E: Zaosmé

14. říjen 2012 | 13.30 |
› 

Priscille:

Zmateně jsem běžela lesem. Kde to jsem? Cítila jsem v žilách volání krve. Jeden hlas mě táhl zpět do místa, ze kterého jsem utekla. Ale tam nemůžu jít. Tam je bolest a on. Ten upír. Pamatovala jsme si, že se ho mám bát. Nenávidím ho. Ale nevím proč.

Krmil mě. Ten hajzl mě krmil a jeho krev přinášela ať už jeho nebo mé vzpomínky.

Žena na trůně, v náručí měla milence...

Ta samá žena se ke mně sklání, něžně mi vysvětluje podmanění zvířat...

Pozoruji východ slunce (muž, jsem muž?) a potlačuji spálení, podmaňuji si upírku dalším znásilněním, povinnost ukázat převahu, znechucení z celé situace...

Ležím na pohovce, nějaký muž mě laská, hraje si s mým tělem a já jsem naprosto šťastná...

Žena pod tělem muže, jeho!, ale tentokrát v tom není nic bolestného...

Muž v mém náručí, ale toho muže jsem viděla, ten plavovlasý byl v místnosti, ze které jsem utekla...

Násilím jsem se ze, k ďasu, vzpomínky!, vytrhla. Rozhodla jsem se běžet k tomu druhému hlasu, slabému volání.

Bála jsem se a byla tak zmatená. Nedokázala jsem si ani užívat běh noční krajinou, vítr ve vlasech, čirou atmosféru lesa. Tělo mě bolelo. A byla jsem vyděšená.

Netušila jsem, jak se mi to vymstí.

**

Severus. Tak se muž jmenuje. Věděla jsem to. Viděla jsem jej, jeho rozzuřený obličej. Krutý, tak se jmenuje. Tiše jsem se proplížila do ložnice. Nu, zvuk, který se odtamtud ozýval, mě měl varovat, že?

"Do pekel!" zaklela jsem a odvrátila se. Vibia, ano, tak se ta mrcha zrzavá jmenuje, se zrovinka zcela oddávala Rufusovi. A nejspíše ji to bolelo, dle strnulého výrazu, který měla. Nic si však nenalhávejme. Bez trochy bolesti to není ono. Podívejme se, jak si mě Rufus naučil. Vychovat děvku umí, ne že ne.

"Ale, prašivá čubka se vrátila!" vykřikl Severus vztekle. Vibia krátce vykřikla, Severus přirazil příliš tvrdě. "Pojď políbit svého pána." zavrčel a já na něj zírala. Vzpomínky se mi vracely jedna za druhou a každá děsivější, než ta předchozí.

Například vědomí, že jsem jeho. Jen jeho.

Něžně jsem jej políbila. Spokojeně zamručel. Vibie zlostně vřískla. Rufus souhlasně zamručel a popadl mě za vlasy, přitiskl na postel.

"Jen se dívej, jsi další na řadě." vydechl.

"Ne! Máš mě! Copak ti nestačím?!" vřískala Vibia.

"Ne." odvětil s krutou upřímností Rufus. Zadržela jsem dech. Upíři nemusí dýchat tak často, je to vžitý reflex, a právě díky němu jsem cítila pachy, ze kterých se mi obracel žaludek.

"Severusi..." pokusila jsme se zvednout.

"Lež!" okřikl mě a zrychlil. Užasle jsem ho sledovala. Nejsem voyeur, ale přesto bylo na krutém sexu něco fascinujícího. Odporného, špinavého... magického. Už jen proto, že když jste živí, můžete zrodit další život. Rufus ztuhnul a tiše zasyčel, pak se z Vibie svalil. Ta mě propalovala pohledem, byla v něm nenávist. Nenávist v té mladé, krásné tvářičce. Dost!

"Nejsem tvoje děvka a nebudu čekat, až přijdu na řadu!" vřískla jsem. "Buď já nebo ona!" Nejistě jsem se zvedla a když Rufus ohromením neodpovídal, vyskočila jsem a dětinsky za sebou práskla dveřmi. Ostrým krokem jsem procházela chodbou a snažila se ignorovat pohledy ostatních.

Jean. To jméno mi nešlo z hlavy. Tak jsem se na něj vyptala. Byl to sluha. Jakmile mě uviděl, pochopil nějaký skrytý signál a pokynul mi, ať jej následuji. V zastrčeném malém kamrlíku mi pak dal do ruky kožený deník a začal vyprávět poslední události, vše perfektně nacvičené. Listovala jsem deníkem a vzpomínala, vzpomínala a užasle četla posledních dvě sta let mého života. Pak přijala nabízené pero a připsala i poslední události. Pár situací se mi nevybavovalo a ani Jean je neznal, ale nemohlo to být nic důležitého. A nejspíše to bylo tak děsivé, že je lepší to nechat spát.

"Děkuji Jeane." šeptla jsem. Jean se jen usmál. Rychle jsem odešla a doufala, že si nás nikdo nespojí. V duchu prostě žasla.

** 

"Hledá tě pán." pronesl hned první upír, kterého jsem potkala. Zachmuřila jsem se, když jsem si představila pár variant příštích pár hodin. Jen jedna byla vcelku přijatelná, přirozeně i velmi nepravděpodobná.

Došla jsem k Severusově pokoji a vešla. Nu, aspoň počkal, dokud jsem nezavřela dveře. Jako bychom byli doopravdy druhové.

"Shazuješ mě před mými poddanými!" štěkl a došel ke mně, popadl mě za paže a zatřásl mnou. Byla jsem proti němu drobek, třásl se mnou jako s panenkou. Zalapala jsem po dechu. Nečekaně mě praštil a ještě překvapivěji mě pak nakopl. Zlomila jsme se v pase a pak padla tvrdě na zem, když mě zezadu udeřil do hlavy.

"Sev-"

"Sklapni už! Zavři doprdele hubu! Kdy už konečně pochopíš, že jsi jen bezvýznamná čubka?!"

"Co to sakra-"Znovu mě praštil. Tentokrát stříbrnou holí. Kde jí vzal, k ďasu? Schoulila jsem se a snažila se odplazit pryč, ale praštil mě přes ruce tak prudce, až mi zlomil zápěstí. Vykřikla jsem. Obyčejně mě stříbro nepálilo, ale tělo teď reagovalo podivně.

"Ty jsi se zbláznil!" vřískala jsem bolestí. Tělo bylo unavené, došlo mi vyděšeně.

"Už-kurva-sklapni-zavři-tu-hubu-ty-děvko-sakra-poslouchej-svýho-pána-zasraná..." Severus neúnavě po každém slově udeřil, mlátil mě hlava nehlava. Křičela jsem, plakala. On se zbláznil.

On mě zabije.

Náhle se sklonil a na všech čtyřech se nade mnou tyčil, hladově mě sledoval. Pak mi jazykem olízl krvavou ránu na tváři. Ztuhla jsme. To nemůže! pomyslela jsem si plačtivě. Neporuší i tento zákon, nesmí se napít, když mu to nepovolím!

Severus strnul, ve tváři mu byla vidět čirá rozkoš. Pak však ztuhl a když jsme viděla jeho pohled, byla v něm jen nepříčetnost.

"Tak Viktor tě šoustá, jo?" zeptal se tiše. Znovu zvedl tyč. S pláčem jsem zvedla své tělo, polámanýma rukama se snažila odplazit pryč.

"Severusi... prosím... To nejsi ty! Vzpomeň si na Daelirea! To je on, to nejsi ty!" štkala jsem. Ne. Ani Daelireus nebyl takové monstrum.

"Ano, pros! Pros a dostaneš svou lekci! Pak si zapamatuješ..." horečnatě šeptal, ve tváři žal a šílenství. Vykřikla jsem, tyč se ohnula o můj bok, já začala kašlat krev. Bok jsem měla zdeformovaný, nemohla jsem dýchat.

Severus zařval a otočil se, došel ke stolku. A na něm... ach k ďásu! Přes veškerou slabost jsem se zvedla a zděšeně se potácela pryč. Svět se se mnou točil a já padala a plazila se. Severus se ani neobtěžoval na mě pohlédnout. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych mohla utéct.

Když se ke mně otočil, v jedné ruce měl sekáček. A v druhé sklenici s...

Hlavy, bohové, byly to hlavy! Pootevřela jsem šokem ústa. A pak je poznala. Gertruda. Mark. Výrazy čirého děsu. Nejspíše něco, co teď jde vidět i na mé tváři. Začala jsem naříkat, cítila jsem se slabá, měla jsme pocit, že znovu umírám. Severus mrštil sklenici proti zdi. Ta se rozbila, hlavy s duněním spadly na zem a kutálely se po podlaze. Ječela jsem, nemohla jsem dýchat, přesto jsem ječela.

"Zabil jsem je. Při první příležitosti. A myslel jen a jen na tebe." Severus zastavil Markovu hlavu. Pak ji rozšlápl.

Umlkla jsem. Svět se pro mě na chvilku zastavil, nic jsem nevnímala, nic jsem nebyla schopna vnímat. Dívala jsem se jen na hroudu masa pod Severusovou nohou a říkala se, že toto je jen sen, děsivá noční můra. To nemůže být pravda. Tohle je šílené.

Pak jsem vyskočila, vrhla se na něj. Lehce mě odrazil a mrštil mnou do rohu. Náraz bolel jako sto bití tyčí, slyšela jsem skřípět vlastní kosti. Znovu jsem vykašlala proud krve. Na chvilku jsem dokonce ztratila vědomí, ale Severus mě přivedl zpět. Strhal ze mě oblečení a mě pohled na vlastní tělo šokoval.

Vidět modřiny na upíří kůži, vidět zdeformované hrudky tam, kde jsou zlomené kosti... Oněměla jsem, nedokázala se pohnout. Slyšela jsem se sípat, snažila se zařadit ten zvláštní jekot, ale jako vlastní hlas mi to nepřipadalo.

"Cítím ho, cítím ho všude na tobě. Šoustala jsi s ním celý den v kuse?"

"Ne." vydechla jsem konečně. "Já nevím, kdo je Vik-" Znovu mě udeřil. Upíra je těžké omráčit. Já na tom byla ale tak zle, že se to Severusovi povedlo.

Probrala jsem se, když jsem ucítila jeho tesáky na krku. Horký dech, vlhký studený jazyk.

Nikdy bys nepoužila svou moci proti mně. Miluješ mě.

Ne, už ne.

"Ďas na tebe!" vřískla jsem. Energie mé tělo zalila jako horká vlna a náhle byla bolest o trochu snesitelnější. Sev odletěl až k protější stěně a omráčeně se po ní svezl. Prudce jsem dýchala, nechala své tělo, ať se o sebe stará. Ale Rufus se nehýbal.

"Seve-Severusi..." začala jsem se k němu plazit, každý pohyb byl dalším výpraskem. Pohnul hlavou a tiše zavrčel. Neuvěřitelně se mi ulevilo, na druhou stranu jsem byla děsem bez sebe. Potácivě jsme se zvedla a nejistě se zahalila do pláště. Za tohle mě zabije, zabije, zabije... Plakala jsem. Přese všechno jsem plakala, když jsem jej opouštěla.

"Ty mrcho..." šeptal Severus. Došourala jsem se k oknu a s pohledem dolů zaváhala. V mém stavu by mě to mohlo zabít. Ale Severus už sténal a pomalu se zvedal. Spíše vypadla, než skočila jsem ven. V letu jsem pocítila silný pocit deja-vé. Dopadla jsem na zem a nocí se rozlehl můj bolestný výkřik. Nohy, čerstvě zahojené, jsem si opět zlomila. Málem jsem při dopadu ztratila vědomí. Pak jsem ale uslyšela Rufusův zběsilý řev. A to mě vytáhlo na nohy spolehlivě, i na zlomené.

Šouráním, což byla má momentální obdoba běhu, jsem prchala do noci a lesa. Jako o život. A možná to tak i bylo.

**

Seděla jsem na loučce a kolébala se dopředu dozadu. Měsíc byl v novu, byla tak krásná noc! Tak uklidňující tma. Vadil mi jen chlad, který jsem pociťovala. Rozléhal se hluboko uvnitř mě a šířil se, pohlcoval každou mou částečku. Náhle se ozval šelest. Nepřemýšlela jsem. Prostě toho tvora přivolala.

Z křovin se vynořil vlček. Chvilku jsme na sebe zírali. Pak vlček zavrtěl ohonem. Pousmála jsem se a mírně rozevřela náruč. I bez mého ovládání ke mně vlček přišel a skočil mi do náruče. Bolestně jsem hekla, ale vlčkův jazyk olizující mi tvář mi za trochu bolesti stál. Kýchl a pak mi zabořil čumáček do boku. Zasykla jsem bolestí a vlček provinile zakňučel se mnou. Bok se mi hojil špatně, jako ostatně každá rána zasazená stříbrnou tyčí,

"Ty jsi mi ale zvědavé štěně..." broukala jsem a něžně mu vískala srst. Vlček krátce zavyl, mladým vlčím vytím, a po chvilce se z dálky ozvala odpověď. Ztuhla jsem, ale pak to nechala plavat. Stejně nepřežiju den. Nemám se kam schovat před sluncem. A už jsem se nemohla hýbat. Běžela jsem co nejdále, a tady se pode mnou nohy podlomily, plazení bylo příliš bolestivé. Vlček znovu kýchl a vesele na mě zíral, jako by čekal na pochvalu. Zavolal přeci jen vlka, který na něj dohlížel. Asi jej to tak učili.

"No jo, hodný vlček..." vyhověla jsme mu. Ocas mu začal lítat ze strany na stranu. Byla mi zima, taková zima... a vlček byl jako živá ohřívací láhev... Přitáhla jsem si jej blíže a zabořila mu obličej do srsti. Vlček zakňučel. Ignorovala jsem jej a celá se kolem něj ovinula.

"Neubližuj mu!" vyhrkl náhle hlas. Ztuhla jsem a vzhlédla. Vlčka pustila. Nechtělo se mi, byla mi taková zima. Vlček byl teplo, život. Ale mé touhy jsou méně, než můj život. Který za chvíli také bude ničím.

Vlček se rozpustile převalil na záda a hrabal packami ve vzduchu, jazyk mu rozpustile visel z tlamy. Krátce štěkl. Zakoulel očima a já z jeho útržkovitých chaotických primitivních myšlenek pochopila, že se leknul, že ho chci kousnout. Znechuceně jsem s ušklíbla. Vlkodlačí krev je mocná, ale nechutná a děsně se tráví.

Zvedla jsem pohled k dospělému vlkodlakovi. Jako první mě zaujala jeho tvář. Byl... nádherný. A děsivý. Přes nádhernou tvář vedly dvě ohromné jizvy. Nejvýraznější však byly jeho zelenkavě hnědé oči. Staré oči, tento vlk už svůj život prošel a i jeho dlouhověkost jej dlouho neochrání. Takoví vlci skoro neexistují, dříve jsou zabiti v soubojích.

"Já... já ne..." s bolestmi jsem se zvedla a jako shrbená stařena šouravě couvala. Starý instinkt, neukazovat svou nemohoucnost. Bolestně jsem vydechla, když jsem se příliš prudce pohnula a pozlobila svá žebra. Avšak vlček nabyl dojmu, že si se mnou nepohrál dostatečně hodně a čile vyskočil za mnou.

"Koljo! K noze!" křikl muž. Byl bílý jako stěna, oči měl komicky vytřeštěné. Musela jsem se začít smát, i když mě ihned přepadla bolest a rozkašlala jsem se. Na ruku mi vytryskla krev. Zaúpěla jsem. Nechtěla jsem umřít. Svět se se mnou zatočil a já padla na zem.

"K ďasu..." šeptla jsem. Začala jsem kašlat hůře, z úst mi začal vytékat pravidelný čurek krve. Kolja zakňučel a vetřel se mi na klín, kde se pak majetnicky uvelebil. Už jsem nepochybovala, že za mnou chodí nejen kvůli usměrnění. A přestože mi to působilo jen další bolest, nechala jsem si jej tam.

"Nikolaji!" křikl muž a natáhl se po štěněti. To se celé naježilo a začalo na muže vrčet. Muž ucukl. Pak se však bleskurychle napřáhl a štěněti věnoval štulec za uši. Zakňučelo a schlíplo mi v klíně. Já jej apaticky pozorovala. Bylo mi jedno, že je dospělý vlkodlak tak blízko a mohl by mě zabít. Vždyť... já už v podstatě mrtvá byla. Štěně zakňučelo a olizovalo mi krev z rukou. Tiše jsem lapala po dechu. Zavřela jsem oči a opřela se o strom. I kdybych se vyléčila – před sluncem neuteču. Je konec. A já... já chci zemřít. Severus... Severus mě nenávidí. A to já nesnesu.

"Kdo jsi?" zeptal se muž a obezřetně si sedl kousek ode mě. Přestala jsem s pokradmým pokukováním a podívala se na něj zpříma.

Ach ano, byl úchvatný.

"Priscille." broukla jsem ochraptěle. Krátce jsem pomyslela na Adriana, na to, jak nádherně s francouzskym přízvukem vyslovoval mé jméno. Jak ráda bych jej ještě jednou viděla. "A vy?" vyhrkla jsem zoufale ve snaze zaplašit smutek. Dýchalo se mi trošičku lépe. Muž se na mě pozorně podíval a ušklíbl se. Otálel možná až příliš dlouho.

"Sergej." pronesl nakonec. Zamrkala jsem a Sergej ztuhnul, pozorně sledoval mou tvář. Něco mi jeho jméno vzdáleně připomínalo. Ale s mou pamětí to nikdy nebylo slavné. Byl to nekonečný, strašně vyčerpávající boj.

"Vítej, bratře, sedni si k mému stolu! Podává se pořádná dávka zoufalství, prvotřídní, té nejlepší jakosti!" pronesla jsem dramaticky a zachrčela. Kašel však potlačit dokázala.

"Nikdy jsem neviděl upíra trpět nemocemi." poznamenal vlkodlak udiveně. "Někdo tě zmlátil tedy řádně." dodal nesouhlasně. Ušklíbla jsem se. Zatoužila jsem po klavíru nebo skicáku s úhlem. A po Adrianovi. Hlavně po něm. Odfrkla jsem si a začala Kolju drbat za ušima. Spokojeně ňafl.

"Víš kde jsi?" zeptal se vlkodlak. Pokrčila jsem rameny a nasála pachy okolí. Vlkodlačí pach byl všude.

"Na vlkodlačím území." broukla jsme lhostejně.

Viděl jsem smečku vlkodlaků. Byla tu šedá březí samice, další černá, skákající kolem malých šedých koulí. Ty kňučely a dělaly neuvěřitelný rámus. Pak tu byly dva šedí vlci a jeden lehce narudlý, alfa smečky, se zjizveným čumákem.

Vytrhla jsem se z cizí vzpomínky.

"A to se nebojíš?" zeptal se vlk. Už se mi propojilo, odkud ho znám. Sergej. Zjizvený. Vůdce vlkodlaků. I toho by se Severus rád zbavil. Na krátký, šílený okamžik mě napadlo, že Sergeje zabiju a vetřu se zpět do Sevovi přízně. Začala jsem se šíleně chichotat. Sergej však zahlédl smrt v mých očích a napnul se. Já to vzdala. Jsem ve stavu, kdy neublížím ani mouše. A byla by to hloupost. Sev mě nenávidí a raději mu nebudu chodit na oči.

"Ne." odvětila jsem hluše. Koukla jsem se na nebe a Kolja mi položil hlavu na prsa. Sykla jsem a Kolja hned provinile ucuknul. "Mám pocit, že by bylo lepší umřít..." hlesla jsem tiše. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že to myslím vážně. Ještě před okamžikem jsem se bála. Ale s každým okamžikem se mi také vracelo více a více vzpomínek. A já náhle věděla, že je lepší odejít. Žila jsem moc dlouho. Sergej chvíli mlčel.

"Krásná noc, že? Když je Luna zády ke Slunci a tvář má ve stínech, můžeme pak vidět plamen noci, hvězdy, hvězdy..." pronesla jsem nesouvisle. Takto jsme rádi blábolili s Adrianem. Zabolelo mě u srdce. Aspoň jednou. Aspoň jednou jej ještě vidět...

"Ano, hvězdy jsou krásné." pousmál se Sergej. Sám od sebe začal popisovat souhvězdí a já se k němu přidala.

"Mimochodem, děkuji. Děkuji za Sašu." pronesl náhle vlkodlak. Bylo to proneseno tak nesouvisle, že jsem to považovala za vtip.

 **

"Ne!" zalykala jsem se smíchy. Na bolest nebrala ohled, už jsem se naučila ji ignorovat. Sergej, kterého jsem podezírala z toho, že si to právě vymyslel, tvrdil, že muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, vlkodlaci z vlků a upíři z Měsíce. Vlastně to ani nebylo vtipné, ale my už byli v náladě. Jako opilí. Kolja nespokojeně zavrčel a lehl si pohodlněji, aby ho nerušily mé záchvaty smíchu nebo kašle, které ale už nebyly tak časté. Podrbala jsem jej za ušima a on zabručel. Moje ohřívací láhev.

Pocítila jsem neklid a začala mě svrbět kůže. Východ začal blednout.

"Bledne, bledne závistí král před chudákem. Chudák s ženou milovanou a pohledným dítětem..." broukala jsem kousek z balady.

"To neznám. Co to je?" zeptal se Sergej. Narážku na úsvit nepochopil.

"Balada o smutku. Král v závisti vydá rozkaz zabít všechny spokojené rodiny. Nakonec zůstane sám, šílený, umře hladem, umře smutkem. Napsal to pro mě Bao Loe." pronesla jsem tiše.

Světle modrá. Ještě chvíli a uvidím východ slunce. Naposled. Adrian vždy toužil po východu slunce. Možná mu tak budu blíž.

"Nějaký tvůj poddaný? Jaké místo ve družině zastáváš?"

"Já?" hořce jsem se ušklíbla. "Teď nejspíše moc dobré ne. Jak to máte vy, Vaše Vlkodlactvo?" Sergejovi na okamžik bleskla v očích zloba. Nebo snad obezřetnost?

"Já jsem alfa samec. Má družka by zastávala post alfa samice, ať by byla její síla jakákoliv. Obyčejně by to měla být nejsilnější žena ve smečce. Samice však přebírají postavení svého druha – a je na samci, jak svou družku dokáže ochránit." Sergej se odmlčel a zamračil. Chtěl znát upíří systém.

Chtěl to použít proti Sevovi. Ale nemohla jsem mu to odepřít.

"Vládcem je Severus a má kolem sebe svou družinu. To vlastně bylo ještě v době, kdy jsme cestovali. Teď jsme se usadili, už pár desítek let, v sídle. Vládce má kolem sebe družinu..." východ slunce mi otupoval smysly. Oslaboval mě. "Už nemá absolutní moc... Musí jednat se souhlasem třináctičlenné Rady, jeho včetně..."

"Co upírky?"

"Jsou majetkem upírů" melancholicky jsme se usmála. "Alespoň v Severusově družině." dodala jsem. Slyšela jsem, hlavně od Persefony, o družinách, kde byly upírky svobodné. Kdysi dávno. Avšak... taky na to byly dost mocné.

Já na to byla dost mocná. Vlastně bych se Sevovi mohla postavit a zaštítit upírky. Ta myšlenka mě zaujala. Vzpomněla jsme si na nové upírky – vystrašené, vyděšené. A hned na to se mi vybavilo, jaké mrchy se z nich staly.

"Učí se rychle..." Vibia. I ona byla kdysi vyděšené děvče.

"Cože?"

"Jen mě napadla taková hloupá myšlenka..." opřela jsem se o strom. "Měli by jste už jít." dodala jsem.

"Opravdu?" alfa vlkodlaků si mě podezíravě přeměřil. Nejspíše nebyl zvyklý, aby mu někdo říkal, co má dělat.

"Nechci, aby to Kolja vidět." zašeptala jsem. Sergej si mě zmateně měřil, pak šokovaně ztuhnul. Kolja tiše zavrčel.

"Ale kuš. Půjdete domů..." něžně jsem ho pohladila.

"Ty chceš umřít? Poté, co jsi dokázala?" zeptal se šokovaně Sergej.

"Hm?" nechápala jsem.

"Už jsi jedno spálení přežila. Druhé už nemusíš! Jak jen můžeš takovým darem opovrhovat?" ptal se vztekle Sergej. Zamrkala jsem.

"Promiňte, ale nerozumím..." koktala jsem.

"Jsi to ty. Ta spálená, co utekla..." pronesl Sergej, ale méně jistě. Hleděla jsem na něj. Východ už růžověl. Nakonec jsem se od něj odvrátila a vzala Kolju za kůži za krkem. Nešetrně jsem ho hodila Sergejovi do náruče.

"Běžte." odvětila jsem lhostejně a pohlédla na nebe. Začaly mě pálit oči a vidění se mi extrémně zhoršovalo. Ale kupodivu to bylo lepší, než obvykle. Většinou jsem v této chvíli byla úplně slepá.

"Pojď Priscille!" chytil mě Sergej za loket a vytáhl na nohy.

"Ne! Já chci vidět slunce!" zapřela jsem se, ale nohy se mi podlomily bolestí. Zdaleka jsem nebyla v pohodě.

"Priscille!" bezmocně zavyl Sergej. "Ukážu ti sídlo! A musím ti někoho představit!" vychrlil náhle. Zamrkala jsem.

"Koho?"

"Nejstarší upíry, které znám. Ty, kteří si pamatují staré zákony." odvětil bez mrknutí oka. Pak mě rychle vzal do náruče, mě i Kolju. Nečekal na mou odpověď a rozběhl se. "Zemřít můžeš kdykoliv." zavrčel. Zvážila jsem to a usoudila, že má pravdu.

"Mám deset minut. Je to nemožné." šeptla jsem a přitiskla se k němu. Bála jsem se smrti. Ale bylo to tak jednoduché, vzdát se...

Sergej nic neřekl, jen běžel. Přecenila jsem se. Už po třech minutách mě den začal zmáhat. Byla jsem příliš zraněná proto, abych vzdorovala i slunci.

"Proč smrdíš stříbrem?" zeptal se Sergej a Kolja kýchl a podrbal se za ušima. Neodpovídala jsem, soustředila se na svou duši a její udržení v těle. Slunce vstávalo, stoupalo výše a výše. Za chvíli první paprsky polaskají zemi. A já nejspíše shořím. Smutně jsem se pousmála a začala plakat. Nic jsem si nevyřídila. Nechávala jsem za sebou jen problémy a žal. Chaos. Schovala jsem si tvář do Sergejovy košile.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zaosmé neru®blbne.cz 14. 10. 2012 - 17:59
RE: E: Zaosmé neru®blbne.cz 14. 10. 2012 - 20:04
RE: E: Zaosmé isabella* 15. 10. 2012 - 17:04
RE: E: Zaosmé moira 16. 10. 2012 - 21:17