E: Zapáté

22. září 2012 | 14.58 |
› 

Adrian:

S povzdechem jsem se procházel po městě. Takové menší, prosperující městečko na hranicích Francie. Mimo dohled dravých upírů posedlých krvežíznivostí, nemocí, která upíra obyčejně dohání až po desítkách let, ne na počátku zrození. Nemělo to tak být, myslím vše, ale hlavně hranice by měl Vládce upírů chránit nejlépe, ale je to naopak. Vládce totiž neudrží ani své bezprostřední okolí... A tak toto městečko tisíce fontán v době, kdy se velká města topí v krvi a vraždách, žije svým poklidným životem. A já a pár starších upírů dohlížíme na to, aby to tak i zůstalo. Zrovna dnes jsem jednoho novorozeného zabil. C‘est triste, triste...

Ano smutné. Ale je tu něco ještě horšího, než upadající upíří komunita. Priscille. Už to bylo přes třicet let, co jsem ji opustil, přesto jsem si to nepřestal vyčítat.

Na druhou stranu jsem neměl na vybranou. Ovládla mě a poslala mě pryč, stejně nenuceně a lehce jako poštovního holuba. Zakabonil jsem se. Pak se zachmuřil. Také jsem o Priscille už přes třicet let neslyšel. Bál jsem se, aby ji ten šílenec Severus přes přesvědčení Pris přeci jen nezabil... Na okamžik jsem zavřel oči a vnitřně se celý zachvěl. Priscille, krásná chytrá Pris. Neměl jsem ji nikdy opouštět. Nikdy. Měl jsem raději zemřít. Náhle se mi vybavila jedna dávná vzpomínka.

Priscille, někdy neuvěřitelně naivní, vyšla z koupelny nahá. Nečekal jsem to. Ona o mně věděla, poznal jsem to z klidu, s kterým se na mě podívala. Nenuceně se zahalila rukama, pak se však zamyslela a nechala tělo odhalené.

"Nemáš problémy s ovládáním, že?" broukla a nahá přecházela po pokoji, tak strašně krásná a dokonalá. "Severus nemá rád, když chodím nahá, ale já to ráda mám. Připomíná mi to staré časy..." broukala. Ladně kroužila po pokoji, nos mi naplňovala její vůně, musel jsem jen sledovat hru svalů pod jemnou pokožkou, když nenuceně a líně hledala oblečení. Uvědomil jsem si, že mě netlačí jen dáreček v kalhotách, ale také tesáky v ústech. Mohlo by to být ponižující, kdyby to nebyla Priscille.

"Pris." vydechl jsem tehdy přiškrceně. Priscille na mě překvapeně pohlédla.

"Tobě to vadí?" zeptala se možná trochu ublíženě. Neovládl jsem se. Rychle jsem k ní přikročil, vzal si ji do náruče, majetnicky se nad jejím drobným tělem skláněl. Rty jsem přejížděl po hebké pokožce jejího hrdla, ještě vláčné z horké koupele.

"Belle, belle fée, jak si to můžeš neuvědomovat, jak mi to můžeš dělat?" šeptal jsem tiše.

"Většinou jsi poetičtější. Krásná víla? Slabé, drahouši." podotkla tehdy suše, ještě stále si neuvědomovala, že to není hra. Sklonil jsem se k ní a hladově ji políbil. Dlouho, velmi dlouho ve mně žádná upírka nevzbudila takovou touhu. Pris ztuhla, konečně si to uvědomila. Ale neodtáhla se, objala mě kolem pasu a polibek si užívala. Jen zkušeně odrážela pokusy ji dostat do postele nebo zakousnout se do krku. Nakonec se odtáhla a já ji unaveně nechal, opřel si čelo o její a mlčky tak stál. Stála nahá, v mém náručí, já nechtěl nic jiného, než ji mít, a přesto jsem stál nehybně.

"Sev líbá lépe." podotkla tehdy kriticky. Ztuhl jsem... a pak se rozesmál. I Priscille se usmívala. Věděla, jak mě jedním slovem zklidnit, což byla vlastnost, kterou jsem dodnes obdivoval. Napadlo mě, zda to nemělo nějakou souvislost s tím, jak mě ovládla pak, když mě posílala pryč...

"Ach," vydechl jsem, když jsem do někoho narazil. Rychle jsem otevřel oči. Jelikož jsem nikoho nezaslechl, musel to být upír.

"Vy zlý pane!" zkrabatila se tvář pohledné mladé upírky, která seděla na zadku na zemi. Zamrkal jsem. S upířím citem pro rovnováhu bylo skoro nemožné jej srazit na zem omylem. Upírka se na mě dívala a z velkých ublížených očí jí začaly stékat čiré slzy. Znejistěl jsem a v duchu zaklel. Pokud nemá slzy podbarvené růží, je jen pár týdnů po přeměně. Že bych někoho přehlédl? Ale nevšiml jsem si, že kromě vražd toho novorozeného byly další...

"Omlouvám se..." podotkl jsem uvážlivě. I tak mladá se ovládala, jak jsem pozoroval. Kolem nás tu a tam prošel bezdomovec a ona přesto věnovala veškerou pozornost mně. Bude mít nějakého mistra, jen mě překvapuje, že ji v dnešní době nechává toulat samotnou.

"Mé šaty! Co teď s mými novými šaty?! Ach, jsou zničené...!" štkala upírka.

"Já vám to zaplatím." odvětil jsem unaveně. Upírka po mně bleskla pohledem.

"Opravdu...?" zeptala se váhavě. "Vy se mě nebojíte?"

Znovu jsem zamrkal a v duchu zaklel. Takže ne, tahle malá upírka nejspíše byla také přeměněná a mistr ji nechal protloukat se světem samotnou. Semkl jsem rty. Tohle se poslední dobou stávalo spíše zvykem, než výjimkou. S Francií to šlo kvůli tomu volovi Severusovi z kopce. A tato upírka nebyla přeměněná útokem, jinak by nebyla tak klidná. Rozpoložení člověka ve chvíli, kdy se znovu rodí, má silný dopad na to, jaký bude jeho druhý život. I to bylo příčinou toho, že tolik nových tak rychle propadalo krvežíznivosti. Mohl jsem se vůbec divit, když se rodili v děsu a smrti?

"Ne maličká. Já jsem stejný jako ty." odvětil jsem něžně. Upírka široce rozevřela oči.

"Ach..." vydechla. Držela se dobře, nenechala se strhnout krvežíznivostí svých mladších bratrů. Možná jí přeci jen něco málo její mistr vysvětlil. Napadlo mě i něco jiného. Zda vlastně mistr své dítě nechránil. Protože ojedinělé dnes nebyly ani útoky smeček mladých na starší. Pohlédl jsem na ni. Už se zvedla, vzrušeně si snažila očistit šaty od bláta. Měla ladné pohyby a trochu mi připomínala mou sestru, s kterou jsme se rozešli už před desetiletími. Byla drobná, tak zranitelná. A náhle jsem věděl, že ji nedokážu poslat pryč a že ji budu pomáhat ze všech sil.

"Maličká... máš se kam vrátit?" Upírka na mě pohlédla.

**

Priscille:

Měla jsem spousty času přemýšlet. Velmi hodně. Ale časem jsem otupěla, navíc se ztrácely i vzpomínky. Nakonec zůstala jen potřeba. Týrala jsem a nutila tělo živořit. Dělení krve jsem nakonec zvládla. Nechtěla jsem plně propadnou hibernaci. Mohla bych usnout na staletí, mohla bych zemřít a ani bych si toho nebyla vědoma, má mysl by prostě odplula dál a dál, až by se rozplynula v nicotě. A já nechtěla nevědět, co se děje. Bála jsem se. Upíři sice při hibernaci propadají jisté nesmrtelnosti, nezranitelnosti, alespoň ti staří a mocní, zato jsou po probuzení velmi zranitelní a dezorientováni. V mém případě to bude pohroma. Ale...

Zmateně jsem sebou trhla. Něco se dělo. Polkla jsem. Krev. Byla to krev, a stará krev. Někdo mě budil.

Probíjela jsme se mlhou polohibernace. Nu, polohibernace... pomalu jsme se propadávala k plné hibernaci. Ještě tak rok nebo dva... a nikdo by se ke mně už nedostal. Neprobudili by mě ani za pomocí krve. Možná krve tak staré, jako je ta má...

Pomalu jsem si uvědomovala více vjemů. Nejprve hmat, poté sluch, čich, a až nakonec zrak. Náhle do mě svět narazil, vnímala jsem vše. Křečovitě jsem sevřela víčka a zasténala.

"Vstávej!" křikl na mě hlas. Ucítila jsem tlak a opožděně bolest. Někdo mě nakopl, ale tělo bylo stále ještě zmatené. Překulila jsem se na bok, pak se snažila postavit na všechny čtyři. Spadla jsem na obličej. Tak jsem ležela a zhluboka dýchala, snažila se svět zastavit v tom nekonečném kroužení kolem mě.

Někdo mě hrubě popadl za loket a vláčel chodbou, což mi nepomáhalo. Rovnováha ještě spala. Nebyla jsem vysílená, dělení krve fungovalo a pro hibernaci ani polohibernaci v podstatě nepotřebujete takřka žádnou energii, ale tělo jsem měla jako z hadrů. Upír, který mě vlekl, zavrčel a vzal mě do náruče. Náhle jsme byli v další místnosti. Pomalu jsem se vzpamatovávala. Po místnosti se nervózně procházel upír.

"No konečně." zavrčel. Ostře se na mě podíval.

"Víš, kdo jsi?" zeptal se. Mlčela jsem.

"Jsi Elodie, moje milenka a ochránkyně-"

"Miluji tě, nikdy bych svou moc neobrátila proti tobě..." vynořovala se zpoza závoje slova. Upír se usmál.

"Chtějí mě zabít. Musíš mě chránit." dodal. Napnula jsem se. Severus (ano, krutý, tak se jmenuje) po mně hodil plášť a masku.

"Obleč si to." Vypadáš strašně. pomyslel si. Byl v tom smutek. "Ať tě nepoznají." dodal. Beze slova jsem poslechla.

**

Na Severuse útočili vzbouřenci, kteří nebyli spokojeni s tím, jak vládne. Stála jsem v nejvyšší věži a sledovala je z okna. Bylo jich tolik. Nějak jsem věděla, kde každý jediný je. Severus mi pro tento úkol poskytnul svou vlastní krev. Cítila jsem se neuvěřitelně mocná. Severus chtěl, abych vzbouřence zabila. Ale to nebylo nutné.

Sáhla jsem do vědomí každého jednoho tam dole a chytila jejich mysli do rukou. Teď jsem je mohla rozdrtit, to Severus chtěl. Ale něco takového se mi příčilo.

Běžte domů, děti, tady nemáte co dělat. Běžte domů a spokojeně žijte. Běžte odtud pryč...

Malá světýlka životů se zarazila. A pak odcházela, vracela se odkud přišla. Se spokojeným úsměvem jsem je pozorovala. Za chvíli do věže vtrhl Severus. Zuřil. Ani ne za pět minut už mě zase zavíral v cele.

"Proč?" šeptla jsem, než dveře zabouchl. "Proč?" opakovala jsem tiše do tmy. Pak ovládla své vědomí, svůj dech, své tělo a...

**

Zdálo se to jako den a zase mě někdo budil. Zase mě vedl k Severusovi. Zase stejná slova: "Jsi Elodie, má milenka a ochránkyně..." A zase vzbouřenci. A ač jsem si nepamatovala, že bych toto někdy už zažila, zase jsem vzbouřence pouze uklidnila, nikoli je zabila. A Severus zase zuřil.

**

A když se to opakovalo, tak zase.

A zase.

A zase.

Jen já si to nepamatovala.

**

Adrian:

Společně s Caleen jsme procházeli sálem. Francie trpěla, stále a dokola se upíři bouřili, boje trvaly už desetiletí. A pokaždé ztroskotaly krůček od úspěšného završení. Protože je vždy dokázal Severus ovládnout. Přimhouřil jsem oči. Severus. Severus...

Došel jsem do místnosti. Caleen mi křečovitě sevřela ruku a já ji něžně pohladil palcem po vnitřní straně zápěstí. Utrápeně se na mě podívala. Nebral bych ji sem, kdybych nemusel. Ale dnes už není bezpečno nikde a poslední dobou se ani staří nezajímají o to, zda mladí mají šanci nebo ne. Zabíjejí je všechny.

Ve strohé místnosti s jediným stolem a pěti židlemi byli čtyři upíři, já pohledem ihned vyhledal vůdce. Ten si mě prohlédl, rychle zhodnotil a nejspíše byl spokojen, protože se mu mírně uvolnila tvář a přešel hned k věci.

"Říkáš, že víš, proč všechna vzbouření troskotají i když je ten idiot Rufus tak mizerný vládce?" zeptal se ostře. Nadzdvihl jsme obočí. Idiot? Severus? Tedy vlastně Rufus? Ne, Severus byl vše, jen ne idiot. Jinak by se na trůně neudržel tak dlouho. Jinak by tak dlouho nedokázal obelhávat Pris. Rafael, tajný neviditelný vůdce vzbouřenců, který chtěl zůstat v anonymitě, ale zdá se, že bude muset vystoupit na veřejnost, byl unavený, potřeboval by na lov. Pohledem sklouzl ke Caleen, která naštěstí mlčela, a já se před ní ochranitelsky postavil. Není pravda, že bych věřil, že by chtěl na mou družku zaútočil. Jenže jsem i já byl unavený a Caleen svedla už hodně upírů k pošetilostem, i těch starších. Bylo to v ní, nějaká věc, která nutila upíry ji chránit a toužit ji vlastnit. Možná proto se za ní i její vlastní mistr obětoval, za čerstvé mládě bez naděje přežít.

"Ano. Vlastně si tím jsem jistý." odmlčel jsem, váhal. Bál jsem se, co vše by mohla má slova způsobit. Rafael mě bystře sledoval, nenaléhal, a to mě donutilo váhavě pokračovat. "Je tu jeden upír, starý upír, kterého Severus – Rufus perfektně ovládá." Řekl jsem to. Zradil jsem Priscille. Sevřelo se mi hrdlo. "Je nevinný, nesmíte mu nic udělat." dodal jsem rychle. Severus tajil identitu Priscille, mnozí si mysleli, že je dokonce upír a ne upírka. A možná bych to tak měl nechat. Rafael má tvrdý pohled, on Pris zabije jen pro potencionální ohrožení, které představuje. Potřebuje každou ochranu, která se jí naskytne. I fakt, že je ten mocný upír žena, by mohl Rafaelovi pomoct, kdyby měl čas se nad tím zamyslet. Protože ač si to nikdo neuvědomuje, Priscille se táhne Severusovou vládou stejně pravidelně jako krvavá nit hladu.

Ale Severus musí padnout. Dohnal upíry až k hranici naprostého rozkladu, mladí jsou nezvladatelní, tolik bratrů a sester musí být eliminováno jen proto, že je nikdo nenaučil jak žít a oni už se změnit nedokážou. A ani nechtějí. A to není vše. I starší, dobře vychovaní upíři to nezvládají, masakry jsou na jejich sebeovládání moc velkým náporem a propadají šílenství krvežíznivosti. A my s tím nemůžeme nic dělat, protože je to jen přirozená řetězová reakce. Zhluboka jsem se nadechl, potlačil výčitky. Když už jsem ji zradil, musím jí aspoň pomoct.

"Stačí odvést Sevovu pozornost. Nechává toho upíra často hibernovat, protože ví, že kdyby bděl, neschvaloval by to. Je starý, unavený, a má jen slova Severuse. Nemůže za to. Stačí, když jej odstavíte a Severus bude bezbranný."

"Vypadá to, že něco navrhuješ." pronesl Rafael zaujatě.

"Byl jsem na Severusově dvoře. Je ješitný. Stačí hodit správnou vábničku a udělá hloupost. A bez něj upíra neprobudí."

"Proč nám neřekneš, jak se jmenuje?" zeptal se Rafael podezíravě. Mlčel jsem, sledoval jej pohledem. Uvědomoval jsem si, že je to opravdu podezřelé.

"Protože jej chcete zabít. A je to můj přítel." odvětil jsem prostě. Rafael mě dlouho sledoval.

"Nu dobrá, prověříme to." Rafael mírně sklonil hlavu, vzdal mi poctu, což byla neuvěřitelná čest. Ale já byl podezíravý. Priscille mě takovým naučila být, Priscille a zkurvená doba, ve které jsme byli. "Děkujeme ti bratře za tvou pomoct, nezapomenu se o tobě zmínit otci. Určitě jej potěší, že ne všichni upíři jsou ztracení v noci."

"Ano. To určitě." šeptl jsem. Sám jsem byl z Viktorovy krve, pátý syn šesté dcery Arseona, třetího syna našeho otce. Příbuznost byla vzdálená, ale byla. Cítil jsem oddanost k Viktorovi, i když jsem jej nikdy nepotkal, cítil jsem, že žije, že nad námi bdí. A proto jsem nemohl nepomoct Rafaelovi, když vytáhl do boje. "Určitě."

Stiskl jsem Caleen ručku a rychle odcházel. Až na chodbě promluvila.

"Nelíbil se mi jeho pohled." poznamenala. Tiše jsem se zasmál.

"Tak na ostatní působíš, ma petite amie. A jsem na tebe hrdý, dokázala jsi vyplnit mé přání a nepokoušela se nám radit. Neuvěřitelně to oceňuji."

"Neposlouchali by mé rady, jsou hloupí." odvětila Caleen povýšeně. Skrytě jsem se pousmál.

"Ano, Caleen. Všichni jsme strašně hloupí."

**

Alexandra:

Hrdelně jsem vrčela, upíří kousnutí mě pálila. Nebyla smrtelná, bylo to jen cvičení, přesto jsem se náhle hýbala o dost toporněji. Útěchou mi bylo, že na tom ani ostatní nebyli o moc lépe. Ani Lucian, ten úžasný Lucian, můj budoucí druh. Překvapilo mě, že opravdu čekal s tím vyvolit si mě za družku, i když už to byla pěkná řádka let. Vlkodlaci stárnou pomaleji než normální lidé, přesto jsem byla dospělou vlčicí, která by už měla mít malý houf štěňat.

Ale Lucian čekal a já si postupem času začala všímat toho, že není tak špatný. Je mi určený a otec tehdy říkal pravdu, když tvrdil, že by jsme stejně skončili spolu. Dva nejsilnější. Byla jsem druhá beta smečky i přesto, že jsem byla vlčice. A možná bych měla i na post alfy. Jenže jsem otci přísahala, že se Lucianovi nikdy nepostavím, pokud neublíží smečce. A to on neudělal, vlastně dělal pro smečku to nejlepší. Respektoval mě a nechával mého otce, starého vlka, na postu alfy i když se jej mohl dávno zmocnit. Nepodceňuji otce, nevzdal by se bez boje a Lucian by při nástupnickém souboji ztratil hodně sil, pokud by jej otec dokonce nestáhl sebou. Ale Lucian byl mladší a s každým rokem, kdy se souboj odkládal, měl také o to více zkušeností. Byl vlastně neformálním alfou smečky, stejně jako já byla neformální betou. Jaká to ironie.

"Konec!" křikl jeden z Viktorových upírů. Zafuněla jsem a kýchla. V puse cítila pachuť upíří krve. Byla odporná. Protáhla jsem své tělo, to spolehlivé tělo s nádhernou ojedinělou rudou srstí, a pečlivě zkoumala rány. Nic, co by se za pár hodin nespravilo. Přiloudala se ke mně Grea, velká šedá vlčice, která byla pod mou osobní ochranou, protože další silnou vlčici už smečka respektovat nechtěla, a začala mi rány olizovat. Vděčně jsem zabručela a oplatila jí laskavost. Když jsme se dostatečně utěšili, spokojeně jsem se postavila do čela své smečky a široce se zazubila. Společným vědomím jsem podsunula svým bratrům a sestrám myšlenku lovu. Ani jeden nebyl proti. Zaklonila jsem hlavu a zavětřila. Někteří vlkodlaci necítili nic, o to více přes pach upírů, ale já zachytila stádo vysoké, daleko na severu. Vítězně jsme zavyla a vyskočila, rozdělila se o poznatky s ostatními. A i nejstarší, kteří nechtěli přiznat mou pozici bety, měli v očích respekt. Rozpustile jsem se zašklebila, opojný pocit vítězství mě donutil divoce vyběhnout. Každé takové malé vítězství nad staršími mi vždy vlilo oheň do žil, vždy mě dohnal málem ke ztrátě sebeovládání.

Za hlasitého štěkotu jsem ponoukala smečku k tomu, ať mě následují. A většina se mou čirou radostí nechala strhnout. Protože jsem betou byla, ať si mysleli co chtěli. Zůstal jen Lucian a pár vlků, které rychle vybral. Nebyla jsem lehkomyslná, když jsem sídlo nechala bez ochrany. Prostě jsem jen věděla, že Lucian zůstane, i s pár jedinci, a sídlo chránit bude. Věděla jsem to beze slov i gest.

Bylo trochu děsivé, jak dobře jsme se za ta léta znali. Mnohdy lépe, než samotní druhové, doplňovali jsme se. Vlastně bylo hloupé, že jsem se mu ještě nepoddala. Ale já svou svobodu milovala. Více, než cokoliv mi mohl Lucian nabídnout.

Nemyslím, že by po mně okamžitě chtěl dítě. Byla jsem pravá vlčice a byla tu velká možnost, že porodím další  pravou vlčici. A za takové dítě se platí životem rodičky. Stejně jako zaplatila má matka za můj. Jen pravé vlčice mohou rodit plnohodnotné čistokrevné vlkodlaky a pravé vlčice. Obyčejné vlčice, pokud jsou opravdu silné, mohou rodit děti, které se ale vlkodlaky stanou až po přeměně. Pokud se přeměna vůbec zdaří, protože se velmi často stane, že si už jako plod dítě vytvoří proti vlkodlačímu jedu protilátky a jsou tak imunní. A ani to se někdy nepodaří, protože jen pravá vlčice dokáže i při přeměně chránit své štěně. Obyčejné vlčice musí přeměny zadržovat, musí oslabit svého vlastního vlka až na pokraj smrti a musí čerpat sílu od druha. Pokud je vlčice alfa smečky, jsou taková těhotenství i zdárné, protože se o svou sílu dělí celá smečka. Ale u obyčejných vlčic...

Běžela jsem temným lesem, tiše jako stín. Vedla jsem lov už potřetí za sebou. Příště budu muset nechat Luciana, protože ten, ať se mi to přiznává těžko, mi nechává obrovskou svobodu a kdybych chtěla, nechal by mě lovit pořád. Trpělivý moudrý zlý vlk. Ale to by nebylo spravedlivé. A já, jakožto beta, spravedlivá být musím ať už to cítím jakkoliv.

Zastříhala jsem ušima, už jsem je slyšela. Zpomalila jsem, v duchu vybrala naháněče, rozdělila smečku, ať je obklíčíme a vyděsíme. Budeme nahánět tři jelínky, to znamená tři skupiny. Pokud budu mít štěstí, možná skolím i dva životy. Smečka to po tréninku potřebovala. A já koneckonců taky. Po frustraci výcviku s upíry, kdy je skoro nemožné Viktorovy děti porazit, jsme potřebovali na něčem vybít naši výbušnou povahu. A taky se pořádně nažrat.

Jako první jsem vyběhla a zavyla. Stádo se splašilo. Už jsem si vybrala svou kořist. Byl sice menší, zato zdravý. Ač jsme vlkodlaci, zákony matičky přírody dodržujeme. Lovíme jen slabé nebo nemocné. Lov trval krátce, moc krátce, proto jsem tuto kořist opustila a nechala nadšenou Greu, ať jelínka skolí. Nikdo ani nezavrčel pro tu nespravedlnost, kdy jsem upřednostňovala svou oblíbenkyni, byli jsme na lovu, bylo tu jen vzrušení ze společného běhu. Po sluchu jsem našla druhého jelínka. Napjala jsem síly, běžela, abych předběhla i toho, kdo byl v čele tady. Naštěstí to byl Filip, ten mě respektoval a dokonce na mě ani nevycenil zuby, když jsme mu doslova před nosem kořist sebrala. Divoce jsem se zakousla do krku, drala se ke krční tepně. Skolila jsem jej a rány kopytem, které by mé vzdálené příbuzné, opravdové vlky, možná doživotně zmrzačily, mi jen pocuchaly srst. Skolila jsem jednoho, ale běžela dále, v krvi chuť vítězství a touhy po lovu. Už brzy Viktor vytáhne na ty hloupé upíry, a vlkodlaky požádal o pomoc. Budu mezi těmi, kteří budou v přední linii. Lucian namítal, ale nebyla jsem jeho družkou, neměl pravomoce mě zastavit.

Možná jsem čekala na toto. Možná jsem kdysi věděla, že taková chvíle nastane.

**

Plížila jsme se stíny, Rafael, jeden z Viktorových přímých synů, nařídil útok na jedno hraniční sídlo. Nechápala jsem logiku toho útoku, zdálo se, že tu není nic, co by pro tyrana mohlo být cenné. Přesto jsem plnila rozkazy. Otec s tímto nesmyslným útokem souhlasil, tak jsem se podřídila.

Ne tak Lucian. Poprvé po dlouhé době se vzbouřil a mě to znepokojovalo. Věděla jsem, že mi tímto způsobem Lucian dává nůž na krk, už nechce čekat, ne poté, co jsem se pustila do tohoto vražedného útoku. Koneckonců čekal přes třicet let. Nepoznala jsem lovce trpělivějšího než on. A ve skrytu duše jej obdivovala.

Rozběhla se a zrychlila, skočila na vysokou zeď. Málem jsem spadla, ale ostré drápy se zaryly do mezer v kameni a já se vyškrábala nahoru. Zeď musela mít tak tři a půl metru. Vyskočila jsem na ni s obtížemi, ale zvládla jsem to. Ulevilo se mi, do této chvíle jsem si nebyla jistá tím, jestli to zvládnu. Ale čeká na mě zbytek smečky, na faktu, že se přes zeď dostanu závisel celý zbytek plánu. Alespoň z větší části. Musela jsem otevřít bránu. Musela jsem najít kobku, a v té kobce nějakého upíra. S ním potom v pevnosti najít něco. Nikdo neřekl co, prý to bude vědět upír. Potichu jsem si pro sebe zavrčela. Pak se poplašeně zarazila, přitiskla se ke studenému kameni zdi a ostražitě naslouchala noci. Neslyšela jsem nic, bála se, abych na sebe svým vrčením neupozornila. Avšak noc byla stále tichá a vstřícná a já se donutila povolit napjaté svaly. Jsem přeci také lovec. S tichým žuchnutím jsem dopadla zpět na zem.

Plížila jsem se po nádvoří, chystala se nakráčet k bráně, ale na poslední chvíli se zarazila. Čich mi prozradil, že u brány stojí stráže. Tišší, nehybní. Byli to upíři, nebo aspoň jeden z nich. Zamyslela jsem se. Instrukce byly jasné – nedělat žádný rozruch, dokud nepřijde znamení. Ale otevření brány byl také dost zásadní bod plánu. Stráže měly být odlákané. Někdo neodvedl svou práci. Docela jsem to ale chápala, protože odlákat upíra smrdí buď sebevraždou, nebo neuskutečnitelností. Popřípadě obojím.

Vyšla jsem ze stínů, nahá, protože jsme právě shodila vlčí kůži. Strážce na mě překvapeně pohlédli, oba upíři. Ajaj. Čekala jsem, že ihned spustí poplach, ale na mou vlčí stránku je neupozornil ani fakt, že mi není nahé zima, ani to, že by se měli bát útoku vlkodlaků a před nimi stojí nahá žena. Dokonce ani jejich čich. Vůbec jej nepoužívali. Hloupá štěňata.

"Takže mládenci. Kdo by si rád zašpásoval?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zapáté evangelion 22. 09. 2012 - 19:13
RE: E: Zapáté isabella 23. 09. 2012 - 10:38