Začátek cesty / 18. kapitola

6. prosinec 2009 | 11.18 |

Přicházím s další kapitolou, omlouvám se, že to tak trvalo, ale škola mě ubíjí... :(( a tudíž ani nemám moc času na svou tvorbu. Přesto si však kapitolu užijte, doufám, že se bude líbit... m.

Magnet na Temné

Když jsem našla jen asi desetiletého kluka, který se zřejmě nudil ještě více než já a proto mě kopal do sedadla, vrátila jsem se ke svému výtvoru. Začínáš být paranoidní... pomyslela jsem si. Ale polodokončený drak byl zničený. Když mi ten kluk kopl do sedadla, asi jsem sebou škubla do předu a drcla do pultíku před sebou. Minilahvička coly mi teď na pultíčku udělala miniloužičku a v ní plavaly mé výtvory. Povzdechla jsem si... po šesté? a opřela si hlavu o mou dlaň. Pozorovala jsem, jak červená zvířátka tonou v té černé záplavě a snažila se uklidnit... nevím proč, ale měla jsem nesnesitelnou chuť někoho zabít... nebo alespoň útéct, schovat se.

Zpozorněla jsem. To chce mé tělo. A Lovci svým tělům a instinktům vždy důvěřují mnohdy více, než svému velitely. A mé smysli zaznamenaly nebezpečí. Proč bych jinak chtěla za každou cenu zdrhnout a někam hodně hluboko a nenápadně se zašít? Čapla jsem Věštkyni za ruku a táhla jí na toalety. Byla vláčná jako hadrová panenka.

,,Nechcete pomoct?" zeptala se milá letuška.

,,Má kamarádka nesnáší výšky a jdou na ní mdloby." vyhrkla jsem. Pěkně blbá výmluva, uvědomila jsem si, protože už letíme nejméně hodinu.

,,Vyprchali léky proti nevolnosti a prášky máme v kufrech." dodala jsem na vysvětlenou první věc, co mě napadla. Letuška se najednou usmála, podepřela Věštkyni pod jedním ramenem a spolu se mnou jí zatáhla do kuchyňky. Pak se začala štráchat ve skřínce s léky. Něco mi nesedělo a šílená chuť utéct byla témeř nesnesitelná.

Přehodila jsem si drobnou Věštčinu postavu přes rameno a vyskočila do vzduchu.

Popisovala jsem vám vůbec Věštkyni? Je to atraktivní žena, má asi 150 centimetrů a dlouhé černé vlasy. Rámují její štíhlou tvář s temně modrýma očima. Když se jí zadívate do očí, přestanete vnímat ostatní její rysy... A byla hezky hudená, né vychrdlá, ale štíhlá a teď se mi hodilo to, že vážila jen 50 kg. Pokud i těch.

Nějak jsem se dokázala nahoře přidržet lampiček, zaháknopu nohu o roh skřínky a udržet sebe i Věštkyni nahoře. Letuška se po chvilce otočila, v jedné ruce sklenku s vodou, v druhé nějaké prášky. Vsadila bych se, že prášky proti nevolnosti. Tak proč jančím? Věštkyně se pohnula a mě trochu podjela ruka. Srdce se mi zběsile rozbušilo. Byla jsem si jistá, že Samael jsem neměla víc než osm hodin. A také to bylo poznat.

Do nohy mě v tu nejnevhodnější chvíly chytla křeč. Bála jsem se, že už se neudržím. Do teď lehká Věštkyně ztěžkla, jako by nevážila 50kg, ale dva metráky.

Letušce vypadla sklenka z ruky a na tváři se jí objevil zuřivý škleb.

,,Marian, viděla jsi z tvé strany vyjít dvě ženy?" zeptala se stevardka do vzduchu.

Chvíly se nic nedělo, ale pak letušška pokračovala:

,,Ztratila jsem ty dvě Lovkyně. Musíme je okamžitě najít." dodala stevardka a já málem spadla, jak mě to překvapilo. Ve chvíly, kdy mi podjela noha, ve které jsem měla křeč, mě okolo pasu objaly dvě drobné, ale pevné paže.

,,Tiše..." odvětila Věštkyně. V duchu jsem si oddechla. Zapomněla jsem na sedadlech naše věci! zkusila jsem na Věštkyni v duchu zakřičet. Zřejmě to pomohlo.

,,To je problém... ale teď se nacházíme ještě ve větším. Nekřič v myšlenkách tolik, nevíme, jestli i ony nemohou pozorovat mysli... Toto letadlo je právě zajato, pro lidi atentátní organizací, pro nás, jak sis všimla, ví, že jsme Lovkyně, Temnými sirénami. Pro takové únosy jsou sirény nejlepší, umí spolu komunikovat v myslích, takže pokryjí velký prostor... no jsou mrštné, takže máme na krku jedny z nejlepších ,,psů,, Temných." ukončila Věštkyně malou přednášku.

Siréna pod námi něco zamumlala a odešla.

,,Zůstaň tady, zajdu pro naše věci, než se dostanou do spárů těch... Temných." poslední slovo Lovkyně téměř vyplivla. Opora, která mě držela, než křeč povolila, zmizela. Znovu jsem se sama zahákla na stropě, ale pak jsem si uvědomila, že tady mě dříve nebo později najdou.

Tiše jsem seskočila dolů a rozhlédla se. Nebylo kam se schovat. Najednou mi na rameno dopadla ruka. V tu chvíly mi asi před očima proběhl můj krátký život. Skončím ve spárech sirény. stihla jsem si pomyslet...

,,Tiše, to jsem já." odvětila Věštkyně. V tu chvíly mi ze srdce spadl obří kámen. Zadržovaný dech jsem úlevně vydechla a napětí v těle povolilo. Otočila jsem se a pohlédla na Věštkyni. Tvářila se neklidně a byla mírně roztržitá. Podala mi můj batoh. Bez řečí jsem si vzala i ten její. Ale jaké bylo mé překvapení, když mi ho nechtěla dát. V tu chvíly jsem začala vnímat to, jak moc chci od této ženy utéct. Nebyla jsem tak blbá, abych nepochopila, že toto není Věštkyně, ale Temná, co umí měnit podobu.

,,Nech mi to." řekla Věštkyně nervózně.

,,Nemůžu." vytrhla jsem jí malou tašku z ruky a pak jí prudce praštila. Když dopadala Věštkyně - stevardka na zem, koutkem oka jsem zahlédla, že se na chvilku proměnila v ženu s nazelenalou kůží a tyrkysovými vlasy. Pak na sebe vzala podobu letušky, která omylem upadla. Ale to už jsem neviděla. Vyběhla jsem z kuchyňky a přemýšlela, kam mám jít. Vyřešila to za mě Gabriela, do které jsem při útěku téměř vrazila.

,,Řekni......" Věštkyně mi šeptala nějaká slova, která jsem nedokázala vyslovit. Ani jsem nepochopila jejich smysl, či zaznamenala, jaké mají souhlásky, slabiky.

,,Nerozumím!" vyhrkla jsem vyděšeně. Věštkyně si povzdechla.

,,Nasaď si prsten Mystiků." vyhrkla najednou a neviditelná síla mě stáhla nabok. Stála jsem totiž přímo uprostřed uličky, všem pěkně na očích. Poslechla jsem Věštkyni. Sáhla jsem si na krk a i s řetízkem jsem si prsten nasadila. Teď už jsem mumlavým slovům rozumněla.

,,Zimz! Enletidiven ej ta olet em, zimz!" Ve chvíly, kdy jsem to vyslovila, vyšlehly okolo mě rudé plameny a vyšla z kuchyňky letuška. Podívala se na mě a pak překvapením otevřela pusu. Protřela si oči a pak se na mě znovu zadívala. Nebo spíše se zadívala na místo, kde jsem přibližně stála.

,,Sestry, dávejte si pozor, udělali iluze, které po chvilkách mizí..." řekla pak nejistě. Nadechovala jsem se k tomu, že něco řeknu, ale zarazilo mě jemné kopnutí do nohy. Po chvilce stevardka odešla.

,,Jsi teď neviditelná. Musíme se dostat k našim kufrům. Já tam nic důležitého nemám, ale co ty?"

,,Já... jen pár fotek a obleečení." řekla jsem. Nebudu přece Věštkyni říkat, že tam mám své milované skycy. S tím by mě mohla poslat... no nic.

,,Dobře, letuška batohy přinesla, aniž by je prohledala... to je plus pro nás. Teď, když nemusíme jít pro kufry stačí, abychom posadily letadlo na zem. Já umím pilotovat, ale ty mě budeš muset krýt. Ještě než to zkusíme, tak možná v letadle najdeme ještě nějakého Lovce, ale pochybuji. Žádný nebyl zapsán a jestli šly Temné i po něm, tak bude buď dobře skryt nebo v zajetí. A my nemůžeme riskovat, že zajmou i nás. Jak víš, já bojovat nemůžu (neumím) a navíc je tu možnost, že zraníme cestující nebo prorazíme bok letadla. Kdyby se to stalo, tak my a Temní zřejmě přežijeme, al né lidé.

Takže jestli po cestě ke kabině pilota nepotkáme Lovce, budeš mě muset bránit. Zvládneš to?" Věštkyně mě zahrnula přívalem slov v moc krátkém čase a já polovinu nepobírala, přesto jsem přikývla. Pak jsem ale přestala hrát klidnou a nechala masku netečnosti sklouznout. Začala jsem panikařit ve chvíli, kdy Gabriela vykročila pryč.

,,Nevím... asi ne. Sakra, Věštkyně, já jsem začátečník, né zkušený Lovec! Klepou se mi kolena, ruce mám úplně zpocené a navíc jsem skoro zmrzlá strachem!" vychrlila jsem ze sebe naštvaně. Byla jsem vyděšená a vztek si nelogicky vybíjela na jediné osobě, který byla na mé straně.

,,Když se můžeš vztekat, tak jsi v pořádku. Jdeme!" odsekla Věštkyně a v hlase se jí zračila netrpělivost. Neviditelná ruka mnou škubla dobředu. Zavrávorala jsem. Neviděla jsem totiž své tělo! Tvrdě jsem došlápla na nohu, protože jsem si myslela, že došlapovat budu ještě chvíli. Pak jsem znovu zavrávorala, když jsem došlápla a měla jsem ještě místo. Musím uznat, cesta k pilotovně byl skoro horor.

,,Počítej. Skoro každý člověk má chůzi na dvě a půl etapy. A nedívej se na zem. Pomůže to." řekla Věštkyně. Asi jí vadilo, jak pomalu postupujeme. Poslechla jsem jí a docela to pomohlo.

,,Es Inkmedo!" zašeptala Věštkyně. Dveře, kontrétně zámek, zaplály slabě modře a pak se otevřely. Věštkyně mě vtáhla rychle dovnitř. Chvilku po tom ke dveřím přiskočila letuška a zavřela je. Pak se o ně ještě opřela.

,,Co to bylo, Pane?" zeptala se letuška vyděšeně a upřela pohled na pilota.

,,Zřejmě se špatně zavřely dveře... zkontroluj místnost, Marian." odvětil pilot vláčným hlasem. Pak se pootočil obličejem do místnosti a já vyděšeně ztuhla. Ten muž měl temně černé oči pohlcující světlo. Takové oči jsem si pamatovala ze svých nočních můr. Tehdy, když jsem byla malá holka a... 

Pilot vůbec nebyl člověk. S Gabrielou jsme měli co dočinění s duchem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.09 (11x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 18. kapitola zulík 07. 12. 2009 - 16:44
RE: Začátek cesty / 18. kapitola ronnie 08. 07. 2011 - 17:20