E: Zasedmnácté

16. prosinec 2012 | 12.38 |
› 

Alexandra:

Seděla jsem v kořenech stromu a nenáviděla se za to, že jsem byla bojácně schoulená. Okolo mě procházeli vlci, hladově na mě zírali. Vrčela jsem a cenila na ně zuby, ale všichni si pamatovali včerejší noc. Všichni. A jejich mysl jim našeptávala, že já už nejsem hrozba. Jsem kořist.

Nebyla to pravda. Stále bych je dokázala zabít, kdybych se odvážila.

Zasykla jsem.

Už i já uvažovala jako kořist. Nikdy mě nemělo napadnout, že bych se něčeho neměla odvážit. Ale...

Yorick, alfa, mi včera ukázal, kdo je pánem smečky. Znovu mě měl a já v zoufalství předstírala rozkoš, předstírala podřízení a čekala na chvíli, kdy povolí v obezřetnosti. A ve chvíli, kdy jsem jeho krk laskala rty, jsem změnila své zuby na vlčí a zakousla se. Hluboko, vytrhla jsem mu průdušnici. Ale on se na mě jen vztekle zadíval, cítila jsem, jak sáhl po energii smečky a přímo před mýma očima se neuvěřitelně rychle uzdravil. Uzdravil něco, co nemělo být tak rychle možné. V tu chvíli jsem nedokázala racionálně přemýšlet a jen zírala.

Zvedl se ze mě a když jsem na něj pohlédla, cítila jsem jen strach. Ještě nikdy v životě jsem to neudělala, ani jako štěně, ale v tu chvíli jsem s přitiskla k zemi a podřízeně kňučela. Yorick mě vztekle uhodil a bil mě téměř do bezvědomí. Mě, vlkodlaka. Pak mě nechal svázat. Vnutil mi nějakou vodu a já z ní cítila drogu. Nemohla jsem se bránit. Svíral mě, šeptal mi do ucha krutá slova tak dlouho, dokud mě znovu nepohltilo šílenství. A pak mě předhodil smečce. Byla jsem děvkou všem. A jeho vlci nadšeně brali.

Yorick mi celou dobu stál u hlavy, šeptal zvrácená slova, šeptal, že kdybych se podřídila, toto se nemuselo stát, kdybych byla poslušná, chránil by mě. Zaséval mi ta slova hluboko do mysli. Křičela jsem, ale měla jsem pocit, že mě nikdo neslyšel. A pak řekl ta slova:

"Ode dneška za devět měsíců zabiju každé štěně, které by jsi snad porodila. Protože kdo ví, zda by byla mé?"

Myslím, že jsem vyla. Nebyla jsem si jistá. Díky droze jsem byla v jiném světě, než ostatní, jedině Yoricka jsem vnímala, jeho a jeho něžné ruce, které mě hladily, když mě děsy trhaly na kusy.

Seděla jsem u stromu a jen při té vzpomínce jsem se třásla. Nikdy neměla existovat droga, která by účinkovala i na vlkodlaky. Neměla. A přesto ji na mě Yorick už dvakrát použil, a to tak bravurně, že do mě zasel strach a podřízení.

Ucítila jsem Yorickovu vůni a můj třas přestal. Zlomeně jsem zavřela oči. Přestala jsem se bát toho, před kým jsem se měla mít nejvíce na pozoru. Ale jakmile jsem ucítila jeho vůni, cítila jsem se v bezpečí, cítila domov. Vzhlédla jsem a uviděla ho, jak se na mě potměšile usmívá. Neovládla jsem se, zvedla se a s podezíravým pohledem sledujícím okolí se k němu plížila. Stál a čekal. Čekal, dokud jsem k němu nepřišla a zoufale se k němu nepřitiskla. Něco ve mně křičelo, že je to špatné, vše je špatně. Ale moje tělo toužilo po jeho teple a jeho vůni.

Yorick se ke mně sklonil a na okamžik mu očima bleskla zvláštní emoce, ve chvíli, kdy mě lehce hladil po tváři. Přitulila jsem se k němu. Emoce ale zmizela příliš rychle, pohlazení se změnila v surový stisk a Yorick mě majetnicky políbil. V duchu jsem nedokázala ani zuřit, prostě jsem zlomeně vyla. A dala mu, co chtěl.

Viktor:

Jeskyně byla i přes novou polohu upířího sídla blíže k Sironě, než ke mně, takže už na mě čekala. Mnul jsem si popáleniny na rukou, jelikož jsem musel přeběhnout z krypty do vedlejší jeskyně. Starý průchod byl zavalen.

"Jaký nepřítel?" udeřila na mě hned.

"Cheron." kapituloval jsem. Sironě se oči rozšířily poznáním, nebo jen možná vzpomínkami. Jak mi to mohlo uniknout? Jak jsem si mohl nevšimnout, že každý den je pro ní jako první? Tolik náznaků, tak jasné důkazy...

"On? Ten šílenec?" hlesla a i na upírku byla bledá.

"Znáš ho." konstatoval jsem.

"Matka k němu šla pro smrt." ucedila a šlehla po mně zlým pohledem. Odvrátil jsem se. Došel jsem ke stěně a položil na její drsný studený povrch ruku. Pak do skály zaťal prsty, udělal do ní rýhy.

"Nechtěl jsem, aby zemřela."

"Ne. Nechtěl." unaveně souhlasila Sirona a já se k ní překvapeně otočil. Čelila mi s chladnou rozvahou. Stará je ta upírka a chápe mnohem více, než se může zdát. Sirona, moje malá Siri. Většinu času se chová jako hloupá koza, nebo se mě bojí více, než mé mladé děti. Není obtížné zapomenout, s kým mám tu čest.

Podlehl jsem náhlému impulzu a klekl si před ní.

"Nemůžeš mi odpustit? Ani dnes ne?"

"Zabil jsi mi matku." podívala se na mě nevěřícně Sirona. Hrála opovržení, ale já viděl hluboko v její tváři rys, který prozrazoval strach. Ignoroval jsem ho a pokýval hlavou. Taky jsem svou stvořitelku nenáviděl, a když ji Cheron zabil, rozlítilo mě to. Rozepnul jsem si košili, odhalil krk.

"Napij se Sirono. Napij se jako za dávných časů. Shlédni na mě milujícíma očima."

"Co to děláš, Viktore?" zeptala se Sirona odměřeně. Zavřel jsem oči, něžně ji vzal za zátylek a začal si ji násilím přitahovat k hrdlu.

"Kaju se."

"Tobě se to líbí. Nemůžeš se kát něčím, co ti působí potěšení."

"Ale ty mi potěšení působit nemusíš. Můžeš mi hrdlo rozervat skoro k mé smrti. A můžeš se napít mocné krve."

"Chceš mě posílit?" došlo Sironě.

"Bojím se o tebe."

"Jian má také mocnou krev..."

"Ale ne tak, jako já. Navíc ti ji nedá. A Cheron..." odmlčel jsem se. Sirona si povzdechla.

"Arogantní bastarde. Jak můžeš z nutnosti udělat ctnost?" hlesla a bzučel v tom vztek. Stejně se mi ale vrhla po hrdle, tak divoce, až mě převalila na záda. A zakousla se.

Uniklo mi bolestivé syknutí. Na chvíli se odtáhla.

"Upíří krev je sladká, velmi sladká. Viktore, když piju hodně, když ochutnám její sílu, někdy se neovládám. Dávej si na to pozor. Naše krátká střetnutí jsem jen kousla a pak sála. Teď se zakousnu. Hluboko. A pokud si svůj život neuhlídáš... nu, možná ušetřím Cheronovi práci." odvětila s klidnou krutostí. Možná jsem, někde hluboko v sobě, byl šokovaný lhostejností, kterou k mé smrti cítila.

"Miluji tě, Sirono." šeptl jsem jen a snažil se ji pohladit po tváři. Ucukla, nepodívala se na mě. A zakousla se do již skoro zahojené rány.

Sykl jsem bolestí a zároveň cítil slast. Položil jsem Sironě ruce na záda a přitáhl si ji blíže.

Už není dítě. Ale už mě nemiluje.

Je žena. A nenávidí mě.

Sirona:

Zoufale jsem stála v potůčku a drhla ze sebe krev. V očích měla slzy ponížení. Pila jsem, chtěla jsem mu ublížit, chtěla jej zranit. Ale touha po krvi mě přemohla a já se tomu poddala. A zase Viktor dostal to, co chtěl. Zase mě měl, celou, dobrovolně. Vykřikla jsem a zasyčela. Cítila jsem ze sebe vůni Viktora, označil si mě jako pes. Měla jsem Jiana, po něm měla moje pokožka vonět, ale já cítila jen Viktora. Toho starého, mocného bastarda. Bastarda, který mě miloval. Bastarda, kterého jsem se nelogicky bála.

Zvedla jsem se, věděla jsem, že Viktorův pach ze sebe obyčejnou vodou neumyju. Stála jsem v ledovém potůčku a voda mi stékala po těle. Viktora jsem vycítila a když jsem si uvědomila, že naše volání krve ještě zintenzivnělo, pocítila jsem prudký strach.

"Už nemůžu. Už nikdy se z tebe nemůžu napít." zachraptěla jsem se staženým hrdlem. Mlčel. "Nikdy z tebe už nemůžu pít." začaly mi téct slzy. Už z něj nemůžu pít, protože stačí už jen jednou nebo dvakrát, a jeho síla zavrhne Jianovu, a on mě celou získá. Plánuje právě toto? Nepochybně.

"Musíš se ze mě sytit." podotkl Viktor tiše. Otočila jsem se k němu. Čekala jsem triumfální úsměv, ale pozoroval mě s únavou a smutkem. Za očima mi bleskla vzpomínka, ten smutek jsem viděla tehdy, když klečel nad tělem mé matky. Byl to nebezpečný smutek.

"Ne," vydechla jsem a málem začala couvat. Viktorův výraz se změnil, jeho oči získaly ostrý lesk a já věděla, že jsem v něm probudila jeho temnou stránku. Ovládal se, vždy se ovládal. Jen já tohle dokázala. Zaúpěla jsem. "Viktore, prosím, ne." šeptla jsem.

"Co po mně chceš?" sykl.

"Neber mi Jiana. Prosím, neber mi jej."

"Jsem tvůj pán, mohu si vzít, co chci." odsekl. Neudělal ani krok, přesto mě měl v hrsti, jeho moc se mi prodírala do pórů a svírala mě.

"Prosím, pane, nedělejte to. Nejste jako on." sklopila jsem oči. Moc se zarazila, kroužila okolo mě jako hladová šelma.

"Co po mně chceš?" sykl Viktor. Neuvolnila jsem se a zoufale přemýšlela.

"Potřebuji vaši krev, pane."

"Ano, to potřebuješ." odvětil Viktor bezvýrazně, oči podezíravé.

"Já ale nemohu pít z vás." dodala jsem. Viktor na mě pohlédl, v očích mu začala narůstat zuřivost a já ucukla a odvrátila se.

"Chceš mou krev a nejsi ochotna se mne dotknout? Co chceš, mou krev nalitou ve sklenici, jako víno, jako krev žrádla?" syčel. Žrádlo, řekl žrádlo. Takto se nazývali lidé, kdysi dávno. Ach bohové. Neovládal se.

"Omlouvám se pane." klesla jsem do vody, tvář odvrácenou. Vztek okolo mě kroužil, lnul k mé kůži, přes svůj vztek nedokázal Viktor odolat nutkání mě mít. Zadržela jsem dech.

"Vrať se do sídla. Vrať se a řekni Julianovi vše o Cheronovi."

"Ano pane." neptala jsem se, proč mu to neřekne sám myslí. Možná se bál, že nás Cheron uslyší. Bylo to pravděpodobné. Byl to Cheron.

Když jsem odcházela, styděla jsem se za to, co jsme Viktorovi navrhla. Bylo to urážející a já si v duchu nadávala nad tím, jak jsem mohla na něco takového jen pomyslet. Byl to můj pán. Měl pravdu. Mohl mě kdykoliv mít a byla jen jeho dobrá vůle, že Jiana ještě nezbil. Teď, když vědě, že je krvežíznivý. Stiskla jsem pevně rty, ale tiché zaúpění mi přesto uniklo. A do toho všeho ještě Cheron.

Věděla jsem, že už tu není jen Viktor, koho se nepříčetně bojím. Cheron byl horší. Mnohem horší. Natolik, že moje city k Viktorovy vypadají jako láskyplnné.

Viktor:

Vyčerpaně jsem se procházel po ulicích. Už léta jsem nelovil, neměl jsem zapotřebí používat tak barbarské metody. Vždyť stačilo použít trochu upířího vlivu, odvést si slečinku do pronajatého pokoje a pak klidně odejít. Nic by si nepamatovala, možná slast, pokud bych si dal tu práci. Ale teď jsem byl rozhozený a potřeboval jsem se uklidnit.

Zvedl jsem hlavu, zachytil jsem zvláštní pach. Zhluboka jsem nasál ledový zimní vzduch a naklonil hlavu na stranu. Cítil jsem žal, neobvykle silný žal. Vždy mě fascinovalo, jak hlubokých emocí jsou někteří lidé schopni, a přestože byla má přeměna v upíra dávnou historií, pamatoval jsem si, že můj život byl šedý a plochý. Jako člověk neprožíváte tak intenzivní emoce. Pravdou ale je, že člověk nikdy nezažije ten spalující hlad dohánějící k šílenství. Nepocítí ani neuvěřitelný vztek, jako když upířímu druhovi vezmete jeho partnerku. A ani tu nejhlubší lásku, kterou upír pocítí, když si vyvolí druha pro svou existenci. A bezbřehý žal, když jej ztratí.

Ale vždy se najdou výjimky. Jako tento člověk, který trpí tak hlubokou emocionální bolestí, až se mi sevřelo hrdlo hlady. Mimoděk jsem ohrnul rty a ochutnal vzduch skrze zaťaté zuby. Vůně trpícího člověka ve mně probouzela to nejhorší. Poddal jsem se tomu a začal se plížit stíny.

Může to být past? Mohla by to být Cheronova hra? přimhouřil jsem oči a tiše se plížil za svou obětí. Už jsem slyšel bití srdce. Bylo pomalu, pravidelně. Spala.

I kdyby byla, pomyslel jsem si náhle vztekle. Cheron mi nemůže bránit v tom vzít si to, co chci. Rozběhl jsem se stíny, nechal se vést hladem a vztekem. Dívka tuto noc nepřežije. Smutné, ale věděl jsem, že nemůžu jinak jednat. Letmo jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem za sebou nechával i vesnice plné zavražděných lidí. Dávno, dávno to bylo, přesto to spáchala má ruka. Byla to jedna z věcí, kterou jsem na dvoře Sironiny matky bezbřeze obdivoval. Lee-ya dokázala, aby její děti nikdy nepropadly vražednému šílenství, od kterého byl jen krůček ke krvežíznivosti. Nikdy nedovolila tak silnou ztrátu sebekontroly. Pro upíry byl pád jejího dvora ohromnou ztrátou ve více ohledech. Nejen, že jsme, jak jsme si tehdy mysleli, ztratili jednoho ze tří žijících potomků vampýří linie, ale také Lee-yiny názory a zvyky jejího rodu byly zničeny. Aspoň jsme si to mysleli. Sirona se dobře skrývala.

Stál jsem na balkónku a překvapeně zamrkal. Obdivoval a nenáviděl jsem své tělo za to, s jakou lehkostí dokázalo najít kořist i když jsem se já sám na lov nesoustředil. Děsilo mě, že kdybych někdy ztratil rozum, stalo by se ze mě vražedné stvoření, které by možná neměl kdo zastavit. A děsil jsem se skrytých myšlenek hluboko ve své mysli. Myšlenek plných krve a bolesti mých nejbližších. Upíří prokletí.

Poslal jsem svou mysl na průzkum, lehce, hledal jsem nepřátelské vibrace. Nic jsem nenašel. Jen v dálce jsem zachytil jiného lovícího upíra, kterého přilákala vůně žalu. Jakmile mě ale ucítil, utekl. Moudré rozhodnutí.

Vešel jsem, tělo připravené jak k boji, v očekávání pasti tak stažené touhou zabíjet.

Ležela v posteli, polštář měla mokrý od slz, oči opuchlé. Nebyla krásná, ani s největší mírou laskavosti jsem o ní nemohl říct, že by byla pěkná. Měla nesouměrnou tvář, něžné čelo a malé oči a příliš silnou a hranatou bradu. Lícní kosti ostře vystupovaly z tváře a doplňovaly tak bizarní vzhled, obzvláště ve spojení s opuchlými očními víčky a velkým, zarudlým nosem. Stál jsem u ní a rychle se sklonil k jejímu krku. Něžně jsem ji pohladil po tváři.

Tato dívka nebude spojencem Cherona. Jednou z jeho chyb byla netolerance a nedostatek soucitu. Ošklivé lidi netoleroval, ve vzteku je zabíjel. Stejně tak zabíjel spojence jeho dětí, také své vlastní lidi, kteří nebyli dokonalí. Nikdy si nepřipouštěl, že právě spodina a mrzáci jsou nejužitečnější.

Zakousl jsem se a spokojeně zamručel, přimhouřil oči. Sladká krev plná silných emocí mi proudila hrdlem a já pocítil, jak se můj hlad zvětšuje, stejně jako vždy, když upustím vodítko svému sebeovládání. Zakousl jsem se hlouběji a dívka kníkla, snažila se probudit, ale pevně jsem ji držel ve své moci. Pil jsme zhluboka, krev lahodila na jazyku, tak dobrá, tak dobrá...

Viktore? ozval se mi v mysli popletený Sironin hlas. Zarazil jsem se. Co to děláš? Přestaň!

Sirono. Krmím se. namítl jsem varovně.

Já... bohové, promiň. Já... vycítila jsem... bohové, omlouvám se Viktore, nechtěla jsem. Omlouvám se pane. Cítila jsem...

Ty jsi cítila, jak se krmím? zpozorněl jsem. Zvedl jsem hlavu od dívčina krku a soustředil se na rozhovor. Pohledem mimoděk sledoval strůžky krve, které z rány vytékaly, nos mi naplňovala lahodná vůně. Nevědomky jsem prstem sledoval jednu cestičku krve a pak prst olízl.

Ne. Asi jsem se spletla. Jian... ne, určitě ne. Dobrý lov. Sirona usekla spojení tak rychle a prudce, až jsem ucítil bodnutí za čelem. Povzdechl jsem si. A pak se zamyslel.

Cítil jsem při krmení silné emoce. Obyčejně by to vycítili spíše mí synové, než Sirona. Ale ona je mocnější, mnohem mocnější, než všichni mí tři první synové dohromady. Mohl za to jen její cit pro vnímání?

Možná... pomyslel jsem si a sledoval ránu na dívčině hrdle. Srdce jí bilo už jen slabě, krev vytékala bolestně pomalu. Lítostivě jsem sledoval zvětšující se rudou skvrnu na polštáři. A pak pohlédl na nepěknou tvář dívky. Sledoval jsem tvář té, která mě nakrmila, a napadlo mě, že jí můžu dát vše, co ještě neměla. Krásu, sílu, moc. Se správným vedením nezpyšní ani se ze svého daru nestane arogantní – alespoň ne více, než normální upír.

Vedl jsem své zápěstí ke svým zubům a pociťoval zvláštní, rozporuplné pocity. Byla to hra Cherona, poznal jsem v tom jeho podpis. Čekal, že mě dívka zaujme. Čekal i to, že ji přeměním? Zcela určitě ne, ale v potaz to určitě vzal.

Cherone, zmetku, co jsi to přichystal?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zasedmnácté kia 17. 12. 2012 - 19:00
RE: E: Zasedmnácté kia 17. 12. 2012 - 19:13
RE(2x): E: Zasedmnácté moira 17. 12. 2012 - 20:21
RE: E: Zasedmnácté kia 18. 12. 2012 - 08:37
RE(2x): E: Zasedmnácté moira 18. 12. 2012 - 17:59
RE: E: Zasedmnácté kia 18. 12. 2012 - 20:54
RE(2x): E: Zasedmnácté moira 19. 12. 2012 - 13:17
RE: E: Zasedmnácté eipois 18. 12. 2012 - 21:48
RE(2x): E: Zasedmnácté moira 19. 12. 2012 - 13:30