E: Zadvanácté

11. listopad 2012 | 13.57 |
› 

Eipos, neru, tahle je pro vás. x)) m.

Priscille:

Seděla jsem toporně v nepohodlné židli, na sobě elegantní nabírané šaty. Byly celičké bílé, samá krajka a nejjemnější hedvábí. Rukavičky jsem měla vedle sebe, šperky v kazetě. Vlasy mi spadaly jako vodopád po zádech, nemínila jsem ale s nimi nic dělat, i když mi Viktor nechal poslat také nádherné pinetky, hádám také osázené drahými kameny. Dárky od Viktora. Byla by neslušnost si aspoň některé nevzít. Nenáviděla jsem je všechny.

Ruce jsem měla elegantně složené vedle svého deníku, roztřeseně jím listovala. Nadávky, všude byly listy popsány nadávkami, zběsilým a přesto elegentním rukopisem Severuse. Vložil do toho tolik kreativity a fantazie jako do ničeho jiného. Psal tolika jazyky, že jsem mnohdy i já měla potíže rozeznat, z kterého jazyka to je. Ale to mě netrápilo.

Viktor. Jean. Severus... Cítila jsem, jak se třesu, a nervózně se natáhla pro pohár krve. Zvedla jsem pohár a podívala se na něj, držela ruku ve vzduchu tak dlouho, dokud se mi ruka nepřestala třást. Jean je mrtvý. Severus mě nenávidí. A Viktor... Viktor mě našel. S povzdechem jsem se napila. Málem se mi vzbouřil žaludek a krev jsem vyvrátila. Náhle. Takto jsem se necítila už... hodně dlouho. Byl to naprostý děs.

Je tady. Ve stejné budově. Vrah mé matky. Ničitel.

"Viktor." šeptla jsem a okusila to jméno. Přinášelo sebou hlavně strach, ale také hořkosladké vzpomínky, bolest i naivní lásku.

Potřásla jsem hlavou, nalistovala novou stránku a psala. Psala a tentokrát napsala i první dny svého života, jak smrtelného, tak nesmrtelného. Netuším ve které chvíli to začalo, ale náhle jsem musela přestat, skrze slzy jsem neviděla. "Bohove...!" zasténala jsem. Stránky popsané Severusovým úhledným rukopisem se mi rozplývaly před očima. Trhla jsem sebou a rozlila lahvičku inkoustu, jako modrý květ se rozléval po stole. Chvíli jsem to tupě sledovala. Pak popadla deník a mrštila jím proti zdi. Inkoust skanul ze stolu na mě, připomínal mi doby, kdy jsem neuměla jíst a měla takto na sobě rudou. Vyjekla jsem, vyskočila, a pak do stolu třískla a inkoust se rozstříkl všude okolo. Slzy mi padaly na šaty, růžová a modrá na bílé, když jsem zahlédla svůj odraz ve zrcadle, vypadala jsem jako šílená.

Zakřičela jsem a složila si obličej do dlaní, nechtěla se vidět. Plakala jsem jako malé dítě, padla do kolen. "Proč?! Proč, proč, zatracení bohové, proč... ?!"

** 

Vešla jsem do společenské místnosti, pochmurně zamyšlená. Náhle se ale ozval známý hlas:

"Pris?" Něžný, melodický, podbarvený neutuchajícím pobavením. Prudce jsem zvedla hlavu a podívala se na známou postavu. Na okamžik jsem strnula ohromením, pak už Adrianovi vletěla do náručí. Nedokázala jsem ovládnout ani barvu svých očí, zlatě zazářily štěstím. Adrian se zazubil a zatočil se se mnou. Šťastně jsem se rozesmála.

"Drahouši! Jak ráda tě vidím!" vydechla jsem a rukama laskala ty známé, milované rysy, nemohla uvěřit, že jej vidím. Tady! Zabořila jsem mu tvář do hrudi. Zvedla jsem ji až poté, co měly mé oči opět neutrální šedou barvu, na tvářích slzy a stále se smála. Aspoň někdo. Konečně...

"Ma sher, ma sher..." políbil mě lehce na obě tváře.

"Luna a hvězdy!" vyhrkla jsem rozpustile. Adrian se rozesmál a já se lehce zakabonila. "Musím ti představit Sergeje." slíbila jsem si tiše.

"Vůdce smečky? Ani netuším, kdo mě pozval, tak vysoko zatím nemířím!" smál se dál.

"Taky jsem netušila, že přijedeš." něžně jsem na něj hleděla. Vzala jsem jeho tvář do dlaní, laskala ji. Přimhouřil oči, přivinul si mě k sobě blíže a zabořil mi tvář do vlasů. Zhluboka jsem se nadechla jeho vůně, známé a milované, a zamračila se. Bylo v ní cítit něco... cizího. Bolestného. Než jsem se mohla zeptat, Adrian se odtáhl a škádlivě na mě mrkl.

"Ani sis na mě nevzpomněla? Vypadá to, že budu muset odhánět tvé četné nápadníky." odvětil hraně dotčeně. Nemohla jsem si pomoct, vyprskla jsem smíchy a zatahala jej za pramen vlasů. Vzala jsem jeho ruku a přitiskla si ji k tváři.

"Vždyť víš, že jsi má soulmate, nemusíš se o své místo bát." pronesla jsem tiše, sledovala ty jeho nádherné oči. Vypadal dobře a spokojeně, ale znala jsem jej dobře, uvidla nepatrný trpný rys. Náhle si někdo ostře odkašlal a Adrian mě pustil. Zaútočila na mě rozmrzelost. Zmateně jsme se rozhlédla a zahlédla Viktora, který nás ostře sledoval. Jeho špatná nálada na mě hrubě dorážela, ale ani to mi nemohlo pokazit radost ze shledání. Věděla jsem, že mu tohle malé přivítání vadí, vznesl na mě konec konců nárok, ale já se o to vlastně ani neprosila. Ať jeho pýcha trpí. Všimla jsem si, že Julian zase pobaveně sleduje Viktora, ale většina lidí sledovala nás dva a já mírně zrůžověla.

"Sluší ti to, krásko moje z východu." pohladil mě po tváři Adrian. Něžně jsem se na něj usmála. Pak si všimla drobné plavovlásky po jeho boku, která se na mě mračila. Byla pohledná, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že ji ve tváři něco chybí. Třeba rozum. Adrian sledoval můj pohled.

"Pris, toto je Caleen, má družka. Caleen, toto je Priscille, nejúžasnější upírka pod sluncem." oslnivě se usmál Adrian. Čelist mi poklesla. Družka? Adrian se rozesmál.

"Když je tak úžasná, proč místo s ní spíše se mnou?" zavrčela drobná dívenka a nádherný obličejík se ji zkrabatil vztekem. Byla jsem ještě stále trochu vedle z té novinky, takže jsem reagovala trochu pomaleji.

"K ďasu, gratuluju. Že se zrovna ty usadíš..." vrtěla jsem hlavou. "Do pekel, děvče, jak jsi jej dokázala ulovit?" žasla jsem.

"Láska je slepá." teatrálně si povzdechl Adrian. Zachichotala jsem se. Adrian na mě prostě měl takový vliv. Caleen náhle dupla nožkou a odcházela naštvaně pryč.

"Neodcházej mimo sídlo, lásko, nezapomeň na vzbouřence!" křikl Adrian za ní.

"Táhni k čertům, Adriane! Když je ta Priscille tak úžasná, tak si zůstaň s ní! Možná o mě bude mít zájem nějaký vzbouřenec!" vřískla.

"Žárlivost ti sluší, mon amour."

"Nežárlím! Proč si to myslíš?! Můžu si žárlit na koho chci!" štěkla. Pobaveně jsem na Adriana pohlédla a on si jen povzdechl.

"Caleen, počkej, on je jen můj nejlepší přítel!" křikla jsem na ni. Už byla skoro u dveří.

"Kdybys nebyla tak zatraceně věrná tomu hajzlovi, možná bychom byli více." broukl Adrian vážně.

"Tomu sám nevěříš." odbyla jsem ho klidně. Vykročila jsme ke Caleen. "Počkej dítě! Adrian je skvělý upír, vážně! Ale spát s ním by bylo jako... jako krvesmilstvo!"

"No no, nedělej ze mě hned incestního parchanta!" ohradil se Adrian, který k nám líně přicházel..

"Ode mě ti žádné nebezpečí nehrozí, věř mi! Polibek sem, polibek tam, tak si dokazujeme přízeň a přátelství!" pronesla jsem lehce a nedokázala si pomoct, musela se pousmát. Konečně po dlouhé době dobrá zpráva. Podívala jsem se na Adriana, jestli tu doopravdy je, a chytila jej za ruku. Něžně na mě pohlédl a prsty mi jemně stiskl. Dívala jsem se do těch známých očí a měla pocit, aspoň na chvíli, že je vše zase v pořádku.

"Výstižně řečeno!" vzpamatoval se Adrian a zasmál se, chytil mě kolem pasu a na potvrzení slov mě vášnivě políbil.

"Blbče." odtušila jsem pak s pobavením.

"No co? Alespoň nějaké výhody ta pokleslá Severusova morálka má." zazubil se. Ještě jednou mě rychle políbil a odběhl za Caleen, která za sebou právě třískla dveřmi.

"Hlavně se ji nepokoušej líbat, ty blázně, jinak ti vyškrábe oči!" křikla jsem ještě vesele. Byla jsem si jistá, že mě neposlechne. Přitrouble jsem se usmívala. Stačila chvilka s Adrianem a cítila jsem se jako nová.

Euforie ze setkání ze mě pomalu opadávala a já začala pociťovat palčivý vztek. Zmateně jsem hledala zdroj emocí a uviděla mizející Viktorova záda. Zmateně jsme se podívala na Juliana, ale ten se jen široce zubil a vypadal trochu jako šílenec.

"Kdybychom nebyli ve válce, přišlo by mi to ještě zábavnější." podotkl. Nadzdvihla jsem obočí v němé otázce, ale jen se zazubil a odkráčel pryč.

**

Trhla jsem sebou a zmateně zvedla hlavu. Pak jsem ten pocit rozeznala. Volání krve, jiné než Viktorovo. Rufus byl někde blízko. Sevřelo se mi hrdlo. Náhle jsem se bála.

**

Stálo mě hodně odvahy sem vkročit. Stálo mě hodně sebeovládání sem nevběhnout. A teď... nemohla jsem dýchat.

Stál tam, zvrácený, krásný ve své krutosti a šílenství. Zarazila jsem se ve dveřích. A věděla, že mu nedokážu ublížit. Ani teď ne.

Přiběhl ke mně Adrian, byl zadýchaný, jako by celou cestu běžel. A možná to tak i bylo. Popadl mě za ramena a zatřásl mnou.

"Priscille! Podívej se na mě!" křičel. Nemohla jsem odtrhnout pohled od Severuse. Až na pár modřin a nepěkné kousnutí na krku byl v pořádku. Opovržlivě pokynul rukou a já mimoděk udělala krok.

"Merde Pris! Vzpamatuj se! Vzpomeň, co ti udělal!" Adrian mě lehce uhodil. Trhla jsem sebou a zarazila se. Každá rána, kterou mi kdy Rufus zasadil, se mi náhle vracela. Ale s nimi i stará slova.

...miluješ mě...chráníš mě!... stvořitel...

Zabodla jsem pohled do země.

"Ale já nemůžu. Já prostě nemůžu." zaúpěla jsem. Adrian na mě zíral. Můj krásný Adrian, moje druhá půlka duše. Vzala jsem jeho tvář do dlaní. "Adriane, prosím." šeptla jsem. Pustil mě. Bolestně na mě zíral. A já k Rufusovi poslušně šla.

On mě také miloval. Svým zvráceným způsobem. A potřeboval mě. Neměl nikoho. V samotné podstatě mě chtěl chránit a to jej děsilo. Proto mě paradoxně zraňoval.

Pocítila jsem podivný, neznámý pocit, ale ztratil se ve víru emocí. Nevěděla jsem, že nás náhle sleduje ještě někdo jiný. Nikdo si ho nevšimnul.

"Věrná jako vždy, až do konce. Že ano?" jízlivě se ušklíbl Sev. Trhla jsem sebou a zamračila se na něj. Ránu jsem zaregistrovala, mohla jsem se vyhnout, ale znovu se mi vrátily staré návyky. Poslušně jsem čekala až mě rána srazí na zem. Poníženě jsem pak na zemi ležela. V hrudi se mi rodil pláč. K ďasu, jak já ho nenáviděla! Ale já ho i milovala. Znala i tu jeho dobrou část a stále doufala... v co? Že převládne? Směšné.

"Severusi-"

"Zklapni!" okřikl mě Sev. Svěsila jsem hlavu.

"Jen dobytek mlátí ženy, Rufusi." znechuceně odvětil Julian.

"Ano. Ale tahle coura není žena. To je děvka." odvětil znechuceně Severus. Trhla jsem sebou a zamračila se. Posbírala jsem střípky svých psychických sil a postavila se.

"Jsem jen to, co jsi ze mě udělal, drahý."

"To stěží, milovaná."odtušil a jeho slova mě zraňovala. "Už když jsem tě našel, tak jsi v posteli uměla zázraky. A když jsme tě pak posílal ke svým nepřátelům... nu, pracovali pak o hodně ochotněji." ušklíbal se Severus. Zbledla jsem.

"To není pravda." odvětila jsme a měla pocit, že se dusím.

"Ne drahoušku? A můžeš to vyvrátit?" Chytila jsem se za hlavu a zuřivě jí vrtěla. Ne! Není to pravda! Ale malinká část mě uvažovala, zda to opravdu není možné...

Zaúpěla jsem. Mohla to být pravda. Severus toho byl schopen. A já... pokud jsem byla zmatená...

"Jak jsi mohl? Jak jsi mi to mohl udělat?! Bastarde!" sykla jsem, ale chyběl tomu opravdový vztek.

"Pak jsi bastardova kurva."odvětil se stále neměnným úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou.

Vzpomínky, střípky myšlenek, útržky obrazců, pravda a lež, pravděpodobnost a výmysl, slévá se dohromady, jedno je druhým, druhé je jiným, počátek s koncem nemůže existovat a lež se stává pravdou, i když o nepravděpodobnosti vím...

Znovu jsem mu podléhala. Část mé mysli nejspíše věděla, že mě Severus ovlivňuje. Neměl by to dokázat. Ale když upír moc chce... a oběť se touží nechat ovládnout...

Hřejivá síla, proud moci mě obalil jako teplá peřina a spálil všechna ovládací vlákna Rufuse. Oba jsme strnuli. Ta moc byla Viktorova. Koutkem oka jsem se rozhlédla, ale nebyla natolik pošetilá, abych ze Severuse spustila pohled. Byl příliš blízko. Zase by mohl zaútočit, a tentokrát mě možná i zabít.

"Ty couro." pomalu a zřetelně pronesl Rufus. Nereagovala jsem. Už ne. "Tvrdila jsi a přísahala, že Viktora neznáš. Teď tě chrání. Jsi ubohá, Elodie."

"Jsem Pri-"

"Zavři hubu!" přerušil mě Rufus. Automaticky jsem zmlkla. Adrian zavrčel, zavrčelo více upírů. Zarazila jsem se a rozhlédla se. Nepřátelské tváře, které si Severuse prohlížely, byli ochotni mu ublížit jen kvůli mně. Doopravdy.

"Ne..." šeptla jsem, vyděšeně sledovala ty okolo a mimoděk se postavila před Severuse do obranného postavení. Skoro hystericky se zasmál.

"Zabij je pro mě, má drahá, zabij je. Chraň mě a bude to jako dřív. Lásko moje..." broukal tiše, objal mě v pase a přitiskl k sobě. Bolestně jsem zavřela oči, roztřásla se. "Vše může být zase jako dřív..." šeptal a hladil mě. Celým tělem jsem se k němu přitiskla a objala jej. Přes vše jsem po tom toužila, toužila jsem, aby mě objal. Pevně jsem jej sevřela, rty mu přejela po hrdle. Zachvěl se.

Ucítila jsem v mysli tlak, mírný, málem neznatelný... Mé ruce, lehce položené na Rufusových ramenou, jsem zaťala v pěst. Rty jsem mu něžně polaskala ucho.

"Nenávidím tě." šeptla jsem tiše, jen pro něj. Rufus ztuhl. "Naše životy jsou tak těsně spleteny. Ať už zvrácenou láskou, tak lehkou nenávistí." šeptala jsem smutně.

Zab ho. Hned! rozkázal Viktor. Konečně tlak získal formu, v mysli jsem měla příkaz. Byla jsem bezbranná, kvůli Severusovi otevřená každému dostatečně silnému. Má hlava náhle nebyla jen moje. Viktor. Byl blízko. Musel být v místnosti. Zakroutila jsem vyplašeně hlavou.

Zabij ho, Sirono... hlas se vytrácel.

"Miluju tě, Rufusi." vzlykla jsem. Položila mu ruku na hruď, ostře vnímala kvalitní látku, z které měl košili ušitou. "Odpusť." šeptla jsem. Odvrátila jsem se a než mohl Severus zareagovat, zabořila jsem mu ruku do hrudi. Po tvářích mi stékaly slzy, když jsem sevřela jeho srdce a prudce mu jej vytrhla z těla. Ani se nebránil. Byl dokonale ohromený.

"Priscille..." šeptl tiše. Odstoupila jsem od něj a on klesl na kolena. Upíral na mě bojácný pohled. Pak však natáhl ruku a já ji s výkřikem chytila, přitiskla si jí k tváři a padla do kolen před něj. Rufus se něžně pousmál, z posledních sil držel své tělo v kleku, natáhl se po mé tváři. Vyplouvala na povrch jeho dobrá stránka. Jeho srdce leželo vedle nás, silné, plné ukradeného života. Něžně jsem mu sevřela hlavu. "Miluju tě, víš to?" zakuckal se krví. Bolestně jsem zavřela oči.

"Proč... až teď?"

"Protože to jsi ty... milovaná... Protože jsi... jsi... jaká..." zakuckal se krví a já jej objala, kolébala ho v náručí. "Tak dobrá. Tak... dobrá. Žárlil jsem... A taky... Bál jsem se."

"Už se nemusíš bát. Už jsi mrtvý." slíbila jsem se slzami v očích a pohladila ho po hlavě. Severus na mě upřel bezbranný pohled. Odvrátila jsem se. Pak mu zlomila vaz. A hlavu utrhla. Díky Viktorově síle, která se ve mně bouřila, to bylo až děsivě jednoduché.

Bylo tak strašné ticho. Klečela jsem v louži krve a vzlykala. Plakala pro ztracenou lásku, pro druha, který jen neuměl žít, pro vše, co jsem právě zabila vlastníma rukama. Slyšela jsem tiché šeptání upírů a slyšela i lehké kroky. Adrianovu chůzi bych poznala kdykoliv, takže jsem nereagovala.

"Pris..." šeptl Adrian a objal mě. Schoulila jsem se mu do náruče, jeho na míru šité šaty potřísnila krví.

"On byl dobrý, Adriane, ty jsi ho neznal. Byl tak hodný, on mě miloval, byl tak štědrý a tak dobrý... zachránil mě, mohla jsem zemřít... on za to nemohl. Nikdy... on takový nechtěl být... on..." má řeč se změnila v nesouvislé vzlykání. A Adrian mě hladil po zádech a mumlal tichá slovíčka. A laskala a utěšovala mě i Viktorova moc. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych ji mohla odmítnout, i když jsem chtěla. Mohla jsem aspoň odolat a neschovat se do ní.

Po chvíli jsem si otřela oči a postavila se. Vzala tělo Rufuse do náručí, hlavu chytila za vlasy a zarazila se s pohledem na jeho srdce. Pak se odvrátila a srdce spálila svou mocí. Stejně vždy bylo jen moje. Odcházela jsem pryč sledovaná očima všech přítomných. Odmítala jsem jim pohledy oplácet. Nechtěla jsem vidět, co si o mně myslí. Teď jsem na to neměla sílu. A navíc... věděla jsem, že mé oči mají temně nachovou barvu, takřka černou. Barvu bolesti a truchlení. Ve dveřích jsem se zarazila.

"Zabil jsi mě. Podruhé. Jsi spokojený?"zeptala jsem se Viktora, nepohlédla na něj. Stál kousek vedle mě, na dosah.

Musela jsi to udělat. Osvobodila jsi se.

"Hajzle. Zasraný zbabělče." sykla jsem. Protože jsem věděla, že to nebylo jen proto. Bylo povinností Viktora Rufuse zabít. Ale věděl, že kdyby jej zabil, nenáviděla bych jej za to. A to nemohl dopustit.

Nenáviděla jsem jej, nenáviděla tak, že to na chvíli převážilo i nad strachem.

Odešla jsem bez dalšího slova.

**

Oslepeně jsem mžourala na Rufusovo hořící tělo. Dala jsem jej slunci, svou krví udržovala tělo živé. Bylo důstojné odejít se sluncem. Změnit se v zpráchnivělou mrtvolu je smutné a nedůstojné upíra jeho věku a moci. Slunce... povzdechla jsem si. To samé slunce mě teď udrží mimo dosah sídla, mimo dosah Viktora. Hleděla jsem na hořící tělo a cítila uvnitř prázdnotu, ne však děsivou zimu. Ta hořela spolu s tělem muže, který mě tři stovky let ničil.

Vzadu, v temnotě jeskyně, jsem se schoulila do klubíčka. Uzdravovala jsem tělo od spálenin, uzdravovala duši od psychických ran, kterých bylo příliš mnoho. Dařilo se mi jen to první.

**

Viktor

Stál jsem ve výklenku a sledoval drobnou upírku ležící na zemi. Zhluboka jsem nasál vzduch. Od malé, vlastně ne malá, už dávno není dítě, Sirony proudil smutek. Byla tak mocná, že nevědomky nutila své emoce okolí. Pro takovou schopnost musí být upír starý, nejen starý proto, aby schopnost nabyl, ale také, aby pro něj byla tak přirozená, že si to ani neuvědomoval. Musel žít tak dlouho, že i jeho schopnosti začaly být živé a mít vlastní vůli.

S povzdechem jsem nechal Sironu temnotě. Se zvláštním pocitem smutku jsem si uvědomil, že sem utekla.

Z větší části přede mnou.

Unaveně jsem se podzemní chodbou vracel do sídla.

"Přiznej si to, Viktore." ozval se náhle Julian. Zvedl jsem pohled zkoumavě si jej prohlédl. Bývaly doby, kdy na mě čekal ne proto, aby mě popichoval, ale žárlivě se ujišťoval, že je stále jen on mým jediným společníkem. Jediným milovaným.

Chmurně jsem se pousmál. Pak k němu líně přistoupil. Oči se mu rozšířily překvapením. Jemně jsem mu prsty přejel po tváři. Zachvěl se.

"Viktore..." vydechl s ústy mírně pootevřenými. Nadechl jsem se, zkoumal jeho emoce. Úzkost, ohromení, vzteklé zahanbení a počínající, prudká touha.

"Vážně chceš..." přitiskl jsem se k němu, začal jej laskat. Boky jsem líně zakroužil proti jeho, ihned ucítil odezvu. Tiše zalapal po dechu. "Abych si do postele vzal ji... ?" něžně jsme mu okusoval ucho. Roztřásl se, tiše zasténal.

"Ne. Nechci." vydechl a znělo to jako vzlyk. Broukal jsem tichá slova útěchy a objal jej. Dychtivě se ke mně přivinul. Cítil jsem z něj už jen dvě emoce. Touhu a hanbu. Nenáviděl se za to, že mi zase podléhá, že je stále tak dychtivý pro jediný můj polibek udělat vše na světě. Otočil jsem jeho obličej ke svému, jemně jej políbil. Něžně jsem přejížděl po jeho zádech a on se pod mým dotykem prohýbal jako kočka.

"Pláčeš..." šeptl jsem tiše.

"Miluju tě, Viktore, víš to. A jakmile podlehnu, zase se lekneš. Zase utečeš." šeptal hořce. Přesto se ke mně ještě dychtivěji přitiskl, rukama lačně hledal, zda se na mém těle po ta staletí něco nezměnilo. Stejně si nakonec vybereš ji. pomyslel si s nádechem nenávisti. S o to větším zoufalstvím mi přejížděl rty po hraně čelisti.

Sklonil jsem se k němu a majetnicky se natáhl k jeho hrdlu. Automaticky naklonil hlavu, dech mu hvízdal mezi zaťatými zuby. Nasával jsem jeho vůni, přejížděl mu po kůži krku jazykem a s upokojením cítil, jak se nedočkavě třese. Opět jsem pohnul boky a Julian tiše zaúpěl.

"Toužíš." jemně jsem stiskl kůži jeho krku zuby. Poklesl v kolenou, hrdelně sténal. "Tak proč odmítáš, stále bojuješ? Proč se mi nesvěříš, jak to bylo vždy?" Proč stále opomínáš ji? Otočil jsem jej čelem ke stěně, rukou mu rozepnul kalhoty a objal jej. Vyklenul se proti mně, nedočkavě, ale já strnul a čekal.

"Viktore...!" zaprosil.

"Řekni a skončím to." zavrčel jsem. Julian se kousl do rtu, třásl se a celý napjatý se ke mně tiskl zády. Neřekne to. Neřekne, abych přestal, ale ani to, abych pokračoval. Laskal jsem jej, zamyšleně uvažoval, kdy jsem se snížil k tomu, abych týral svého nejlepšího přítele. Pod vztekem jsem znovu našel lásku a upustil od nesmyslného dokazování nadřazenosti. Právě kvůli tomu jsem udělal mnoho chyb, které už nikdy nespravím. Nenáviděl jsem své instinkty. Začal jsem svého společníka něžně laskat, políbil jej a šeptal co chtěl slyšet. Spokojeně si povzdychl. Chystal jsem se nás odvést do ložnice, ale znovu promluvil:

"Přiznej si to, byla tu vždy." v hlase Juliana byla bolest a zapření sebe sama. Moc dobře věděl, co těmi slovy způsobí, poprvé odmítl, poprvé mi vzdoroval. Prudce jsem jej odstrčil, vztekle na něj hleděl.

"Odmítáš, co ti nabízím?"

"Ne!" vyhrkl zoufale. Pak se však zarazil. Začal si upravovat kalhoty, přímo přede mnou se měnil. Stahoval své emoce, chtěl přede mnou schovat dusivý žal a bolest. "Ano." šeptl. "Ne za cenu toho, že..." odmlčel se, nemohl najít další slova. Možná se jen bál je říct. Nebo si snažil uchovat zbytky hrdosti.

Jaký jsi dobytek. pomyslel jsem si. Jak to můžeš svému příteli udělat? Jak můžeš Julianovi pořád a pořád tak ubližovat? Můj nádherný, věrný přítel. Pocítil jsem smutek.

"Priscille," začal. Znovu se ve mně zvedl vztek. Možná jsem moc mírný. Možná bych si jej měl vzít, aby konečně pochopil, že on je proti mně nic. Julian se zarazil, něco zřejmě vyčetl v mých očích. Ucuknul pohledem, schoulil se. Zlaté vlasy mu padaly přes tvář, která byla strnulá v masce bolesti. Sykl jsem a Julian sebou trhnul. Ani jsem svou zlobu nechápal. Co to bylo, uražená pýcha, protože mě odmítl? Zlost na Sironu, která mě rozhádala s věrným přítelem? Nebo snad na sebe sama, protože má Julian pravdu? Protože přestože to byla Rufusova coura, byla to i má malá Sirona?

Prudce jsem se otočil a zlobně vrtěl hlavou. Ignoroval jsem Julianovi zlobné, postupně se měnící v prosebné, výkřiky. Při usínání se mi vybavila Sironina drobná postavička, choulící se v tmavé, studené jeskyni. Vztekle jsem praštil do víka rakve a to odletělo ke stropu. Když padalo zpět, vztekle jsem ho odhodil proti zdi. Zbyly z něj nepoužitelné kusy. Posadil jsem se a zuřivě sledoval své ruce.

"Sirono." vydechl jsem. Pak sebou trhnul, když ucítil lehký dotek mysli. Málem, málem mi odpověděla. Malá Sirona, která byla Matkou, a proto vycítila své jméno i vyslovené pouze šeptem. Štěstí, že právě usnula.

**

Julian:

Viktore! křikl jsem dříve, než jsem se mohl ovládnout. Je tak těžké si přiznat, že tě prostě přitahuje? Bohové, jsi starší než celé tohle zatracené prastaré sídlo, jak se můžeš chovat ta dětinsky?!

Svezl jsem se podél zdi a bezmocně sledoval zavřené dveře Viktorovy ložnice. Zuřil. Ještě dvě hodiny po naší hádce, zuřil snad i ve spánku. Cítil jsem bolestnou touhu jej následovat a jen těžce jsem se ovládal.

Prudce jsem zvedl hlavu, uvědomil jsem si, že nejsem sám. V chodbě stál upír, zkoumavě mě pozoroval. Zastyděl jsem se a rychle se zvedl. Pocítil jsem prudký vztek.

Skokem jsem byl u upíra a ten couvl, proti mé rychlosti však neměl šanci. Byl dost starý, aby mé pohyby viděl, ale ne dost, aby utekl. Popadl jsem ho za paži a trhl. Vklopýtl mi do náruče a já jej drsně políbil. Snažil se mě odstrčit, ale byl jsem silnější. Viktor mé tělo rozehrál. Tento upír by mi mohl pomoct jej zchladit.

"Braň se, upíre, jen bestii ve mně pobouzíš více..." šeptl jsem mu do ucha a táhl jej do svého pokoje. Bránil se, ale spíše než z neochoty tak ze strachu. Krutě jsem se pousmál. Však jemu se to bude také líbit. Byl jsem starý. A stará krev vždy dostane to, co chce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zadvanácté kristína 17. 11. 2012 - 18:46
RE(2x): E: Zadvanácté moira 18. 11. 2012 - 11:55
RE(3x): E: Zadvanácté moira 18. 11. 2012 - 11:59
RE: E: Zadvanácté neru (wínqa) 27. 12. 2012 - 21:56
RE(2x): E: Zadvanácté moira 28. 12. 2012 - 19:37