E: Zadeváté

21. říjen 2012 | 13.11 |
› 

Priscille

Sídlo jsem viděla v obrysech, slunce už mě oslepovalo. Napadlo mě, že mi to něco připomíná. Sergej už zdaleka štěkl pár rozkazů a hladce vběhl do požehnaného stínu, pryč z dosahu slunečného světla. Rychle mě nesl chodbami a pak jsme k mé úlevě začali sestupovat po schodech do sklepení. Čím hlouběji pod zemí jsme byli, tím uvolněněji jsem se cítila. Nakonec mě postrčil do nějakého pokoje. S povzdechem jsem si stáhla kápi hlouběji do obličeje a přesunula se do nejtemnějšího rohu. Tam se zimomřivě schoulila, opírala hořící tváře o ledový kámen. Špatně se mi sbíraly myšlenky i vzpomínky. Jako by východ slunce vymazal mou paměť, jediným líným gestem.

"Je tu rakev." ozval se pobavený hlas. Prudce jsem zvedla hlavu a oslepeně mžourala okolo. Po chvíli jsem rozeznala tmavší stín připomínající postavu. A taky zaregistrovala příjemně temnou upíří vůni. Zhluboka jsem ji nasála. Jen ta vůně mi chladila spáleniny. Kupodivu nebyly tak rozsáhlé, jak by se dalo čekat. A navíc...

Volání krve? pomyslela jsem si zmateně. Dezorientovaná ze slunce jsem si to neuvědomila, ale Sergej mě dovedl až k tomu druhému, ke komu mě krev volala. Postavila jsem se a mimoděk k upírovi natáhla ruku, pak se však bolestivě schoulila.

"Jsi zraněná." zavrčel hlas. Přikrčila jsem se. Byla jsem zmatená. Kdo je to? Co chce? Chce mi ublížit? Zlobí se na mě? A jak to, že jsem z něj pila? A on ze mě? Cítila jsem to, cítila jsem, že jej taky vábím. Upír ke mně přišel a něžnými prsty přejel po mé tváři. Sykla jsem. Nasávala jsem jeho vůni a připadala si v bezpečí.

Připomínal mi něco zlého.

Přes veškeré své zmatené pocity se mi vůně líbila a přitahovala mě. Bylo v ní cítit ochranitelství. Poddala jsem se a přivinula se k němu.

Upír mě něžně svlékal a prsty sledoval nitky bolesti. Nevím jak to dokázal, ale kosti se mi rovnaly a vnitřní zranění hojila. Vzal mě do náruče a nesl do postele, do které mě pak něžně uložil. Na chvíli odešel a vrátil se s pohárem zvířecí krve. Vděčně jsem pila, cítila, že do krve nejspíše přimíchal i svou. Unaveně jsem se pak schoulila a usínala.

"Co se stalo?" jako přízrak šeptal upírův hlas. Rty přejel po mém zranění na líci a olízl jej. Zachvěla jsem se. Obvykle upírovy sliny působí nesráženlivost krve. Sliny tohoto upíra mě však uzdravovaly. Navíc, cítit jeho jazyk, jak mi líně obtahuje hranu líce, bylo až nemístně erotické. Raději jsem se soustředila na jeho otázku.

"Zlobila jsem." odvětila jsem s černým humorem. Pak si povzdechla. "Zasloužila jsem si to..."

"Ne." tiše a výhružně zavrčel upír. Majetnicky mě sevřel. "Kdo?"

"Co kdo?" zašeptala jsem malátně. Byla jsem v bezpečí před sluncem, objímal mě upír, jehož síla mi imponovala a cítila jsem se v bezpečí. Bylo mi teplo a cítila se příjemně utahaná.

"Kdo tě tak..." zbytek věty se vytratil do ztracena, jelikož jsem usnula.

 **

Viktor:

Sledoval jsem upírku ve své posteli. Vydal jsem rozkaz, že pokud bude chtít, mají ji vlkodlaci přivést ke mně a k nikomu jinému. A ona tu byla, ani ne den od chvíle, kdy utekla. A zbitá jako pes. Ještě hůře. Upřel jsem vzteklý pohled na stěnu a snažil se uklidnit. Upír, který takto vztáhne ruku na upírku, si nezaslouží žít. A je jedno, zda k ní mám pouto za to, že jsem ji léčil. Toto byl nepsaný zákon.

Hojila se dobře, stačilo trochu mé krve a léčila se sama. Opět. Proto má tak dobrou regeneraci? Protože to potřebuje?

Snažil jsem se uklidnit, ale bylo to k ničemu, byl jsem vzteky bez sebe. Samozřejmě že jsem věděl, že to byl Rufus. Měl jsem chuť jej pomalu, bolestivě zabít. Ale nemohl jsem. Neměl jsme důvod. A bez důvodu nezabíjím. Už ne.

Upírka se převalila, tvář napjatou bolestí. Něžně jsem ji pohladil po zádech zabarvených modřinami, a Priscille se na okamžik uvolnila. Když jsem ruku stáhnul, zase se napnula a propadala bolestem. S povzdechem jsem ji vzal do náruče a zamířil s ní ke své rakvi. Občas přítomnost starého mladším pomáhá posílit schopnosti a tišit bolesti. Bylo to přirozené, staří měli slabší chránit.

Děláš to jen pro ni. Nemáš na tom žádný osobní zájem. lhal jsem si v duchu. Zabořil jsem jí tvář do vlasů a nasál její vůni. Nevěřil jsem si.

Byl z ní cítit Severus, jeho vztek a šílenství, nějaké štěně a jeho náklonnost, slabě nějaký upír, oddanost a Sergej a jeho zvědavost. To nevadí. Po noci se mnou můj pach přebije všechny ostatní. A bude ji na kůži ulpívat ještě dlouho. Potměšile jsem se usmál. Nerad jsem si to přiznával, ale líbilo se mi takto uvažovat. Dlouho jsem se od upírek distancoval. Nikdy jsem necítil hlubší potřebu s nimi spojit život. To koneckonců zatím ani u této maličké. Překvapila mě jen až zběsilá touha ji vlastnit, což by mě znepokojovalo, kdyby mé instinkty neběsnily už kvůli jejím zraněním.

Navíc... navíc mi připomínala ji.

Lehl jsem si do rakve a opatrně Priscille položil na sebe. Přitulila se ke mně. Spokojeně jsem zamručel a zavřel rakev, vdechoval její vůni. Byla exotická a divoká. Zvláštní. Opět se její pravá psychická vůně projevila až když byla v bezvědomí. Jako by při bdělosti samu sebe potlačovala.

Luxusní rakev nebyla navržená pro více osob, i s Priscille tu náhle bylo málo místa, přesto jsem byl spokojený jako přerostlý, dosyta najedený  kocour. Ležel jsem nehybně, i když jsem si pod sebou nešikovně pomačkal oblek, nechtěl jsem zraněnou nějak probudit. Objal jsem ji a tiskl ji k sobě, tu drobnou upírku, která ve mně probouzela pocity, které jsem zavrhoval.Tak dlouho jsem byl sám, z vlastního rozhodnutí, unavený bolestí a zklamáním. Ale teď je tu se mnou, ta upírka. V mé rakvi, ve které jsem nikoho nesnesl. A připomíná mi, čeho jsem se vzdal.

Zabořil jsem ji nos do krku. Voněla tak sladce. Vycenil jsem zuby a málem neodolal touze ji znovu ochutnat. Avšak tentokrát jsem žádnou výmluvu neměl. Včera ze mě pila. Měl jsem právo z ní pít. Teď už ne. Ne bez jejího svolení.

Uvidí se. Uvidí. Zítra.

**

Priscille

Probrala jsem se v rakvi. Sama. Do nosu mě ihned uhodila intenzivní upíří vůně. Když jsem nejistě prsty přejela po saténové výstelce, ucítila jsem šimrání v podbřišku a tiše se zajíkla. Byl tu, někdo se mnou spal a odešel před chvílí. Snažila jsem se potlačit fantomový pocit mužské ruky blízko mého klína a druhé, která mi něžně svírala ňadro. Ale tělo jsem měla podrážděné a rozechvělé.

Rychle jsem se vstala a z rakve vyklouzla. Když jsem všude necítila upírovu vůni, trošku jsem se uklidnila.

Poměrně rychle jsem našla koupelnu a pomalu, důkladně se umívala. Upírovi vůně se přirozeně zbavit nedokázala. Ten starý silný upír z včerejší noci si mě označkoval jako pes. Povzdechla jsem si. Byla jsem zmatená a nevěděla, kde jsem, co tu dělám, kam mám jít. Proto jsem začala něčím jednodušším. Začala jsem hledat šaty. Udivovala mě jen jedna věc. Pamatovala jsem si. Pamatovala si na včerejší noc.

Ke svému překvapení jsem našla čisté věci na posteli hned, jak jsem se vrátila. Nejspíše je tu služebnictvo. Oblékla jsem se a zmateně vyšla ven. Přede dveřmi mě čekalo další překvapení. O zeď se tam opírala dívka a rozpačitě na mě koukala. Měla krásné oči. Známé. Zamyšleně jsem nakrčila obočí. A pak se vybavilo jméno. Měla...

Sergejovy oči.

Mimochodem, děkuji. Děkuji za Sašu.

"Děkuji. Za to, že jsi mě zachránila." pronesla Saša pomalu. Zamrkala jsem, rozplétala realitu a vzpomínky, které se mi prolínaly a chtěly mě zaplavit. Převládala v nich bolest a strach. Potřásla jsem hlavou. Tvrdě jsem si promnula spánky.

"Nemáš za co děkovat." prohodila jsem chmurně. "To já ti to udělala." zabručela jsem. Alexandra zamrkala. Balancovala na špičkách, vypadala že chce utéct. Nebo mě popadnout a pořádně se mnou zatřást.

"Ale vyléčila jsi mě, i když jsi nemusela." Něco v jejím hlase mě upoutalo. Pořádně jsem si ji prohlédla. Nebyla upírka, byla vlkem. Musela být mladá, ještě jsem z ní necítila smrt, přesto měla okolo očí vrásky starostí a ve tváři hořký rys. "Ne každá pijavice by to udělala." dodala a tvrdě mi pohlédla do očí. Jako by mě vyzývala. Musela jsem v duchu smeknout nad její odvahou. Už jednou jsem ji málem zabila a přesto mi znovu čelí.

"Ne, nejspíše ne." odvětila jsem lehce rozpačitě. Rozhostilo se ticho a Saša se ošila. Odlepila se od stěny a začala se plížit kolem mě, nespustila ze mě pohled.

"Proč?" málem na mě vyštěkla, tak náhle, až jsem sebou trhla.

"Proč co?"

"Proč jsi tomu bastardovi pomohla?!"

"Pomohla..." opakovala jsem. V mysli se míhaly staré nové obrazy.

Severus.

Vzbouření.

Války.

"Neměla jsem na vybranou-"

"Blbost!" štěkla Saša a přistoupila ke mně, v očích jí hořel vztek. "Každý má na vybranou, o to více vy, vy... mrtváci." poslední slovo vyplivla.

"Ne. Každý ne." odvětila jsem tiše, mimoděk nechala do hlasu vklouznout varování. Saša zamrkala.

"Ty jsi neztratila v té zasrané válce blízké!" vypadalo to, že mi chtěla píchnout ukazováček do hrudi, zřejmě si to ale rozmyslela a zase začala přecházet.

"Co po mně chceš?" zeptala jsem se bezradně. Cítila jsem z této osoby zmatek. Věděla jsem, že ji můžu věřit, ale její chování mě mátlo. Saša po mně bleskla temným pohledem.

"Nic, co by jsi mi mohla dát." odvětila chmurně. Zastavila se a zhluboka nadechla. Zpříma na mě pohlédla, pak zaváhala a odvrátila se. "Nech... nech to být, upírko. Nemá to smysl." odvětila a chtěla odejít.

"Počkej!" zarazila jsem ji. Vlčice ztuhla a celá se napjala.

"Ano?" zeptala se obezřetně, byla ke mně zády. Buď si hodně věří, nebo je hloupější, než jsem si myslela. Než jsem promluvila, zaváhala jsem.

"Mohla by jsi pro mě něco udělat?" zeptala jsem se. "Dlužíš mi život. Vyrovnala... vyrovnala by jsi dluh."

"Právě jsi řekla, že jsi za to mohla. Žádný dluh není." napůl se ke mně vlčice otočila.

"Ale nemusela jsem." kontrolovala jsem rychle. Možná se mi to zdálo, ale měla jsem pocit, že vlčici přes tvář proběhl krátký úsměv. Chvíli mlčela, pak však lehce pokývala hlavou.

"Máš pravdu. Dlužím ti za pomoc, ale za život ne. Mysli na to, až budeš přednášet svou prosbu. Musí to být služba, malá službička. Pokusím se to splnit." odvětila vážně. Oddechla jsem si. V mých sporadických vzpomínkách se mi vybavila osoba, kterou jsem zde musela mít.

"Dvě věci. Potřebuji sem dostat jednoho upíra." broukla jsem a popsala jsem jí Jeana. Zamračila se a pak přikývla. "Moment..." Vrátila jsme se do pokoje a dle očekávání tam našla psací potřeby. Naškrábala jsem vzkaz a Saša jej vážně převzala. Jedna věc vyřešená. A teď k problému zcela opačnému.

"A ta druhá věc?" zeptala se po chvíli Saša. Trhla jsem sebou a vytrhla se ze zamyšlení.

"Potřebuji zjistit, co jsme včera s tvým otcem dělali." Chvíli bylo ticho, Saše se na tváři zračil šok.

"Cože?" štěkla. Zmateně jsme na ni hleděla. Až po chvíli mi to došlo, jak to asi vyznělo.

"Ach... tak jsem to nemyslela!"

"A jak tedy?!" Saša se celá napřímila, oči získaly jantarový nádech, její hnědé vlasy jako by získaly krvavý odlesk.

"Já..." rozpačitě jsem se odmlčela. Pohlédla jsem na zuřící vlčici a věděla, že její pomoc potřebuji. S povzdechem jsem se rozhlédla a když nikoho neviděla, tiše jsem Saše vysvětlila, jak to mám s pamětí. Zírala na mě nevěřícně a vztekle. Několikrát chtěla odejít a nechat mě prostě stát v chodbě samotnou. Nakonec jsem ji ale přesvědčila.

"No dobrá, věřím ti. Ale zapomnětlivý upír... to je postavené na hlavu..." brblala si pro sebe při odchodu. Viděla jsem, jak si nenápadně mne spánek jako by ji bolela hlava. Zajímavá dívka. Když se za ní zavřely dveře, znovu jsme se rozhlédla. Měla jsem papír. Inkoust a brko. Měla bych začít sepisovat aspoň to, co si pamatuju. Tak jsem psala.

**

Adrian:

Se zavřenýma očima jsem visel v kobce, ruce mi rozdíraly železná pouta. Visel jsem tu tak dlouho, že mi vrostly do stále se obnovující tkáně. Trudomyslně jsem usoudil, že se jich už asi nikdy nezbavím.

Otupělou myslí jsem vyhledal Caleen. Bylo to jednoduché, neuměla si chránit mysl a její prosté myšlenky vyzařovaly do okolí jako maják. Byla mou kotvou.

Caleen byla v pokoji. Měla na sobě nádherné šaty. Byla zmatená.

Povzdechl jsem si.

Nějaký upír ji stále ovlivňoval, měla žít v iluzi štěstí. Díky své tajemné schopnosti přitažlivosti ji někdo ochránil, neskončila zle.

Ale... ale jakmile se její patron vzdálil, jeho vliv slábl a Caleenina mysl hledala pravdu.

Hledala .

Jsem ješitný, těšilo mě to. A zároveň děsilo. Protože kdyby si Caleen vzpomněla, zabijí ji.

Je horší žít s myšlenkou, že je má malá přítelkyně zdravá a šťastná a zapomněla na mě... nebo toužit po tom, aby si mě pamatovala a děsit se okamžiku, kdy si doopravdy vzpomene?

Potměšile jsem se pousmál. Rozervanost ducha. Jak by to nadchlo Priscille...

Ozvaly se kroky. Zamračil jsem se a rychle dostával svou mysl do stavu zdánlivého rozkladu. Dávali mi pít sporadicky a snažili se mě zlomit. Jenže... jenže já příliš toužil žít. Probudil jsem v sobě schopnost. Od doby, kdy se mě Priscille dotkla, kdy její mysl působila na mou, jsem byl vnímavější a citlivější na emoce. A tady, v té kobce, ve které jsem odmítl shnít, jsem zjistil, že má mysl má hodně času, a velké hřiště na hraní.

Bláznil jsem.

V první chvíli jsem si myslel, že jsem zešílel, to když jsem poprvé narazil na mysl Caleen. Ale opravdu to byla ona. Viděl jsem jejíma očima. A když jsem vyprahlý sáhl... Vsál jsem do sebe její emoce.

Okradl jsem ji o energii.

Vyděsilo mě to snad více, než ji samu.

Ale náhle jsem byl opět plný energie a má mysl se pročistila. Takže zatímco mé tělo chátralo a umíralo, mysl byla stále nedotknutá. Takto jsem si zachoval příčetnost, jen díky tomu jsem dokázal uniknout šílenství krvežíznivosti. Ale jen o fous.

Netuším, jak dlouho jsem tady byl. Přesně dvě sta padesát sedm napití. Malých pohárků staré, hnusné krve. Někdy jsem je dostal rychle po sobě, někdy jsem byl na hranici smrti. A někdy ji přinesli ale hráli si, a tehdy krev skončila vylitá na podlaze.

Zachvěl jsem se, vlhkost a zima cely mému slabému tělu nepomáhaly. Temná cela byla maličká, ve stropě byl úzký průzor zamřížovaný sítí stříbrných tyčí. Vězení pro upíra. Hleděl jsem na kousíček oblohy, který jsem viděl, a cítil, že už to dlouho nevydržím. Kdybych měl co, brečel bych. Já nebyl silný, nikdy nebyl. Ale chtěl být, pro Priscille a koneckonců i pro Caleen. Hlava mi padla na prsa, zoufale jsem poslouchal přibližující se kroky. Konečně někoho zase uslyším, konečně.

Měl jsem velké množství volného času, času k přemýšlení. Časem jsem se čas naučil nenávidět. Naučil jsem se nenávidět vše, své tělo, své věznitele, dokonce i Caleen, která na mě zapomněla. Nenáviděl jsem své myšlenky, nenáviděl jsem sebe. A šílel jsem, šílel jsem ze samoty, hladu, šílel jsem i z toho, že mě Priscille nepřišla zachránit. Šílel jsem z krve rozlité na podlaze, šílel z kradmých pohybů zvířat na dosah, za sítí stříbra v okně.

Věděl jsem, že jsem na špičce nože, balancuji na hraně propasti krvežíznivosti. A k příčetnosti bylo tak málo důvodů. Naštěstí jsem stále věděl, že spadnout nesmím.

Nechával jsem svou mysl plynout prostorem, utéct od malé kobky a těla, které zrazuje, a zjišťoval, čeho všeho je má mysl schopná.

Bylo toho bolestně málo. Alespoň jsem ale mohl krást doušky energie. Více jsem si nedovoloval brát ze strachu, že na mě přijdou.

Dveře zaskřípaly. Padl jsem v okovech, zvedl horečnatý pohled. Ve dveřích stál starý upír a zamyšleně si mě prohlížel.

"Můj pán tvrdí, že nejsi zlomený, ať mu tvrdím co chci. Říká, že cítí tvého ducha, který tu kolem bloudí." promluvil po dlouhé chvíli. Málem jsem strnul, ale ovládl se.

"Krev...!" zaryčel jsem a vzepjal se proti okovům. Povolil jsem okovy sebeovládání, nejhorší bylo, že já to nehrál. Jen jsem se přestával ovládat. Začal jsem sebou zmítat v železech, marně jsem se po upírovi v bezpečné vzdálenosti sápal. Klidně mě pozoroval. Pak přišel takřka na dosah a naklonil se ke mně hříšně blízko.

"Říkal, že tě prý navštívil, dal ti nástroj pro zachování příčetnosti..."

"Saaaaaang!!!" ječel jsem, oči mi halila rudá clona. Upír mě zamyšleně pozoroval. Nenáviděl jsem ho. Nenáviděl jeho eleganci, jeho čistotu, jeho sílu.

"A co vše pro krev uděláš?" šeptl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zadeváté isabella 22. 10. 2012 - 20:14
RE(2x): E: Zadeváté moira 22. 10. 2012 - 20:54