E: Zasedmé

7. říjen 2012 | 11.56 |
› 

Rafael:

Vracel jsem se do vlkodlačího sídla v mizerné náladě. Takřka jasné vítězství se proměnilo v potupující porážku. A to se ještě neozval Sergej se svým oprávněným rozhořčením kvůli jeho dceři... Až zjistí, že jsem Alexandru v podstatě zabil, bude více než jen zuřit. Chmurně jsem si pomyslel, že za jeho života, a možná i za života jeho nástupce, se už do vlkodlačího sídla nepodívám. Ale toho jsem se nebál, nebyl jsem závislý na statcích a podpoře vlkodlaků. Horší bude, až se toto dozví Viktor...

Zamručel jsem a nevědomky si objal paže. Uměl mučit pouhou myšlenkou. A uměl mučit vskutku vynalézavě a nemilosrdně krutě.

V zasmušilé náladě jsem došel do chodby našich pokojů a všiml si rozruchu. Zbystřil jsem. Vlkodlaci pobíhali všude okolo, vše se točilo kolem Viktorova pokoje. Vyděsil jsem se. Už? Měl spát ještě pět set let!

Rychle jsem se k jeho pokoji vydal. Se svými prohřešky, jestli budu při jeho probuzení chybět... Kousek od jeho pokoje jsem se zarazil. Ucítil jsem vůni upírky. A ta vůně... byla mi povědomá...

"Rafaeli." broukl Quintin na pozdrav a postavil se vedle mě. Nechal jsem vůni vůní a otočil se k němu. Jméno si vybral sám. Pátý.

Viktor.

Julian.

Já.

Rufus a pak on. Linie Viktorova rodu. Jediní jeho krve. Ještě Arseon, můj starší bratr, ale ten zemřel někdy v období Světla, ještě před Quintinovým zrozením. Hloupé. Vzdoroval Lovcům (a dosti úspěšně), ale nachytalo jej slunce. To byl také nápad, žít v Itálii, nebo to bylo Řecko?

"Zdravím Quintine. Co-"

"Se děje?" skočil mi Quintin do řeči. "Alexandra donesla do sídla upírku, která ji zachránila." odvětil vesele. Překvapeně jsem na něj hleděl. Takže Alexandra žije? Skvělé. O jednu starost méně.

"Zabila ji? Nemohla být moc stará, když donesla tělo-"

"Ne. Je popálená, ale žije." odtušil Quintin.

"Cože? Jak-"

"To myslím, popálená? Jednoduše. Přišli ve dne. Za krásného, slunečního dne, na obloze ani mráček..."

"Ale to-"

"Není možné? Ale-"

"Nech laskavě toho přerušování!" zavrčel jsem. Mohl jsem s Quintinem žít celou věčnost, ale na jeho zvyky jsem si nedokázal zvyknout. Nedá se na ně zvyknout. Quintin chvíli mlčel.

"Teď jsi mě přerušil ty." odvětil pak jednoduše. Zaskřípal jsem zuby. Chtěl jsem se raději podívat do pokoje Viktora, ale cestu mi zastoupil Lucian. Beta této smečky. Zachmuřil jsem se.

"Sergej vás chce vidět." odvětil nepřátelsky. Oči mu žhnuly jantarem, skoro jako mé. Přestával se ovládat. Alexandra byla jeho budoucí družka.  Ta rudá vlčice jej však nechtěla. Avšak bez Alexandry, dcery současného alfy, by nedokázal smečku převzít bez krveprolití. A když je tu jiná možnost... Sergej, ať už je možná starý, pár věrných stoupenců má a koneckonců za ním stojíme i my - upíři. Takže vyvolit si za družku dceru současného alfy a uklidnit tak obě strany bylo nejlepší. Vlastně to navrhl sám alfa, ale po rocích, kdy viděl trápení své dcery, změnil názor. Ale v tu chvíli otočil Lucian, který na Alexandru většinou nijak nenaléhal, a prostě ji chtěl.

"Luciane, omlouváme se, ale budeme vás muset na chvíli opustit. Otec se probudil a žádá si nás." pronesl lehce Julian, který sem neznámo odkud zjevil. Lucian se vypjal a v očích se mu objevil respekt. Julian byl mocný, ale ne zbytečně krutý a rád si povídal i s obyčejnými lidmi, což jsem považoval za zbytečné, ne-li rovnou hloupost. Navíc byl okouzlující. A Viktor? Do pekel, to se nedalo ani srovnávat. Pro zdejší byl Viktor bůh, slunce i měsíc, nebe i zem. Nebudil jen respekt, sami jste se mu chtěli plazit u nohou. Mírně nadsazené, ale výstižné.

Lucian úsečně kývl a odešel. Obrátil jsem se na Juliana.

"Vážně je vzhůru?" zeptal jsem se a snažil se potlačit úzkost. Julian na mě pohlédl.

"Skrýváš snad něco?" zeptal se vážně. Neodpovídal jsem. Julian byl něco jako Viktorův zbožňovaný prvorozený syn, jeho bratr, milovaný druh. A Julian mu byl naprosto oddaný. Absolutně. "Bude lepší, když si to odbudeš hned. Ale týden raději počkej, Viktor má špatnou náladu. Myslím, že..." Julian se odmlčel a pohled se mu rozostřil. Naslouchal. Pak se na mě zamračil.

"Pojď." řekl úsečně. "A až Viktor bude léčit tu upírku, vypař se. Na půl roku, nejméně. Budu jej muset zpracovat, jinak tě nejspíše roztrhne jako hada." dodal. Pak se na mě zvědavě podíval. "Co jsi vlastně udělal?"

Julian byl dobrý, ve slova smyslu hodný. Ne příliš často, ale podržel mě a chránil – jako mladšího bratříčka. Když měl náladu a Viktor mu nenařídil nic jiného. Když jsem byl mladý, hloupě jsme se snažil jeho stín překročit. Dnes už vím, že je mnohem lepší se v něm schovávat. Povzdechl jsem si.

"Omylem jsem... zabil upírku. Pak mám... menší úlet v jednom našem starším sídle. Lovci to tam vypálili. Ještě je tu takové... fiasko s našim účtem, který je vydrancovaný. A... znepřátelil jsem si jeden rod... Pak ta porážka od Rufuse," žlučovitě jsem se ušklíbl. "No, a Alexandra..."

"Ty jsi idiot, Rafe." zavrtěl hlavou Julian. Zavrčel jsem. Byl jsem starý upír, ale kriticky jsem musel uznat, že sebeovládání mám mizerné. Kvůli těm ostatním "maličkostem" Viktor nejspíše zuřit nebude, ale ta upírka, kterou jsem zabil... i když to vlastně byla taková nešťastná hloupá chyba, a ani ne úplně moje! Přesto jej to rozzuří. Neochotně jsem vešel do Viktorova pokoje. Až poté mě napadla zvláštní věc.

Dali tu zraněnou upírku do Viktorovi rakve?

**

Alexandra:

Přecházela jsem po úzké chodbě a odolávala nutkání vtrhnout do komnat Viktora. Upírka, která mě zachránila, mě mátla. Byla to stejná, která mě zranila, která pomáhala našemu nepříteli. Poznala jsem ji po pachu. Ale chovala se ke mně tak přátelsky. A svěřila mi svůj život. Nejspíše to ani nevěděla, ale mezi vlkodlaky to byla jedna z největších poct.

A pak ji málem zabilo slunce.

Roger, upír, který nám pomáhal najít tu hloupou mazaninu, se slunce nepříčetně bál. Cítil že vychází dlouho předtím, než vyšlo, stejně jako věděl, kdy zapadá. Roger, zrádcovký spojenec, který se mi vrhl po krku hned, když se ukázala možnost prchnout. Zamnula jsem si jizvu těsně vedle klíční kosti. Zakousl se do mě jako pes a málem mě dostal. Vždy při cestě hrál slabocha. Ale byl silný a já jej podcenila. Znovu se mi ta chvíle vybavila.

Byl to zlomek okamžiku. Našli jsme upírku, která seděla v salónku, pila krev z broušené sklenice. Překvapeně na nás pohlédla, pak bleskla pohledem po obrazu, který byl zakryt bílým plátnem. Nezjístila jsem, co pod plátnem bylo, ale obraz byl obrovský. Vyskočila, ale já byla rychlejší a už měla její hrdlo pod svými tesáky a rvala. Křišťál se roztříštil s bolestně jasným zvukem.

A pak do místnosti vtrhla skupina upírů. Roger se začal smát. Skočil po mně a zakousl se. Nejspíše chtěl do krku, ale ucukla jsem a zakousl se níže.

Málem jsem to nepřežila a nepřežil to vlk, který mě doprovázel. Bylo to proti mé přirozenosti, ale jen jsem Rogera zranila, abych mohla utéct. A utekla jsem. Nezabila jsem Rogera, nezabila jsem ani vraha svého vlka. Zbaběle jsem utekla...

Ze vzpomínání mě vytrhl zvuk tříštění a uvědomila jsem si, že jsem zničila tabulku křišťálu, který můj otec tak draze nechal vsadit do všech oken. Zasupěla jsem a ustoupila. Do chodby začalo táhnout a já se mimoděk otřásla, přestože mi zima doopravdy nebyla. Pak jsem zakroutila hlavou a padla na všechny čtyři. Zaváhala jsem však a nakonec od přeměny ustoupila. Místo toho jsem se stáhla do svého pokoje, schoulila se v rohu a opřela si bradu o kolena. V takto semknutém klubíčku, s koleny u hrudi, jsem rychle dýchala a ještě rychleji mrkala. A přesto začaly slzy téct.

Dvakrát, dvakrát jsem své vlky vedla na smrt. Osobně. Na smrt jsem je poslala dohromady dvanáckrát.

Pětatřicet vlků. Tolik jich už nikdy neuvidím. Tolik jsem jich nechala zemřít.

Dveře klaply a já vyskočila, ihned ve střehu. Ale byl to jen Lucian. Stál ve dveřích a trochu bezradně na mě koukal.

"Jsi má družka. Dnes a na věčnost." šeptl. Překvapeně jsem zamrkala. Právě odrecitoval jednu z formulí pro vytvoření pouta, tu nejjednodušší a nejprostší. Ucítila jsem mezi námi tvořící se pouto. Objala jsem si hruď pažemi a odvrátila se. Odolat nutkání nechat pouto vytvořit bylo obtížnější, než jej zapudit.

"Ještě ne, Luciane. Ještě musím pomstít mrtvé." šeptla jsem. Uslyšela jsem kroky a náhle byl Lucian u mě a objímal mě.

"Počkám, Sašenko, počkám. Ale tentokrát naposledy. Příště budeš moje. A já budu doufat, že nějaké příště bude..." šeptal a přestože nejspíše měla, žádnou výhružku jsem v jeho slovech neslyšela. Položila jsem ruku na jeho paži, která mě lehce objímala, chtěla jsem ji odstrčit, ale jen jsem ji pevněji stiskla a opřela se o něj. Zavřela jsem oči a nechala smysly na chvíli vydechnout.

"Příště." přitakala jsem. "Jen se neptej před koncem této proklaté války, Luciane."

"Jinak se mnou budeš bojovat?" asi to měl být vtip. Jenže Lucian mi mluvil z duše. 

**

Viktor:

Stál jsem u okna a sledoval jasné hvězdy. Klidně jsem dýchal, zhluboka vdechoval intenzivní upírčinu vůni. Vzrušovala mě, probouzela tvrdě kontrolované pudy. Tělo upírky se regenerovalo, přičemž jsem musel jen žasnout nad tím, jak rozsáhlé zranění dokázala vyléčit. Alexandra tvrdila, že na slunci byla upírka minimálně pět hodin, spíše více. Jedna jediná hodina přitom dokáže průměrného upíra připravit o duši a sežehnout jej. Po pěti hodinách ve stínu za jasného slunečního dne bych i já měl problémy. Ale já jsem jeden z nejstarších. Ona je jen mladá upírka. A přesto se regenerovala a její tělo vydávalo sladkou, omamnou vůni, na kterou musel reagovat každý upír v okolí.

Vešel Julian a Rafael. Rafael byl provinilý. Jen letmo jsem mu nahlédl do mysli. Nechtěl jsem se rozčilovat, ne v přítomnosti popálené. Její vůně mi nepříjemně rozhodila sebeovládání. Docela mě překvapilo, že i po tolika staletích jsem stále otrokem svých instinktů. Nebyl jsem si jistý, zda je to dobře nebo špatně. Navíc by můj vztek mohl být natolik silný, aby pronikl až k upírce a ta teď nepotřebuje žádné negativní rozruchy. Musí mít klid.

Vešel i Quintin a dveře za sebou zavřel. Jakmile se vzduch v místnosti ustálil, přišlo to, co jsem očekával.

Ucítil jsem vzrůstající touhu. Quintin měl družku, zvládl to docela klidně, ale Julian a Rafael prudce zareagovaly na vůni visící v místnosti. Julian to po chvíli ovládl, přeci jen dával přednost mužům, ale Rafael se málem přestal ovládat. V této situaci bylo stáří dokonce na obtíž, protože dlouhá léta otupila lidské zvyky a vyostřila upíří instinkty. Jako reakce na vůni zraněné a bezbranné upírky bez druha.

Hrdelně jsem zavrčel. Ten zvuk ze mě vyšel nechtěně, upíří nátura promlouvala za mě. Byl jsem nejmocnější – upírka je moje, dokud se ji nevzdám. Tak to vždy bylo a tak to vždy bude.

Znovu jsme se nadechl. Tak silně může ovlivňovat jen silná upírka. Došel mi jeden fakt, který se Julianovi nepropojil. Popálená je velmi silná, silná natolik... aby zahnala Rafaela. Měli jsme před sebou Elodii, mocnou upírku pod Rufusovou nadvládou. Přimhouřil jsem oči. Ne, Rufus už ji nesmí dostat. Buď ji pod nadvládu dostanu já, nebo ji zabiju. Už tak nadělal Rufus až příliš škody...

"Sergej jí dal svou krev." pronesl náhle Julian. Pěsti měl zaťaté, nadhodil to spíše proto, aby odvedl svou pozornost od upírky, než pro samotnou tu informaci. Přesto jsem nevěřícně ztuhnul.

"Proč?!" vydechl Rafael zděšeně.

"Cítil se jí být dlužný za Sašu. Navíc – žádala jej o to, když se krátce probrala." odvětil Julian a zatvářil se bolestně.

"Žádala by i o svěcenou vodu, kdyby nabyla dojmu, že ji pomůže." zavrčel jsem a k upírce došel. Ostatní umlkli a sledovali mě. Léčila se. Dobře jsem viděl, že se léčila, a úspěšně.

"Léčí se kvůli tomu rychleji." namítl tiše Quintin. Měl pravdu. Léčila se rychle, ne pomalu a bolestně, jak by se dalo očekávat. Když jsem se dozvěděl, že mi zraněnou dali do rakve, zuřil jsem. Do mé rakve? Ale pak jsem viděl její stav. Viděl jsem její boj o život. A nedokázal si vztek podržet. "Musela... musela být dost mocná, aby to dokázala." šeptl Quintin. Pro obyčejné upíry je vlkodlačí krev jed. I zdravého starého jedince vlkodlačí krev zmáhá a obrovský přísun energie za tu bolest nestojí.

"Převzala část vlkodlačích schopností." vydechl překvapeně Rafael. On by vlkodlačí krev vstřebat zvládl, ale věděl jsem, že za tu námahu mu to nestojí a raději by ji zvrátil.

Jak mocná jsi, upírko? zeptal jsem se sám sebe v duchu.

"Proto jsem tě zavolal. Nevím, co dělat." dodal Julian unaveně. Nebylo by jednodušší nechat ji zemřít? napadlo mě. Trhl jsem sebou. Uvědomil jsem si, že se mi hnusí ji zabít. A nemělo to nic společného s problémy, které bychom kvůli tomu měli se smečkou.

S povzdechem jsem se kousl do zápěstí. Koutkem oka jsem sledoval reakci svých synů. Julian nasucho polknul a odvrátil se. Quintin se prudce nadechl a zaťal pěsti, pohled však odvrátit nedokázal. A Rafael... Rafael se roztřásl a olízl si rty, krev hypnotizoval očima. Jen strach z trestu jej držel na uzdě, ne jeho sebeovládání či snad úcta ke mně. Pouze respekt z mé síly. Ač byli mí synové, nikdy jsem jim svou krev nedal, ne z žíly. Jen při přeměně.

Bylo tu sice období, kdy jsme s Julianem cestovali sami a byli osamělí... tehdy jsem mu trochu dal. Byli jsme tehdy oba o dost mladší...

Naklonil jsem zápěstí nad upírčina ústa. Vypjal jsem vůli a potlačoval vzrušení. Její vůně mi obluzovala myšlenky, byla tak zraněná, já tak blízko. Konečně jsem jí pomáhal. Výměna krve mezi protějšky byla velmi intimní záležitost, v nejmírnějších případech obdoba sexu. Jak orgasmu, tak znásilnění. Vždy tu byl intenzivní prožitek. Uvědomil jsem si, že mám náhle mysl plnou nemístných myšlenek a zatvrdil se. Nepřipouštěl jsem si, že bych snad doopravdy něco chtěl.

Byla ošklivě popálená, na odhalených místech měla kůži zuhelnatělou, obličej zarudlý a plný puchýřů. Přesto jsem vnímal něco jiného. Pěknou postavu. Ladné křivky. Pravidelné rysy. Dlouhé, lesklé vlasy.

"Takže žádné přemlouvání?" pronesl Julian přiškrceně. Chtěl to obrátit ve vtip, chtěl se zase ovládat, ale krev jej příliš rozptylovala.

"Ona se živí zvěří." pronesl náhle Quintin. Těkal pohledem všude po místnosti, mně se vyhýbal. Také už se třásl, špičáky měl mohutné a přesahovaly mu ret. Bleskl jsem pohledem po upírčině těle a všiml jsem si detailu, který mě měl upozornit hned. Místy byla vyléčená, hlavně na částech ukrytých před sluncem oblečením, a tam byla kůže neporušená... ale s malými jizvičkami. Lidské oko to nepostřehne, ale při důkladném pohledu upíra jsou viditelné.

Quintin si ji prohlížel. napadlo mě. Málem jsem vycenil zuby, ale ovládl jsem se. Sám jsem na tom byl se sebekontrolou špatně. Rozmrzele jsem zamručel.

"Běžte ven." pronesl jsem tiše. Jejich vlastní touha, jak po upírce, tak po krvi, mě jen více rozptylovala. Upíři se chvíli nehýbali, snad přemlouvali svaly k odchodu, možná se pohnout nedovažovali ze strachu, že se neudrží. Pak Julian prudce potřásl hlavou a skokem byl u dveří, které rozrazil. Poté se skoro zběsile vrátil pro Rafaela, kterého s použitím síly odtáhl. Quintin je ztuhle následoval. Tiše za sebou zavřel, oči mu planuly, když si dovolil poslední pohled na mou krvácející ruku.

Upírka nepila. Buď byla tak slabá, že krev nevnímala, nebo...

Ne, jen slabá. Varianta, že duše opustila ještě živé tělo, byla příliš děsivá. Znepokojeně jsem si uvědomil, jak ale může být pravdivá. Pět hodin na slunci. To pokoří i silnější starší.

"Chceš žít, upírko?" šeptl jsem tiše a plně využil sílu svého hlasu. Upírka se zavrtěla a já se ulehčeně usmál. Rty upírky se pohnuly, ale neolízla krev. S povzdechem jsem stáhl zápěstí k vlastním ústům a zakousl se, nasál doušek. Poté se naklonil a upírku políbil. Donutil jsem ji otevřít ústa a pak ji krev vnutil, stejně jako by byla příliš slabé dítě při přerodu. Zprvu nereagovala a já držel rty na jejích, kdyby chtěla krev zvrátit. Pak však polkla, její jazyk se líně pohnul a já se možná až příliš překotně odtáhnul. Upírka se zhluboka nadechla a začala se hojit viditelně rychleji. Pozorně jsem ji sledoval. Tak rychle využít krev a zpracovat ji... nebylo to snad ani pět sekund. Silná, silná...

Donutil jsem se znovu natáhnout zápěstí a přiložit jí ho ke rtům. Zachvěl jsem se, když její jazýček kmitl přes ránu. Pak se zakousla.

Tiše jsem zasténal. Druhou ruku jsem sevřel v pěst, snažil se ovládnout. Přesto jsem cítil, jak se mi hrne krev do slabin. Zavrčel jsem a zápěstí odtáhl. Byla slušně vychovaná a měla dobré sebeovládání, ihned povolila skus, ale žalostně zakňourala, podobně jako nespokojené kotě. Zarazil jsem se a prudce jsem zavrtěl hlavou, abych zahnal staré stíny minulosti, které se s tou myšlenkou vynořily. Cukl jsem sebou, když lehce nadzdvihla ruce. Ale byla ještě stále příliš slabá, ruce s tichým zaduněním padly zpět k tělu.

Znovu jsem se kousl a přesunul své zápěstí nad zlé rány. Její tělo krev sáklo jako vyprahlá půda. Na nejhorších místech jsem zaváhal, pak semkl rty a krev ji začal do poškozené tkáně vmasírovat. Stálo mě takřka poslední kapky sebeovládání se na ni nevrhnout. Kůže na kůži, její i oproti mé ledová. A to i přes fakt, že jsem sám měl ledovou kůži, jelikož se ještě pořádně nenapil.

Zdálo se to nemožné, ale upírka ovládala regeneraci a dělení buněk na velmi dobré úrovni. Už jsem ji ani nemusel pomáhat. Ale nedokázal jsem se zarazit. a tak to chabě ospravedlňoval tím, že nechci, aby tomu dítěti zůstaly jizvy.

Po chvíli trvající věčnost jsem nad ní stál, kůži měla znovu uzdravenou, cítil jsem svou tvrdou erekci. Nutil jsem se zhluboka, pravideně dýchat. Její vůně, fakt, že mi pila krev a... byla krásná. Ani jsem si neuvědomoval, když jsem její zápěstí vzal a olízl místo těsně nad tepnou. Její srdce vyhrávalo pomalý, líný tep a já cítil, jak mi zmohutněly špičáky. Měl jsem právo. Právě jsem jí pomohl uzdravit se, pila ze mne. Zakousl jsem se.

Můj sten se smísil s jejím a její krev, ach staří a zapomenutí bohové, byla tak mocná! Stékala mi hrdlem, lahodná a lákavá. Chtěl jsem více. Klekl jsem si k ní, pootočil ji hlavu a nedočkavě se skláněl k jejímu hrdlu. Vzrušení, hlad i prostý instinkt volaly po ukojení, stačilo si jen tu drobnou upírku vzít. Ďábel pokoušej, že je zraněná, ona sama mě chtěla. Vůní mě volala.

Zarazil jsem se. Nedokázal jsem z její krve číst. Došlo mi to až teď. Nedokázal jsem vyčíst nic, ale jedno jsme rozeznat uměl. Jen slabá stopa, jen stopa, ale...

Pila Rufusovu krev. Bohové, je to Elodie, Viktore, děvka Rufuse! Ucukl jsem jako opařený, uskočil od ní. Couval jsem, až jsem se zarazil na opačné straně místnosti. Rychle, přerývavě jsem dýchal, hnus a zděšení se ve mně praly s rozběsněnými instinkty.

"Viktore?" ozval se Julian nejistě zpoza dveří. Vždy byl na emoce citlivý, o to více na mé. Sténal jsem nahlas? Jak moc nahlas? Dost pro upíří sluch, řekl bych, ale jistě si to nepamatoval.

"Můžete vejít." zavrčel jsem a zkontroloval, zda nemám někde šmouhy krve. Julianův hlas mi pomohl znovu sebrat kontrolu, nebo aspoň její zbytky, a já se ve většině ovládl. Zhluboka jsem se nadechl. Vábící vůně slábla, tělo bylo zdravé a instinkty byly přebívány opatrností. Jak důmyslné je to ženské tělo. Jak si umí omotat muže kolem prstu. I mě, a to žiji několik tisíciletí.

Vešel Julian a Quintin. Po chvíli Rafael a vypadal, že je mu zle. Silně se potil a byl bledý. Nedávno musel hodně pít, když má tak lidské reakce.

"Uzdraví se?" zeptal se Julian. Stroze jsem kývl. Došel jsme k oknu a otevřel jej dokořán. Nasál svěží vzduch, ale její vůni z hlavy nedostal. Vyhlédl jsem do noci, ale nedokázala mě zaujmout, byl jsem roztržitý, což se mi nestalo staletí. Došel jsem ke stolu a zabořil do něj nehty. Táhl jsem rukou a pozorně sledoval hluboké rýhy, ale ani to mě neuspokojilo. Byla mocná a nebyla z mé krve. Ale zdálo se mi, že její krve znám. I když nepočítám Severuse. Zaťal jsem zuby.

"Viktore?" zeptal se opatrně Julian. Prudce jsme se k němu otočil a on se strachem v očích ustoupil. Vydechl jsem.

"Omlouvám se, Juliane." procedil jsem skrz zuby. Odvrátil jsem se a promnul si víčka. "To Sirona. Rozhodila mě." zamumlal jsem. Chvíli bylo ticho.

"Sirona?" zeptal se po chvíli Quintin rozpačitě. Ztuhl jsem. Vyklouzlo mi to. Když jsem její krev pil, staré slovo se mi samo vynořilo a já si to zaměnil se jménem. Milovaná. S mírným znepokojením jsem se snažil vysvětlit si, jak se to mohlo stát.

Kdysi bylo jedno děvčátko, maličká Sirona, a já jej velmi miloval. Miloval ji a svou hloupostí ji ztratil. Také pocházela z východu, stejně jako tato upírka. Nejspíše proto jsem si na Sironu vzpomněl. Cítil jsem, že se mě snaží zmocnit smutek a tvrdě emoce potlačil. Opovržlivě jsem na své děti pohlédl. V tu chvíli se upírka pohnula.

Překvapeně jsme se k ní otočil. Tiše zasténala a její energie na okamžik zavířila prostorem. Obrovská síla. A byla podbarvená bolestí, až jsem musel zatnout zuby, abych nereagoval. Když otevřela oči, byly temně rudé. Napjal jsem se. Krvežíznivost?!

Rozhlédla se a energie náhle zmizela, jako by nikdy neexistovala. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Rafael zapotácel. V obličeji měl zvláštní emoci, něco mezi zmatením a zděšením.

Upírka se posadila a do zrudlé tváře ji spadl vodopád temných vlasů. Zhluboka dýchala, vzduch ji pískal v plicích a já sebou trhnul. Balancoval jsem na špičkách, nerozhodný mezi pudem zaútočit na nebezpečného mocného upíra bez sebeovládání a neochotou nějak tomu dítěti ublížit. Znovu tiše zasténala. A pak náhle a nečekaně vyskočila a prchala. Náhle, chvíli tu byla bolest a pak jen zděšení. Udělal jsem krok, mohl jsem ji zarazit, ale pak se zastavil. Upírka se odrazila a elegantně proskočila otevřeným oknem. Tiše padala do noci. Přistoupil jsem k oknu a sledoval ji. Spadla těžce na zem a chvíli se nehýbala, já nesouhlasně zabručel, pak se však zvedla a potácivě prchala.

"Máme ji zarazit?" Mlčel jsem. Krvežíznivost. A pokud ji znovu ovládne Rufus...

"Viktore-"

"Nechte ji na pokoji. A vlkodlaci také." odvětil jsem klidně. Ale byla to krvežíznivost? Kdyby se neovládala, zaútočila by na nás. Musí být vyhladovělá, po takovém léčení... Proč se její síla tak drasticky zmenšila? Ona ji neuschovala, její síla sama vymizela. Jasně jsem cítil její emoce a ona byla ze všeho nejvíce zmatená. Jako by ten zmatek a chaos sílu její osobnosti potlačil... A proč utíká? Od těch, kteří ji uzdravili? Zamračeně jsem sledoval noc i když jsem popálenou už neviděl ani necítil. Pak okno zavřel a své syny propustil. Došel jsem k rakvi, stále voněla upírkou. Nedokázal jsem v ní spát. Ne proto, že by se mi to hnusilo. Naopak. Líbilo by se mi to až moc.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zasedmé isabella* 08. 10. 2012 - 21:20
RE(2x): E: Zasedmé moira 17. 10. 2012 - 18:35