E: Zapatnácté

2. prosinec 2012 | 11.26 |
› 

Priscille:

Nervózně jsem přecházela po pokoji. Málem jsem Jiana neodtrhla. Bylo to stejné, jako tehdy se mnou. Historie se opakuje. A jak to bývá, co je poprvé tragédie, je podruhé fraška. Děsivá, ale fraška.

Vztekle jsem vyšla ven a potichu za sebou zavřela, pak rychle kráčela po chodbě. Z rozrušení jsem si ani nevšimla, že se ze stínů odtrhl další.

"Bylo krmení zábavné?" odvětil uštěpačně Viktor. Málem jsem vyletěla z kůže.

"Slídíš? Tak hluboko jsi klesl?" sykla jsem a zarazila se. Tím si Viktora nenakloním. Zaváhala jsem, pak se však zhluboka nadechla a odvětila: "Nechte nás, prosím vás, na pokoji, můj pane." Poklonila jsem se.

"Sirono..."

"Nenechám vám ho. Nezradím jej. Raději zemřu." Viktor mě sledoval. Já mu pohled tvrdě oplácela. Pak si Viktor povzdechl.

"Pokus se z něj napít. Možná jej volání krve vytáhne zpět. A pokud ne... přijď za mnou." pronesl tiše a odcházel. Zírala jsem na něj. Nečekala jsem, že by mi pomohl. Málem jsem na něj zavolala, možná poděkovala, možná se zeptala proč, ale zpoza rohu se náhle vynořil další upír. Zavřela jsem pusu. Pak se vrátila. Překvapilo mě, když jsem viděla Jiana, jak si balí těch pár věcí, které jsem mu stihla pořídit.

"Co to děláš?" sykla jsem.

"Odcházím, nemůžu ti už..."

"Ne!"

"dále ubližovat. Ani netušíš, jak mě děsí,"

"Co to kecáš?!"

"že se nedokážu ovládnout." utrápeně na mě Jian pohlédl.

"Dovol mi se z tebe napít." vyhrkla jsem.

"Ne!" překvapivě ostře se ohradil Jian. Překvapeně jsem zamrkala.

"Proč?"

"Má krev je pošpiněná, já tě nenechám..." začal si něco pro sebe mumlat. Prudce začal přecházet po pokoji, pak popadl stůl a mrštil jím o stěnu tak silně, že se rozlámal na kusy. Pohlédl na mě, rudá v jeho pohledu zazářila, pak se odvrátil a praštil pěstí do stěny. Mlčela jsem. Bylo mi to tak líto.

Děsil mě.

4pt">"Jiane, možná tě volání krve vytáhne zpátky. Možná to pomůže..."

"Ne! Sirono... pití krve je také stimulant, a je jedno, v jakém pořadí. A ty jsi i bez mého šílenství dost zranitelná..."

"Sakra Jiane!"

"Milovaná..." došel ke mně a objal mě. Broukal tichá slova, jeho hlas získal něžný podtón, který na tak dlouhou dobu ztratil. Chtěl mě utěšit. Roztřásla jsem se. Začala plakat. Plakali jsme oba. Brala jsem to za dobré znamení.

**

"Jak se to stalo?"

"Krvežíznivost?" Přitakala jsem. Jian byl dlouho tiše. Myslela jsem, že se za to stydí a proto nemluví, pak na něj pohlédla a pochopila, že jej to prostě jen bolí. "Zprvu jsem pil zvířata. Nemohl jsem tě najít – nejspíše jsi do hibernace upadla zase ty. Ale nestačilo to. Pak jsem našel ženu, kterou jsem chtěl přeměnit. Ale... příliš dlouho jsem pil z tebe. Neodhadl jsem to a zabil ji. To se stalo i podruhé. To už mi rudá mlha našeptávala, co mám dělat.

A pak... potkal jsem upírku, a... Já si to nepamatuji, Sirono. Vím, že jsem se na ni vrhnul, ale zbytek... vše bylo tak rychle... všude mám rudou mlhu... Všude." odmlčel se.

"Promiň, lásko." objala jsem jej a on se mi schoulil v náručí. Cítila jsem drásavý smutek, bolest, a bezmocný vztek. Snažila se tím naplnit prázdnotu v Jianovi, předat mu své emoce. Věděla jsem, že to tak nevydrží věčně. Jian potřebuje čím dál více krve. Když jsem se mu snažila dát méně a pak lidskou, nemohla jsem s ním vyjít z pokoje, protože by jeho nemoc poznal i nový narozený. Potřebuje naopak čím dál více krve, je podrážděný...

Je... krvežíznivý. A já s tím nemůžu nic dělat.

Pohladila jsem Jiana po hlavě a silně se k němu tiskla. Svíral mi ruku a tiše mručel.

"Ještě to vyřešíme, ještě je čas..." šeptala jsem. Už jsem tomu nevěřila.

**

Stála jsem před dveřmi Viktorova pokoje. Bylo poledne, Jian spal.

"Pojď dále, znervózňuješ mě." ozval se Viktor mrzutě. Musela jsem se tomu pousmát. Mladé tělo a stařičký duch. Tím se Viktor stal. Vešla jsem.

Viktor seděl za stolem a dalo by se říct, že snivě zíral z okna, kdyby to nebylo důkladně zatažené těžkými, sametovými závěsy. Pohlédla jsem na něj a překvapilo mě, že jsem necítila nic než únavu. Pryč byl strach, dokonce i nenávist. Zůstala jen únava a starost o Jiana. Prohlížela jsem si Viktorovy dokonalé rysy a postřehla, že i on je unavený. Možná jsme moc staří.

"Ano pane?" zeptala jsem se jen. Pak se zamyslela. "Co Viktore?" dodala jsem tiše. Viktor na mě pohlédl, v očích stesk a já se musela odvrátit.

"Nabídnout ti z žíly, Siri." pronesl něžně. Šokovaně jsem na něj pohlédla. Možná jsem se přeslechla. Viktor se hořce pousmál.

"Dáváš mu krev už moc dlouho, čím dál více. Nejen já vidím, jak strhaně vypadáš. A na lovu jsi nebyla také dlouho. Dělení buněk vše nevyřeší, chybí ti energie. Na lov ale nepůjdeš, protože se bojíš, aby mu někdo něco neudělal. Nebo spíše, aby on něco neudělala někomu jinému. Pij, malá. Já... já se živím jinak."

"Jsi blázen. Ne. Jian to vycítí a bude zuřit." vysypala jsem ze sebe. Bylo to jediné, na co jsem se vzmohla.

"Jsi stejně pošetilá, jako tvůj druh. Měl odejít."

"Poslouchal jsi nás?!" ohradila jsem se ostře.

"Neurážej mě, Siri. Jsem Otec svých dětí. Víš co to znamená." Odmlčela jsem se. Ano, věděla, jsem. I já, jako Matka, jsem díky svým dětem měla zvláštní schopnosti. Předtuchy, věděla jsem, co jsem se neměla odkud dozvědět, někdy jsem do hlavy svým dětem viděla naprosto bez námahy. Čím silnější děti, tím silnější schopnosti. A Viktor má koneckonců za sebou i mou moc. Bohové vědí, co vše by teď mohl dokázat.

Třeba zabít Jiana tak, abych se to nikdy nedozvěděla.

Potřásla jsem hlavou a soustředila se na náš rozhovor.

"Nemůžu Viktore. Byla by to... nevěra. Jian by zuřil. A... nemůžu to po tobě požadovat." namítla jsem zoufale. Pravdou bylo, že by to bylo elegantní řešení. Opravdu jsem slábla. "Nedokážu vysávat na dálku, ne někoho, koho jsem nestvořila."

"Proč by jsi vysávala na dálku?" ptal se Viktor pobaveně. Zvedl se a přistupoval. Já mimoděk ustoupila a Viktorovi se zalesklo v očích. Chtěla jsem pevně stát, ale přistihla jsem se, jak jen rychleji couvám. A to Viktora vydráždilo. K mé smůle se v něm probouzely upíří instinkty. Lovil mě. A bavil se. Zhluboka jsem se nadechla a konečně se donutila zastavit. Viktor se také zarazil, asi pět kroků ode mě.

"Nevím, jestli se ovládnu, když se... zakousnu." Viktor mě pozorně sledoval, při posledním slově se líně zhoupl na patách.

"Pohlídám tě." broukl mazlivě. Nevědomky jsem ustoupila, on udělal kroky dva. Natáhl se po mně a já prudce ustoupila, tvrdě narazila do zdi. Viktorovi se zlomyslně zaleskly oči.

"Ne... Viktore, já..." Byl u mě, nedotýkal se mě, ale byl tak blízko, že kdybych se zhluboka nadechla, možná bych se hrudí otřela o jeho. Dívala jsem se vzhůru a cítila se jako malá holka. Byl tak silný, starý a nádherný. Zaťala jsem čelisti, přestala dýchat. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli, pak Viktor něžně vzal mou ruku do své. Díval se mi do očí, když olízl roztřepenou ránu po Jianově krmení. Měla jsem mu ruku vytrhnout. Ale já se jen třásla jako vyděšený králík a nic neudělala.

Viktor jazykem něžně ránu obkroužil a já to roztřeseně sledovala. Krev se znovu rozproudila, tělem mi projela rozkoš. Málem se mi podlomila kolena a já tiše zalapala po dechu. Takové to bylo s Jianem, tehdy... teď bylo vše jen o hladu a strachu. Zasténala jsem, z části žalem, z části prostou touhou.

Viktor tiše zabručel a vzal si mě do náruče, odnesl mě ke křeslu a pohodlně si mě opřel o hruď. Pootočila jsem hlavu a reflexně mu zabořila nos do krku, vdechovala jeho krásnou vůni, rty laskala hebkou kůži. Všimla jsem si nepatrných jizviček, které na krku měl. I Viktor byl kdysi slabý, i on musel posloužit jako potrava. Vzrušilo mě to a zapředla jsem. Viktor nedokázal potlačit zachvění. Toužil po mě natolik, že se dobrovolně mučil. Omámeně jsem otevřela oči, zamračila se. Viktorova vlastní touha mě probrala.

Uvědomila jsem si, co dělám, a zarazila se. Viktor však znovu vzal mou ruku. Znovu se přisál k ráně a já tiše zaúpěla. Říkal, že se bude krmit jinak. A zatím mě jen vysává.

Ne, došlo mi. On mě nutí, abych se napila. Jinak budu příliš slabá Jianovi pomoct. A ještě z toho těží. Lstivý parchant.

Přiložila jsem mu špičáky na kůži krku, ucítila hebkou kůži, málem se zbláznila touhou z toho zabořit zuby do jeho krku, ucítit jeho krev na jazyku... Viktor se zarazil, sám měl své zuby na mé kůži, čekal, trpělivě čekal...

Vydechla jsem a... Ne! To je moc intimní!

Ignorovala jsem zklamané zasténání a zoufale chňapla po jeho ruce. Pak se hladově zakousla. Ihned mě pohltila jeho moc, sladké a lahodné teplo, stáří.

Stejně se napiješ. A já se pak budu moct napít z tebe... šeptal vzdálený hlas. Vískal mi něžně vlasy. Zamručela jsem. A pila. Pila jsem, nechtěla nic jiného, než pít. Vír krve mě pohltil, bylo to neuvěřitelné, bylo to něco nepopsatelného. Nebyla to jen krev, byl to nektar bohů, byla to ambrózie.

Sirono...! ozval se pak vzdálený hlas. To kvůli této krvi jsem nemohla pít žádnou jinou, kvůli této mocné, sladké krvi. Věděla jsem, že bych měla přestat, ale nedokázala jsem to. Nedokázala se jí znovu vzdát. A Viktor se chránil. Pomalu mě poslal do temnoty.

**

Probrala jsem se ve Viktorově pokoji, jeho posteli. Sáhla jsem si na rty a zachvěla se. Před očima mi běžely vzpomínky. Pocítila jsem strašný stud. Ve chvíli, kdy jsem pila, mi nezáleželo na Jianovi, ani na sobě. Toužila jsem jen po Viktorovi, každou částečkou svého těla. A tak jsem se mu otevřela, a chytrý starý upír si rychle vzal, co jsem nabízela, než jsem si to mohla rozmyslet. Jak dlouho jsem neměla orgasmus? Možná od příchodu Jiana, než jsme zjistila... co je špatně. A s Viktorem jej měla hned třikrát...

Prudce jsem zatřásla hlavou.

Zvedla jsem se a z nahého těla mi sklouzla přikrývka. Zarazila jsem se. Pamatovala jsem si, vše! Jediné, co jsem měla v mlze, bylo mé včerejší krmení, ale to nejspíše mou zapomnětlivostí nebude.

"Ach bohové." hlesla jsem a složila si hlavu do dlaní. Pak ucukla. Měla jsem na kůži krev, a bohové ví, či mou nebo jeho. Skousla jsem si ret, opatrně sklouzla ze sametových pokrývek. Klouzaly a probouzely nemístné asociace. Povzdechla jsem si. Popadla jsem plášť a z Viktorova pokoje takřka utekla.

**

Viktor:

Z temného koutu jsem sledoval Sironino probuzení. Něco podobného jsem mohl tušit. Bude se stydět, bude zděšená. Ale může být něco takového, jako to, co se stalo včera, špatné? Něco tak krásného? I Sirona musela cítit, že je to správné. A bylo to tak silné, že jsme málem zpřetrhali pouta jejího starého partnerství. Cítil jsem, jak je její volání krve silné, a věděl jsem, že to je stejně silné i naopak. Byl jsem spokojený i uspokojený, a to se mi nestalo už velmi dlouho.

S polovičním úsměvem jsem si vzpomněl na rozhovor s Julianem.

**

"Nemůžu za ní bojovat. Má druha, a pro Sironu je toto do konce věčnosti. Tak to bylo za starých časů. A pokud Jinana zabiju, zabije pak Sirona mě."

"Proč jsi o ni nebojoval dříve?"

"Protože jsem hlupák." odsekl jsem dopáleně.

"A... musíš ji vlastnit?" zeptal se náhle Julian.

"Jak to myslíš?"

"Pokud ji nemusíš vlastnit, pokud ji miluješ, jak si myslím... mohl by jsi ji pomoct. Pokud je to o jejím druhovi pravda, Priscille nejspíše nenechá, aby se krmil z kohokoliv jiného, než z ní..."

"A proto potřebuje sama starou krev." pochopil jsem. Překvapeně jsem na Juliana pohlédl. "Šlo by to. Nenapadlo by mě dát či pít krev bez pouta,"

"To jsem si myslel." podotkl trochu samolibě Julian. "Stále nemyslíš jako dnešní mladí. Čest už skoro nic neznamená. Doba je jiná...!"

"Ale šlo by to..." dokončil jsem zadumaně, ztracen v myšlenkách jej ani neposlouchal.

"Vážně to uděláš, Viktore?" donesl se ke mně hlas.

"Samozřejmě. Zemřel bych pro ni." odvětil jsem bezmyšlenkově. Julian na mě pohlédl, v očích bolest.

**

Můj chytrý, lstivý syn. Můj syn, kterého mučí, že miluji někoho natolik, abych mu dal něco, co jemu ne. Možná bych to měl změnit. Zaslouží si to.

Pomalu jsem se oblékl a vyšel z pokoje.

**

Alexandra:

Zakňučela jsem a zvedla hlavu. Když jsem se rozhlédla, svět se se mnou šíleně zatočil a hlava mi s tupou ránou padla zpět na zem. Ozval se ječivý smích a já zakňučela, protože mi to trhalo uši.

"Koukněte se na tu čubku. Nebýt toho, že jsme ji nemohli zabít, byla by už dávno mrtvá."

"Nohy se jí pletou jako narozenému štěněti."

"Má na sobě zbytečně moc oblečení..."

"Ale je silná, to popřít ne..." nějaké hlasy mi útočil na smysly a já kvůli nim ztrácela orientaci. Nejistě jsem se postavila, zapřená o strom, ale svět se přesto hrozivě naklonil a já padla na kolena, jen stěží zabránila dopadu na obličej. Pohlédla jsem dolů a viděla své ruce, které se třásly. Tráva byla ostře zelená, točila se a točila a mě se udělalo špatně. Zaklonila jsem hlavu a žalostně zavyla, žádala o pomoc, a odpovědí mi byl jen smích. Bolestně jsem zaostřila na trojici mužů u ohně, kteří se mi smáli, mně, a náhle na chvíli získala rovnováhu. Zabít je. To musím. Nezaváhala jsem. Když jsem na muže skočila, zračilo se jim ve tváři překvapení.

"Ale ale, krasavice, pomalu..." broukl hlas a chytil mě za pas. Cizí muž mě strhl na sebe, musel být neuvěřitelně rychlý a silný, když to dokázal. Kníkla jsem, ale muž si i se mnou sedl a hladil mě po hlavě. Ucukla jsem a svět škubnutí znásobil tak, že jsem muži jen bezvládně padla do náruče. Bylo mi zle. Chtěla jsem se protáhnout do vlčí podoby, možná by mi to pomohlo, ale muž mě chytil za čelist a tvrdě se mi podíval do očí. "Ne." rozkázal hlasem plným moci. Vzdorovala jsem, ale bez smečky jsem neměla sílu odolat. Schlípla jsem, svět se zase začal točit, bylo mi zle.

Cítila jsem, jak mě muž položil na zem. Cítila jsem jeho rty na mém krku, na svých ňadrech, cítila, jak si kleká mezi mé nohy. Nahá, jsem nahá? Snažila jsem se zvednout, ale svět se roztočil o to prudčeji, barvy byly tak ostré, až mě oslepovaly, v uších mi hučelo. Droga, došlo mi konečně. Droga...

Krátce jsem vykřikla, když jsem ucítila, jak si mě neznámý muž bere. Natáhla jsem ruce, chtěla jej odrazit, ale jakmile jsem se jej dotkla, stalo se něco zvláštního. Viděla jsem jej, on jediný nebyl chaosem v mém šílenství. Natáhla jsem ruce a zoufale vzala jeho tvář do dlaní. Nebyl krásný, byl zjizvený a v očích měl něco špatně, ale byl tu se mnou, byl ostrůvek přáčetnosti. Zakňučela jsem. Muž se usmál.

"Krásko, moje krásko, podvol se a já tě ochráním..." šeptal, jeho hlas byl pevnou kotvou v šílenství. Nechtěla jsem, věděla jsem, že co dělám je špatně, přesto se k němu mé tělo přitisklo a dychtivě jsem jej přijímala. Bála jsem se toho šílenství a raději se podvolila muži, než se v chaosu ztratila. Cítila jsem, jak se staví pouto, pokroucené, prohnilé, protože něco bylo špatně. Ale vlk byl mou kotvou.

Muž se potměšile zasmál a sklonil se pro hrubý, majetnický polibek. Dala jsem mu jej, dala bych mu v tu chvíli vše, jen kdyby svět zastavil. Muži se v očích zračilo vítězství, šílenství, a když zaklonil hlavu a zavyl, zamrazilo mě. Svět se stále točil, když se ze mě muž zvedal a já vystrašeně prosila, ať neodchází. Jen se krutě pousmál, tyčil se nade mnou. Už odcházel, když se po mně ohlédl. Na okamžik mu očima bleskla zvláštní emoce, kterou jsem nedokázala identifikovat. Než se odvrátil, mávl rukou.

Realita do mě narazila náhle, zalapala jsem po dechu a prudce se posadila. Byla jsem nahá, uprostřed tábora cizích vlků, a cítila nové, zlé pouto s mužem, s alfou, který mě napadl. Bylo mi zle, po čtyřech jsem se škrábala pryč a než se nějaký vlk vůbec stihl zvednout a pokoušet se mě zarazit, začala jsem zvracet. Vyčerpaně jsem pak padla o koousek dále.

"Ne." hlesla jsem vyděšeně. "Ne!" vřískla jsem. Schoulila jsem se do klubíčka, vlci okolo se smáli drsnými hlasy a já na ně bezmocně pohlédla. "Sklapněte!" štěkla jsem. Moc zavířila, zvedl se mi žaludek, když jsem ucítila, jak si z toho cizího muže beru pomocí prohnilého pouta jeho moc, sílu alfy, a používám ji proti jeho smečce. Všichni ztuhli, nemluvili. Já na ně zděšeně zírala.

"Ne, ne ne ne ne!" chraptěla jsem panicky. Zvedla jsem se na nohy, chtěla začít utíkat, ale náhle tu byl ten muž a zle mě sledoval.

"Poutat smečku mi chceš?" zeptal se, v očích zlost.

"Co jsi mi to udělal?!" zavrčela jsem. Muž vycenil zuby.

"Ty, krásko, jsi mou družkou. Teď a navždy." zasyčel. Jen jsem na něj zírala. Rozhlédla se po mužích. Natáhla se a cítila je. Alfa, můj druh, mi srazil ruku stranou a vrčel na mě.

"Tohle už nikdy nedělej." syčel. Tupě jsem na něj hleděla. Okamžik, kdy jsem se jej rozhodla zabít, jsem ani nepostřehla, prostě jsem po něm najednou šla. Alfa se zpočátku tvářil pobaveně, ale čím déle to trvalo a čím tvrdší rány jsme si rozdávali, tím soustředěnější byl. Prala jsem se jako šílená, jako o život, a muž byl tak rozzuřený, že na mou hru přistoupil. Mrštil mnou o silný strom tak, že jej zlomil. Já navzdory popáleninám popadla hrnec s horkou vodou a mrštila jím po něm. Popadl mě za vlasy a smýknul mnou tak, že mi málem zlomil vaz, já jej zákeřně kopla do rozkroku až padl do kolen. Prali jsme se jako zvířata, bez rozumu, zákeřně. A pak jsme spadli na zem, já zády do ohniště, a muž mě dokázal znehybnit. Smykl mnou z ohně, měl zuby na mém hrdle, měl můj život v rukou. Hleděla jsem na něj s touhou v očích, chtěla jej zabít, škemrala o to, ať mě zabije. Ale do jeho očí se místo toho vrátil rozum, začalo se v nich zračit vítězství a samolibost.

"Tohle už nikdy neuděláš." šeptl. Zacvakala jsem mu zuby před nosem, ale v lidské podobě to nemělo požadovaný účinek, jen se chraplavě zasmál a vrazil mi koleno mezi nohy. A já v tu chvíli v duchu umřela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zapatnácté isabella 07. 12. 2012 - 11:05
RE(2x): E: Zapatnácté moira 04. 06. 2013 - 18:33