E: Začtvrté

15. září 2012 | 10.58 |
› 

Kupodivu nenásledovala žádná velká Severusova pomsta. První měsíc jsem čekala jako na trní, ale nic se nedělo. Bylo mi to podezřelé, Severus je hodně věcí, ale zbabělec určitě ne. A je zákeřný, prostě se takovým stal. Ale opravdu - Severus mě ignoroval. Vyháněl mě z postele a bral si do ní jiné upírky. Rozdíl byl jen v tom, že teď to dělal veřejně.

A tak jsem nejistě a opatrně zase začala chodit za Persefonou. Žádná odezva. Nedovolila jsem si naivně myslet, že by se Severus snad dal zastrašit, ale moje obezřetnost pomalu ustupovala nejistému uspokojení. Bylo mi líto, že se Severusem nemluvíme, protože přeci jen je to upír, který ke mně byl na samém počátku tak milý. A je to inteligentní upír, když měl náladu, byl skvělým společníkem. Trochu pokrytecky mi bylo líto i to, že mě nechce v posteli, protože já jsem svým způsobem sex s ním měla ráda. A žárlila na upírky, které mu vycházeli z ložnice. Aspoň s nimi netrávil celou noc, jako se mnou. Nejspíše jim nevěřil, že by mu nerozervaly hrdlo. Pochmurně mě to uspokojovalo.

Ale začala jsem si uvědomovat nesporná pro - svoboda, volný čas a mohla jsem dělat to, co se mi líbilo. Kupříkladu malovat. Také jsem se spřátelila s jedním starým morousem. Byl starý, tak starý, že mě to k němu táhlo. Staří upíři vycítí někoho, kdo nese tolik, co on. A přestože se zdálo, že Modest upírky nenávidí, ve mně viděl především mou moc a roky, které jsem měla za sebou. Většinou jsme spolu seděli a mlčeli. A velmi řídce si povídali o starých zákonech krve. Velmi starých. Až mě napadlo, jak starý Modest vlastně je. A jak stará jsem vlastně .

Myslím, že to nepravděpodobné přátelství překvapilo celou družinu, Severuse nevyjímaje. Modest se nepřátelil ani s muži, ale každý věděl o jeho nenávisti k ženám. Dívali se na mě podezíravě. Modest si dokonce od mladých hloupých upírů musel vyslechnout teorie o zamilovanosti. Nemyslím, že by ti upíři měli dobré spaní. Modest je mocný upír.

Když jsme se pak někde setkali, díval se na mě Severus díval podezíravě. Nemusela jsem být nějak přespříliš inteligentní abych pochopila, že mě podezírá ze vzpoury. Tak jsem se ponížila, když jsem jej ujišťovala o své oddanosti, jen abych ho uklinila, ujistila, že jsem to pořád já, já, která by mu neublížila. Nemohla jsem si pomoct. Trošku jej to uklidnilo. Ale jen trochu.

 **

Další den jsem se konečně setkala s Adrianem. Jakmile mě uviděl, celý se rozzářil. Domluvili jsme se, že jej za každých okolností vyhledám jen já, jelikož on Severusovi nálady odhadovat nemůže. A i když spolu nemluvíme, kdyby měl Severus špatnou náladu, klidně Adrianovi ublíží. Myslím, že Adrian už nečekal, že se u něj někdy zastavím.

"Drahouši. Vidět tě každý den a nemoct ti říct půl slova." zatáhla jsem teatrálně.

"Ma chér..." broukl něžně a krátce mě objal. Pak jsme se oba rozesmáli. Sedli jsme si do křesel, vzali sklenky krve a dlouze si povídali. O všem a o ničem. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi to chybělo. Sledovala jsem jeho ostře řezané rysy, tak známé modré oči a plavé vlasy. Snažila si zapamatoval každý jeho detail tváře. Protože někde hluboko uvnitř sebe jsem věděla, že si tento luxus, sedět a jen se s ním líně bavit, si nebudu moct dopřát. Nevěděla jsem za jak dlouho, ale přicházelo to.

 **

Po 250 letech...

Alexandra:

"Ne! Prostě ne! Jak jsi mi to... otče!" vykřikla jsem nevěřícně. Otec si unaveně promnul kořen nosu.

"Nebuď hloupá!" štěkl pak po mně. "A co jiného mám udělat?"

"Takže prodat mě jako hloupou krávu je v pořádku?!" štěkla jsem zpět.

"Neprodal jsem tě. Lucian je mocný mladý vlk. Nejspíše by jste k tomu časem dospěli i sami." podotkl otec tiše. Nevěřícně jsme na něj zírala.

"V osmi letech jsem Luciana porazila. A možná bych to dokázala i dnes! On... on..." vztekem jsem nenacházela slov.

"Lucian je beta, Sašo." povzdechl si můj otec. "A chystá se mě svrhnout. Rozpoutá se krvavá rvačka o post alfy vlkodlaků, pokud se tomu prozíravě... nezabrání."

Dlouho jsem mlčela. "Takže já to mám prozíravě zarazit." vydechla jsem pak ledově. Otec na mě upřel tvrdý pohled. Byl v něm smutek. To stačilo.

**

Zadumaně jsem se procházela po lesích. Milovala jsem to. Nikdy, ani jedinkrát mě nenapadlo litovat, že jsem vlkodlak. I když pak budu muset pro své dítě položit život, jako kdysi matka pro mě. Milovala jsem však svou podstatu pro svobodu, kterou mi to dávalo.

A teď toto.

Otočila jsem se zpět k sídlu a zachmuřeně na něj pohlédla. Proč otče? Vždyť jsi vždy tvrdil, že jsi mě miloval.

"Alexandro." zabručel hlas. Donutila jsem se prudce neotočit, jako bych o Lucianovi dávno věděla, jen tělo jsem měla příliš napjaté.

"Ano?"

"Ty..." Lucian se odmlčel a já si překvapeně uvědomila, že je rozpačitý. Otočila jsem se k němu. Stál přede mnou nejistě, skoro až ostýchavě. Lucian si povzdechl a zpříma mi pohlédl do očí. Ten velký, zlý vlk. "Chceš se stát mou družkou?" zeptal se a pozorně sledoval můj obličej. Pocítila jsem paniku. Tak rychle? Tak rychle mi vezmou svobodu?

"Myslel jsme si to..." podotkl tiše Lucian a odvrátil se. Zamrkala jsem. Co asi v mé tváři viděl? Já hloupá, hloupá husa. Musím otci pomoct. Také nechci válku vlkodlaků. Protože k ní dojde. A mé hloupé sny...

Že bych se snad mohla stát já sama alfou, protože jsem nejsilnější...

Jsou jen hloupé dětské sny.

Pocítila jsem strašný smutek. "Samozřejmě, Luciane. Bude mi ctí být tvou družkou." pronesla jsem tiše. Prudce jsem se nadechla, když jsem ucítila, jak nás něco pojí. Něco neviditelného, něco, co naše životy spoutá až do naší smrti. A pokud legendy nelžou, možná až za ni.

"Ne!" štěkl Lucian a pouto, zatím jen křehké, jedním mávnutím roztrhl. Trhla jsem sebou a odvrátila se. "Ty jsi to myslela vážně." vydechl Lucian překvapeně a došel ke mně. Vzal mě za bradu a podíval se mi do očí. Měl v nich něco zvláštního a přestože jsem byla mistrem čtení těla, toto jsme nerozeznala. Snad něha? Neznala jsem to.

"Počkám, Sašo, počkám až to doopravdy budeš chtít." vydechl a rychle se sklonil, jako pravý silný vlk si ukradl co chtěl. Můj polibek.

Ještě dlouho jsem stála ve stínu stromů a tiše plakala za své sny a svobodu. Protože to vše zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Ode dneška do mé smrti.

**

Priscille:

Severus měl vždy mocenské choutky a teď byl (dle něj) ten nejlepší čas ujmout se vlády nad celou oblastí Evropy. Své území Francie ovládl už před padesáti lety. Bylo to krvavé a nehezké. Ale zvládl to sám, mě potřeboval jen na svržení vládce severu. Samozřejmě tajně. Co jsem se doslechla o vládci severu, byl to zmetek. Adrian sám o něm mluvil dost nelichotivě, proto jsem neměla výčitky si jej podřídit a pak jej donutit podřídit se i Severusovi. Bylo to trapné a ponižující pro upíra i mě, ale nějak jsme to přežili. Tedy... já to přižila. Upír byl popraven. Ale Francie je šťastně pod ochrannými křídly Severuse. Jen snad, že se Severus stává čím dál... dravějším, divočejším a krutějších.

Se Severusem jsme se kvůli jeho tažení nuceně usmířili. Ulevilo se mi. A Severusovi taky, i když by to nepřiznal ani sám sobě. Vycházeli jsme spolu a Severus se rychle vrátil do staré role, ve které mě ponižoval. I za to jsem byla zvráceně vděčná, protože to v podstět znamenalo, že je še při starém. V pořádku. A teď jeho nápad ovládnout celou Evropu. Dál na sever bych ho klidně jít nechala, je tam jen pár silných upírů. Ale jih byl odjakživa domovem starých mistrů a já se bála toho, jakou válku by Severus mohl rozpoutat.

Nelíbilo se mi to. Přirozeně jsem si to ale nechala pro sebe.

Díky dvěma stům stereotypním létům na dvoře se mi některé vzpomínky v paměti uchytily a nebyla jsem až tolik dezorientovaná. A navíc...

**

Otevřela jsem rakev a zmateně se rozhlédla. Měl tu být můj sluha s deníkem, kde asi je? A kde je Severus? Vždy hraji, že spím, ať má stále pocit, že mě budí. Vždy tu je. Když tu nebyl, hůře se mi sbíraly vzpomínky.

Na stole byl list papíru. Ani jsem jej nemusela číst a náhle se mi vzpomínky vracely rychleji. Severus byl poslední dobou čím dál podrážděnější a roztržitější a často mi prostě ten list papíru strčil do ruky a odešel. Moje opakované zapomínání ho štvalo čím dál více. Měla jsem takovou teorii. Když upír ulehne a prožije s východem slunce malou smrt, jeho duše se zatoulá od těla. Ta moje se prostě zatoulá pokaždé ještě trochu dále a při překotném spěchu při návratu ty vzpomínky prostě poztrácí nebo vrací na špatná místa nešikovně. A možná je to způsobeno tím, že se živím jen zvířecí krví. Což Severuse taky dost vytáčí. Byla jsem nakonec ráda, že tu dnes není. Minule na mě vlastně dopis hodil. A pak mě celý den ponižoval i na veřejnosti. Zašel dokonce tak daleko, až jsem musela vyděšeně odhánět Adriana a snažit se Severuse odvést od pohledů Persefony, Lestata a Modesta. Dokonce i jej.

Oblékla jsme se a upravila. Severus dnes bude mít nejspíše jednu z těch jeho nesčetných porad – ať už tajnou, nebo veřejně tajnou s Radou. Radou hloupých líných upírů, kteří Severusovi jen dělají problémy a on si své mindráky pak vylívá na mě. Jediný pořádní členové byli Modest a Adrian. Persefona a Lestat odstoupily už před pár desetiletími. Moudří upíři, vycítili, že se z Rady stává rizikový podnik. Zbytek byl banda bezpáteřních idiotů, kteří Sevovi stejně potají všichni lížou boty. Pohrdavě jsem si odfrkla.

Občas byly porady zábavné. To když se Severus dopálil a házel jednu pikantnost za druhou. Což se poslední dobou stávalo takřka pravidlem, kostlivci ze skříní vylézali takřka vesele a pořádaly tancovačky, tak čile vše důvěrné Severech chrlil ze sebe. Ne že by byl špatným vládcem. On v tom má také svou taktiku. Jen ji nejspíše chápe jen on sám.

Kdo ví, jestli mu to vyjde. Právě ta jeho prořízlá pusa způsobuje, že mu Rada hází klacky pod nohy.

Napadlo mě, zda bych neměla Severusovi jeden dva šťavnaté drby taky říct. Věděla jsem v podstatě všechno, protože mě Severus už dávno zasvětil do tajných chodeb a já tam byla jako doma. Věděla jsem každý drb ještě dříve, než se vůbec usoudilo, že to drb je. Jen jsem neměla potřebu je rozšiřovat.

Nechce Severus tu Radu nakonec rozeštvat? napadlo mě. Bylo to hloupé, protože tím by se jeho malé království rozpadlo na dvanáct malých území a sídlo, které se hypoteticky za území počítat také dalo, ale kdo ví, co tomu upírovi běží v hlavě. Pokud to tak je, vcelku se mu to i daří. Uznejte, z třináctičlenné Rady je náhle osmičlenná, z čehož jedním z členů Rady je i Severus. To znamená, že pět členů rady záhadně zmizelo a jejich nástupci se zatím nijak nehrnou do toho jejích posty obsadit. Což je také zvláštní, protože je upírská přirozenost pachtit se po moci. Ne všech, ale většiny. O to více těch blbečků v Radě a jejich nástupců. Severus nejspíše dosadí do Rady členy, kteří mu budou oddaní ještě více a...

"Priscille." ozval se tiše hlas. Překvapeně jsem pohlédla na Modesta. Že mě oslovil mým pravým jménem na veřejnosti je nebezpečné, protože se před Severusem snažím skrývat, že si minulost pamatuji. Sice už nejspíše něco tuší, ale nemusí snad mít přímé důkazy. Zamračila jsme se na svého starého přítele-ne-tak-úplně-přítele upíra.

"Co se děje?"

"Odcházím." odvětil. Zamrkala jsem a šokem mi trochu poklesla čelist. Pak mi to došlo. Modest byl jedním mocnějších členů Rady, a v naprosté opozici Sevovi. Nejspíše je také na černé listině. Jak to že mi to nedošlo?

"Chápu." vydechla jsem.

"Zítra už tu nebudu. Jen jsem nechtěl, aby sis dělala starosti." ušklíbl se Modest. Něžně jsem se usmála. Modest mě neměl rád – on toho nejspíše ani nebyl schopen. Ale důvěřoval mi a věděl, že kdyby zmizel, nenechalo by mě to klidnou. Už jen to, že se ohlížel na mé pocity, byl obrovský krok vpřed v našem vztahu. A zrovna teď mi musí dát kopačky. Nešťastné to jsem dítko.

"Máš mé požehnání, synu. Noc ať nad tebou bdí." broukla jsem tiše, když bez dalšího slova odcházel. Zarazil se a překvapeně se na mě ohlédl. Snad slyšel moje slova. Pak však potřásl hlavou a šel dále.

Tak jen sedm členů. Severus si nebere servítky. napadlo mě truchlivě. Kdo mi ještě odejde. Persefona a Lestat? Když jsem nad tím tak přemýšlela, nepravděpodobně to nevypadalo. Zamračeně jsem se vydala k jejich pokojům.

Zaraženě jsem stála před jejich prázdnými komnatami. Už dlouho tu nikdo nebydlel. Pak se mi to náhle vrátilo, vzpomněla jsem si, že odešli už před třemi měsíci. Zapomněla jsem na to. Frustrovaně jsem vydechla. Zapomenout něco takto důležité je špatné, hodně špatné, znamená to, že se mi zase zhoršuje paměť. A to jsem ty dvě stovky let dělala takové pokroky. Povzdechla jsem si.

 **

Severus se vrátil naštvaný. Neobtěžoval se se svlékáním, ohnul mě o stůl a ukojil se na mě. Pak odešel z pokoje a já slyšela, jak se jeho kroky vzdalují. Nevěřícně jsem zírala.

"A tohle bylo k čertu co?" vydechla jsem ohromeně. Šokovaně jsem si shrnula sukně a mechanicky je upravovala, nevěřícně stála. Tohle bylo k ďasu... Vykradla jsem se z pokoje, ale v chodbách bylo hodně lidí a já se do tajných nemohla dostat. Stejně jsem nakonec zjístila, co se stalo.

Nějaký vládce na jihu Severuse urazil a z něčeho obvinil. A ten přirozeně zuří. Ale že se ke mně bude chovat tak bezcitně... Ještě stále v šoku jsem se uložila do rakve. Byl to mizerný den. Ale jak se říká, zítra bude líp.

Bohužel další den bylo ještě hůře.

 **

"Priscille..." broukl melodický hlas s důrazem na r. S úsměvem jsem se otočila. Adrian jako každý Francouz vyslovoval mé jméno mazlivě, tak nějak jinak než znělo ve strohé severní řeči, ale Adrian tu melodii dotáhl až k dokonalosti. Pohledný upír, člen Rady, talentovaný malíř. Druhá půlka mojí duše. Zejména kvůli němu mi Severus zakazoval malovat a hrát na klavír. Občas jsme to přesto porušili a já ty hodiny malování a jednoduchého zápalu pro umění milovala.

Sevovi se to zdálo moc často a podezřele náhodně. Nu ano, bylo to častěji. A náhod v tom bylo taky málo. Ale opravdu jsme spolu něco více neměli. Čehož bych i litovala, kdybych se neobávala, co by mohl intimní vztah s naším křehkým přátelstvím udělat. Rozuměli jsme si na naprosto jiné úrovni a já se obávala toho, jak by na ni mohl sex dolehnout. Mohl by vše zničit. Nebo prohloubit, jak rád argumentoval Adrian. Severuse jsme ale ani jeden pokoušet nechtěli.

Rozhovory s Adrianem jsem milovala, dokázaly mi zvednout náladu na celý den, pomohly mi zapomenout na svět. A to se nelíbilo Severusovi. Přirozeně. Milovala jsem Adriana za to, že dokázal vidět za fasádu Severusovi děvky a měl i odvahu se se mnou scházet. I když byl slabší, než Severus, a to radikálně. Bohužel si zbytek družiny hloupé komentáře neodpustil. To se ale dalo od Severusovy chásky čekat. Všichni staří upíři mu utekli, družina se rozpadá na tlupu krvežíznivých individuí. A ti nevidí dál než za své primitivní pudy. Nevidí nic hlubšího. Jako třeba prosté přátelství, i mezi mužem a ženou.

Vlastně si za to ale s Adrianem tak trochu můžeme sami. Občas se utěšujeme – a dost blízkým způsobem. Ale sex v tom nikdy nebyl. Vážně ne. Vysvětlete toto ale Severusovi, který se zdá s každým desetiletím na hřbetě čím dál hloupější a agresivnější. Asi jako starý pes, který ví, že to nejlepší má už za zenitem, ale nehodlá se vzdát, dokud nepojde. A Severus před svým koncem ještě chce ovládnout Evropu. Celou. Bůh chraň, řekla bych, kdyby to snad pomohlo.

Občas mám pocit, že Adrian tu nemá co dělat. Měl prásknout do bot, jako zbytek našich přátel. On si to stejné myslí o mě. A teď jsem mu to rozhodnutí viděla na očích.

"Ššt." položila jsme mu prst na rty. Plné, měkké, smyslné rty. Povzdechla jsem si. Smutně se pousmál. Z náhlého popudu jsem jej pevně objala a on mi obětí opětoval. Zvedla jsem hlavu a Adrian mě něžně, jemně políbil. Rozloučení. Severus jej chce zabít, jako všechny z Rady, kteří mu nevyhovují. A Adrian je sakra velký trn v patě, ne snad politický, ale co se týče osobních záležitostí, s přehledem vede. Tohle mi mělo dojít. Jen jsme si ani nedokázala představit, že tu Adrian nebude. Bylo mi smutno.

"Přátelé, ano?" zeptal se Sevův hlas uštěpačně. Trhla jsem sebou a pak se na Severuse překvapeně podívala. Jak jsem si mohla nevšimnout, že přišel? Odtrhla jsme se od Adriana. Měl v očích strach, přesto se vyrovnal a dokonce si mírně stoupl přede mě. Co to ten hlupák dělá?! Mírně se ohlédl, pohlédl mi do očí. On měl strach o mě, já o něj. Úplné melodrama.

Zdržím ho. poslala jsem mu v mysli. Trhl sebou. Nevěděl, že to umím.

Ne. Pris, prosím... on tě zabije. dodal. Nejsem si jistá, zda by sám myšlenku poslat zvládnul, ale díky mému už vystavěnému spojení mu to šlo lehce. Podívala jsem se na něj, snad poprvé jej opustila lehkovážnost. Byl to žalostný pohled.

Právě, že mě ne. Běž.

Pris...

"Běž." vydechla jsem. Poprvé jsem na Adriana použila své schopnosti, jestli schopnosti Matky, nebo podmanění upíra... kdo ví. A záleží na tom? Hlavně že jsem mu do té jeho tvrdohlavé hlavinky zasadila, ať vezme nohy na ramena. Adrianovy oči se rozšířily údivem. Náhle tu nebyl. Můj rozkaz ho natolik ovlivnil, že mu to propůjčilo i mé vlastní schopnosti. Zapotácela jsme se, když jsem ucítila, jak mě opouští síla. Později za to Adrian draze zaplatí, a já možná taky, když se mi síly nevrátí. Ale...

"Ty děvko." pronesl klidně Severus. Vyrovnaně jsme mu čelila pohledem.

"Já s ním nespala. S nikým kromě tebe. Ani jednou..." Sev zamrkal. Uměl vycítit lež. Navíc by mě při lži prozradily i ty mé prokleté oči, které ukazují emoce. Sice je už dvě staletí Severus nedonutil změnit barvu z temně šedé značící klid a vyrovnanost, ale nehodlala jsem pokoušet štěstí... pokud něco takového je.

Problém byl, že Severus mi ani věřit nechtěl. A nevěřil ani svým schopnostem, ne v mém případě. Věděl, že jsem silnější než on.

Smutné, smutné, smutné...

Severus vlastně ani nevěděl, jak mě potrestat. Nevěřila jsem v symboly. Většina upírů se s nimi setká buď v konfrontaci s Lovci nebo se Severusem. Jedno horší než druhé. Navíc jsou očkování staršími druhy o jejich železné účinnosti.

Já symboly poznala u Marka. Nevěřila jsem v ně a tak mi nemohly ublížit. Pokud v ně lidé opravdu věřili, způsobily mi drobné nepříjemnosti. V kombinaci jsou pro mě sice také nepříjemné, ale nedosahují ani zlomku výsledku, který očekávaní mučitelé. Jak se Sev už stihl přesvědčit. Stejně je to zvláštní. Jak to může být v psychice, když tělo reaguje na symboly i mimoděk, ve spánku, když vědomí mlčí?

Ani hladem mě Sev trápit nemůže. Jako jeden z mála upírů umím hibernovat a možná bych zvládla i dělení buněk... nezkoušela jsem to. A tak primitivní, aby použil oheň, slunce nebo mi řezal končetiny není ani Severus. Zatím. Navíc mé tělo miluje. Miluje jeho dokonalost.

Nikým mě nemůže vydírat, protože všichni buď práskli do bot nebo hnijí v zemi.

A tak Severus udělal to jediné, co mu zbylo. Vzal mi svobodu a vzpomínky. Zavřel mě do sklepení a v úplné tmě mě tam nechal.

"Až se probudíš... zítra nebo za tisíc let... pokud nebudu chtít, nikdo tu nebude. Budeš sama, zmatená, vyděšená..."

"Severusi!" zatím jsem byla klidná. Zatím.

"Počkám, až budeš pomalu propadat šílenství..."

"Severusi... ?" začala jsem ztrácet odvahu i sebejistotu a Sev to na mě poznal. Začala jsem se bát. On totiž... on by mi to klidně udělal. Nechal mě zešílet. Potřebuje jen mou moc. Jen... Srdce se mi prudce rozbušilo.

"Neboj, škemrat tě nechám. A dlouho." slíbil lascivně a mrkl na mě. Přidružila se k němu Vibia. Ta malá holčička, taková nevinná byla, když jsme ji potkala poprvé.

Děvka jedna. Rychle vycítila příležitost. A Severus nikdy nebyl stálý, co se věrnosti týče. Byl takřka zázrak, že se ke mně vracel tak dlouho. Vibia se na mě roztomile usmála a k Severusovi se přitiskla. Mimoděk ji sevřel ňadro. Cítila jsem, jak jsem ztuhla. Možná jsme se příliš nemilovali, ale přesto jsem si myslela... že na určité úrovni jako druh a družka vážně fungujeme.

"Jsi roztomilá, když žárlíš." odvětil arogantně Sev a já za tou arogancí vycítila smutek. Když jsem si uvědomila, že mi zmohutněly špičáky, využila jsem toho a vycenila na ně zuby. Tak primitivní gesto jsem neudělala už desetiletí.

Nechtěla jsem v Severusovi vidět dobrou stránku. Protože on jí v hloubce duše měl. Jen dělal špatná rozhodnutí a čím dál častěji se poddával šílenství, které s vysokým věkem přichází. Podléhal svým pudům. Každý však občas potřebuje utěšit. V jeho případě jsem jeho vrbou byla já. Věděla jsem o něm vše, řekl mi i to, co nechtěl, mezi řádky. A Severus to věděl, dobře si uvědomoval, že tím, že mě tu zavírá, ničí i sám sebe.

"Nedělej to." šeptla jsem. Severus ztuhnul. A Vibia se lacině rozesmála. Sev se na ni podíval a hloupě se usmál. Povzdechla jsem si. Byla jsem jeho vrbou. A on mi udělal toto. V tom je jeho krutost. Na to bych nikdy neměla zapomínat. Rozdmýchala jsem v sobě vztek, který jsem tak dlouho potlačovala, za každou jednu drobnost, kterou mi udělal. Zatvrdila jsem se a nechala si na tvář vklouznout pohrdavý výraz.

"Jsi lascivní, šovinistický hovado, Rufusi." odvětila jsem s důrazem na každé písmeno. Severus ztuhnul, probodl mě nevěřícným pohledem. Pak zuřivě zabouchl dveře. Železné dunění mi ještě dlouho zvonilo v uších. To byla jedna z posledních vzpomínek na světlo. Sevova tvář zkřivená nepříčetným vztekem.

Tma.

Kapající voda.

Nějaká havěť...

Svezla jsem se do sedu. Bylo to lepší. Pro nás oba.

Začala jsem zpomalovat dech a soustředila se na své životní funkce. Začala jsem hibernovat. Zavřela jsem oči a nechala duši napůl odejít.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Začtvrté isabella* 16. 09. 2012 - 10:26
RE: E: Začtvrté eipois 20. 09. 2012 - 00:45
RE: E: Začtvrté moira 22. 09. 2012 - 15:49
RE: E: Začtvrté ronnie 24. 01. 2013 - 08:16