

"Ve skutečnosti je Priscille naprosto neškodná. Když ji neohrožuješ, nebude ti stát v cestě."

"A co vše ji ohrožuje?" zeptala se a jízlivě se ušklíbla. "Dnes se mě pokoušela zabít." dodala. Otevřel jsem pusu abych jí odpověděl a uvědomil si, že nemám co říct. O Cheronovi jí můžu říct jen stěží.

"Ehm, pane?" ozval se nesměle upír. Otočil jsem se k mladému upírovi, který nás trochu vystrašeně sledoval. Vzpomněl jsem si, že měl nějakou důležitou zprávu a zkroutil se mi žaludek při představě, že se snad objevila ještě větší hrozba než Jacelin. Ta se sice chovala mile a důvěrněji, než jsem čekal, ale stále to byla Lady Rot. Nepřiznal bych to, ale bál jsem se jejího doteku. Kdo si může být jistý, že je mocnější než ona?

"Ano?"

"Váš bratr, on... má problémy." odvětil upír a nervózně těkal pohledem k Jaceline, která jej chladně, ale zvědavě pozorovala. Zvedl jsem se a uklonil se Jaceline, s pár prázdnými frázemi pak opouštěl s upírem sál.

"Jaké problémy?" zeptal jsem se upíra a vzpomněl si, že se jmenuje Paul. Při pohledu do jeho tváře, kterou, když to mohl ukázat je mně, prostupovalo zděšení, jsem začal svůj díl strachu pociťovat taky.

"Pan Rafael byl napaden, pane, a nevíme, zda přežije."

**

Alexandra:

Nosila jsem štěně. Byla jsem si tím jistá. Ve chvíli, kdy jsem si to plně uvědomila, pocítila jsem děsivý chlad.

Nosím dítě. Dítě.

Nosím ho jen proto, aby jej pak mohl můj druh zabít.

Tu noc jsem na měsíc vyla dlouze a žalostně. Vyla a i ve vlčí kůži plakala.

**

Všimla jsem si, že se Yorickovi vlci na něco připravují. Každý den tvrdě cvičili, někteří chystali zásoby, jiní odcházeli a přicházeli, stále dokola, a vezli tajné balíky. Neměla jsem tušení, co by v nich mohlo být. Jednou jsem se to snažila zjistit, ale objevil se Yorick. Jen na mě pohlédl a já hned jako provinilé štěně stáhla ocas mezi nohy a odplazila se pryč.

Děsila mě myšlenka, která mě napadla. Měla hořkou příchuť.

Yorick se chystá na válku. Bylo to čím dál pravděpodobnější.

Yorickova smečka nebyla tak velká, jako otcova, čítala sotva dvě sta mužů. Ale byli to silní, krutí muži, vycvičení v zabíjení a působení bolesti. Byli to takoví muži, které by můj otec nikdy nepřeměnil, protože by se bál, co by se z nich zabíjením stalo. Proti takovým by otcovi vlci neměli šanci. A Yorick byl zákeřník. Věděla jsem, že by zaútočil na citlivá místa, na rodiny se štěňaty a možná je i vyvraždil. Zlomil by nepřítele, jak to dělá vždycky a všude.

Modlila jsem se, ať Yorick nechce bojovat s mým otcem.

Hlavou mi také vrtal ten někdo. Když mě Yorick chytil, mluvil o tom, že jsem ještě lepší, než mu jej on popsal. Vzpomněla jsem si na to až později, ale žralo mě to čím dál více. Nevěděla jsem, co si myslet.

Kvůli tomu všemu jsem se většinou táhla táborem jako zoufalý stín, protože Yorick mi nepřidělil žádnou práci. Žen bylo ve smečce osmnáct a každá měla vymezenou svou práci. Nemluvili, nijak se nesnažili mezi sebou komunikovat. Uvědomila jsem si, že se příliš bojí proto, aby se chovali jako normální ženy. Na druhou stranu mě překvapilo, že nebyly majetkem všech. Vlčice vždy někomu patřily, a ten je chránil jak nejlépe uměl. Fakt, že o vlčice byly časté rvačky, už je vedlejší. Nechtěla jsem o tom přemýšlet.

Asi před dvěma dny jsem Yoricka poprosila o nějakou práci. Podezíravě si mě prohlédla pak mě asi deset minut vyslýchal, dokud se neuklidnil a neuvědomil si, že opravdu jen chci něco dělat a nemíním nijak sabotovat jeho práci na něčem, o čem jsem vůbec neměla ponětí. Yorick byl blázen. Šílenec. A co hůř – paranoidní sociopat. Nebyla jsem sebevrah, proto jsem nedělala ani nic vzdáleně podobného zradě. Dělala jsem nic. A ubíjelo mě to.

Zastavila jsem se před dvojicí vlkodlaků, která, do sebe zaklestěná, spolu bojovala. Pozorovala jsem je a cítila lítost a stesk. V otcově smečce bych se k boji připravovala také.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a sledovla je, najednou mě ale k sobě přitisklo mužské tělo a já poznala Yorickovu vůni.

"Toužíš po nich?" zeptal se naprosto klidným hlasem.

"Toužím po boji." šeptla jsem. Yorick se překvapeně nadechl a jeho drtivý stisk ztratil něco ze vzteku, který jsem si ani neuvědomovala.

"Boji?"

"Celý den jen bloumám okolo a sleduju, jak každý něco dělá. Ubíjí mě to."

"Dlouhé týdny jsi byla sama v lese. Co jsi dělal tehdy?" zeptal se Yorick překvapeně. Trochu jsem se mu vysmekla a pootočila se, abych mu viděla do tváře. Dotaz mě překvapil. Yorick byl sociopat. Jeho zájem o mé duševní zdraví byl stejně nepatřičný jako sníh v létě.

"Tehdy jsem byla vlčice a umírala steskem po smečce." položila jsem Yorickovi dlaň na hruď, lehce nahmatala jeho spojení se smečkou a polaskala jej. Bylo to zvrácené, ale asi jsem začala Yoricka milovat. Ne doopravdy, ale má vlčí půlka začínala přijímat, co jí Yorick nabízí. Protože jsem nic lepšího neměla.

Vlci jsou velmi praktická stvoření.

Někdy k naší škodě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zaosmnácté kia 23. 12. 2012 - 18:15
RE: E: Zaosmnácté veronixika* 23. 12. 2012 - 20:32
RE: E: Zaosmnácté moira 26. 12. 2012 - 14:20
RE: E: Zaosmnácté chuckyna 28. 12. 2012 - 23:08
RE(2x): E: Zaosmnácté moira 04. 06. 2013 - 18:54
RE: E: Zaosmnácté veronixika* 30. 12. 2012 - 11:57
RE(2x): E: Zaosmnácté moira 04. 06. 2013 - 18:55