E: Zadesáté

27. říjen 2012 | 14.48 |
› 

Priscille:

Stála jsem ve vchodu do hlavního sálu. Obrovská místnost s vysokým stropem, ale studenými kameny, které tvořili stěny tohohle sálu. Ani pět krbů nemohlo zahnat chlad. Louče se střídaly s trochou svící a petrolejek, odhalovaly poskrovnu obrazů a tapisérií, které nebyly ani tak dekorační jako pro udržení tepla. Stejně tak kůže všude na zemi. Medvědi. Vlci. Vešla jsem. Ihned se na mě upřel každý pohled. Zamračeně jsem se rozhlédla a hledala Sergeje. Nebyl tu, jinak bych jej cítila. Objala jsem se pažemi a zavřela oči, chtěla jej myslí najít, ale náhle jsem ucítila jiné síly, které zkoumaly . Zrak mi padl na trojici upírů sedících v koutě. Upřeně mě pozorovali. Zdáli se být zmatení. Udělala jsem nejistý krok směrem k nim, ale pak se zarazila, jelikož přede mě vyskočil nějaký vlkodlak. Začal kolem mě kroužit a já jej unaveně pozorovala. Poslední dva dny mi daly více než zabrat. Byla jsem unavená, ale jen tělesně, kupodivu jsem si poslední dva dny dobře pamatovala.

"Nechci bojovat." odtušila jsem unaveně. Vlkodlak zavrčel. Potřásla jsem hlavou a pak na vlkodlaka zpříma pohlédla. Chvíli mi vzdoroval pohledem, pak však očima uhnul a spadl na všechny čtyři. V okamžiku na jeho místě stál šedý vlk, který se bojácně tiskl k zemi a podřízeně kňučel. Málem jsem upadla, tak mě to vyčerpalo. Dlouze jsem vydechla.

Pohlédla jsem na okno. Skrz křišťál prosvítalo měsíční světlo, jeho paprsky na chladné zemi vykreslovaly stříbrné čtverce. Natáhla jsem paži a nechala měsíc polaskat mou kůži.

Měla jsem hlad.

Na okamžik, snad zaplápolala pochodeň, jsem v tabulce okna uviděla svůj odraz. Ztrhaná upírka, vychrtlá a křehká. Tak jsem se aspoň jevila, i sama sobě.

"Hej ty! Pojď si to rozdat bez těch vašich podvodů!" křikl za mnou hlas. Ignorovala jsem ho, odraz zmizel a já zahlédla temnou krajinu. Měla jsem hlad. A venku je zvěř.

Ale vlkodlak na mě skočil, i když jsem k němu byla zády. Ucítila jsem jeho útok a na poslední chvíli nerozhodně uhnula. Vrčící hora masa proletěla kolem mě, lehce mi natrhla sukni drápy. Ztěžka jsem uskočila, sukně zavířily a já nerozhodně zírala na vlka cenícího na mě své impozantní zuby. Objala jsem se pažemi a pocítila ten strašný chlad, který jsem cítila i včera. Měla jsem nechat slunce, ať si mě vezme. Možná by mě zahřálo. Začala jsem se chichotat.

Vlkodlak běsnil, vyběhl na mě.

Pohlédla jsem na stůl a ten pak plnou silou mrštila proti zvířeti. Překvapeně zakňučel, síla úderu jej přehodila přes celou místnost. Vlkodlak narazil do zdi, kámen zapřaštěl, slyšela jsem i křupnutí stolu, který s temným zaduněním dopadl na tělo vlka. Pak stůl spadl na zem, rána se rozléhala místností, nikdo snad ani nedýchal. Vlkodlak ztěžka dopadl zpola na stůl, pak s kašlem dopadl na podlahu. Ihned se však vyškrábal se na všechny čtyři a dezorientovaně mě hledal. Motal se. Odvrátila jsem od vlka pohled a zadívala se nelogicky na stůl. Byl nalomený. Byl to solidní stůl z třešňového dřeva. Byla ho škoda.

Obrana mě vyčerpala a jakmile jsem udělala menší pohyb, zavrávorala jsem tak, že jsem se musela opřít o nejbližší židli. Vlkodlak, který na ní seděl, vyskočil jako uštknutý a sledoval mě nepřátelským pohledem. Měl tvář plnou jizev. Půlměsíčků. Vypadalo to jako jizvy po lidských zubech.

Upířích... došlo mi. Vlkovi se asi mé zkoumání nelíbilo, protože začal vrčet taky a celý se napjal. V obraně jsem zvedla ruce a nadechla se k řeči.

"Dost!" šlehl místností hlas. Konečně se upíři uráčili něco udělat. Vlkodlak se zarazil a pak začal podrážděně přecházet kolem mé maličkosti. Schoulila jsem se ještě více, měla jsem pocit, že se uvnitř rozpadám, že jsem úplně prázdná. Druhý vlkodlak, ten, na kterého jsem poslala stůl, se ke svému druhovi přidal. Muž a vlk. Byl to děsivý pohled.

"Smrdí nemocí." zaslechla jsem něčí tichý hlas. Vlkodlaci kolem mě kroužili, upírali na mě toužebný pohled. Snad doufali, že na ně zaútočím. Měli smůlu. Neuměla jsem se prát. Natož ve svém stavu. Nejsem sebevrah.

Tedy...

Zase jsem se začala chichotat. Když jsem však uviděla znepokojený pohled muže, který kolem mě kroužil, donutila jsme se umlknout. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala nějakou tu sílu. Už dost šaškování. Vydala jsem se k trojici upírů u stolu. Vlci mě neochotně nechali. Ten ve vlčí kůži po mě vztekle chňapl, zacvakal zuy asi na šířku dlaně od mé paže. Ani jsem nemrkla. Už dost her. Když jsem k upírům došla, dvorně se postavili. Blonďák, pěkný kus chlapa, s holohlavým upírem se na mě usmáli.

"Vítej ve vlkodlačím sídle. Posledně jsi měla tak naspěch, že jsme se ani nestačili rozloučit, natož představit." broukl blonďák a střelil pohledem po vlcích. "Jmenuji se Julian. Toto je Quintin," ukázal na holohlavého. "A Rafael." pokynul Julian k poslednímu, který mě zamračeně sledoval.

Měla jsem naspěch? pomyslela jsem si. Přeci jen jsem měla mezery v paměti. Nevěděla jsem, že jsme se kdy setkali.

"Neznáme se?" zeptal se Rafael. Ještě zmateněji jsem se otočila k němu.

"Já nevím..." nerozhodně jsem se kousla do rtu. Pak si jej pozorně prohlédla, nasála jeho energii. "Ale... mám pocit... už jsme se viděli?" usmála jsem se slabě. "Jmenuji se Priscille." dodala jsem s francouzským přízvukem. Toužila jsem po Adrianovi. Kde asi je?

Zaměřila jsem se na Juliana, byl z nich nejstarší. Do pekel, mohl mít tak... tisíc let? Více, více než tisíc, i dva... Rafael měl do tisíce. Quintin snad pět set. Ne, šest...sedm set? Bylo u něj těžké odhadnou věk, protože byl přirozeně submisivní a svou moc potlačoval. Nikdy jsem nepotkala staršího upíra než Rufuse. A teď mám před sebou hned dva! Mátlo mě to. Mohli by mě roztrhat na kousíčky, mohli by mě zabít. Ale... kupodivu jsem si nemyslela, že by to udělali.

"Je tu ještě jeden." zamračila jsem se. "Žádný z vás nevodí jako on." Upíři se ošili. Museli ho ze mě cítit. Vědět to Severus, zabije mě. Znovu jsem se objala a otřásla. Julian na mě znepokojeně pohlédl.

"Něco tě bolí?" Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou.

"Neublížil ti Viktor?" vyhrkl Rafael. Překvapeně jsem zamrkala.

"Ten poslední? Ne. Samozřejmě, že ne." odvětila jsem a bylo v tom pobavení i ohromení. Julian se na Rafaela zamračil.

"Ano. Je tu ještě jeden upír. Starší než mi všichni tady. Je to náš otec. Viktor." vysvětlil Julian.

"Ještě starší než ty?" zeptala jsem se překvapeně. Julian něco neurčitě zabručel. Chtěla jsem si sednout a rozhlédla jsem se, zda to někomu snad nevadí, ale náhle mi pohled padl na křídlo. Radostně jsem se k němu vydala. "Nebude vám vadit, když si zahraju?" zeptala jsem se. Chvíli jsem se na lavici vrtěla, snažila se najít bezbolestnou polohu, ale nakonec se spokojila s lehkým trnutím na levé straně hrudníku. Ani nepočkala na odpověď a už hrábla do kláves. Bylo hezké zase hrát pro publikum. Sev mi to zakazoval.

"Ty jsi Elodie!" křikl náhle Rafael a vyrušil mě uprostřed obtížné části. Udělala jsem jednu dvě chyby a lehce se zamračila.

"Na to se nepamatuju!" odvětila jsem upřímně. Začala jsem hrát o to náruživěji, tolik si přála ztratit se v tónech. Místnost měla dobrou akustiku,zvuk zněl nádherně a i piáno někdo dobře obstaral. Přimhouřila jsem oči, plně se soustředila na hudbu. Měsíc svítil, občas prskla pochodeň, do očí mi svítila jedna z mála lamp, která tady byla. Místnost byla obrovská, bylo tu plno lavic a stolů, okolo které seděli vlkodlaci, jen střed místnosti byl prázdný. Vzdáleně to připomínalo nehonosný, neosobní taneční sál.

Měla jsem široké publikum, to však mlčelo jako zařezané. Ignorovala jsem tíživou atmosféru a hrála dále, zoufale se upírala k jedné z posledních lásek, která mi zbyla.

Rafael se zmateně zamračil. Když se však zeptal, když to jméno řekl... náhle tu vzpomínky byly. Kruté, temné vzpomínky, které bych raději neměla. 

Zab je! křikl Severus. Trhla jsme sebou, má moc zavířila vzduchem...

"Jsem si jistý, že jsi byla na Rufusově dvoře. Hrála jsi na klavír." trval si na svém Rafael. Lehce jsem se pokyvovala do rytmu, chvilku mi trvalo, než ke mně jeho slova pronikla.

"No... ano." souhlasila jsem.

"Jsi Rufusova milenka." odvětil Rafael opovržlivě.

"A na to jsi přišel jak?" Další falešný tón v mé hře, který zněl jako tichá výčitka.

"Nejsme hloupí." utrousil suše Quintin. Jde z tebe cítit. následovala nevyřčená myšlenka. Zářivě jsem se usmála.

"Nejsem na to hrdá, ale ano. Jsem Severusova milenka." broukla jsem lehce. Koutkem oka jsem postřehla, že tím jsem u vlkodlaků klesla ještě níže, než jsem byla. Prudce jsem se k nim otočila a přestala hrát. Rozhostilo se tíživé ticho. Tóny rezonovaly velkou, studenou místností. Za oknem se proháněl vítr, přicházela bouře. Zaťala jsem pěsti. Měla jsem hlad. Nemyslelo mi to.

"Já nejsem jako oni. Ani jednou jsem nezabila člověka a jejich "hry" mi připadají zvrácené a kruté." namítla jsem. Měla jsem nutkavou potřebu ospravedlnit se.

"Každá pijavice je zkažená." odtušil po chvíli jeden vlk.

"Dávej si pozor na jazyk, Dimitriji!" sykl Rafael.

"Ty od Severuse jsou všichni zkažení." odvětil opatrněji Dimitrij. Vlk, který mi skočil do zad.

"Ne. To nejsou." podotkla jsem tiše.

"Ty mlč!" obořil se na mě drzý vlkodlak.

"Neopovažuj se na mě zvýšit hlas!" syčela jsem vztekle, veškerou zášť, bolest a nenávist vložila do těch pár slov. Dimitrij vykřikl a chytil se za tvář. Můj vztek ho popálil. Rozčileně jsem se postavila, začala přecházet po místnosti. Zimomřivě jsem se chvěla, objímala si hruď, cítila se vyhořelá. Přecházela jsem po místnosti, zmatená, vzteklá a vystrašená. "Jsem také individualita. Také si zasloužím... dobré zacházení." zvedla jsem své ruce před obličej, prohlížela si je. Také jsem upír. Nejsem o nic horší, než ostatní. Zoufale jsem ruce sevřela v pěst. Že ano?

Pohled mi padl na upíry, kteří mě sledovali s tvářemi oproštěnými od emocí. Zarazila jsem se. Náhle jsem se za svůj výbuch styděla a zarazila se. Lítostivě jsem pohlédla na dveře, kterými Dimitrije odvedli.

"Když se k tobě Rufus takto chová, proč jej neopustíš. Síly na to máš, troufám si tvrdit, více než dost." podotkl opatrně Julian. Vyrovnala jsem se a došla k jejich stolu, pak se elegantně posadila. Složila jsem si ruce v klíně, pak si to však rozmyslela. Přehodila jsem nohu přes nohu a pravou rukou začala v podivném arytmickém sledu bubnovat do stolu.

"Dlužím mu to." S povzdechem jsem na Julianovo pobídnutí pokračovala. "Je to můj stvořitel."

Ticho. Rozhostilo se tíživé ticho. Zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že ani tímto jsem si nepomohla.

"To je vyloučené." ozval se konečně Quintin. "Rufus nemá dostatečné ovládání ani moc, aby stvořil tak silného upíra. Nedal by krev..." Quintin se odmlčel.

"Nu – pak tady vlastně nestojím, že?" zabručela jsem rozmrzele. Bylo mi smutno. A ten lezavý chlad uvnitř mě... ta prázdnota, která se rozlézala... "Mohla bych poprosit o pohár zvířecí krve?" vydechla jsem stísněně. Julian zamrkal a mávl rukou.

"Omlouvám se. To od nás bylo nezdvořilé. Hrála jste nádherně." odvětil pak Julian galantně. Hořce jsem se pousmála. Vzdáleně mi připomínal mou lepší půlku duše. Vedla jsem prázdný rozhovor, nechávala se upíry zasypávat bezvýznamnými otázkami a celá niterně umírala. Ani když mi donesli krev a já se napila, chlad uvnitř mě nezmizel. Možná bych měla cestovat. Najít Adriana. Adriana... ten by mi pomohl.

"Neznáte... nevíte..." zakoktala jsem se. "Není tu někde upír jménem Adrian? Francouz. Plavý, veselý..." můj hlas se vytratil do ticha.

"Arseon měl dceru, která si stvořila upíra jménem Adrian, a byl plavý. Ale netuším, kde se právě nachází." pronesl po chvíli Quintin.

"Adrian..." broukl zamyšleně Rafael a propaloval mě pohledem. Pak mi do detailu Adriana popsal a já na něj upřela zoufalý pohled.

"Kde je?" vydechla jsem. Rafaelovou tváří probleskla nechuť.

"Nevím. Zmizel z mého dvora, i s tou upírkou." odvětil pak nezaujatě. Vypočítavě mě sledoval. Nějaká upírka mě nezajímala, Adrian měl milenek tucty, i v době, kdy jsme si byli nejbližší. Ani že zmizel a nic neřekl nebylo neobvyklé. Přesto jsem cítila neklid.

"Takže nevíte, kde je? A kde byl naposledy?"

"Ne. A i přesto... Neměla by jsi opouštět sídlo. Válka stále zuří, není to bezpečné. Dvůr, kde se Adrian nacházel..." Rafael zaváhal. "Byl vypálen. Někdo zradil." dodal.

"Adrian to nebyl!" vypálila jsem vztekle, když jsem rozeznala tichý podtón v jeho řeči. "On... Severuse nesnášel. Nikdy mu neodpustil..." zaváhala jsem. Nechtěla jsem rozšířit, že Severuse nenáviděl kvůli mně. "On by nezradil." odvětila jsem. Byli staří, všichni tři, měli by umět rozeznat pravdu od lži. A já mluvila jen pravdu.

"Kdo byl vlastně upír, který mě uzdravil?" přerušila jsem tíživé ticho, které se rozhostilo.

"Viktor tě uzdravil... a včera tě vzal přes den do svého pokoje." odvětil zamyšleně Julian. "A, tady je! Priscille, představuji ti Viktora, našeho otce." odvětil Julian vesele. Otočila jsem se směrem, kterým se díval. Mezi dveřmi jsem spatřila nádherného upíra. Jeho krása mi vyrazila dech. Postavila jsem se.

Ta vůně...

Ty rysy...

Ty oči...

"Viktor?" hlesla jsem vyděšeně. Úchvatný, nádherný, dokonalý Viktor. Ještě mocnější, než kdysi. Viktor... oněměla jsem, stejně jako když jsem jej uviděla poprvé. Ale tehdy jsem byla dítě. Moje tělo tehdy nereagovalo tak bouřlivě, jako teď. Jako první touha. A až pak nenávist. A nakonec děs. Ta reakce mě rozrušila ještě více.

S pohledem upřeným na Viktorovu chladnou krásu se otevřela jedna stará, prastará hráze, téměř na počátku mé existence. Vracely se bolestné vzpomínky, které jsem už nikdy nechtěla znát. Šokovaně jsem na něj zírala. Zapotácela jsem se a odvrátila se. Pak na něj panicky pohlédla, nemohla jej pustit z očí. Mohl by mi vrazit kudlu do zad. Cítila jsem, že nemám daleko k pláči. Jakmile se o mě jeho moc váhavě otřela, překotně jsem začala ustupovat, porážela židle i stoly. Vlkodlaci vyskakovali, upíři vstali, všichni byli připraveni mě mu předhodit. Vyděšeně jsem se rozhlížela. Neměla jsem šanci. Byla jsem v pasti.

Jak jsem včera nemohla rozeznat, že je to on?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zadesáté isabella 27. 10. 2012 - 16:13
RE(2x): E: Zadesáté moira 27. 10. 2012 - 17:00
RE(3x): E: Zadesáté isabella 27. 10. 2012 - 17:03
RE(4x): E: Zadesáté moira 27. 10. 2012 - 17:07
RE(5x): E: Zadesáté isabella 27. 10. 2012 - 18:11