E: Zašestnácté

9. prosinec 2012 | 23.55 |
› 

Omlouvám se, za tak pozdní přidání kapitoly, za chyby... Dnes jsem opravdu... nestíhala. Mírně řečeno. Stejně si ji užíjte. ;)) m.

Priscille:

Zamračeně jsem kroutila hlavou. Rafael mě vyzval na souboj. Vyhrožoval Jianovým bezpečím. Snad to ani nemyslel vážně, chtěl mě jen k tomu hloupému zápasu donutit.

"Je to hloupost, Rafaeli."

"Na první krev?" ignoroval mě. Podívala jsem se na něj jako na šílence.

"Samozřejmě že ne. Použijeme toto. Nejsme snad barbaři." mávla jsme rukou a mezi nás připlul svícen. "Já budu tlačit vzhůru, ty k zemi. Máš výhodu, protože jsi mě vyzval. Silou mysli, samozřejmě."

"Ne! Já chci boj!"

"To je boj." utrousil suše Jian. Rafael na něj zasyčel. Napjala jsem se a zpola čekala, že se na něj Jian vrhne, ale k mému překvapení jej ignoroval. Ale neusmál se na mě, aby mě povzbudil. Byl na mě naštvaný. Cítil ze mě Viktora. A všechny logické argumenty odmítal akceptovat. Mrzelo mě to. Nejhorší ze všeho byl fakt, že jsem s ním v duchu souhlasila a proto se nedokázala ani nijak účinně bránit.

"Myslel jsem fyzický boj." vrčel Rafael.

"Proč být tak primitivní?" opáčila jsem. Rafael pomalu ztrácel nervy a probodával mě vzteklým pohledem. Pochopila jsem, že neustoupí a povzdechla jsem si. "Zbraň?"

"Žádná."

"Na lopatky?"

"Na první krev."

"Schopnosti?"

"Ne. Jsi starší." odsekl. Zamrkala jsem. Bylo to jako mluvit s dítětem. Nepodobalo se to Rafaelovi, který vždy ze všeho nejvíce bažil jen po respektu a moci.

"A ty se mě bojíš." rýpla jsem si.

"O tvého druha." odsekl.

"Jsem poctěn. Co se mnou bude v případě Sironiny prohry?" zeptal se Jian sametově. Pomalu dokázal hrát tak dokonale, že i já zapomínala.

"Zemřeš." štěkl Rafael. Zamračeně jsem si ho přeměřila. Byl až moc nervózní. Něco se mi zdálo divné. Rafael byl nervózní, dalo se to vyložit jeho strachem z mé moci.

I jeho vztek a náhlá touha po odplatě byla pochopitelná, nejednou jsem ho zesměšnila před níže postavenými upíry. Ale... ale Rafael mi nepřišel jako upír, který se pouští do nesmyslných bojů, a tento boj byl více než hloupý. Nemohl čekat, že mě porazí. I kdybychom hráli čistě férově, mám větší šanci vyhrát. Jsem starší a mé regenerační schopnosti jsou na mnohem vyšší úrovni... A Rafael byl tak nervózní. Dráždilo mě to a mátlo. Zkoumala jsem Rafaela pohledem, až se začal ošívat. Náhle mi Jian lehce sáhl na loket.

"Skvělé. Sirono, lásko, prohraj mě. Pro mě. Chtěl bych se pobavit." zavrněl. Překvapeně jsem na něj pohlédla a pak se začala smát. Byl to trochu hysterický smích. Ano, Jianova krvežíznivost by se určitě ukojila. Aspoň na chvíli.

"Pobavit?" zamračil se Rafael.

"No ano. Chtěl bych vidět, jak mě zabijete."

**

Samozřejmě, že jsem neprohrála. Ze začátku jsem prostě jen uhýbala. Když jsem měla šanci, lehce jsem udeřila. A zjistila jsem, že dokážu vysávat na dálku. Tímto způsobem jsem Rafaela odrovnala. Nebylo to čestné, ale já neměla náladu na nesmyslné rvačky. Navíc pak podváděl i Rafael. Jediné, co mě mátlo, byla moc, kterou na mě působil. Dvakrát jsem se dostala do bodu, kdy jsem s ním musela opravdu bojovat, jinak by vyhrál. Na upíra, který je o čtyři tisíciletí mladší než já, to byl opravdu obdivuhodný výkon.

Seděli jsme si v náručí v křesle. S Jianem. Mlčeli jsme spolu, což je úžasná schopnost.

"Není to takové, jako kdysi." šeptl náhle Jian a já rozeznala náznak stesku.

"Jsem tvá Matka." uvažovala jsem.

"Nestvořila jsi mě."

"Ale patříš mi."

"Ano. Patřím." Zamyslela jsem se. Otočila jsem se mu v náručí a přitiskla se k jeho hrudi, zhluboka se nadechovala a ochutnávala známou vůni. Snažila se nerozeznávat pachuť krve, která mi po ní zůstávala na patře. Krvežíznivost se projevovala čím dál silněji. Jian mě pohladil po tváři a já k němu zvedla pohled. K jeho nepřítomným očím. Věděla jsem, že zase uvažuje o krvi. Vztekle jsem se narovnala.

"Pusť mě do tvé mysli." rozkázala jsem. Jian zamrkal.

"Ne Sirono, to nechceš vidět."

"Pust!"

"Ne!"

"Tak si tam najdu cestu sama!" zaútočila jsem. Jian to nečekal a já až hravě zbourala hradby jeho mysli. Byly slabé a děravé, prolezlé rudým svinstvem.

Našla jsem jeho hlad, jeho vztek, jeho nenávist. Zuřivost sebou nesla výjevy, výjevy, které snad můj Jian nemohl udělat, něco, o čem se hovoří šeptem. Zarazilo mě to a vyděsilo natolik, že jsem na chvíli ztratila koncentraci. A to mě málem zničilo. Jianovo šílenství na mě zaútočilo a cupovalo mou vlastní příčetnost. Zaraženě jsem se stáhla za obrany a vyděšeně si uvědomila, že pokud nic neudělám, stanu se vězněm své vlastní moci v Jianově šílenství. Byla jsem stará upírka, ovládání mysli ostatních pro mě bylo pomalu stejně přirozené jako pití krve. Ale teď jsem byla polapena v cizí mysli, přestávala vidět, slyšet, ztrácela jsem spojení s vlastním tělem. A panikařila jsem.

Zoufale jsem zachytila vlákénko vedoucí k mému tělu a opatrně jej upevňovala, zoufale se prodírala zpět do vlastního těla. Stavěla jsem své obrany, koncentrovala svou mysl na jediné - přežít. Ale Jianova mysl byla krutá, prolezlá zlem a chtěla mě zničit. Sebrala jsem všechny své síly a zoufale jsem jeho zuřivost potlačovala, zoufale ji nahrazovala klidem. Asi jsem křičela. Použila jsem veškerou Rafaelovu energii, kterou jsem nakradla, a spousty té mé. Brala jsem jeho zuřivost a hlad a cupovala je, cítila, jak se mé vlastní nitro drolí. Vzala jsem veškeré své emoce a vlévala je do prázdnoty, které byly uvnitř mého druha. Sama jsem cítila, jak se něco uvnitř mě tříští. Ale povedlo se mi to. Nakonec.

"Sirono!" slyšela jsem ještě nevěřícné hlesnutí, než jsem upadla do bezvědomí.

**

"Probouzí se." uslyšela jsem klidný hlas. Polkla jsem, teplá tekutina mi hřejivě klouzala hrdlem. Spokojeně jsem si povzdechla.

"Děkuji, pane." uslyšela jsem hlas. Hovořil se sebezapřením a strachem. Malátně jsem otevřela oči, viděla nad sebou dvě rozostřené postavy. Zamrkala jsem, s námahou přimhouřila oči a... viděla Viktora a Jiana. Jian na Viktora hleděl se zoufalým vztekem. Viktor měl tvář bez výrazu. Zavětřila jsem a ucítila krev. Viktorovu krev. S námahou jsem zvedla ruku a dotkla se rtů. Když jsem ji zvedla, uviděla jsem na takřka bílé kůži rudé šmouhy. Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela.

Viktor mi dal pít. To je špatně. Další dluh. Další dluh, který Viktorovi budu muset splatit. Cítila jsem kupodivu jen prázdnotu a únavu.

"Sirono?" Jian se ke mně otočil a starostlivě se ke mně naklonil. "Bohové děkuji, jsi v pořádku." vydechl a pomohl mi sednout si. Opřela jsem se o něj, zvedavě sledovala jeho tvář, která byla... jiná, jiná než kterou jsem vídala po jeho návratu.

"Co se stalo?"

"Dokázala jsi to, lásko. Dokázala jsi to..." šeptal mi Jian do vlasů a pevně mě svíral. Obezřetně jsem bleskla pohledem po Viktorovi, který si mnul zápěstí se skoro zahojenou ranou. Zaujatě pozoroval Jiana. Pohlédla jsem na svého druha taky. Jeho tvář, něco v jeho tváři... věděla jsem to, ta myšlenka byla někde na okraji mé mysli, měla jsem to na dosah... Natáhla jsem ruku a Jian mi do ní šťastně vložil tvář.

"Není tu. A je uvnitř mě něco jiného. Sirono, dokázala jsi to!" křikl Jian a políbil mě. Ve tváři měl... radost.

"Dokázala jsem to?" Pohlédla jsem na Viktora, jeho prázdná tvář mi byla příjemnější než tvář mého druha, která hrála výrazy, kterým jsem nerozuměla. "Naplnila jsem tvou prázdnotu." pochopila jsem. Pohlédla jsem na své ruce, obracela je a zvědavě je zkoumala. Položila jsem si ruku na hruď, druhou položila na Jianovu. Tam měl prázdnotu. A teď je tam život. Tady já měla život. A teď je tam...

Zaryla jsem si do hrudi nehty, lhostejně sledovala, jak se mi na šatech začínají objevovat rudé skvrny. Cítila jsem bolest, věděla jsem, že bych měla přestat, ale... nebyl důvod. Jian mi strhl ruku stranou.

"Sirono, co to děláš?" zeptal se Jian, jeho tvář mě pozorně sledovala a pomalu se měnila, když mu to docházelo. "Ne..." hlesl pak.

"Zaplatila." sykl Viktor a když jsem na něj pohlédla, viděla jsem, jak jím zmítá vztek, který se snažil potlačit.

"Naplnila jsem tvou prázdnotu. A vytvořila si svou vlastní." broukla jsem lhostejně. "Zvláštní." Zvedla jsem ruku a prohlížela konečky prstů lesklé rudou.

"Bohové," zavrčel Viktor a odvrátil se. Jian mě upřeně sledoval.

"Měl jsem to tušit." šeptl. Natáhl se ke mně a zoufale mě políbil. "Děkuji lásko, děkuji aspoň za tu chvíli." šeptl. Pak opřel své čelo o mé a upřeně se mi díval do očí. "Miluju tě."

"Co chceš..." nestihla jsem to doříct. Zalapala jsem po dechu, když jsem náhle začala cítit, když se do mě jako řeka začaly lít zpět emoce. Začala jsem křičet, ale bylo to k ničemu. K ničemu. Vše bylo k ničemu.

**

"Další dluh." hlesla jsem hořce a sledovala postavu mého druha spočívajícího na lůžku. Viktor na mě ostře pohlédl, byl strhaný. Dnešní noc mu dala hodně zabrat. Měla jsem se cítit provinile, ale byla jsem jako vyhořelá.

"Dokázala jsi něco, co nikdo za celou historii upírů." odsekl Viktor.

"Vadí ti, že jsem se zatratila?"

"Zabil bych ho, Sirono, za to, co dovolil udělat. A víš, co by na tom bylo nejhorší? Bylo by ti to naprosto jedno. Obětovala by jsi se kvůli ničemu." zasyčel. Otočil se ke mně a zuřivě na mě hleděl. "Jak můžeš být tak nezodpovědná?!"

"Viktore..." byla jsem zaražená. Cítila jsem vztek, strach a byla zmatená. Sledoval mě. Máchl ke mně rukou a ja zalapala po dechu, když volání krve mezi námi zintenzivnělo.

"Neříkej Sirono-" zavrčel naštvaně Viktor, když se náhle zarazil. Hekla jsem, když ke mně skrze spojení s Viktorem přišla ta zpráva o zlomek chvíle dříve, než ji zachytily mé vlastní smysly. Viktor zamumlal nějakou cizokrajně znějící kletbu a náhle byla místnost prázdná. Já ohromeně zírala do zdi před sebou a snažila se pochopit to, co jsem vycítila. Jian se zavrtěl i on to vycítil.

Vycítil krev upírů.

Hodně krve.

A také smrt.

**

Viktor:

Byl jsem naštvaný hloupostí, kterou Sirona projevila v uplynulých deseti hodinách, ale to vše šlo stranou, když jsem to vycítit. Sirona si byla jistá, že ty tři popravené upíry, které jsem chvíli po Jianově příchodu našel, její druh na svědomí neměl. Teď jsem si mohl být jistý i já. Sledoval jsem dvanáct popravených upírů, rozházených okolo. Ne, nebyla to poprava. Toto byly jatka. Krvavá, nechutná jatka.

Nebyl to Jian. jsem příčinou.

Došel jsem ke svým dětem a pozorně sledoval, co se s nimi stalo. Cítil jsem narůstající vztek. Byly to mé děti. Měl jsem je chránit.

Jak to, že si nikdo nevšiml vetřelců ani boje více než dvacítky upírů? Zavrčel jsem, zarazil se na místě a vyslal mysl na průzkum. Zachytil jsem je daleko odtud, utíkali, utíkali opravdu rychle. Někteří mě vycítili a já zachytil jejich strach. Mělo mě to pochmurně potěšit. Jen mě to vydráždilo k nepříčetnosti. Mohl bych se vydat na hon, štvát je do úmoru a pak se pomstít. Ale... ale mohla to být past. Mohli mě chtít vylákat. Uvědomil jsem si, že vrčím nahlas, náhle pocítil strach svých vlastních dětí. Donutil jsem se zmlknout.

"Juliane. Chyť je!" štěkl jsem. Do mysli jsem mu vložil směr, stopu. Ihned kolem mě proběhl, doprovázen dvěma upíry. Někteří by řekli, že je to málo. Ale to neznali Jiana a dvojičata, které ho doprovázely. Strnule jsem stál a zíral na popravená těla upírů. Popravená na mém vlastním dvoře. V srdci mého sídla. Málem jsem se znovu přestal ovládat. Natáhl jsem ruku a pak jedním zášlehem moci donutil těla přestat hnít. Počkají, počkají do východu slunce. Zaslouží si obřad jako ti nejlepší z nás. Oni za mou neschopnost nemohou.

Otočil jsem se a našel mysli hlídačů. Pod tíhou mého rozkazu přede mne vklopýtali, padli do kolen.

"Jak se to mohlo stát?" zasyčel jsem. Třásli se strachem, neodvážili se ani hlesnout, natož vzhlédnout. Kdyby to byly mladí, dokázal bych chybu tolerovat, ale nikdo z těch upírů neměl pod tři sta let. Nebyli to mí upíři, ale nebyli to ani upíři Rufusovi. Byli to upíři, kteří před ním utekli, proto jsem je dal postavit na hlídku.

"Nebudete se bránit?"

"Omlouváme s, pane." hlesl jeden z nich vyděšeně.

"Vaše chyba stála dvanáct našich bratrů a sester jejich exitsenci. Pro to není omluvy." odvětil jsem chladně. Mlčeli. Kdyby se bránili, možná bych je ušetřil. Ale zbabělce ani slabochy nepotřebuji.

Ani jsem se na ně neobtěžoval podívat, otočil jsem se k odchodu. S mým třetím krokem zaznělo dunění jednatřiceti těl. Ozval se nářek a vyděšený křik. Nedokázal jsem se ovládnout, tvář mi zkřivilo znechucení. Těla jsem hnít nechal.

Ohlédl jsem se. Zůstalo klečet jen sedm upírů. Dravě jsem je sledoval, bojácně se před mým pohledem choulili strachy. Nebyl jsem bezdůvodně krutý. Nebyla chyba těchto sedmi, že ostatní neplnili své povinnosti. Ale Severusova vláda vše pokřivila, tito upíři se budou muset konečně naučit, co to znamená být upírem. Dostanou trest. Nakonec usoudí, že možná by bylo lepší zemřít hned. A nebo, v což jsem doufal, se stanou těmi z mála nejlepších. Ale tohle Severus ve svých dětech zlomil. A proto jsem neměl odvahu doufat.

**

Upíří nesní. Po své smrti to nedokážou. Ale může se stát, že intenzivně vzpomínají.

Někdo jim také může myšlenku vložit do hlavy.

Nebo jeho duši vtáhnout do hovoru.

Byl jsem si jist, že někdo polapil mou duši, protože okolí, fantaskní krajina zvláštních tvarů a podivných barev laděných do hnědé, červené a oranžové, mě překvapila.

"Nemáš právo, Viktore." ozval se hlas. Zamrazilo mě. Ne, on ne...

"Cherone... ?" otočil jsem se, ale byl jsem sám.

"Ty, který patříš mě, si dovoluješ brát mi mé území?"

"Nikdo si teritorium Evropy nenárokoval, když jej Severus plenil a hnal do záhuby. Já jsem jej osvobodil. A jako takové si jej zasloužím." snažil jsem se odpovědět vyrovnaně. Ale...

"Stejně se bojíš. Jako vždy, Viktore. Proč, proč jsi mi jen utekl? Bylo by ti tak..." hlas se odmlčel, ve vzduchu páchnoucím po krvi visely náznaky. Neovládl jsem se. Objal jsem si paže a zamnul je.

"Jsem už starý, ne tak starý jako ty, ale starý a mocný. Teď už mě nedostaneš. Ne živého." šeptl jsem a zavřel oči.

"Nemáš právo na mé území a nikdy jsi neměl právo utéct. Byl jsi můj!"

"Ne."

"Tvá sladká stvořitelka si ani neuvědomila, jak dokonalou bytost stvořila. Mohl jsi být hvězdou mých her, do skonání věků, byly bychom jen my, my a mé děti. Navěky opojené krví a mocí..."

"Ne. Nejsem ničí hračka. Neměla na to právo. Neměla."

"Měla. Mohla tě dát komukoliv. A měl jsi patřit mně."

"Nebyla dost silná, aby mě donutila."

"Ach, žel, toto je pravda. Kdybych věděl, jaká síla v tobě dřímá, poslal bych pro tebe Qoralline." zlomyslně se zasmál hlas.

"Už se jí nebojím." odvětil jsem klidně. Byl jsem vyděšený.

"To není konec, můj drahý Ioe. Byl jsem ochoten tě nechat běžet, zatímco si najdu vhodnější kořist do mých her. Ale nikdo nemá tvůj... potenciál. A sám jsi se tak nabídl, když... si nárokuješ!" zasmál se ječivě. Odolával jsem nutkání zakrýt si uši. "teritorium!" vřískal smíchy a já padl do kolen, svíral si hlavu třeštící bolestí a propadal se do rudého bahna. Možná jsem i křičel.

Náhle vše utichlo a já zadýchaně klečel. Donutil jsem se postavit a pak zhluboka dýchat. Promluvil jsem až když jsem si byl jistý, že to dokážu.

"Nebudu s tebou hrát ty tvé hry." odvětil jsem suše. Pomalu mi to šlo, pomalu ze mě opadával závoj strachu a odrážel jsem vliv Cheronovy manipulace. Konečně jsem se začal dívat po správných věcech a začal se jim bránit. Dlouho bylo ticho, až jsem se začal bát, že na mě Cheron zapomněl a nechal mě v krajině svého šílenství, zapomenutého navždy bloudit.

"Sladké dítě, opravdu sladké. Ty dlouhé černé vlasy, jemná kůže a oči barvy duhy..."

"Nech Sironu být." odvětil jsem s ledovou odměřeností. Zuřil jsem, jako zuřit má každý správný pán upírů, když ohrožují jeho děti. Nebo družku.

"Je rozkošná, když s každým úsvitem znova a znova zapomíná vše, co je a byla. Tak smutné... a můžeš za to ty. I toto byla zábavná hra."

"O čem to mluvíš?"

"Sironina matka byla také zábavná hračka. Škemrala o smrt, tak škemrala, a tak jsem ji zabil vlastními tesáky. Se slzami v očích mi děkovala, nesnesla, že by mohla donosit tvé dítě..."

"O čem to kurva mluvíš?!" vyštěkl jsem.

"A ty nic nevíš." zlomyslně se pochechtával hlas. "Ani o tom, že se mi Lee-ya odevzdala, ani o roztomilém problému naší malé přítelkyně..."

"Nech těch her, Cherone!"

"Her? Právě s těmi chci teprve začít. Teď ti říkám jen čistou pravdu. Ať víš, jaké karty v ruce máš. Hra je nudná, když mám tolik výhod. A věř mi, já se nechci nudit. Tuto hru si chci užít. Naše sladká Sirona. Copak se jí asi zdá?"

"Nech-"

"Ach Ioe, tohle je nudné. Copak se na nic lepšího nezmůžeš? Tvrdili, všichni, že jsi arogantní bastard na úrovni. Ale stále se chováš jako hlupák, a nejspíše v hlouby duše stále jsi ta nula, kterou jsi byl. Že? Drahá Illiar, měla vždy měkké srdce... bavilo mě, když o něj musela bojovat a stejně skončilo v mých rukou. Rozdrtil jsem je!" Znovu se rozezněl ječivý smích, ale tentokrát už mě neranil, vztekle jsem hledal, odkud přichází, zuřil jsem, toužil Cherona zabít, ale krajina se měnila, tvary podivných stromů mizely a hladina krve stoupala, a stoupala a stoupala...

A já jsem se v ní utopil.

**

Otevřel jsem oči a zhluboka dýchal.

"Cheron." hlesl jsem a okamžitě zmlkl. On je schopen postřehnout své jméno i zašeptané. Otřásl jsem se.

Prudce jsem vstal a zkontroloval svůj vzhled. Pak se zhluboka nadechl a vyšel z pokoje ven.

Zasykl jsem a okamžitě se vrátil zpátky. Oslepeně jsem mžoural do přítmí pokoje. Zapomněl jsem, že jsem v hostinci, ne v sídle, vešel jsem do chodby zalité sluncem. To se mi nestalo už staletí. Opřel jsem se o stěnu. Musel jsem se ujistit...

Siri, Sirono... zavolala jsem úzkostlivě myslí. Pokud je pravda, že se Cheron dívá, nejspíše to uslyší, ale to je mi jedno. Musím vědět, že je v pořádku. I když tím snad upozorním, že teď není pod mou ochranou.

Viktore? nejistý hlas se něžně otřel o mou mysl, ale byla v tom cítit síla, která myslí dokáže pouhou myšlenkou ničit. Cheron ji nedostane. Bude bojovat. Určitě.

Bojovat proti čemu? zeptala se Sirona a já strnul.

Ona je také stará. Dokáže číst stejně jednoduše jako ty. napomenul jsem se.

Mám nepřítele, Sirono, a on se mi chce pomstít. Sejděme se spolu, musíme si promluvit. poslal jsem.

Teď? Slunce zapadá až za pět hodin.

Víš jak se tam dostat.

Tam?

Tam. Kde jsi se rozloučila se Severusem.

Ty jsi to viděl? šok a ublíženost mě popudily, zaťal jsem ruce v pěst.

Hned Sirono. Hned. zaváhal jsem. Prosím.

Jsem Priscille. odvětila odměřeně. Věděl jsem však, že přijde. Rozhlédl jsem se po pokoji, hledal svůj plášť a náhle se zarazil. A začal pociťovat strach. Nepamatoval jsem si, jak jsem se sem dostal. Nepamatoval si... Protože já sem nepřišel.

Cheron mě sem zavolal.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře