E: Zatřetí

8. září 2012 | 11.58 |
› 

Procházela jsme se po sídle. Byla jsem si jistá, že je to poprvé, co mě Severus pustil ven z pokoje. Okolní upíři si mě zvědavě prohlíželi a já jim pohledy nevinně vracela. Takto jsem došla až do knihovny.

Ihned jsem si to tam zamilovala.

Zamilovaně jsem procházela mezi regály a zasněně přejížděla prsty po hřbetech knih. Něco mi to připomínalo, něco... snad někoho? Vzdáleně jsem slyšela mužský hlas, který mě rozechvíval a který mi předčítal. Věděla jsem, že jsem toho muže hluboce milovala. O to více jsem milovala i tuto knihovnu.

Byla jsem tak nepřítomná, že jsem málem vrazila do upírky, která obcházela roh. Naštěstí mě slyšela a stihla se mi vyhnout.

"Děvče jedno nemotorné, co tu děláš, když nedáváš pozor!" štěkla na mě. Měla krásné, blond vlasy a ocelově šedý pohled. Byla vysoká, s aristokratickými rysy. Podívala se na mě a zostražitěla.

"Nejsi náhodou Severusova milenka? Ta Elodie?" zeptala se pak odměřeně.

"Jmenuji se Elodie." přitakala jsem a obešla ji. Zmateně mě nechala. Unešeně jsem došla do oddělení poezie a u jedné knihy se zarazila. Byla psaná čínsky, ale já to dokázala přečíst. Což nebylo tak zvláštní, protože na mě každý den ze zrcadla koukaly východní rysy. Dychtivě jsem knihu vytáhla a četla, četla příběh o drakovi a fénixovi a do očí se mi draly slzy.

"Jiane..." uklouzlo mi tiše. Úlekem jsem knihu upustila, strašně mě rozbolela hlava. Hlavou mi náhle vířily myšlenky, obrazy... vzpomínky. Vzpomínky na dlouhá léta, která jsem tak dokonale zapomněla.

Jian. Jian Jian Jian! Plakala jsem. A byla vyděšená.

Severus!

"Papír!" vydechla jsem zadýchaně.

"Elodie? Děje se něco?" zeptala se znepokojeně upírka, která se ke mně prve chovala tak odměřeně. Obezřetně ke mně přistupovala.

"Potřebuji papír!" vyštěkla jsem. Upírka se na mě nesouhlasně zamračila a odešla. Nejspíše jsem ji urazila. Zoufale jsem se rozhlížela a hledala něco, na co můžu zaznamenat alespoň trošku. Než zase zapomenu. Kupodivu se ale upírka za chvíli vrátila a nesla mi list papíru s inkoustem a brkem.

"Málo..." vydechla jsem, ale i jeden papír vděčně vzala. "Přesto děkuji.

" Neobtěžovala jsem se hledáním stolu, sedla jsem si na zem a rychle přerývavě psala. Co nejmenším písmem, ať se tam toho vleze hodně. Chtěla jsem psát jen v bodech, ty zlomové, důležité okamžiky, ale náhle jsem se přistihla, jak píšu nezapomenutelné, nádherné okamžiky a zase cítila v očích slzy.

Jian a já sedíme ve společenské místnosti, objímáme se mezi mými dětmi, a prostě žijeme. Jsme šťastní.

Lovím se svými dětmi, ukazuji jim, jak jsou zvířata zábavná. Učím je vážit si života.

Přenádherný okamžik, když Jian stojí se středu místnosti a recituje báseň o mně, jen o mně a z každého jeho slova je cítit láska...

"Elodie!" křikl hlas z dálky. Trhla jsem sebou a přeškrtla inkoustem pár řádků. Zvedla jsem hlavu a s úžasem si uvědomila, že jsou dvě hodiny před svítáním. Vyděšeně jsem se na sebe podívala, ruce i šaty od inkoustu, před sebou hromadu papírů.

Severus to zničí.

Věděla jsem to stejně jistě jako to, že potřebuji pít krev pro své přežití. Prudce jsem se postavila a papíry se rozletěly do stran. Zvedla jsem zoufalý pohled a uviděla starou upírku, která si užasle četla mé zápisky. V čínštině. No to se na to podívejme.

"Musíte to schovat! Musíte!" naléhavě jsme se před ní postavila. Roztržitě jsem se vrhla k papírům a rychle je sbírala. Svou nemotorností jsem pár čerstvých archů rozmazala, ale bylo mi to jedno. Bylo jich tolik. Nepřinesla jich upírka jen pár? Jeden? Část textů však byla čitelná a později mi bude stačit jen vidět ty zápisky, a vzpomenu si. Pak jsem uviděla i knihu poezie a taky ji k zápiskům přidala. Vrazila jsem to překvapené upírce do rukou.

"Schovejte to před ním! Prosím!" šeptla jsem a pak ji postrčila za roh. Nevěřícně a nejspíše v šoku se nechala. Mimoděk mě napadlo, že s tak vytřeštěnýma očima vypadá i nádherná upírka jako leklá ryba. Trhla jsem sebou a rozpačitě sklopila pohled.

Rychle jsem opět klesla na zem a na list papíru načrtla rybu. Zaklela jsem. Vypadala trochu jako upírka. Nervózně jsme doufala, že to stará upírka, po které jsem žádala pomoc, nenajde.

Jak jsem si vlastně mohla být jistá, že to Severusovi nedá?

Prostě jsem to věděla. Jsem stará. Matka. Snad poznám, když má dítě něco za lubem, ne? I když přirovnávat upírku starší než já ke svému dítěti je lehce komické.

Trošku více, než lehce.

Trhla jsem hlavou a raději rybu odložila. A nakreslila koně. A pak ptáka. A krajinku. Když jsem měla pět obrázků, uklidnila jsem se a začala šestý kreslit pomaleji, promyšleněji. Tak mě našel rozzuřený Severus. Když jsem vzhlédla, viděla jsme mu na očích, že se bál, že jsem si rozvzpomněla. A měl čeho. Jen mě v tom vzpomínání nenapadlo utéct. Hloupá, hloupá jsem! Nakonec jsem ale kriticky uznala, že jsem stejně neměla kam.

"Co tu děláš? Copak jsi mě neslyšela?!" štěkl Severus a trhnutím za loket mě postavil. Znechuceně vzal do ruky mé kresby a byla na něm vidět úleva mísící se se vztekem. "Obrázky? Jsi snad malá holka?! Podívej se na sebe, jak vypadáš! Elodie!" štěkl a hrubě mě vedl ke krbu. Mé kresby pak hodil do ohně. Neodvážila jsem se ani ceknout, ale bylo mi to líto. Muselo to na mě být vidět, protože mě Severus uhodil. Pak mě přitiskl ke stěně a vzal si mě tam, na místě, kde nás všichni mohli vidět. Bylo to ponižující.

"Když zavolám, přijdeš." vrčel.

"Ano pane." procedila jsem skrz zuby.

"A nikdy se mi nebudeš protivit." chytil mě za krk.

"Ano pane..." vydechla jsem bolestně. Severus mi svíral krk čím dál silněji. Bylo mi to líto. Jak strašně se změnil...

"Dobře. Pamatuj si to, děvko hloupá." sykl mi do obličeje. Viděla jsem přes Severusovo rameno upírku. Vážně si mě prohlížela, s listy i knihou v ruce. Pak mi kývla a beze slova odešla.

**

Severus si mě držel u boku, nuceně jsem se usmívala, nervózně se rozhlížela. Severus na mě byl naštvaný, po probuzení mi vysvětlil jen málo a já byla nejistá, protože jsem si vzpomněla jen na trošku věcí a ty dohromady nedávaly žádný smysl.

"Persefono." pronesl náhle jízlivě Severus. Pohlédla jsem na starou blonďatou upírku před sebou a její strohý ocelový pohled mi něco neodbytně připomínal.

"Pane." odtušila.

"Kde máš druha?" zeptal se Severus skřípavě. Neměl Persefonu rád.

"Lestat nám shání večeři, pane." odvětila Persefona sladce.

"Dobře." Severus se odmlčel a Persefona mlčela s ním. Na rozdíl od něj se ale zdálo, že si rozpačité ticho užívá.

"Toto je vaše družka?" zeptala se pak nečekaně, když už se Severus chystal nějak vytratit.

"Elodie. Moje milenka." odvětil Severus suše. Trhla jsem sebou.

"Favoritka, jak vidím." podotkla Persefona jedovatě. Severus se na ni zamračil.

"Měla by jste si na ten svůj ostrý jazyk dávat pozor, Persefono, nebo vám jej někdo vyřízne." ucedil. Persefona byla naprosto klidná.

"Vaše favoritka je z východu?" zeptala se. Severus ztuhl. Já se zamračila, začala mě jemně pobolívat hlava.

"Ne. Přeměnil jsem ji jako otrokyni jednoho severského pána." odsekl neurčitě. Tak zmatená, byla jsem tak zmatená.

"Je to tak, dítě?" otočila se ke mně stará upírka a zdálo se, jako by ji celá tvář zněžněla.

"Já..." odmlčela jsem se. "Tygrové. Tygrové přece nejsou v Evropě. Nebo ano?" zeptala jsem se zoufale. Otočila jsem se k Severusovi. "Tygři, ta nádherná, majestátná zvířata, které je zábava lovit i pro nás, upíry... Je to tak, lásko? Ty pocházejí z východu... nebo ne?" znejistěla jsme, když jsme viděla Severusův obličej. Zlobil se.

"Nemysli na takové hlouposti., Elodie." odsekl. Schlípla jsem.

"Vaše favoritka si potřebuje popovídat i s nějakou ženou. Je z vaší péče celá... zničená." ucedila nevrle Persefona. Vzala mě jemně za loket a odtáhla mě od Severuse, který se mračil. Udiveně jsem na Persefonu pohlédla. Dovolila si Severusovi vzdorovat. To pro mě bylo... nové. Vlastně šokující.

"A teď, dítě, si hezky něco přečtete. Zapomnětlivost. U upíra! Koho by to napadlo!" šeptla mi spiklenecky Persefona. Zapomnětlivost. To jediné slovo u mě probudilo zasutou páčku, která spustila záplavu vzpomínek. Zapotácela jsem se, ale Persefona mi pevněji sevřela zápěstí a vedla mě dále. "Ach ano dítě, je to šokující. Velmi, velmi nepříjemné..."

**

Díky Persefoně jsem se zase trochu našla. Myslím skládala do paměti ty správné vzpomínky.

Persefona byla blázen do módy a ze všeho nejvíce milovala oblékání svého okolí. Myslím, že to byl její způsob, jak se po dlouhá léta udržet příčetná. Rozhodně lepší, než zapomínání. napadlo mě otráveně. Díky jejímu neutuchajícímu zájmu o současné trendy držela krok s dobou a byla jedna z nejosvícenějších upírek v družině. I přes své stáří. Pořídila mi také tajného sluhu, který u sebe uchovával můj deník, do kterého jsem si zapisovala události posledních dnů. Měl za úkol najít mě vždy dvě hodiny před úsvitem, kdy ještě i Severus spí. A deník mi ukázat. Abych se přiznala, možná jsem na něj spoléhala až moc, na toho slabého, ubohého upíra, ale držel v ruce můj život. Musela jsem mu věřit a doufat, že pracuje jen pro mě a Persefonu.

Persefona, úžasná stará upírka se schopností předvídat počasí, mi ukázala i tu lepší stránku upírské družiny. Družiny byly výsledkem toho nejlepšího z upírů, bylo to centrum kultury, umění i rozvoje a pokroku. Bylo tu toho tolik k vidění. Severus byl dobrý vládce, ne nejlepší, ale po historii s šílencem Dealireem byl to nejlepší za posledních pár století. Měl svých pár much, ale ty se dali přehlédnout. Zatím.

Zrovna jsem se procházela po zahradě. Lestat, Persefonin druh, se po dlouhé době vrátil. Měla jsem ho ráda, byl to moudrý, starý upír, možná ještě starší než Persefona. Dohromady tvořili vznešený a nádherný pár. Byli asi nejblíže pojmu zásadový upír, jelikož to byl pěkný oxymoron. Dlouho se však s Persefonou neviděli a i když mě ti dva měli rádi, chtěli taky chvilku pro sebe.

Ne že bych to nechápala. Jen oni měli dost slušnosti, aby mě neposlali do prdele rovnou. Uvažovala jsem, jestli bych tak zdrženlivá byla i já. Severus nejspíše ne. Vlastně určitě ne.

Zrovna jsem se procházela zahradou. Noční zahrada má své kouzlo, ty nevykvetlé květiny, stíny a absence barev. A všechny ty odstíny modři! Zasněně jsem se procházela a náhle, bez varování, narazila na mladičkou upírku. Nesměle se na mě usmála.

"Ahoj malá. Já jsem Elodie." pronesla jsem, když jsem se ujistila, že z upírky nevypadne ani slovo. Byla drobná, zrzavá, pěkně vyvinutá a krásná. Hodně krásná, měla v sobě něco evropského, co jsem kvůli své východní krvi postrádala. Snad tu aristokratickou aroganci a povýšenost. Možná.

"Jmenuji se Vibie." usmála se ostýchavě. Rychle udělala dokonalé pukrle a odplula. Zamračila jsem se.

To jí někdo nakecal, že žeru malé roztomilé holky na potkání? Ta holka totiž více než čtrnáct mít nemohla. A pelášila ode mě, jako by ji honila smečka pekelných psů. Nakonec jsem těch úvah nechala, protože mě napadlo, že Severus by toho, nakonec, schopný být mohl. Nebylo to příjemné pomyšlení.

Vrátila jsem se k zasněnému bloudění zahradou, Severus dnes večer řešil nějaký případ upírů utržených z řetězu. Měl být tak týden pryč. Ne že bych smutnila. Byl to parchant a s každým dnem, který jsem se probouzela pomocí svého deníku a ne jeho slova, jsem si to uvědomovala více a více. Zneužil mé nemohoucnosti a navěšel mi na nos spousty báchorek s jediným cílem – abych byla jeho poslušnou ovečkou.

Pohlédla jsem na svou ruku. Kdo by řekl, že mám takovou sílu? Protože právě pro ni si mě Severus držel. Pro mou moc pokořit každého upíra, na kterého ukázal.

Persefona mi jednou navrhla, ať pokořím také jej. Ihned jsem tu myšlenku zamítla. Ani jsem nevěděla proč. Ale přišlo mi to... divné. Zvláštní. Zakázané. Ať už byl Severus jakýkoliv, zabít ani ublížit bych mu nedokázala. On mě kdysi přeci také zachránil.

Tuhle myšlenku do tebe zakořenil až moc hluboko. řekla tehdy Persefona. Já se však obávala, že to bylo ještě horší.

Já jej prostě milovala.

Roztržitě jsem si ruku promnula. Měla jsem po náladě, do toho mírumilovného stavu mysli se už nedostanu. Povzdechla jsem si. Šla jsem roztrpčeně dále a málem zakopla o něčí dlouhé nohy. Přeskočila jsem je a zamračeně se na upíra sedícího na zemi podívala. Ale ten mě nesledoval, něco soustředěně maloval. Zatajila jsem dech. Maloval.

"Stojíte mi ve světle, slečno." mrkl na mě letmo upír a maloval dále. Pak se na mě však znovu podíval.

"No to se na to koukněme. Taková kráska až z dalekého východu. Můžete clonit luně dále, slečno, ale mohla by jste se pootočit tváří k měsíci? Rád bych si vás lépe prohlédl." odzbrojil mě upír úsměvem. Lehce jsem se začervenala. Lichotku mi nikdo neřekl už... no hodně dlouho.

"Co to malujete?" zeptala jsem se. Klekla jsem si vedle něj a po kresbách se natáhla. Rychle mi je však vzal z dosahu a dal je tak, abych se musela natáhnout přes něj. Vyzývavě mě sledoval. Mohla bych jej obejít. Ale byla by to taková zábava?

S pohledem upřeným do očí upíra jsem se pro kresby natáhla. Když jsem byla nad ním, položil mi lehce ruku na bedra. Chvíli jsme tak strnuli, já napolo položen na něm, on se mi upřeně díval do očí a lehce mi tlačil na bedra. Povolila jsem. Vydechl a naklonil se ke mně.

"Máte svůj život rád?" zeptala jsme se vesele.

"K smrti rád." odvětil vážně. Lehce mi přeje rty po mých. Povzdechla jsem si a zvážněla.

"Tak mě raději necháte na pokoji. Mám velmi, ale velmi žárlivého patrona."

"Ne druha?" ptal se zvědavě.

"Severuse." usekla jsem jeho naděje hned v počátcích. Ztuhl a já se zasmála. Sedla jsem si vedle něj a podívala se na kresby. A okamžitě zněžněla. Krajina, krajina a zase krajina. Ale nádherná. Tak strašně nádherná, až to oslovovalo něco uvnitř mě.

"Jsou krásné." vydechla jsem. Byly to kresby z východu, dávno zapomenutá města, pralesy, divoká zvěř, kterou na západě nenajdete.

"Vrátil jsem se z cest." blýskl se úsměvem upír.

"Z mé domoviny." šeptla jsem. Upír se odmlčel.

"Chápu." podotkl pak. Něžně se dotkl mého ramene. Se slzami v očích jsem na něj pohlédla.

"Mohla bych si nechat... aspoň jeden?" zeptala jsem se.

"Vezměte si je klidně všechny." usmál se. "Nakreslím zase nové." dodal vesele. Nevěřícně jsem na něj hleděla, pak se jen vděčně usmála.

"Štěstí a noc s tebou, dítě moje." pohladila jsem jej po tváři. Oči se mu překvapeně rozšířily, nejspíše nikdy necítil dotek Matky. V Evropě žádné nejsou.

"Panenko María, vy jste opravdu Severusova družka." vydechl. Trhla jsme sebou.

"Severus." vydechla jsem. Tiše jsem zasténala a celá se schoulila. "Nemůžu to přijmout." dodala jsem lítostivě.

"Ale ne, paní, klidně-"

"Severus nemá rád umění. Hodil by to do krbu." podotkla jsem trpce. Nebyla to pravda, ale bylo to jednodušší vysvětlení.

"Ach." upír se odmlčel. "Jmenuji se Adrian." napadlo jej náhle a postavil se, vysekl poté ukázkovou poklonu. Mírně jsem se usmála.

"Elodie." broukla jsem. Adrian se zamračil.

"To není hezké jméno." odvětil opatrně. Zasmála jsem se.

"Pěkně mi nadbíháte." stále jsem se tiše smála. "Ale je moje."

"Nemyslím, že je vaše. Jen si vás na chvíli půjčilo." odvětil Adrian zakaboněně a sedl si vedle mě.

"Můžu?" podívala jsem se na úhel a otočila na čistou stránku.

"Pozorovat krásnou upírku při jedné z nejctnostnějších činností? S radostí!" odvětil a dvorně mi uhel podal. Mírně jsme s usmála. V paměti si vybavila pohled ze svého dvora, ze dvora, který jsem tak milovala a který mi vzali. A začala kreslit.

**

Nebyla jsem tak dobrá ani spontánní jako Adrian, ale nekreslila jsem nejhůře. Jen mi to chvíli zabralo. Dodělat tu kresbu mi trvaly tři noci.

"Kriste pane, je to krásné. Proti tomu vypadají mé obrázky jako dětské čmáranice." odvětil vážně Adrian. Skoupě jsem se usmála. Adrian mi celé tři noci dělal společnost, povídal, zvedal mi náladu a bavil mě. Hodně dlouhou dobu trávil na východe, takže jsme spolu hned našli společnou řeč. A mluvili hodiny a hodiny. Společně jsme i lovily. Adrian sice dával přednost pěkné děvečce, která mu i ochotně nabídla krk, ale i se mnou rád chodil. Občas mi nadháněl zvířata. Byl to úžasný společník. Proto mi bylo tak líto, když se měl vrátit Severus.

"Neměl by jsi mu chodit na oči. Zabije tě, jen tak z rozmaru." varovala jsem jej. Adrian nad tím lehkomyslně mávl rukou.

"Povídá se o něm, že je možná trochu prudký, ale spravedlivý vládce. Nezabije mě." odvětil. "Navíc se chci stát členem Rady. Co by to bylo za vládce, který by zabíjel své konkurenty?"

"Krutý, ale tvrdý vládce." odtušila jsem. Adrian se zachichotal, což mě překvapilo tak, že jsem na něj nevěřícně zírala.

"Ale stále vládce. A i on bude muset dodržovat staré zákony." odvětil, když se uklidnil. K svému výbuchu děsivého pištění neřekl ani půl slova. Mlčela jsem. Měla jsem pochybnosti, ale Adrianovi věřila. Nebyl mladíček, taky měl pár desetiletí za sebou.

To jsem ještě netušila, co se Severusovi stalo při potlačení vzpoury upírů.

**

Zuřil, Severus zuřil, více než zuřil, on byl bez sebe. Už z toho povstání se vrátil rozzuřený, když se k němu donesly fámy o mě a Adrianovi, ruplo mu v hlavě.

"Nic mezi námi nebylo. Víš že žiju jen pro tebe." unaveně jsem Severuse sledovala.

"Nechám ho zabít, když se k tobě přiblíží." vyhrožoval. Pousmála jsem se.

"A co si pak řeknou mladí? Že jsi tak cholericky podezíravý, že zabíjíš bez rozmyslu? Jsi tak slabý, že si neuhlídáš družku? Budou se ti smát." lísala jsem se k němu. Zle se na mě podíval.

"Taky jsi mohla udržet nohy u sebe. Jak to mám teď vyřešit?" sykl na mě a bez rozmyslu mě uhodil. Byla to tvrdá rána, spadla jsem na zem. Chvilku jsem seděla na zemi a rozmýšlela, jak reagovat. Pak se zvedla a studeně na Severuse pohlédla.

"Já nohy u sebe udržela. Ty jsi ten, který měl problém udržet kalhoty nahoře." odtušila jsem chladně. Severus na mě pohlédl a v očích se mu zlobně zablýsklo.

"Zopakuj to, čubko jedna nevděčná." vyzval mě tiše. Sledovala jsem jej pohledem.

"Zkřivíš Adrianovi jediný vlas a věř, že budeš mít na krku vzpouru, kterou hned tak nepotlačíš. Jednoho vládce už jsem svrhla. Další nebude problém." pronesla jsem tiše, výhružně. Nevěřila jsem tomu, co slyším. Co to dělám. Ale Adrian ve mně probouzel skryté instinkty chránit, strach o něj ve mně vzbuzoval touhu zabíjet. Severusova tvář se vyhladila od emocí. Nejspíše to vycítil, nebyl vládce jen tak pro nic za nic.

"Jak chceš." pronesl tiše. Zachvěla jsem se. A věděla, že teď se něco nenávratně pokazilo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zatřetí isabella 11. 09. 2012 - 19:31
RE(2x): E: Zatřetí moira 15. 09. 2012 - 11:45
RE: E: Zatřetí ronn 22. 01. 2013 - 07:31