E: Začtrnácté

25. listopad 2012 | 18.02 |
› 

Viktor:

"Nejsem nejmocnější, lásko. Viktora i jeho sílu uznávám." podotkla tiše Sirona. "A prosím tě, ať i ty. Jsme na jeho dvoře, jsem členkou jeho dvora. Prosím, neurážej mého pána."

"Ty nemáš pána, Sirono. Ty jsi Matka všech." odsekl Jian a propaloval mě pohledem. Zasyčel jsem. Mé tělo sebou škublo, Julian mnou praštil zpět do trůnu dříve, než jsem si uvědomil, že jsem vyskočil, cítil jsem jeho ocelové sevření na svém pravém zápěstí. Pomalu jsem na jeho ruku pohlédl. Julian mě okamžitě pustil. Pohlédl jsem na svého syna znovu a Julian se roztřásl. Uhnul pohledem, ale postoj měl pevný. Ve chvíli, kdy mě ovládly instinkty a já vyskočil, mě můj přítel stihl zastavit. Musím mu později poděkovat. Sirona by mi za to utrhla hlavu. Pohlédl jsem na Sironu a zasáhlo mě, že v jejích očích vidím strach, ten strach, který jsem viděl i při našem prvním setkání. Bála se mě, i když se to snažila skrývat. Tvrdě jsem na ni pohlédl a trhl hlavou k jejímu... druhovi. Sirona bleskla pohledem po mé pravici, znovu na mě a tvář se ji uvolnila. Kývla hlavou a vyrovnala se.

"Jiane..." šeptla tiše a přitáhla si tak pozornost upíra, který mě výsměšně sledoval. Pohlédl na ni a ihned se zatvářil obezřetně. "Jiane... jsem Matka, jsem jí... ale nemám své děti. Nedokázala jsem je ochránit. Ale stále jsi tu ty. Řekni, Jiane, jsem i tvá Matka?" zeptala se. Jian automaticky odvětil že ano, ani se nad tím nezamyslel. Sirona pokývala hlavou. "Jsem tvá Matka, Jiane," Sironin hlas se stal břitkým. "A jako takový ti nařizuji, ať se pokloníš mému i svému pánovi!" zvýšila náhle hlas. Jian na ni překvapeně pohlédl.

"Sirono?" zeptal se ukřivděně.

"Teď, Jiane." odsekla. Jian se zatvářil zlostně, snad i něco chtěl říct, ale Sirona se schoulila. Tváří ji bleskla zvláštní emoce – snad zklamání nebo smutek. Jian strnul. Pak se ke mně otočil, oči plné hněvu a prkenně sklonil hlavu.

"Uznávám vás za svého pána - prozatím." pronesl tiše a výhružně. Kývl jsem a přemýšlel. To, co se přede mnou dělo, byla fraška.

"Hned jsme zpátky." broukla tiše Sirona a táhla Jiana pryč. Adrian se náhle uchechtl.

"Hned? Dle vašeho přivítání bych to odhadl na déle, než chvilku." bezstarostně plácl. Nejraději bych toho malého upíra za tu poznámku roztrhal na kousky. Jian na mě pohlédl a potměšile se usmál.

"Ano, má paní.

Copak mě chcete odbýt?" dodal trochu křečovitě Jian, ale sledoval mě vítězně. Donutil jsem se zatvářit bezvýrazně.

"Jiane!" vyjekla Sirona. Začervenala se. Chtěl jsem se odvrátit. Odvrátit a utéct. Nebo se na toho cizího, starého upíra vrhnout a zabít jej, jako za starých časů. Náhle mi předloktí znovu pevně sevřela Julianova ruka. Soucitně se na mě díval. Uvědomil jsem si, že mám ruce zaťaté a tělo napjaté.

"Nechť se host upraví. Musím uklidnit upíry, kteří jsou z jeho návštěvy nervózní." postavil jsem se. Něco ve vzduchu zavířilo a když jsem vzduch nasál, rozeznal jsem úlevu. Jako by si všichni oddechli. Ramena mi poklesla. Ostrým krokem jsem pak odcházel. Bylo veřejným tajemstvím, že okolo Sirony hladově kroužím. Čeho se upíři báli? Že se pustím do boje, který může zničit celé sídlo?

Na chodbě mě přepadl podivný pocit. Dosud jsem si toho kvůli silným proudům moci nevšiml. A předtím také ne, kvůli znepokojení z příchodu tak silného upíra. Ale teď jsem zamračeně následoval stopu a dostal se do lesa. Po chvíli se zastavil a hleděl na čerstvě rozrytou hlínu. Myslí jsem ji začal odhrabávat.

Zjevila se tvář upírky. Byla naplněna děsem. Náhle zakoulela očima, rozdrcená čelist se zachvěla. Ještě žila. Počkal jsem s podáním krve, musel jsem vidět ostatní zranění...

Od krku z ní moc nezbylo. Silná byla, dcera mé krve, dcera mého nepovedeného syna. Ale ne dost. Tato zranění nemohla přežít. Smutně jsem si prohlížel hrudní koš, který někdo násilím rozevřel a rozhodl se, že hlouběji se už dívat nebudu. Jsem starý, viděl jsem hodně, ale ani já nemusel vidět vše.

Sáhl jsem do vědomí upírky a obrnil se proti bolesti a děsu. I přes mé ochrany jsem je vycítil. Musím to rychle dokončit. Otupěle jsem stál před dírou, hleděl do tváře živé mrtvé a v mysli hledal tvář jejího vraha.

Vrhnul se na ni zezadu, postřehla špinavé ruce, viděla tmavé vlasy...

Zbytek myšlenek byl příliš chaotický, než aby se z nich dalo něco vyčíst. Povzdechl jsem si a pak její život uhasil. "Spi, dítě." odvětil jsem tiše. Byla jednou z Rufusových děvčat, ale také byla upírkou. Znovu jsem ji začal zahrabávat. Až když byla dostatečně hluboko, mentálním ostřím jsem ji oddělil hlavu od těla.

Byl to Jian. Musel. Byla by to podezřelá shoda náhod.

Sirona.

Zachvěl jsem se, bál jsem se o ní, ale nemohl jsem pro ni nic udělat. Nenávidí mě a má obvinění svede na pokus o zničení jejího štěstí. Vztekle jsem zavrčel. Budu ho moct jen sledovat.

 **

Alexandra:

Plížila jsem se shlukem stromů, znala jsem to tu, už měsíce tu žila. Někdo se snažil mě ulovit. Cítila jsme vzrušení, srdce mi divoce bilo. Nedám se lacino, to rozhodně ne.

Poslouchala jsem, ale nic neslyšela. Jen pach vlkodlaků byl čím dál intenzivnější. Zatracený hustý les. Nepřítel přeci jen věděl, kudy se dát.

Protáhla jsem své tělo úzkou mezerou mezi kmeny a nečekaně se dostala až do zad svému nepříteli. Pět vlkodlaků dohromady, jeden v lidské podobě v čele, jeden v lidské kůži vzadu. Strnula jsem, rychle a tiše couvala. Stačil zlomek vteřiny. Ale chvilku předtím, než jsem se mohla ukrýt, se člověk na konci ohlédl a strnul. Strnuli jsme oba, čekali, co ten druhý udělá. Vyhodnotila jsem svou situaci. Utekla bych jim, jsem rychlá, znám terén. Ale tohle bylo mé teritorium.

A, koneckonců, bez smečky je těžké žití. Chci umřít. Pět proti jedné. To bude zábava.

Drápy jsem se zapřela o kmeny stromů a skočila. Byla jsem rychlejší. Člověk už nestačil uskočit.

Vycvičený parchant, bránil se zkušeně, ale já nebyla beta pro nic za nic. Stačilo dobře se zkroutit a už jsem měla jeho páteř mezi zuby. Uspokojivě křupala.

Srazilo mě další vlčí tělo, zahryzlo se mi do krku, ale zuby sklouzly po husté srsti. Štěkavě jsem se zasmála, hrábla packou a zapřela se o kámen. Okamžitě jsem se zorientovala. Natočila jsem, se do správného úhlu a prudce pohodila hlavou dozadu k vlkovi, zacvakala mu zuby u hlavy, schválně minula ucho. Vlk ucukl a uskočil, přesně jak jsem čekala. Nevyspělá štěňata, takhle se nechat ovládnout instinkty.

Vlk dopadl na zem a pak zavyl, železné čelisti se zavřely a zachytili vetřelce do pasti. Radostně jsem zavyla a uskočila před třetím vlkem, který na mě skočil. Srazila jsem se však s vlkem, který na mě nečekaně skákal zezadu. Zavrčela jsem a změnila se v člověka. To nečekali.

Hbitě jsem kotoulem uskočila, pár skoky byla u stromu. Vydali se za mnou a to jsme po nich chtěla. Hmátla jsem po skrytém noži a otočila se. Nestihla jsem to, nepřítel byl rychlejší, přesto jsem se aspoň zapřela a prala se takto. Byla jsem zranitelnější, drobnější, lehčí, ale také zručnější. Za chvíli už jeden vlk ležel s břichem rozpáraným od krku k rozkroku, druhý se snažil vyhrabat na nohy o kousek dále. Zlomila jsem mu obě nohy a nechala v něm nůž, pokud ne v srdci, tak dost blízko něj. Chvíli mu potrvá, než mi bude dělat potíže. Zakroužila jsem rameny a pohlédla na posledního. Člověk. Stál opřený o strom a spokojeně pozoroval mé dílo. Zamračila jsem se. Měla jsem sice zlomenou levou ruku a levá noha byla nějaká ztuhlá, takže jsem se bála o ni zapřít, měla jsem sice díru jako pěst v boku, to ale neznamená, že nejsem nebezpečná.

A proč vlastně, napadlo mě, ten muž taky nezaútočil? Když jsem se bránila poslednímu vlkovi, zabralo mi zneškodnit jej, dost času. Až moc. Měl minimálně tucet šancí mě, když už ne zabít, tak vyřadit z boje.

Muž se postavil a já se napjala. Vlkodlak se výsměšně ušklíbl a začal výsměšně tleskat.

"Jsi ještě lepší než tvrdil." podotkl. Oči mu zazářily a já si uvědomila, že čelím alfovi. Připravila jsem svou mysl na souboj vůlí. Ale nic takového se kupodivu nestalo.

Levá noha pode mnou náhle poklesla a já upadla na koleno. Muž se pousmál a já vycenila zuby. "Nepoklekla jsem." zavrčel zvláštní hlas zhrublý nepoužíváním. Můj.

"Neboj se, ohnivá vlčice, na to taky dojde." broukl alfa spokojeně.

Uslyšela jsem zvuk a ještě se stačila krýt před ranou, která mě měla zezadu omráčit. Šestý vlk. Ach, jak jsem hloupá. Nepočítala jsem s hlídkou.

Šestý vlkodlak zákeřně využil mé zraněné ruky, tvrdě do ní praštil a když mě bolest zpomalila, využil toho a zasadil mi tři rychlé rány do obličeje. Dezorientovaně jsem se vyvlékla z jeho sevření a z posledních sil se odkulila z jeho dosahu. Šel po mně, hloupě mě podcenil a mně se ještě podařilo jej zasáhnout do spánku a tím jej na chvilku omráčit. Zoufale jsem se protáhla do vlčí podoby, ale moc pomalu, na rychlou proměnu jsem byla moc slabá. Vůdce vetřelců mě chytil za čelist a zarazil mé chabé pokusy o obranu.

"Ty jsi mi ale krasavice." vycenil zuby v úsměvu. Zavrčela jsem. Vůdce mě hravě kousl do čenichu a pak pohladil po hlavě. Zazmítala jsem sebou a vrčela, vůdce si z toho však nic nedělal. Než mě ten alfa omráčil, ještě na mě laškovně mrkl.

**

Sirona:

Donutila jsem Jiana stát a omývala jej. Nemohla jsem se jeho těla nabažit. Nemohla jsem se nabažit jej. Milovali jsme se už dvakrát, hned poté, co za námi zaklapli dveře, hned tam o ty dveře, pak když jsem jej svlékala. A Jianův pohled slibuje další.

Klidně i celou noc. Tedy ráno. Celý den. pomyslela jsem si rozpustile.

Sklonil se a políbil mě. Jemně. Zdrženlivě. Jeho mokré vlasy mi na oblečení udělaly tmavé skvrny. Ale co. K čemu je na sobě mám?

Škádlivě jsem mu jazykem přejela přes rty a Jian jej ochotně nechal vklouznout mu do úst. Tvrdě mě k sobě přitisknul a já cítila jeho tělo, teplé z horké vody. Nemotorně jsem se vysvlékala a klínem jemně tlačila na jeho, když mě Jina bolestivě kousl do jazyka.

Vyjekla jsem a strnula.

Jiane, co to děláš? zaútočila jsme na něj myslí. Ignoroval mě, dál pil. Pamatovala jsem doby, kdy mě to vzrušovalo k nepříčetnosti, ale toto bylo hrubé, dravé... hladové. Jianův hlad dotíral na mou mysl a dezorientovával mě. Horečnatě jsem uvažovala, co mám dělat. Jian mi mezitím vrazil koleno mezi nohy a strhl mě na podlahu.

Jiane, zadrž! rozkázala jsem. Vzrušení zmizelo, nastupoval plíživý strach. Ovládala jsem jej, jelikož by jej mohl Viktor vycítit, ale byl čím dál větší. Ani jsem si neuvědomila, že se mi po tváři koulejí slzy.

Jianovi se oči rozšířily překvapením, ihned skus povolil. A pak se rychle odtáhl a prudce uskočil až do rohu místnosti, kde se schoulil. Třásl se.

"Běž pryč." šeptl hrdelně. Složil si tvář do dlaní, třas se zhoršil. "Sirono, prosím... pryč...!"

"Jiane?" kousla jsem se do rtu a šla k němu, i když jsem věděla, co se děje. Lehce jsem se dotkla jeho ramene.

"Jdi pryč!" zařval. Trhla jsme sebou, protože na mě zakřičel, a taky pro rudou v jeho očích. Žalostně jsem vykřikla. Krvežíznivost.

"Jiane! Po tak dlouhé době jsem tě našla... proč?" zeptala jsem se hloupě. Copak upír může za to, že jej krvežíznivost pohltí? "Lásko moje..." natáhla jsem k němu ruce, ale ucukl.

"Proč? Měla by jsi to vědět dobře, moc dobře. Copak i ty nepropadáš krvežíznivosti, Sirono?!" sekl ostře. Trhla jsem sebou. "Taky jsi se kdysi sytila mocnou krví. A od té doby se při pití upíří krve neovládáš. A to jsi byla stará. Ale já, Sirono, já se tvou krví sytil po dlouhá desetiletí. Tak mocnou, tak sladkou. Jak jsem měl po tomto ukojit hlad na obyčejných upírech, ba, obyčejných lidech?!" jeho hlas šlehal a já brečela úplně neskrytě.

"Jiane... to zvládneme..."

"Když jednou propadneš, není cesty zpět. Sama to moc dobře víš. Spolu jsme zabíjeli naše děti, které sešli z cesty noci." Podlomila se mi kolena.

"Podruhé už tě neztratím." odvětila jsem tiše, hluše.

"Sirono... Sirono?" Jian na mě pozorně pohlédl. Oči se mu rozšířily ohromením. "Ne! Ne! To nesmíš!" v jeho hlase se mísil vztek, rozkaz a zděšení. Zabořila jsem si ruce do vlasů, začala si tlačit na spánky, tiše úpěla. Má pravdu. Smrt nic nevyřeší. Ale... "Ne, ne, ne, ne..." vrtěla jsem hlavou. Dlouho bylo ticho. Náhle Jian zasyčel.

"Sirono. Mám hlad. Zase." plačtivě broukl. Nevěřícně jsem zvedla hlavu. Kdysi, kdysi by si Jian nedal pokoj, dokud by se neujistil, že od nápadu spáchat sebevraždu upustím. A teď?

"Zvládneme to. Spolu." zatáhla jsem plačtivě a plazila se k němu. Tentokrát se obejmout nechal a já si dávala pozor, abych mu nenastavovala hrdlo. Našla jsem jeho rty v zoufalém polibku. Jeho jazyk sledoval chuť krve, vtrhl mi do úst i ke skoro zahojené rance na jazyku. Nejde to. Neztratím jej.

"Budeš pít jen mou krev. Ano? Každý den. Pokusíme se... pokusíme se snižovat dávky a mísit to s krví lidskou... Každý den. Ach bohové..." zavřela jsme oči a přitiskla se k němu. Nejistě mě objímal. Počítala jsem. Budu se také musit sytit každý den.

A bála jsem se, abych nepropadla krvežíznivosti i já.

"Je to nebezpečné..." šeptl mi Jian do vlasů.

"Ale ty mě miluješ. Jinak by jsi se neodtrhl. Já ti věřím."

"Možná by jsi neměla." hlesl trpce. "Bojím se, lásko moje."

"Já taky." zoufale jsme se k němu přitiskla. V hloubi duše, pod láskou, jsem chtěla s křikem utéct. Tam jsem se bála. Protože krvežíznivost je konec. Dodá šílenému neuvěřitelnou moc. Možná dodala ta mrcha Jianovi takovou moc, že mě může přemoct. Rozhodně tolik, abych při boji měla velké ztráty i já. Jenže...

Jenže já Jianovi ublížit nedokážu. Prostě ne.

**

Caleen:

Procházela jsem se po zahradě a trucovala. Co je zajímavého na cárech papíru a barvičkách? To mě by se měl Adrian věnovat, ne hloupým kresbám.

Zarazila jsem se a poslouchala. Slyšela jsem nějaké praskání a dunění. Zavětřila jsem. Pak se otočila a zahlédla, jak lesem prchá nějaká postava. Nejspíše cizí upír.

Zamyšleně jsem jej sledovala a zvažovala, že si půjdu zaběhat s ním. Pak jsem ucítila krev.

Vydala jsem se tam a opatrně našlapovala. Po chvilce jsem došla k mýtince. Byli tam tři mrtví upíři. Naši. Někdo jim odsekl hlavu. Byli mladí, mrtvoly byly skoro jako čerstvé.

Nakrčila jsem nos a rychle couvala.

"Nikdy jsi tu nebyla, Caleen. Zapamatuj si to. Nesmíš se podříct. Nikdy jsi žádný útok neviděla ani neslyšela..."

**

Sirona:

"Takže Jian je tvůj druh už velmi dlouho?"

"Ano. Pomáhal jsem Sironě postavit její družinu před... kolik? Pěti tisíci lety?" podíval se na mě tázavě Jian. Překvapeně jsem zamrkala.

"To už je tak dlouho?" hlesla jsme si pro sebe. Upřeli se na mě šokované pohledy. Jemně jsme se pousmála. Ty krátké hibernace s Rufusem musely trvat déle, než jsem předpokládala. A i má smrt musela být mnohem, mnohem delší.

"Tvá družina... měla jsi svůj dvůr?" Nepřítomně jsem pokývala hlavou a nechtěně mi do tváře prosáklo trochu bolesti.

"Přežil ještě někdo? Přežil ještě někdo z našich dětí, Jiane?" otočila jsme se k němu zoufale. Natáhla jsem ruku a mimoděk jej pohladila po tváři, stále se jej nedokázala nabažit. I přes to. Jian zakroutil hlavou. Zatajila jsem dech.

"Obklíčili nás a zapálili to v pravé poledne. Utekl jsem oknem. Byl jsem dost silný, abych to přežil, než jsem se schoval v nejbližší jeskyni." Jianovi tváří probleskl stín. "Upadl jsem pak do hluboké, ozdravné hibernace. Smrti."

"Tak proto jsem tě nevycítila..." hlesla jsem.

"Promiň lásko. Nedošlo mi, že mě pak nenajdeš." smutně se pousmál. Hrál, hrál, všechny emoce hrál. Svěřil se mi, že kromě hladu a nenávisti už necítí nic. Má přítomnost mu prý pomáhá vzpomenout si na základy obyčejných emocí, ale... je to málo. Tak málo. Soucit mu nic neříká.

"Kde jsi se svou družinou sídlila? Byla velká?" ptal se Julian. Jian zavrčel.

"Dost. Bolí jí to!" sykl. Julian se odvrátil a tiše se omluvil. Jian na mě smutně pohlédl. "Milovala své děti více, než sama sebe."

"Omlouvám se." omluvil se znovu Julian, napůl se mi uklonil a pak bleskl nejistým pohledem po zamyšleném Viktorovi.

"Bylo nás okolo padesáti. Padesát tři." zavřela jsem oči, vzpomínala. "Můj dvůr byl vysoko v horách, ani jsme nemuseli lovit! Trochu jsme se živili krví zvířat, ale povětšinou se mé děti živili krví svého partnera. Jian měl perfektní odhad ohledně toho, kdo se ke komu hodí." viděla jsem to vše za očima, jako by to bylo nedávno. Melancholicky jsem se usmála. "Spletl se jen jednou a Cho si přivedl vlastní partnerku, zatímco Tchai si našla partnera. A pak Cian, moje milované dítě, lovci jí zabili partnera. Žalem už dalšího nechtěla. Jen ona se mnou lovila zvěř."

"Nepila jsi z Jiana?" ozval se Viktor. Zrudla jsem.

Měla by jsi to vědět dobře, moc dobře. Copak i ty nepropadáš krvežíznivosti, Sirono?!

"Já... měla menší problémy... s odhadováním míry." vykoktala jsem. Adrian se začal smát.

"Co je tu k smíchu, ty idiote!" ohradila jsem se dotčeně.

"Jen ta představa, jak se tě snaží Jian odtrhnout a ty se pořád držíš jako klíště."

"Blbče." broukla jsem a otočila se k Viktorovi. "Říkal jsi něco?"

"Ne." broukl a sledoval Jiana. Pak jako by se rozhodl. "Je krvežíznivý." pronesl a všichni strnuli a pomalu od nás ustoupili. Jian začal vrčet. Položila jsme mu ruku na hruď a bleskla vzteklým pohledem na Viktora. Proč to musel poznat?!

Vyřídím to. Nenechej se vyprovokovat, ano?

Ale oni mají pravdu! namítl Jian.

Nenechám je zabít tě!!

"Pokud je krvežíznivý, lační po krvi tak, že v její blízkosti ztrácí i ty zbytky osobnosti, které mě, že?" zeptala jsem se Viktora chladně.

"Ano. Proto musí být odstranění." odvětil Viktor obezřetně, cítil lest.

"Pak to Jian být nemůže. Miloval se se mnou a zároveň mi pil krev." kmitla jsem si jazykem přes rty tak pomalu, aby měli šanci rozeznat skoro neznatelné otisky zubů, skoro zahojené.

"Viděl jsem krvežíznivé, poznám je." Viktor se zamračil. "Poznám jejich práci."

"Jakou práci?" zpozorněla jsem.

"Ta mrtvá upírka. Někdo ji rozerval hrdlo. Myslím, že se jmenovala Stella."

Tak to si to ta mrcha zasloužila. Nejlepší přítelkyně Vibii. Ale...

Ty jsi zabil upírku před prahem tohoto sídla a ani se to neobtěžoval mi to říct?! rozčílila jsem se a snažila udržet klidnou tvář. Viktor ale musel nějakou část mé myšlenky zachytit, protože na mě pohlédl s nefalšovaným ohromením.

"Ty ho kryješ?" zeptal se a možná tam byl cítit i podtón ublíženosti.

Promiň Sirono, měl jsem hlad, a já...

"Blbost!" zarazila jsem oba dva. "Jian je můj druh." odvětila jsem rozrušeně. "Pokud, opakuji pokud, by propadl krvežíznivosti, myslím, že bych to jako první pocítila já. Teď buďte tak laskaví a nechte mou lepší půlku na pokoji!" štěkla jsem. A v hloubi duše věděla, že má poslední věta pravda není.

"A ti další tři upíři?" zeptal se Viktor. Zarazila jsem se. Donutila jsem na Jiana šokovaně nepohlédnout.

"Jací další tři upíři?" štěkla jsem, hlas mi zrádně přeskočil.

"Na zahradě byly nalezeny tři mrtvoly, někdo zabil tři mladé." odvětil.

Nevím, o čem mluví, v tomto ti, lásko, nelžu. ihned se ohradil Jian. Nevěděla jsem, jestli mu věřit.

"Jak?" postřehla jsem, že tentokrát detaily náš upíří pán nepřidal.

"Useknutá hlava." odvětil neochotně. Nervózní uzlíček na hrudi zmizel.

"Tohle už vůbec nebude Jianova práce. Čím by ty hlavy usekl. Nehty?" odvětila jsme málem opovržlivě. Byla jsem jen krůček od záchvatu. Věděla jsem, že se mi oči začínají zrádně měnit na barvy, které by teď nikdo neměl vidět.

"Zvláštní, že vše začalo, až když se tvůj druh dostavil na můj dvůr." odvětil Viktor s hořkostí.

"Možná to přestane, když odejdeme." štěkla jsem vztekle. Viktor se zarazil. Já taky ztuhla, zatímco Jian na mě zvědavě pohlédl. Otevřela jsem pusu, chtěla něco říct, ale náhle nevěděla co. Na tak starou upírku jsem s někdy chovala jako hloupá husa.

Trhla jsem hlavou. Vyhnula jsem se Viktorovi pohledem a rychle s Jianem odcházela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře