E: Zatřinácté

18. listopad 2012 | 12.46 |
› 

Priscille:

Po dvou měsících...

Radostně jsem spěchala chodbou, až jsem byla v hlavní síni. Byli jsme v novém upířím sídle. Vlkodlaci měli ohledně Viktora obrovskou, ale přeci jen omezenou trpělivost. Tak nás elegantně vykopli. Zbabělci, udělali to, když zrovna Viktor někam odjel. Ale udělali to s gustem, už za dva dny jsme byli pryč. Ani jsem se nestihla rozloučit se Sašou. Na druhou stranu - nepřišla ani ona ke mně. O Sergeji nemluvě.

Vešla jsem do hlavní síně rychlým krokem odměřovala vzdálenost mezi sebou a malou skupinkou tam. Byl tam Viktor. Obezřetně jsem si jej přeměřila, ale po celou dobu, kdy jsem byla na jeho dvoře, se nezdálo, že by se mě chystal zabít. Zdeptat ano, ale ne zabít. Poté Julian, Adrian a...

"Persefono! Lestate!" radostně jsem se ohlásila. Lestat zmlkl v půli slova a podíval se na mě.

"Priscille! Moje milá, velmi rád tě zase," sevřel mě v silném obětí. "Vidím! Celou dobu jsi na Viktorově dvoře?" Než jsem mohla odpovědět, vrhla se na mě Persefona, svého druha nevybíravě odstrčila a sevřela mě v láskyplném obětí.

"No, dalo by se to tak říct!" zasmála jsem se. Persefona si mě pozorně přeměřila.

"Směješ se, moje milá. Ach, jak krásný je to pohled. Úsměv ti ohromně sluší, nedokážu pochopit, jak to Severus mohl přehlédnout." podotkla nespokojeně. Stáhla jsem koutky. Persefona si toho všimla a ihned navázala:

"Zlatíčko! Ani netušíš, jakou chuť mám na nakupování! Jak jsi nám chyběla! Lestat je prostě nedostačující náhrada za pravou přítelkyni...!" cvrlikala vesele. Nevěřícně jsem ji pozorovala. Co se stalo s tou strohou, děsivou upírkou? Vraťte mi ji!

Nebo... možná ne?

"Priscille." odvětil chladně Viktor. Napřímila jsem se a obezřetně se na něj podívala. Měli jsme společnou minulost, Viktor mě možná i miloval. Ale ta láska se změnila v zášť, a Viktor mi dával sežrat jaké jsem proti němu nic. Hrála jsem si na tu moudřejší a nijak mu to neoplácela... zatím.

"Ano pane?" Viktor si mě dlouze prohlédl, pak však nenápadně střelil pohledem po Persefoně a Lestatovi. Přimhouřila jsem oči, když mě odměřeně požádal, ať je po sídle provedu. Před nimi nedá nic najevo. Pokrytecký bastard. Však se ukáže, jaký je to prolhaný lhář, mí přátelé nejsou idioti.

"Jistě..." odvětila jsem na nějakou Persefoninu otázku a od Viktora se odvrátila. Na okamžik se mu na tváři usadil posměšný úšklebek. Licoměrník!

"A měla jsi pravdu! Ten malíř se proslavil! Jsem jeho mecenáškou. Tedy, Lestat je, protože v té barbarské severské zemi ženy stále neuznávají. Ale víš, jak to myslím." Otočila jsem se k Persefoně a zmateně se snažila zachytit nit konverzace.

"Myslíte toho kulhavého malíře?" zapojil se Adrian a hodil mi tak záchranné lanko.

"Ano!" zajásala Persefona. Lestat si trpitelsky povzdychl. Konečně jsem pochopila a po Adrianově varovném pohledu na něj šibalsky mrkla.

"Jo. Toho. Doporučila jsme ho Persefoně." zatáhla jsem hraně vesele.

"Priscille!" naoko se na mě zamračil Adrian. "Slíbila jsi, že bude jen naším objevem! Kdo pro nás teď bude malovat soukromé kresby?" ptal se rošťácky. Nikdo se nepohoršil ani nereagoval, už si zvykli, že se s Adrianem tak špičkujeme a poznali, že tímto své okolí rád šokuje. Zasmála jsem se a Persefona si odfrkla. Uviděla jsem, že se Viktor chystá pronést nějakou jízlivou poznámku a v duchu se obrnila. Pak na mě však zvláštně pohlédl a nic neřekl. Podezíravě jsem si ho pokradmu prohlédla. Když jsme byli my dva v místnosti, vždy to bylo jako tancování na ostří nože. Únavné.

"Sobec jsi, Adriane, když takový talent omezuješ. Ach, zlatíčko," otočila se Persefona ke mně. "Vzkazuje ti mnoho pozdravů a rád by tě maloval. Nahou... jak ten se usmíval, když to říkal-" Persefona náhle umlkla, protože se ozvalo temné, dunivé zavrčení. Výhružné a děsivé. Nadskočila jsem a všichni se podívali na Viktora. V očích mu bleskla zlost.

"Nějaký upír zabil upírku. Omluvte mě, musím toho upíra najít." pronesl temně a vztekle. Lestat chápavě přikývl, ale Julian a já konec konců taky jsme Viktora zkoumavě pozorovali. Na chvilku ztratil sebeovládání a já vycítila divoký vztek, který byl neúměrný takovému zločinu. Vyděsil mě tak, že jsem málem vzala nohy na ramena. Přesto mi na jeho slovech něco nesedělo. Avšak... co já můžu vědět o tom, jaký vztah má Viktor ke svým dětem? Viktor mě probodl pohledem a poroučel se. V jeho pohybech byla znát potlačovaná zuřivost.

"Cos to říkala o tom malíř, Pers...?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

"Ach, malíř... Ano! Zve tě..."

**

Julian:

Viktor seděl za stolem a vyřizoval nějaké papíry.

"Nikdo nikoho nezabil." pronesl jsem klidně. Viktor se neobtěžoval zvednout pohled. Zamrzelo mě to. Od toho incidentu v chodbě se ke mně choval odměřeně, podobně jako k Rafaelovi, což mě bolelo. Byl to nejen můj otec, ale také nejlepší přítel. "Viktore," povzdechl jsem si. "Co kdybys si ji vybral za družku dříve, než někdo-"

"Sklapni." odvětil klidně. Šokovaně jsem se zarazil. Takto se mnou Viktor jednal naposledy krátce po přeměně, kdy jsem se nejen choval, ale také byl nevychovaný a rozmazlený upír. Viktor, pravda, byl výbušný, obzvláště co se týkalo Priscille, ale nikdy nebyl nezdvořilý. Bylo to dáno jeho výchovou. Na své pověsti si stavěl. Proto jsem jen zaraženě mlčel a opatrně ho pozoroval. Viktor si povzdechl a pohlédl na mě.

"Juliane," začal pomalu, jako by mluvil s dítětem. "Napadlo tě někdy, jak by mohla reagovat sama Sirona?"

"Je to Priscille." namítl jsem jemně. Viktor se zamračil.

"Nenávidí mě, pokud ti to uniklo."

"A ty se vezeš a přiživuješ její odpor k tobě. Nemohl jsem si nevšimnout, jak hrubě se k ní chováš. I k Rufusovým courám se chováš lépe." obvinil jsem ho a Viktor sebou trhnul.

"Viktore, poslouchej... Adrian je děvkař – a od doby, co má družku dokonce ani to ne! Hlavní je, že přátele má solidní a inteligentní. A vybral si ji, dokonce ji zbožňuje." Viktorova tvář ztuhla a to jsem také chtěl. Žárlil na toho mladého upíra, který se k Priscille choval s nenuceností, která značí tu nejhlubší důvěru. A já si dovolil bavit se tím jen tajně. "Persefona a Lestat," pokračoval jsem. "jsou moudří upíři, jejichž názoru si vážím i já. A i oni mají Pris rádi. Dokonce i Modest ji respektuje a uznává a to je ten nejarogantnější upír, jakého znám. Nenávidí upírky poté, co mu jeho bývalá družka udělala. Co více chceš, abys své chování a city ospravedlnil?" Viktor tiše zavrčel.

"Jen proto, že na ni Rufus narazil dříve než ty," začal jsem jemně, ale Viktor na mě pohlédl a mně zdřevěněl jazyk.

"Bojím se jí." pronesl Viktor tiše a vyvedl mě tak z rovnováhy.

"Cože?" hlesl jsem.

"Pamatuješ na Rufusova poslední slova? Cítím to podobně. Bojím se jí, její osobnosti, její síly... ."

"Proč?" hlesl jsem nechápavě. Viktor na mě upřel prázdný pohled.

"Před pěti tisíci lety, půl milénia plus mínus, jsem poznal malé děvče. Malou holčičku, potomka vampýrky a čistokrevného upíra. Její oči byly jako barvy duhy, měnily se dle jejích nálad." Viktor se odmlčel a já tiše zalapal po dechu. Musel jsem se posadit. Nikdy jsem v podstatě nezjistil, jak starý Viktor je. Mně bylo skoro dva tisíce let. Předpokládal jsem, že Viktorovi bude kolem tří tisíc... ale je mu více než pět tisíc let! A Priscille...

"Ona je takřka stejně stará, jako ty?" šeptl jsem a zachvěl se, když Viktor nepřítomně pohlédl z okna. "To není možné. Tak stará upírka by se nenechala od Rufuse... to..." došla mi slova. Na Priscille bylo něco zvláštního, byla z ní cítit jakási nevyrovnanost a křehkost. Které mohl silný upír zneužít.

"Ano. Je křehká. Kvůli mně. Ublížil jsem jí příliš na to, aby se někdy stala mou partnerkou. A upíři tak staří nezapomínají." chmurně se pousmál. "Mluvím z vlastní zkušenosti." dodal potměšile. Mlčel jsem. Byla to ožehavá situace, ale něco dobrého z toho přeci jen vzešlo. Vycítil jsem, že je mezi mnou a Viktorem zase vše v pořádku. Zase se mnou Viktor jednal jako se sobě rovným, ať se stalo cokoliv, je to zapomenuto. Přátelé.

"Ale ty ji miluješ." šeptl jsem.

"Miloval jsem už i to děvčátko." kupodivu se přiznal Viktor a tvář mu zněžněla. "Choval jsem ji na klíně a nechával ji, ať mě poškrábe a pokouše, jako malé kotě. Byla zvědavá jak chutnám a já ji okouzleně nechal. A pak jsem už nemohl přestat. Když si řekla, ať to bylo kdykoliv, nastavil jsem jí hrdlo a nechal se vysávat. Byla krásná, Juliane, a dnes je ještě krásnější. Kdyby si řekla, nejspíše bych ji hrdlo nastavil i dnes."

"Tak jí to řekni." dostal jsem skrze stažené hrdlo. Do očí se mi draly slzy. Ano, Viktor mě miloval. Ale nikdy v tom nebyl ten cit, který projevil teď. Cítil jsem se ublížený a zároveň jsem toužil Viktora ukonejšit.

"Ne. Já... nemůžu." povzdechl si.

"Jsi hlupák!" vyskočil jsem. "Nejstarší hlupák, jakého jsem kdy potkal!" štěkl jsem. Viktor na mě překvapeně pohlédl, ale já rychle odcházel, nechtěl, ať můj přítel vidí mé slzy. Vztekle jsem zamrkal.

Našel jsem Dariuse. Byl to ten upír, kterého jsem tehdy málem znásilnil. Pohlédl na mě a v očích měl strach smísený s touhou.

"Juliane?" hlesl nejistě. Od té noci jsem ho nevyhledal.

"Pojď ke mně. Cítím se unavený a opuštěný." broukl jsem. A vlastně to byla i pravda.

**

Alexandra:

Lucian se probudil. Tvrdí, že bojoval. A pamatuje si jen tebe.

Lucian se probudil. Promluvil. Obvinil tě.

Lucian se probudil. Vyslovil. Odpust dcero...

Trhla jsem sebou, probudilo mě mé vlastní zakňučení. Trhnutím jsem se vyšvihla na všechny čtyři, nedokázala zadržet žal a hlasitě zavyla. S hlavou zvrácenou k obloze jsem vyla a zdálky mi na okamžik přišla odpověď, než se v půli přerušila. Nadechla jsem se a zavyla znova, žalostněji, a tentokrát mi už neodpovědělo nic.

Se zakňučením jsem se schoulila do svého výklenku, ohon si přetáhla přes čumák. Fyzicky mi zima nebyla. Ale ta děsivá prázdnota uvnitř mě mě ničila.

Vlkodlaci nejsou zvyklí na samotářství. Od narození jsem vyrůstala v početné a velké smečce. Nikdy se mi to nestalo.

Nikdy se mi nezdál sen.

Když vlkodlaci spí, jejich mysli se prolnou, stáváme se bdícími členy smečky. Těmi, kteří běhají po čtyřech. Vždy když někdo spí, někdo bdí, a bdí myslí všech.

Jenže já teď žádnou smečku neměla. A poprvé se mi zdála noční můra. O chvíli, kdy mě vlastní otec vykázal z domova.

Tichounce jsem zavyla, neslo se to nocí jako umíráček. Nemohla jsem to vydržet. Zblázním se z toho. Tak sama, sama, sama sama samasamasama...

Zuřivě jsem zavrčela, vrhla se po šelmě, která se opovážila přiblížit v předtuše snadné kořisti. Vyděšené liška začala pelášit pryč, kličkovala křovinami, ale mě hnala zběsilost. Za chvíli jsem ji nejen rdousila, já ji šíleně rozervala hrdlo.

Samasamasama.

Začala jsem polykat kusy masa, zuřivě drásala zbytky kořisti, horká krev na chvíli zahnala ledovou prázdnotu. Vyčerpaně jsem si pak lehla vedle mršiny, slastně unavená a po tělesné stránce naprosto spokojená.

V duši jsem stále vyla.

**

Podřimovala jsem, když jsem to uslyšela. Někdo se plížil. Radostně jsem vyskočila na nohy, obezřetně začala obcházet své maličké teritorium. Někdo si chtěl hrát na život a na smrt. Já si zahraju ráda. Už jen proto, že dále žít nemůžu.

Já, pravá vlčice.

**

Viktor:

Cítil jsem ho už dlouho předtím, než přišel k sídlu. Starý upír, velmi starý. Snad ne starší než já, ale narozen ve stejné době. Zavolala jsem Juliana a nechal jej, ať vyřídí nezbytná opatření. Pak vážně přešel do přijímacího sálu.

Po chvíli se do sálu začaly trousit mocní mého dvora. Mlčky jsem jim ukazoval jejich místa za mým trůnem. Po mé pravici Julian, Quintin, Seiano – první Juliánův přeměněný, Adrian a Priscille. Po levici Rafael, který byl zvláštně roztržitý a vyhýbal se mi pohledem, Modest – dítě Quintina, Lestat a Persefona. Pak Kajetan – starý upír, který se přidružil k mé družině a Silvestr, vyslanec jiného mocného dvora. Koncentrace síly byla tak velká, že se Modest, nejmladší z přítomných, lehce chvěl. Priscille se mračila. Nejspíše pro urážku. Upír její moci by měl seděl po mé levici, blíže. Ne na konci, i když před ní jsou slabší mé rodové linie. Já ji však blízko nemohl mít. A mimoděk ji znovu urazil. Lestat mě pokradmu pozoroval, já upíral pohled ke dveřím.

Do místnosti skrze zdi vnkl závan síly, napjal jsem se. Priscille zmateně sykla. Možná jí nevadí urážka, napadlo mě. Možná jen cítí toho upíra. Mocná je pro to dost, i když nemá podporu své družiny.

Dveře se otevřely silou mysli. Ovanula mě syrová moc a já ji ochutnal, četl.

Vešla postava. Byla špinavá, zanedbaná, rudýma očima přeletěla místnost. Upír skrýval rudou ve svém pohledu, ale já byl mocnější a prohlédl. Uklidnilo mě to. A zachmuřil jsem se. Krvežíznivost. Viděl jsem ji tolikrát, že si ji nemůžu splést. Ale krvežíznivost u tak starého upíra-

"Jian!" náhle hlasitě vykřikla Sirona. Vyskočila ze židle a skokem byla pod trůnem, dalším skočila na upíra. Postavil jsem se taky, už chtěl zasáhnout, ale...

Objímala ho. Pevně. Nevěřícně. A když jsem se pozorněji podíval, uviděl jsem, jak jí po tváři tečou narůžovělé slzy. Plakala, štkala upírovi do hrudi, plakala úlevou a radostí.

Je pozdě. uvědomil jsem si. Zasáhla mě bolest. Pomalu jsem se posadil.

Náhle přestala Sirona plakat a začala se smát, prostě šťastně smát, její smích byl ryzí a čistý, jako zvonkohra, a její emoce na mě silně zaútočili, potlačovaly mou bolest a nahrazovaly ji štěstím tak silným, až jsem se jím málem zadávil.

"Jiane, Jiane, ty žiješ! Ach bohové... bohové staří a zapomenutí... Jiane..." horečnatě mu přejížděla po tváři i těle rukama, hleděla na něj jako na zázrak. Byla jako šílená, nebrala ohledy na okolí a jednoduše šířila tu euforii kolem sebe, nedbala, že to na ostatní působí jako rána palicí. Pak to udělala.

Prudce a zoufale toho upíra políbila.

Strnul, přeletěl nás všechny podezíravým pohledem, pak však zamručel a objal ji, polibek ji jemně oplácel. Odměřeně jsem to pozoroval, nedýchal, nechtěl jsem cítit radostný pach, který Sirona vylučovala, nechtěl jsem cítit tu lásku. Po chvíli se od sebe něžně odtáhli, Sirona upíra pevně objala. V hrudi jsem cítil počínající se vrčení. Pociťoval jsem neuvěřitelnou žárlivost. A bezbřehý smutek.

Sirona se na nás z upírova obětí radostně podívala, oči jí svítily zlatou barvou tak intenzivní, jakou jsem u ní nikdy neviděl. S takovým pohledem se ani na mě děvčátko tak nedívalo, kdysi, když jsem se nečekaně vracel z cest. Dnes mi věnovala jen ledovou šeď.

"Všichni poslouchejte, všichni! Toto je Jian! Můj druh!" křičela radostně, její hlas se rozléhal nejen místnostmi, ale také myslí všech přítomných i těch za zdmi sálu. Ani si neuvědomila, že mluvila starým čínským dialektem. Ale na tom nezáleželo. Myšlenky žádný jazyk nemají.

Druh. Jako by mě uhodila. Její...druh?

"Řekla druh?" zeptal se tiše Julian.

"Ano. Sirona našla svého druha." odvětil jsem monotónně. Sledoval jsem toho Jiana a snažil se zkrotit nenávist, kterou jsem cítil. Pohlédl na mě, jen krátce, rudá se zaleskla. Pocítil jsem hlad a... šílenství. Trhl jsem sebou.

Možná to není krvežíznivost, jinak by Sironu na místě zabil. Ale něco s ním není v pořádku.

"Nelíbí se mi." pronesl jsem tiše. Julian mě zaslechl a smutně se uchechtl.

"Nedivím se ti, Viktore." Zamračil jsem se na něj, když jsem pochopil.

"Nepletu osobní pocity do vládnutí." odsekl jsem. Věřil jsem, že v tom není jen averze vůči každému upírovi, který se Sirony jen dotkne. Toto byly mé instinkty a ty mi našeptávaly, že ten upír je nebezpečný, a ne jako sok, ale jako nepřítel.

Sirona se smála, byla tak šťastná. Neovládl jsem se a něžně jsem na ni pohlédl. Bylo dobře, že je šťastná. Konečně jí úsměv pronikl až do očí. Nemohl jsem čekat, že bude sama do konce věčnosti. Jen kdyby tak nebolelo, že je šťastná proto, protože ji svírá jiný upír...

Odvrátil jsem se a pohlédl na Modesta. Chudák vypadal, že samou euforií pojde. Pohled mi mimoděk padl na květináč s rostlinou. A zarazil jsem se.

"Juliane..." hlesl jsem. Otočil se a sledoval můj pohled.

"Do pekel." vydechl a já se ujistil, že jsem se nezbláznil. Rostlina nám rostla doslova před očima. Sirona... upír dával život. Bohové, čeho se dočkáme příště?

Můj pohled znovu přitáhl smích.

"Živote, lásko moje, miláčku..." šeptala Sirona a já ji smutně sledoval. Nedokázal jsem si pomoct.

"Priscille!" zvolal Adrian a postavil se, mířil k nim. Náhle upír Sironu popadl a schoval ji za sebe, na nově příchozího cenil zuby. Adrian strnul a uhnul pohledem, ruce dal před sebe, aby je upír viděl. Ostře jsem to sledoval, ale zatím nezasahoval.

"Jiane, ty hlupáku!" zasmála se Sirona a vysloužila si tak temné zavrčení. Strnul jsem a jen stěží potlačil své vlastní. Upír zavrčel na Sironu. A ta byla tak šťastná, že si ani nevšimla nebezpečí. Dokonce jej ignorovala a obešla jej. Strnul jsem, všechny svaly jsem měl připravené k útoku. Ten upír byl nebezpečný a malá si to ani neuvědomovala! Avšak... avšak Sirona upírovi věřila. A ten se doopravdy trošku uvolnil.

"Sirono..." hlesl tiše. Adrian na ně zvědavě koukal.

"Je to přítel." pronesla jemně.

"Přítel?" zazněla v tom výhružka.

"Lásko moje," zasmála se Sirona. "Miluji tě! Slyšíš, miluji!" křikla. Zdálo se, že ta slova pro ty dva měla ještě nějaký jiný, hlubší význam, protože napjatý upír náhle zněžněl a Sironu objal. Už klidněji se podíval na Adriana, který už se bezstarostně zubil. Byl v proudu tří mocí – Sironiny radosti, Jianovi agresivity a mé vlastní zloby, která Jianovu moc potírala, ale zdálo se, že mu to nevadí. Byl odolnější, než bych čekal, to dítě mé krve. Pak jsem však rozeznal ještě něco jiného. Pozorněji jsem na mladého upíra pohlédl.

On tu sílu nasává, došlo mi překvapeně. Adrian byl doslova napumpovaný energií. Překvapeně jsem se narovnal. Tato schopnost byla vzácná i mezi staršími, nečekal jsem, že ji někdo z mladších může mít.

Avšak na Rufusově dvoře se dospívalo nebývale rychle, jak jsem pochopil.

"Rád poznávám Priscillina druha. Já jsem Adrian." pronesl pokorně.

"Kdo je Priscille?" zeptal se cizí upír kupodivu francouzsky, jen s mírným přízvukem. Ve francouzštině byl jeho hrubý hlas ještě drsnější. Jako by dlouho nemluvil. Ale musel jsme uznat, že jsem vůbec nečekal, že by francouzsky uměl.

Na druhou stranu – hlupáka by si Priscille jako druha nevybrala.

"Já, lásko. Přijala jsme to jméno, když jsem... však víš, zapomněla." pronesla čínsky.

"Zapomněla?" zavrčel. Zasyčel jsem na něj. Neměl jsem rád, když kdokoliv na Sironu byť zvýšil hlas, natož vrčel. Jian na mě pohlédl, vyzývavě, a Sironu pevněji objal. V místnosti byla napjatá atmosféra, natolik, že mi ani nevadilo, že Adrian porušil protokol a přivítal upíra dříve, než jsem jej přijal na svůj dvůr já. Už jsem se chtěl postavit, ale Sirona po mně bleskla pohledem a položila ruku na upírovu tvář, čímž si přitáhla jeho pozornost. Usadil jsem se a vyčkával, připravoval síly pro souboj. A já chtěl bojovat, bohové, jak moc!

"Šla jsem spát, Jiane. Málem jsem žalem umřela, když zemřely všechny mé, všechny naše děti! I s tebou! Musela jsme zapomenou... jinak bych zešílela." šeptla tiše. Jian ji sledoval, pak unaveně pokýval hlavou. "Počkej chvíli, Adriane," otočila se ke svému příteli Sirona. "Jen nechej Jiana trochu upravit. Hned budeme zpět! Pane..." nejistě se Sirona otočila ke mně.

"Viktore." sykl tiše Julian, když jsem dlouho neodpovídal. Kývl jsem. Sirona se uvolnila a chtěla Jiana odtáhnout, ale ten se ani nehnul a nehnutě na mě zíral. Jeho rudý pohled mě dráždil, napínal jsem zbytky svého sebeovládání, abych se nenechal vyprovokovat a neskočil po něm.

"Proč je vládcem on, a ne ty, Sirono?" zeptal se francouzsky. Trhl jsem sebou. Toto jsem nečekal.

"Teď ne, Jiane." odvětila přidušeně Sirona a znovu ho zatazala za loket.

"Ale ano. Jsi nejmocnější ze všech přítomných. Proč před ním ohýbáš hřbet?" sykl. Všichni umlkli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zatřinácté eipois 21. 11. 2012 - 01:29
RE: E: Zatřinácté isabella 21. 11. 2012 - 09:14
RE: E: Zatřinácté moira 21. 11. 2012 - 18:34
RE: E: Zatřinácté eipois 21. 11. 2012 - 20:00
RE(2x): E: Zatřinácté moira 21. 11. 2012 - 22:46
RE(3x): E: Zatřinácté moira 21. 11. 2012 - 22:46