E: Zajedenácté

2. listopad 2012 | 22.31 |
› 

Tahle je pro tebe, isabelle. Jen se omlouvám za to, že není upravená. Chtěla jsem ti to tu hodit už v ten pátek a neměla čas to překontrolovat (a jelikož mívám chyby i v překontrolovaných, tak to bude určitě zajímavé. :D). Užij si ji. ;)) m.

Priscille:

Zemřu.

Sledovala jsem dokonalou postavu s dokonalými chladnými rysy. Upíra, který mě jednu dobu děsil každý den, více a více. Upíra, který mi vzal vše.

Viktor.

Zemřu.

Třásla jsem se strachem jen pod jeho pohledem. Chladným, studujícím mě jako nějaký zajímavý experiment. Ale možná jsem to i byla. Zaťala jsem zuby. Ale přeci jen... mohla bych ale zemřít se ctí. Vypjala jsem se, chladně Viktorovi pohled oplácela. Nebo se aspoň snažila.

Má ztracená moc zavířila vzduchem, zoufale jsem zabodávala pohled do Viktora, silou vůle se nutila neodvracet, ale ten ani nehnul brvou. Uchopila jsem svou moc, vztekle, vyděšeně a nešikovně, snažila se ji na toho parchanta namířit. Bylo by tak snadné jej zabít. Nebránil se, jen mě zaujatě sledoval.

Já to nedokážu, došlo mi vyděšeně. Nešlo jen o to, že se ten bastard nejspíše nějak jistí a proto je tak klidný. Problém byl ve mně. Nedokázala jsem udělat to poslední. Nedokázala jsem mentální ostří zabořit do mysli Viktora, do mysli upíra, který byl mou osobní noční můrou. Prostě to nedokázala. Bylo to někde hluboko ve mně. Jako pud sebezáchovy, jen zvrácenější. Roztřásl se mi ret, cítila jsem, že nemám daleko k pláči. "Ale proč?" šeptla jsem zlomeně. Proč to nedokážu?

Vlkodlaci vstávali, stahovali se kolem mě. Upíři se postavili ke svému otci. Byla jsem sama. Mrtvá. A za chvíli už mrtvá i definitivně. Sebrala jsem v sobě zbytečky své nenávisti a zaječela z plných plic:

"Ty-zatracený-hajzle!" Hlas se mi zlomil, v obrovské místnosti zněl slabě, jako zapištění. Zhluboka jsem se nadechla, znovu se narovnala v zádech. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se schoulila. Ano, zemřu s hrdostí. Se vzpomínkami se mi vrátila i má moc, síla upírky staré tisíce let. Konečně jsem svou moc uchopila, usměrnila a doplnila na správné místo. Zase jsem byla celá. Teď má energie jako sup kroužila místností – horká, vzteklá, děsila takřka i mě samotnou. Chyběl mi ještě kousek. Ještě kousek, a možná jej dokážu zabít... Viktora...

"Co jsem udělal?" zeptal se arogantně Viktor.

Zatím jej zabít nedokážu. Ale slova někdy řežou bolestivěji, než nejhlubší zranění. Nezaváhala jsem. Už ne. Vzal mi vše. Taky mu trochu ublížím, jakkoliv to dokážu.

"Jsi vrah, ty arogantní bastarde. Byl jsi, jsi a vždy budeš." zavrčela jsem. Julian sebou trhl, vypadal znepokojeně. Rafael spíše vyvedený z míry mou silou. A nebyl tu ani jeden vlkodlak. Ani jsem si nevšimla, kdy odešli. "Poslal jsi je pryč, ať se nedozví o tvé potupě?" zeptala jsem se nenávistně. Viktor chvíli mlčel.

"Utekli před tvou mocí." odvětil po chvíli. "Osvěž mi, koho jsem ti zabil? Bylo jich tolik, že už si..."

"Nevzpomínáš?!" zavrčela jsem a sama v tom slyšela žal. "Zabil jsi ji. Ne přímo, ale znásilnil jsi ji a jí to zničilo." syčela jsem nenávistně. Viktor ztuhnul, celé jeho hraně nedbalé postavení se zhroutilo.

**

Má matka byla Lee-ya. Byla potomkem vlkodlačice a vampýra. Proto mohla počít a donosit dítě. Milovala mě nade vše.

Má matka, milovaná maminka, dokonalá Matka i svým zrozeným dětem. Měla úžasný dvůr, byla jednou z nejmocnějších upírů na světě.

Pak přišel on. Viktor. Byl šarmantní, okouzlující, dokonalý. Byl čistokrevný upír, nebyl jako má matka, která neměla čistou krev. A já, malé děvčátko, jsem jej milovala. Zamilovala jsem se do něj v okamžiku, kdy jsem jej spatřila. A proto jej matka neposlala pryč. Kdyby to udělala... dnes by stále žila.

Viktor byl také jeden z nejmocnějších. A upíři v té době měli zlý zvyk dokazovat ostatním svou nadřazenost. Viktor byl tehdy tak mladý... a tak ctižádostivý...

Mladý, ale velmi mocný.

Zaútočil nečekaně. Mělo to být nečekaně. Matka to ale předvídala. Nerada viděla, jak "strýčkovi" sedávám na klíně, jak hladově piji jeho krev, jak se nechávám hýčkat. Dnes už vím proč.

Matka dělala vše vždy především pro své děti. Pro mě. Nebrala ohledy na sebe, využila odvedení pozornosti, aby mohla některé... věci dostat bezpečně pryč.

Zaútočil nečekaně. Matka mě však už stihla schovat pryč, z jeho dosahu. Ale byly jsme s matkou jedna duše, dvě poloviny celku. Nechtěla, snažila se mě odstřihnout, ale bolest a ponížení byly příliš silné a já viděla, viděla vše jejíma očima, vše slyšela.

I to, co se stalo pak.

**

"Jak jsi mohl?" hlesla jsem a vztek se ve mně mísil s beznadějí.

"Žiješ. Sirono..." hlesl Viktor. Tak si nakonec vzpomněl. Já dělala vše proto, abych zapomněla. A duch vyhrál nad hmotou. Sama jsem si přivodila zapomínání. Ale s Viktorem se vše vrací. Vše temné a zlé, všechny ty zatracené vzpomínky.

"Vyrostla jsem, co?" zeptala jsem se trpce.

"Siri-" Viktor ke mně udělal krok, ale trhla jsme sebou a obořila se na něj:

"Nejsem Sirona! Tu jsi zabil! Jsem Priscille!"

"Nekřič na mě." odvětil tiše, ale výhružně Viktor. Zastavil se pár kroků ode mě.

"Ty mi nerozkazuj!" vřískla jsem nepříčetně. Okna v místnosti popraskala, bližší se vysypala z rámů. Měla jsem možnost se pomstít, měla jsem možnost zaútočit. Teď, už jsem měla dost... Zvedla jsem ruku, koncentrovala moc.

"Řekni Viktore, věříš v Peklo?" zeptala jsem se záštiplně. Odvrátil se. Jeho moc se stáhla, ale nechránil se jí. On se mi dokonce otevřel. Unikl mi tichý zvuk a já si uvědomila, že je to vzlyk. "Ty bastarde, ty zatracenej hajzle..." šeptla jsem. Ruka mi padla k boku. Svěřil mi život. A ač jsem se hodně změnila, v jednom měl pravdu. Nedokážu to. Stejně jako jsem nedokázala až do poslední chvíle ublížit Rufusovi, v pudu sebezáchovy, nedokázala jsem vztáhnout ruku ani na Viktora. Já, živá mrtvá.

Náhle byl Viktor u mě. Čekala jsem, že mě praští. Ne. On udělal něco horšího. Něžně si mě stáhl do náruče a políbil mě. Drsně, hrubě, majetnicky. Kousla jsem ho, ale jen zamručel. V některých chvílích je i kousnutí příjemné. Ústa mi zaplavila jeho krev.

Viktor se po chvíli odtáhnul. Probodávala jsem ho pohledem, v očích slzy vzteku a ponížení. Vyplivla jsem jeho krev, urazila jsem ho jedním z nejhorších způsobů. A on nehnul brvou. A já cítila jeho chuť stále na jazyku. Byla zatraceně dobrá. Lepší než kdysi. Vytáčelo mě to, stejně jako jeho starostlivý pohled, s kterým si mě přeměřoval.

"Zřejmě máš rád, když se upírka vzpouzí, že?" zeptala jsem se zákeřně. Viktor nedal nic najevo, ale já věděla, že ho to zasáhlo. On se totiž za to znásilnění stydí, ještě dnes. Pohrdá sebou samým, cítí k sobě znechucení. A já to věděla. Protože mi při léčení dal svou krev a já to v ní našla. Což byl také důvod, proč svým dětem svou krev nikdy nedával.

"Přestaň." odvětil tiše a varovně. Byl v tom stín bolesti. Sevřelo se mi hrdlo. Co je to za frašku? Bylo to zasrané tragické jednání v zkurvené hře zvané život. "Proč bych měla?" dostala jsem ze sebe. V tu chvíli jsem se příliš nelišila od upírek, kterými jsem tak pohrdala. Donutila jsem se zvednout hlavu. "Proč bych..." vzdychla jsem a pak se zarazila. Cítila jsem něco špatného. Až když byli skoro tady, uvědomila jsem si, co to je.

"Sirono?" zeptal se Viktor tázavě. Ignorovala jsem jej a prudce se otočila ke dveřím. Už jsem byla v pohybu, když se dveře otevřely. Došla jsem k trojici a vztekle vykřikla, padla na kolena a do náruče si přitáhla postavu v pokrývkách smrdících smrtí. Jeana. Saša vedle mě taky klesla, její společník se k ní unaveně sklonil.

"Ne, ach to ne, ne... promiň mi to, dítě moje, omlouvám se... to jsem nechtěla..." šeptala jsem bolestně. Odhrnula jsem upírovi vlasy slepené krví z čela. Dívala jsem se na něj a z očí mi tekly slzy. Nejprve bolestné vzpomínky, teď Jean na pokraji smrti. Proč vše najednou?! Proč?!!

Paní... zašeptal mi v mysli. Neměl oči. Měl vytržený jazyk. I špičáky...

"Tiše, tiše..." konejšila jsem ho, objímala jej a houpala v náručí. Prstem jsem po jeho tváři sledovala stopu po pramínku svěcené vody a tišila jeho bolest. Všechnu bolest. Raději jsem mu otupila všechny smysly, než aby trpěl. Konečně přestal vydávat tiché bolestné skřeky. Něžně jsem jej kolébala, nesouvisle blábolila a plakala. Hlavně brečela. Pohled mi sklouzl na jeho hruď. Nespočty spálenin po kříži, ale jedno místo, nad srdcem, bylo neporušené. Jen na něm bylo něco napsáno. Vibia.

"Učí se rychle, děvka jedna zasraná..." Vztekle jsem vykřikla, chovala svého sluhu v náručí. Sevřela jsem jej, pevně a zároveň jak nejopatrněji jsem dokázala. Starostlivě se k němu skláněla. "Jeane, Jeane..." konejšila jsem ho a plakala.

**

Viktor:

Je to ona. Je to malá Sirona. Bohové... Stál jsem nehybně, oprostil se od emocí, protože jsem netušil, co vše bych mohl v kratičkém záchvatů víru emocí udělat. Teď ne. Ne tady. Později... Upřel jsem pohled na výjev před sebou. Na to se musím soustředit. Na přítomnost. Teď a tady.

Sirona... sevřel jsem ruce v pěsti. Zavřel oči, zhluboka se nadechl. A spolu s výdechem jsem se plně ovládl. Teď. Pouze přítomnost.

Sledoval jsem upírku chovající trosku upíra a potlačil hořkost, pocítil hluboké pochopení. Byla Matkou, malá Sirona, samozřejmě.

Upír zvedl pahýl paže a přejel jím Sironě po tváři. Sklonila se k němu a políbila jej na čelo. Upír vydal skřek, ale nezdál se bolestivý. Iracionálně jsem náhle pocítil žárlivost. Jsem Otec, moc dobře vím, co Sirona prožívá a že to nemá nic společného s láskou druha k družce. A přesto... přesto jsem cítil závist. Měla s ním něco?

Zabil jsi svou šanci, zabil jsi ji ještě dříve, než jsi po ní mohl sáhnout. Zradil jsi ji. Zabil, jak sama řekla.

Nešlo to. Nešlo. Ne v její přítomnosti. Nedokázal jsem se ovládat. Jak jsem se tehdy bál. Když Lee-ya zemřela a má družina se jako první vrhla na nechráněný dvůr... a v zápalu snad nedopatřením zabila malé děvčátko... Hledal jsem ji. Hledal jsem ji všude, pronásledovala mě slova Lee-ye, který přísahala, že ji už nikdy neuvidím... Můj vztek, když mi ji vzala, a proto to ostudné znásilnění...

Náhle se Sirona kousla do zápěstí a chtěla dát svou krev upírovi. Rychle jsem k ní vykročil a zápěstí ji zachytil, sám těžko odolával nutkání ochutnat.

"Ne, Siri." odvětil jsem tiše.

"Cože?" vřískla nevěřícně. Oči ji tmavly a světlaly, jak se snažila ovládnout, nakonec ji ale pohled ovládla naprostá čerň. Trhl jsem sebou, když mi pohled zpříma opětovala. Pohled nenávisti. Jen díky tomu, jak jsem byl sám mocný, mě její emoce nezranily. A přesto jsem ten tlak cítil. Byla jako bouře, vichřice, hurikán.

"Jen by jsi jeho trápení prodloužila." pronesl jsem tiše. Sirona si snad ani neuvědomovala, jak mocnou krev má. Udržela by tu trosku při životě ještě týden minimálně. Ale byl by na ní závislý. Mrzák, který býval upírem. A to by bylo kruté.

Navíc tu byla malá část mě, která se o ni nechtěla dělit. S ničím a nikdy. Nenáviděl jsem své upíří instinkty. Byly barbarské. A neuvěřitelně silné.

"Já vím, že umírá. Ten bastard ví, co tělo utáhne, ale to slunce..." Sironě se třásl hlas. "Ale slunce jej dorazilo. Chci mu jen zpříjemnit odchod..." hlesla bolestně a pohladila trosku něžně po tváři. Po tváři jí stékaly narůžovělé slzy, když upíra bolestně sledovala. Byla tak zničená z malého slabého upíra, že už na mě ani nekřičela.

"Je to past, Siri." povzdechl jsem si. Sirona zamrkala skrz slzy a nechtěla to pochopit. Sklonila se k Jeanovi a něco mu tiše šeptala. Je vychytralý, ten můj nepovedený syn. Chtěl Sironu skrz volání krve, které by si Sirona s Jeanem vytvořila, najít. Stvořitel, když si plně podmaní upíra, ví vše, co on. Stačí se jen trochu soustředit. Bastard. Nepovedený spratek. napadlo mě vztekle. Pak jsem se zarazil. Zkoumal jsem své emoce až došel k jejich zdroj. To Sirona mě nevědomě ovlivňovala. Ta malá, drobná upírka...

Zhluboka jsem se nadechl a přivřel oči. Toužil jsem po Sironě, ale šanci už jsem ztratil. Tak jsem jí aspoň dal to jediné, co jsem mohl. Tím polibkem jsem si na ni vznesl nárok. Má teď mou ochranu. Sledoval jsem její křivku zad, vodopád temných dlouhých vlasů, které jí padaly až málem k zemi. Bledou dokonalou pleť a elegantní ruce. A její vůně...

Pocítil jsem chlad. Opravdový, fyzický chlad. Zamrkal jsem a pohled se mi mírně rozostřil, když jsem pohlédl do energické svéry světa. A uviděl mocné proudy síly, pocházely od... Sirony. Zatajil jsem dech. Truchlila, Jean zřejmě zemřel. Nebo Sirona sebrala dost sil, aby jeho existenci ukončila. Truchlila pro něj, chlad se rozlézal po místnosti a já znovu nemístně pocítil žárlivost. Dlouho bylo ticho, jen led tiše rostl po zdech místnosti. Bylo to fascinující. Nebyl jsem si jistý, zda bych to já sám dokázal, zhmotnit své emoce a tímto způsobem truchlit. Malý náznak kdysi byl, po pádu Lee-yina dvora, ale taková intenzita... pro takového bezvýznamného červa...

Rozhlížel jsem se po zdech, mohutných ledových rampouzích a ledových skalkách, fantastických vzorech, které led kreslil po stěnách. Pohlédl jsem na pochodně. Sirona zmrazila i oheň, který by tak mohl věčně ledově plápolat. Místnost se sešeřila a po chvilce byl jediným zdrojem světla měsíc. Natáhl jsem ruku a jeden led polaskal. Ihned jsem ucukl a zapotácel se. Koncentrovaný žal způsobil, že jsem ucítil fyzickou nevolnost. Znovu jsem pohlédl do energické sféry, zaostřil a znepokojeně zkoumal, kam až se led dostal. Jen tato místnost. Smutek byl ohromný, ale ne natolik, aby byl trvalejší. Pochmurně mě to potěšilo. Ten upír pro Sironu znamenal hodně. Ale ne natolik, aby sama sebe zmrazila do hibernace.

Sirona pečlivě zavinula přikrývku, vtiskla látce dlouhý polibek a já ucítil moc. Zmrazila jej. Chtěla mu poskytnout pohřeb hodný Matkám a Otcům. Dát jej slunci. Takového skrčka. Náhle se Sirona prudce zvedla a ostrým krokem se vydala ke dveřím.

"Kam jdeš?" zeptal jsem se tiše. Věděl jsem to. Na jejím místě bych nejednal jinak, i když to bylo hloupé. Cítil jsem ten vztek, který bublal pod povrchem. Neodpovídala. Rychle jsem vykročil a zastoupil jí cestu. Musel jsem napnout veškerou svou upíří rychlost, protože ve vzteku byla zatraceně rychlá. Zarazila se.

"Já toho bastarda zabiju." sykla. Pohlédla na mě, oči byly jako hluboké temné propasti nenávisti. Vražedně se v nich zablesklo. "A tebe taky." slíbila temně. Zdálo se, jako by se v duchu pro něco rozhodla.  "Oba vás vytáhnu na slunce a ze stínu budu sledovat, jak hoříte. Nevěříš?" zeptala se nenávistně. Zachvěl jsem se. "Zabiju každého, každého, kdo mi bude bránit!" nepříčetně mě sledovala. Násilím jsem zachovával klid. Věřil jsem jí, věřil jsem jí každé slovo stejně jako touhu mě zabít a mučit. Přesto jsem ji pevně chytil za zápěstí a přitáhl si ji do náruče. Nejprve ztuhla a já cítil, jak se v její energii objevuje stín smrti. Pak se však... zhroutila. Začala plakat a vůči své averzi mě objala. Tiše jsem si povzdechl. Aspoň na okamžik mi věřila. Hledala u mě útěchu a ochranu. Jako u druha. Věděl jsem, že více nejspíše už nikdy nedostanu.

"Co mám dělat, Viktore? Kdo mi zbyl?" zeptala se tiše.

, chtělo se mi říct. Mlčel jsem.

"Každého mi zabije. Všechny nenávidí."

Mě nezabije.

"Každého zničil nebo odehnal..." šeptala. Hladil po zádech a uvažoval, co udělám. Byli jsme sami. Ostatní nevydrželi výbuchy síly, které Sirona tak bravurně neovládala. Utekli a nejspíše to bylo i dobře. Jen Juliana jsem cítil blízko.

"Svrhni to zmijí hnízdo. Zničte ho a Rufuse přiveďte, toho budu soudit sám. Přeci jen je to mé dítě." šeptal jsem, z části to posílal Julianovi do mysli. "Mám nechat někoho naživu?" zeptal jsem se něžně. Sirona ztuhla a pak odstoupila. Nechal jsem ruce klesnout k bokům.

Cítil jsem ji v náručí. Je tu. Není přelud. Žije.

"Ne." pronesla po chvilce zamyšlení Sirona. Otřela si ze strhaných tváří slzy. Byla rozcuchaná, byla od krve, a přesto zachovávala důstojnost vlastní jen starším. Zavřela oči a tvář se jí zkřivila bolestí. "Ne, každý, kdo za něco stál, byl dost chytrý, aby utekl. Zab je, zabij je všechny." odvětila bezcitně.

Zab je, zabij je všechny. Ach Sirono, dítě. Co se s tebou stalo?

"Zabij nejdříve mocné, kteří ovládají mladé." instruoval jsem Juliana.

"Mladí se vymknout kontrole." oponoval.

"Ovládni je."

"Já je nechci!" ihned se ohradil.

"Tak Rafael." navázal jsem netrpělivě. "Najděte ty, kteří by mohli být převychováni. A zbytek..."

"Chápu."

Upřel jsem pohled zpět na Sironu. Sledovala mě temným pohledem.

"Děláš chybu." pronesla jen. Pak bez dalšího slova odešla. Sledoval jsem dveře, kterými vyšla. Kolem mě kapala voda z tajícího smutku a pokaždé, když zbloudilá kapka pronikla mou obranou, jsem sebou trhl. Bylo nepříjemné jen stát v místnosti, kde ve vzduchu visel žal. Vyšel jsem. Byla strašná zima a dopadla na mě únava. I na mě si výbuchy Sironiny síly vybraly daň. Potřeboval jsem krev. Pomalu jsem nechal mysl, ať si bloudí staletími, až k tomu dnu, kdy jsem ji ztratil.

"Žije." vydechl jsem. V hrdi se mi uvolnil jeden tíživý balvan, o kterém jsem dodnes netušil. "Žije..." šeptl jsem si pro sebe neslyšeně a navzdory všemu se pousmál.

**

Alexandra:

Zamyšleně jsem seděla na kavalci. Uvažovala jsem o té upírce... Priscille.

Požádala mě o laskavost. Myslela jsem, že to bude jednoduché. Ona koneckonců možná taky. Ale...

 **

"Je v žaláři, Sašo." pronesl tiše Lucian. Jen on a já a malá laskavost pro upírku.

"Je to problém?"

Lucian na mě dlouho hleděl, něco hledal v mé tváři. Pak si povzdechl. "Ne, není."

Běželi jsme stíny noci, bok po boku, ovládalo nás vzrušení z lovu. Vrhli jsme se do sebevražedného úkolu.

Už to nebyla jen laskavost, byla to zběsilá touha po pomstě.

Tolik nám vzali. Tak jim ze spárů vytrhneme aspoň jednoho bezcenného upíra. Ti bezcenní často bývají těmi, na kterých nejvíce záleží. Jen ne všem. Milují je jen jednotlivé osoby. Jako třeba upírka s očima plnýma bolestí, která smrdí stříbrem. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

"Luciane, slib mi, slib, že se pomstíme." hlesla jsem do noci.

"Ale milovaná, uráží mě, že se na to musíš ptát." odvětil tiše. Vyskočila jsem, vyskočila výše, než kdy předtím a ladně se dostala přes hradby. Zhluboka jsem nasála noční vzduch, už tu nebyl les, který by nás chránil, teď vše konečně začínalo. Uviděla jsem jasný měsíc. Špatná noc k tichému lovu. Jen stěží jsem odolala nutkání zavýt.

Milovaná...

 **

"Sašo, proč je ten upír důležitý?" zeptal se Lucian s obavou. Byla jsem zadýchaná, celá od krve, držela jsem únikovou cestu volnou. U nohou mi ležela tři upíří těla, nadělala jsem spoustu hluku, brzy se jich na nás vrhne celá smečka.

"Pro tu popálenou. Dlužím ji laskavost." tiše jsem zalapala po dechu, když jsem si uvědomila bolestivou ránu v boku. Ani mé renegerační schopnosti nezastavily přívaly krve, který mi stékaly po boku. Slábla jsem. Lucian tiše zavrčel, položil na ránu dlaň a ta se aspoň zatáhla. Zadržela jsem dech. Tohle by měl umět jen alfa.

"Je to jen laskavost?" zablýsklo se Lucianovi v očích. Stál blízko mě, dělil nás jen upír v jeho náručí. Zírali jsme si do očí, slyšela jsem tiché rozkazy upírů, kteří se formovali k útoku. Teď na to není čas. pomyslela jsem si. Teď je na to ten nejlepší čas. došlo mi.

"Ne," šeptla jsem. "Ne. Je to naše malá, osobní vendeta." dodala jsem. Letmo jsem otřela své rty o jeho, vzrušení mi proudilo žilami stejně divoce jako krev, srdce mi zběsile bušilo. Pohlédla jsem na obalenou postavu v jeho náručí. "To je on? Musíme utéct. Jako vlci s ohonem mezi nohama." ušklíbla jsem s vztekle.

"Naše popálená nebude šťastná..." broukl tiše Lucian. Pohlédla jsem na tělo, které na chvilku odvinul z dek, a posmutněla.

"Jdeme." šeptla jsem.

Ti nejbezvýznamnější jsou nejčastěji ti nejdůležitější.

Proč vždy trpí jen oni? A nevinní?

** 

Byla to sebevražda. Po návratu jsem dokázala dokulhat tam, kde jsem popálenou cítila. Ta se zhroutila se.

Nejbezvýznamnější...

Vír emocí mě pak poslal do bezvědomí. Později jsem zjistila, že mě Lucian stihl odnést dále od té zběsilé energické bouře. Pak odpadl vedle mě.

Nejbezvýznamnější...

Pohlédla jsem skrz zamřížované okno k měsíci. Lucian se ještě neprobral. Po dvou dnech. Otec byl nucen uvrhnout mě do žaláře, než se objasní, co se stalo. Vlkodlačí politika. Lucian byl možná přeci jen alfou, alfou ve smečce, která alfu měla. Popálená zmizela, stejně tak Viktor a Julian. Nebyl tu nikdo, kdo by mluvil v můj prospěch. Ušklíbla jsem se. Čekala jsem od pijavic něco jiného? Ale to nebyl důvod toho, proč se mi svíralo srdce. Já se bála, strašně se bála. O Luciana.

Nejbezvýznamnější?

Lucian?

Ne. Už dávno ne.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zajedenácté isabella 04. 11. 2012 - 13:19
RE(2x): E: Zajedenácté moira 04. 11. 2012 - 15:39